QUEST: Černé oči, jděte spát - D

[Berhart]

Ruka. Hlava. Polovina trupu vodorovně. Polovina trupu svisle. Dvě hlavy, ruka pod ramenem a trup do půlku. Pařáty. ,,Auu." Bert nemyslel. Nestíhal to. Vládu nad tělem převzaly instinkty, svalová paměť a reflexi. Jen vzdáleně vnímal, jaké škody to vlastně působí. Bylo to vlastně jedno. Malý pesimista v něm totiž věděl, že přes veškerou svou víru ve vlastní nesmrtelnost, tohle nedá. A když ucítil ledově studené ostří skřípat na vlastních žebrech, musel mu dát za pravdu. Nebyla to vážná rána. Spíš velice šťastná, z pohledu přízraků. Neměla projít. Ani okolo stříbrného meče, jež měl zabít dřív, než mohla udeřit. Neměla se ho dotknout, protože by měl uhnout. Neměla projít zbrojí, ale mrška si našla skulinku. Dělo se toho moc a dřív nebo později se to stát muselo. A když k tomu došlo, zaklínače to rozhodilo. ,,Brum?!" vyjelo z něj podrážděně, zatímco tvrdou ranou prorazil přízraku hlavu příčkou meče.
Neměl čas přemýšlet. V tu chvíli měl už v obličeji drápy další nestvůry. Rozehnal se mečem v širokém oblouku, a odpor ho utvrdil v tom, že jich jistě pár rozsekl. Jenže s krví v očích tekoucí z roseklého čela se blbě kouká. A kde se blbě kouká, tam se blbě bojuje. A víte, co to znamená pro vyhlídky na život, že jo?

Klečel na zemi, jednou rukou svíral medailon, druhou se opíral. Skřípal zuby, jak se snažil udržet vědomí i rovnováhu současně a udržet se, proti brutálnímu návalu Moci, pulzující z dívenky, kterou chtěl ráno ohnout přes koleno a zahnat domů. Ještě že to neudělal. I když? Je vážně o tolik horší být roztrhaný přízraky, než rozdrcený padající tvrzí? Bylo mu to jedno. Medailon mu jasně říkal, že je po práci, Zřídlo přestalo tryskat Moc okolo sebe a usnulo. Bert toho bleskově využil a svalil se na záda. Zhluboka oddechoval, držel se za hlavu a snažil se nevnímat, kde všude z něj teče krev. Na to totiž ještě stále nebyl čas. Musí odsud, ven, nebo tu zůstane strašit spolu s Glennem. Něco mu říkalo, že by jim to spolu ve věčnosti neklapalo.
Mojra měla docela tuhý kořínek, alespoň co mohl vědmák soudit. Těžko říct, kdo z nich měl větší potíže vstát. Jenže on věděl, že musí. V noze mu cukalo a tak nějak doufal, že teplo, které cítí, je důsledek povolených svěračů a ne přeťaté žíly. Přesto šel. Popadl zrzku pod křídlem a táhl ji ven. Z místnosti, patra, domu. Cestou zvedl meč.

