Malí ale šikovní - ND

[Adwald]

Malí ale šikovní

"Pravdou jest, že nenalezneš ničehož odpudivějšího než ona monstra, vědmáky zvaná, kterážto stojí proti vší přirozenosti, neb jsou zplozenci ohavného bosoráctví a démonů vzývání. Jsouť lotry beze cti, svědomí a zábran, pravými stvůrami pekel,
pouze krveprolévání schopnými." - Monstrum aneb vědmáka připodobnění

Rozsah a tempo:
Nejedná se příliš o rozsáhlý quest, viděl bych to max. na dvě měsíce

Počet hráčů:
3 (Adwald, Werden a Arwi)

Odměna:
5-10 bodů (uvidíme na konci)

Obtížnost a limity:
Bude se jednat o zakázku, měl by si účastnit zaklínač nebo rytíř či jiný strážce zákona. Je určený pro nové/slabší charaktery

Start a konec Questu:
Start - 23.3.2022 konec cca: červen 2022

Úvod do děje:
V jedné zapadlé vesnici nedaleko hranic Kaedwenu a Redanie přibyla na vývěsce zakázka na Nekkery, kteří se každým dnem více stávali pro fungování vesnice problémem. Při první osamělých útocích vesničané nic nedělali a teprve až kdy začali Nekkeři přepadávat karavany a farmáře na polích, rozhodli se něco dělat. Naštěstí pro ně jel kolem starý zaklínač Adwald se svým bývalým učněm Werdenem, se kterým se potkali na Stezce. Zaklínači si nástěnky všimnuli a rozhodli se, že se s místními Nekkery vypořádají. Shodou okolností do města dorazí i Arwi. Která má už s Werdenem nějakou historii.

[Adwald]

Cesta neubíhala dobře, pár zaklínačů pouze pomalu procházel zasněženým údolím. Adwald se jako obvykle dostal k historkám ze svého mládí. „Tenkrát totiž na Cidariském dvoře byla taková móda nosit žluté šaty. To tam ještě vládnul král Liam z Cidarisu, moudrý to král. Jeho žena nosila velmi ráda žluté šaty a začali ji napodobovat nejprve dvorní dámy a poté i manželky předních šlechticů. Prostě byla velká poptávka po žlutých šatech. Představ si tedy, jaká byla katastrofa, když zaplavili pole plné Maruňek barvířských ghůlové a jiná podobná havěť. To nás tenkrát král povolal až z Kaer Sarren a byla to velká sláva, když jsme tam s naším velmistrem dorazili. Erland si dojednal slyšení s králem, který slíbil, že když se zbavíme ghůlů na těchto loukách, tak nechá postavit ve Vartburgu nevěstinec, teda sirotčinec a věnuje ze státní pokladny odměnu přímo naší škole. Tak jsme se pustili do práce, doupě po doupěti, ghůl po ghůlovi...“

Adwald stále pokračoval ve svém vyprávění a nevšimnul si že už vstupují do vesnice. „Abych to už ukončil. Ghůly jsme pozabíjeli, hnízda vypálili a ten sirotčinec tam snad stojí dodnes, pokud teda nepadl jako oběť černým při válce.“ Oba dva poté zpozorovali vývěsku, která stála na návsi. Adwald se na ní podíval a zaradoval se. „Konečně nějaká práce, skoro sem tomu nevěřil když jsem to poprvé četl v tom nedalekém hostinci. Musíme těm vesničanům pomoci. Zeptáme se místního stařešiny, ten nám k tomu určitě řekne něco víc, získáme nějaké místo kde v klidu pomeditujeme. Potom se poptáme po vesnici a můžeme se dát do práce.“ Prohlásí Adwald a vydá se směrem k nejhonosnějšímu domy v celé vesnici, o kterém si myslí že v něm žije stařešina.

