QUEST: Horší to už nebude - D

[Jethro]

Přestože se Gilbert snažil přesvědčit Jethra o tom, že se na tomhle místě prakticky nemůže mít špatně, že se nemůže nudit a že celá ta věčnost bude vlastně hrozně fajn, mladíkovi se tu líbilo pořád méně a méně. Mnohem raději by věčnost trávil drhnutím paluby Bílého barda, než aby hnil tady. Jen si odfrkl.
Teď ovšem podle všeho nuda být neměla. Něco se semlelo, i když Jethro vlastně netušil co, a Dobré místo najednou nefungovalo tak, jak by mělo. Najednou vůbec nebylo tak dobré, jak by mělo být.
Jethro nejančil, ačkoliv říci o něm, že byl úplně v klidu, to bychom nemohli. Cítil napětí a strach, protože nebyl žádný rozený bojovník, který by uměl něčemu takovému čelit, ale rozhodně zatím nepropadal panice. Spíš byl zmatený, a to hodně. Srdce se mu sevřelo zděšením až ve chvíli, kdy zřejmě ucítil, že má na krku něco jiného, než byla jeho hlava, třebaže myslet a fungovat snad mohl v rámci možností normálně.
„Takže tobě se to tady podělalo, frajere, a teď bereš paznehty na ramena, co?“ zašklebil se Jethro Gilbertovým směrem poněkud nenávistně, protože toho všeho začínal mít plné zuby. Pak se ovšem objevil portál, z nějž měl stvořitel tohohle místa zřejmě nahnáno ještě víc, než z čehokoliv jiného. Jethro si založil ruce na hrudi a chvíli to jen mlčky pozoroval.
Sledoval tu výměnu slov a názorů, a když všechno kolem nich zmizelo a zůstala jen černota, trhl sebou. „Takže tudleten trouba je nějakej podvodník, kterej se nám prostě jenom rozhod otrávit život, aby si moh‘ vyzkoušet nějakej takovejdle projekt, experiment, jo?“ střelil zlodějíček pohledem po neznámé ženě, načež z ničeho nic dospěl pochopení, nebo spíš naděje. „Takže sme mrtvý, nebo ne?“ Upřímně doufal, že ne. Vždyť ta jeho smrt byla tak absurdní, že snad ani nemohla být skutečná…

[Berhart]

Nebohému zaklínači ani tentokrát nemělo být dopřáno. Jeho požadavek, ať už ho Janna chtěla, nebo nechtěla vyplnit, pozbyl významu ve chvíli, kdy se všechny bestie ztratily. Stejně rychle, jako se prve objevily. Bertík tak jen zklamaně pokrčil rameny a našel si něco, o co se dalo opřít. Tak moc se těšil na nějaké to povyražení a opět mu ho sebraly před nosem. Tohle bude vážně úchvatná věčnost. Možná že se prostě na Gila pověsí a půjde s ním za tou Soudkyní. Možná, že by mu dala nějakou vyjímku a on mohl na výlety do špatného místa, preventivně odchytávat škodnou? To stálo za pokus. A zrovna ve chvíli, kdy se odlepil od svého opěrátka a otevřel pusu, Soudkyně se zjevila sama a Gil se posral. Definitivně.
Postupně z ní, něj i Janny vypadlo několik důležitých náznaků. Bertík nebyl světový myslitel, ale tyhle útržky spolu s tím zvláštním pocitem, že je něco špatně, mu zničeho daly odpověď na to, co je tu špatně. ,,Gile!!!" čarovnou temnotou zarezonoval hluboký medvědí hlas. Bert si uvědomil, že je mu fuk, jestli má, nebo nemá po ruce meče. Má ruce. S jedním vykutáleným kdoví čím si poradí. ,,Jak jsi nás sem dostal? Zabil si nás?" zakřupe prsty, jak je svírá v pěst. Ale pak si uvědomí, že tady se nejspíš nikomu nic stát opravdu nemůže. To byla jedna z mála informací, která se zdála být pravdivá. Dostal ale jiný nápad. ,,Budete tak hodná a řeknete mi, kde je brána do Špatného místa? Že bych tohohle popadl za flígr a s rozběhem ho tam vkopnul," navrhl Soudkyni jak naložit s Gilem hned potom, co zjistí, co že to vlastně provedl.

[Mantis de Voliente]

Hotový chaos. Všude kolem pobíhali všemožné monstra a další zvrhlosti a k tomu všemu jak v nějakém zabugovaném programu se měnily oblečení, všechno přeblikávalo a po chvíli mu začali nějak moc rychle růst chlupy, ne srst, ale chlupy. Nevěděl co má dělat a už vůbec neměl slov, tohle bylo velmi zvláštní a úplně mimo realitu. Možná to ale byla jedna velká halucinace z opiátů, ale on drogy nebral. Velmi zvláštní a dokud se vše neuklidnilo, tak je stál a neřekl ani jedno slovo.
Naštěstí to rychle skončilo, tedy, krom těch chlupů, které mu narostly. A ta temnota kolem také zrovna nebyla kdo ví jak příjemná, říkal si, jak je to jen možné, po čem vůbec stojí? No, na druhou stranu, vše tady popírá jakékoliv fyzikální zákony, tak se asi není čemu co divit. Nic neříkal, jen se zamračil a kdyby byl ve své vlčí podobě, vrčel by. Teď se jen musí spokojit se smrtícím pohledem, kterého Gilberta, či jak se tomu šaškovi nadává. Jen poslouchal ten jejich rozhovor a čím dál tím více se v něm hromadil vztek, díky kterému by svou druhou podobu proměnil v krvelačnou nezastavitelnou bestii. "Během života jsem slíbil, že nikomu neublížím a budu jen životy zachraňovat. Ale jelikož jsem asi po "smrti", tak to už neplatí, že?" I přes ty chlupy se pomalu blížil ke Gilbertovi, aby mu dál pár ran přes ten jeho čumák. A i když jsou mrtví a umřít asi nemohou, bolest by cítit mohl, no ne? Třeba si si sehnal nějakou pilku... Ale šel poměrně pomalu, takže kdyby ho chtěl někdo zastavit, tak má čas.

