QUEST: In vino veritas - D

[Rokytka]

Hobitka ani nevěděla, jak se na tohle místo dostala. Prostě to bylo tak, jako vždycky. Prostě šla a někam dorazila. Slavnostní náladou a ruchem, byla celkem nadšená a po nějaké té době strávené v poklidu drobných vesniček si ten život i užívala. Než jí první blbec šlápl na nohu a druhej jí vrazil facku z otočky. Omylem, ale když vám pulzuje tvář a natéká noha, tak k tomu jednoduše moc nepřihlížíte. A zrovna ona uměla dštít síru ukázkově a stejně tak kolem sebe na oplátku máchat holí. Když už měla mít všude modřiny, rozhodně v tom nemínila být sama.
Nakonec se uchýlila k tomu, že si na vršek hole uvázala červenou mašli a kamkoliv se hnula, falešně si u toho prozpěvovala, aby jí už nikdo nepřehlédl. Bejt malej holt mělo svý nevýhody, který v tomhle davu vyplavaly na povrch. I tak se jí povedlo dostat na trochu volnější prostranství s výhledem na dámy soutěžící v tom, kdo toho víc našlape. Jakože šťávy z hroznů. Vypadalo to celkem zábavně, ale sama se zatím nikam nehrnula a místo toho zvedla pohled k hlasu, který se ozval nad její hlavou. Výraz který měl ten chlapík v obličeji byl v jejích očích silně přiblblý a tomu se pobaveně ušklíbla, by zase otevřela tu svou tlamičku. "A tim míníš kozy nebo zadky?" Zahalekala tam nahoru a sevřela svou hůl v lokti, aby mohla ruce natáhnout před sebe a zavřít obrázek poskakujících žen v malém okénku z vlastních prstů. "Malovat by se dalo vobojí, vo tom žádná," zase zaklonila hlavu tam někam, kde měla být Dorianova hlava škádlivě cukla obočím.

[Dorian]

Kdo ví o co vlastně dámy soutěžily, jestli o to, kdo víc našlape, nebo kdo víc našlape, nicméně Dorian se samosebou rád koukne na obojí, pokud bude možnost. Pohled na krásné ženy byl pro něj vždycky srdeční záležitost, všechna ta radost, která se jim leskla v očích! Opravdu hezky se na to koukalo, ovšem jen do chvíle, kdy uslyšel z dálky falešný zpěv. Fůha, co to bylo za obludu. No, brzy se dozvěděl, že s červenou mašlí ovázanou na holi to je spíš obludka. Taková pěkná malá věc to byla, tušíl že tomu říkali půlčík, ale on to znal spíše jako hobitčinče.
"Spíš na to, jak jsou šťastné," zazubil se Dorian šarmantně na malou lady, která ho okupila příjemnou společností. Nemohl však lhát a proto v pár momentech pokrčil rameny a dodal "Ale jinak na zadky, prsa sem tam jen překážej," uchechtl se Dorian a zazubil se na jeho malinkou, ale o to milejší společnost. Vlastně ani nedoufal, že ho někdo takhle osloví, ale stalo se a on na to bezpochyby byl připravený.
Malovat? Ale, že by umělkyně? Rozkošná malá umělkyně, snad maluje aspoň přijatelně. Dorian nemohl nepoložit otázečku ohledně malbiček, "A co já, jak bys mě namalovala?" Možná to byl Dorianův způsob věty: Namaluj mě jako jednu ze svých Ofírských dívek, možná byl zkrátka opravdu zvědavý na výsledek. Každopádně se před Rokytkou zatím pro žádné malby nesvlékal, což bylo možná dobře. Zazubil se na tu maličkou a obhlédl s pořádně její nádobíčko. Tedy její hůl, protože tu nenosil každý druhý dřevěné kusy dřeva, spíš kusy železa, to tu bylo celkem běžné. Kvůli tomu kolbišti, víme? Zatím se ale nikam nehrnul a užíval si krásného dne v malebném Toussaint, které mu vždycky přišlo, jako by z pohádky vypadlo.

