Děs se svítání...

[Julian de Carnste]

Název: Děs se svítání…
Rozsah a tempo:
Při postu jednou za týden odhaduji hru na měsíc a půl – v rychlém tempu (12 vypravěčských postů +-)
Počet hráčů:
3-5 herních postav (žádná NPC)
Belan/Laeta/Konrád/Eric/Raymond
Odměna:
12 bodů - je možné zvýšení dle průběhu
Obtížnost a limity:
Upozorňuji, že se jedná o quest s prvky hororu a detektivky, kde bude záležet i na určité rychlosti hry a schopnostech postav.
Požadované schopnosti postav: bojeschopnost, odvaha, logické myšlení
Do postů plánuji uvádět čas, který v tom daném postu je, celý quest se bude konat v rámci jedné noci a při svítání bude končit – může skončit i neúspěchem družiny.
! Bude obsahovat explicitní a hovorový obsah – obrázky i atmosféru!
Start a konec Questu:

10.8. 2022 – (popravdě netuším)

Úvod do děje:
Poslední dny se v okolí Tridamu šíří podivná zpráva – V lese straší! Na farmě straší! Na farmě v lese straší! Co to přesně znamená? Odkdy je farma v lese? Jak jako straší? To jsou otázky, co proběhly přes mysl mnoha lidí, jež původem nejsou z Tridamu a neznají zdejší okolí. Pro ty z vás, co to neznají a zeptají se – jedná se o starou farmu, která stála tak dlouho až jí obrostl les. Jenže i když to zní jako poměrně nestrašidelná a obyčejná věc, každý, kdo s vámi mluví je o tom doslova přesvědčen.
Ať je to hostinský z nedaleké hospody, ať je to obchodník, kterého jste potkali nebo ať je to parta dětí, co si snaží vykládat strašidelné historky, na jednom trvají. JE TO PRAVDA. Jsou slova, co od nich slyšíte.
Možná vás zvědavost pak dovede přímo do Tridamu a potkáte k ránu sotva potácející se hlídku, z nichž je několik vážně zraněných, oblečení mají na cáry a tvrdí, že dva z nich zemřeli. Velitel stráží se hodně mračí a rozhoduje, že zítra ráno tam vyrazí další hlídka a zničí to prokleté místo jednou pro vždy!
Pokud však chvilku vyčkáte, zahlédnete teprve něco zajímavého. „Zničit?“ ptá se Baron s významným podmračením a nevypadá, že by se mu to minimálně líbilo. Oba dva stojí v zapadlé uličce.
„Ano, pane. Zničit.“ Odsekává velitel viditelně nerad, že se vůbec musí tázat. „Naši lidé jsou v nebezpečí, musíme jednat!“ používá velký argument, ale ten nevyvolá na baronově tváři požadovanou odpověď v podobě jasného souhlasu, spíše naopak.
Baron si bere čas na rozmyšlenou.
„Vy sám jste nás tam poslal.“ Pokračoval v argumentaci velitel.
„ Vím, co jsem udělal.“ Je odbyt, ale zamyšlený postoj trvá. „Budiž, zítra ráno se tam vydejte, až naberete dostatek sil.“ Ten souhlas byl tak vlažný, jak to jen šlo a příkaz byl velmi jasný, následně odešli... Snad vás pak mohlo překvapit, když vám poklepal na rameno vysoký hromotluk a podal vám lístek, že si vás baron přeje vidět ve svém domě…

[Julian de Carnste]

Úvod
Někde na hodinách ve městě se čas pozvolna blížil k šesté hodině večerní, když se konečně dostala k podivné partičce zpráva, že je Baron přijme. Ať už byli svědky roztržky na tržišti, nebo se o ní jen doslechli, dostali lísteček, že si je Baron přeje vidět a nebylo těžké si domyslet, že si je chtěl snad i najmout. Proč by si je jinak volal, že ano?
Celý den městem otřásaly zvěsti jedna děsivější než druhá o tom, co se tak v lese mohlo stát... Zároveň byly slyšet i podivné zprávy, že někteří ze strážních mají až přehnanou důvěru ve své schopnosti nebo v pálenku, kterou pálil místní řezník. Nebylo od věci pokud jste zaslechli více teorií o tom, co se tu vlastně děje.
Co se týče samotného panství - od samého rána bylo na nohou. V prvé řadě bylo třeba ošetřit zraněné a zjistit více podrobností, ale nikoho z vás k tomu nikdo nepustil - stále jste cizinci.

Čas tedy utíkal a v době, kdy jste se dostali do Baronovy pracovny hodiny na nedaleké věži odbývaly šestou hodinu večerní.
" Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat." vstoupil do místnosti Julian. Vypadal viditelně unavený, celý den mluvil s vojáky a snažil se zjednat na panství klid. " Jistě vás napadá otázka - proč?" pokračoval a nedal nikomu moc šanci mluvit.

Pracovna byla poměrně jednoduchá na to, že byli ve šlechtickém domě. Za zády měla skupina několik polic s různými knihami avšak jejich názvy byly moc daleko, aby si je mohli řádně přečíst a prozkoumat. Pokud by se hodně snažili nalezli by tam několik filozofických spisů různých svitků jejichž obsah byly zápis o penězích, lidech a obchodech, které zde probíhaly. Polovinu kamenné podlahy zabíral ručně tkaný koberec dovezený pravděpodobně velmi zdaleka... byla tu taktéž socha rytíře, podivně umístěná a nakonec i stůl, umístěný před partou dobdrodruhů, u kterého byly celkem tři židle.. a za ním byl ohromný krb. Na stole byl pořádek a kromě několika svitků, kalamáře, brku a zvonečku byl prázdný. V místnosti se též nacházela dvě velká okna- jedno za stolem a jedno napravo od něj. (Dle mapky, z vaše pohledu to bude nalevo - je tam fialová standarta, aby to šlo lépe rozeznat). Baron se zcela nebaronsky opřel o stůl a pokud snad někdo chtěl něco říct ať už pohledem nebo jasným zvednutím ruky jej umlčel.

" Je dost pravděpodobné, že jste zaslechli historky, kdy lidé mají za úkol vyděsit se navzájem, co nejvíce to jde. Konkrétně tu o tom, jak na nedaleké farmě v lese straší. Dlouhou dobu to byla zdejší historka pro odstrašení dětí, aby do lesa samy nechodily, před třemi dny se ztratila kovářova dcera, myslím, že se jmenuje Anna, ale to není podstatné. Podstatné je, že když se jí vydali hledat šli i do té staré farmy a přísahali mi tu, že viděli monstrum. Anna ale tvrdí, že viděla dívku, dítě konkrétně, vede mě to k předpokladu, že v lese se může skrývat skupina dětí, možná sirotci z války? Netuším. I to byl důvod proč jsem včera nechal poslat hlídku, jak se ukázalo nepatřilo to k mým světlejším rozhodnutím. Hlídka se vrátila s tím, že tam straší." zatvářil se podobně jako když vám dítě neústupně tvrdí, že vidělo jednorožce na obloze.

" Nejsem zrovna znalý v monstrech, avšak věřím, že neexistuje mnoho monster, co by děti nechalo odejít volně z lesa a dospělé děsili k tomu, aby přísahali na hrob své pratety, že té kořalky měli jen pár doušků na posilněnou. Rád bych vás požádal, abyste vyrazili do lesa a prověřili to tam než dorazí kapitán stráží s posilami a odhodláním vypálit les, samosebou za jistý finanční obnos, nežádám, abyste však riskovali život a pokud se vrátíte s tím, že tam je opravdu velmi nebezpečno, dostanete jej stejně. " ujistil je a opřel se o stůl. Mluvil klidným a vyrovnaným hlasem a nebránil se tomu podívat se každému z nich do očí, pokud neuhnuli. " Pokud máte jakékoli dotazy, bude vám k dispozici služebnictvo, do lesa vás doprovodí Hajný - pokud nechcete přijmout, věřím, že se zvládnete vyprovodit sami. Ještě než vyrazíte - bude to dlouhá noc, přijměte prosím alespoň mé pozvání na večeři než vyrazíte."

