QUEST: Gwent na pozadí války - ND

[Drema]

Název:
Gwent na pozadí války

Rozsah a tempo:
Vypořádat se s qustem bude složitější a tempo nepříliš vysoké (příspěvek jednou za týden)
Proto je potřeba počítat s tím, že quest bude postavy vázat delší dobu. Nejspíš se bude hrát celé léto.

Počet hráčů:
Hráči se rozdělí do dvou týmů (team Redanie a team Nilfgaard).
Minimem jsou dva hráči, každý na jedné straně. Maximem jsou čtyři hráči.
Přihláška a potvrzení účasti posílejte do SZ.

Přihlášení hráči
Redanie:
Damjan
Nilfgaard:
Samuel

Odměna:
Základ 7 bodů dovedností pro všechny. Kromě toho dle aktivity a zvládání hry vyvodím další důsledky.
Vedení navrhnu ke schválení dle aktivity a zvládání hry pro každou postavu zvláštní bonus.

Obtížnost a limity:
- Na jedné straně postavy potenciálně úplatné/získatelné pro věc Redanie a neštítící se rukou ušpiněných prací, jež nemusí být čestná.
- Na druhé straně všichni potenciální „přátelé“ Vattiera de Rideaux. Resp. postavy ochotné nastavit kůži pro věc Nilfgaardu.
- U postav na obou stranách budou kladeny požadavky na iniciativu hráčů.
- Hráči by měli navrhnout nějaký postup, teprve potom jim budou předány další herní podněty.
- V základ se bude jednat o špionážně diplomatický quest. Hráči by si měli připravit bystré smysly a nabrousit jazyk. Děj se bude točit kolem obvinění určitých osob ve prospěch Redanie.
- V průběhu Questu ale může snadno dojít ke střetu, takže se může hodit i ostrý meč.
- V závislosti na situaci se postavy mohou utkat přímo mezi sebou,
- Výsledek questu může mít pro postavu jisté důsledky (např. zranění, nutnost zpět získat ztracenou důvěru atd.)

Start a konec Questu:
Zahájení předpokládáno úvodním přísěpvkem 4. června
V případě chybějících hráčů se začátek odloží, než budou hráči k dispozici.
Do 4. června rovněž doladím detaily příběhu a hráčům budou případně poskytnuty nezbyté informace.
Konec bude hodně záležet na aktivitě a způsobu řešení zadaných úkolů, Quest ale pravděpodobně bude probíhat až do konce léta.

Úvod do děje:

Oxenfurt - Redanie:
U stolu v prostřed rozlehlé stroze zařízené místnosti strážnice v Oxenfurtu, proti sobě seděli dva muži. Ani jednoho z nich by náhodný pozorovatel neoznačil za zvláště nápadnou osobu. První byl honosněji oděný měšťan a náhodný pozorovatel by se snad mohl ptát, co pohledává na místní strážnici. Druhý muž byl tuctový mladík, vzezřením a prostým oděním do strážnice zapadající o něco lépe. Inteligentní rozhodně byl. Jinak by ovšem náhodný pozorovatel měl těžké rozhodování, zda se jedná o studenta, poslíčka, či začínajícího strážného mimo službu. Nicméně ti dva tu seděli a hleděli na sebe.
„Jak probíhá operace Bumerang, Yperite?“ zeptal se honosně oblečený měšťan, i když jeho slova nebyla ani tak otázkou, jako spíš pobídnutím nadřízeného k podání hlášení. Jaká zde panuje hierarchie, by náhodnému pozorovateli bylo na první pohled jasné.
„Myslíte tu záležitost s místním obchodem?“ ujišťoval se obyčejně vypadající mladík.
„Ehm… Ta se zatím nepohnula z místa,“ pospíšil si Yperit s odpovědí, když jeho nadřízený významně povytáhl obočí.
„A co s tím hodláš dělat?“ vypálil nemilostně další otázku honosně oblečený měšťan.
„Já?“ předvedl mladý Yperit dokonale předstíraný údiv.
„Však víte, příliš mnoho jiné práce a tak…“ pokoušel se nějakým způsobem ospravedlnit výsledek své práce, pro nadřízeného měšťana zjevně neuspokojivý.
„ No takže co s tím hodláš dělat?“ zopakoval s nehnutou tváří honosně oblečený měšťan.
„Mohl bych na tu práci sehnat nějaké dobrovolníky,“ navrhl po krátkém zvažování Yperit. Způsob přednesení za sebou dával tušit přípravu návrhu dopředu, ještě před jednáním.
„Správně. Přivedeš je sem, protože na strážnici je budeme mít pod kontrolou. Tím by se mlěa operace Bumerang urychlit,“ souhlasil s návrhem honosně oblečený měšťan. Záhy poté rozhovor dvou mužů skončil. Oba muži vyšli ze strážnice a každý zamířil opačným směrem.

