Děs se svítání...

[Belan]

Služebná se pustila do odpovídání na otázky podle toho, jak přicházely. Podle toho, co říkala to vypadalo, že moc jiných zdrojů informací mít nebudeme, protože Anča byla malá vystrašená holka pod ochranou otce, co byl zrovna i kovářem. Vojáci byli prý také mimo. V zamyšlení jsem si prsty poklepal na lahvičku Raffardam když mi došlo, že by jim to sice s léčením pomohlo, ale ne už s vlivem opia či makového odvaru, co jim místní léčitelé dali na bolest. Rozmazaná postava mohla znamenat cokoli, ale i já jsem dokázal vyřadit aspoň skupiny monster podle názvu. Stříbro vypadalo stále více jako nejlepší zbraň proti tomu, co Anča viděla.
Ten Čaroděj neunikl pozornosti zaklínačů, kteří se prudce začali vyptávat, ale bylo jim oplaceno stejnou mincí. Uchechtnul jsem se pro sebe a popošel jsem blíže, abych lépe rozuměl. Očividně se to nelíbilo služebné, která se začala na Čaroděje hněvat a nakonec vytáhla trumfovou kartu, že to řekne kuchařce. Čarodějova cena informací byly buchty na modrém talířku. To nevypadalo těžce a pokud by to přineslo informace, které by pomohly zaklínačům v identifikaci toho, co tam straší, bylo by to super.
Měl jsem pravdu jen z části, buchet by si nevšiml jen někdo plně ponořený do hostiny, protože byly na stole, ale s talířky byl kříž. Žádné modré tu k vidění nebyly. Naštěstí se stačilo jen trochu zamyslet a začít přemýšlet jako modrý talířek. Pak nebylo příliš těžké přijít na to, kde se schovávaly. Pak stačilo nalezený talířek naplnit buchtami a vydat se do knihovny, kde prý na nás bude čekat. Mohl jsem jen doufat, že Čaroděj ví, kam ten talíř vrátit.

Vracejte ty talířky! | +

Přemýšlení jako talířek mělo své plusy i mínusy. Plusem bylo, že se mi je podařilo najít, mínusem zase, že jsem musel poněkud drze nakouknout do několika místností. Takhle jsem našel skladiště. Tam se skrývaly talířky i s nepříliš potěšenou kuchařkou, která tam byla pro zásoby na vaření. Po klasických uvítacích volání typu "Co tu děláte?!" a také "Jak jste se sem dostal?!" se komunikace trochu rozproudila a kuchařka se trochu uklidnila. Alespoň vůči mě, ale připadalo mi, že nebezpečí Vařečky stále nepominulo, takže jakmile jsem se zmocnil jednoho čistého modrého talířku, tak jsem se pustil do uklidňování kuchařky, aby nezkoušela odpravit Čaroděje někam do sousední dimenze. Zdálo se, že kompenzaci za způsobené trable a práci navíc na ni zapůsobila a byla tak ochotná to nechat být. Protentokrát. Tím vypršel čas na pobyt ve skladu a s kuchařkou jsem se přesunul do kuchyně, kde jsem se odpojil a zamířil jsem pro buchty.

U stolu jsem krátce zmínil, že jsem našel modrý talířek a mířím do Knihovny. Trochu jsem doufal, že se tam dostanu první.
Já jsem s jídlem v knihovně moc velký problém neměl, ale někteří knihovníci by vás jen za tu myšlenku vytahali za uši. Doufal jsem, že nikdo takový tu není. “Krásný den přeji. Co všechno bych se dozvěděl za tento modrý, buchtami obložený, talířek?“ Pozdravil jsem slušněji, protože vypadal, že to často neslýchá. Celkově Čaroděj vypadal, že od většiny obyvatel sotva slyšel vlídné slovo. Jak jsem ho přejížděl pohledem, tak jsem si všiml, že nemá ani boty. To rozhodně nebylo obvyklé. Lehce jsem si povzdechl, nenápadně jsem si druhou rukou sáhl za do opasku a pak jsem si vyměnil ruce pod talířem.
Jak jsem talířek předával, dotkl jsem se jeho ruky mincí, která by stačila na lepší boty a tiše jsem pošeptal. “Nevím, zda jsou ty bosé nohy módní volba, ale pokud ne, tak tady je pomoc na boty.“ Bylo jen na Čaroději, zda tu nabídku přijme nebo tu minci nechá spadnout na zem.

[Eric]

Služebná začala odpovídat na naše otázky a v podstatě jsme se nedozvěděli vůbec nic. "Zastroleně, a prý nám mají být k dispozici", zabručel jsem si pro sebe. Alespon víme, že Anča byla tatáž dívka a tedy, že se vrátila, ačkoli jsme se nedozvěděli, jestli se vrátila sama a nebo ji někdo přivedl, případně kdo.
Ale to už jsem byl z rozjímání vytrhnut postranní diskusí mezi zaklínači a Maxem, který se tu objevil. Byl to mírně arogantní tón od zaklínačů a Max jim za odměnu dal nabídku, kterou snad nemohli odmítnout. I já se rozhodl kounout po buchtách, ačkoli sjem se s Maxem již trochu znal, nechtěl sjem, aby to bylo moc okaté a hlavně jsem si ani nebyl jistý vřelostí našeho vztahu, přeci jen mám výpadky z našeho setkání. Inu porozhlédl jsem se po buchtách. Což vůbec nebylo složité, když jsme jich sami na stole měli dost. Modrý talířek jsem však nezahlédl, a šmejdit v kuchyni jsem neměl v úmyslu (vzhledem k možnému potkání kuchařky). Inu co, vzal jsem zelený, buchta jako buchta.