S tím zazvonil malým zvonečkem, co měl na stole a do místnosti vstoupila služka, co se rychle poklonila a se sklopenou hlavou je pozvala, aby jí následovali, pokud mají zájem. Vedla je Skrze halu, kde předtím čekali do kuchyně, kde byl stůl s prostřeným jídlem. Šli skrze halu, kde byl ohromný rudý koberec položený na kamenné podlaze a mohli si všimnout paní domu scházející ze schodů ve své róbě, ale nebyl moc čas to řešit, jelikož cesta pokračovala skrze sklad a následně na chodbu plnou soch a brnění... skrze dvoukřídlé dveře mohli snadno nahlédnout na jídelnu, kde se připravovala večeře pro zdejší rodinu... služebná je ale vedla do místnosti naproti, do kuchyně, odkud se dost jídla zrovna odnášelo. Přesto byly dva stoly prostřené i pro ně. Pečená kuřata, dokonce i pečínka, voda, víno, koláče, chléb, defacto cokoli, co by si mohli dát v hospodě, kromě piva, či medoviny tu čekalo a služebná je vyzvala, aby se nestyděli a brali si. Bylo to tu pro ně. Pokud by snad měli nějaké otázky, mohli jí je položit nyní.

mapka panství | +

Mimo herně:
Julian na sobě má onen amulet krytí, není identifikovatelný.
Děj se odehrává se na podzim po letošním Belleteynu.
Vypravěč oslovuje skupinu ve 2. osobě, za postavy platí osoba 3.

[Maxmilián Ritter]

Mimo herně:
Po domluvě se připojuji, ale Max se nezúčastní Q jako vyšetřovatel a s bodíky proto nepočítá. Ale reagovat na něj můžete.

Nebylo tomu tak dlouho co jsem navštívil Juliana znovu v jeho sídle, čistě z osobních důvodů, po kterých nikomu nic nebylo. Nabídl jsem barnovovi své služby jako písař, neboť jak jsem zdůraznil, ví že na mé služby se může spolehnout a že je jednodušší a jistojistě pro jeho maličkost pohodlnější když je diktuje než píše. Získal jsem zpět svůj pokoj a jako spokojená vyžírka a třídenní příděl jídla a oblečení. Jen boty jsem si bral jen a pouze při výjimečných situacích, častěji mě ostatní služebnictvo (oproti kterému jsem měl mnohem větší volnost) vidělo bosky. Jejich náklonost poněkud kolísala protože jsem si často uvazoval kolem čela pestrobarevný šátek, který mi zakrýval elfí uši (ideálně zelenožlutá kombinace, ale nebránil jsem se ani žlutočervené) a občas jsem měl na rameni upevněnou lebku s parůžky. Zvykl jsem si na ni, je složité ji jen tak odložit!
První záchvěvy toho že je něco špatně byly nenápadné. Byla to zprvu fáma, která se ale šířila a kterou jsem sledoval se znepokojením. Byl jsem častěji tulák než písař. Ale cestovat když se v okolí pohybuje něco zlého? Byl jsem sám, nikdo mi nekryl záda. A já odmítal zemřít v zubech nějaké bestie, to ani omylem. To byste chtěli... Vyslal jsem vzteklou myšlenku k Bohům, kteří sídlili v mé hlavě. Věděl jsem o nich. Bohové sledovali každičký můj krok a já tušil že čekají na to, až udělám chybu - třeba zrovna takovou jako tahle. Navíc jak se blížil podzim začínala být rána chladnější, zvedala se mlha. A tak jsem se rozhodl že počkám.
Julian mi v tomhle směru úplně nepomáhal. Věděl jsem že ho to trápí, jako by věděl, tušil, ale jakkoli jsem si v soukromí rýpnul, nebyl nijak sdílný. A já? Já ho pak nechal být. Baronování není pro mě...

Ten den jsem lelkoval a shodou okolností byl přítomen když jsem zahlédl tu zuboženou hlídku, o Julianovi jsem věděl, ale pohled na krev jsem nesnesl. Ne. Trpícím je třeba pomoci. Jakýsi ženský výkřik úděsu mě probral z latergie. Žena už začala organizovat a já se přidal...
"Opatrně, chyť se mě." Jeden podpíral druhého a já si vzal na starosti toho, který měl poničenou nohu. Jeho váha se sesunula na mě, přehodil mi ruku přes ramena a já ucítil kovový zápach krve. Nebyl čas koukat po zajímavém rozhovoru, pomáhal jsem neznámému ke stoličce, kterou ženy přistavěly. "Už jen kousek." Podporoval jsem ho i psychicky. Pak se ho ujaly ženy, bylo třeba tam kde byly rány nejhlubší dostat z nich oblečení, vyčistit, aby se do nich nedostala špína a tak dále což už jsem neposlouchal... Rychle jsem donesl pohárek s vodou a z dříví na podpal jsem vylovil neškodnou větévku.
"Napij se." Přiložil jsem mu džbán k ústům, ale nedovolil jsem mu aby ji hltal, ne musel ji pít pomalu a když zkusil hltat džbán jsem oddálil. Jakmile vděčně kývl hlavou, podal jsem mu větévku. "Skousni." Vyzval jsem ho suše, protože ženy přichystaly alkohol. Podobný proces byl i u druhého muže z hlídky... Já se odpotácel pryč. Proces léčby nebyl nic pro mě. Vracel jsem se zpátky kolem kuchyně, na okamžik jsem zaváhal, možná bych kuchařku přesvědčil aby mi nechala nějakou sladkost. Jako na nervy, víme? Ale cítil jsem váhu na svém rameni, to ta lebka s parůžky. A když jsem zapřemýšlel měl jsem i kolem čela ten strakatý šátek a byl jsem bos, to služebné neměly moc rády. Dostal bych vynadáno... Takže nic nebude.

[Eric]

Příchod
Zrovna jsem polehával v mechu, když mě vyrušil jakýsi muž, který mi předával dopis. Ani mi nevysvětlil od koho je a byl hned pryč. Dopis byl podepsaný nějakým baronem, který si mě zval na své panství. Nevěděl jsem, co mě tam čeká, ale beztak jsem zrovna neměl nic lepšího na práci. Ihned jsem se tedy vydal na panství, které stálo v dopise. Kdo ví, co se bude dít, měl bych se na to připravit než budu všem na očích. Měl bych se pokusit načerpat moc a vytvořit si ochranou bariéru. Čerpání moce se nepovedlo, byl jsem v takovém spěchu, že jsem se nedokázal pořádně soustředit. "Sakra, to je nemilé", procedil jsem mezi zuby, a vytvořil jsem magickou ochranu, která taky nebyla zrovna impozantní. Dnes nemám svůj den, to bude špatné.

K sídlu jsem dorazil jako první ze skupiny, ačkoli v tuhle dobu jsem ještě ani nevěděl, že nás bude více. Panství to bylo okázalé a já neustále přemýšlel, proč jsem byl vlastně zavolán. Zatímco jsem čekal venku na audienci, prohlížel jsem si místní stáj a procházel se po nádvoří, kde jsem zaslechl spoustu verzí o strašidelné farmě nebo to byl les? Mluvil o tom každý a já slyšel tolik variant. Takové příběhy většiou vznikají smyšlenou pohádnou, kde si každý něco přidá, nějak přikrášlí. Nakonec jsem tyto cizí konverzace přestal vnímat.
Po nějaké době jsem byl zavolán do pracovny, společně s dalšími čtyřmi členy, z nichž 3 jsem už určitě potkal. Nevěděl jsem však, do jaké míry si pamatují oni mě a proto jsem na sebe zatím moc neupozorňoval. Už jen proto, že ve skupině byli dva zaklínači, kterým se raději vyhýbám.

Mlčky jsem vyčkal na příchod barona, kterým byl, jak se nakonec ukázalo, Julian. Vzpomněl jsem si na náš společný večer, ze kterého jsem si nepamatoval příliš detailů, každopádně mi došlo, proč se mohl obrátit zrovna na mě. Věděl, že bych mu jen těžko odmítnul pomoci. "Co tu ale dělá ten kněz, to je mi záhadou. Myslel jsem, že ho Julian nemá příliš v lásce" pomyslel jsem si a pak už jen poslouchal, co nám hostitel sdělil. Já i Julian nosíme amulet ukrytí, takže jsme pro ostatní magicky neviditelní a já neměl v úmyslu, aby to o nás někdo věděl, pokud to nebude nezbytné. Poté, co baron dokončil svůj projev, podíval se nám všem do očí. Já mu pohled oplatil a lehce kývnul hlavou na znamení, že udělám, co bude v mé moci. A pokud si tohoto pohledu nikdo nevšiml, žádné další známky o naší známosti s baronem jsem neprojevil.

