QUEST: A kam zmizel rum? - D

[Bibiana]

Pít na cizí účet, kdo by se zdráhal? Bibiana rozhodně ne. A pokud jako projev díků postačil široký úsměv, ještě lépe! Ty totiž rozdávala i v situacích nejméně vhodných. A nyní, jak se zábava ještě více rozbujařila, se blýskání zubisky doslova nabízelo. Jednou botkou si podupávala do rytmu, dlaněmi vesele bubnovala do rytmu stolu, byť kolikrát málem převrhla sklenku s drahocenným pitivem, když se jala předvést burácivý virbl vyplňující ony chvilky ticha při přechodu z jedné písně k další, či v momentech dolaďování strun nástrojů.
{Já se úplně minula povoláním,}pochválila samu sebe, jak jí to tlučení do stolu náramně jde, a kochala se výhledem na rozjuchané párečky na parketu. Ne, že by jí nenapadlo se přidat, jenže si uvědomovala svůj nevábný odér a zkušenosti z minulosti, kdy vlastně nikdo o tancující zaklínačku nestál. Za tak dobrý rum by byl vyloženě hřích kazit tak velkolepě budovanou atmosféru.
Samozřejmě, že si povšimla známé melodie v oušku libě znějící, jen se rozhodla pro dnešek nechat přímočaré hulvátství stranou. Však ona se příležitost, kterak zkřížit cestu té tajemstvím opředené cizince naskytne.
A jak na to pomyslela, už si to rázovala kolem ní. A pěkně jí počastovala pevným pohledem. Medailon radostně poskočil Ta kočka vládne Mocí! Což se musí samosebou prošetřit. I když to znamenalo postavit, nebo spíš usadit se do fronty u vedlejšího stolu.
"Já můžu?" Zakoulela očima po čarodějce nabízející čtení z dlaně a její oběti.
{Mám v dlani vepsaný zajímavější osud, než ten, který dnes a denně zažívám?} Zkusila na snědou krasavici mateřštinou, aby si ověřila, zda-li jí sluch nešálil, a jedním hbitým pohybem si pod paží protočila židli tak, že seděla obkročmo, lokty opřené o opěradlo, mozolnatou, prachem z cest a bojů zašpiněnou dlaň významně nastavenou.

[Lenna]

Jak už je zvykem u každého člověka, každý další panák přidává na náladě, a někdo jich opravdu nepotřebuje moc. To sice nebyl úplně případ naší Elenny, která sice nepila první ligu ale tyto dva panáky jí přivedli zatím jen do pěkná nálady, kdy se člověk cítí šťastnější a spokojenější než je. Zapomíná na problémy, které ho trápí a směje se i blbostem. Krátce poté co dopila panák na, který byla pozvána jako celá putyka jistým mužem, přišla za ní jeho partnerka a nebo společnice? Lenna, která již byla v dobré náladě, a místní umělci ho jenom zlepšovali si ze začátku ani nevšimla, že se do jejího okolí žena dostala a zaregistrovala jí až v moment, kdy na ní promluvila a současně se zeptala zda není ztracená. ,,Nejsem ztracená, proč tam myslíte?" zeptala se Lenna ženy tázavě ,,To vypadám tak jinak než ostatní, pche blbost" řekla si při pohledu na ženu a její mužský doprovod. ,,Nezlobte se, ale já na takový věci moc nevěřím.." hodina na ženu smutný pohled ,,..má sestra by byla určitě ráda za vyvěštění osudu." chvíli čekala a pak doplnila ještě jednu větu, ať nevypadá jako nevděčnice ,, I když musím nechat, že takový osud by nebyl úplně špatný.." hrábla si rukou do vlasů ,,...někdy časem". doplnila větu a až poté si všimla, že několik zvídavců celou dobu poslouchá její rozhovor se ženou. Na jedno z nich hodila trochu uražený pohled, že poslouchá cizí rozhovory ale co, dneska si to chtěla užít a tohle jí zrovna nějak extrémně nerozhodilo.

[Reginald]