Nilfgaard:
Nad střechami města Assengard by náhodný pozorovatel mohl zahlédnout třepetání bílých křídel poštovního holuba. Představitelé nilfgaardské moci, důstojníci, ani jiní na náhody nevěřili. Jestliže náhodný pozorovatel poštovního holuba zahlédl, měl jistotu, že holub směřuje za zcela konkrétním cílem. Takovým cílem musela být konkrétní osoba. Zda bylo poškolních holubů vysláno více k více osobám, to by pro náhodného pozorovatele zůstalo záhadou. Každopádně se nejednou stávalo, že poštovní holub nesl velmi důležité poselství. Odesilatel poselství určitě věřil ve správnost svého rozhodnutí i svého výběru. Osoba, jež poselství obdrží, musela být loajální a schopná hájit císařovy zájmy. Musela si umět poradit s delikátními úkoly, neboť jiným se císařské zájmy do rukou nesvěřovaly. Ať už odesílatel poselství věřil v schopnosti dotyčného, nebo ne, nyní již byly kostky vrženy. Nezbývalo než doufat, že dotyčný důvěru v něj vloženou nezklame, že svůj úkol splní. Po provedeném hlášení na něj čekal vděk, či hněv osob blízkých samotnému císaři.

Citace:
„Válka to je jedno velké přetahování. Spočívá v opakování několika málo tahů pořád dokola. Jako při souboji. Když umíš dobře provést nějaký výpad, používáš ho tak často jak ti to situace a protivník umožňují. Někdo přitom útočí, někdo se brání. Ale oba přirozeně za bílé hrát nemohou. Vědět potřebuješ akorát dvě věci. Zaprvé musíš vědět, koho máš proti sobě. Ten proti tobě má buď jiné barvy, nebo ti připadá jako ten největší hajzl. Někdy nevíš, kde svého protivníka hledat, koho proti sobě vlastně máš a to je pak celkem průšvih. Špióni a práskači jsou ze všech nepřátel nejhorší, protože ani nevidíš, že je proti sobě máš. Druhá věc, kterou musíš vědět je jak tomu druhému útočit na solar. Útok na solar je mnohdy důležitější, než převaha jízdy a moment překvapení dohromady. O nic jiného ve válce ani nejde a o čestnou cestu k vítězství už vůbec ne. Taková už válka je. Všichni se v ní zajímají leda o to, jak toho druhého kopnout, nebo praštit pod pás." (Z předmluvy Grand livre sur la guerre aneb velké knihy o vedení války z pera kdysi věhlasného, dnes již málem zapomenutého vojevůdce).

NPC:
Yperit

[Drema]

Damjan

Za první náznak toho, že existuje potenciální zájemce o jeho služby, Damjan vděčil cechu. Lidi z jeho cechu mu pověděli o muži, vyptávajícím se na někoho, kdo by diskrétně odvedl jistou práci. Kdo byl oním mužem a jaké získal informace se Damjan nedozvěděl. Jisté bylo toto. Vykonání oné práce údajně souviselo se šancí přijít k penězům. Dotyčný prý výmluvně cinkal měšcem. Tím pádem to musel být někdo s dlouhými prsty. Jiný by nepožadoval diskrétní práci, nebo by necinkal měšcem. Jakoby mimochodem dotyčný muž zmínil o nutnost setkat se s jistou osobou v pozdně večerních hodinách, poblíž oxenfurtské městské strážnice. To už bylo podezřelejší, protože to zavánělo průšvihem, nebo městskou správou. Ale nedalo se s tím nic dělat. Pokud chtěl Damjan být tím, kdo se obohatí, musel si pospíšit. Dotyčný muž zřejmě o nalezení vhodného nepochyboval.

Druhý projev čísi pozornosti byl pro Damjana o něco méně příjemný. Jakoby náhodou ho v jedné z oxenfurských uliček početná hlídka. Velitel hlídky se s ničím příliš nemazal, pro něj byla rozhodující přesila a ta byla jednoznačně na jeho straně. Trval na doprovodu Damjana až na místní strážnici. Na žádnou z obvyklých překvapivých otázek, typu, co to má znamenat, mu strážní neodpověděli. Málem se nenechali odradit ani od důkladného prohledání a zabavení veškerých omamných látek.Ke rvačce se stráží nakonec nedošlo, nicméně Damjan neměl mnoho jiných možností, než se nechat doprovodit na strážnici. Až do příchodu na strážnici nevěděl, co se chystá. Jestli šlo o náhodu, pokus jak mu zavařit, nebo dvojí pokus jak jej oslovit.

Na strážnici se Damjan skutečně setkal s jistou osobou, přesněji řečeno, jistým mladým mužem, o němž na první pohled nešlo mnoho navykládat. Měřil asi metr osmdesát a měl středně světlé vlasy. U pasu se mu houpal tesák. Ruce držel schované za zády, Jeho tvář měla nehnutý výraz. Mladý muž Damjanovi kývnutím naznačil, aby se posadil na připravenou židli.
„Co myslíš? Není člověk, který se „nenápadně motá“ po ulicích podezřelý?“ začal mladý muž trochu ze široka. Damjanovi tím prozradil jednu důležitou věc. Buď o něm něco málo věděl, nebo měl nebezpečně bujnou fantazii. Obě ruce mladého muže se vynořily zpoza jeho zad, jako by chtěly podpořit Damjanovu odpověď. V levé ruce se objevil silný provaz s důkladnou smyčkou, na níž by se prvotřídně houpalo.V pravé ruce lákal plný měšec. Ten by zase opravdu prvotřídně cinkal.

Samuel

K Samuelovým rukám se dostal list s nenápadnou pečetí, jež ovšem Samuel okamžitě poznal, protože byla jakýmsi tajným znamením. Ona pečeti Samuelovi prozrazovala důležitost obdrženého listu. Uvnitř listu se musely nacházet důležité zprávy. A jak se list k Samuelovi vlastně dostal? Inu všechny tajné organizace mají svá pravidla a svůj způsob předávání informací. Smluvená místa, spojky, to vše je pro tajné organizace možné zařídit. Jestliže se důležité informace mohly dostat k Damjanovi, mohli se dostat taky k Samuelovi, i když jeho lidé byli podstatně vzdálenější.