Nakonec se objevila služka, která nás měla odvést na večeři před noční "šichtou". Nevím, jak ostatní, ale já to prostě nemohl odmítnout. Prošli jsme přes několik místností až do kuchyně, kde pro nás byla přiravená hostina. Ještě, než jsem se pustil do jídla, položil jsem služebné několik dotazů: "Poslyšte slečno/paní?, pan baron vyprávěl o ztracené kovářovic dívce, která se patrně jmenuje Anna, a kterou byl někdo v lese hledat. Ten "někdo" měl vidět monstrum, zatímco Anna měla vidět nějaké dítě. Byla to ta samá kovářovic Anna, nebo nějaká jiná? A pokud ta samá, byla nalezena nebo se vrátila sama?" Otázka stíhala otázku a služebná měla nejspíše co dělat, aby pochopila, na co se vlastně ptám. Pokračoval jsem: "Kolik je té Anně let? A mohl(i) bych(om) si s ní promluvit? Stejně tak by se hodili nějací svědci, kteří to monstum měli vidět na vlastní oči. Je možné si s někým takovým promluvit?", poté jsem se zakousnul do kusu kuřete a poslouchal otázky svých společníků pro dnešní noc. Nakonec by pár zaklínačů nemusel být na škodu, pokud skutečně narazíme na příšeru, budu rád, že tam jsou profesionálové.

Poté, co se moji společníci přestali služebné doptávat. Poodešel jsem s ní kousek stranou a na půl pusy, tak aby bylo slyšet na co se ptám (pokud to někdo chtěl zaznamenat) jsem se zeptal: "Jak daleko je odtud ta farma vzdálená?" a následně už velmi potichu, tak aby to nikdo nezaznamenal, jsem ji zašeptal: "Měl bych na Vás takovou prosbu, nevěnovala byste mi trochu pálenky od místního řezníka? Případně, kde by se dala sehnat? Samozřejmě Vám ji zaplatím" a prosebně jsem se na služebnou podíval, usmál se na ni a trochu doufal, že pak bude svolnější k věnování menší lahvinky, kterou bych si vyzvedl při odchodu.

Poté jsem se otočil zpátky ke stolu, a ať už na mou tajemnou konverzaci se služebnou někdo zaregistroval nebo ne, pokračoval jsem ve stolování před dlouhou nocí, která nás bezesporu čeká.


Mimo herně:
Eric neúspěšně čerpal moc ze země
Ma magickou barieru o hodnotě 15 proti prvnímu útok
Vlastní amulet ukrytí

| +

Čerpání moci ze země
Magie 3 - Neúspěšné

Eric hodil/a 3d6 a součet kostek je 8:
4, 1, 3

Magická bariéra
Magie 3, Talent 1, vůle 3

Eric hodil/a 7d6 a součet kostek je 15:
1, 1, 4, 1, 4, 1, 3

[Raymonn]

Nastalo brzké odpoledne. Nejednalo se o dobu poblíž poledne, protože od ní byla přeci jen už nějakou tu dobu vzdálená, ale podzimní slunce se stále vytrvale drželo na obloze, takže ani o pozdním odpoledni se prozatím nedalo hovořit. Přesto vzhledem ke krátícím se podzimním dním se zdálo, že ohnivý kotouč se na obloze už příliš dlouho neudrží a jak ztrácel svou sílu, měnil barvy přes krvavě oranžovou až k zářivě rudé. A přes tento zlatorudý kotouč se právě líně přenesla černá silueta osamělého jezdce s jílcem meče vyčnívajícím přes rameno. Raymonn právě přejel jeden z kopců, za kterým se lámal obzor, a před očima se mu rozprostřelo menší městečko, za nímž se decentně tyčilo panské sídlo. Pobídl hnědáka a mírným krokem pokračoval směrem k panství.

Jakmile dorazil do městečka, zamířil k hostinci, kde se chtěl pro dnešní noc ubytovat a následující den se vydat na cestu. Koně nechal uvázaného v zadní uličce za hostincem a v okamžiku, kdy jej odstrojoval, zaslechl hlasy. Přicházely z opačného konce postranní uličky a Raymonn z rozhovoru zaslechl pouze útržky, nicméně i tak se z nich snažil vyrozumět maximum. Všímavost byla základem vytváření příležitostí. Zdálo se, že se jednalo o rozhovor velitele nějaké nespecifikované jednotky, možná hlídky, a jeho nadřízeného, soudě dle slov možná samotného pána panství. Raymonn se mírně zaklonil, aby na dotyčné viděl a jeho původní domněnky se potvrdily. Uložil tuto vzpomínku do paměti, ale teď s ní nechtěl zahlcovat myšlenky. Vytáhne ji z mysli tehdy, kdy usoudí, že ji bude potřebovat. A tento okamžik nastal za velice krátkou dobu.

Sedlo a koňský postroj zanechal poblíž svého koně, sedlové brašny si přehodil přes rameno a s ocelovým mečem na zádech vkročil do lokálu hostince. Pár hlav se po cizinci otočilo, ale kvůli šeru si jeho svislých zorniček povšimlo jen málo lidí. Ti, kteří si uvědomili, že do místnosti vstoupil zaklínač reagovali různě, někteří v tichosti provedli ochranná znamení, někteří si odplivli a někdo nereagoval nijak a otočil se zpět ke svému korbelu s pitím. Raymonn svým neslyšným krokem vešel hlouběji do místnosti, odložil si sedlové brašny na stoličku u výčepu a usadil se na prázdné místo hned vedle. Objednal si redanský ležák a jídlo, které měli právě v nabídce a poté se s možná trochu děsivou strojovou přesností pustil do jídla a pití. Během toho mu neunikly řeči, které kolem něho sem tam prosvištěly.

Hned za jeho zády seděla dvojice vesničanek, které právě byly zabrané ve vášnivém rozhovoru ohledně záhad v jakési zapadlé farmě v lese. Že prý tam straší. Jen se pořád nemohly dohodnout, jestli je oním přízrakem pouze bujná fantazie vojáků posilněných pálenkou, nebo krvelačný vlkodlak. Mohl mít tento rozhovor souvislost s tím, co prve zaslechl v postranní uličce? Znovu si tu vzpomínku vybavil. Ano, souvislost tu byla, ale potřeboval by více vodítek.

Ty mu poskytl muž, který si sedl k výčepu o dvě místa dál. Dal se do hovoru s hostinským a oním tématem byla opět strašidelná farma. Zdálo se, že se jedná o hlavní dnešní téma v městečku. A takové pověsti mohly obvykle znamenat práci pro zaklínače. I kdyby se jednalo jenom o nějakou skupinu zbojníků nebo schovávajícího se zločince – Raymonn mezi tím nerozlišoval.

Ačkoliv se mohlo při jeho vstupu zdát, že jeho vstup proběhl více méně bez většího zájmu, někoho přítomnost zaklínače přeci jen zaujala. Zrovna, když Raymonn vkládal do úst poslední sousto, ucítil ruku na rameni. Jeho reflexy mu velely rychle zareagovat, popadnout vetřelce za zápěstí a zlomit ho. Ale Raymonn se právě nacházel uprostřed činnosti, ze které nechtěl být rušen a kterou hodlal dokončit tak, jak byl zvyklý. Zcela klidně proto dojedl poslední sousto a teprve poté hlavu lehce obrátil k onomu majiteli ruky. Jednalo se o poměrně vysokého hromotluka, kterého prvotní Raymonnova netečnost mohla mírně zaskočit, nicméně mu přesto podal lísteček a beze slova odešel. Zaklínač se za ním ještě nějakou dobu díval, přičemž se mu v šeru zorničky mírně rozšířily. Poté se ale otočil zpět k desce výčepu, aby se mohl podívat na lísteček.
Lehce jej uhladil rukou a odhadl, od jakého adresáta by asi mohl být. Vcelku obyčejný papír, ale na druhou stranu nic po domácku vyrobeného ze starých odřezků. Písmo na lístečku by Ray taktéž označil jako úhledné, nic takového by žádný vesničan nenaškrábal. Takže jej oslovil někdo z vyšších kruhů. Nyní jen bylo potřeba zjistit, co onen lísteček říká.

