Je docela brzy, když se přestane převalovat ze strany na stranu a vyleze z přikrývek. Při převlékání zjistí, že celou pravou polovinu těla jí pokrývá velká modřina. Zaskučí. Bolí při silnějším doteku. Je si naprosto jistá, že večer žádnou neměla. Je si naprosto jistá, že horské dobrodružství se vymklo kontrole. „Jaký kontrole. Já nad těma snama nikdy žádnou kontrolu nemám.“ Procedí skrz zatnuté zuby svému odrazu v zrcadle. Doupravuje se a vyjde z pokoje ven. Není žádné překvapení, že Seilah ještě spí. Bývá vzhůru dlouho do noci a pak o to déle spí. To umí i Amarisen, ale dnes jí opravdu nebylo přáno. Rozhodne se, že jí připraví snídani, což považuje za úplné nic za to, že může u ní nějaký čas bydlet. Jsou to asi dva týdny, možná už skoro tří, co ji potkala na cestách a doputovala s ní až sem do Oxenfurtu. Otevře spíž a zase ji zavře. Kromě kousku tvrdého chleba zeje prázdnotou. Zkontroluje svůj stav peněz, sebere nějaký košík a vydá se na trhy. Na ulici to už žije a ona má problém nenarazit do každého, kdo jde proti ní. Nemůže přestat myslet na dnešní sen. Tyhle až přehnaně živé sny mívá často. Pokaždé jsou naprosto jiné, společné jim je pouze ten mladík. Občas při jejich dobrodružství zahlédne něco, co později vidí i v reálném světě. Bývají to maličkosti jako třeba stejná květina, symbol vyškrábaný do dřeva, barva šátku, specifický zvuk… Kdyby znala pojem deja vu, určitě by to tak sama nazvala. Ale probudit se s modřinou? Ne. To se jí ještě nestalo. A že už zažila spoustu pádů nebo utopení se v těchto snech. Nikdy to nemělo žádné následky, proto jsou oba tak neohrožení a do všeho se ženou po hlavě. Je si jistá, že tohle spojení má díky duchovi lesa, který jí chrání doslova ve dne v noci. „Možná protože sem teďka tady…?“ Zamýšlí se opět nahlas. Obklopují ji domy, kam se podívá. Skoro jako skály v tom snu. „Su tak daleko od lesa.“ Brebentí si dál pod nos. Je možné, že pobyt mimo přírodu oslabuje moc, kterou duch lesa má, a proto je teď potlučená.
Ponořená do svých myšlenek nedojde ani na roh tržiště, když ji něco doslova praští přes nos. Překvapeně zastaví, vzpomínky na noc jsou ty tam. Z obličeje sundá dopis. List papíru s pečetí. Je krásná, takovou nikdy neviděla. Tím si je jistá, protože za život celkově moc pečetí neviděla. Takové nóbl psaní nemá v jejích rukách co dělat. Stejně jako tento list. Rozhlédne se kolem sebe. Přikročí k nejbližší dámě, strčí jí dopis téměř před oči. „Je to vaše?“ Kromě odpovědi ne si vyslechne ještě několik poznámek o jejím vychování, ale to už se zrzka žene k dalším lidem na ulici a svou otázku opakuje. „Musel přece někomu uletět… Haló nechybí to někomu?“ Druhou větu zahaleká na celé širé kolo a mává s otevřeným dopisem nad hlavou. Další poznámky o jejím chování. Ale majitel žádný. Teprve teď si ho prohlédne více. „To je divný. Nic tu není, jen toto. A..A..a.“ Přečte jediné písmenko z těch všech. Stejně by čekala ale delší zprávu než jen jednu větu. To je jediné, co pozná. Protože číst neumí. A taky vidí, že tam není podpis. Ten se píše vždy dolů pod zprávu. Zapomene, že chtěla jít nakoupit a běží zpět do domu Seilah.
Bez okolků rozrazí dveře jejího pokoje až prásknou o vedlejší stěnu. Pokud černovlásku tohle neprobudilo, skok na postel už určitě ano. „Seilah, co je tam? Vletělo mi to přímo pod nos. Nikdo to nechce. Co tam píšó?“ Cpe jí psaní před rozespalé oči.