Obdržený list obsahoval toto:
Z Redanie se na jih začínají šířit spekulace a pomluvy, dávající do spojitosti válku, nelidské rasy a jakési obchodní machinace. Zákrok Redanie proti několika obchodníkům nejspíš spekulace není. Pár obchodníků zprostředkujících směnu s Nilfgaardem, totiž se delší dobu neukázalo. Až na instrukce list víc, než tyto dvě informace neobsahoval. Úkol zněl stejně jasně a stručně. Pokusit se zjistit, o co se ve skutečnosti jedná, plus kdo za tím stojí, pokud to bude možné. Ve věci postupu byl dopis zkoupý. V tomhle ohledu měl Samuel nejspíše volné ruce.

Mimo herně:
Tohle je tedy skutečný úvod pro vaše postavy.
Pořádek ve vlastní organizaci nechávám na vás.
Do úvodu můžet napsat cokoliv, plus to jak se hodláte s danou situací vypořádat.

[Damjan]

Kromě alkoholu byla ještě jedna věc, na kterou Damjan dobře slyšel, a tou věcí byly peníze. Pochopitelně - každý, kdo se byť jen chvilku živil zlodějinou, choval k penězům vřelý vztah, v některých případech skoro až láskyplný. A zloděj, kterého nelákalo blýskavé bohatství, byl zvláštní zloděj. Damjan sice nestrádal, co se peněz týkalo, a nechoval se jako straka, avšak věděl, že by byl hlupák, kdyby odmítl možnost přivydělat si.
Za informace o možnosti přivýdělku skutečně vděčil cechu, a protože Kvítko většině lidí z cechu celkem věřil, neměl důvod pojmout podezření a považovat to celé za nějakou boudu. I když nějaká ta opatrnost byla na místě naprosto vždy, a ani tentokrát se proto Damjan nevrhal do ničeho po hlavě. Byl konec konců zvěd a vrah s mnoha lety zkušeností, a tak na tenký led vstupoval neskutečně opatrně.
Setkání u strážnice totiž opravdu bylo podezřelé, bylo to setkání na tenkém ledě, který už prakticky praskal pod nohama. Damjan však věděl, že když se nevydá ke strážnici, nezjistí víc - očividně nebyla žádná jiná možnost, jak se dozvědět všechny podstatné informace, které vědět potřeboval. Snažil se vyptávat, ale nikdo nevěděl víc. A tak se Kvítko rozhodl vzít na sebe to riziko a vyrazit v noci do jámy lvové.
Kráčel ulicemi města rozvážným krokem, ani pomalu, ani přehnaně rychle, oděn do obyčejných kalhot, tmavého kabátce a zahalen do petrolejově modrého pláště. Do tváře mu nebylo vidět díky klobouku se širokou krempou, který byl zdoben okázalými ptačími péry. Vypadal... no, relativně obyčejně, podezřelé bylo snad jen to, že se toulá v ulicích takhle Kupodivu nebyl ani přehnaně opilý, měl jen tu svou obvyklou hladinku, kterou měl ale v krvi dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu.
Když mu cestu zastoupila hlídka, byl vlastně upřímně překvapený, protože čekal všechno možné, ale ne tohle. „Co má tohle znamenat?“ zasyčel chladně a dával si záležet na tom, aby jeho hlas efektivně prořízl noční ticho; těžko však říci, zda to velitele hlídky spíše nepobouřilo. Kvítko si krátce pohledem změřil tu početnou přesilu, a když mu pak bylo oznámeno, že bude doprovoděn na strážnici, nezbývalo mu, než rezignovat. Nepotřeboval být bůhví jak inteligentní k tomu, aby pochopil, že proti takové přesile by si ani neškrtl, obzvlášť když byli všichni ozbrojení. „Fajn, půjdu s vámi,“ zavrčel, očividně nepotěšen tou skutečností, a zvedl ruce v jakémsi obranném gestu. Pokud se na něj ale někdo pokusil nějak výrazněji šmátrat a prohledávat ho, důrazně se ohnal. „Pracky pryč,“ vrčel varovně, jako vlk zahnaný do kouta.
V doprovodu strážných tedy došel až na strážnici, kde se setkal s jakýmsi mladíkem. Damjan netušil, co si o něm má myslet, ale něco mu na tom muži nehrálo. Změřil si ho pohledem, načež si odfrknul: „Díky, postojím,“ oznámil nekompromisně, jakmile mu bylo naznačeno, že by měl zakotvit svůj zadek na připravené židli. To tak - aby nad ním měli ještě větší přesilu, než doposud? Damjan skončil na židli jedině v případě, že ho na ní někdo dotlačil. Ať tak či onak, pomyslná hladina vzteku už mu stoupala až kamsi ke hranici brady a bylo jen otázka času, kdy vystoupá až k uším a začne mu z nich sršet pára.
Ať už byl ten chlap, kvůli kterému tu zřejmě byl, však kdokoliv, Damjana se zmocnil nepříjemný pocit, že o něm ten muž ví příliš. Ten pocit jenom umocnil fakt, že se Kvítkovi o chvíli později naskytl pohled na mladíkovy ruce - v jedné držel oprátku, v druhé měšec. „Jak poznáš, že se někdo motá nenápadně?“ odvětil ledově klidným tónem a s absolutně nezaujatým výrazem ve tváři, takovým, který snad uměl vykouzlit jenom on. „Po setmění se v ulicích města motá hodně podezřelých živlů,“ pokrčil rameny a nedokázal si přitom odpustit pohled k oprátce. Ne, tu by nechtěl mít kolem krku - raději by měl ten měšec. Bylo mu ale jasné, že to nebude zadarmo.
„Co po mně chcete?“ zamručel nakonec otázku, kterou sice vůbec nechtěl položit, ale zřejmě mu nic jiného nezbývalo.