Hostinský se vrátil pro prázdnou misku a korbel. Zdvořile se zeptal, jestli zaklínači chutnalo, ačkoliv v jeho hlase bylo znát, že se ptá skutečně pouze ze zdvořilosti a snaží se zachovat si odstup. Raymonn k němu místo odpovědi přisunul lístek. „Co se na něm píše?“ zeptal se neutrálním tónem, který připomínal spíše zkoušejícího, který chce zjistit, jestli žáček před ním rozumí textu. Hostinskému překvapeně vystřelilo obočí, poté se ale zamyšleně zamračil, podíval se na lístek a poté jej vzal do ruky, aby se na něj mohl při světle svíčky podívat pozorněji. Jakmile jej přelouskal, řekl zaklínači, že jej chce vidět baron. Raymonn jednou kývl hlavou, vzal si lístek zpátky a přesně a pečlivě přeložený si jej schoval do kapsy. Hostinský se jej poté zeptal, jestli bude chtít ještě něco. „Ne,“ odpověděl Raymonn lakonicky, popadl sedlové brašny a bez dalšího slova vyšel z hostince. Hostinský na to jen zamumlal něco ve smyslu, že nevděk světem vládne, a dál se věnoval jiným hostům.

Jakmile byl připravený vyrazit, vyhoupl se do sedla, jedním mlasknutím pobídl koně a pomalým krokem zamířil k branám panství. Pokud jej někdo zastavil, ukázal lísteček od barona a klidným tónem bez emocí konstatoval, že pro něj baron poslal. Pokud se ovšem nejednalo o žert hostinského, v tom případě by se rozjel zpět a bez váhání jej donutil mu onen lísteček přečíst znovu. Ovšem pouze s pomocí jednoho oka.
Ale zdálo se, že majitel hostince zažil dostatek rozumu a nepokoušel se obalamutit zaklínače. Jakmile Raymonna uvedli dovnitř, požádali jej, jestli by nemohl odložit své zbraně, které při audienci u barona nebyly přípustné, alespoň pro cizince ne.

Raymonna to vnitřně téměř překvapilo. Proč se taková většina lidí domnívala, že druhého člověka lze zabít pouze s pomocí oceli? Existovalo tolik různých způsobů, jak někoho zbavit života holýma rukama nebo čímkoliv, co by měl zrovna po ruce. Strážní nicméně působili neústupně a i když to zaklínači přišlo jako absurdní požadavek, své zbraně včetně dýky jim odevzdal. Bylo-li v baronových stájích místo, nechal tam ustájit svého bezejmenného hnědáka a poté již svým zvláštním šelmím krokem následoval muže, kteří jej uvedli do vstupní haly.

S výrazem nezájmu se rozhlédl kolem sebe a podle vybavení se snažil odhadnout, s jakým člověkem bude mít tu čest. Zřejmě někdo se sklonem k okázalosti a luxusu, který se ale prozatím nezvrhl v kýč. Ale to byl prozatím pouze kusý odhad, který ovšem i tak hodlal Raymonn zohlednit. Uložil si jej do myšlenek a v ten okamžik na něj přestal myslet. Opřel se o stěnu a založil si ruce na prsou. Nezbývalo než čekat, dokud jej baron přijme.

Místo barona se však objevili další lidé, které si šlechtic zřejmě taktéž najal. A byla mezi nimi i jedna známá tvář. Ona zaklínačka ze Smrtozračného lesa. Vzhledem k zaklínačově absenci emocí jej její přítomnost nijak nevyvedla z míry, ani nepotěšila, ani neotrávila. Pouze si v mysli odškrtl pomyslný bod ve svém seznamu experimentů s pro něj tak fascinující a primitivní obyčejnou lidskou myslí. Takže to přežila, byla jeho jediná myšlenka, která mu proletěla hlavou. Vzhledem k tomu, že byla živá a zdravá, neviděl důvod k tomu, proč by s ním měla mít jakýkoliv problém. Minulost byla minulostí a jestliže ji jeho intervence nijak nezasáhla, proč by jej měla kvůli tomu opět napadat? Ale jak si již při prvním setkání všiml, i když se jednalo o zaklínačku, její uvažování mělo stále rysy obyčejného člověka. Odvrátil od ní pohled zpět k bodu před sebou, který pozoroval po celou dobu čekání a víc jí nevěnoval pozornost. Pouze se snažil podprahově vnímat její pohyby a hlas, pokud by se rozhodla přeci jen vracet k nepodstatné minulosti.

Ať už situace v hale dopadla jakkoliv, nakonec se otevřely dveře do pracovny a všichni byli uvedeni k baronovi. Při pohledu na postavu šlechtice se Raymonnovi potvrdily jeho úvodní domněnky u vkusu majitele panství a při pohledu na sochu šlechtice s jakýmsi stínem obdivu ocenil jeho umístění ve středu vzoru koberce. Takový smysl pro detail mu u nezaklínače přišel velice překvapivý. I jeho odhad o okázalosti se potvrdil, když si povšiml majestátního krbu za pracovním stolem, který zde zřejmě vzhledem ke svému umístění nesloužil k vytápění sídla, nýbrž pouze k zpříjemnění tohoto jediného místa pro hradního pána. Jediné, co Rayovi poněkud pokazilo celkový dojem z tohoto místa bylo okno umístěné nalevo od stolu, které částečně zasahovalo do knihovny. Ale nyní musel své úvahy o rozložení místnosti přerušit, protože baron začal mluvit.

Zaklínač se postavil na kraj skupiny a s rukama podél těla v rovném a pevném držení těla s nic neříkajícím výrazem poslouchal. Pro neznalé jeho stálého výrazu mohl působit možná až trochu znuděně. Z úvodní řeči Raymonn vyrozuměl základní fakta. Původně si myslel, že půjde o hledání ztracené dívky, ale jednak by nedávalo smysl, proč by se o to zajímal baron, jednak jak v řeči pokračoval, se ukázalo, že dívka už se našla. A mohla figurovat jako důležitý svědek. Pokud bychom si ale shrnuli fakta, jednalo se o subjekt ve farmě v lesích, který vyděsil dospělé vojáky, ale vesnickou dívku zřejmě nechal na pokoji. Navíc spatřeno dítě. Úvodní zaklínačův odhad směřoval k dalším otázkám – jak podle hlídky ono monstrum vypadalo, případně jaké mělo schopnosti, a jak by ona ztracená dívka popsala to dítě, co viděla, případně jestli by dokázala odhadnout, zda se jednalo o dívku nebo chlapce.

Baron pokračoval ve své řeči, ve které se konečně dostal k tomu, proč si je všechny najal. Raymonn jej celou dobu pozoroval, někdo by možná řekl až upřeně, ale spíš to byl zaklínačův obvyklý pohled, který mohl připomínat vědce, který zkoumá nějaký nový hmyz. Díval se tak nicméně téměř na všechny, zatímco mu před očima probíhaly všemožné představy jeho zvrácené přemrštěné fantazie. Jedna taková se mu před očima objevila i v okamžiku, kdy se mu hradní pán zadíval do očí. Raymonn neuhnul a dál barona pozoroval, jenom nepatrně zkoumavě nahnul hlavu ke straně. Zaklínač se zamyslel nad nabídkou šlechtice – nebylo by poté jednodušší se do onoho místa vůbec nevydávat, počkat někde do svítání a následně se vrátit se zprávou, že v daném místě je nebezpečno a získat odměnu bez zbytečné námahy navíc? Ale vzhledem k tomu, že na zakázku nebyl najat sám, ostatní by tento návrh nejspíš nepřijali. A pokusit se jich zbavit všech naráz by se nevyplatilo.

Svou řeč baron ukončil pozváním na večeři a možností zodpovězení dotazů. Raymonn by dával přednost tomu promluvit si se svědky sám, nikoliv zprostředkovaně, ale zřejmě k tomu nedostane příležitost.

