Labutí jezero - ND

[Veronique]

Ten chlapík to se slovy rozhodně uměl. To mu musela přičíst k dobru. Když používal její slova na podporu svých vlastních. V duchu se musela sama pro sebe pousmát. Informace byli vskutku zbraň a troufla si říct, že mnohdy velmi nebezpečná zbraň. A informace takového rozměru mohli být vskutku.. devastující pro různé rody, kterých se to týkalo. A tenhle měl rozhodně něco v plánu. A navíc. s Murivelem je pojí malá minulost, kdy se mu povedlo získat něco, o co usilovala ona sama. Z hlediska času to není žádný problém a vlastně nešlo ani o nic moc důležitého, ale nyní měla možnost mu možná zamíchat s kartami. Neznatelně k Leviradovi přikývla a schovala menší úsměv za číši s vínem.

Nad jeho poděkováním zlehka přikývla hlavou. "Jistě, budu to mít na paměti." Řekla k Leviradovi. Ačkoliv moc možností uvnitř panství mít nebude. Jestli se dostane někam, kam nemá a chytnou jí, těžko může jen tak vycouvat, ale to už nechala být. Koneckonců to bylo něco, s čím souhlasila též.

"To budu ráda, každá rada, přehled.. Informace se bude hodit." Řekla a pozorně sledovala jeho pohyb i mapu, kterou kreslil. Hrubý nákres, to ano. ale posloužil dokonale. Díky své paměti si zapamatovala plánek velmi rychle, že ho mohla prakticky hned zničit, ale i toto byla dost dobrá informace. Převzala si plánek a přikývla. """Udělám nezbytné kroky. a až bude.. Po všem, vrátíme se sem." Dodá a napije se. Pak se s ní rozloučil. Veronique i v sedě nabídla lehkou úklonu. "Tak tedy na viděnou Levirade." Řekla mu a sledovala, jak mizí za závěsem.

Chvíli si hrála s číší, ale pak si k ní přisedl Rhaegar. Nic neříkal, věděl, že pokud mu něco Veronique bude chtít říct, tak to řekne. Napila se. a vyslala svou mysl směrem k Illine a Drussile, které byli nad ní. Nepodívala se na ně, jen si hrála s číší. Druss, Illino. Vyberte si a jedna z vás ať ho jako malý netopýr sleduje. Zmizel za zástěnou. Jak vypadá víte, když tady tak slídíte. Mazejte! Vyřkla rozkaz a po chvíli jeden netopýr vyletěl vysoko nad trámy směrem za Leviradem.

"O nic nešlo. Chce informace a upřímně.. Já taky." Odpoví Rhaegarovi, který si povzdychne. "Vy a ta vaše honba za informacemi. Dobrá. budu vás chránit jako štít a.." Víc neřekne, protože ho Veronique zarazí rukou. "Ne. Naopak. Ty si budeš užívat zábavy a slavnosti, spolu s drahou společnicí a případně se postaráte o nějakou zábavu. Tohle.. Budu muset zvládnout sama." Řekne s tónem, který nepřijímal námitky. Po chvíli přijde dveřmi Drussila, která vylétla z okénka a změnila se do lidské podoby a přisedla si k nim. Veronique se znovu dlouze podívala na mapu a pak jí předala druhé upírce. "Tady máš Další i nformace, která se může hodit, co z toho vyvozuješ?" Řekla neutrálně před Rhaegarem, ale mysl jí předala jiný vzkaz. Hrubý nákrys hradu. Bude se ti hodit. Dokresluj tam i další části a pak přines kompletní mapu. Řekla jí telepaticky. Drussila přikývla. "Cokoliv si přejete paní. Dle tohohle vyvozuju, že jde o nějaký plánek, ale protože nevím, zda jste ho kreslila vy, či někdo jiný, budu předpokládat, že to byl někdo jiný a něco po vás chtěl a dal vám hrubý obrys.. Který může být správný, ale taky nesprávný. Čili lze tam jít s nějakou jistotou, že tam něco takového bude, stejně tak s nejistotou, že je vše úplně jinak." Řekla k ní a Veronique se usmála. "Pravda drahá. Víš co? Nech si to. A přemýšlej nad dalšími možnostmi." Odpověděla k Drusille. Ta si plánek poctivě schovala do poprsí a s úklonou se vydala do svého pokoje. Rhaegar jen mlčky seděl a pil pivo. Věděl dost na to, aby se do těchto machinací necpal. Byl jen strážce.. Strážce lady, u které ale mnohdy měl pocit, že ho vůbec vlastně nepotřebuje a je jen naoko. Na druhou stranu. Prachy jsou velké, tak ho to vůbec nezajímalo. Po chvíli se všichni odebrali do svých pokojů aby si odpočinuli.

