QUEST: Aukce za trest - D

[Bridget]

K rozmluvě o motivačním působení žen či peněz, nemohla Bridget nikterak přispět. Jiná dvířka umožňující vstoupit do hovoru se nepootevřela. Jediná teorie založená na indiciích stále ukazovala na bratra majitele aukční síně. Jeho podezřívání bylo hovorem opodstatněno, Bridget by si ovšem přála mít v ruce nějakou hmatatelnější indicii. Zatím co ostatní hovořil, Bridget šmejdila kolem, občas lozila po kolenou a zabývala se čímkoliv, co mělo hmatatelnější podobu, případně konkrétní tvar.

Došla k okraji dlážděného úseku, rozhlížejíce se na obě strany, aniž čekala, že něco konkrétnějšího objeví. Pak se vracela po otiscích bot zanechaných v hlíně. Bridget se k oněm otiskům sklonila blíže. Nyní již otisky nepotřebovala stopovat. Zajímalo ji zda některý z otisků není něčím charakteristický. Ze samotného typu bot by se pravděpodobně také nic určit nedalo. Podobné boty by si mohl vlastnit každý, kdo měl dost peněz na to, aby si je u ševce nechal objednat. Kdyby ale podrážka měla charakteristický tvar, nebo byla prošlapaná v jenom v určitém místě, pomohly by otisky při identifikaci obuvi z okolí osob, na něž mohlo dopadnout podezření. Pokud by nezvaní hosté náhodou vytrousili nějaký drobný předmět, poukazující na jejich osobu, bylo by to ještě mnohem lepší. To už by v ruce neměli jen náznakové indicie, nýbrž plnohodnotný důkaz, jež by bylo nutné brát v potaz.

Mimo herně:
Průzkum otisků:
Smysly:2. Všímavost: 1

Bridget hodil/a 3d6 a součet kostek je 15:
6, 3, 6

[Zenn]

Bruno raději spojitosti žen se zlatem moc nekomentoval, jen se tomu pobaveně usmál. Nesrynino prohlášení jej však zanechalo mírně rozčarovaného. Ostatně ničím jiným do diskuze nepřispěla a on se musel sám sebe zeptat, co ho vedlo k tomu, aby si k vyšetřování vybral zrovna ji.
Rozhodl se tedy ženskou moc neřešit a setrvat v ochotném poskytování informací oné ústřední dvojici mužů, která se očividně snažila mu opravdu pomoci. Vedl je kolem domu zvenku, když už tu byli. Od tajného východu k tomu hlavnímu a dobře se mu dařilo ignorovat ruch ulice.
„Chodbu a vstupní mechanismus dělali různé osoby z různých koutů světa, a které se nikdy nepotkaly. Museli by jeden po druhém velmi pátrat, aby mohli spojit to, co vědí.“ Vysvětlil jim své vlastní bezpečnostní opatření proti zneužití oné tajné cestičky. „Podezírat nechci nikoho, ale bratr dává svou nespokojenost mnohdy až příliš najevo na to, abych na to neměl právo,“ pronesl pak s povzdechem a další jeho slova patřila Dastanovi. „Inu je. Jako většina mladíků v jeho věku.“
odsouhlasil pak návrh ke zkontrolování mapy a vedl je podél honosných zdí dál. Skupinka si mohla všimnout, že okna v prvním patře jsou opravdu vysoko a zamřížovaná, takže dostat se do objektu tudy by mělo být celkem těžké. A na žádné jiné dveře než ty dvoje nenarazili. Těmi zadními se dle předchozího rozhovoru dovnitř dostat nedalo a druhé byly ty hlavní, u kterých stála ustavičně hlídka. A ta si na náhlé usnutí nestěžovala, naopak by odpřísáhla, že noc byla klidná a celou ji poctivě odsloužila.
A pak tu byl poklop na střeše, který tak trochu splýval s okolním materiálem, ale bystrým dračím očím neunikl. S trochou propočtů se dalo určit, že by se k nim dalo dostat ze střech okolních domů, jen to nebylo zrovna to nejbezpečnější, co by mohl člověk udělat. S dostatečnou motivací a trochou plánování to ale nemožné nebylo…
A pak se ocitli ve vstupní hale, kde dnes už jednou byli. Místo toho, aby pokračovali do aukční síně, je však Bruno zavedl na schodiště a od něj do své kanceláře, která nebyla ani zdaleka tak honosná jako zbytek budovy, ale zato to tu působilo vskutku útulně a hřejivě. Pořádal je o chvilku strpení a pak jim za zády cvakl skrytý zámek od šuplíku, ze kterého muž vytáhl svou mapu. Dokonale nepoškozenou. Nicméně po bližším prozkoumání to vypadalo, že jejich útržek je opravdu z téhle. Materiál, jeho zežloutnutí, dokonce i skvrna od čaje, vše bylo dokonale identické. A přesto…