Mimo herně:
Cest z mě....ehm....domečku
Obratnost 1 + 2 lektvar

Berhart hodil/a 3d6 a součet kostek je 11:
4, 5, 2

Byl na tom bledě a dobře to věděl. Nešlo jen o krvácející žebra, čelo a nohu (jo, tu stejnou jako s dopplerem). Drobných šrámů nasbíral spoustu. Horší byla únava z velice intenzivního boje. Přesto že trval jen chviličku. A pak ještě rána o zeď, bolavá hlava. V takovém stavu bylo i pár schodů docela výzva. Navíc v baráku, který se na vás každou chvilkou může zřítit. Jednou dokonce strhl Mojru po sebe, když na ně padala omítka i s cihlami. Vrazil hlavu mezi ramena a přitiskl je ke zdi, ale padající cihly, jsou padající cihly. Bolí to. Světlejší obrys vstupních dveří mu připadal, jako brána do ráje.
Po okolí se nerozhlížel. V bezpečné vzdálenosti od hlavní budovy sebou praštil o zem, ponechávajíc Mojru jejímu vlastnímu tělu na pospas. Kašlal z prachu a sípal. Znovu se obrátil na záda a ležel několik chvil, než se mu podařilo uklidnit dech. Pak, najednou naprosto metodicky, prozkoumal svoje zranění.
Nic nebylo bezprostředně smrtelné. K nevíře! Ale rána na čele byla hluboká, a ne jedna. Žebra na tom nebyla o mnoho lépe. Noha, na druhou stranu, možná nebude tak hrozná. Z torny začal tahat nějakou látku, smotal ji do klubka a nacpal pod halenu a zbroj, aby ucpal krvácející žebra. Držel se za ně, hlavu skloněnou, páteř ohnutou. Po delší době řekl: ,,Pěkné překvapení." bylo mu fuk, jestli o tom věděla, nebo ne. Potřeboval nemyslet na to, jak pohořel.
Nechtělo se mu prosit, ale pokud by mu Mojra nabídla pomoc při ošetření, určitě neodmítl. U toho by taky mohl být dostatek času rozhlédnout se. ,,Pěknou paseku si tu natropila. Parta dělníků by to tu takhle nesrovnala za měsíc. Aspoň bude mít ten smrad klid. Jo, támhle ti rostou ty kytky," ukázal na ten absurdní výjev. A poodešel stranou, k tomu co bývalo vstupem do podzemí. Kriticky si vstupní portál přeměřil, otráveně zavrtel hlavou a odplivl si. Jednou ale něco slíbil. Neměl sílu na to, něco dělat rukama. Použil znamení, a nepřestal, dokud si nebyl jistý, že opravdu celá žíje vedoucí dolů leží zavalená kamením. Víc udělat nemohl.
Bolestivě sykl, a chytil se za bok. ,,Pojď! Ještě musíme ve vesnici vysvětlit, že sem nemají strkat nosy a že to pole spálili přízraky." píchl prstem k zuhelnatělé úrodě a usmál se. A mrkl.

[Mojra]

Všechen ten zmatek, který se Mojře v hlavě odehrával byl pryč. Mojra spadla na zem, vysílená, jako hadrová panenka. AČ měla oči otevřené, byla jako v bezvědomí. Viděla Berharta, od krve a prachu, jak se zvedá ze země a dotýká se Mojry, nejdříve lehký dotek, pak ji chytá za paži a táhne ji nahoru. Bolest, která vycházela z jeho pevného sevření Mojra cítila, uvědomovala si ji, ale nemohla zakročit. Hučení v uších ustávalo a nahrazoval jej zvuk otřesů a padajících zdí. Najednou se postupně vracely smysly, jakoby se Mojra probouzela z velmi špatného snu. V tu chvíli už byli na schodišti, tedy na tom, co ze schodiště po... (čem že?) vlastně zbylo.
"Co se stalo?" Vyšel z ní lehký a roztřesený hlas. Kolem nich byly všude hromady sutě, přízraky nikde, ani nevěděla, kde je Glenn...
Venku, kde nebylo téměř nic z toho, co viděla před setměním, se Mojře udělalo lépe. Tedy fyzicky. Už mohla napínat vlastní svaly a klouby se také poslušně ohýbaly. Ale v tom si začala uvědomovat, že jí stále není dobře. Měla pocit, že by mohla vybouchnout zevnitř, a rozletět se na milion kousků. Lusknutím prstu. Zároveň cítila podivnou úzkost, skličující pocit, který jí nedovoloval se soustředit. A na závěr toho všeho cítila, že se stalo něco špatného, něco, co nedokázala ovlivnit...
Berhart se venku složil do trávy, tedy do toho, co předtím zřejmě byla tráva, a chvíli odpočíval. Mojra si všimla, jak moc je zraněný a najednou touha mu pomoci zvítězila, tedy na okamžik, nad vším ostatním. Započala s hledáním čehokoliv, co by Berhartovi mohlo pomoct ať už od bolesti, zastavit krvácení, nebo zahojit rány. "Pomůžu ti, vydrž..."