Beze slov nebo jakéhokoliv gesta se připojil ke skupině, která mířila ke kuchyni. Když procházeli halou, všiml si pohybu na schodišti a pomalu tím směrem otočil hlavu. Krátce se zadíval na dámu v elegantní róbě, poté ale pokračoval dál na konci skupiny. Svým typickým přesným šelmím krokem procházel chodbou plnou soch a brnění. A právě tam si povšiml zvláštní postavy, která procházela kolem. Raymonna ta postava zaujala, protože sem zkrátka jaksi nezapadala, měl pocit, že onoho pravděpodobně mladíka zahlédl již předtím, při ošetřování vojáků z inkriminované hlídky, ale tehdy neměl čas ani prostor zaměřit se na detaily. Zapamatoval si jej a s letmým otočením za procházející postavou zamířil spolu s ostatními do kuchyně.

Usadil se na kraji jednoho ze stolů a nalil si vodu, najedl se dostatečně v hostinci a pro noční hledání stop bude potřebovat čistou hlavu i žaludek pro případné použití elixírů. Slova se chopil tmavovlasý muž s knírkem a bradkou. Raymonn jej pozorně poslouchal, přestože mu na obličeji stále panoval onen neutrální nezaujatý výraz. Zdálo se, že sledoval podobnou osnovu, jakou si Raymonn stanovil v hlavě a to, že mohl získat odpovědi na část svých dotazů bez svého přičinění bral jako efektivní prvek ve vyšetřování. Zejména sdílel onen dotaz ohledně přímých svědků, kteří ono monstrum viděli nebo si alespoň mysleli, že ho viděli. Všiml si, že poté služebné ještě něco pošeptal, ale v místnosti byl příliš velký ruch na to, aby si toho všiml jeho zaklínačský sluch.

Jestli služebná zodpověděla všechny mužovi otázky, nijak hlasitým nebo rušivým hlasem se ozval i zaklínač. „Jaký charakter měla zranění nebo smrt mužů z oné hlídky?“ zeptal se. Zajímalo by jej, jestli se jednalo o známky zranění, které by způsobila lidská ruka, nebo zda muže zranilo něco připomínající magii nebo fyzikální síly, popáleniny nebo silné pohmožděniny a drápy, to vše by mohlo zúžit výběr onoho subjektu, který mužům způsobil zranění. Pokud si jej nezpůsobili sami v opilecké rvačce, kterou poté chtěli zamaskovat monstrem. Pokud mu služebná odpověděla, pokračoval další otázkou. „Popsala Anna, jak ono dítě vypadalo? Byl to chlapec nebo dívka?“ reflektoval zaklínač své myšlenky. Pokud by odpovědí byla dívka, nabízela se možnost monstra podobného aguaře nebo lesní nymfě... ale to by byl příliš přímočarý a nedokončený odhad, kterého se zaklínač nechtěl přehnaně držet, dokud by k takovému závěru nedošel pomocí více vodítek.

Raymonn poté téměř bez pohnutí seděl za stolem a jeho zorničky občas mírně zapulzovaly, když poslouchal dotazy a odpovědi ostatních. Ve dveřích z kuchyně si ovšem znovu všiml oné postavy, které si prve všiml na chodbě.

Beze slova se zvedl a přešel k němu. „Říkali ti muži, co jste ošetřoval, jak vypadalo to monstrum, co je napadlo?“ zeptal se Maxe bez jakéhokoliv úvodu. Chtěl slyšet více názorů a možností, aby si mohl utvořit obrázek a tento mladík mu možná mohl poskytnout další střípek, který buď zahodí, nebo přiloží ke skládačce.

[Laeta]

Úvod

Byl poměrně krásný den. Pro jednou taky měla více, než dost lidí a tak vyrazila se svou kobylou na projížďku s úmyslem nějakou dobu být mimo civilizaci Kontakty, které měla měli své práce dost a dřív jak za dalšího úplňku se neměli ozvat, dokud nepůjde o nic vážného. Pokud ano, měli nechat vzkaz na určených tajných místech. A tam Laeta vždy kontrolovala po několika dnech. Zkontrolovala ho právě nyní a nic tam nebylo. Takže si mohla dovolit pár dní odpočinku. S vědomím teda vyrazila. "Tak co Ateal? Připravena na trochu jízdy a klidu? Kdo ví, třeba nalezneme něco zajímavého." Pohladila Ateal po hřívě během jízdy.

Po nějaké době zastavila u cesty, kde byl stín a potok. Sama nechala Ateal zkontrolovat, jestli je potok pitný. Věděla, že koně na čistou vodu měli dobrý čuch. Když začala pít, usmála se a naplnila si několik čutor, které pak uložila do pytle z kůže tak, aby na ně nesvítilo slunce a voda byla čerstvá. Jednu čutoru následně vypila. Voda byla osvěžující a studená. Proto se napila znovu a pak ještě několikrát. Bylo to perfektní místo pro odpočinek a mohla to využít k lehčímu broušení, čištění zbraní a Ateal se mohla pořádně napít i pást. Sundala si Sihil i svůj meč z modré oceli. A opatrně začala s olejem a brouskem čistit a brousit své meče. Takto pokračovala nějakou tu chvilku, dokud nebyla spokojen. Se spokojeným výrazem zastrčila meče do pouzdra a napila se. Už z dálky slyšela, že se blížil nějaký povoz, ale ignorovala ho. Teda do doby, dokud povoz nezastavil. "Hej, co tady děláte? To nevíte, že tu straší? Tady v Tridamu straší! Být sám je nebezpečný." Lamenoval vozka. Laeta dopila, podívala se na něj svýma očima, takže vozka lehce zbledl, když si uvědomil, že má před sebou zaklínačku. Laeta si povoz, koně i vozku prohlédla. "A? Ty jsi taky sám." Odpověděla mu bez zájmu. A chtěla se věnovat dalším věcem, ale pak se zarazila, protože tohle by mohla být zajímavá zakázka. Otočila se na Vozku, co už radši beze slova odjížděl. "Hej! Kde straší?!" Křikla na něj. Vozka se ani nezastavoval a jel dál. Avšak otočil se. "V lese! straší!" Křikl na ní zpětně.
Laeta zakroutila očima. Tohle byla informace na dvě věci s bonusem. U velkého slunce proč.. Pomyslí si a nadechne se. "Co to trochu upřesnit kde v lese sakra?!" Křikne na něj. Vozka se opět otočí, ale přidává do rychlosti, evidentně měl strach. "No na farmě!" Křikl, než zmizel do dálky za zatáčkou. Laeta chvíli stála jako opařená a nechápavě sledovala konec cesty, kde zmizel vozka. "Tak kde? Sheyss. Bloede pest. Evidentně magor." Uleví si pro sebe a pak již zavolá Ateal, naloží meče, čutory, vybavení a vyrazí na cestu směrem, kterým vozka zmizel.

Jela pomalu, takže na vozku již nenarazila, ale narazila na pár dalších lidí, co nicméně nebyli sami a všichni jí řekli vesměs to samé. Že tu straší v lese na farmě. Až třetí skupinka jí konečně vysvětlila tuto záhadu. Nad kterou Laeta opět jen zakroutila očima. Takže farma, kterou pohltil les. A to to neumíte říct pořádně a normálně u velkého slunce sakra! Pomyslí si své a poděkuje jim. Nyní měla možnost se odrazit. Vyrazila teda blíže k Tridamu v úmyslu najít tu farmu a zjistit co a jak.