[Arwi z Gemmerie]

Už pár dní se dvě gemmeřanky kodrcaly po neudržované cestě odkudsi z Kaedwenu zpět do Redanie. Ženy na kozlíku seděly jak dvě zmoklé slepice a jejich nálada nebyla zrovna dobrá. Vůz skřípal a hrkal, jak provizorně opravené kolo trpělo pod jeho vahou a vlastně byl spíš zázrak, že se ještě nerozpadlo úplně. S každým dalším drcnutím vozu se z klece v zadní části vozu ozvalo nespokojené zavrčení, jak některé poraněné šelmy dávaly najevo nesouhlas s nešetrnou jízdou. Také Garra se tu a tam chytla za bok či zasyčela a zkřivila tvář v bolestivé grimase. Arwi jediná si z posledního debaklu žádnou ránu neodnesla a o to víc, ji to možná trápilo. Za tohle nesla odpovědnost ona.

A jak kdyby nestačili její vlastní chmurné myšlenky, při dalším větším hupu Garra zasyčela a rozhodla se Arwi připomenout, kdo za její zranění může. ☼ Byl to fakt skvělej plán, úplně výbornej. Tos vyčetla z ňáký chytrý knížky těch císařskejch generálů? Ty jich taky přečetli tucty a pak nám kecali do toho jak válčit. ☼ Vychrlila Garra a Arwi se ošila, jak kdyby ji nasypala sůl do rány. Neměla na to říct a tak jen mlčela. ☼ Budem dělat, že o nich nevíme a až zaútočej, tak je rozsekáme. Paráda! ☼ Pokračovala Garra v hodnocení neúspěšného plánu. ☼ A kde sakra, do hajzlu, byla ta část, že nejdřív musej rozsekat oni nás, abysme si jich všimly? ☼ Dokončila Garra. Obě věděly, že to nemyslí nijak ve zlém, ale teď si prostě potřebovala ulevit. ☼ Hmm. Nebyla. Sme si jich měly všimnout. ☼ Zabručela Arwi. Tenhle plán spolu probíraly a obě věřili, že si lapků všimnou dříve. Zkrátka přecenily své možnosti a teď mohly být rády, že lapkové při své první salvě nemířili lépe.

Od dalších úvah o neúspěšném plánu je naštěstí vysvobodila vesnice, která se vyloupla za další zatáčkou. ☼ Takhle to prostě nejde. Tady zůstanem. Potřebujem klid a teplo. A vůz pořádnou údržbu. ☼ Rozhodla Garra. Arwi se sice moc nezamlouva vidina několika dnů strávených v takové nudné díře, jaká se před nimi rýsovala, ale také moc dobře věděla, že má Garra pravdu. Takže jen mlčky kývla a nijak neprotestovala.

***

První setkání s místními bylo dle očekávání. Nějaká žena vyjekla, drapla dítko a pak bouchly dveře a nakonec i několik okenic. Byly na to zvyklé, jejich divoké vzezření k tomu zkrátka vybízelo a tak je ani nepřekvapilo, když se situace u několika dalších domů opakovala. Rozhodly, že vůz zatím zaparkují trochu stranou, obstaraly to nejnutnější, zkontrolovaly zvířata a pak Arwi vyrazila do vesnice zjistit situaci a vyjednat nějaké podmínky jejich pobytu zde. Neuměla číst, ale měla dost zkušeností na to, aby v cáru na vývěsce rozpoznala zakázku, nebo v to alespoň doufala. Houkla na vesničana opodál a ukázala na vývěsku: “Hej. Ty. Co být to?” Vesničan byl buď dostatečně odvážný, příliš zvědavý a nebo se barbarky bál tolik, že ani utéct nedokázal. Ať už tomu bylo jakkoli, proběhl značně komplikovaný a lámaný dialog, ve kterém se Arwi dozvěděla, že vesnici trápí nějací pidimužíci a také, kde by mohla zjistit více. “Děkovat. Arwi postarat dyž vy nechat léčit a spravovat ve vesnice.” Rozloučila se s vesničanem, hodila mu drobnou minci a vydala se za stařešinou.

