QUEST: Stíny nad Horní Dolní - ND

[Zenn]

Stíny nad Horní Dolní

Rozsah a tempo: 1-2 posty týdně. Potrvá to asi trochu déle .

Počet hráčů: Uvidíme, hlaste se. (Krowen, Gretta, Haesten, Arlee, Belan, Chimerion, Mellbork - plno)

Odměna: cca 10 bodů

Obtížnost a limity: Plánuju nějaké to hledání, logické věcičky...

Start a konec Questu: Začal bych, až vyberu hráče. Konec v nedohlednu.

Úvod do děje:

Jedna z Redanských vesniček, jež je tak obyčejná, že náhodnému průchozímu ani neuvízne v paměti. I lidé jsou tu stejní jako všude jinde. Celkem nečekané, že právě zde se před nedávnem začali dít prazvláštní věci. Prý jsou zde k podvečeru k vidění děsivé pohyblivé stíny. Milí lidé se mění v zákeřné bručouny. A co hůř, někteří poté beze stopy mizí. Především děti...

[Haesten]

Nějaký ten pátek už je na cestě ve znovu výcvikovém režimu, že je na čase, aby se zase na chvíli zastavil a v nějaké té hospůdce si jednu objednal. A co jednu. Několik. Zastaví se v jakési redanské vesničce, dost zapadlé, aby tu nebylo příliš rušno, ale zároveň by se tu mohla najít nějaká ta prácička, drobná, lehká, za pár korun, aby si za to mohl koupit nějaké to pitivo navíc. Vejde do hospůdky, objedná si pití, nic neřešíc, zaklínačské smysly stále zapnuté. Už se zase dostává do stavu neustálé ostražitosti. Lidé rádi ničí životy všech okolo, zvlášť když si mohou dloubnout do zaklínače, okrádače dětí. Ale tady se děti už ztrácejí. Něco málo zaslechl při svém pití, ale prozatím se nikoho na nic neptal. Jen poslouchal a čekal na tu chvíli, kdy se začnou dít věci, o kterých se šušká.

Inventář | +

Dva meče
kuši
zaklínačský medailon

[Mellbork Holt]

Bílo a mráz...

Mráz, který obalil vše do bíla. Mráz, co bolel. Pálil při nádechu a při výdechu tvořil u rtů krystalky ledu. Štípal, bodal a řezal. Mráz, co hubil vše živé, co neměl slitování s ničím a nikým. Mráz, kterého se bálo samo teplo... A všude bílo. Bílo takové až spalovalo zrak a oslepovalo svou zářivou čistotou. Bílo, které slilo obzor do jediné bílé linky. Bílo plné nepřátelství.

Bílo a...

"Kurde mráz!" zanadával už poněkolikáté Mellbork Holt zpod tlusté vlněné šály, omotané kolem krku, úst a vlastně celé hlavy.
Trpaslík se vlekl vedle svého koníka, zachumlaný do silného, kožešinou obšitého pláště. Kapuce, přetažená přes hlavu, kryla nasazenou kutnu. Obě mrazem tvarované do špičky. Ruce v kožených rukavicích měl schované ještě v pletených palčácích, přesto je měl zkřehlé. Do konečků prstů jakoby bodalo tisíce jehel. Silný mráz prostupoval vším. I koník vypadal, že má cesty dost. Netečně šel vedle zmrzleho trpaslíka, se hřbetem přikrytým dekou, hřívu pokrytou bílou zmrzlou krustou. A kulhal. Měl uvolněnou jednu z podkov.
Jak si tak trpaslík přemítal o tom, že by rád "moudře" pohovořil s tím, kdo má v přírodě na starosti počasí a kdo by to tak asi mohl být, koník zafrkal. Oba zastavili. Mellbork Holt si zastínil oči před oslepující bělobou okolního světa a vzhlédl. Před ním se do dálky rozprostíral stále nekonečný bílý obzor, který viděl posledních několik hodin cesty. Tentokrát ovšem rozdělený tenkou tmavou linkou. Kouř! A gde je kouř tam bude aj dům, pomyslel si. Vzápětí rozeznal další vlnící se tenké prasklinky, narušující tu únavnou bílou jednotvárnost kolem něho.
"Vesnica! Tož za chvylu sa zahřejeme, koníku. Aj podkovu spravíme," pohladil svého čtyřnohého souputníka trpaslík. "A možná, že aj daco do žaloudku bude. Vydržaj, eště chvylu."

