Hopsala jsem kolem matičky a pískala jsem melodii, kterou jsem zaslechla na ulici. Ani jsem nevěděla, že text k ní patřící je poměrně oplzlý a vyloženě nevhodný i pro otrlého námořníka, natož pro malou holku. Naštěstí matička mne příliš nevnímala. Byla zaujatá rozhovorem s chudobnou ženou. Co jsem tak zběžně pochopila, řešila jakési boláky na holeních bratra té ženy. Nebo to byl snad otec? Nebyla jsem si jistá a nijak mne to ani nezajímalo. V každém případě to trvalo už strašně dlouho, možná celých deset minut. Nakrčila jsem pusu. A už jsem se začala rozhlížet po jiné zábavě.
Zrovna jsem udělala první krok za kluky, kteří na rohu ulice hráli kuličky, když tu jsem uviděla Jezdce. Ztuhla jsem. Všichni okolo mne se možná modlili, já si ale na Melitelé ani nevzpomněla. Pár skoky jsem se ocitla u Agnes, objala jsem její pas a hlavu jsem zabořila do pláště. Bála jsem se. Ale zároveň jsem si byla jistá, že matička mne ochrání a nic zlého se mi nemůže stát. Ačkoliv jsem na nějaké to tahání už byla poměrně velká, představená mne přes to zkušeným pohybem chytila a zvedla do náruče. Já se k matičce tiskla jako malé klíště. Ruce jsem spojila za krkem Agnes tak pevně, že chuděra představená mohla sotva dýchat. Přes to matka neřekla ani slovo a se mnou v náručí ustoupila té velké pohromě na koni, která za sebou nechávala jen hluk a nepořádek. Neznámý jezdec se zastavil. U nás. Kdyby neměla matička plášť zapnutý, asi bych si pod něj snad zalezla. Ale dopadlo to lépe, než jsem doufala. Jakýsi chlapík vedle nás dostal dopis. Uf. A bylo po všem. Dobrých pět minut jsem se ještě nechala chovat. Mezitím se ulice pomalu vracela do normálu. Já, až jsem si byla opravdu jistá, že mi nic nehrozí, sjela jsem z matičky na zem. A Agnes? Ta si viditelně oddechla. Ještě mne stihla pohladit po tváři, než se zase začala bavit s tou ženskou o ptákovinách.
Přidala jsem se k zvědavcům, kteří obhlíželi ten divný dárek. Já prostě musela být u všeho. Co kdyby zrovna o tuto událost má zvědavá očka přišla? To by byla tragédie! Nu, bylo to nakonec nudnější, než jsem já i lidi kolem mne očekávali. Ta zatracená pečeť na dopise nechtěla povolit. A to ji muž zkoušel rozřezat, dupat po ní i rozbít kusem kamene. Nakonec to lejstro skončilo za velkého nadávání na zemi. Propletla jsem se mezi lidmi. Dostala jsem dvě herdy do zad, ale... Ale! Dopis nakonec skončil v mých rukách! Nešlo mi ani tak o obsah. Jen se mi líbila ta pečeť. Chtěla jsem si ji nechat. Ihned jsem dopis schovala pod kabátek. Nijak jsem si jej neprohlížela. To udělám až v klidu v klášteře. Pro jistotu jsem se vrátila k matičce. Chytila jsem se za ruku. Ta mne naštvaný měšťanům nevydá.
"Když dodržíte mé instrukce, tak by to do dvou, tří měsíců mělo zmizet," Agnes se loučila s neznámou. Dle svého zvyku vykala každému, i žebrákovi. A za velkého nesouhlasu některých kněžek to vyžadovala i po všech svých podřízených. Úcta k prosícím byl pro matku naprostý základ všeho.
"Děkuji, děkuji, vám paní," žena se pokusila představené políbit ruku, ale ta ucukla. Podobná gesta neměla ráda.
"Nejsem vaše paní. Sestro Agnes postačí," matička jemně opravila ženu.
"Nechť vám i vaší rodině Melitelé požehná," loučila se, zatímco já jsem svírala svůj dopis.