Vidím talířky a buchty?

| +

Mimo herně:
Všímavost 1

Eric hodil/a 1d6 a součet kostek je 6:
6

Inteligence 2:

Eric hodil/a 2d6 a součet kostek je 4:
1, 3

Vidím Buchty, ale nikoli talířky
Podařilo se mi udělat zvukovou bariéru?
Magie 3, Smysly 2, Talent

Eric hodil/a 6d6 a součet kostek je 21:
4, 6, 6, 1, 3, 1

Ještě jsem si dal stehno z kuřete, koukal, jak se jednotlivci trousí pryč, patrně hladat talířky nebo informace. Také jsem se zvedl a vydal směr knihovna, která jsem netušil kde je. Což byla momentálně moje výhoda. Věděl jsem kde jsme a kde je kuchyně. a Já se rozhodl nahlédnou do jedné místnosti, která s kuchyní sousedila. Z logiky věci jsem tam očekával sklad potravin pro kuchyni. Za prvním rohem jsem tedy zatočil doprava a po kontrole, že se nikdo nedívá jsem pomalu nahlédl dovnitř. Vešel jsem dovnitř a pokud tam někdo byl, zdvořile jsem se omluvil a zeptal na cestu: "Omluvte mou neznalost, kudy se dostanu do knihovny?". Pokud tam nikdo nebyl, zavřel jsem za sebou a zapečetil místnost zvukotěsným kouzlem, pravda, jen na základní úrovni, ale i tak by to mělo stačit, aby nebylo slyšet, že se tu někdo prohrabuje. Porozhlédl jsem se kolem po lahvích s pálenkou a po nějaké době se mi skutečně nakonec podařilo najít pálenku. Smrděla strasně, "nějaký brajgl pro poddané", pomyslel jsem si. Lahev mírně voněla uzeným, doufal jsem tedy, že je místní od řezníka. Vzal jsem jednu malou lahev s sebou a vykročil směrem pryč. Pokud někdo přišel, vyrušil mě, popřípadě viděl, jak vycházím ven, použil jsem stejnou/podobnou frázi o hledání knihovny a dodal "mohl byste mi ukázat cestu, prosím?" a prosebně se usmál.

Nyní už jsem neměl chuť pokoušet další štěstí, těžko bych se z toho samého vykecával dvakrát. A vydal se hledat knihovnu, naštěstí to také nebylo úplně těžké a hlavně už tam vcházeli i další členové naší skupiny. Vešel jsem dovnitř a viděl, že buchty na modrém talířku už jsou tu. Postavil jsem vedle svůj zelený, který ačkoli se původně jevil skoro jako modrý, takhle při srovnání to bylo jak pěst na oko.
"Zdravím Maxi", pozdravil jsem Maxe tak, aby to oslovení jménem nikdo moc neslyšel. "Přinesl jsem buchty, pravda, talířek je trochu jiný, ale to by na jejich chuť mít vliv nemělo, no né? a zazubil jsem se. A nakonec si trochu postěžoval, že nám má být služebnictvo k dispozici a zatím jakoby nikdo nic nevěděl nebo nechtěl vědět. "Nějaká cenná informace by se určitě hodila", pokračoval jsem a pokud se mi nepodařilo sehnat pálenku, poprosil jsem Maxe, jestli trochu nemá. Rád bych se zeptal, jak se vlastně má, akorát tady byla spousta dalších lidí a ani na to nebyl čas, měli jsme úkol. Třeba nad ránem až bude farma hořet, pomyslel jsem si a mírně se zazubil nad tou představou, jak ta zdecimovaná sebranka jde zapalovat prokletou farmu, jestli k tomu vůbec najdou kuráž, aby na sebe nepřipoutali nějaké neštěstí.

[Konrád z Rosenbergu]

Konrád pozorně poslouchal otázky i odpovědi. Zatímco si pokoušel formovat v hlavě jakousi teorii, copak by mohlo být na té farmě, sledoval až groteskní situaci s Maxem a buchtami. Maxe trochu znal od dřívějška. Trochu víc podivín, ale nikterak zlý. Konráda tedy nepřekvapil jeho požadavek. Jenže se na to pěkně vykašlal. Zůstal v klidu sedět v jídelně, zatímco okolo něj probíhávali ostatní hosté.

Něco ho přeci jen zarazilo. A to reakce služky na Maxovu zmínku něčeho co ví, ale neřekne. Najednou se situace zdála býti daleko složitější než na první pohled vypadala. Skoro až Konrádovi zvědavost nedala a chtěl se vydat do knihovny. Nevěděl ovšem kde je a myšlenka že bude bloudit po panství ho nelákala. Ještě by si lidé mohli začít myslet kdo ví co. Zůstal tedy sedět a přemýšlel. I kdyby tam byl skutečně nějaký duch či přízrak nebo něco podobného, neměl by to být pro jejich skupinu problém. Dva zaklínači, alchymista a nějakej pobuda. Dva zaklínači by měli vyřídit s přehledem většinu příšer. Alchymista taky umí určitě vytvořit nějaký odvar či petardu. Kdyby to bylo ono, neváhal by se Konrád dobře vyspat a další den z rána v celé sestavě do farmy naběhnout a případné monstrum odtamtaď vymlátit. Jediné riziko by bylo nějaké prokletí. Od toho tu ovšem byl Konrád. Ovšem aby ho nějak dokázal zrušit, potřeboval by vědět co nejvíce podrobností. Snad se o ně někdo podělí až jim Max řekne co viděl. Případně pokud ne, zkusí Maxe najít sám a zahrát mu trochu na city. Snad i on ve svém bezbožném srdci by našel trochu soucitu a prozradil vše co ví, pokud jsou v sázce lidské životy.