Vesnice byla malá. Pár baráčků s rynkem uprostřed, tak akorát na to, aby ji mohli nazývat vesnicí. A prázdná. O tom, že nevymřela svědčil jen kouř z komínů, ukrytých pod nánosy sněhu na střechách. Trpaslík si jednotlivé domy prohlížel, až spatřil ten, který hledal. Z jeho komína stoupal hustější kouř než z jiných a nad zabouchnutými vraty visel domovní znak, velká podkova.
Došli až k vratům. Malý hřmotný trpaslík a silný malý koník. Mellbork Holt zabušil do vrat. Hlavicí palcátu, protože samotná ruka by mu asi upadla, jak byla zmrzlá. Měl už co dělat, aby sevřel topůrko vytažené zbraně. Nic. Ticho. Zabušil znovu. Ticho... Kdesi za vraty vrzly dveře a zachroupal sníh. Někdo přicházel.
"Kdo je tam?" ozvala se hrubý mužský hlas.
Trpaslík si musel odkašlat, aby mohl promluvit.
"Pocestný. Koník má volnú podkovu. Přichádzam v klidu a naději, že neodmítneš pomoc, kováři," zachroptěl přes dřevo vrat.
A opět ticho. I přes to, že byl Mellbork Holt na kost zmrzlý, začínala se mu z čekání vařit krev. Tož do keho řiti čakajú. Až mi umrznou aj... Myšlenky mu přeťaly hlasy, které se ozvaly za vraty. Rozeznal dva. Pak se na druhé straně ozval zvuk vytažené závory a jedno křídlo vrat se otevřelo. V nich se objevil vysoký statný muž v kožené zástěře s velikým kladivem v ruce. Za ním stál druhý, mladší. V náručí měl položenou kuši.
"Pojď dál. Podíváme se na to."

V kovárně bylo nádherné teplo. Výheň žhnula a Mellbork Holt začínal přeci jen rozmrzat. Kovářova žena mu nandala mísu teplého jídla a hrnek horkého svařeného vína. Trpaslík jí za to dal mince. Tedy všeobecná spokojenost.
Seděl naproti ohni a sledoval, jak kovář čistí sundanou podkovu. Jeho syn, usuzoval Mellbork podle podoby, zatím foukal do ohně, aby udržel plameny. Už jim řekl odkud jde a kam může mít namířeno, teď hltal horké kousky masa a hřal si nohy.
Po dalším soustu si trpaslík otřel vousy a usrkl vína.
"Ty kováři? Vesnice jak po vymření až to jedneho bodne u srca. Povydej, jak se vám tu žije?"

INVENTÁŘ | +

U sebe: dýmka, váček s tabákem zavěšený na krku, malá plochá láhev s pálenkou v koženém obalu, v botě zasunutou lžíci
Na opasku: v poutku na boku palcát a vzadu tesák pro levačkou, měšec s cca 100 mincemi různých hodnot a měn, ve 2 brašničkách vpředu - provázek, křesadlo, jehla s režnou nití, zavírací nůž, kousek svíčky, kus složeného pergamenu... A drobky.
Na koníkovi: deka, kulatý štít, pod ním sekeru na krátkém topůrku, zavěšený 1 a 1/2 ruční meč, drátěnou košili a helmu. 2 kožené brašny s náhradní košilí, spodkami a onucemi a zbytky jídla. Kulatá čutora se zmrzlou vodou.

[Gretta]

Byla to už nějaká doba, co se Gretta s celou výpravou vrátila ze Skellige. Mimo jiné příhody konečně díky pomoci místních kněžek Gretta znovu nabyla schopnost rozpoznávat obličeje, a pomalu si zvykala, že mluvit s lidmi a pamatovat si je není zase tak příšerně těžké. Pomineme-li fakt, že pořád byla hledaná, ovšem Reginaldovu farmu lovci ještě nenapadli a do větších měst Gretta nechodila vůbec. Pokračovala s budováním nového, mnohem menšího obchodu pod falešnou identitou, který měl uživit její náklady na přežití, a tím to haslo.