[Ataashi]

Ataashi byl rád, že Bruna alespoň trochu pobavil a na maličkou chviličku odklonil jeho pozornost od probíhajícího vyšetřování. Bylo třeba udržovat dobrou náladu, aby jeden zbytečně nezačal propadat zoufalství nad tím, že toho zatím moc nenašli a ani vlastně nezjistili, nebo ano?
Přikyvoval, když naslouchal informacím o tom, jak byl tunel stavěn a jak důmyslně byl vlastně chráněn proti tomu, aby ho někdo zneužil, dalo se tedy předpokládat, že dělníci to nebyli, což vlastně potvrdil i ten útržek mapy. Tedy, pro dělníka by muselo být dost těžké takovou mapu obstarat, pokud by si nezaplatil sám zloděje, nebo pokud nebyl k činu přímo vyzván někým, kdo takovou moc měl. Nebo mapu. Sám Bruno podezíral svého bratra, což ostatně dělali asi všichni přítomní a Ataashi se tomu tedy moc nedivil, jen dal úsměvem najevo, že odpověď na svou otázku zaznamenal.
Cestou zpět ke vchodu do síně se Ataashi rozhlížel po možných cestách, jak nepozorovaně proniknout dovnitř, ale moc toho nenacházel. Pan Bruno si dal očividně dost záležet, aby jeho poklady byly v bezpečí, i když... ten poklop na střeše... „To nahoře, tím se dá dostat do domu?“ Optal se pro jistotu, jestli ho smysly nemátly.
O chvilku později už byli znovu uvnitř, ale tentokráte se nesmísili s davem, ale prošli schodištěm do konceláře majitele, kde se Ataashimu líbilo. Bylo to tam milé. Lidské. Málo zlaté, ale vcelku pěkné a střídmé. Nic, co by si představoval u někoho, jako byl pan Bruno. Společně s ním se pak sklonil nad mapu, na čele vykreslenou vrásku od toho, jak se zamyšleně mračil na kousek mapy, který sice nechyběl, ale zato nepochybně pasoval. Až příliš dobře. „Skvrny od čaje se špatně napodobují, vidím to na nějakou tu magii. Ostatně někdo ty vaše strážné dole musel očarovat, aby usnuli, jinak to nevidím.“ Došel k nějakému závěru shromážděných informací, jak se to v hlavě poskládalo dokupy jemu. Nebylo to moc, magii ostatně podezíral už od chvilek v trezoru, a beztak mohla i za to, že při pátrání po stopách narazil čelem do zdi místo toho, aby si jí všiml. „Otázka je, jak se stopuje magie...“ Zamyslel se. On k ní byl přitahován, cítil ji i v kostech, ale zatím si ji zřejmě spojil jen s Nesryn a u té by nerad zkoumal, kam si ten meč schovala, když zjevně viditelně podezřelého na ní nic nebylo. „Nicméně, někdo se sem musel vloupat a dost možná tím poklopem.“

[Nesryn]

Nesryn možná mlčela a nějakou dobu se nezapojovala do diskuze, ale ve skutečnosti mlčky vstřebávala informace a v duchu se snažila poskládat si rozházené dílky téhle podivné skládačky tak, aby do sebe pokud možno zapadly. Moc to nešlo, ale snažila se a usilovně nad tím vším přemýšlela, když si zrovna nepředstavovala Fešáka se Svalovcem bez košile.
Poklopu na střeše by si možná vůbec nevšimla, ale když na něj Aistan upozornil, zvedla k němu pohled a nakrčila čelo. Neměla zkušenosti s běháním po střechách - ještě to tak! - ale řekla by, že nebylo nemožné se na tu střechu k poklopu dostat.
Kancelář majitele si Nesryn prohlédla se zájmem, avšak k jejímu zklamání se tu nacházelo málo blyštivých pokladů, čekala zkrátka něco mnohem víc nóbl. Alespoň ale její pozornost neodlákal interiér od obhlížení mapy, která vypadala nepoškozeně. „Že by iluze? Velmi dobrá iluze?“ broukla si pod neexistujícími vousy a naklonila se blíže, aby mapu pečlivě prozkoumala.
„Špatně,“ odvětila pak na Aistanovu otázku, jak se stopuje magie. „Vystopovat někoho podle nějakého předmětu, který je jeho, není těžké, ale vystopovat, zda tu někdo čaroval a kdo, to už je... mnohem obtížnější,“ a mimo mé síly, obávám se.

