Konec konců
(Asi všichni co došli)
Jak Busaraji trávil čas s Irviel a Varickem nad deníkem, nedostávalo se mu tolik odpovědí kolik očekával. Celé to dílo působilo natolik fantaskně, že spíše přicházely další a další otázky. Už to, že elfka jediná byla schopna zápisník rozluštit, bylo samo o sobě záhadou. Chtěl se jí zeptat v jaké řeči je to vlastně psané, protože jemu to nic známého ani nepřipomínalo, jenže přes příval informací se k tomu vlastně nedostal. Stejně tak k nějakým upřesňujícím otázkám ohledně obsahu. Dozvěděl se tak jen to základní, že krystaly opravdu nějak pohání labyrint a jejich zničení by mohlo vést k jeho zhroucení. I přes toto zjištění se zdálo, že to většinu ostatních příliš neodradilo a zničení krystalů se považovali za rozumný způsob ke svému osvobození. A přitom se nezdálo, že byť jediný z nich měl nějaké větší znalosti problematiky.
Jiné to nebylo ani se štítem, o jeho podstatě natož o tom, co se nachází za ním se také příliš nedozvěděli. Pouze Julian vyslovil myšlenku, že štít měl pána labyrintu chránit před návštěvníky. To Buovi příliš smysl nedávalo, přesněji bariéra se nezdála tak neproniknutelná, aby takovou roli plnila. Zatvářil se trochu skepticky a Julianovi odpověděl:
“Od někoho, kdo stvoří tohle,” rozpřáhl se Bu po okolí,
“bych čekal sofistikovanější způsob ochrany.” Aby to demonstroval, sebral nějaký střep a prohodil ho skrz.
“Zbraně projdou, šípy také. Hádám, že ani před magií a kletbami by to příliš neochránilo. Zdá se, že jen živí nemohou skrz.” Vrtnul si nad tím rameny. Možná už byla bariéra poškozená a proto neplnila spolehlivě svůj původní účel a nebo měl být její účel úplně jiný. Mohli tedy jen hádat, stejně tak jako dělali s tím, co vlastně je za bariérou.
Co je tedy za tím štítem? Cesta ven, kde berou tu jistotu? Jste si jistí, že zničením krystalu zrušíme tu bariéru? Dříve než se rozpadne celé bludiště? A pokud ano, stihneme včas utéct když vlastně nevíme kudy a kam? Vždyť nevíme nic, jen hádáme a doufáme. A proč ten spěch? Opravdu vsadíme vše na jednu kartu? Vířily mu myšlenky hlavou a přibývaly další. Chtělo se mu je vykřičet na ostatní. Sám totiž o řešení této poslední hádanky nebyl přesvědčen. A pochybnosti mu nebylo těžké číst ve tváři. Nepatřil k těm, co by takto riskovali. Pokud mohl, raději si vše promyslel. Jako lékař už se mnohokrát přesvědčil, že zbrklý postup může ve výsledku nadělat více škody než užitku. A tak, pokud mohl, raději si vše důkladně promyslel. A nyní se mu do hlavy vkrádala úplně jiná myšlenka na řešení současné situace.
A co se zkusit vrátit zpět ve svých stopách? Když se sem propadli, neměli prostředky s pomocí nichž by se zvládli vyškrábat zpátky nahoru. Ale nyní, i kdyby tam nedokázali dostat nic z útrob labyrintu, bylo jich dost a mohli poskládat žebřík z lidských těl. Někdo by snad pak mohl spustit lano a nebo nalézt pomoc.
Ovšem jeden pohled na ostatní vězně labyrintu i členy jeho vlastní zerrikánské skupiny ho zase vrátil do reality. Všichni chtěli pryč, nechtěli a nehodlali se ohlížet zpět. A stejně tak čekat či dlouze přemýšlet. Pevně, byť možná slepě, se upínali k tomu jedinému řešení. Usoudil, že nemá smysl je odrazovat nebo jim předkládat nějaké alternativy. Ostatně ani on sám už teď neměl sílu či náladu na nějaké náročné diskuze, a bez těch by se to nejspíše neobešlo.
“Takže nějaký vtipálek tu skoro dvacet let budoval TOHLE a různé chudáky tu nechával bloudit? Jen tak pro zábavu? Možná ještě déle než těch dvacet let?” Zeptal se zerrikánec na to jediné, co ze zápisků bylo zjevné.