[Maxmilián Ritter]

Rakce na Belana a Erica

Belan
Má uši jako netopejr. Proletělo mi hlavou, když vykřikla, že to poví kuchařce. "A já povím kdo jí krade sušený švestky." Opáčil jsem a klidil se z dohledu, aby po mě náhodou něco nehodila. To že jsem se čas od času vyplížil tajnou chodbou přes sklad znamenalo, že jsem tam i sem tam někoho zahlédl (a sám jsem si musel dávat pozor abych nebyl viděn moc často).
V knihovně jsem původně seděl pod oknem kde jsem procházel knížku s rostlinami ve zdejším okolí. Bylo kruté vědět kolik jsem toho o léčivých rostlinách zapomněl. Hodně. Když cvakly dveře, vzhlédl jsem. Překvapilo mě že první kdo se ukázal byl muž, se kterým jsem předtím vůbec nemluvil.
"Vám také." Odvětil jsem na pozdrav. Ten muž mi připadal zvláštní, hlavně proto že jsem si matně vybavil jeho postavu u stolu. I tehdy měl rukavice. Zajímalo by mě proč... Ale každý má svá tajemství a on jako první dones trofej. Sladké buchty, plněné makovou a tvarohovou náplní. Když mi ho podával rozevřel jsem oči úžasem, protože mi do ruky putovala mince. Překvapení, které se mi odrazilo ve tváři bylo jasně čitelné. Vzápětí jsem dostal i vysvětlení... Tenhle člověk neměl důvod mě uplácet, podmínku splnil a pak slušné jednání jsem oplácel stejně. Muselo to být tak jak říkal. Byl to dar. pokud to jen šlo vtiskl jsem mu minci zpět do dlaně a jeho prsty kolem ní sevřel. Byl to dar z laskavosti, ale já s tím neuměl naložit. Lidé jsou zvláštní. Ale my zrovna tak. Jak to vysvětlit?
"Děkuji, ale... není třeba." Zamumlal jsem a snad se mi i překvapení odráželo v hlase. "Baron se o své lidi stará dobře." Zakončil jsem neohrabaně. "Byl jsem zvyklý chodit bos a když je mám připadám si podivně. Jako odříznutý, od země, od života. Není to móda." Není to jen tak. "Boty mám." Doplnil jsem. S platem od Juliana bych byl schopen si našetřit i na další. "Ale kvůli tomu tu nejste." Přeskočil jsem k tomu co ho zajímalo, snad aby ani jeden z nás necítil rozpaky.

| +

"Strážní o ničem nemluvili, zarytě mlčeli. Neříkali nic z toho na co se ti dva ptali. A měli důvod." Ušklíbl jsem se. "Ten mladší je zeť toho staršího a ten je zase táta Lindy. Nedávno se vzali a žijí u otce. Ti dva se moc nemusí -jsou jako dva kohouti - to není žádné tajemství, ale co je zajímavé je že služby spolu mít neměli." Zlehka jsem se ušklíbl. "Strážného zrovna předvečírem schvátila horečka a museli se prohodit. Proto také mlčeli jako zařezaní, copak není nic snadnějšího než si někde v tichosti vyrovnat účty a pak to svést na příšeru? Julian si na zdejší městskou stráž už stěžoval a ne jednou... Nemají disciplínu. Kdyby se na tohle přišlo tak mají malér." Pokrčil jsem rameny. Na to jak nápadná jsem byla osoba jsem měl poměrně přehled. Někdy stačilo být ve vhodnou chvíli na vhodném místě - jako když jsem nemohl usnout a procházel se po nádvoří zrovna v okamžiku kdy hlavní strážný musel za pochodu řešit záskok za nemocného. Vztekal se nad tím pěkně že mu nikdo jiný nezbyl než zrovna tihle dva... "Linda by to nikomu neřekla." Doplnil jsem, i když teď už bylo zcela jasné proč. Nikdo si nepotopí rodinu. "Děkuji za buchty." Dodal jsem, zabořil své ctěné pozadí do křesílka a zakousl se do první, která mi přišla pod ruku.

Jestli Belan chtěl zůstat nebo ne jsem nechal na něm, ale pokud chtěl odejít ještě před odchodem jsem dodal jednu věc: "Pokud máte nějaké peníze navíc, které si můžete dovolit věnovat tulákovi... Dole třetí dům vlevo od brány, mají modré okenice. Žije tam čerstvá vdova s dvěma dětmi. Díky baronovi nestrádá, ale vyskakovat si nemohou. Děti... by možná byly vděčné... za perník." Nadhodil jsem. Věděl jsem moc dobře že tahle pochoutka z medu je dostatečně tvrdá, hračky z toho dlouho vydrží a děti to pak mohou i sníst. Viděl jsem bídu mnohokrát. "Jsem Max, písař." Představil jsem se ještě krátce a pokud to etiketa vyžadovala, potřásl jsem s mužem rukou. "Těšilo mě." Doplnil jsem další společensky nutnou větu a pak jsem ještě dodal... "Mimochodem... ta vdova je moc hezká." A nevinně jsem se usmál. Ne, já za ní nechodil, ale měl-li jsem možnost takhle někoho někomu dohodit, jako proč ne že?

Eric
"Ahoj," zaváhal jsem protože už to bylo delší dobu kdy jsme se viděli, ale jméno mi nakonec splynulo ze rtů samo "Ericu." Pozdravil jsem přátelsky a znovu zaklapl knihu, do které jsem se začetl. "To je sice fakt... ale jak jsem řekl. Já rád ty modré." Jemně jsem se usmál. Nechtěl jsem být zlý, ale najednou mi to připadalo docela legrační. Kdo ještě přijde? "Sbírám je." Uculil jsem se a nedodal proč. Ne, štvát kuchařku jsem nechtěl. Ale byly větší.

| +

"Pálenka je zcela určitě ve skladu." Prozradil jsem mu na oplátku cenou informaci po které se tedy pídil, zaslechl jsem jak se na to ptal. "Ale pokud ti Julian nabídne víno, neodmítej. Je mnohem lepší." Dodal jsem vážně. Ano. Alkohol. To by to chtělo... Na okamžik jsem se zahleděl do prázdna. Kde naposledy byla ta karafa? Nějak jsem si to nemohl vybavit... "A ti strážní... nic neříkali." Odvětil jsem po chvilce a to i bez vyzvání. "O žádné příšeře nemluvili." Navedl jsem ho na stopu, víc jsem ale neprozradil.

