Když trpaslík prohlásil, že truhlička a lahvičky patří k sobě, kněžka mu předložila teorii tak divokou, že na chvíli vyvalil oči. „Nemám ponětí, slečno Světlo. Nemám ponětí. A ano, asi se ho budeme muset optat.“ Obrátil se k Billovi. „Myslíš, že bychom tu truhlu dokázali schovat, než se hra dohraje? Tak, aby se k ní Arné nemohl lehce dostat?“
A pokud na to měl čas, Billovi jistě pomohl.
V otvírání lahví měl celkem praxi, ale zachraňování postarších primadon? To nechal klidně na dámách. „Děkuji, dámy.“ Vděčně k nim kývl a obrátil se znovu k pánům a hlavně ke svému příteli se slabostí pro brka… ta ostře zařezaná, samozřejmě. A mnul si zamyšleně bradu tak, že hrozilo, že se mu třením vznítí i ten řídký porost, co tam měl. Zhluboka si povzdechl. „Dobře, zapomeňme na stříbro… ty jsi s ním strávil spoustu času, vyhýbal se za tu dobu něčemu? Vyjadřoval vůči něčemu odpor?“
Pak kývl na Josefa. „Máte ještě někde tu loutnu, co jste s ní hrál?“ Když všechno selže, pořád můžou velectěného pana Arného majznout po hlavě. Taky by ho tím mohli pouze naštvat, ale to si Varren nepřipouštěl.
Když se ozval bouřlivý potlesk a děkovačka, Varren ztěžka zapolykal. On byl spíš na psaný projev, ne ten mluvený, ale pokusit se mohl. „Takže nová tvářička?“ zeptal se Billa a rozpřáhl ruce. „A má krásnou tvář a velké oči… jako velké…“ ukázal si na tvář. „Nebo velké?“ Nechal dlaně sklouznout k hrudníku dlaněmi vzhůru a zakvedlal na Billa výmluvně obočím.