[Rokytka]

To co ten chlápek pronesl byl pěkný blud, který by nikdo nikomu v tomhle věku a s tímhle ksichtem nevěřil. Proto i Rokytka zvedla obočí tak výrazně, že by zaplulo až pod ofinu. Kdyby nějakou ofinu teda měla. Ten dodatek však zněl už uvěřitelněji a tak tenzy ve své tváři zase na chvilku uvolnila a usmála se. "Takže dolňák, jo? Budu na to myslet," pronesla, a změnila polohu svého cestovního vaku. Z boku na hýždě. Ten chlap byl sice člověk, ale tak pro jistotu. Není nic špatného na tom, držet své partie v bezpečí před příliš zkoumavými pohledy.
Usmívala se ale dál a to až do okamžiku, kdy pronesl to, co pronesl. Tehdy se téměř bolestivě zamračila. "Hádám, že pěkně hnusně," přiznala bez okolků a natáhla ručku, aby ho trochu zatahala za rukáv, naznačujíc mu, aby se trochu ponížil. Ať už vyhověl či nikoliv, řekla to stejné, jen sílu svého hlasu volila v závislosti na tom, jak vysoko nad ní čněl, ale tak jako tak si diskrétně přiklopila dlaň k ústům, jako by sdělovala nějaké tajemství. "Já totiž malovat neumim." Ten lítostivý kukuč ani nehrála. Vážně ji mrzelo, že takových kratochvílí si neužila. Ony totiž barvy a plátna nejsou zadarmo. Vlastně stojí o dost víc, než si hobitka z farmy může dovolit.
Pak ale zase hodně rychle převrátila. "A proč vlastně nešlapeš s nima? Byl měl výhled i atmosféru hezky z blízka," zeptala se s upřímným zájmem.

[Reginald]

Damjan

K Damjanovu štěstí měl na tribunu přístup každý, kdo vypadal trochu k světu a nesmrděl proti větru, takže se na tribunu opravdu dostal, přičemž byl ohlášen i samotné hraběnce přesně tak, jak si přál. A hraběnka jeho žádosti vyhověla s mírným pokynutím hlavy, zatímco si hraběte de Foix prohlížela zpoza přivřených víček. Nebyl to příjemný pohled, i když se při tom usmívala. A ještě než se stihl vrhnout do víru svých slov, drahá hraběnka k němu pozvedla ruku v očekávání dvorného polibku. „Pane hrabě, pokud se mi pokoušíte lichotit, pak plýtváte slovy na špatném hrobě, pro sebe ženicha nesháním.“ Uculila se Ninette a několikrát zamrkala řasami. Pomyslela si cosi o tom, že ho opravdu nemusí rmoutit, že se tu nesetkal s její dcerou, protože ta obvykle s podobnými lichotníky neměla ani kapku slitování, ale nahlas nic takového neřekla. Dobrovolníků na ženění se sice sešlo dost, ale přežít rozhovor s lady Beatrice bylo nad síly většiny z nich. A k tomu nepotřebovali meče nebo zbroj. „Tohle není jediné kolbiště, které vyžaduje umění boje, pane hrabě. Přijďte dnes na večeři a uvidíme, jak si váš ostrý jazyk povede v souboji se zkušeným protivníkem,“ oznámila Damjanovi s poloúsměvem, který přizdobila špetkou ironického ušklíbnutí. „Kromě toho, potřebnou výstroj vám můžeme zapůjčit, pokud budete chtít.“ To přitáhlo pozornost i dvorních dam, které Damjanovi věnovaly dlouhý, zkoumavý pohled, který ve vteřině cudně klopily k zemi s rudnoucími tvářemi. Ninette si pomyslela cosi o přetvařujících se slepicích, ale místo dalších slov se chopila poháru s vínem a notně se napila.


Dorian + Rokytka

To o nějaký ten kousek dál u kádí s hrozny si rozmlouvající dvojice všiml muž, co postával u soutěží, a protože mu zrovna někdo odešel, neváhal se vrhnout po nové kořisti. „Vážený pane, mladá dámo, pojďte vyzkoušet své štěstí a překonejte rekord v tom, kolik kuliček vína se vám vejde do úst! Výhra je lákavá a taková, o jaké se vám ani nesnilo! Nebo byste snad raději šlapali v kádi? Kdo zvítězí ve dvou soutěžích, povečeří se samotným panem hrabětem v jeho sídle!“

[Damjan]