[Laeta]

Strážní - Dovětek:

Pozorně si prohlížela dané rány Vypadalo to, na tržné rány, jakoby i od lesa. Teoreticky se nabízela jedna možnost a to, že to mohl být Lešij. Což by mohlo dávat smysl. Uschovala si to na později. Pak se ještě trochu rozhlížela po zranění, které viděla, tak to vypadalo, jako drápy. Chtěla si to prohlédnout více z blízka, ale nakonec usoudila, že je nebude zastavovat. Nemuseli by být moc přívětiví. Inu, jestli to byla tahle potvora, tak měli sakra kliku, že odešli z lesa živí. Laeta si jich již nevšímala, protože pak již dostala pozvánku a doufala, že se něco dozví později.

Služebná,Max a buchty.

Poslouchala služebnou a Raye se radši rozhodla ignorovat. Takže nikdo nic přesně neviděl a většina je vymyšlených. Napadl jí bůžek, či Satyr, co si dělá srandičky, ale zatím to dle všeho vypadalo opravdu na Lešije. Laeta založila ruce v bok. "A to je tedy vše? Dobrá tedy. A nyní poslední možná otázka. A poslouchejte bedlivě. Tři věci. Havrani, pohybující se kořeny a vlci. Bylo něco takového zpozorováno poblíž té.. Farmy v lese?" Zeptá se klidně služebné. Potřebovala si to prostě ujasnit Ačkoliv byla silně na pochybách, že by Lešij jen děsil a děti nechal na pokoji. Spíš měli obrovské štěstí a nepřiblížili se moc k jeho teritoriu. Nikdo další jí vůbec nenapadl.

Během otázek se zeptal další, kdo měl zájem o zakázku. Podívala se na něj a prohlédla si ho. "Já jsem Laeta Též mě těší. A zatím si nejsem jistá. Z toho všeho můžu určitě vyloučit Drakovitý. Tyhle monstra vskutku neděsí a nenechávají děti. Ale napadl mě, jestli se v monstrech vyznáte, že jde o bůžka. Jsou jako malí děti a s dětmi rádi vychází. A chrání je. Nejsou nebezpeční, ale tropí neplechy. Druhý je Sylvan. Jsou to rohaté bestie ale sebestředné a samolibé, že se rádi nechávají uctívat. Takže ten by to teoreticky mohl být taky a děsit, či zranit dospělé by zvládl určitě a poslední možnost ta nejvíce nepříjemná je Lešij. Zranění by mohla odpovídat, ale lešij neděsí. Ten zabíjí. Takže buď měli obrovskou kliku, aby se nedostali dost hluboko do jeho teritoria, nebo to není on, ale trochu hodnější verze Sprigan. Ten přímo neútočí, dokud ho nevyprovokujete. Ale abych odpověděla na vaší otázku, tak je možné, že je to monstrum, co bude potřebovat dávku stříbra. Všechny tyto tři exempláře mají stříbro obzvlášť rádi a poslední Lešij má ještě moc rád oheň." Odpověděla k Belanovi a pozorovala ho, jestli bude překvapen, nebo ne. Něco na tomhle člověku bylo. Jakoby se ničeho nezalekl a měl dost možností monstra zkoumat, ale to byla jen Laetina předtucha.

A pak přišla scéna se zdejším podivínem. dle očí jako půlelfka prostě poznala elfa. Ale víc jí zarazila interakce se služebnou. Pán zdejšího domu nechtěl, abychom něco věděli? A přitom, abychom to vyřešili? Šlechtická cháska. Laeta si jen povzdychla a zakroutila hlavou. Do jejich interakce se nijak nepouštěla. Ale přeci jen se podívala kolem

Mimo herně:
Hod na všímavost a nutno přehodit 4
Všímavost 2

Laeta hodil/a 2d6 a součet kostek je 10:
6, 4

Rovnou i inteligence na náhodu a přehodit 6 (Nemožné)

Laeta hodil/a 1d6 a součet kostek je 2:
2

Buchty našla hodně rychle. I talířky, jen ne modré barvy. Chvíli přemýšlela, zda se prostě nezeptat kolemjdoucích, ale nenapadlo jí, co by mohla říct, aby to neznělo hodně divně. Místo toho prostě vzala talířek černé barvy a tam dala buchty. A s těmi se pak vydala k Maxovi do knihovny a podala mu je. "Modrý nejsou. A nejsem zdejší služebná, abych po hradě hledala modré talíře. Berte co je." Řekla k Maxovi neutrálním tónem i výrazem a přeci jen se lehce i usmála ke konci. "Ale snad se dáte přesvědčit, aby jste řekl i to, ostatní ne?" Zkusila milý přístup. Ráda by věděla co nejvíc.

[Maxmilián Ritter]

Zčásti interakce pro Belana a Erika, Laeta

Když už se mi tu buchet sešlo víc, zmínil jsem ať se neupejpaj a vezmou si. To že jsem čekal že si pak otřou ruce než se zaměří na ty krásné svazky, které tu měl Julian v policích (a jako vážně, některé byly i s obrázky!). Neměl jsem šanci je sníst sám. Mimoděk jsem se poptal odkud přišli ve snaze zjistit kterým směrem bych pak mohl putovat, kdybych se chtěl na čas ze sídla zase vzdálit.
Posledním kdo za mnou do knihovny dorazil byla ta zaklínačka, která mě propichovala tím zlatavým pohledem. Neřekla nic, ale snaha byla. Voněly stejně jako ty předtím. Chtějí abych prasknul. Napadlo mě a druhá myšlenka byla že mě kuchařka asi přerazí, protože jí nějaké budou chybět na stůl panstvu, ale… nu což. Věděl stejně dobře jako ona že v se to nějak ztratí.
Povytáhl jsem obočí, když prostě poručila, berte co je. Založil jsem si ruce přes přes a buchet jsem se ani nedotknul. Ne, jen málokdo mi dokázal něco poručit a tahle dívka to rozhodně nebude.
„Nápověda budiž stejná jako u zeleného.“ Usmál jsem se a přivřel jsem oči. Zvedla zadek a něco šla dělat, úplně ji nevyhodím i kdybych mohl.

| +

„Strážní o žádné příšeře nemluvili.“

Pak jsem pohlédl na zbytek, pokud se ovšem Belan a Erik zaměstnali v knihovně a neutekli dřív. Cukly mi koutky. Přeci jen alespoň trochu na konci ten přístup změnila… „Nápovědou budiž to, že… kdybych si myslel, že v ohrožení je dětský život nehrál bych tuhle hru.“ Zmínil se lišácky zatímco moje myšlenky už utekly ke sladkému. Tyhle budou s tvarohem...