Po nějaké době však narazí na skupinu vojáků a ti vypadali opravdu zuboženě. Prohlížela si jejich zranění. Ale nakonec sesedla. "Omlouvám se za rušení vaší cesty. Tady máte Raffarda pro ty vážně zraněné. Dokáže to zachránit život, dokud nedojdete k Felčarovi." Řekne ke kapitánovi a nabízí mu dvě lahvičky Raffarda. Jestli si je vezme, či ne záleželo na něm. "Mohli by jste mi říct.. Moment, další hlídka? To ne.." Chtěla ho zastavit od plánu, že hrubou silou nemusí ničeho dosáhnout. Ale to již promluvil jiný člověk, kterému se ihned začal kapitán věnovat. Poznala ho z Belleteynu. Hrála s ním karty, ale jinak nic a dle všeho hrála se šlechticem. Kapitán se jal jednat jako každý voják. Prostě co nejde silou musí jít větší silou. Laeta si povzdychla. "A nasereš to ještě víc a lidi budou ve větším nebezpečí, než doteď." Pronesla sarkasticky ke kapitánovi. Tohle myšlení vojáků neměla ráda. Ale radši vzala kobylu a začala se vzdalovat. už jen to, že takhle promluvila se mohlo považovat za urážku a popudit barona panství se nevyplácelo. To moc dobře znala doma na jihu. Už chtěla nasednout, ale v tom jí zaklepal na rameno hromotluk. A je to tady. Problémy začali. Pomyslela si, otočila se a chystala se omluvit za to, že vůbec promluvila během konverzace, ale byl jí akorát nacpán lístek beze slova. Laeta ho otevřela a přečetla si ho. Byla to něco, jako pozvánka. Podívala se na Juliana i na hromotluka a povzdychla si. Tohle bude ještě zajímavé. Řekla si pro sebe v myšlenkách a následně prostě vyrazila směrem k Tridamskému panství.

Panství:

V Tridamu poblíž panství byla již nějakou dobu a čím déle tu byla, tím více se jí tu nelíbilo. Spíš než místo to byli lidi a nelidi. Procházela se kolem a slyšela různé fámy, které byli po nereálné až přímo mýtické. Ty by byli ještě jakž takž v pohodě. Horší byli ty zkazky o vojácích. A jak moc důvěřiví ve svých schopností byli i v tom alkoholu. Jestli to je lešij, nebo co, tak je čeká hodně nepříjemné překvapení. Jestli Sprigan, tak to je bude čekat nepěkné překvapení též. Pomyslela si a duchem proklínala tyhle severské negramoty, co se opravdu místy chovali jako opice. Být tu Nilfgaard, tak by vyslal průzkumníky s čaroději, nebo rovnou zaklínače, ale tihle div tam nelezou s kyjem a neřvou unga bunga, ten Zerrikánskej pokřik v běsnění. Pomyslela si během pobytu v Tridamu.

Panství bylo na nohou a jak si všimla, tak potkala i pár dalších lidí z Belleteynu. Neznala jménem ani jednoho, nebo spíš zapomněla. Nevěnovala jim jinak žádnou další pozornost. Po nějaké době skoro kolem šesté hodiny večerní jí bylo řečeno, že se může setkat s baronem. Avšak rázem byla zastavena s tím, aby byly dány zbraně do úschovy. To se Laetě vůbec nelíbilo, avšak na druhou stranu, co mohla čekat. Odepla zbraň, dala pryč dýky, petardy. "A prosím střežit jak oko v hlavě. Tyhle věci mají dost možná větší hodnotu, než celá vaše výzbroj a žold za celý rok." Odpověděla jim s úsměvem, jakoby se bavili o nějaké historce v hospodě. Pak již vyrazila směrem na setkání s baronem, kde již potkala staré známé z Belleteynu. Ale co bylo větší překvapení byl ten zaklínač. Který jí způsobil docela pěkné problémy. Podívala se na něj, ale nic neřekla, ani se netvářila nijak zvlášť, prostě si ho prohlédla a pak se otočila k němu zády. Avšak opět se objevilo to známé mražení v zátylku. Skvělý, prostě skvělý. Pomyslí si a radši poslouchá barona.

Nic neříkala, už podle výrazu bylo poznat, že nechce, aby byl přerušován. Prostě klasickej šlechtic. Poslouchala pozorně. Vyslechla si ho a v myšlenkách přemýšlela o tom, co by to asi mohlo být. Z tohoto jí napadli prozatím jen tři monstra a z toho dva byli vesměs neškodní. Takže.. Monstrum, které děsí dospělé a ta Anna viděla dítě? Jak stará ta Anna je? Jestli je jako dítě taky, tak by to mohl být bůžek. Ten má rád děti a s chutí občas děsí dospělé. Nebo Doppler? Velmi nepravděpodobné, ale vezmu ho v potaz a třetí je Sylvan, kteří rádi děsí a pokud je napadnou, tak umí být nepříjemní protivníci A taky se rádi nechají uctívat, jak jsou sebestřední, tak klidně i ty děti. Pomyslela si v myšlenkách. Další, co se dozvěděla byl čas. Měli to vyřešit dříve, než se tam vydal ten zabedněný kapitán spolu s tou skupinou omezenců a pochodněmi.

Už se ho chtěla na pár věcí zeptat, ale neměla možnost. Místo toho přišla služebná, která je odvedla kamsi k jídelnímu stolu do jídelny. Rozhlížela se důkladně kolem Viděla i ženu, ale jen na moment. Dalších lidí si již nevšímala a nechala se dovést ke stolu, kde viděla spoustu jídla. Lehce se pousmála. Pak se ale již skupina začala ptát. Laeta se dívala na služebnou. i na Erica, dle toho, co jí odpoví. "A co se říká teda o té farmě? Viděli tam často nějakou malou šedou siluetu? Vypadala vzhledem asi jako dítě. Většinou by to mohli vidět děti, nebo nikdo nic nikdy neviděl?" Zeptala se hned po Ericovi. Chtěla se ujistit, zda by to opravdu mohl být bůžek, či nikoliv. Ačkoliv teda to zabíjení k bůžkovi opravdu nesedělo. Muselo tam být ještě něco jiného, nebo být v hodně velkém zahnaném koutě.

Ať se dozvěděla co se dozvěděla, všimla si, že zaklínač jde též k jiné postavě. Pomalu šla za ním. Ten zaklínač se zeptal Maxe na zranění a zda něco viděli. Laeta dala ruce k hrudi. "A mluvili o rozích, případně, že si před nima někdo před útokem dělal srandu? Například olověné kuličky po nich házel?" Zeptala se Maxe a podívala se na Raye a jen pokrčila rameny. "Možná Sylvan." Odpověděla mu tiše. Neměla z něj nijak dobrý pocit, ale jestli mohla, radši se nyní spoléhala maličko na něj a jeho znalosti monster, než na kněze a další dva, co tam byli, i když mohli jí překvapit, kdo ví. Podívala se na Maxe a čekala na odpověď.

[Konrád z Rosenbergu]

Úvod

Povolání kněze sebou nese spoustu zajímavých věcí... Třeba že se člověk toho dozví opravdu hodně. Konráda jednoho dne požádal jeden farník aby se na bohoslužbě pomodlil za jeho příbuzné v Tridamu. Prý v tamnějších lesích řádí nějaký přízrak a na nějaké farmě v lese prý straší. Mohlo by to souviset. „To by mě zajímalo kdo postavil farmu v lese. v Tridamu sem nikdy nebyl, nejspíš ale tam nebudou nejostřejší tužky v penálu.“ Zapřemýšlel si Konrád pro sebe. Nakonec se mu v hlavě zrodila myšlenka, že by se tam mohl vydat a pokusit se z té farmy zlé duchy vyhnat a ukončit tak strašení. Musel se sbalit na dlouhou cestu. Nejrychlejší to bude vzít po Pontaru a Buině, kvůli válce se trochu bál že by jeho cesta mohla skončit ještě dřív než pořádně začne. Snad pokud bude cestovat s civilisty, nějaký konflikt se mu vyhne.