I tak se Gretta docela nerada zdržovala dlouho na jednom místě. Někdy prostě vycestovala opár vesnic a osad dál, snažila se nemít příliš pravidelnou rutinu, aby si na ni někdo nepočkal. Byl to namáhavý život, který však stál za to, protože byla obklopena milými a dobrosrdečnými lidmi.

Zrovna teď se vydala s košem ryb na zádech do jedné zapadlé vesnice. Většinou se vyplatilo trochu cestovat, protože v Broňovicích si mohl rybu ulovit prakticky každý. Protože byla zima, nešlo o žádnou příjemnou procházku, ale Gretta byla žena ošlehaná studeným větrem Skellige a solí mořských vln. Průchod zmrzlou rovinkou pro ni nebyl ničím nezdolatelným. Pár ryb už prodala v jedné z předešlých osad, než se dostala do další vísky, takové, ve které dřív snad ani ještě nebyla. Hned se jala nabízet čerstvé ryby za férový peníz a snad se jí i podařilo vypradat všechny, ovšem jako citlivá empatička zaznamenala, že tady něco není v pořádku. Jako kdyby nad vískou visel nějaký temný mrak, uvězněný v myslích lidí. Vesničané se na ni dívali s nedůvěrou, a několikrát je musela přesvědčovat, že ryba, co si kupují, je vážně čerstvá. Když však otevřela svou mysl okolí, cítila z místních strach, který jí sevřel srdce. Uzavřela se, a šla najít místo, kde by se mohla zahřát něčím teplým. Krom zimního oblečení, mincí za ryby, co prodala a koše na ryby s sebou neměla nic zvláštního. Snad kromě brože od Valdura, kterou ráda nosila u sebe jako malou připomínku na člověka, který jí hodně pomohl, mnohem více, než mu velila povinnost.

Gretta vzpřímeně vešla do místní hospody a rozhlédla se. Vida, vážně by nečekala, že zde narazí na někoho, koho by mohla znát. Možná, že se nijak zvlášť nepouštěli do řeči, znali se z výpravy, kde došlo k tomu velkému odhalení, že je součástí rodiny Kayly. Ke Kayle měla Gretta velmi pozitivní vztah, a proto by nebylo fér před Haestenem předstírat, že je cizí. "Zdraví, Haestene," pozdravila mírně, ruce sepjaté před sebou. "Nebude ti vadit, když vypiji bylinkový čaj u tvého stolu?" zeptala se pro jistotu. Pokud nenamítal, přisedla si a v zápětí si objednala. Sledovala jeho výraz. Všiml si taky té zvláštní nálady, která tady panovala?

Inventář | +

Oblečení do zimy
Prázdný koš na ryby (něco jako batoh)
Brož od Valdura
Peníze za prodané ryby

[Chimerion]

Novigrad vypadal každým dnem čím dál tím nebezpečnějc. Ať už Chimeriův život ohrožovala kulta Věčného ohně, nebo ti ubozí lovci čarodějů. Slýchat každý den křiky upálených, čaroděj nebo ne, v něm vzbuzovalo určitý nepokoj. Jeho instinkt mu říkal, ať co nejdříve z toho města vypadne, sbalil si svoje saky-paky a tak také udělal. Protoulal se mnoha vesnicemi a hvozdy. Ne jednou narazil na nebezpečí, ale to už je na jiné vyprávění.
V jednu mrazivou noc dorazil do nějaké menší vesničky, kterou snad neměl ani zakreslenou na mapě. Nesoucí na sobě kožich, který koupil v jedné vesnici za pěkně mastnou cenu, Chimerion lituje, že si nekoupil rovnou dva. Venku bod mrazu, vichřice, a už bude určitě pěkně pozdě. První věc co hledá když vstoupí do centra vesnice je samozřejmě krčma, avšak přes ten všechen sníh se mu to moc nedaří. Zabručí něco sprostého o zimě a jde zabouchat na budovu která stojí nejblíž, kdo by taky v takovým mrazu chodil ven. "Kdo tam?!" ozve se mužský hlas z druhé strany dveří. "Poutník... můžete povědět, kde tu najdu krčmu?" Chvíli je ticho, ale nakonec mu chlápek přece jen poví kudy kam. I když, ne zrovna nadšeně. Chimerion se tedy vydá do místní hospody, kde se "trocha zahřeje" místním chlastem, a asi i přespí tu mrazivou noc. Když vejde dovnitř, místní ožralové jsou spíš v depresích, než aby se veselili. Přejde k hostinskému, koupí flašku medoviny, a pokoj. Pokoj žádná sláva, ale spát se tam asi dá...