[Julian de Carnste]

Ať už to bylo vysokou informovaností, náhodou nebo prostě jen podivnou shodou okolností... Atastalion se octl přímo poblíž jistého rozhovoru mezi baronem a strážným... naneštěstí jej Jerome neshledal dostatečně schopným na to, aby jej vybral a místo něj vzal jiné. Zato velitel si onoho muže později všiml a věděl, že jestli nechce dopadnout úplně nanic... musí zasáhnout.
Den ale plynul.
Snad bylo později překvapující, že jej odchytil na ulici samotný velitel. Možná byl trochu rozhozený... ale zdaleka se mu nelíbilo, co viděl u barona... Věděl, že hlídku dřív jak chvilku po svítání dohromady nedá a i když rozuměl obavám těch, co tam nebyli... on tam byl... a viděl, že to je něco nebo někdo, kdo celou jednotku dokázal zmasakrovat. A ano, ti kluci, co tam šli... snadno zpanikařili a pobíhali tam jako splašené slepice... ale zase - nebylo to jen tak. A za tím si stál!
Nebylo těžké si domyslet další postup...obzvláště, když do sídla vyrazil ne jeden, ale dva zaklínači, kněz (ten snad aby ulevil vojákům) a další podivná skvadra. Logický postup by byl výzkumná skupina... a pak opatrnější postup... pro velitele to bylo ale jasné - vypálit to tam a zničit cokoli, co tam zaútočilo. Na lidičky neměl náladu - stačila mu ráno ta vědmačka.

pouze pro Atastaliona | +

" Hej ty... nechceš si přivydělat?" zeptal se Atastaliona, kterého viděl prvně v životě... trochu doufal, že řekne ano.
Pokud ano, trochu ho dotáhl do postranní uličky. " Potřebuju, abys sledoval jistou skupinku, co půjde do lesa a připojil se k nim... Hlavně jim neříkej, že jsem tě poslal, ale ať je v tom lese cokoli, Pokus se je varovat, že tam opravdu není bezpečno." požádal ho vážně... "dorazíme s vojáky, ale nerad bych, aby někdo přišel o život. " vydechl lehce naštvaně. " Dám ti 30 korun, když se tam vplížíš a řekneš těm lidem, co šli teď do lesa, aby tam nelezli, že je tam nebezpečno a že to za to nestojí..." navrhl mu a lovil po kapsách měšec. 30 korun pro něj bylo hodně peněz, i když se neměl zdaleka špatně, nerad tolik rozhazoval. Pokud se však stalo, že Atastalion by chtěl více - velitel hodlal pevně smlouvat. Nakonec by trochu naštvaně vydechl přebytečný vzduch a řekl, že ne více než 60. V přehledu toho všeho tak trochu i poopomněl, že tam je dost velké nebezpečí - peníze jsou konec konců peníze... a dodal by. " Ale za 60 po tobě chci očitý svědectví, že tam ta příšera je a co dělá." rozhodl smrtelně vážně a podíval se mu do očí než mu předal zálohu - dvacet korun. " Zbytek ti dám až se vrátíš." zabručel ještě a byl pevně rozhodnutí výše nejít... bylo na kočkodlakovi, jakou z variant si vybere. Času ale nebylo nazbyt a on se musel vydat po lesní cestičce... smrákalo se a to ho čekala ještě celá dlouhá noc.

----------------------------------
Na nádvoří chvilku museli vyčkat než se zpoza domu vynořil hajný. Nevypadal nijak zvláštně a ani extra speciálně. Měl na sobě oblečení typické pro hajného, tedy zelený kabátec, dlouhé hnědé kalhoty a vysoké hnědé boty, ve vlasech měl i čepec se sojčím pírkem. Byl překvapivě poměrně vysoký, světle hnědé vlasy měl poměrně rozcuchané do nějaké čupřiny a na tváři měl lišácký úsměv.
" Dobrý večer." pozdravil je jako kdyby vlastně o nic nešlo. " Zdejší lesy napadla nějaká škodná a je na nás, abychom jí zneškodnili." nevypadal, že by ho to kdovíjak trápilo.
Měl u sebe jen dýku, luk a na zádech toulec se šípy.
" Pojďme vyrazit na cestu a pak se po cestě můžeme domluvit, co se tu děje." navrhl ji, aby už neztráceli čas, mohlo se to zdát jinak... ale cesta, co je čekala byla poměrně složitá. Venku se už stmívalo a k farmě dorazí pravděpodobně až za tmy, vyfasovali tedy ještě ke všemu příruční olejové lampy potažené tenkou zvířecí kůží. Hajný totiž nevypadal moc nadšený z představy, že by mu tady někdo s pochodní měl pálit les. Byl podzim a to nebyla vhodná doba k vypalování - což ona vhodná doba to nebyla nikdy!
A nezbývalo než vyrazit.
Mimo herně:
Klidně se po cestě ptejte dodám odpovědi průběžně v dalších postech, už se ale nejde nijak vrátit na panství.
Cesta byla svým způsobem ubíhala klidně. Vyšli z nádvoří a hajný je neomylně vedl k lesu, který nevypadal nijak strašidelně. Za pomoci malé a vyšlapané cestičky se dostali bez nejmenších potíží do rozlehlého lesa. Už jak odešli z dosahu lidských sídel mohli cítit jak se zvedá chlad od země, v lese větvičky křupou pod nohama, šustí listí. Stromy se ohýbaly pod náporem větru, který si pohrával se spadanými listy, i nyní krásně barevnými. Noc nepůsobila zatím nijak děsivě, spíše dobrodružně a přívětivě.
V lese zahoukala sova, či sem tam bylo slyšet rychlé přeběhnutí menšího tvora po pěšině, nebo do listí... Pokud jste se rozhlédnete dostatečně, můžete zahlédnout i v odlesku lucerny dvě podivně svítící oči lišky, či křídla sovy při rychlém přeletu mezi stromy, když začíná lovit.
Jednalo se rozhodně o jinou atmosféru než jaká byla v sídle. Vzduch byla stále chladnější jak ustupovalo teplo získané ze dne. Hajný se vstupem do lesa ztišil svůj hlas v úctě před lesem a někde v dáli zavyl vlk.

