Konec závodu byl závodem v pravém slova smyslu, a koníkovi Bardovi už tolik síly nestačily. Jak se zdálo, byl trochu lepší ve vytrvalosti, než v trysku po rovince, a tak ikdyž Angus předchozí den dojel v první trojici, záhy ho předjela ta milá dívenka Sophie na šikovném ryzákovi. Anguse mrzelo, že se neumístil alespoň mezi prvními třemi, ovšem také byl rád, že nedojel poslední. Prostě věčný optimista.
Angus poblahopřál vítězi, ovšem na něj samotného padla příjemná únava, když došlo na všechno to ověnčování a parádu. Přihlížel tomu s úsměvem na rtech a na duši cítil příjemný klid, že už má celý závod za sebou. A ta nejlepší třešnička na pomyslném dortu jej čekala večer ve stanu, v podobu zlatovlasé krásky, která se rozhodla s ním strávit další nádhernou noc.
Pak ovšem přišlo ráno a s ním také chvíle, která se již nedala více oddálit. Loučení. Jak se mohl mladý, nezkušený bard smířit s tím, že by měl jen tak odjet a Zojdu tady nechat? Ne, to byse přeci neslušelo. To by nesnesl. Proto na ní upřel prosebné oči a vzhlédl k ní jako k nejsvatější ikoně. "Zo...pojeď se mnou do Oxenfurtu," prosil. "Pojeď se mnou a buďme spolu," řekl naléhavě. Zdálo se to Zojdě, nebo se mladému bardovi zaleskly oči?
***
Později, když se Angus skutečně zpátky do Oxenfurtu dostal, tentokrát již bez zapůjčeného koníka, čekalo na něj velmi nepříjemné překvapení. Srdíčko ho zabolelo, jak něco takového mohl dopustit. "Snažili jsme se to zastavit, ale víš, nemohli jsme ho hlídat celé dny v kuse," vysvětlovala známá, které Angus svěřil do péče Kikiho. "Kulííííškuuuuu!" ozval se nadšeně Kiki a pokusil se přiletět Angusovi na rameno, ale ejhle, ono to nešlo. Chuděra si totiž ze stesku vykloval část peříček. "Kiki! Kiki! Co sis to udělal?!" zabědoval Angus. Něžně svého kamaráda pohladil, a pak si slíbil, že už ho nikdy nenechá tak dlouho o samotě.