Nakonec se ukázalo, že jazyková bariéra byla příliš velká na to, aby si rozhovor s vesničanem vyložila úplně správně. Staršina evidentně bydlel trochu jinde, než z hovoru pochopila. Upozornily ji na to vidle, které proti ní vystrčili v prvních dveřích, ke kterým zamířila. Zkusila tedy sousední dům a tam prozměnu vyděsila nějakou rodinu, když se k nim dobývala. “Staršina vodevřít ty. Arwi domluvit s ty!” Byly však už o něco vstřícnější, proběhlo další kolo lámané komunikace a Arwi se nakonec dozvěděla, kde místního stařešinu najde.

K jeho domu proto přišla odkudsi ze zadu a sotva se vyloupla zpoza rohu, narazila tam na Werdena s Adwaldem, první tvář poznávala a tou druhou si příliš jistá nebyla. Dokázala si však odvodit, že ti dva nejsou místní a proč tu asi jsou. Pozdravila je mávnutím. “Arwi zdravit. Vy na kšeft? Malá, zlá, zubatá, šedá věc?” Ujistila se o svém tušení a kývla hlavou k domu: “Už vy mluvit s on? Arwi pomoct. Bez odměna. S vy nebo bez vy!” Oznámila, přičemž se pěstí udeřila do hrudi, aby tomu dodala důraz a demonstrovala, že své tvrzení myslí naprosto vážně.

[Werden]