Hraběnčin pohled věru nebyl nic dvakrát příjemného, ale Damjan byl člověk, který sám obohacoval svět o nespočet takových nepříjemných pohledů, takže to s ním ani nehnulo. Kromě toho si dobře uvědomoval, že ho teď lady Ninette hodnotí a tím, že by se pod jejím pohledem začal nejistě kroutit a krčit, by určitě neudělal zrovna pozitivní dojem; a on chtěl udělat dojem nejlepší, jaký mohl. Chtěl působit vyrovnaně a zdravě sebevědomě, jako inteligentní, schopný muž. Upřímně doufal, že se mu to zatím aspoň částečně daří.
Když pak hraběnka promluvila, Damjan se chtě nechtěl musel letmo pousmát. „Měl jsem za to, že si každá žena ráda čas od času vyslechne nějakou tu lichotku, ať už je vdaná či nikoliv,“ zavrněl, načež ovšem jemně zakroutil hlavou. „Slyšel jsem však, že zrovna vaší dcery se to tak úplně netýká, lady Ninette; prý nerada poslouchá nanicovaté lichotky a sveřepě odmítá všechny nápadníky - myslím, že v jejím případě si většinu svých lichotek raději nechám pro sebe, ačkoliv nepochybuji o tom, že při pohledu na její krásu by mě jich napadlo opravdu nespočet,“ usoudil. Dobře věděl, že jeho drahou ženu zajímá spíše to, co má člověk v hlavě, než to, jak efektivně umí lichotit. Damjan lichotit uměl, uměl to dokonce velmi dobře a měl v plánu pár takových lichotek utrousit i na Beuščinu adresu, ale určitě ne tak, jak si to představovala její maminka; Damjan už přece nepotřeboval zapůsobit, nepotřeboval ze sebe dělat nanicovatého idiota, což konec konců nepotřeboval ani před třinácti lety, aby si získal její srdce. Mnohem raději se s Beou bavil o něčem sofistikovanějším, kterážto úroveň rozhovoru byla patrně na všechny její nápadníky příliš vysoká.
Zamrkal, když se narychlo vrátil do reality ze svých myšlenek a vzpomínek, zrovna ve chvíli, aby zaslechl tu pozvánku na večeři. Tváří mu prokmitl zdvořilý úsměv následovaný dvornou poklonou. „Bude mi ctí, lady Ninette,“ broukl opravdu polichoceně, ačkoliv přesně o to mu šlo - dostat se Beatrice co nejblíže a pak se pomaličku, krůček po krůčku, vsáknout lady Ninette pod kůži. Ideální by bylo, kdyby dokázal pozitivně zapůsobit i na Beatricina otce, ale Damjan si dobře uvědomoval, že zrovna v jeho případě to nebude vůbec jednoduché. Už jen proto, že v něm pořád viděl muže, který je od sebe před dvanácti lety nadobro odehnal a který stál za ztrátou jejich syna.
Co se týkalo toho zapůjčení výstroje, Damjan se na chvilku zamyšleně odmlčel, jako by zvažoval všechna pro a proti, což pravděpodobně skutečně dělal - pokud odmítne, může vypadat jako zbabělec, a to nechtěl. Avšak nebude přijmutí výzvy působit jako laciné chvástání se? Na okamžik zatěkal očima k dvorním dámám, ale příliš si jich nevšímal - on tu byl konec konců kvůli lady Beatrice a netoužil po tom, aby její matka pojala podezření, že očumuje ostatní ženy. „Inu, mohl bych to zkusit...,“ pronesl po chvilce rozvážně a pokrčil rameny. Nehrnul se do toho, aby skutečně nevypadal jako hloupý chvástal, ale zároveň to nevypadalo, že by měl nahnáno. Neměl, byl přesvědčený, že kdyby chtěl, těm nafoukaným idiotům vypráská kožich, i když... Damjan byl zvyklý bojovat nalehko, ne se štítem a v těžké zbroji.