[Samuel]

I když na území Říše fungoval jakž takž cursus publicus, síť kurýrů a přepravy, na území Seveřanů musela podobná komunikace probíhat takříkajíc sub rosa, tedy vskrytu, potají.
Jako správný špion Samuel samozřejmě nebyl ochoten ani čtenářům tohoto příspěvku do úplných detailů přiblížit, jak se k němu dané lejstro dostalo, protože je potřeba udržovat trochu roušku tajemna. Ale řekněme, že kombinace pár mincí pohozených nějakým výrostkům na ulici, aby nic netušíce vyřídili ten správný kód, a nějaká ta mrtvá schránka na příhodném místě udělá svoje.
Takže nechal sestru odejít kamsi na čas s místní skoro-určitě-čarodějkou-na-zapřenou, a sám vyrazil za důležitým úkolem. Postup, který ho čekal, byl sice zdlouhavý, ale zase na druhou stranu… není potřeba za sebou vždy zanechávat krvavou stopu, že?
Takže se oblékl příhodně k roli, kterou měl sehrát. Mladého muže, který získal náhodou nějakou větší sumu peněz, a hodlal ji investovat do obchodu… a tak bude chodit po podnicích a zjišťovat současnou situaci. Případné drobné přešlapy v řemesle jistě přičtou jeho nezkušenosti a nějakému tklivému příběhu, který by měl vysvětlovat jeho sympatie k nelidem, jenž si ještě domyslí. Už při vidině toho nacvičeného vychovaného úsměvu a hodin strávených mluvením a opatrným taháním informací, ho bolela ústa, ale byl si relativně jistý, že by to mohlo vyjít.
Takže Samuel procházel ulicemi Novigradu a mohl si rozpočítat klasickou říkankou, v jakém podniku tady začne. Nejlépe u nějakého trpaslíka, ti se i tady snažili integrovat a pokud jste se k nim chovali s úctou, taky si rádi pustili pusu na špacír, zvlášť po pár pivech nebo něčem ostřejším.

Mimo herně:
Omlouvám se za kratší post, třeba to bude lepší, až bude na co reagovat.

[Drema]

Damjan

Damjanovi otázky byly věcné a mířili přímo k podstatě věci. Navzdory tomu se mladík nad jeho slovy ušklíbnul, jako by se divil, proč se ho Damjan ptá na takové věci, jako by bylo předem vše jasné.
„Chci přecei zjistit, jestli jsi podezřelý živel… Takový podezřelý živel jaký jsem tu očekával,“ přešel mladík rovnou k Damjanově poslední otázce. Z jeho slov se ale stále mnoho vyčíst nedalo. Předchozí dvě Damjanovi věty neshledal vůbec hodné odpovědi, více méně je ignoroval.
„Jenže ty na takové zjišťování nemáš ani dost trpělivosti, ani dost respektu," udělal mladík další krok v jejich rozhovoru. Až teď Damjanovi mohlo dojít, že to celé byla zkouška trpělivosti. Od předvedení na strážnici, až posud s ním mladík pouze experimentoval, jako s pokusným zvířetem. A zkouška dost možná pokračovala i nadále. Proto si Damjan musel dávat pozor na to, co mladíkovi bude odpovídat. Každá odpověď
byla dvojsečnou zbraní, každá odpověď mohla mít pozitivní i negativní následky.

Mladík Damjana záměrně napínal. Na chvíli se odmlčel, oddalujíc tak chvíli, kdy se Damjan dozví, o co tu jde doopravdy. Došel ke stolu, na nějž položil oprátku i měšec. Zpod stolu vyndal ukrytou lahvici. Lahvici přiložil k ústům, poctivě si přihnul, způsobně si otřel ústa a vrátil ji zpátky na podlahu. Náhle, jako by si na něj vzpomněl, otočil se zpět k Damjanovi, aby mu lahvici nabídnul.
Po doušku na kuráž se hovor stočil zpět k oprátce a měšci. Jako první ukázal mladík na oprátku.
„Na téhle oprátce se za pár dní musí pro výstrahu pohoupat jistý podezřelý živel. Jistý zrádce, který pomáhá našemu nepříteli a nám působí nemalé potíže.“ Nyní mladík k Damjanovi mluvil o něco přívětivěji. Okruh zrádců se na Damjana také přímo nevztahoval, přesto mladík Damjanovi neposkytl žádnou záruku, že se ho oprátka vůbec netýká. Hned na to ukázal mladík na měšec.
„Měšec dostane ten, kdo nám pomůže chytit onoho špinavého zrádce,“ dodal. V jeho slovech zněla jasná výzva. Výzva, aby Damjan vyslovil, své myšlenky, vyslovil co z těch dvou relikvií si zvolil. Dokud odpověď na otázky visící ve vzduchu nezodpoví, nemohl Damjan čeka příliš mnoho upřesňujících informací.