Inventář | +

Zelená róba, Kalhoty, Kožené elfí boty, Nositelný kožich, (asi tak další 2 róby v tašce) Železná dýka, Flétna, Šicí souprava, Dalekohled, 90 novigradských korun

[Krowen]

Tohle nebylo jeho obvyklé pole působnosti, většinou byl jen ve městě, možná v lehkém okolí, ale takhle daleko od domova a města zločinu a hříchu celkově snad nikdy nebyl. Normálně se stará o sledování lidí, hledání drobných zlodějů a jednou za rok i ta vražda. Pokud se ovšem nejedná o jeho soukromý případ, jež mu stále nedal spát. Ale tento případ byl taktéž dosti zapeklitý a hlavně velmi tajemný.
Jednoho dne k němu domů přišel jeden voják se zprávou, že v jedné vesnici se údajně dějí zvláštní věci, že to tam má jíst prověřit. Samozřejmě, jakožto správný ochránce zákona, výzvu přijal a jelikož zrovna nic neřešil, mohl vyrazit hodně brzy. Vzal svůj dlouhý kožený hnědý kabát, jež mu sahala lehce pod kolena, za opasek si pověsil pochvu s krátkých ocelovým mečem po svém pravém boku, natáhl si na ruce své kožené rukavice, polo plný měšec, jež taktéž skončil na opasku, kovová pouta, kdyby je náhodou potřeboval a jelikož předpokládal, že se tam několik dní zdrží, vzal si s sebou i svůj deník a něco na psaní, aby si mohl zaznamenat své postřehy. Vyšel ven do mrazivé zimy, zamkl za sebou dveře a cedulku otočil na "zavřeno".
Cesta trvala pár dní, jelikož nevlastnil koně, musel jít buď pěšky a nebo si pronajat povoz. Poměrně únavná cesta, ale nakonec dorazil na místo, kde mohl začít prozkoumávat okolí a hledat všelijaké důkazy o případném zločinu tady a buď vyvrátit, či potvrdit podezření, díky kterému zde vůbec přišel.
Vesnička vypadala dosti mírumilovná, skoro, jakoby se zde nic nedělo. Procházel kolem domů a lidí, kteří si ho nevěřícně prohlíželi odspoda dolů a říkali si něco ve stylu: "Co je to za cizince, který nám přišel otravovat naše životy?" Lidé zde byli velmi paranoidní a dosti podráždění, jako kdyby jim někdo ukradl jejich majetek a nezískali zpátky. Zkusil se zeptat pár kolemjdoucích na situaci, ale dočkal se buď negativní odpovědi, nebo rovnou žádné. Trochu mu to smrdělo, ale to stále nemuselo nic znamenat. Ale to by nebyl detektiv, kdyby si situaci zde neprohlédl on sám, kdo ví, možná nějaký důkaz zde najde, nebo také nenajde vůbec nic.

