Stál s rukama založenýma na hrudi a snažil se moc nepřemýšlet. Kdyby to totiž dělal, asi by ze stěny vzal ten nejpěknější meč, pokusil se jím tady dole všechny rozsekat a kdyby se to povedlo, odešel nejen s ním ale také s kopou dalších zbraní. Co by přebývalo, by prodal a měl na nějaký čas vystaráno. Místo toho aby se trmácel kdovíkam s tímhle dědulou a doufal v tom, že na závěr něco dostane. A že to „vám“ bylo množné číslo a ne vykání.
Každopádně když se konečně dostali ven z budovy, byl opravdu rád. V rámci svých mezí. Nikdy moc nemusel uzavřené prostory. Že se mají vézt, mu bylo celkem lhostejné. I to, jak nepohodlné to mělo být. On byl na nepohodlí zvyklý a byl by blbec, kdyby chtěl běžet bokem, když mohl chytat špačky na povoze. A to opravdu celou cestu dělal. Dík tomu nebyl tak úplně připravený na to, jakým způsobem jejich krasojízda skončí a dopadl celkem podobně jako pan Felix. „Hmm,“ vypadlo z něj nespokojeně, ale co se dalo?
Zvedl se, oprášil se a přidal se k zaklínačské poradě. Neměl moc o čem přemýšlet, ocení každou chvíli strávenou mimo doslech toho švitořeného pána a navíc mu šel albín z cesty. Kývl tedy hlavou, z čehož možná špetička vděku cítit být mohla a pak vykročil spolu se zaklínačkou, které zatím dělala většinu zbytečné práce. Teď třeba popadla koně. To neznělo zle, až do okamžiku, kdy mu došlo, že ho vede na otěžích. Však na koni by byli mnohem rychlejší a tak… a ona ho vede?
„Nepojedem?“ zeptal se teda docela zmateně, pokud tedy majitel zvířete cokoliv nezatrhl.
Každopádně když se konečně dostali ven z budovy, byl opravdu rád. V rámci svých mezí. Nikdy moc nemusel uzavřené prostory. Že se mají vézt, mu bylo celkem lhostejné. I to, jak nepohodlné to mělo být. On byl na nepohodlí zvyklý a byl by blbec, kdyby chtěl běžet bokem, když mohl chytat špačky na povoze. A to opravdu celou cestu dělal. Dík tomu nebyl tak úplně připravený na to, jakým způsobem jejich krasojízda skončí a dopadl celkem podobně jako pan Felix. „Hmm,“ vypadlo z něj nespokojeně, ale co se dalo?
Zvedl se, oprášil se a přidal se k zaklínačské poradě. Neměl moc o čem přemýšlet, ocení každou chvíli strávenou mimo doslech toho švitořeného pána a navíc mu šel albín z cesty. Kývl tedy hlavou, z čehož možná špetička vděku cítit být mohla a pak vykročil spolu se zaklínačkou, které zatím dělala většinu zbytečné práce. Teď třeba popadla koně. To neznělo zle, až do okamžiku, kdy mu došlo, že ho vede na otěžích. Však na koni by byli mnohem rychlejší a tak… a ona ho vede?
„Nepojedem?“ zeptal se teda docela zmateně, pokud tedy majitel zvířete cokoliv nezatrhl.