[Kai Meleagris]

Stále to měla v sobě a užíralo ji to, proto veškeré takové narážky a zkazky nensla příliš dobře. Samuelovi to samozřejmě vyčetla - telepaticky, ale navenek se tvářila, jako by se vůbec nic nedělo. On si ale uvědomil, že možná přestřelil, nebo se spíše nesprávně vyjádřil, protože samozřejmě nemyslel svou poznámkou nic, co by mělo naznačit, že by s hradním pánem měla sdílet lože. Možná, že nebylo nutné, aby takto vyjela. Zřejmě prostě jen přehnala svou reakci. Každopádně si cenila té omluvy, kterou věděla, že Sam myslí vážně.

U pozvánek na ples se ohradila proti svému použitému jménu. Naštěstí jej zarazila včas. Nerada by pak někomu vysvětlovala, jak to, že se na této akci vyskytla pod jiným jménem, než vystupuje normálně. A už vůbec nechtěla být spojována s Nilfgaardem. Vyslanci ze země? Ne, ne. Budou si muset se Samem vymyslet něco jiného, protože tohle by mohlo ohrozit jejich bytí tady v Redanii, pokud by se někdo dopídil toho, že oba dva patří k císařství.

Ovšem mnohem více ji zarazila informace, že by hradní pán mohl mít prostředky k tomu, aby se dozvěděl, že Caitir a Samuel jsou mágové. Přirozeně jí tak toto téma zajímalo podrobněji. "Chápu," přikývla na srozuměnou. Samozřejmě nebylo dobré se v každé situaci spoléhat jen a pouze na magii, ale bylo dobré vědět, že v tomto případě by magie měla být použita opravdu v těch nejnutnějších případech. Každopádně když si před plese načerpe trochu té síly navíc a vytvoří si amulet ukrytí, nemůže tím nic zkazit.

Jakmile došlo k oznámení jejich sňatku, Levirad jim pogratuloval. Věnovala mu podobný elegantní zdvořilý úsměv. "Děkujeme," kývla ještě hlavou, aby své gesto podpořila.

Ráda by zase zažila nějakou akci, ale aby všechno dělala pouze z dobroty vůle? Samozřejmě, že toužila vědět, co za to. Výměna informací v podání, jak ji mág nastínil, se jí na jednu stranu zamlouvala. Mohlo by to znamenat, že může prokázat svou loajalitu vůči císařství něčím významným. Možná, že by ji pak nepřihlíželi, nedávali jí podřadné úkoly. Možná, že by s tím mohla něco dokázat. A Samuel samozřejmě s ní. Byla si moc dobře vědoma toho, že pošramocená pověst kvůli otci na ni nevrhala moc dobré světlo. Možná by po tomto konečně mohlo začít.

Levirad zareagoval na nově příchozího s velkou opatrností, dokonce takovou, že ho donutila se s nimi rozloučit. "Na viděnou," odvětila mu, čímž dala najevo, že se jistě uvidí.

Se Samem se poté konečně občerstvila. Dávala si pozor, aby neprobírala téma jejich nového úkolu v hostinci. Chovala se, jako by se nic nestalo. Jako by se zde setkali jen se starým známým.

Samozřejmě, že mohli přespat v hostinci a ráno si upravit fasádu kouzly, ale oba se shodli na tom, že bude lepší, když se zajedou připravit domů.

xxxxx

Ráno si přivstala, protože nechtěla plýtvat magií pro to, aby se hodila do gala. Raději volila staromódní cestu, takže veškerá líčidla, úprava vlasů a volba róby zůstala čistě na jejích manuálních schopnostech. I když nepatřila mezi fintilky, neznamenalo to, že by snad zkrášlovátka u ní doma nikdo nenašel. Jen je nepoužívala tak často.

Jak už avizovala při setkání, vybrala si červené šaty, barvu Redanie. A i když to s líčidly moc nepřeháněla, rozhodně její obličej zvýraznily. Vybrala si i hodící se šperky, a dokonce ozdobu do vlasů. Když se pak dívala na sebe do zrcadla, věděla, že Samovi rozhodně ostudu dělat nebude.