INV | +

Oblečení: Tunika (černá), kožený kabát (hnědá), kožené kalhoty (černé), kožené boty (hnědá), kožené rukavice (hnědá)
Předměty: Krátký meč, 1x kovová pouta, napůl plný měšec, Deník + něco na psaní

Mimo herně:
Tak co (ne)najdu?
Hod na Smysly (1) + Všímavost (2) + Talent (Všímavost)

Krowen hodil/a 4d6 a součet kostek je 13:
1, 6, 5, 1

[Haesten]

Venku se toho možná děje více, ale všechny šuškárny se dějí v hospodě. A dokonce se tu dají potkat i lidé, které znáte a které jste nečekali. Hodí pohledem po přítomné a když usoudí, že je to známá tvář, ukáže rukou, že si může přisednout. "Neměla by jste být raději na Skelige? Tady vás nečeká nic dobrého." Holé konstatování. Co se týče těch pohledů, co po něm háže, je mu jasné, že myslí na totéž. "Neříkejte, že jste přišla kvůli těm zvěstem. Máte těch problému evidentně málo. A nebo máte ráda nebezpečí. Tak či tak, by jste tady neměla být." Tohle není práce pro křehké dámy a už vůbec ne čaroděje. Ztrácející děti a lidé jsou práce pro zaklínače.
Dovnitř pak přijde další cizinec, což je očividné. Haesten po něm hodí letmým pohledem. Předpokládá, že žena udělá totéž. Každý cizinec je buď problém nebo... trochu jiný druh problému. Když nemáte na chlast, dělit se o odměnu nechcete, a jedna čarodějka stačí. Zamručí si pod vousy a raději upije moku. Zaměří se opět na dění v hospodě.

Mimo herně:
Smysly (1)

Quitana hodil/a 1d6 a součet kostek je 4:
4

[Belan]

„Běž tudy, je to kratší, já to vezmu tou delší cestou.“ Tak přesně tahle věta mi zněla v uších pěkně dlouho. Vlastně neustále a byla následována myšlenkou, že jsem neuvěřitelný pitomec, že jsem na něco podobného skočil. Sněhu hromada, mrzne až praští a já se tu ploužím směrem, kde by měla být nějaká vesnice. Každopádně, nadávat jsem si mohl z plna hrdla, což ale vůbec nic neměnilo na tom, že vracení se by to utrpení jen prodloužilo. Nejbližší vesnice měla být přímo přede mnou, vlastně už za tím kopcem. Ovšem, jak se ukázalo, tak měla by být vůbec neznamená je, protože tam žádná vesnice nebyla. To mohlo znamenat buďto to, že něco tu vesnici smazalo z povrchu země a sníh jen schoval zbytky, což byla pěkně strašidelná představa, anebo jsem zabloudil a jsem úplně jinde, než jsem si myslel. Nějak jsem si nebyl jistý, která z těch dvou možností je pro mě vlastně horší. Když už jsem byl na kopečku, tak jsem se aspoň rozhlédl po okolí, zda nenajdu nějaké přívětivější místo než jen zasněženou pláň. V blízkém okolí nebylo nic, ale v dálce, trochu více vpravo od mého původního směru, jsem zahlédl něco jako kouř. Kouř znamená oheň a oheň teplo. Oheň také znamená lidi, že by to mohly být Veverky, mě nenapadlo. Tedy vzhůru dolů z kopce a hurá za kouřem.

O řádnou chvíli později jsme se konečně dohrabal ke zdroji kouře, což byla, k mému štěstí, vesnice. Rozhodně jsem neočekával fanfáry a červený koberec, ale takhle zamračené obyvatelstvo mě trochu překvapilo. Doufal jsem, že tu je aspoň hostinec, kde bych si mohl sednout a trochu se ohřát. Nejspíše i přečkat noc, protože jsem pochyboval, že bych dokázal dojít do Oxenfurtu do setmění. Jak jsem tak stál na návsi zahloubaný v úvahách o cestě, tak jsem se k někomu vydal, abych se optal na hostinec. Daná osoba prudce změnila cestu aby se mi vyhnula. To byl jasný signál, že hostinec mám najít sám a doufat jednak, že tu bude a druhak, že v něm budou přívětivější. Najít hostinec bylo mnohem snadnější než kontaktovat někoho venku. Návěsní štít mě krásně navedl. Na zápraží sem si trochu odupal boty a smetl něco sněhu z kalhot, ať pode mnou pak není jezero a já v mokrých kalhotách, a vstoupil jsem dovnitř. “Přeji krásného dne.“ Zdravil jsem od dveří a mířil k baru. “Co mi můžete nabídnout na zahřátí?“ Optal jsem se hospodského, chvíli popřemýšlel a pak jsem si objednal něco teplého spolu a s lahví nějaké pálenky jsem se odebral k volnému stolu. Procházel jsem kolem několika stolů a jen tak koutkem oka se díval na jejich obyvatele, ale pořádně jsem se rozhlédl, až jsem si sedl za stůl. U pár osob jsem měl pocit, že už jsem je někdy viděl. Povědomý zrzek byl postaven v uvažování na vedlejší kolej, když jsem si všiml té Tmavovlásky sedící s tmavovlasým zaklínačem. Nejen, že mi byla povědomá, navíc jsem měl pocit, že to bylo něco důležitého. Asi bych tak civěl nějakou chvíli, kdyby mi zrovna nepřinesli moje objednané pití. Zvednout se a prostě se zeptat mi nepřipadalo vhodné, takže jsem prostě seděl, nepřítomně míchal cokoli jsem to dostal a zíral do prázdna v jejím směru, ponořen v myšlenkách.