Samuel

Samuel se po obdržení zprávy, bez prodlení pustil do plnění svěřeného úkolu. Postup při plnění podobných úkolů mu byl jasný. Informace se nejlépe ověřovaly ve společnosti. Tudíž jako agent mající za úkol ověřit jisté informace musel vyrazit do společnosti, nejlépe společnosti osob, majících k oněm informacím dostatečně blízko. Místo kde začít mohl volit z celé řady možností. Na tržišti, v krámech a v dílnách mohl pozorovat obchodníky a jejich jednání v praxi, zatím co hostince skýtaly příležitost k nenápadnému vyptávání. Samuel zvolil druhou možnost. Zbývalo však ještě vybrat ten správný hostinec. V lepších hostincích typu Ledňáčka se mohl potkat s lidskými obchodníky, či měšťany. V levnějších podnicích zase mohl sndno narazit na nelidské obyvatele Novigradu. Návštěvníci všech hostinců si ovšem rádi nechávali svá tajemství pro sebe a ty kdo z nich okatě zathali rozumy neměli příliš v oblibě.

Samuel nabravší směr k druhým zmíněným, levnějším hostincům, se musel potýkat lehkými obtížemi. Především musel delší dobu procházet nevalně vyhlížejícím a o nic lépe vonícími úzkými uličkami. Ke všemu se zdálo, že mu některé podniky jsou uzavřené. Když procházel kolem hostince v jedné z chudinských čtvrtí, místní obyvatelé si ho měřili nedůvěřivým pohledem, až do chvíle kdy se kdosi odvážil hodit po něm kamenem. Samuel dostal jasný signál, nakolik je zde vítán. Až po chvíli se Samuel dostal z lidkého brlohu do typické trpasličí čtvrti. Zde se nacházeli domy většiny chudších trpaslíků žijících z Novigradu. Na denní chléb se zde vydělávalo tvrdě a přeso měla místní čtvrť zemitě malebný ráz. První hostinec, na který zde Samuel narazil bezesporu podnikem trpaslíka smyslem pro humor. Jinak by se nemohl jmenovat podle nevětší trpasličí kletby „U slezlého vousu.“ Hostinec na tom byl mezi hostinci nižší třídy ještě poměrně dobře. Všechno zde bylo prosté, na druhou stranu dde nehrozilo enormní nebezpečí, pokud nikoliv náhodou zrovna nevypukne pogrom na trpaslíky.

Vzduch v lokále byl cítit kouřem a silným alkoholem.Hostinský toho času nebyl uvnitř v lokále. Pravděpodobně zmizel za pootevřenými dveřmi vedoucími do kuchyně. U jednoho ze stolů seděla uzavřená skupina pěti urostlých vousatých trpaslíků. Jeden z trpaslíků říkal:
„A budů to robit tak dlůho, dokud sa jim to bude rentovat.“ Tahle věta mohla platit komukoliv a čemukoliv. Stejně dobře odpovídala přístupu k hazardu, jako drancování, nebo prodeji zboží. Další z trpaslíků si povšiml Samuela a obrátil se k němu.
„Co ťa přivedlo mimo ludské příbytky,“ zeptal se ho opatrně, načež dál sledoval promlouvajícího trpaslíka. Tím na Samuela upozronil ostatní čtyři trpaslíky. Další hovor by musel Samuel sám podnítit. Pokud by neřekl něco zajímavého, trpaslíci by si ho hlídali. Čas od času by se po něm otočili, aby viděli, jestli tam pořád je a co dělá. Jinak si očividně měli o čem povídat mezi sebou.

[Damjan]

Damjana ten mladý floutek vytáčel - ne že by ho přímo štvala jeho existence, spíš nedokázal překousnout fakt, že má ten chlapík zřejmě nějaká eso v rukávu, trumf, kvůli němuž tu teď Damjan byl. Měl nad ním určitou moc, které bylo těžké se jakkoliv vzepřít, když člověk vlastně ani nevěděl, proti komu stojí a jaké by to mělo následky. Damjan takové situace ze srdce nenáviděl; nebyla to však jeho první, takže se choval klidně a navenek nedával prakticky vůbec najevo, jak se cítí a co si myslí. To mu šlo velmi dobře; když je člověk flegmatická cynická zrůda, jde to zakrývání emocí celkem snadno.
„Kdybys byl na mém místě - kdyby tě cizí lidé donutili jít někam, kam jsi jít vůbec nechtěl, a prakticky ti dávali na vybranou mezi oprátkou a měšcem peněz, měl bys dost trpělivosti? Respektu?“ opáčil s úšklebkem na rtech, avšak veškeré další komentáře, které ho napadaly, si raději nechal pro sebe. Z vlastních zkušeností dobře věděl, že je lepší držet jazyk za zuby, než plácat nesmysly, kdy pak člověk nechtěně prozradí víc, než by měl. „No dobře, vzhledem k té oprátce by respekt asi nebyl úplně od věci...,“ podotkl po chvilce, přičemž se podrbal na zátylku a znovu se zašklebil. Říkal to možná maličko nadneseně, ale jeho slova dávala tušit, že moc dobře ví, že si nemůže příliš vyskakovat, a že nemá v plánu překračovat tu imaginární hranici... Hranici, kterou kdyby překročil, pravděpodobně by bez dalších otázek prostě skončil s oprátkou, nikoliv s měšcem. A to nechtěl. Měl svůj mizerný život celkem rád.