Mimo herně:
Pokus o odhalení magie (smysly 2 + magie 2)

Nesryn hodil/a 4d6 a součet kostek je 15:
2, 4, 6, 3

[Dastan]

Prvotní náznaky a informace skutečně poukazovaly na ctěného pana bratra. Ani pan Bruno se tomuto faktu nedivil. Skoro, jako by byl smířený s tím, že své nářky přeměnil v činy. Dalšímu vyřčenému také nasvědčoval fakt, že se jednalo o meč ze zlata.
Jenže, to byl ten meč tak vzácný a jedinečný, aby Brunovo bratrovi nejen vynahradil dědictví, ale poskytl mu mnohem víc? Čemuž se mu do teď nedostávalo? Od zkrachovalého rodu by se ale nakapsoval dost těžko.
Ale ten synek. Sice neměl přímý přístup do kanceláře a mapě, nebo..? ale jestli se okolo tatíka ochomejtal dostatečně často a nenápadně a ten, naopak, díky hlavě plné povinností kolikrát na jeho existenci zapomínal, tudíž mu poskytl prostor pro vypozorování zvyků a co si kam schovává. A určitě i o tom poklopu věděl. Navíc se mladická mysl dala mnohem lépe ošálit ženskou krásou a výmluvností. Ani nemusel on ten meč ukradnout, ale jenom viníky pustit dovnitř a ukázat jim, jak bezpečně ven.
A ve finále mohli veškeré podezření svalit právě na pana bratra, který se svou nespokojeností netajil.
Mohl se však beztrestně pohybovat na tak tenkém ledu? Obviňoval otcova syna? Pokračovatele rodu a hlavního dědice?

Pak se ale otřel jeho chytrý bratříček o magii. No, ovšem!
"Takže, Váš pan bratr má vlastní mapu, kterou by mohl poskytnout, ale útržek patří té vaší," Zachmuřil přemýšlivě obočí, zatímco se odtáhl od Ataashiho s Nesryn debatujících o stopování magie."Věrná kopie by odpovídala delšímu plánování celé akce. Zároveň bylo ale zapotřebí, abyste před samotnou krádeží nepřišel na to, že zmizela. A nebo se jednalo jen o pojistku, aby i kdybyste se podíval náhodou, tak na nic nepřišel." Odpovídal si vlastně sám.
"Ale," cvaknul lehce zubisky v zavřených ústech během kratičké odmlky, "ale není možnost, jakákoliv, že by se sem dokázal dostat i váš syn?" Čímž však nezatracoval ani případnou návštěvu samotného bratra. Třeba si něčeho důležitého všiml.
"Jako se vaši strážní mohli stát oběťmi magie, mohl tak dopadnout právě i váš syn," a jedno, jestli se jednalo o Moc nebo moc ženské manipulace. "To Noblovic děvče se mu mohlo až příliš zalíbit a to se pak dějí i velice nepravděpodobné věci." Pochybovačně však pokrčil raménky, aby takovému obvinění poněkud otupil ostří.

"A co vůbec vy, pane?" Otočil se na Johanesse. "Jste takový zamlklý, nenapadá vás něco jiného? Třeba máte na celou záležitost naprosto jiný úhel pohledu, ze kterého se my ostatní nedokážeme podívat."

[Zenn]

Bruno se ohlédl k poklopu, o kterém se jal hovořit Ataashi. „Spíše z domu, je to výstup na střechu. Nevím, jak by musel nahoru někdo vylézt, aby to mohl použít naopak. A navíc je už roky zamčený, pokud zrovna nepřijde klempíř či kominík,“ odpověděl mu stejně ochotně jako na cokoliv dalšího.
Když se pak svorně skláněli nad mapou, celkem zděšeně ucouvl pár krůčků a sedl si do křesla. „Trable s čaroději, to je to poslední, co tu potřebuju,“ zamumlal zachmuřeně, kapesníčkem si otřel pot z čela a náhle nedůvěřivě pohlédl na Nesryn, kterážto se o stopování kouzel rozhovořila až nějak moc zkušeně.
Mapka stopy magie nesla, nicméně ne tak rozsáhlé aby byla pouhou iluzí. Spíše to vypadalo, že si někdo vytvořil kopii a originál zde nechal. I to ovšem byla stopa hodná k zamyšlení. A k vytvoření magické kopie schopný kouzelník nepotřebuje o moc více než pár vteřin až minut, takže o jejím mizení na delší dobu nemohla být řeč.
„Syn má do kanceláře volný přístup,“ pokrčil rameny. „Jako malého jsem ho sem brával často. Ale to už je dávno, teď už jej to nudí a moje práce ho nezajímá,“ posteskl si mírně, ale pak zase zvedl hlavu, žmoulajíc v rukou klíče od šuplíku, ve kterém se mapa skrývala. „Ale klíč mám jen já a nosím jej vždy u sebe.“ To ovšem nevylučovalo, že si někdo odemkl jiným způsobem. A Bruno vypadal vývojem situace vskutku deprimovaný.
To neplatilo o Johanessovi, ten se vyšetřováním celkem bavil, hlavně proto, že ho už nebylo moc potřeba a radši jen hlídal tu malou cácorku, aby tu majiteli něco nevyvedla. Byl tedy celkem překvapený, když na něj někdo promluvil. „Já si jenom myslím, že jestli sou v tom čáry a pánův kluk, tak nepotřebovali ani nějaký hloupý poklop ani klíče, ale kdo ví. S těma čárama by se snad i snadno dostali nahoru?“ O magii prd věděl, takže si jen troufal hádat.