Z ohně příliš často nečerpala. Rozhodla se tento postup neporušit ani nyní. Raději tak svou sílu navíc vzala z poháru s vodou, kterou k tomu zkrášlování upíjela. Samozřejmě musela vstát mnohem, mnohem dříve než Samuel. Snažila se ovšem dělat co nejmenší rámus, byť tušila, že pokud to Sam nevzdal a dávno neustále též, rozhodně nespal tvrdě, spíš jen odpočíval. Jak se kolem špeha něco šustne, zůstává ve střehu. Moc dobře to znala.

Zbývalo ještě očarovat předmět, který bude její magii skrývat do doby, než jí znovu použije. Vybrala si k tomu předmět, který rozhodně jen tak nesundá, tedy její snubní prsten, který jí na prst návlekl Samuel.

Rozhodně byla přichystaná vyrazit, pokud byl i Samuel. Samozřejmě, dneska je žádné koňmo nečekalo. Budou mít svoje zadky ve větším pohodlí.

Mimo herně:
čerpání z vody

Kai Meleagris hodil/a 4d6 a součet kostek je 10:
1, 1, 6, 2

Amulet ukrytí
Magie (4) + Smysly (3) + Čerpání (1)

Kai Meleagris hodil/a 8d6 a součet kostek je 25:
5, 6, 3, 1, 2, 4, 1, 3

[William Gavin]

Will se zlehka zamračil. Mohlo ho to očistit. Ale neměl by se o něco takového starat spíše sám a ne někdo cizí? A pak jestli to mohlo jít k dobru tak stejnou měrou to mohlo jít i na druhou stranu, mohlo ho to zastrčit víc a víc do bahna. Jenže zase taky co jemu po tom bylo? Jestliže člověk žije ctnostně, dobře tak se ničeho nemusí obávat, nemusí mít nečisté svědomí. A jestliže se něco stalo, něco zlého, tak nemělo by to vyjít na povrch, aby viník byl potrestán? Hmmmm. Ztišený hlas zapůsobil vedlejší účinek, Will pozapomněl na opatrnost a mírně se naklonil kupředu. Levirad tak mohl i ucítit jemnou, nevtíravou vůni květinového parfému. Katie se své role zhostila s nebývale škodolibým potěšením a myslela na všechno.
"Chápu." Odtušil a nebylo to třeba rozvádět. Takže lezu do baráku chladnokrevnýmu bratrovrahovi a čirou náhodou se budu vydávat za dívku zrovna když si bude vybírat budoucí manželku. A proč? Protože prostě proto. Protože se nudím. Skvělý, fakt skvělý. Ironicky si gratuloval. Jak Levirad mohl i vidět, mírně se odtáhl, to i protože nehodlal nic vzít, nic odnést, jak pak uvedl na pravou míru. Jistěže si to Willhelmina nechala vysvětlit. Cizinec o krádeži skutečně nic nezmiňoval, ale pořád tam byl chybějící kousek skládačky. Který stejně nedostal.
Slovo dámy. Will na okamžik oněměl, protože jedno jeho já se tomu docela bouřlivě řehtalo a druhé jeho já bylo absolutně nechápající. Jako jak? To si věří jen tomu že... to je tak... divný. Naivní, hloupý a nestrategický. Dát všechno na jednu kartu? Will se v myšlenkách zarazil. Vážně jednu? Kdybych se na něj vyprdnula, teda jako vyprdnul tak by nic neměl. Na to přece nemůže spoléhat. Napodobil Levirada a upil z kalíšku vína. Ne že by tohle pomohlo mít čistější hlavu, spíš naopak. "Překvapil jste mě." Okomentoval to pokud snad byla čekána nějaká odpověď. Protože přesně tohle by naivní dívka řekla. Řekla by mu všechno jasný? Teda asi. Pak přišla ta horší část.
"Dobrá... Wilhelmina Rodríguezová." Nadiktoval mu jméno své babičky z matčiny strany za svobodna. Jméno hraběnky si nedovolil, to by byl teprve prů- dobře průšvih, ale setsakramensky velký průšvih. Kdyby zjistila, že já tam byl a nebyla to její neteř tak mě stáhne z kůže. Jenže bylo to poněkud nebezpečné, kdyby někdo pátral po jménech a hrabal se i ve sloužících... Nemohl vymyslet nic lepšího (horšího?), tohle nebyla jeho parketa, vymýšlet něco hned, raději když mohl zvažovat. Naštěstí tohle nikdo neudělá, kdo by pátral po Willhelmině? Nenápadné holce, která zapadne mezi tucet jiných na plese? Budu muset ségru krotit. Proletělo mu hlavou a snažil se nemyslet na Popelku. Tahle verze by totiž mohla skončit v nejlepším případě dost rozpačitě.
Přijal pozvánku i plánek a vděčně se usmál. Tak by se usmívala dívka. A ostatně vděčný byl, jistě šlo zahrát dívku v nesnázích, která hledá toalety, ale zase jako upřímně tohle vyjde jednou a to ještě možná. Štěstí přeje připraveným. "Děkuji, to je rozhodně užitečná věc. Pak samozřejmě zničím." Doplnil jako správný špion. Potom co si jej uložím do paměti.
"Přijmu." Zlehka přikývl a opět se nenuceně usmál. Tohle vlévalo krev do žil, bylo to (slovníkem nynější ne zaklínačovy doby) vystoupení z komfortní zóny. Nebezpečné asi, ale napínavé. Ostatně mohl si jen užít ples, mohl se jen porozhlédnout po okolních dívkách a sám sobě vybrat ženušku. Těžko říct zda by takový vztah prošel, ale alespoň mohl nahlédnout, zjistit jak se dívky mezi sebou baví. Co rozebírají? Šaty, vlasy, chlapy? Co dál? Po zmínce pátrat přece nemusel. Ale stejně by mě zajímalo jak to bylo doopravdy... Takže si nic nenalhávej, stejně se alespoň po tom hradě projdeš. Když bude příležitost. "Ale skleněné střevíčky nechám doma." Odtušil. Možná (pokud pro to byl prostor a vůle) tak se domluvili kdy a jak se sejdou po plese na předání informace (pokud ne tak... se to nějak vyřeší). Pak se cizinec vytratil a Will si v klidu vychutnal víno a nakonec i on opustil lokál...