Jakmile se na scéně objevil alkohol, Damjan zbystřil. Nedával to sice příliš najevo, ale jiskru v očích uhasit nedokázal, a tak se navzdory tomu, že tomu muži absolutně nedůvěřoval, pro lahev natáhl a trochu se napil. Jen tak, na chuť - ten lok, ať už bylo v lahvi cokoliv, ho položit opravdu nemohl. Následně flašku vrátil, založil si ruce na hrudi a znovu si chlapa změřil zamračeným pohledem.
V následujících chvílích Damjan už konečně získal alespoň trochu zajímavé informace. Takže oprátka byla určena nějakému zrádci... a on měl těmhle lidem pravděpodobně pomoci, aby se zrádci kolem krku skutečně utáhla, nebo se aspoň domníval, že to tak bude. Co jiného by po něm mohli chtít? „Kdo je ten zrádce?“ zeptal se přímo, protože chození kolem horké kaše nebyl jeho styl. „A předpokládám, že tím nepřítelem myslíš Nilfgaard...?“ nadhodil tázavě, aby si potvrdil vlastní domněnku.
„Tuším tedy správně, že já jsem ten, kdo vám má pomoct toho zrádce dostat?“ ušklíbl se, „Kdybych to já nebyl, netahali byste mě sem,“ dodal nespokojeně. Nemohl tvrdit, že by z toho byl nadšený, ale na druhou stranu... pokud dostane slušně zaplaceno, byl ochoten trochu si ušpinit ruce. K tomu byl ostatně vychován a vycvičen. Nebyla to jeho první ani poslední podobná práce. „Jestli vám ale mám pomoct, potřebuju vědět co nejvíc.“ A mít jistotu, že ten měšec opravdu dostanu... Damjan se zády opřel o stěnu nedaleko dveří, ruce založené na hrudi, a zpod zamračeného obočí sledoval mladíka ostřížím zrakem - na člověka, co se denně utápí v alkoholu, až moc bystrým a pronikavým.

[Samuel]

„Peníze, pánové, peníze,“ odpověděl tlumeným hlasem Samuel. „Ty dělají přátele… a já jsem slyšel, že tady najdu pár fachmanů se smyslem pro obchod, kteří by mi pomohli rozmnožit to, co už mám.“ Na peníze většinou slyšely všechny uši, ať už byly špičaté, nebo u nich začínal vous.

[Drema]

Damjan:

Snad mladík přestal hledat skvrny na Damjanově štítu, snad ho už dost vystrašil a rozhodil. Další várce odpovědí naslouchal s výrazem, v němž bylo možné spatřovat stopy souhlasu a dvakrát stvrdil Damjanva slova přikývnutímde. Pak zase našla chvíle pro jeho výstup.
„Chápeš rychle. Snad taky chápeš, že se na tvém místě může snadno ocitnout ledaskdo jiný. A právě o to mi jde,“ vytáhl mladík z rukávu další trumf v podobě dalšího výroku. Větší část mladíkových výroků zatím nebyla zcela průhledná, jako by mladík chtěl mluvit v hádankách. I na tom si nejspíš zakládal.
„S tím Nilfgaardem jsi to náhodou uhodl,“ přitakal mladík směru, jímž se ubíraly Damjanovy myšlenky. Pouze důraz na slovo náhodou dával tušit za jak snadné mladík uhodnutí považoval.
„Jsme ve válečném stavu. Nilfgaard nás chce dorazit a my víme, že s tím musíme něco udělat, jinak to znamená katastrofu,“ vypočítal onen mladík důvody poukazování na nebezpečí s Nilfgaardské strany. Řečené informace nebyly žádným velkým tajemstvím. Nedaly Damjanovi nijak nahlédnout do zákulisí vedení a plánování boje, což taky nebyl jejich smysl. Při vyjití z řečených faktů se prostě jen dál zužival okruh lidí a zájmů byvších v jádru hry. Vlastně to byl jen do kratšího vyprávění.

„Nedávno vyšlo najevo, že se nás Nilgaard snaží porazit skrytě. Používá k tomu obchodní prostředky a nelidskou havěť. Někde tu pobíhá obchodník, nebo malá skupina obchodníků pracujících pro Nilfgaard. Podněcují ostatní ke vzpourám a sabotážním akcím. Největší pikle kují někde v Novigradu. Novigrad je svobodné město, kam naše prsty dosáhnou obtížněji a ty Nilfgaarské naopak snáze. Prokazatelně se nejedná o veverky. Tihle jsou spíš v kontaktu s trpasličími řemeslníky. My potom dostáváme nekvalitní zboží, takže to ani nemusí dělat Nilfgaard. Už jsme dostali potraviny, co se rychle kazí, takže můžou šířit nemoci i ocel co snadno reziví. Navíc je málo pevná zlomí se v tu nejméně příhodnou chvíli. Tohle všechno nám už došlo. Abychom mohli zakročit, potřebujeme jedinou věc. Důkazy proti tomu, kdo sabotážní akce podněcuje,“ popsal mladík situaci. Nyní již nešlo udělat krok zpět. Damjan dostal informace jasně určené pro vykonavatele svěřeného poslání. Kdyby úkol nepřijal, hrozilo nebezpečí vyzrazení celého záměru klíčové osobě zrádce. Říct chybělo jedné.
„Kvůli získání důkazů jsi za námi přišel ty,“ řekl mladý muž. Pro větší efekt si znovu nalil z láhve obsahující nějaký druh silného špiritusu, načež opakovaně ukázal na měšec pořádně naditý penězi.