Skoro jako by se nic nezměnilo - ty roky, co se neviděli jako by ani nebyly a jejich jedinou připomínkou byly památky na větší zranění v podobě jizev, z nichž se ta nejčerstvější víc jak ráda připomínala při sebemenší změně počasí a tlaku. Člověk, elf, čaroděj ani zaklínač by nevěřil, jak něco jako svědění může dovést až k šílenství.
Werden s lehčím pousmáním poslouchal každé slovo svého učitele, ač praktiky a zvyky u dvora nebyly zrovna něčím, co mu bylo bůhvíjak blízké. Tancům jakým byla mocenská čtverylka se vždy snažil vyhýbat a byť s nevinným pozváním jste měli jistotu, že jedno při jaké volence to bude, ale na parket vás dříve či později někdo vytáhne. Pošlapání špiček bot bohaté dámy bylo tím nejmenším. Zkřížení názorů už pak nemuselo mít daleko ke zkřížení zbraní.
"Něco mi říká, že v plném důsledku si to představit nedovedu." pobaveně nesouhlasně pokýval hlavou. Nijak nelhal, pro něj to byla malichernost, snad kdyby mu nějaká Striga rozsápala kobylu? Možná podobná hrozící ztráta to byla pro cidariské šlechtičny. Nenechat si po království pobíhat ghůly je jedna věc, ale z jiných důvodů, než byla hrozba ztráty žluté barvy šatů. Poznámku o tom, že nevěstinci by snad věřil v případě některých vládců spíš - jelikož ten vynáší, narozdíl od sirotčince - si odpustil, minimálně prozatím. Král Liam z Cidrasu alespoň dle Adwaldových slov nevypadal jako jeden z nich - i když ve skutečnosti - kdo ví? Šlechta je náchylná k mnoha vrtochům, které by prosté obyvatele sotva napadly - jednoduše proto, že si podobné sotva mohou dovolit.
Večernice pohodila hlavou a odfrkla, snad jen tak, snad proto, že si o podobných věcech myslela svoje. Ostatně, občas by s ní Werden měnil - pastva, po desáté hodině večerní už naprostý klid, staral se o ni víc jak dobře...
Narozdíl od svého učitele Werden zpozorněl ještě nějakou chvíli předtím, než se do vesnice dostali - jednak si všímal i toho, jak se chová zvíře pod ním, jednak to byl s léty spojený víceméně zvyk - ať už proto, že monstra se mohla vyskytovat v okolí, nebo i kvůli samotným lidem - zdaleka ne všichni vítali podobnou návštěvu a když, tak rozhodně ne po celý rok každý den. Raději být obezřetný než pak litovat - své o tom vypovídala jizva, co se Werdenovi táhla přes zátylek. I tak měl stále na zřeteli a jedním uchem naslouchal zbytku vyprávění Adwalda, než oba dojeli k vývěsce. Jeho radost a nadšení byly spolehlivě nakažlivé a mladý zaklínač s úsměvem přikývl. S Nekkery měl už jednou tu čest - neustálou upomínkou, ač hořkosladkou, mu byl meč s rudým kamenem v jílci. Ač toho zaklínače jinak vůbec neznal - pořád byl jedním z nich.
Sklouzl ze hřbetu koně a přejel mu po lesklé srsti, pohled očí směřoval tam, kam i kroky učitelovy. Vzápětí jej následoval, snad trochu zamyšlený, takže si příchozí víc nevšiml - přesněji do té doby, než se ta ozvala.
"Arwi?" nadzdvihl obočí a překvapeně si barbarku prohlédl - i když vzápětí to vypadalo, že po jejím boku něco, nebo někoho hledá. Ale černý lev nebyl nikde v dohledu.
"Adwalde, to je Arwi, víc jak schopná válečnice, přítelkyně a taky ta, díky které jsem na jedné výpravě neztratil hlavu. Doslova." představil barbarku s úsměvem, který nijak neskrýval, že je za to, že ji vidí, rád. Ač v pohledu očí byla svým způsobem úleva, že ta s sebou nemá svůj čtyřnohý doprovod. Ne že by snad měl cokoli proti kočkám - bohužel, ony proti němu hodně.
"Arwi, tohle je Adwald, můj učitel a rodina." pokynul k ní a po chvíli přitakal. Její zápal časem nehasnul, čemuž se musel v dobrém usmát. "Přesně tak. Jsme tady ze stejného důvodu jako ty. A nevidím důvod, proč bychom nemohli spojit síly." zadíval se přeci jen na svého mentora. "Vzhledem k tomu, že Nekkeři nechodí sami, každá pomoc navíc se hodí. A zatím nemluvili. Právě se za ním chystáme."

[Adwald]

Werden poslouchal adwaldův příběh bez větších poznámek. Bylo celkem ticho. Proto je taky překvapilo, když před domem stařešiny někoho potkali. A ne jen tak někoho. Urostlá žena před domem stařešiny Adwalda překvapila. Werdena evidentně taky. Narozdíl od Adwalda jí ale poznal. Werden hned ženu Adwaldovi představil. Jmenovala se Arwi, Werden jí popsal jako válečnici. Od pohledu tak vypadala. Také o ní řekl, že je to jeho přítelkyně a že díky ní neztratil hlavu. Evidentně se znají dobře. Adwald se trochu pousmál, jak Werden řekl to „doslova“. Uměl si dobře situaci představit. Pak Werden představil Adwalda. Byl až hrdý, když ho nazval svojí rodinou. Skutečně Adwald bral zaklínače, hlavně ty co byli blízcí jeho krédu jako rodinu. Ještě zvláštní kategorii zahrnovali jeho děti překvapení.

Arwi na ně promluvila velmi lámanou obecnou řečí. Asi opravdu byla z daleka. Ještě dříve, než Adwald stihnu zareagovat odpověděl Werden. Proti spojení sil nic nemítal. Žena vypadala schopně a proti nekkerům se větší počet hodí. Jenom ještě pro Arwi doplnil: „My nebudeme požadovat odměny. Je to od vás opravdu šlechetné, že vy také ne. Myslím, že se můžeme vydat za stařešinou.“ Pochválil Arwi Adwald. Když se tým dal dohromady, vtrhnuli společně do domu stařešiny.