[Julian de Carnste]

Julian pozorně poslouchal, co mu cizinec povídá a jeho vnitřní nedůvěra se zvyšovala s každým slovem. Tak či onak zjistit zajímavé informace by mohlo být více než praktické pro něj samotného... to byl prostě fakt. Měl poměrně, co dělat, aby nedal najevo znepokojení na tím, že by hradní pán mohl mít spojitost s magií, cizince si toho mohl nakonec i všimnout, když se objevilo drobné podmračení. Akorát jeho důvod byl odlišný než ten, co by napadl většinu lidí. Nešlo o to, že by Julian nějak extra obdivoval pána labutího jezera, neznali se. Ani žádná vnitřní snaha chránit kolegu čaroděje tu nehrála roli, spíše mu vadila možnost dalšího honu na čarodějnice, do kterého se on sám nyní mohl zapojit a to se mu moc nechtělo líbit.
Dozvěděl se ale mimo jiné mnoho zajímavých informací. Ať už o bratrovi, či o možných důvodech proč to chtěl tento tajemný cizinec vědět. Ve výsledku, informace se vždy hodily, hlavně v těch správných rukách mohly napáchat dost paseky samy o sobě.
Do hostince ale vešla hlídka, co cizince znepokojila a Julian pocítil vnitřní zvědavost po detailech tohoto příběhu, co se tu před ním odehrával. Musel, ale být opatrný... velmi opatrný.
Cizinec se urychleně rozloučil a Julian tušil, že až ho příště uvidí, pravděpodobně to bude tak odlišná situace, že sám nebude vědět, co si o tom myslet. Kývl mu na rozloučenou a na moment zůstal sám se svými myšlenkami.
S klidem dopil... Jak se zdálo počasí se umoudřilo, nebo alespoň to tak vypadalo a bylo na čase vydat se na cestu a zaplatit útratu. Ostatně čekal jej ples... Téměř i přehlédl složený pergamen, ke kterému se na poslední chvíli vrátil a po jehož rozbalení spatřil nákres... Konec konců, plány budov se vždy hodí.
S tím nasedal na koně a vydal se směrem Murivelova panství.

[Samuel]

Jejich debata s Leviradem byla u konce, došlo pak na nějaké zdvořilosti, ale velmi rychle poté se rozloučili. I on zjevně nerad plýtval dechem více, než bylo nutné, a rozhodně neměl důvod se s nimi bratříčkovat.
Takže se s Caitir konečně pořádně najedli, možná si konečně dopřáli i nějaké to víno. Ale ani oni se v hostinci nezdrželi víc, než bude nutné. Čekaly je totiž přípravy.