“To co tu píše, zní mi to jak kdyby se ten pošahanec z té své dlouhověkosti pomátl úplně. Dobře mu tak.” Usklíbl se s pohledem na bezhlavého alchymistu a koukl po ostatních.
“Doufáte, že rozbitím krystalu se dostaneme za ten štít a nejdeme tam cestu zpět?” Ozvaly se Buovi pochybnosti, ale vzápětí i trochu té rezignace.
“Budiž, děj se vůle bohů.” Přebral si od Irvi zápisník, uložil ho do brašny a nakonec si povzdechl.
“Možná dopadneme jako on. Možná to tu celé zničíme i s ním. I smrt může být vysvobozením a alespoň sem snad pak už cestu nenajde nikdo další.” Rabování labyrintuAčkoliv se nakonec Busaraji rozhodl, že se většinou přijatému řešení nebude bránit, nehodlal se na něm ani podílet. Alchymie i luštění toho podivného kódu mu bylo cizí a tak by nanejvýš mohl vrhat vzorky na krystaly. Věřil, že k obojímu se najdou vhodnější a zapálenější kandidáti. Ať už jejich snažení dopadne jakkoliv, teď nad tím přemýšlet nehodlal a oblíbeného hesla
‘očekávám nejhorší a doufat v nejlepší’ se rozhodl zajistit nějaké to odškodné pro jeho skupinu, pokud by se snad odtud měli dostat živí a zdraví. A do tohoto snažení zapojil i ostatní zerrikánce.
Sám Busaraji se nejprve vrátil ke zdejší knihovničce, alchymii ani magii příliš nerozumněl. A to ostatně ani jazyku, ve kterém byly některé z knih psané. Nijak ho to však nebrzdilo, díky rokům strávených v ‘knihách’ už si dokázal udělat nějakou představu. Očima přelétl police, pohladil desky knih, tu a tam nějakou z nich párkrát obrátil v ruce či náhodně prolistoval. Nakonec vybral tři knihy, které se mu zdály nejhodnotnější. Obsahově tomu tak možná tak nebylo, ale každé zboží si najde svého kupce. A zatímco on vybíral knihy, ostatní poslal do druhé místnosti, kumbálu lomeno skladu.
{ Koukněte se v tom skladu, je tam spousta magických a alchymistických krámů, ale myslím že jsem zahlédl i nějaká léčiva. } Byla to výzva hlavně pro Abdiho, ale k hledání a následnému balení mohla být nápomocná i Fari s Ahurou, které by Abdi mohl komandovat.
{ S trochou štěstí třeba najdete i nějaké dračí zuby, kosti, skořápky vajec… kdo ví, tihle šejdíři takové věci považují za drahocenné ingredience. Prostě uvidíte, co najdete, já se k vám za chvíli připojím. }Poslední chvíle, než Julián s Varrenem zničili krystal, bariéru a s tím i pevné základy labyrintu strávili zerrikánci ‘rabováním’ skladiště. Nakonec si tedy odnášeli tři draze vypadající knihy. Dvě byly sice psané tak, že se na první pohled jevily čitelné snad pouze pro Irviel, ale to Buovi vůbec nevadilo. Věřil, že by to ve výsledku mohlo ještě jejich cenu navýšit. Rarity a záhady prostě táhnou. Felčarům se také podařilo pěkně dozásobit své léčitelské brašny a možná dokonce i obměnit nějaké ty nástroje či medikamenty. Pátrání po nějakém tom dračím artefaktu ovšem bylo marné. Nacházeli sice různé lahvičky a dózičky, nadepsané jako
dračí krev,
moučka z dračí kosti a podobně. Jenže po většinou prázdné a pokud ne, tak natolik pochybné, že je pouze odložili a v hledání pokračovali dále. Pokud zdejší alchymista nějaké dračí ingredience používal, úspěšně už je spotřeboval.