Jak jste postupně šli hlouběji a hlouběji do lesa, mohli jste si všimnout stále většího chladu. Tepla, které v podobě malé páry unikalo z vašich úst a chomáčů mlhy povalujících se u vašich nohou. Místy hustých jako mléko a svádějících k pohlazení, místy naopak řídké jako kouř.
Tohle nebylo vaše království, snad se vám mohlo vybavit jak vás od malička učili, že v lese je nebezpečno, v lese se umírá...
Jako kdyby všechny zvuky kromě těch, co jste tvořili vy sami zmizely, s každým krokem narůstal nepříjemný pocit v zádech, že vás někdo sleduje... a jak by nemohl? Díky lucernám jste byli až moc dobrým cílem, snadno viditelným z velké dálky.
Jak dlouho jste už šli? Hodinu? Nebo jen zlomek času? Zavytí vlka náhle bylo až moc blízko.
Kdybyste volali o pomoc, kdo by vás kromě vás samých mohl slyšet?
Opouštěli jste bezpečí pro výpravu do neznáma za průvodcem, který si na rozdíl od vás nebral Lucernu a mohl by se každou chvíli ztratit ve stínu... a nejen on. Ozve se havran nebo snad vrána?

Jen pro Laetiny oči/uši. | +

Laeta jako zaklínačka viděla i slyšela mnohem více než ostatní členové výpravy. Laeta měla trochu složitější vidění i pokud si vzala kočku, jelikož někteří ze členů výpravy měli s sebou lucernu... ale to jí brzy starosti nedělal. Ona dobře viděla drobnou zvěř odcházet do nor, či lišku, která je zvědavě sledovala. Co jí ale mohlo dělat starost byla kostra jelena schovaná nedaleko ve křoví - z velké části ohlodaná a z jiné části naopak zcela netknutá ničím v lese.
Nebo snad i stopy od dětských nohou, jichž si mohla všimnout nedaleko cesty, místo, kde křížily cestu byly ale pošlapané od vojáků, takže jí to mnoho neřeklo, ale byly tu. Nemluvě o podivných stopách po drápech na jednom z nedalekých stromů. Nedaleko pak slyší jak potichu protéká voda, snad v lesním potůčku?

Čím hlouběji jste byli, tím větší a podivnější nastávalo ticho. Chlad vlézal stále hlouběji a hlouběji, i pod poměrně teplé oblečení, opíral se do lýtek, kde tvořil nepříjemné napětí. Škrábal v krku s každým nádechem ústy a s každým vyřčeným slovem, když se váš průvodce zastavil, aby si něco prohlédl, něco, co leželo na zemi přímo před vámi. Máte odvahu se podívat? Hajný se zachmuřením přisedne, aby se podíval blíže, kolik toho však může vidět jen ve světle temného lesa? Či odrazu lucerny některého z vás...

Explicitní (18+) obsah | Máte-li odvahu odklikněte spoiler... Pokud ne, reagujte jako postava, co se na něco bojí se podívat. | +

Na zemi před vámi leží mrtvé zvíře, nedokážete zcela jasně říci, o jaký druh se jedná, jelikož je to jen jeden středně velký zkrvavený kožich Až po chvilce si všimnete klu opodál... Nohy má zlomené v podivných úhlech, takže chvilku trvá než seznáte, že se jednalo o divočáka. Mrtvola však vypadá čerstvě - vyrušili jste snad něco se svým vstupem do lesa?

Hajný se pomalu narovná a podívá se na vás... čeká...

[Eric]

Max byl trochu zaskočen, že mě vidí, ale jméno si pamatoval. Zmínil se, že talířky sbírá, takže o buchty asi úplně nešlo a musel jsem se pousmát. Dozvěděl jsem se, že strážní nic neříkali a o příšeře se nemluví. Zkrátka nic moc, co by mi nějakým způsobem pomohlo v investigaci. Nechtěl jsem na Maxe dále tlačit, tak jsem se přátelsky rozloučil, abych zaskočil za jedním z kolegů, kteří už v knihovně byli.

Belan
Pomalu jsem došel k jednomu člonovi naší skupiny, vypadal jako někdo, kdo by se mohl vyznat v bylinách. "Dobrý večer, kolego pro dnešní noc", pozdravil jsem Belana. "Mé jméno je Eric", představil jsem se a dal prostor na reakci, jestli se Belan také představí či ne. "Vypadáte jako někdo, kdo se vyzná v alchymii, nemýlím se?" Pokud odpověď byla kladná, pokračoval sjem, proč jsem vlastně přišel. "Podařilo se mi jistým způsobem sehnat tuto lahev nějaké pálenky, protože slovo alkohol se dnes dosti opakovalo ve spoustě výpovědí. Tak trochu doufám, že je to místí pálenka od řezníka, kterou zmiňoval baron, a která by mohla být charakteristická pouze pro tuto oblast.", sledoval jsem reakce Belana, jestli si náhodou nemyslí, že ho chci opít. "proč to zmiňuji, velmi často se objevuje sousloví "voják pod vlivem", zatímco děti, jak víme, alkohol zpravidla nepijí, byl byste schopný z daného vzorku zjistit, jestli v něm nejsou nějaké ...ehm... zvláštní přísady? Například halucinogenní nebo podobné, které se třeba mohou aktivovat jen za přítomnosti jiné látky, kterou bychom mohli najít přímo na farmě? Minimálně by to vyloučilo tuto možnost" a čekal jsem jak se k tomu Belan postaví, zda-li si lahev vezme či nikoli. Pokud ne, musel bych zkusit tu zaklínačku, která by se mohla v přísadách vyznat mohla, ale zaklínačům se raději vyhýbám, to jsem ovšem nechtěl nikomu dát najevo, hlavně, když bychom měli spolupracovat.