[Quitana]

"Shh, shh. S vámi si to vyřídím později," hlesne s ukazováčkem jedné ruky putujícím vzhůru do neb... prostě vzhůru. Všechny jejich námitky si poslechne potom.
Ano, pravda, z vlastní vůle tu není ani jeden. To se tu jen Gilbert snažil něco dokázat a celé se to pokazilo. Kde je však celá pravda? Ani Soudkyně o tomto nevěděla a podle pravidel by měla být první, kdo by to měl vědět. Z jedné strany se na něj tedy hrnou otázky a zlověstné pohledy Soudkyně, z další pak čtyři lidé, co tu nemají co dělat a právě se to dozvěděli. A ne tou nejlepší cestou. Však jim nabulíkoval, že zemřeli! Teď by měla být ta správná chvíle, kdy se chytat za hlavu, trhat si vlasy, přemýšlet, jak se z toho dostane.
Jen kdyby to už dávno nevěděl.
Otázky Berharta a Jethra, stejně tak i potřeba dokázat si svou dominantnost a sílu Mantise, Gilbert přejde nejdříve s tichým, poté hlasitějším a hlasitějším smíchem, který jim musel drásat uši. Jako by sem nepatřil. Jako by nepatřil do tohoto světa, ba ani k nebesům, či peklu. Zcela mimo tento vesmír, jeho smích rezonuje v každém z nich. Dokonce i Soudkyně se mračí více, než předtím. Zřejmě jí to také nedělá dobře. "Ničíš mi mé vnitřnosti, ty neohrabanče!" okřikne jej. Pak se na vteřinku zastaví a uvědomí si, jak moc použila lidskou frázi, která není vůbec platná. Ne v jejím případě. Kde by vzala nebeská Soudkyně vnitřnosti, že. Jejich těla jsou spíše jen hmoty, vypadající jako lidé, aby zpříjemňovali lidským duším jejich pobyt.
"Ach, promiňte drahá Soudkyně. Chtěla jste snad vědět, kdo jsem ne?" Lusknutím prstu se před ním objeví zrcadlo. Zdá se, že i když nepatří k jejich sortě, není pro něj překážkou, dělat si, co se mu zlíbí. "Zde, drahá Soudkyně. Zde můžete vidět, co jsem doopravdy zač." Na tváří se mu rýsuje nepěkný, lstivý, lišácký úsměv. Jako by se vůbec nebál. Soudkyně bezostyšně nahlédne do zrcadla, jež přenáší podobu tohoto ďábla. Tohle slovo by však bylo slabé pro jeho vzezření. I ďábel vypadá lépe, než tahle usmívající se zrůdička. A ještě ke všemu takhle mocná zrůdička. Soudkyně hned ukročí zase zpět, s ještě naštvanějším výrazem, než předtím. "Zrcadelník! Jak se opovažuješ narušovat tento posvátný prostor?" Soudkyně brunátní čím dál tím více. Jako by snad měla vybuchnout. Naštěstí se nic takového neděje. A znovu je tu ten nepěkný smích. "Promiňte Soudkyně, chtěl jsem si jen na vlastní kůži vyzkoušet tenhle váš trik s dušemi. Je to zábava, vážně. Ale nebojte, nebudu vás nadále obtěžovat. A... užil jsem si tu dost zábavy," ušklíbne se na dodatek, než jeho tělo začne zapadat do zrcadla, kde se ztratí Gilbertova podoba, aby se vpila jen do té zrůdičky, jehož jméno nikdo nezná. "Jo a ty anomálie, to jste způsobovali vy, protože doopravdy vážně nejste mrtví," ozve se ještě ze zrcadla, kde na ně mává ta divná zrůdička podobná ďáblovi z temné strany. Zrcadlo pak rupne a roztříští se na několik kousků, co se začnou vznášet ve vzduchoprázdnu. V tmavém vzduchoprázdnu. Soudkyně na to jen zírá s otevřenou pusou a rukama nahoře v nechápavém gestu. Pak sklapne. Už se chce rozejít pryč, když je všechny zase při starém, ačkoliv kroutí hlavou nad tím, co to ten prevít tady prováděl - "Hlavně, že je pryč a já můžu jít dojíst to burrito.", když si uvědomí, že ještě něco tu je špatně. Naši čtyři mrtví-živí. "Ach, ještě vlastně vy." Luskne prsty a všichni čtyři se probudí tam, kde zaspali, jako by se čas vůbec nepohnul, i když uběhli neoficiálně v nebi dva dny. U nich dole se ten čas počítá trochu jinak. Bylo to sotva pár hodin, co zaspali. A nejhorší na tom všem je, že si nikdo z nich ani trošičku nevzpomene, že v nějakém nebi kdy byli. Soudkyně jim rovnou vymazala paměť o jejich nevšedním zážitku. Po svém probuzení mohou akorát cítit lehký odér, jakým byli uspáni. Nic jim však neřekne, co nebo kde, se tu ten odér vzal.

Mimo herně:
Takže tu jsme u konce, drazí. Doufám, že jste se s naší linkou nenudili a pojedete s ní i příště (a že jsme lepší jak ČD). Jelikož se nám to táhlo už dlouho, ukončila jsem to poněkud rychleji, ale snad to nebyla taková hrůza.
Body dodám během tohoto týdne.