"Nashledanou," jsem pověděla až v okamžiku, kdy do mne matička jemně šťouchla. A bez dalších větších zdržení jsme se ocitly doma, v klášteře.
Zatímco Agnes pracovala u sebe v pokoji sedíc u stolu, já si hrála na volném prostranství před soškou. Respektive předstírala jsem, že si hraji s dřevěným koníčkem s uraženým ocasem. Teprve až jsem si byla jistá, že se matička soustředí na menší pohoří dopisů na stole, vytáhla jsem ten svůj, zabavený.
"Ach ne," zabědovala jsem. Ta pečeť byla rozlomená! A tím pádem zničená! Teď mi to bylo k ničemu.
"Copak? Zasekl se ti koník?" představená zdvihla zrak. Jenže koník ležel pohozený nedaleko a já v rukách svírala dopis.
"Sveo!" Agnes se zamračila. Na její poštu bylo bez výslovného svolení zakázáno sahat. Vždycky jsem za to dostala po rukách. A ostatní dívky taky.
"Pojď sem," matička mne volala k sobě. Dost dobře jsem si dokázala představit, co bude následovat, takže jsem vstávala velmi neochotně a ručky i s dopisem jsem měla schované za zády.
"Ale to není vaše!" bránila jsem se. Nechtěla jsem být bita ani otevřenou dlaní matičky. To také bolelo, i když jenom trošku.
"Ten muž na ulici to zahodil, tak jsem si to vzala...," z bezpečné vzdálenosti (což by mi nakonec stejně nepomohlo, kdyby mne Agnes chtěla plácnout) jsem položila dopis na stůl a ihned jsem ustoupila.
Agnes s mírným povzdechem musela vstát, aby na dopis dosáhla. Velmi rychle jí došlo, že opravdu nelžu. Přísný výraz se změnil v zamýšlený. Byla šlechtická dcera s příslušnou výchovou. Od pubertálního věku se však věnuje léčitelskému řemeslu, ve kterém patří ke špičce. Také je zodpovědná za vedení kláštera, stýká se s bohatými lidmi kvůli finančním darům, lidé se jí svěřují se svými tajemstvími a tak dále... ale znalost cizích jazyků byla trošku mimo její obor.
"To je velmi zvláštní písmo. Připomíná mi to severštinu," pronesla po chvíli matička.
"Hlavně ten muž po té pečeti i skákal a vydržela to. Já jsem se jí dotkla a...," krčila jsem ramínky. Byla jsem si už jistá, že se žádné plácnutí konat nebude. Vítězství.
Matka představená se zachmuřila. Tohle smrdělo magií na sto honů. Zatímco si dále prohlížela psaní, já se přemístila za ní. Nakukovala jsem jí přes rameno.
"To zní jak zaklínadlo, dívejte matičko!" ukázala jsem, sotva se Agnes vrátila k úvodní straně.
"Ana i kamba as manwa hon!" tajemným hlasem jsem přečetla jednu větičku dřív, než stačila Agnes zasáhnout. Stalo se něco? Asi ne, když nebudeme počítat lehké třepnutí matčiny ruky po mém zadku. Z tohoto se legrace nedělala a věděla jsem to. Ale protože to mělo být jen upozornění, ani trošku to nebolelo.
"Pšššt, nech mne přemýšlet," Agnes se mne pokusila uklidnit. Dokonce odsunula židli kousek do stolu, posadila si mne na klín. Studovala písmo v dopise. Má slova na lehkou váhu určitě nebrala. Pokud ten dopis opatřený (asi) magickou pečetí byl určen pro mne... Matička mne jednou rukou přitiskla k sobě. Nikomu mne nedá. O tom byla pevně přesvědčená.
A zatímco matičku svíraly starosti ohledně věcí budoucích, já bezstarostně pohupovala nohama a přemýšlela, jestli se zvládnu dostat k sušenkám matičky, aniž by to ona sama zjistila.
Mimo herně:Informovanost 1
Svea hodil/a 2d6 a součet kostek je 7:
3, 4
, takže toto neplatný hod
Svea hodil/a 1d6 a součet kostek je 2:
2