Já o "vlku" ("zmiji") a zaklínačka také dorazila do knihovny se svým tácem. Moc jsem ji nesledoval, ale rozhovor ukončil Max sdělením, že děti nejsou ničím ohroženy, respektive, že si to myslí. Ve své podstatě nic neříkající slova, která mohou znamenat cokoli, ale mohlo by to v budoucnu do mozajky zaklapnout.

Po chvilce nás poslali za hajným, kterého jsme potkali na nádvoří. Vypadal, jako by to pro něho byl denní chleba a že je mu celkem jedno, co se tam děje. Z nějakého důvodu měl na spěch nebo nechtěl, aby náš rozhovor někdo slyšel, protože formulace slov "po cestě se můžeme domluvit, co se tu děje" se dala pochopit jakkoli. Skoro, jako bychom si měli vymyslet, co ráno řekneme Baronovi. Nemohl jsem si nevšimnout, že jeden člen naší skupiny se k nám nepřidal. Možná šel k farmě na vlastní pěst, možná mu to nepřišlo zajímavé a možná jen dostal strach, ačkoli to bylo na zaklínače dost nepravděpodobné. Ač se jich spíše straním, zrovna dnes mi ztráta jednoho z nich zhoršila náladu. "Jestli se nakonec postavíme nějaké příšeře, bude to citelná ztráta", pomyslil jsem si. Pak jsem se už za cesty do lesa vrátil k onomu hajnému výroku. "Co se tu podle vás děje?" zeptal jsem se nekošatě hajného a počkal, jestli se k tomu vyjádří. Pté jsem poslouchal i otázky ostatních, možná již více zaměřené. A mezitím sledoval okolí, potemnělý les, který prozatím vypadal jako každý druhý. Noční lovci byli na lovu a jestli tu číhalo něco opravdu nebezpečného, zcela jistě to o nás už vědělo a sledovalo nás to, jelikož použité lampy z nás dělají snadný cíl. Zejména od zaklínačky, která vidí i ve tmě bych čekal protesty a třeba budeme nuceni se světel zbavit.

Nakonec jsme došli k poměrně čerstvě roztrhanému divočákovi, kterého něco značně "pocuchalo". K tomuto výjevu jsem nic neměl, protože to bylo úplně mimo moje předpoklady, proto jsem spíše instinktivně otočil hlavu směrem k zaklínačce, od které bych nejspíše očekával nějakou investigaci a hypotézu. Zatím jsem však mlčel a čekal, jestli se sama podělí o své nálezy a nebo si je bude chtít nechat pro sebe.

[Konrád z Rosenbergu]

Konrád ale nakonec zůstal sedět na židli, všechno tak nějak probíhalo okolo a on neměl chuť cokoliv dělat. Proč taky když to můžou vyřešit ostatní specializovanější jedinci. Jedině pokud by někde neuspěli tak by pak mohl nastoupit na scénu Konrád. Po chvíli se všichni začali vydávat na nádvoří a kdyby si jich Konrád nevšiml, zůstal by tam asi až do rána. Konrád se tedy připojil ke skupince, se kterou chvíli čekal venku. Poté si objevil myslivec. Konrád ho typoval na mladého muže, byť zas tak mladého ne. Asi tak zhruba okolo třicítky, podobně jako Konrád.

Pozdravil celou bizarní skupinky a řekl jim, že musí zlikvidovat škodnou. Jako by se jednalo o obyčejné kance či něco podobného. Konrád se moc nekoukal okolo sebe. Hádal že ostatní vypadali stejně zmateně jako on. Jako by někam pospíchal, protože se snažil celou skupinu dostat co nejrychleji na cestu. Všechno to bylo takové podezřelé. Konrád nechtěl být paranoidní, ale lepší být připravený, proto si schoval jednu ruku pod roucho a umístil jí na jílec svého meče. Nenapomáhala tomu ani atmosféra lesa do kterého vstoupili, byť zatím působil klidně. Hajný také vnutil skupině lampy. Ostatní z toho nebyli asi moc nadšení, Konrád byl ale rád že alespoň v téhle podobě bude Svatý plamen s ním. Teprve tuto chvíli si uvědomil, že jeden za zaklínačů chybí. Na jistotě mu to nepřidalo, už kvůli tomu že vypadal schopněji než ta vědmačka. Naštěstí zdání často klame.

Cesta ubíhala, Konrád se na nic neptal. Nevěděl na co by se ptal. Jeden z týpků se ale zeptal. Na odpověď si musel chvíli počkat. Čím hlouběji do lesa skupina vstupovala. Tím větší šero bylo a tím více les působil strašidelněji. Vzpomněl si na staré časy, kdy dívky chodili do lesa pro ostružiny. Všude bylo plno zvěře. Ty časy už jsou pryč, dnes chodí do lesa jenom ten kdo chce zemřít. Po druhé válce s Nilfgaardem se příšery přemnožili. Jejich počty se podařili zredukovat ale nynější válka jejich počty zase zvedla. Kdokoliv mohl skupinu sledovat, šli si sice potichu, ale svítili na celý les.