Tím posledním, co si ještě hodlal zerrikánský kněžour ‘vypůjčit’ byl nějaký kus obyčejné plachtoviny. Byť ta měla posloužit jen jako prostředek k tomu, co skutečně hodlal odnést. Bu mávl rukou k jednomu z regálů a požádal Abdiho, aby sbalil hadr, na které mu tam padl zrak. A tehdy se na zerrikánce usmálo štěstí. Když Abdi látku stáhl z regálu, nestačil se divit co pod ní objevil. Byly tam dvě velké šupiny, DRAČÍ ŠUPINY, Abdi pochopitelně nemohl vědět, zda jsou skutečně dračí, sám ani nikdy takovou šupinu neviděl. Na druhou stranu, něčím podobným byla obložena jedna z místností labyrintu a tehdy se shodovali, že to klidně mohou být dračí šupiny. A pak tu byla okolnost nálezu,
tohle nemohla být náhoda, draci sami je nechali tento ‘poklad’ objevit! A nakonec to ani nebylo důležité, Abdi měl jasno a tak kromě plátna sebral z police i dvě “dračí šupiny”.
Zběsilý úprkJakmile se ‘skupince ničitelů’ podařilo dílo zkázy dokonat, Busaraji si ničeho nevšiml. Nezdálo se, že by se, vyjma rozpadajících se krystalů, udála nějaká změna. Přesto měl najednou nevysvětlitelný pocit, že je něco špatně. Hodně špatně. A to, jak Ahura sáhla po svém medailonu, ho v tom ještě utvrdilo. Jednoduchá zkouška odhalila, že štít zmizel. Pomalu si toho začínali všímat i ostatní a ‘první vlaštovky opouštěli hnízdo’. Tohle rozhodně nebyl žádný organizovaný odchod, ale spíše zběsilý úprk ve stylu každý sám za sebe.
Zerrikánci si přesto ještě jedno zdržení dovolili. Nyní přišla na řadu plachta. Zastavili se u zdejšího hostitele, aby léty vysušenou a bezhlavou mumii do plachty zabalili.
“Neměl by tu tak zůstat, postarám se, aby jeho duše našla cestu tam, kam patří.” řekl Busaraji v obecné a ještě ze stolu shrábl pár náhodných věcí, které by snad mohly mít nějaký osobnější charakter. Právě toto zdržení Buovi umožnilo postřehnout, že i Julián ještě zůstává a snad i něco kutí.
“Jdete? Asi byste měl.” Oslovil ho ještě, ale pak už ho ponechal vlastnímu osudu. Necítil k němu žádné sympatie natožpak odpovědnost a tak se jím nehodlal více zdržovat.
Nakonec se i zerrikánci, spolu se zabaleným tělem, vyloupli zase na čerstvém vzduchu, kdesi v horách. Pokud nebyli sami, Bu se rozhlédl po ostatních uprchlících.
“Nu, zajímavé dobrodružství. Pokud nespěcháte domů, jde vítání u ohně v našem táboře. Jen ho budeme muset najít.” Pousmál se trochu rozpačitě nad nabídkou a teprve nyní kontrolovat terén i oblohu, aby se zorientoval kde to vlastně jsou a kolik času v labyrintu vlastně mohli strávit. A pokud sám nezahlédl jasné indicie, hledání cesty zpět s radostí nechal na Fari a Ahuře. Doufal jen, že v táboře najdou vše jak tam nechali.
Děkovačka drakůmAť už byl návrat do původního tábora snadný a nebo představoval mnoho komplikací, nehrálo to roli. Váhu nemělo ani to, v jakém stavu nakonec zerrikánci svůj výchozí tábor našli. Jediné podstatné bylo, že byli zpět. A Busaraji zde měl ještě práci. Sliby se mají plnit a tím spíše ty jimiž se zavázal drakům. Dopřál svým společníkům trochu toho nezbytného odpočinku, ale pak je zaúkoloval a sám přiložil ruku k dílu.
Tentokrát se ke svému rituálu nespokojil s táborovým ohněm, ale potřeboval připravit pořádnou hranici. Také bylo potřeba poklidit tábor, bývalo tradicí, že Ghulamové setrvávali na místě rituálu do druhého dne, ale s tím tentokráte Bu nepočítal. Poslední částí příprav už byla samotná hranice, prolil ji posvátným olejem, přisypal trochu kadidla a bylin. Nejen, aby oheň snáz zapálil, ale taky aby po zapálení vzduch prosytil typickou vůní. Před hranicí také umístil nově získané šupiny, využil je jako podstavce a na ně umístil dračí sošky. Když byly se vším hotovi, ústí jeskyně připomínalo větší krb, v kterém byla připravena velká, zhruba půlmetru vysoká hranice.