Mimo herně:
Vzhledem k tomu, že je z toho spáleniště si nejsem jistá, že s Bylinkářstvím mohu Berhartovi nějak pomoci. Nicméně, mohla bych mu dát tu bílou růži, ne? Chichi.

Hledání jakýchkoliv bylinek s léčivými účinky: Bylinkářství 2

Mojra hodil/a 2d6 a součet kostek je 6:
2, 4

Ať už Mojra něco našla, u sebe, u Berharta nebo někde v okolí, pokusila se mu pomoci rány očistit, ošetřit a pokud to šlo, zakrýt (čistým) kusem látky. Když se Berhart zmiňoval o dělnících, jenom na něj nechápavě zírala. A v tom přišlo opět to sklíčení. Jakoby věděla, co se stalo, ale zároveň si to nechtěla připustit. "Nemám tušení, o čem to mluvíš." Dívala se na něj trochu zaraženě a trochu s pocitem viny. Nemohla si vzpomenout, co se dělo. "Skoro nic si nepamatuju, asi mě něco udeřilo do hlavy, naposled si vybavuji, že jsme mířili dovnitř..." ... a pak je tma a... Najendou znovu cítila vibrace v konečcích prstů. Lehké zavibrování, teplo které se rozprostřelo přes paže po těle. Co to znamená?
Ať už ji Berhrat něco vysvětlil nebo ne, Mojra šla vzít tu bílou květinu, pro kterou sem přišla. Těsně před utrhnutím se na ni Mojra dlouze zadívala, jakoby jí to chtěla vyčítat, že za vše může. Ale nemohla.

[Berhart]

Berhart po cestě mlčel. Teda, funěl, sýpal, hýkal a bručel. Ale nemluvil. Neměl na to sil. Táhnout zmatenou, polomimózní Mojru, vyhýbat se suti padající a válející se a přežít vlastní zranění nešlo dohromady. V jedné volnější chvíli jen zabručel a zavrtěl hlavou a pokračoval dál, hnán pouze vůlí to přežít.

S čímž mu po chvíli i zrzka ochotně pomohla. Nebránil se, neprotestoval. Neměl na to sil. Sám si věděl rady, ale ruce navíc se vždy hodí. Mojra zřejmě tušila, co dělá a tak z něj za nějakou tu chvíli už nic moc neteklo. Bolavý byl ale pořád a ještě chvíli bude. Nejvíc ho asi zřídila právě suť, po cestě ven. A taky sama Mojra. ,,Taky netuším, co se to dělo. Ale myslím, že budeš potřebovat pomoct. Všechny ty přízraky, i celou tvrz, si zničila ty. Kouzlem. Pokud o tom nevíš a já ti věřím, měla bys najít někoho, kdo ti s tím pomůže." u řeči hodil výmluvný pohled, trochu zkřivený bolestí, po okolí. Moc, která z ní vytryskla měla brutální sílu. Stát se to ve městě plném lidí, ….. inu, asi by dostal pár nabídek, které by musel odmítnout.

[Fírean]