Najednou uslyšeli hlasité zavití. Mohl to být pes, nebo snad vlk? Bylo to ale dost blízko. Nehledě na to šli dál. Zima byla daleko větší než před chvíli kdy vycházeli z panství. Kněžské roucho už na chladný podzimní večer nestačilo. Hajný se náhle zastavil, něco bylo před ním. Nebýt hajného, Konrád by si toho ani nevšiml. Možná s jeho pozorností nebyl nejlepší kandidát na tenhle úkol. Hajný nicméně objevil mršinu. Konrád se na ní s podivem zadíval. Mršin, těch lidských, nelidských i zvířecích viděl za život už pár takže mu ten pohled nedělal problém. Po chvíli koukání si všimnul klu, který ležel opodál. Takže kanec. To muselo být velké zvíře, co bylo ale horší, že mršina vypadala čerstvě. „Dokázal by někdo určit jak je ta mršina stará, nebo dokonce poznat podle obtisků zubů co toho kance zabilo?“ Za zeptání Konrád nic nedá. On to rozhodně určit nedokáže, ale třeba ta vědmačka či hajný by mohl být schopný.

[Alceste]

Poslední dobou neměl Alceste nic zajímavého na práci, a tak se jen potuloval, kde jen mohl. Jeho dny tak byly klidné, avšak pro něj až příliš dlouhé. Už to byla doba, kdy byl na nějakém posledním lovu a cesta za sebepoznáním ho právě teď moc nelákala. Zkrátka a jednoduše se nudil. Během té nudy, ho jeho nohy, zanesly až k okolí Tridamu, kde se rozhodl na pár dní zůstat. Tu a tam zaslechl zvěsti o strašidelném lese a nějaké další bláboly okolo. Z počátku to jeho pozornost nijak neupoutalo, tedy… ne tak docela. Chvíli se zajímal a ptal se místních, ale věci se různily, až na jedno jediné, a to bylo místo. Sic ho to nějakou dobu zajímalo, rychle byla jeho pozornost odvedena jinam a jako vždy zase vše nechal na poslední chvíli, takže ani nepostřehl, že se celá situace již začala řešit.

Schylovalo se k večeru, zaklínač měl pocit, jakoby na něco důležitého zapomněl. Byl zrovna na cestě k místnímu hostinci, když v tom opět zaslechl ony žvásty o příšeře, lesu a farmě. Pak ho to trklo. To proč se tu zdržel ještě o něco déle, než původně plánoval. Zastavil se na místě, než se rázem otočil k oněm od kterých to zaslechl. „Promiňte mi to vyrušení," začal, „ale říkali jste příšera v lese u nějaké farmy?" Zeptal se jich. Ti jen zavrtěli hlavami a spíše než kloudnou odpověď si prohlíželi zaklínače oděného celého v černém. Nebylo divu. Alceste v té vší tmě a osvětlení vypadal mnohem strašlivěji, vlastně byl sotva vidět, až na jeho oči. Na takovéto reakce byl zvyklý, ale teď na to neměl čas. Rozhodl se zachovat chladnou hlavu a zkusit oslovit obyvatele znovu. „Mohli byste mne alespoň navést kudy se tam dostanu?" Nic, žádná odpověď, jen stále tupé výrazy. Zaťal ruce v pěst a usmál se. „Nechci se opakovat, ale byli byste tak laskavi a ukázali mi kudy mám jít? Samozřejmě pokud nechcete aby vás ta příšera také nesežrala." Konečně jeho poslední slova měla nějaký smysl a ti tupci se rozhodli odpovědět. Tedy spíše ukázat, ale Alceste se obával, že i kdyby po nich požadoval lepší odpověď, žádné by se mu stejně nedostalo, tudíž tohle mu muselo stačit. Povzdychl si, posléze si i promnul čelo. Tohle bude ještě dlouhá noc, pomyslel si, než se vydal opět na cestu. Tentokrát ale již k lesu.

Nějaký čas po lese bloudil, snažil se hledat cokoliv užitečného, co by mu byť jen trošku dokázalo pomoci. Sice znal směr, trefil do lesa, ale pořád neznal přesnou polohu. Takže prostě procházel les po tmě a doufal, že na něj nic nečekaného nevyskočí. I proto se snažil chodit co nejtišeji. Přeci jen nikdo nemusí vědět, že se právě Alceste rozhodl vyrazit si na noční procházku. Koně si s sebou nevzal. Za prvé pokaždé, když se na něm pokusí jezdit, tak se přihodí nějaká katastrofa a za druhé v tomhle terénu by mu to stejně bylo houby platné. Nechal jej proto uvázaného u hospody, kde doufal, že mu ho nikdo neukradne. Začínalo to být úmorné, litoval toho, že z těch místních nevyždímal to co potřeboval, byť by to mělo být násilím. Ale zapřísahal se, že takový nebude. Měl své zásady. Jenže nesnášel změny a tohle byla sakra velká změna, hlavně se jednalo o jeho charakter, který zkrátka nelze změnit přes noc. Od toho mu sloužily hlavně cesty za sebepoznáním a to tahle cesta nebyla.

Ani nevěděl, jak dlouho přesně bloudil, po celý zbytek cesty byl zabraný do myšlenek, které byly plné rozporu, takže z počátku si ani nevšiml světel, která svítila nedaleko něj. Z myšlenek jej totiž vytrhlo až zavití. Na jednu stranu chtěl tomu zavití děkovat, na druhou stranu se obával, aby na to, co onen zvuk vydalo, brzy nenarazil. Tak či onak, přidal do kroku, přesto však našlapoval potichu. Tedy… snažil se, než šlápl na větvičku, která už tak potichu nebyla. Přibližoval se k světlům čím dál blíže. Až když byl u nich dostatečně blízko, tak zastavil. Zjistil, že se jedná o nějakou skupinu. Nevybavoval si, že by někoho z nich poznával. Třeba tomu tak bylo a s někým se již potkal, ale občas má prostě paměť zlaté rybky. Už jen z toho důvodu se zatím skupině neukazoval.