Skutečně se tak stalo. Cesta proběhla v pořádku a Konrád po pár dnech cestování stál pevnou nohou v Tridamu. Město to bylo malé, válkou nepříliš dotknuté. Konrád chvíli bloudil po návsi, až nakonec našel hostinec kde se chtěl zeptat na podrobnosti ohledně té farmy. Nic si neobjednal a po krátkém rozkoukání se zeptal osamělého sedláka: „Nechť vám žehná oheň, prosím pěkně, nevíte něco o té farmě, ve které má strašit?“ Sedlák se Konráda zvláštně podíval. „Vím, co chcete vědět?“ Konrád se usmál. „Všechno, co kdybyste mi to u piva pověděl?“ Sedlák evidentně najednou vypadal mnohem ochotněji než před pár okamžiky. „Hospodo, jedno pivo tady pro pána.“ Hospodský donesl pivo a sedlák ho vypil na ex. Splávek rozhodně měl, to se dalo říci celkem jistě. „Straší tam, historek je spousta. Nikdo pořádně neví proč. Nikdy neměl odvahu se tam ochomejtat. Teď se to dá říct jistě když všichni viděli jak dopadli ty vojáci.“ Konrád pozorně poslouchal. „Jací vojáci?“ Zeptal se Konrád. „Baronovi muži, když se vrátili, vypadali hrozně, několik z nich bylo zraněných a dva se ani nevrátili.“

Konrád zapřemýšlel. Dokázal by tohle udělat nějaký zlý duch, nebo se prostě jedná o nějaké monstrum. Na to by ale nebyl tak za potřebí kněz jako spíš zaklínač. Na druhou stranu byl Konrád bývalým rytířem Řádu planoucí růže. Ale zkušenosti s bojem proti příšerám měl minimální. Jediný jeho boj byl proti Baziliškovi, kterého omylem vypustil jeden měšťan v Rinbe. Taky zabil jednoho nekrofága ve Vizimě, tomu by se nedalo říkat moc boj, Konrád ho překvapil když si pochutnával na nějakém elfovi a jedním přesným sekem mu oddělil hlavu od těla. Zkušeností pár měl, sám by si ale na nějakého běsa nevěřil. „Děkuji za pomoc, příteli.“ Poděkoval Konrád a začal hledat nějakou další oběť v hospodě, kterou by mohl vyzpovídat. „Taky díky za pivko, ctěný pane.“ Odpověděl spokojený sedlák a objednal si další. V tu chvíli přišel ke Konrádovi nějaký divný muž a dal mu svitek. Ve svitku bylo pozvání k místnímu baronovi. Jestli se chce Konrád skutečně podívat na tu záhadu v lese. Bude chtě nechtě muset za ním. Proto neotálel a vydal se do jeho sídla.


Panství:

Panství bylo vybavené velmi pěkně, také se tam potkal s ostatními, kteří byli taktéž baronem pozvaní na panství. Viděl tam několik známých tváří, většinu z nich viděl na gwentovém turnaji. Pravé překvapení ovšem přišlo s baronem. Baron nebyl nikdy jiný než Julian, se kterým se Konrád už znal. Baron každopádně objasnil o co vlastně jde. Pravděpodobně se skutečně jedná o monstrum, i tak by ale Konrád nemusel být ve skupině zbytečný. Banda vypadala celkem podivně, nějaká zaklínačka a zaklínač, na vrch ještě dva divně vypadající týpci. Kněz který je bude trochu morálně hnát správným směrem určitě přijde vhod. Stejně jako případně nějaká modlitba a ani v boji Konrád nebude zbytečný.

Nestihl na Juliána ani promluvit a už je služka vedla pryč do jiné síně na večeři. Konrád přemýšlel, že odejde se modlit někam pryč a ke skupině se připojí později. Nakonec zvítězil hlad. Jídla bylo opravdu požehnaně. Konrád se spolu s ostatními pustil do jídla. Skoro všichni a především zaklínači zahrnuli služebnou otázkami. A to bylo dobře, Konrád se řídil heslem: Nech profesionály dělat svojí práci. Poslouchal je na co se ptají a co jim odpoví. Zatím se věnoval pečenému kuřeti s chlebem, kterým zaháněl svůj hlad.

[Belan]

Cesty za recepty byly pro mě sice vzácnější, ale o to důležitější. Tentokrát z toho bylo pouze zklamání. Z mnoha „zaručeně zaklínačských“ receptů se vyklubaly špatné padělky a neúplná kopie jednoho, co jsem už měl a ten ještě k tomu nefungoval. Po cestě zpět jsem se stavil v příhodném hostinci. Ukázalo se to jako velmi zajímavé místo. Namísto několika strašidelných historek, jak bylo zvykem, tu kolovala jen jedna. Strašidelná farma. Znělo to spíše jako práce pro zaklínače než něco jiného, ale stejně mě přepadla zvědavost, co se to tam asi děje. Zvědavost nejspíše smrtelná, protože bez zaklínače řešícího tu příšeru, by ze mě byla asi jen její potrava. I když já už taky nejsem tak bezbranný, jak jsem býval. Pomyslel jsem si. Do boje bych se určitě nepouštěl a na útěk bych si skoro i věřil. Skoro jako bych si chtěl kompenzovat ty nepovedené elixíry.
Trochu mě ochladilo povídání o tom, že ráno viděli posekané zbytky hlídky, jak se táhne k felčarovi. To neznělo dobře, očividně tam něco opravdu bylo a očividně si to dokázalo poradit s několika vojáky. Najednou to neznělo jako úžasný nápad. Chystal jsem se toho sebevražedného nápadu nechat, když mi na rameni přistála ruka a druhá mi podala lístek. Ohlédl jsem se a viděl jsem hromotluka, který mi ten lístek dal, jak jde někam dále. Nevypadal pobaveně, spíše jako by jen konal rozkaz. Na lístku jsem si mohl přečíst, že jsem byl pozván k místnímu baronovi. To mohlo být buďto moc dobré, anebo taky moc špatné. No, nechat čekat barona byl velmi špatný nápad, takže jsem si sebral své věci, zaplatil útratu a vydal se svižným krokem na místo pozvání.

Ukázalo se, že pozvánku jsem nedostal jediný. Bylo nás pět. Byli tam dva zaklínači, někdo sotva povědomý, z koho jsem měl pocit, že je kněz nebo tak něco, a pak ještě někdo, kdo vypadal jako obyčejný člověk. Dostalo se nám vysvětlení, proč jsem sem byli vlastně pozváni. Zatvářil jsem se docela potěšeně. Podívám se tam a ještě tam s námi půdou dva zaklínači. Možná ten člověk byl nějaký specialista na místní prapodivné jevy. Následně nás odvedla služka bokem, abychom se posilnili před naší výpravou a aby se ostatní mohli doptat na různé věci.
Zaklínači se začali vyptávat na věci, co by jim pomohly určit s čím mají tu čest. Do toho jsem se plést nehodlal, protože jsem tomu vůbec nerozuměl. Pustil jsem se zatím do jídla a pozorně poslouchal na co se kdo vyptával. Když pak třeba padl konkrétní termín, tak jsem se ho snažil zapamatovat, abych si o něm mohl zjistit něco více. Nebo to aspoň zkusit, protože obyčejně jsem narazil jen na báchorky a nic moc užitečného. “Belan, těší mě.“ Prohlásil jsem postupně ke všem s nataženou rukou nabídnutou k potřesení. U zaklínačů jsem se zdržel o chvilku déle. “Co se domníváte, že by tam na nás mohlo čekat? Spíše nějaké monstrum citlivé na stříbro nebo něco jiného?“ poblíž kuchyně se nacházel ještě takový podivný patron. Trochu jako by někdo zkombinoval druida se šaškem ve snaze vytvořit podobu čaroděje. Což kdyby to byl opravdový čaroděj, tak mi to k tomu nesedělo, protože ti se většinou snažili neukazovat světu, že ovládají Moc. Snažili se vypadat jako obyčejní lidé. On vypadal, že se tím snad chlubí. Možná se tím chlubit mohl, pokud měl negativní reakci na dwimerit. Každopádně nebylo na mě, abych někoho soudil podle toho, jak se obléká. Sám jsem nevypadal zcela reprezentativně a ty rukavice tomu určitě nepomohly. Hlavně když jsem si je nesundal ani na jídlo, ale jen jsem si je předtím a potom utřel. Se zaklínači bych si je i možná sundal, ale když u stolu byli i ostatní, tak mi to připadalo jako špatný nápad.

[Maxmilián Ritter]

Mimo herně:
Po domluvě píšu před Vypravěčem.