[Elaine]

Bylo celkem roztomilé dívat se, jak se zaklínač potí… tedy ne doslovně, ale když se snažil vymyslet, jak se zachovat při turnaji, bylo vidět, že i přes průpravu v etiketě si nebyl tak úplně jistý v kramflecích. Tedy ne, že by na botách nějaké měl, to byla spíše Elainina parketa. Zaklínač na podpatcích, kdo to kdy viděl…
Dvorně nabízené rámě přijala a pak se musela uculit. „Možná,“ prohlásila blahosklonně. „Nebo bych jednoduše počkala, dokud tě ta touha zpráskat pár troubů nepřemůže sama od sebe.“ Mrkla na něj.
I když… musela si přiznat, že za dobu svého působení čarodějky léčitelky i ona trochu vypadla ze cviku. Protože když se blížili ke kolbišti, samozřejmě zahlédla to veselé hemžení a obdarovávání zástavami, na které ani v nejmenším nepomyslela. Stejně jako si po nástupu prvních dvou účastníků uvědomila, že do sebe muži nebudou řezat ve svátečním oblečení, ale zbroji. Na shánění plátové zbroje kvůli jednomu odpoledni opravdu nepatřilo při útěku z Redánie mezi její priority. Dala by se nějaká půjčit?
Docela by očekávala, že vstupním… požadavkem do turnaje by byla vlastní zbroj. Tím by se velice jednoduše a rychle rozlišili nápadníci, kteří si ji mohou dovolit a kteří ne. Docela by podobný promyšlený tah od tety i očekávala. Ale dokud tam nedorazí, nedozvědí se to.
Pohledem zabloudila na tribunu a krátce se na tetu zadívala. Ninette sice byla dámou v letech, ale pořád dokázala společenskými vodami lépe a s větším nadhledem než kdekterá mladice. A to nemluvila o jejím vybraném oděvním vkusu. Možná mohla takhle pro někoho, kdo ji neznal, působit přísně, ale… Elaine ji znala celkem dobře na to, aby ji měla ráda a svým způsobem obdivovala, stejně jako strýce. Celá ta záležitost s Beou a jejím prvním dítětem sice dost otřásla tím relativně idylickým obrázkem, který si během let vytvořila, ale i tak k nim stále cítila úctu, byť poněkud střízlivější. Nebyla to od nich snaha Bee nějak ublížit, naopak ji měli rádi a jako její rodiče se snažili dělat to, co podle nich bylo pro Beu do budoucna nejlepší… vlastně i proti její vůli. Co na tom, že její sestřenka na to měla úplně jiný názor. Elaine se zamyšleně kousala do rtu. Doufala, že se Bee podaří najít vlastní štěstí navzdory okolnostem, ale to bude ještě komplikované. Bylo to sobecké, ale v podobných chvílích byla Elaine tak trochu ráda, že jisté okolnosti ji před podobnou... plemennou chovbou... diskvalifikovaly.
Ani se nedivila, že se něčeho podobného Beatrice nezúčastňovala. Už ten fakt, že by ve svém stavu musela prosedět podobný turnaj stažená v šatech… brrr. Rada ošetřující léčitelky: raději ne.
Ale jak se zdálo, i přes její nepřítomnost byl zájem o mladou dědičku byl tak velký, že se k tetě stačil vloudit na tribunu nějaký upravený drzoun a cosi tam po ní chtěl.
Ale to už se od pozorování dorazili ke stanu, kde se mělo zapisovat. Při pohledu na frontu jen naprázdno polkla. Měla by na sebe upozornit jednoho z úředníků za stolem, aby si ušetřili čekání, nebo Silase nechat, ať si místo na seznamu účastníků vybojuje sám?

[Silas]