„U všech bohů, Amarisen! Říkala sem ti, že mě nemáš budit.“ To bylo platné nejen dnes, ale jakýkoliv jiný den, to dívka věděla. Ale dnešek nebyl jako jakýkoliv jiný den. Ne dnes by nemohla vydržet čekat ani chvíli, než se elfka probudí. Bohužel přesně to bylo to, co ji teď čekalo. „Běž do salonku, obléknu se a přijdu tam za tebou.“ Vykáže ji ze svého pokoje tónem, který Amari donutí opravdu vstát, a dokonce za sebou při odchodu zavřít dveře. Netrpělivě přechází sem a tam v místnosti, která slouží jako obývací pokoj. V ruce žmoulá psaní, takže ho částečně i pomačká. Je zvědavá, co se tam píše a komu patří. Dlouho zůstává sama, nebo možná ji to jen jako věčnost přijde. Aby zkrátila dlouhou chvíli, zatopí v krbu. Dává pečlivý pozor, aby dopisem nepřiložila, když si ho vezme ke světlu ohně, aby se znovu podívala na písmenka, které ani nepozná.
Tiché zavrzání dveří ji upozorní, že do pokoje vchází někdo další. Elfka má černé vlasy stažené do copu přehozeným přes jedno rameno. Oblečená je ve fialovém županu, který je ale tak krásný, že by vydal za Amarisininy nejlepší šaty. Ovšem i zrzavá lidská dívka je teď na své poměry dobře oblečená. Ani neví, čím si zasloužila, že ji Seilah takto pustila k sobě domů a do svého života, ty dvě jsou rozdílné jako noc a den. „Tak ukaž, co to máš.“ Potlačí povzdech, že je dnes vzhůru mnohem dříve, než je jí libo a posadí se ke kulatému stolečku v salonku. Bez otálení jí Amarisen podává list. „Kdes to našla?“ Pozvedne černovláska obočí.
„Šla sem na trh,“ Sakra! Ten košík! Zakleje v duchu. V tom všem zmatku kolem dopisu zapomněla, že proutěný košík zůstal ležet někde uprostřed ulice. Snad nebyl její oblíbený a ani nezjistí, že doma chybí. „A v tej ulici, než zahneš doleva na náměstí, mi přistál přímo mezi vočima. Sem se ptala estli někomu nechýbá a nikdo nic nevěděl. Co tam píšó?“ Horlivě si sedne naproti ní.
„No to já nevím. Neznám ta slova a ani pečeť mi nic neříká.“ Povídá a zamyšleně si dopis protáčí v prstech.
„Myslíš, že to je ňáká šifra? Zaklínadlo? Nebo, co když je tam ještě něco psaný a není to vidět? Co je vůbec to, co tam napsaný je, přečteš mi to?“
„Ty to nepřečteš?“
Zavrtí hlavou. „Ne, mňa nikdo neučil číst. Já su z malý vesnice. Otec říkal, že to není vůbec potřeba, aby ženská uměla číst a měla myšlenky a názory…“ Pokrčí rameny. Už se s tím nějak smířila. Na svých cestách se jí to už několikrát nevyplatilo, když třeba při koukání na rozcestník vůbec netušila, kterým směrem má jet a nebyl nikde nikdo, koho by se mohla zeptat. Pusou řešila většinu svých problémů. Něco nevěděla, nebo neuměla? Zeptala se, jak na to.
Seilah ale vypadá docela dopáleně její poznámkou o ženských bez myšlenek. Energeticky vstane od stolu. „Tak to teda ne! To jsou pořádně zaostalé názory! Nemůžu tě přece nechat žít ve městě s nejuznávanější univerzitou na Kontinentě, abys neuměla číst. Nebo se podepsat, umíš se podepsat?“
Na to hlava plná zrzavých kudrlin záporně zavrtí. „Naučíš mě to?“ Zazáří ji očka vzrušením. Elfka přikývne a k překvapení všech, zašátrá v šuplíku stolu u stěny místnosti a vytáhne nepopsaný list, brk i nádobku s inkoustem.
„Jmenuješ se Amarisen. Všechna jména se na začátku píšou s velkým písmenem. Tohle je velké A. m. malé a. r. měkké i. s. e. n.“ Píše velmi pomalu, aby Amari dobře viděla, jak se jaké písmenko píše. „Na zkus to, takhle chytíš brk a zkus to opsat.“
Za doprovodu šklebu - to když se ozve naražený bok - si poposedne na židli. Snaží se držet psací nástroj, jak jí Seilah ukázala, namočí hrot do inkoustu a píše velké psací A. U toho se pekelně soustředí a už dotahuje spodní nožičku a kouká, co následuje, když se na papíře objeví velká kaňka. Zaskučí jak postřelená laň a hned to jde setřít prvním co má po ruce – svoje prsty.