Samuel:

Samuelovi se jeho záměr zdařil. Přesněji řečeno zdařila se ta jeho část s obrácením pozornosti trpaslíků na svou osobu. Postupně se k němu začaly stáčet oči všech pěti trpaslíků, včetně toho, jednoho, co ho již viděl a oslovil ho. Pět trpaslíků si jako jeden trpaslík Samuela zkoumavě měřilo. Jejich důvěru ani sympatie si prozatím nezískal. Jinak by mu je mnohdy družní trpaslíci dali nějakým způsobem najevo. Chtít se družit, mohlis třeba vyzvali-, aby se posadil na poslední volné místo u stolu, nebo by křikli na hostinského, aby donesl o džbánek navíc.. Avšak to trpaslíci neudělali. Místo toho začali hloubat o obsahu Samuelova sdělení. Každý z trpaslíků k tomu měl co poznamenat.
„Povídaj, kde sa takové věci dajů slyšet a kemu lezů z huby?“ vybafl na něho otázku ten samý trpaslík, co se už Samuela ptal před tím. Seděl na pravé straně stolu nejblíže k Samuelovi.
„A rovnů nám řekni, svoju ctěnů živnost a jak sa ty tvoje peníze rozmložujů,“ pokračoval ve vyptávání trpaslík sedící hned vedle něho, ze Samuelova pohledu druhý na pravé straně stolu.

Trpaslíci zkrátka byli opatrní a žízniví. Když se dveře vedoucí do kuchyně rozletěly, z nichž vyšel hostinský, pohledy trpaslíků se obrátili k němu a příval otázek prozatím přestal. Hostinský byl to je v trpasličí čtvrti samozřejmé taky trpaslík. Přívržence stejné rasy nezanedbával. V rukou nesl čtyři velké džbánky s pivem. Položiv je na stůl vracel se pro něco do kuchyně. Nicméně pokud Samuel chtěl, mohl si zkusit objednat. Výběr jídla i pití byl dost široký, pokud jeden počítal s rázovitým trpasličím vkusem.Po dchodu hostinského se do třetice chopil slova trpaslík sedící napravo nejblíže Samuelovi.
„Sem totiž málokdy někoho posílajů. Ludé, ti to už vůbec nedělajů,“ vysvětlil důvod proč na Samuelova slova reagovali z rezervou. Rozhodně při Samuelových slovech nejevili zvláštní zájem či nadšení.
„Ludé co majů peníze sa naší čtvrti vyhýbajů hodně velkým oblůkem,“ přisadil si nejrobustnější trpaslík, sedící nejdál od Samuela. Tedy jako třetí u stolu z levé strany.
„A když sem už kroky někoho přivedů, většinů sů to ozbrojené zástupy, a někdy aj pár špinavců,“ odtušil trpaslík sedící ze samuelova pohledu na prvním místě zleva.
„Ale abys neřekl, tu sa tedy scházíjů skoro samí fachmani přes řemesla,“ pokusil se tíži pronesených slov nepatrně vyvážit trpaslík sedící jako druhý zleva. Nebyl ovšem důvod myslet si, že trpasličí fachmani přes řemesla nedokážou do pěti napočítat. Právě naopak. Trpaslíci vždycky velice dobře věděli, jakou má jejich výrobek na trhu cenu, za kolik ho mohou prodat za kolik ho vyrábějí jiní (lidští) řemeslnící a prodávají kupci.

[Damjan]