Takže čekala souboj vůlí... nepřekvapovalo ho to... po té době už ne. Ale urychlil to a teď se upřímně docela těšil na to, až vypadne z tohohle... fintění a usmívání se na všechny. I když po něm úplně nechtěla, aby se tahal po večeřích, obědech, čajíccích o páté.... pořád na tohle nebyl zvyklý.
Silas mezitím koukal kolem a okukoval ty dva šašky, co se tam mlátili. Rozhodně dobré pochytit něco o typu soupeřů, co by tady mohl potkat, ještě než se navleče do zbroje taky a vyrazí proti svému soupeři. Navleče do zbroje...
Koukl na ni a viděl, jak se kouše do rtu a hledí na tribunu.
"Slečno de Montyliet?" Zašeptal. "Shledávám jeden drobný problém a to takový, že postrádám své vrstvy prošívanice a oceli, které ochrání mou křehkou skořápku." Zabrousil do jejího výcviku v chování a mluvě. Byl to poněkud problém, nemít vlastní zbroj. Raději se najedl, nebo hýřil, než by si nějakou pořídil a stejně... k čemu by mu byla. Moc práce s údržbou, jen tak ji mít v brašnách na koni... na to je těžká. Nebyl důvod.
Rozhlédl se kolem... ledaže by půjčovali zbroje. Což... těžko říct. Na turnaje nechodil, aby se mlátil mečem, nebo dřevcem.
Už se posunuli o něco blíže a Silas stražil ouška, aby poslouchal... vlastně cokoli a střídavě dával pozor na Elaine a na kohokoli, kdo se zrovna zabýval bojem v aréně. Okrajově zaslechl něco o půjčení zbroje.. ale úplně jistý si nebyl.
Nemělo cenu polemizovat... prostě se uvidí, až dojde na zápis. "Děje se něco? Vypadala jsi zamyšleně..." Nakonec zašeptal směrem k Elaine, aby ještě o něco ukrátil tu chvíli, co tady budou stát a pomalu se posouvat.
Tak, jako tak... nakonec došel ke stolku a zapnul svůj mozek dost na to, aby nějak... na úrovni, jak se to do něj snažila nacpat čarodějka, zformuloval něco o zapsání se na turnaj, opomenutí zbroje vzhledem k nepočítání s turnajem a zapsat se, jako Rufus Reinier var Roxburgh. I když několik lidí vědělo, jak se zhruba jmenuje... byli to snad všechno Elainini příbuzní a nechtěl se zapisovat pod svým jménem a riskovat... cokoli.

[Dorian]

Dorian a jeho gay night s hrabětem de Montyliet. Neznělo to jako něco na co se člověk rozhodně toužil podívat? Samozřejmě, téměř každý, třeba taková autorka samotného Doriana by se mnohem raději koukala na takovou večeři s rokytkou. Znáte to, takový ten kazišuk netopýrek vysící ze stropu v rožku místnosti, potěšeně se koukající na tu podívanou.
"Strašnej úchyl na zadky, to víš, takový gryfí zadek na černém pivu, to je teprv podívaná. A co teprv ta chuť!" pousmál se Dorian očividně zasněně nad tím, kdy asi zase půjdou odlovit nějakého toho gryfa. Mohla by to být velice příjemná zábava, už nelovil dlouho. Teď jen jestli to povinnosti dovolí, to byla samosebou další překážka v jeho blaženém tajném životě kuchaře.
"Líbí se mi hnusný obrázky, maj něco do sebe," zazubil se na hobitčinče a pomyslel si, jestli by dokázala namalovat hlavu jako hlavu a ruku jako ruku, nebo by to byl opravdový patvar tvarů, kterému se dalo říkat moderní umění.. Abstrakce a tak dál, znáte to, zvláštní jsou ti umělci dnešní doby, jediné, co ho stále bavilo byla bardská píseň, to bylo teprv umění!
"Protože se nechci ušpinit, co si myslíš, že by si o mě pak hraběnka myslela, ještě jsem měl jít na jakési to klání, nebo co to tu mají. A kdyby mě viděla špinavého od hroznů a ušmudlaného jak čeledína? Bych asi neudělal dojem, chápeš," vysvětlil jako největší rozumbrada a opět se vesele zazubil. Přeci jen, hraběnka byla určitě čistotná důstojná dívka, to věděl každý. Hraběnky už takové byly. Ale byly tu i jisté Hraběhny, to byl zcela jiný typ hraběnek. Nežili spořádaný život a měli děti s kdo ví kým, chuderky hraběhny. To je pak nikdo moc nechtěl, každý princ raději v posteli čistou, neposkvrněnou. Dorian zrovna tu myšlenku moc neuznával, jen ať se naučí, jak potěšit svého druha, ale nejlépe bez dětí, to asi ano.
"A co kdybych vyhrál spíše večeři s hraběnkou? Kterou jí uvařím?" zazubil se slastně Dorian na muže, který mu nabízel večeři s hrabětem. Takhle by si možná to soutěžení odpustil, kdo ví? Obojí totiž znělo velice lákavě.