xxx

Další den si Samuel trochu přispal. Přišlo mu, že si to po předchozím večeru zasloužil. S Caitir došli totiž k tomu názoru, že tentokrát na místo nepojedou koňmo, ale kočárem. To by ovšem nějaký nejdřív museli vlastnit… a na zástěrku obchodníka bylo něco takového až moc velký luxus. Takže nezbývalo, než nějaký do druhého dne sehnat. Zázraky na počkání, nemožné do tří dnů… Tedy, ani ty tři dny neměli, ale naštěstí se v tomhle mohl opřít o své předchozí snahy.
Nebyl totiž jeden z těch, co by se někam nastěhovali, a pak se ke svým sousedům choval jako by měli svrab a držel se od nich dál. Ne, navazovat vztahy mu celkem šlo. Ať už to, že se někde nabídl, že pomůže třeba s opravou střechy, až po to, že jednou nebo dvakrát dorazil domů se sudem piva a sezval na ně místní chlapy, k velké Caitiřině radosti… a teď se mu to mělo zúročit. Kočár sice nebyl kdovíjak honosný, ale byl dobře udržovaný. Neměli ho vystlaný drahými kůžemi dravců… medvědů, vlků nebo jiných, ale ovčina jim poslouží stejně dobře. Jejich specifický pach naštěstí stačil vyvanout, takže nepřijedou na místo a nebude z nich čišet odér, který by řval „venkov“.
Kočár je měl čekat před domem pár hodin po svítání. Podařilo se mu totiž i to nemožné a sehnal i vozku, takže si mohli s Caitir sednout a vézt si zadky oba.
Nakonec ale stejně nepolehával dlouho. Musel se také připravit, i když rozhodně svému vzhledu nevěnoval se tolik pozornosti co Kai. Ale ani on se nenechal zahanbit. Caitir si zvolila rudé šaty. On měl připravený nohavice a doublet s prostřihy ze stejného materiálu, takže i když byl doublet jinak v ladícím odstínu hnědé, stále jejich oděv spojovalo dost prvků, aby si kdokoliv i se základní znalostí dvorské módy spojil dvě a dvě dohromady. Tedy, že jsou pár a patří k sobě.
Pak ještě načerpal z ohně… nebál se toho, protože oheň byl jeho oblíbeným živlem. Neměl starost, že se spálí. Pak se také pokusil po vzoru své manželky vytvořit si amulet ukrytí, ten se mohl hodit.
A už zbývalo doladit poslední detaily. Caitir se prohlížela ve vysokém zrcadle, dárku od něj. Byl to takový závan luxusu, drahá věc, co se do vesnického domova ani tak moc nehodila. Dar, ať se může jeho krásná marnivá manželka dívat sama na sebe i v něčem jiném než na odraze ve vědru vody, tak to chlapům ve vesnici zdůvodnil.
A že krásná byla… skoro váhavě přistoupil za ni, že se skoro dotýkali, holou šíji a ramena měl na dosah. Probouzelo to v něm vzpomínky. Možná do Kai nebyl zamilovaný, ale to neznamenalo, že by na něj neměla vliv v jiných oblastech než těch srdečních. Tam se nic nezměnilo. Na okamžik se zasnil, zavzpomínal na doby, kdy takhle občas spolu stávali před misí. Když se takhle Caitir upravila, vzbuzovalo to v něm chuť ji svést. Trochu ten upravený vzhled pocuchat tím nejpříjemnějším způsobem, aby vyšla najevo její pravá podstata, ohnivá a nespoutaná. A řekněme, že se mu to tehdy celkem dařilo.
Jemně odhrnul rozčesané vlasy, aby odhalil její šíji, kterou už tak vystavovala na odiv střihem šatů odhalujícím krk i ramena. Měl chuť na tu jemnou kůži přitisknout rty. Měl sobecky chuť to udělat, dát volnost vlastnímu chtíči. Jediné, co mu v tu chvíli zabraňovalo, byly ohledy… ne vůči tomu barbarovi s kočičíma očima, ale vůči ní. Ale i tak, když pomalu vzhlédl, aby se setkal s pohledem jejího odrazu v zrcadle, mohla si v jeho pohledu přečíst všechno, co se mu v tu chvíli honilo hlavou. Co je tak špatného na tom, když muž touží po vlastní ženě? Nakonec jí opravdu vtiskl polibek… ale do vlasů, a po těch provokativně odhalených ramenou ji pohladil. „Vypadáš nádherně,“ zamručel tak trochu zastřeně, připomínalo to kočičí předení.
Snad bylo dobře, že se v tu chvíli zvenku ozvalo zahalekání vozky, který tam na ně už čekal… a s ním i cesta na Murivelské panství. Už to nešlo dále odkládat…