Když mladík naznačil, že by si snadno pro tuhle práci mohl najít někoho jiného, Damjan se neubránil pobavenému úšklebku, přičemž se mu nebezpečně blýsklo v očích. „To sice mohl,“ přitakal, „ale málokdo dosahuje mých kvalit,“ pronesl a nemyslel to vůbec nijak nadneseně. Mezi špehy se konec konců pohyboval už skoro dvacet let, on sám se za špeha a zvěda považoval určitě nějakých patnáct let. Měl bohaté zkušenosti a hlavně... doposud ho nikdo nechytil, nezavřel a nepověsil. To o jeho kvalitách v oboru také něco vypovídalo.
Nepřekvapilo ho, že se to všechno bude točit kolem Nilfgaardu - jak taky jinak. Maličko svraštil obočí, protože už jen při zmínění Nilfgaardu viděl rudě, ale navenek nedával nic najevo - maximálně šlo vypozorovat, že maličko zaťal čelisti, jako by snad s Nilfgaardem měl nevyřízené účty.
Zatímco mladík mluvil a vysvětloval, Damjan setrvával opřený o stěnu s rukama založenýma na hrudi, poslouchal a pozoroval ho. Bylo mu jasné, že když už mu byly sděleny podstatnější informace, nemůže vycouvat - naštěstí to ale neměl v plánu, ta práce ho zaujala. Špinavá práce znamenala peníze a navíc... tohle byl styl jeho života. Poflakoval se už dostatečně dlouho, bylo načase zaměstnat se prací a nerozptylovat se nehezkou nedávnou minulostí.
To, co chlápek říkal, dávalo smysl a Damjan neměl nejmenší nutkání zpochybňovat jeho slova. Jen u těch Veverek se maličko zarazil. „Jak víte, že to nejsou Scoia’tael? Veverky celkem běžně komunikují s trpaslíky,“ namítl. Někteří trpaslíci se k Veverkám dokonce hrdě hlásí... „Nemilé,“ zkonstatoval dokonale suše v reakci na líčení, že dostali kazivé jídlo a nekvalitní ocel. „Zjednodušeně řečeno - potřebujete useknout hlavu obludy, aby pak umřel ten zbytek, chápu,“ zamumlal, jakmile muž domluvil. Potřebovali se jednoduše zbavit těch sabotérů, aby mohli v tažení proti Nilfgaardu zase normálně fungovat. Neznělo to zase až tak složitě, ale Damjanovi bylo jasné, že to nebude žádná sranda - už jen proto, že zatím absolutně netušil, kde sabotéry hledat a co jsou zač. Natož kde hledat někoho, kdo o nich ví - což bylo divné, vzhledem k tomu, že cech sídlil v Novigradu. Jenže pod svícnem je největší tma, víme.
„Samozřejmě, kdo jiný,“ opáčil na oznámení, že kvůli získání důkazů přišel on. Nic jiného si ani nemyslel. „Má to ale háček - než se do čehokoliv pustím, chci zálohu,“ ukázal na měšec. Možná to od něj bylo drzé, možná riskantní, ale také to znamenalo, že je to prohnaný parchant, který nepracuje za plané sliby. A kdyby se něco podělalo, chtěl mít jistotu, že mu za vynaloženou námahu v kapse zacinká aspoň pár zlaťáků. „Nevratnou zálohu,“ dodal ještě nekompromisně a probodl mladíka pohledem. Tvářil se přitom naprosto kamenně, takže bylo jasné, že smlouvat o ničem nehodlá.
Teprve pokud byla záloha předána, začal se Damjan o tu práci zajímat více. „Víte o těch sabotérech něco víc, nebo jenom to, že spolupracují s trpaslíky?“ povytáhl obočí. „Nějaká další vodítka by se hodila, ale pokud mi nic neposkytnete, obejdu se i bez toho,“ zamrmlal. Damjan měl své osvědčené způsoby získávání informací. „A pravděpodobně mě tedy čeká cesta do Novigradu...,“ dodal a maličko přitom tázavě vyklenul obočí, aby se ujistil, že pro něj mladík nemá ještě nějaké další, důležitější úkoly. Přestal se opírat o zeď a myšlenkami se na chvíli zatoulal k tomu, že bude muset dojít pro Leroye a sehnat někde aspoň drobnou zásobu na cestu. Novigrad nebyl daleko, ale Damjan nehodlal jet úplně nalehko.

[Drema]

Damjan:

„Veverky?“ Ty přece většinou pracují jiným způsobem,“ namítl mladík proti Damjanové otázce. O veverkách očividně nejlepší mínění, což v Redanii nebylo nic výjimečného. Snad je tak docela nepodceňoval, i když rafinovanost na vykolejení ze zaběhaných zvyků jim určitě nepřipisoval. To potvrzovala jeho navazující slova.
„A pokud víme, pokaždé když nelezly spořádaně po stromech, stál za tím v skrýtý v pozadí někdo jiný,“ mudroval profesorsky, přihřívaje si polívčičku vlastních informací.
Námitky měl mladík taky k dalším Damjanovým otázkám.
„No kdybychom měli před očima důkazy, věděli bychom, jak zrádce vypadá a kdo to je. Šli bychom pro něho najisto. Jenomže to nevíme a tak od tebe budeme potřebovat osobu zrádce označit,“ ohradil se proti otázce, zda jsou k dispozici další informace k osobě zrádce. Pro Damjana, jakožto zvěda, to byl další zřetelný signál. I kdyby v zákulisí nějaké další informace známy byly, mladík by mu je nebyl ochotný sdělit. Dalších informací se tedy Damjanovi nedostalo. Mladík nekomentoval ani Damjanovo vyjádření k zadanému úkolu. Své pokyny pravděpodobně považoval za dostatečně jasné.
Požadavek na vyplacení nevratné zálohy vrátil do mladíkovi tváře jízlivý úšklebek.
„Zálohu? Jak chceš někomu vyplatit zálohu z oprátky?“ zeptal se jako by nevěděl o čem Damjan mluví. Narážel na to, že měšec měl být cenou za odsouzence houpajícího se na oprátce. V rozporu se slovy své otázky si mladík věděl až překvapivě rychle rady. Vzal svůj tesák a z oprátky uřízl kus provazu s katovským uzlem..
„To abys nezapomněl na naši dohodu,“ upozornil Damjana, podávaje mu onen kus provazu, coby protihodnotu peněžní zálohy. Tesák vrátil zpět k pasu. Nato popadl měšec, rozvázal ho a ponořil do něj ruku. Nově formulovaná otázka zněla takto.
„Jak velké myslíš, že budeš mít při plnění úkolu zálohy?“ Také smysl této nově formulované otázky byl snadno čitelný. Mladík uvažoval o vyplacení menší zálohy. Chtěl vydat toki peněz, koli bude nutné, rozhodně ne víc, než bude potřeba. Výsledek mohl dost možná záležet i na výši Damjanem odhadovaných nákladů.