[Dastan]

Dráček v rouše člověčím bedlivě naslouchal dalším nápomocným informacím, které jim pan Bruno sděloval. Původní podezření z pana bratra se začalo pozvolna stáčet k synkovi, který se na první pohled zdál absolutně nezainteresovaný. Ale co se na první zdání jeví jako nepravděpodobné, po nakouknutí za zatažený závěs může být zcela zřejmé. Maska celoživotní nenápadnosti a nevinnosti akorát nahrávala tomu, aby si nějakou tu podlost mohl zkusit dovolit. A bez újmy. Pokud by nenalezli indícii vedoucí právě k Brunově mapce.
"S magií se toho zvládne, jéje," uchechtnul se Dastan na půl pobaveně, na půl hořce. "Kopie, zámek, poklop, uspávání lidí, žádný problém," přednesl výčet toho všeho, s čím si magie bez problému dokázala poradit.
"Asi nám nezbývá, než se jít podívat za vaším panem synem," stočil nyní pohled pouze k Brunovi, čekajíc nejen na souhlas, ale nejlépe na ukázání cesty a doprovod.

[Zenn]

Nebylo moc o čem přemýšlet. Důkazy je směřovaly vyšetřování celkem jasně. Buďto to byla práce Brunova syna, nebo se to na něj někdo snažil shodit. A nebylo lepší cesty, jak si to ověřit, než jej konfrontovat. A tak je okradený muž zavedl o pár úzkých uliček vedle k malému ale pěknému domku, ke kterému, jak se ukázalo, měl dokonce klíče, takže se nemuseli zdržovat ani klepáním.
K žádnému načapání mladíka s rukama v kalhotách ale ani tak nedošlo. Dům byl prázdný a to nejen tím způsobem, že tu nebylo ani živáčka. Na stěnách zůstaly akorát tak světlé čtverce a obdélníky po sundaných obrazech, poličky z většiny zely prázdnotou a na poklizeném stole v kuchyni ležel jediný list.
Po tom samozřejmě jako první hrábl zaskočený otec a jak četl, vypadalo to, že se o něj pokoušejí mdloby. Nečekal ani, až ho k tomu někdo pobídne a ztěžka se posadil na židli, která tu kupodivu zůstala. A kdo poté dopis sám přečetl, zjistil, že se v něm mladík s otcem loučí, omlouvá se mu za krádež meče (který prostě musel své milované vrátit) i vybavení domu, které mu zařídil. Ale bylo to potřeba. Odjížděl na cesty a potřebuje peníze.
Možná to bylo překvapivé, možná ne, ale majitel aukční síně nevybuchl vzteky, ale naopak rozesmutněle skryl tvář do svých dlaní. "Hlupák nezvedená," zamumlal. Očividně měl jasnou představu o tom, že mu synka někdo jen ošklivě zneužívá k vlastnímu obohacení. Jaképak štěstí asi čeká naivního kluka, když se ocitne v moci čarodějky? I kdyby ho měla ráda, ji čekal úplně jiný život, než mladičkého zbohatlíka. Omrzí ji, a pak...
Po chvilce lamentování si však uvědomil, že tu přeci není sám, zamáčkl slzy a odkašlal si. "Omlouvám se za tuto scénu," hlesl a postavil se na vratké nohy. "Jsem Vám vděčný za vaši pomoc a odměním Vás za ni." Přislíbil a zamířil ke dveřím, jako by snad v prázdném domě odmítal nadále být. "Jen mi dejte chvilku, než se vzpamatuji z toho, že jsem dnes přišel o něco mnohem cennějšího, než je nějaký zlatý meč," brblal a jak slíbil, tak i udělal. Hned co propustil všechny hosty z aukční síně, vzal skupinku zpět do trezoru, kde si každý mohl vybrat věc, co lahodila jeho oku. Od drahých obrazů, přes krásné šperky až po prapodivné cetky z exotických krajů...

Ende