„Ne! Rukou ne.“ Povzdychne si Seilah, že tohle bude asi náročný student. Ale musí obdivovat její zápal pro věc. Sama Amari v tu chvíli i na záhadný dopis úplně zapomene. Soustředí se jen aby krásně kroutila písmenka a nedělala další kapky. „Hotovo! Koukej!“ Zvolá nadšeně a kouká na jednou úhledně napsané své jméno a druhé sotva čitelné, co tím autor chtěl říct. Dostane pochvalu a slova, že s trochou tréninku to půjde samo.
Všimne si, že mezitím Seilah donesla flakonek s namodralou tekutinou, několik krystalů a jiných udělátek, které ji nic neříkají. „K čemu to máš?“
„Možná nebude úplně k ničemu vyzkoušet, jestli na dopise přeci jen není nějaká neviditelná zpráva.“
Amarisinina pozornost přepne od jejího krasopisu k dopisu v okamžiku mrknutí oka. Dychtivě kouká, jak čarodějka potře list trošinkou tekutiny z lahvičky, nastaví krystaly a ty jiné věcičky do nějakého ornamentu načež zamumlá neznámé zaklínadlo, krystaly se rozsvítí a prosvítí papír, který drží nad tím světlem. Chvíli počká, otočí stránku sem a tam a zavrtí hlavou. „Ne vypadá to, že je tam psané jen: Ana i kamba as manwa hon. Nevím, jestli je to správná výslovnost.“
„Ana i kamba as manwa hon. Ana i kamba as manwa hon. Ana i kamba as manwa hon.“ Začne Amari opakovat několikrát dokola i proto, aby si to zapamatovala. Ona si to znovu už nepřečte. Jen doufá, že opakováním toho nepřivolá nějakou katastrofu.
„Třeba je to jen nějaká hloupost.“
„A třeba taky ne! Třeba je to velký tajemství. Mapa k pokladu. Vzkaz o pomoc. Velké kouzlo. Název ňákýho zakletýho místa.“ A chrlila by dál, kdyby jí Seilah mávnutím ruky nezastavila. Snášela velmi dobře dívčinu upovídanost, ale občas potřebovala, aby byla taky chvíli ticho, aby mohla přemýšlet.
„Myslím, že elfština, obecná mluva, trpasličtina ani nilfgaardština to nebude.“
„Ty umíš tolik jazyků?“ Překvapeně na ni vykulí oči.
„Ne všechny. Elfštinu a obecnou znám, nilfgaardštinu poznám podle toho, jak zní, ale nerozumím jí a trpaslíci používají místo písmen runy.“
„Třeba to jsou runy přepsané do písmen.“
„Třeba. A třeba je to opravdu jen hatlamatilka.“
„To je co?“
„Nesmysl.“ Povzdechne si. Představovala si, že její ráno započne mnohem později a mnohem příjemněji. Ale i ji samotnou zajímá, co to je za dopis. Asi se nechala od Amari nakazit. „Podívám se do knihovny, snad tam najdu nějaké knihy, které by mohly pomoci.“ O pomoc ji ani nežádá, protože si myslí, že to udělá víc škody než užitku.
Když se vrátí, najde Amarisen s papírem z obou stran popsaným jejím jménem a taky tou zvláštní větou z dopisu. Zadívá se na to. „Tady a tady si udělala chybu. Ale jinak opisuješ pěkně. Už to ani není tak kostrbaté.“ Ten veliký úsměv na tváři Amari by rozpustil i největší ledovec. Seilah položí na stůl docela velký štos knih. Některé jsou dokonce ještě i pokryté prachem. „To je vše, co mám k lingvistice – různým jazykům na Kontinentu. Ale pokud je to nějaký zapomenutý nebo velmi speciální jazyk jako upíří, tak k tomu žádné znalosti nemám. Ani bych nevylučovala, že si to vymyslel nějaký kult, aby se mezi sebou dorozuměli a nikdo zvědavý jako ty by to nerozluštil.“ Připravuje ji na možnost, že nebudou schopné přijít na nic, co by jim mohlo dát nějakou nápovědu.
Amarisen smířlivě pokyvuje hlavou. „My na to přijdeme!“ Prohlásí odhodlaně a vezme jednu z knih, aby mohla prolistovat, jestli má aspoň nějaké obrázky.
Mimo herně:
Podaří se jim v knihách najít nějaké vodítko?
liché ano, sudé ne
Amarisen hodil/a 1d6 a součet kostek je 5:
5
5