Stařešina vesnice byl shrbený starý muž. I přes svůj velmi nápadný hrb byl celkem vysoký. Jako mladý tedy musel připomínat spíše horu než muže. Jeho dům měl vybavený celkem pěkně. Tak jak by se na vesnice této velikosti slušelo. Adwalda zaujala mapa na stole, která zobrazovala okolní vesnice. Úplný nevzdělanec to tedy taky nemohl být. Stařešina seděl o místnost vedle, udiveně pozoroval příchod dvou zaklínačů a jedné ženy. Adwald je představil. Tak jak by se slušelo. „Buď zdráv, já jsem Adwald z Ban Ardu, zaklínač. Toto je můj bývalý žák a také zaklínač, Werden z Roggeveen.“ Představil Adwald také Werdena. Problém nastal u Arwi. Tam jí Adwald nechtěl představovat. Neměl o ní moc co říct a její vzhled tak nějak mluvil za vše. Nebylo by to ale zdvořilé tak přeci o Arwi něco řekl. „A ta žena je Arwi, naše společná známá.“ Řekl poněkud zjednodušeně až nepravdivě Adwald. Nechtěl situaci komplikovat a říkat, že je to žena kterou potkal před malou chvílí. „Přišli jsme pomoct s těmi Nekkery. Chceme vědět nějaké podrobnosti. A nebojte se, jsme od dobré školy Gryfa, nebude vás kvůli tomu obírat do posledního dukátu. Chceme jen jídlo, pití, nějaký prostor pro meditaci a plnou spolupráci.“ Objasnil svoje podmínky Adwald.

Stařešina se zvednul a beze slova si všechny z nepříjemné blízkosti prohlédnul. Potom se vrátil zpátky ke stolu. „Dobře že jdete. Už chvíli nám tu škodí. Po prvních útocích jsme mysleli, že se někam přesunou a že to přestane. Jak jsme se spletli. Od té doby útoky jenom přibývali. Bylinkářka říkala, že Nekkeři mají často hnízdo u bažin nebo v jeskyních. Ale ani jedno zde poblíž není.“ Adwald musel s úsudkem bylinkářky souhlasit. O to podivnější je že si na nepříznivém místě postavili hnízdo. Stařešina pokračoval. „Z počátku jich bylo méně. Radomír, jeden z napadených říkal, že byli dva. Naposled útočili ani ne před týdnem na nějaké kupce z Hagge. Tam jich prý bylo už pět.“ Pět už nebyl malý počet, záleželo, jak moc budou nekkeři velcí. „Samozřejmě vám otevřu stodolu a nechám vám přinést jídlo, tam se budete moct připravit a pak se pustíte do práce.“ Vyhověl požadavkům stařešina. Teď přišel čas jestli se na něco nebudou chtít zeptat Werden nebo Arwi.

[Arwi z Gemmerie]

Werden vypadal překvapeně, ale vlastně ani Arwi by tu zrovna jeho nečekala. “Jo. Arwi. Che,che. Nepoznávat ty? Ráda tě vidět stará brach!” Zazubila se Arwi na starého známého a pak ho zkusila svou tlapu poplácat po rameni. A ne zrovna nějak slabě. Následně ji, mladší z Gryfů, stručně a přitom docela detailně, představil Adwaldovi a taktéž vysvětlil kým je Adwald. “Já ráda těšit ty, Adwald. Jak von říct, já Arwi z Gemera, válečnice.” Adwald si vzal slovo, souhlasil se spojením sil a doplnil, že ani oni neočekávají odměnu. “My hlavně potřebovat, aby vesničan nechat nás v klid a my moct vopravit vůz a vyléčit šrám. Myslet, že když pomoct, voni nechat.” Dovysvětlila Arwi motivaci, aby to Adwald s tím vyzdvihováním šlechetnosti příliš nepřeháněl. “Ale myslet, že dohoda bejt. Platit?” Plivla si Arwi do dlaně a pak ruku oběma gryfům nabídla ke zpečetění spolupráce.