Měl jsem chuť na sladké. Vážně. Jenže čím déle jsem zůstával v kuchyni tím více hrozilo riziko, že mě kuchařka vezme kvedlačkou nebo jak to tamto dřevěné nazývalo. Na druhou stranu lepší dřevěné než ta těžká pánev. A kuchařka mimochodem měla těžkou pánev. Aby bylo jasno kovovou. Bude to k večeři nebo k svačině. Připomínal jsem si. Ale ukrást to ještě zatepla... To bylo na tom to nejlepší. Svému okolí, hostům na řešení záhady jsem věnoval pozornost jen do té míry, abych věděl kde se pohybují. Nepřekvapilo mě, že někdo přišel za mnou, víc že se jednalo o zaklínače. Ty to tedy bereš vážně. Pomyslel jsem si při vzpomínce na Juliana. Nejprve jeden a pak druhý zaklínač začali mluvit. Bez pozdravu, bez vysvětlení. Prostě mě hodlali použít pro svůj účel a nazdar. Neměl jsem mutanty rád. Vážně. Vadilo mi že mě dokázali poznat jen pouhým dotykem. Třebaže nebyl nepříjemný... Přeletěl jsem je tázavým pohledem. Stejně jako Raymonnova tak i moje představivost byla bohatá, u každého asi trochu jinak. Zaklínači nemohli mít děti. Takže ona nebo...? Oba? Potřásl jsem hlavou a slabě si povzdechl.
"To by se Julianovi nelíbilo." Zamumlal jsem a odvrátil zrak. Rukou jsem si prohrábl vlasy a vzadu na temeni narazil na uzel šátku, který zakrýval mé uši. Ne, svádět návštěvu se nemuselo vyplatit. Ne zaklínače. Tahle doba na to byla zlá zlá... Nevysvětlil jsem jim co a ani jsem to neměl v plánu. Když jsem se k nim vrátil pohledem usmíval jsem se. Sladce. Stejně sladká byla i moje odpověď.
"Nejsem povinen vám odpovídat." Řekl jsem pomalu, na srozuměnou. Když nedokážou ani pozdravit co já bych se s nimi... A hodlal jsem zmizet, ale jen jsem zhoupl na patách. Zdvořilosti možná nerozuměli, ale co obchodu? "Ale..." napadlo mě a přemýšlel jsem za pochodu. "když mi donesete buchty co peče," věděl jsem že kuchařka v místnosti není, ale i tak jsem ztišil hlas "tak vám povím co říkali." Na okamžik jsem se lehce ušklíbl. "A když budou na modrém talířku tak povím i to co Linda neví. Nebo ví ale neřekne." Možná tak jedině pod pohružkou výprasku. Napadlo mě a to snad nebylo zapotřebí. "Počkám v knihovně." A s tím jsem se odporoučel. Modrý talířek byl širší, mohl jsem si ho vzít aniž bych riskoval odhalení, prostě si to přeberu tak aniž bych se jich dotknul. A kromě toho hnědé byly všude a bylo jich dost. To jen ty modré nikdo nevracel na místo kde měly být.

[Julian de Carnste]

Mimo herně:
Pokud narazíme na něco, co je zatím známo jen postavě bude to ve spoileru - případně je možné, že bude ve spoileru něco
s číslem a atributem - např. Inteligence - 15 znamená to, že si musíte hodit na inteligenci a hodit 15 nebo více, abyste odhalili, co je pod spoilerem - je na vás, zda si budete navzájem sdělovat informace a byť vím, že to je náročné, prosím nekoukejte pod spoilery pokud se vás netýkají, nebo pokud je neoznačím za možné ze zvědavosti otevřít - na konci samosebou budete moci projít vše.

Co Laeta viděla ráno? | +

Vojáků vracejících se po svých nebylo mnoho... A byť se Laeta pokoušela kapitánovi z dobré vůle dát lektvary, odmítl je. Léčitelé měli přece jen dostatek všeho a nebyli daleko. Co se týkalo zranění, nebylo toho mnoho vidět, ti co ještě dokázali jít, mnohdy nesli své kamarády zakryté kusy oblečení a obvázané preventivně aby nevykrváceli. Látka byla místy roztrhané, ale to mohl způsobit i les. Pláty brnění byly poškrábané, avšak mohla to stejně snadno způsobit větev... Laeta mohla vidět jasné řezy, ale také stopy po drápech, neměla mnoho šancí si je důkladně prohlédnout, nevypadalo to však dokončené, spíše škrábanec, když daný voják pravděpodobně utíkal. Táhly se přes rameno a v nejhlubším místě mohly mít tak centimetr do hloubky, ale voják se vzdaloval... a pokud by se ho Latea pokusila zastavit, potázala by se se zlou, jelikož nesl jednoho ze zraněných a spěchali. Vojáci byli po boji, mnoho ran šlo do krve, která prosákla oblečení, ale nešlo zcela jednoznačně určit zda to doopravdy byly drápy nebo ocel, co to způsobilo.
Juliana Laetin přístup mile překvapil a snad i proto naznačil Jeromovi, aby jí přizval. Naneštěstí neměli ani jeden čas se více zabřednout do hovoru až když si jí později pozval.

Služebná, co vás přivedla do kuchyně se postavilo nedaleko, abyste měli dostatek klidu k jídlu. Nečekala, že se na ní sesypete a tak malou chvilku vypadá zmateně.
" Dyž se kovářovic Anča ztratila, byla to ona, kdo viděl děcko." pokrčila služebná rameny, což měla být odpověď na Ericovu otázku - popravdě zcela nepobrala na co se jí to ptá. " Vosm a nemohli, by vás odtama kovář tak leda vyhnal koštětem. A nikdo z vojáků neni ve stavu, aby s kýmkoli mluvil." zamítla mu zbylé dvě... i když byl v tom slyšet jakýsi stesk. " Baron říkal, že přijde hajný, ten snad viděl." zkusila mu dát malou vějičku. Jako na dalšího se otočila na Raymonna a viditelně zaskřípala zuby. " Řezný." Ne, že by jí jakkoli vadil Zaklínač, ale ta samotná odpověď se jí nelíbila. " Malá ušmudlaná holka, dost možná Anča viděla jen odraz v potoce." Nechtěla jí to moc věřit, minimálně to bylo vidět na první pohled. I to, že jí celé tohle téma bylo velmi nepříjemné.
Až Laeta položila otázky, co se zdály být příjemnější půdou pro odpovědi. " O té farmě se tvrdí, že je prokletá už desetiletí, skoro každý tu vyrůstal na báchorce, že tam starší Bubák, co se umí měnit na všechny strachy, co vás jen napadnou." trhla rameny. " Ale nikdo nikdy nic neviděl, dokud se nevrátila Anče. A i když pár lidí tvrdilo, že jako kdyby je něco ovládalo, většinou to byly spíše výmysly, aby se vyděsili navzájem." tohle přiznávala jen velmi neochotně. Snad tomu sama ani nechtěla věřit? Snad se bála jít proti vůli pána domu, který v tuto chvíli byl velmi blízko? " Ale nikdo nic neházel." řekla rozhodně.
Nikdo další se jí na nic neptal, což jí nemálo ulevilo, také jich pár poodešlo, ale za kým si všimla až nyní. Její výraz hovořil za vše.
Neviděla Maxe ráda.

Neměla ani moc chuť řešit pálenku, proto když se Eric zeptal jen pokrčila rameny a zamumlala něco jako, že něco by mohlo být ve skladu.

Nejraději by po něm hodila bramboru a o to horší bylo, když si začal ten zpropadený Max diktovat podmínky! "Tohle nesmíš říct!" Vyjely jí oči z důlků, když zmínil, že by snad řekl něco, co ona nepoví a málem na něj vyběhla hned. " Řeknu to na tebe kuchařce!" rozhodla se a chystala se vyběhnout někam, kde zrovna mohla být kuchařka.

Vidím talířky a buchty? Všímavost 4 (lze použít i hod na náhodu) | +

Buchty není náročné nalézt jsou přímo na stole, avšak ať hledáte jak hledáte v této místnosti nejsou žádné modré talířky, talíře, tácy ani nic na čem se dá servírovat jídlo. Zdá se, že budete muset trochu zapátrat po širším okolí.

Mimo herně:
Pokud jste přehodili 2 mohli jste nalézt zelené, hnědé a černé talířky.

Pokud hodíte v inteligenci 6 a více napadne vás místnost, kam se můžete vydat, můžete se o to samé pokusit skrze logiku, jen mějte na paměti, že jste na panství prvně, můžete využít mapu s tím, že co vidíte na mapě je v tu chvíli na první pohled vidět a lze s tím interagovat, le vy nevíte, kde jsou další místnosti.
P.S. i když tato formulace zní divně, věřte mi.

mapa - lze rozkliknout kdykoli | +

Mimo herně:
Můžete a nemusíte se účastnit lovu na buchty, pokud si to nepřejete, prosím dejte mi vědět do pm ať vím na koho čekat a kdo vynechá.