[Rokytka]

Hobitka se ušklíbla. „Já mám raděj maso na medu,“ nadhodila, přičemž cítila, jak se jí ústa plní slinami. Už dlouho pořádný kus masa neměla. Žila spíš z kořínků a bobulí. A až bude zima, asi bude prostě žvejkat kůru nebo tak něco. „Gryfí flákotu sem fakt ještě neměla, takže nemůžu říct,“ dodala pak, vidíš, jak se tomu človíčkovi mění výraz ve tváři.
„Jo? Tak já ti klidně nějakej namaluju. A nechám si ho pořádně zaplatit.“ V mysli si přitom představila, co by z její snahy asi tak mohlo vzejít. Chudák by asi koukal jak černoch na zamrzlej kýbl, kdyby mu předala malůvku s tím, že je to on a přitom na plátně byl jakýsi patvar připomínající banán.
„Simtě,“ zahučela celkem zhurta. „Proč by se zrovna o tebe měla zajímat nějaká hraběnka. Se na sebe koukni,“ mavnutím ručky poukázala na celou jeho maličkost. „V tomhle oblečení se hodíš spíš mezi komedianty, než ke dvoru,“ inu pro tu jeho rudočernou extravaganci neměla pochopení… Každopádně její slova hned vzápětí vyvrátil chlápek, který jim skočil do řeči a sliboval jim za výhru večeři s hrabětem.
Roky podrážděně zkroutila obočí. Takovou nevychovanost nevyvážilo ani to, jak uctivě je oslovil a rozhodla se, být protivná už jen z principu. „Co já tady budu lámat za rekordy, když mám hlavu polovičatou, co všicní ostatní?“ Zabrblala a pak prstíkem namířila na své huňaté nárty. „A pochybuju, že by někdo chtěl v té šťávě lovit moje chlupy,“ poznamenala docela trefně. A vůbec. Co jí bylo po nějakých hrabatech. Akorát by se měl u večeře nad čím pohoršovat, protože zámeckou etiketu ji zatím nikde nenaučili.

[Dorian]

Dorian se na dívenku překvapeně podíval a poznamenal "Výborná volba," ocenil její vkus na dobré jídlo, protože kombinace masa s medem byla pokaždé slastná. On obecně med dělal mnoho věcí mnohem cchutnější, než jsou. Ať už to byl čaj, nebo již dříve zmíněné maso. Chápavě se pousmál a jen mírně kývl, když poznamenala, že ještě neměla gryfí.
"Ale jistě, drahá umělkyně, to je myslím samozřejmost," zubil se Dorian od ucha k uchu. Bylo samozřejmé, že za snahu se platí a tvořit obrázky nebyla levná záležitost, takže ani nečekal, že by pro něj kreslila levně.
"To je zcela špatná otázka, spíš by ses měla ptát, jak by mě nemohla zajímat, vždyť je to všehovšudy proslulá žena pro svojí spravedlivost a ženskost, snad i krásu. Každý by si přál mít tu čest s hraběnkou chvíli pobýt," zazubil se Dorian a podíval se na své oblečení, které zkrátka bylo krapet něco jiného, než se v Toussaintské módě nosilo, ale aby dělal komedianta? Přeci neměl šaškovský háv, aby něco takového dělal.´, pravda, byl odlišný od ostatních, ne však nutně komický či k smíchu.
"Na to bych kašlal, pořád ten rekord je tak nízko, že by to kdejaký trpaslík dokázal líp," uchechtl se. 35 kuliček, to znělo opravdu malicherně a nemyslel si, že by to Rokytka nemohla zvládnout. Navíc nikomu za soutěžení neplatila, tak by neměl být problém, že? Lehce jí zagestikuloval, aby to zkusila, přece tady nebyla jen aby si dělala legraci z ostatních.
"A ta šťáva se stejně lisuje, nějakej ten chloupek se ztratí," uchechtl se. Neříkal by to, kdyby to nebyla pravda, z vlastní zkušenosti ještě v životě nepil víno s něčími chlupy, přeci jen takovéhle věci se hlídaly, samosebou. A v Toussaint to měli jistě dosti šetřené, jejich víno bylo přeci naprosto vymazlené.