Ať už ruku přijali a nebo ne, Arwi se buď zatvářila spokojeně, nebo se trochu zašklebila. Tak jako tak, nezbývalo než vpadnout ke stařešinovi.

***

U stařešiny Arwi jen pozdravila a do dalšího hovoru se příliš nehrnula. “Zdravit. Já Arwi z Gemera. Válečnice jak von říct.” Sama usoudila, že bude lepší když budou mluvit zaklínači, slova se chytil Adwald a vyjednávání šlo dobře. “Bejt tak. Nechtít nic, jenom klid, aby vopravit vůz a svý šrám. Nedělat problém, možná nad pívo přátelsky poprat. Che,che. Na svá čest.” Jen Arwi upřesnila jak to ona vidí s odměnou. Doplnila to huronským smíchem a drobným vtípkem, který možná tak úplně vtípkem nebyl a nakonec se udeřila pěstí do hrudi, aby svým tvrzením dodala nějakou tu vážnost. Do zbytku jednání se už moc nevměšovala a počkala si, až stařešina vše odvypráví.

Teprve když domluvil, spustila Arwi. “Vědět, stařík, tak svět nefungovat. Když ty ukázat slabost, nebránit, bejt pro mnohý snadná kořist. A voni pak vracet dokaď ty bejt. Ty chytrý dokonce ani nenechat zabít, ty jenom ukusovat, aby ty přežít, aby za pár den bejt zas co ukousnout.” Vrátila se nejprve k tomu, co stařešina řekl v úvodu a nabídla jedno své moudro. Pak už přešla k podstatnějším věcem. “Já nevyznat v nekker, vědět jenom že malá, zrádná, šedá pidimužík. Bejt vy jistý, že nekker? Jak vy vědět, že nekker? Vod přeživší?” Arwi věděla, že zakázky jsou mnohdy zrádné, i ona zažila, že vesničané vypsali zakázku na něco, ale ve skutečnosti se z toho nakonec vyklubalo úplně něco jiného. Mnohdy sami vesničani nevěděli co je trápí, nikdy to neviděli a jen na základě nějaký báchorek ten ‘nejchytřejší’ z nich vymyslel, co by to asi mohlo být. A Arwi si chtěla být jistá, že tohle není ten případ. Že za nekkery stojí více než jen nějaký odhad. “A kde voni přepadat? Furt stejná místo? Stejná směr? Nebo ze všechna strana na vesnice dorážet. Na všechna cesta přepadat? Kde víc, kde míň?” Položila druhou otázku, chtěla si udělat představu o oblasti, v jaké tvorové působí. A s tím souvisela i třetí otázka: “Kdy voni útočit? V den, noc? Se svítaní? V poledne? Bejt v tom…☼vzorec☼ ?” Chvíli hledala správné slovo, ale nakonec musela použít nilfgaardský výraz. Snad alespoň její společníci pochopí, co tím chtěla říct. “A jak často voni dorážet? Zhoršovat? Bejt teď častější než dřív?”

Arwi nebyla žádný velký taktik, o boji s nekkery také moc nevěděla, ona většinou volila přímočarý postup. Jít tam, kde je problém, konfrontovat zdroj problémů a pak silnější vyhraje. Doposud ji to vycházelo a nebo přinejmenším alespoň včas dokázala utéct. Takže teď svými otázkami nemířila nikam jinam. Chtěla vědět kde by problémy měla čekat a jak dlouho tam na ně bude čekat. Víc vlastně nepotřebovala. A tak bylo na dvojici zaklínačů, zda nějaké jejich otázky je nepřivedou na trochu sofistikovanější cestu k řešení.