inventář | +

Na sobě: vyšší kožené boty; teplé kalhoty; bělejší tunika; vlněná vesta; zimní kabát s kapucí; čapka a kožené rukavice
Ve vaku: silná kožená zástěra; kožený pás s přilepenými skly a páskem sloužícím k upevnění na hlavě; alchymistické vybavení pro výrobu a zkoumání na cestách; krabička s obvazy, léčivými bylinkami, mastmi a opiem; lahvičky se vzorky barev a vícero bílých hadříků, zápisník a pisátko; váčky s bylinkami
Opasek: kvalitní nůž; křesadlo a svíčky; několik malých váčků s penězi; alchemikálie

Alchymie:
Několik vialek (kys. sírová, kys. solná, kys. dusičná, ocet, chlorid antimonitý, aceton, rtuť, olej, med); váčky s běžnými alchemikáliemi, většinou na prášek (dřevěné uhlí, pálené vápno, borax, pálené vápno, ledek, natron, síra, sůl atd.), hrudky různých kovů, slitin a smoly; láhev akvavitu
Vlaštovka 2x
Kočka 1x
Hrom 1x
Bílý med 2x
Rachejtle 5x + Petardy 3x s odpalovací trubicí
Trhavina 4x
Tekutý oheň 2x
Nevím, jak moc měl být ten inventář rozepsaný, tak jsem to rozepsal úplně.

Mimo herně:
Tak já se také rozhlédnu
Smysly (2) + Všímavost (2)

Belan hodil/a 4d6 a součet kostek je 10:
1, 5, 2, 2

[Mellbork Holt]

Teplo kovářské výhně příjemně prohřálo trpaslíkovo zmrzlé kosti, o těle ani nemluvě. Účinek žáru byl o to větší, že jej Mellbork Holt sem tam podpořil usrknutím z placatice, kterou schovával pod svou kamizolou. Seděl natažený na lavici s nohama směrem k ohni a sledoval kováře, jak zručně obrušuje hrubou podkovu. Statný kovář pracoval jen v kalhotách a plátěné košili bez rukávů, kterou měl přepásanou koženou zástěrou. Na čele i na pažích se mu perlil pot. Mladý naopak foukáním měchů živil hřejivé plameny.
Venkovní mráz sem neměl přístup, i když samotnou kovárnu dělil od venkovního dvora jen zavěšený závěs z hrubé plachtoviny. Koník byl uvázán hned u vchodu a trpělivě čekal, až mu bude nová podkova nasazena. Na krku měl pověšený pytlík s ovsem a spokojeně z něho uždibával.
Kovář odložil pilník a kritickým okem prohlédl svůj výtvor.
"Žilo se tu líp. Byl tu klid," řekl tichým hlasem.
Trpaslík si lokl ze své láhve a zamračil se.
"Tož už nejni, bo co? Gdyž sem prochádzal durchem, všudy pusto! Klid jak po pohřební hodince."
Kovář odvrátil zrak od podkovy a podíval se na trpaslíka.
"Kdyby pohřeb, trpaslíku. Divný věci se tu dějí. Klid tu byl. Teď už není..."
"Hmm," zabručel Mellbork Holt pod vousy. Tož kurde, co to tu?! pomyslel si.