Dostat se z rozpadající se tvrze nebylo nic jednoduchého - nebylo by to jednoduché ani pro zdravého, hbitého člověka, natož pro nemálo pochroumaného zaklínače a zmatenou dívku, která doposud vlastně netušila, co se dělo. Ale zvládli to; sice se jim oběma na účet připsalo pár zranění, ale vyvázli živí a to bylo hlavní.
Jakmile se dostali z toho nejhoršího ohniska, měli i navzdory panujícímu přítmí šanci spatřit, že z tvrze skutečně moc nezbylo. Tam, kde byla ještě celkem zachovalá, a kde se původně nacházela ložnice, se teď nacházel jen kráter plný suti. Zbyly prakticky jen základy, což platilo i o nejbližším okolí. Popadalo téměř všechno, co doposud odolávalo zubu času, takže se Berhart nemusel ani moc namáhat, když došel zasypat vchod do podzemí, beztak už byl zčásti zavalený. Teď ale měli jistotu, že rodinu odpočívající tam dole už nikdo nebude rušit, alespoň nějakou chvíli určitě ne, a Glenn se konečně dočká zaslouženého odpočinku.
Nejhorší rány byly ošetřeny, bílá květinka utržena, a zaklínače ani bylinkářku už tu nic nedrželo. Když se vyčerpaně potáceli zpátky k vesnici, začínalo už pomalu svítat.

Ve vesnici tu noc zřejmě skoro nikdo nespal. Ne že by vesničané byli natolik zvědaví, aby seděli u oken světnic a zírali k tvrzi, ale to, co se tam venku dělo, zkrátka nešlo přehlédnout. Takže i ti, co přeci jen usnuli, nakonec vybíhali ven, když viděli tu nepřirozenou záři kolem ruin.
Když tedy Berhart s Mojrou dorazili do vsi, už tu panovala rušná šeptanda. Zaklínač si mohl i v šeru povšimnout, že je z oken domů sleduje několik párů očí, a hospodáři, kteří už tou dobou byli na nohách a venku se chystali do práce, aby se časně zrána postarali o zvířata, si mezi sebou šuškali a kradmo se na pomlácenou dvojici dívali.
Hostinský Pawel už hrdiny čekal před hospodou, a jakmile je uviděl, spráskl rukama. „U všech ďasů, my už si mysleli, že je po vás!“ zahalekal a očividně se mu ulevilo, když se přesvědčil, že zaklínač žije a stejně tak dívenka, která jej doprovázela za dobrodružstvím. Kdyby totiž nepřežili, padlo by to na jeho hlavu. Než ale začal vyzvídat, co se stalo, sehnal Mojře i Berhartovi alespoň lavor s vlažnou vodou, aby se mohli opláchnout, a místní bylinkářky především zaklínači ošetřily rány a zapřísáhly ho, aby se teď nějakou dobu šetřil. Postaráno bylo ale i o Mojru, která dostala odvar proti bolení hlavy, jež jí začalo trýznit a jehož intenzita se zesilovala. Těžko říct, zda za to mohla objevená Moc, nebo jen vyčerpání.
Teprve potom, co byly rány ošetřeny a navrátivší se dvojici bylo nabídnuto jídlo a pití, aby se posilnili, si k nim přisedl hostinský. „Co se tam stalo?“ zeptal se. „Viděli jsme divnou záři... a pak se ta tvrz začala rozpadat jako domeček z karet,“ oznámil a žádal vysvětlení. Ne že by vyloženě naléhal, ale bylo na něm vidět, že chce slyšet všechno, co mu ti dva mohou říci. A především ho zajímalo, jak to tedy dopadlo s monstry, která tvrz obývala.

Jestliže byl hostinský přesvědčivě ujištěn, že už nehrozí žádné nebezpečí, vyplatil zaklínači smluvenou odměnu a slíbil mu, že tu může on i Mojra nějakou chvíli zůstat na účet podniku, pokud si potřebují odpočinout a alespoň trochu se zotavit před další cestou.
A to, zda bude mít Glenn opravdu nerušený klid a na jak dlouho, to záleželo na tom, jak přesvědčivou historku Berhart s Mojrou vymysleli, aby udrželi zvědavce od tvrze co nejdále.

Mimo herně:
Můžete, ale nemusíte si napsat ještě jeden, závěrečný postík týkající se toho, jak přesvědčíte vesničany, aby nechali ruiny na pokoji. Ode mě je to všechno, doufám, že jste si hru užili alespoň trochu, i když se ubírala nakonec trochu jiným směrem, než podle mých představ, ale tak to zkrátka občas bývá :D Bodíky najdete ve změnách. Díky za účast!