Zerrikánec ještě krátce pohovořil s ostatními, pokud by chtěli aby se u dračích božstev přimluvil či poděkoval za něco konkrétního. Pak, ty kteří chtěli být u rituálu, vyzval ať se usadí v půlkruhu před jeskyní a sám hranici zažehl. Jak hořící dřevo, olej a další příměsi prosytily vzduch začal Bu promlouvat k bohům. Zpočátku mluvil všeobecně, děkoval za ochranu, podporu i vedení, kterou jim draci poskytli. Pak se postupně dostával k jednotlivým drakům, vyzdvihoval ty atributy a aspekty, kde právě oni pomohli. Jak hovořil, průběžně do ohně přihazoval drobné obětiny. Nic velkého, přilil trochu oleje či pálenky, přihodil pár kousků masa, nějaké drobné cetky i několik mincí. Zkrátka drobné, vcelku běžné a spíše symbolické obětiny pro celý pantheon.
Pak následovaly konkrétnější obětiny, tu první již v labyrintu přislíbil Kethulis. Záležitost obchodu, kterým stvrdil spojenectví mezi ním a jednou z krys. Z větší misky do ohně nasypal zhruba polovinu jejího obsahu. Nějakou píci, nalámané placky, směs sušeného ovoce a oříšků. Pak misku odložil před sebe a zbývající obsah nabídl krysce.
{ Obchod byl naplněn, zde je tvá odměna a já tě propouštím ze služby. } Jenže krysa k misce pouze přičichla, pár plodů ochutnala, jeden větší chytla do zubů a zaplula kamsi pod zerrikáncův kaftan. Zdálo se, že o svobodu nestojí a nebo pouto, které Bu s pomocí bohů utvořil bude silnější než zamýšlel a tak snadno ho nepřeruší. Jako další, větší dar, zvolil Busaraji jednu z knih přivlastněnou v laboratoři. Nijak nepřemýšlel nad tím, která z těch tří to bude, jen sáhl do brašny, jednu nahmatal a tu přiložil do ohně. Věřil, že sami draci jeho ruku povedou a vyberou tu správnou knihu. Byl to dar za propůjčenou moudrost díky níž se popasovali s nástrahami labyrintu a stejně tak poděkování za moudrost, kterou v bludišti získali.
Zbývala už jen třešnička na pomyslném dortu, tou byl samotný pán labyrintu. Už když ho tam dole Bu uviděl, pomyslel si, že by mu někdo měl dopřát řádný pohřeb. Teprve později ho napadlo, že by jeho prostřednictvím mohl splatit část dluhu vytvořenou u Ocvista a snad i přidat trochu té škodolibé pomsty a satisfakce. Kývl na Abdiho a Fari a nechal je, ať provizorní lehátko s mumií přesunou na nyní již slušně hořící hranici a on sám do ohně přidal i pár drobností sebraných v laboratoři a také mudrcův zápisník. Věci, které denně používal a jistě k nim měl silné pouto. Mlčky těm dvěma dopřál chvilku, aby se zase usadili a pak znovu promluvil.
{ Ocviste, ty jenž máš moc nad smrtí, ty jenž vládneš v Zásvětí,
ty jenž na mé prosby mnohé duše že svých síní propustil,
abych z nich čerpal živoucí sílu k léčení.
Otevři brány do svých říší a přijmi teď duši tohoto elfa,
léta, pro zábavu,nechával smrtelníky bloudit ve svém sídle,
nechej ho teď bludit v síních smrti tak dlouho, jak ti bude k užitku.
Ať pozná bezmoc, kterou sám působil. }
Když dokončil i tento proslov v klidu si poklidil dračí sošky spolu s dalšími rituálními předměty a pak jen jemným gestem pokynul ostatním, že je čas místo opustit. Sestupovali dolů do údolí a v jeskyni nad nimi dohořívala posvátná hranice. Busaraji rozjímal nad úspěšností výpravy za dračím pokladem a byť nakonec dopadla úplně jinak než očekával alespoň malého úspěchu dosáhli. A nakonec, modlitbou k Ocvistovi tuto výpravu do útrob labyrintu započali a nyní ji tak i zakončili. A tak to bylo správné.
Mimo herně:Příslušné hody v aréně