[Berhart]

Cesta do vesnice mu připadala nekonečná. Minimálně pětkrát delší, než opačný směr, který šlapal včera. Bolelo ho celé tělo, a přesto že se s Mojrou snažili, narychlo ošetřené rány prostě bolely a tekly. Bez nejmenších výčitek se o ni opřel, když bylo třeba, stejně tak neprotestoval, když tomu bylo naopak. Nevyznal se v magii víc, než připadlo jeho mistrům podstatné, ale tušil, že po něčem takovém na tom taky není nejlíp. Prostě se táhly jako kamarádi z vojny, mrzáci, které doma čekají cizí děti.
Ne děti, ale hospodský a parta bylinkářek. Mnohem lepší varianta. Bert mlčky přijal vše, čeho se mu dostalo. Netvářil se nijak. Neprotestoval, neděkoval, neodmlouval. Když bylo třeba, přikývl, nebo zabručel. Mluvit ještě bude muset hodně, tak šetřil síly. Neuniklo mu, že mezi ženami, které je ošetřovali, jsou i dívky z prvního večera v hospodě. Bylo mu to fuk, i když ležel téměř vysvlečený, aby mu ošetřili ránu na noze. Nevnímal co se dělo kolem něj. Zavřel oči a dal se do vytváření příběhu....
,,....kdysi tam žila rodina. Matka zahýbala s někým z vesnice. Přišlo se na to, bylo zle. Lidé z vaší vesnice je zabili. Chlapcova duše, trýzněná věčností tam zůstala připoutaná, tou hroznou nespravedlností. Dokud tam nikdo nechodil, byl klid. Ale když se tam usídlili loupežníci, nebo tam chodili mladí dovádět, rušili jeho klid. A z hněvu a nenávisti, kterou si vzal to svého nebytí, se zjevily přízraky." povídal pomalu a tiše Berhart, opřený v židli a s pohárkem kořalky v ruce. Rozhodl se pro pravdu. Málokdy je něco děsivější, než pravda. Přihl si a pokračoval. Občas u toho sikl, když se ozvala žebra, nebo naražená záda. ,,Přízraky jsou pryč. Všechny. Duch zničil svou mocí tvrz...." střelil pohledem po zrzce, ale v jeho bezvýrazé tváři nešlo nic vyčíst. ,,Zůstalo tam ale zlo. Spáchané vašimi předky. Nechoďte tam! Nepouštějte tam nikoho! Nezůstal tam málem kámen na kameni, žádná banda se tam určitě neusídlí. Pokud tam nikdo nebude chodit, bude klid. To co se tam stalo, ale nejde odčinit." Byl důrazný, ale nikoho neobviňoval. Díval se hospodskému do očí a neuhýbal. ,,Dal sem vám slovo. Přízraky jsou pryč a duch spí. Přistupujte k tomu místu, jako ke hřbitovu. Nechoďte tam. A klid zůstane." Teď byl čas na odměnu, ale Bert si o ni neřekl. Čekal. Čekal co na tento vývoj situace řekne Pawel.
Z přijaté částky odsypal, co se vešlo do jeho široké dlaně a dal to Mojře. ,,Tvůj podíl," řekl tak, že o tom nebylo možno smlouvat. ,,Chci trochu odvaru z té byliny," oznámil s ještě nečitelnější mimikou a podal Mojře malý flakonek, v jakém nosil své lektvary. Ne že by to potřeboval, ale taková věc se mohla hodit kdykoliv. Kdo ví, jestli by to na jeho zmutované tělo vůbec fungovalo?
Ve vesnici se zdržel pár dní. Dost na to, aby se mohl vydat na cestu bez bolestivého sikání při každém kroku, málo na to, aby ho vyháněli jako vyžírku. S Mojrou se rozloučil krátce a s dobrou radou. ,,využij ty peníze, aby ti pomohli s tím darem. Nenechej to jen tak. Kvůli vlastnímu bezpečí."