Zatímco Bartimeus mluvil, mladík se usmíval a mlčel, aniž by mu skákal do řeči. Teprve když byl čas, aby také přidal něco málo ke konverzaci, nenechal čaroděje dlouho čekat na odpověď. „Oblíbený? Možná. Mám to tady rád,“ pokrčil rameny, jako by to celou věc vysvětlovalo.
Mladíka potěšilo, když si Bart zavdal vína a ocenil ho, a tak mu ještě dolil. „Je zerrikánské,“ dodal, „ale v Toussaint máte také výborná vína.“ Jenže na těch zerrikánských bylo něco... něco mimořádného. A také něco, co Barta nutilo, aby pil dál. Snad ta kořeněná chuť? Každopádně i jeho společník si naléval pohárek za pohárkem, takže nebylo třeba se krotit. „Já a zdejší? Vypadám snad na to?“ Zeptal se pak pobaveně, když Bartimeus začal vyzvídat. „Má rodina pochází ze Zerrikánie, ale obchodní příležitosti mě a mou sestru zavály sem,“ vysvětlil a pokynul hlavou k dívce, co zrovna svírala v ruce dlaň zaklínačky. Pak se ale zase vrátil k Bartovi, to ve chvíli, kdy jim na stole začalo přibývat jídlo tak pro dvanáct statných námořníků. „Aistan. Aistan Ramis,“ představil se a pak Barta vybídl, ať se dá do jídla.
Čarodějka mezitím už svým úsměvem oblažovala Lennu, která se k celému věštění stavěla až příliš skepticky a nenechala se zlákat, nicméně ani tak tajuplná dívka neodešla s prázdnou, protože se k nim dravě vetřela zaklínačka, co seděla opodál. „No, vidíte, někdo se toho nebojí,“ broukla k Lenně a popadla do ruky zaklínaččinu dlaň, aby se ni podívala. A vida, že zaklínačka na ni spustila zerrikánsky, zvedla k ní oči. {A když už budete znát svůj osud, co vás donutí se ho držet a nezkusit ho změnit? Kdo říká, že osud člověka je předem daný?} Zašveholila čarodějka zpěvavě, ale stejně se do dlaně zadívala, jako by právě teď nezpochybnila veškerou schopnost nahlížet do budoucnosti. {Někdo blízký, kdo současně je až příliš vzdálený, vám zkříží cestu. Vidím... dobrý obchod a úspěch. A také vidím, že jste už dlouho nepila zerrikánské víno, a že to toužíte napravit.} Oznámila Bibianě pobaveně, načež zavřela její dlaň a přesunula ji zpátky k ní. Co se zaklínačkou vlastně dělal takový dotek čarodějky, to mohla dívka jen matně tušit. „A co vy? Když ne osud, co třeba mořskou štiku a uzeného úhoře? Můj bratr očividně zase jí očima...“ povzdechla si nad plným stolem jídla, když se ohlédla po mladíkovi s Bartimeem. „Jsem Chinyere a vy,“ ukázala prstíkem s pěstěným nehtíkem na Lennu, „vy máte prázdnou skleničku. A můj bratr nemá rád, když jsou hosté na suchu.“ Pozvala je obě dvě ke stolu, kam zamířila i sama, a kde to vypadalo, že pokud někdo těm dvěma nepomůže, vyhodí se zbytečně spousta jídla. Co by za to děti v Zerrikánii daly...

[Bartimeus]

Bartimeus se letmo usmál a pokýval hlavou, protože to, že to tady má mladík rád, bylo očividné. Stejně jako to, že tu mají lidé rádi jeho, a to zřejmě jak místní štamgasti, tak majitelé hostince.
Co se vín týkalo, k těm měl Bart vždycky co říct. „Zerrikánské víno už jsem ochutnal, ale rozhodně nebylo tak dobré, jako tohle,“ poznamenal pochvalně, „ta kořeněná chuť mi přijde taková... jedinečná.“ Jedinečná, lákavá a neodolatelná, takže nebylo divu, že v něm víno mizelo jako v bezedné propasti a moc rád si nechal dolívat. Zerrikánské víno mělo však zjevně i tu vlastnost, že rychle stoupalo do hlavy, takže se blonďáček brzy culil jako pitomeček a v očích mu přeskakovaly nezbedné jiskřičky.
„Nevypadáte, ale nebyl byste první cizinec, co se rozhodl usadit na severu,“ vysvětlil a pokrčil rameny. To, že sem se sestrou vyrazili kvůli obchodu dávalo smysl, a tak Bart s úsměvem na rtech přikývl. A když se mu mladík představil, jeho úsměv se ještě rozšířil. „Těší mě,“ broukl, přičemž se mu na okamžik zadíval do očí, až mu z toho přejel mráz po zádech. Aistanovy tmavé oči byly totiž nebezpečně uhrančivé.
Jídlo Bart nenechával bez povšimnutí, ale vyloženě se nenacpával, jako by týdny nejedl – spíš k vínu porůznu uždiboval, ochutnával a občas prohodil nějakou tu pochvalnou poznámku, protože to, co mu tady bylo nabídnuto, bylo vynikající. Když se pak ke stolu přidala trojice dam, z nichž jedna z nich nepochybně oplývala Mocí a druhá byla zaklínačka, Bartimeus si je zvědavě prohlédl, načež se pousmál a proti další společnosti ho ani nenapadlo zaprotestovat, i když byl možná rád, když s Aistanem seděli u stolu téměř sami...

[Bibiana]

Bibiana přísedící Lennu počastovala protočením očí. "Zábava, proč zamítat?" A velice ochotně nechala svou dlaň vklouznout do té čarodějčiny. Náhle celým tělem zaklínačce projelo elektrizující zabrnění, které vybouchlo v hrudi jako takový malý ohňostroj, až se svislá zornice na okamžik roztáhla do celé své kulaté nádhery. Jako když si vědomě přihne o něco víc racka, než je doporučováno. Blaho. Z tohoto niterního pohnutí ji náhle vytrhla slova zformovaná v rodné řeči. I roztáhla pusinu do spokojeného úsměvu, až nebezpečně blýskla zoubky.
{Možná lidé, kteří se osud snaží vyčíst?} Povytáhla tázavě obočí, ale nerada by se pouštěla do zbytečně filozofických disputací. Kdepak. Opravdu byla zvědavá, co jí čarodějka předpoví. K čemu se skrze hluboké, klikatící se rýhy brázdící její mozolnaté dlaně dobéře.
{Pokud se mi vyčtený osud bude zamlouvat, měnit jej nebudu chtít,} zazubila se, {a pokud mi předpovíte peklo na zemi, inu, pokusím se na něj připravit ještě lépe. Protože si myslím, že sice každý má svůj osud, ale všichni nakonec dospějeme ke stejnému společnému vyvrcholení celé té životní túry.}
Pak už pouze sklouzla pohledem ke své ručce, té rozevřené knize v níž nedokázala číst, aby si vyslechla hloubkou opředená slova. Avšak, šlo vůbec v tak veselém prostředí věštit s kulisou napjatého očekávání zvětšující se tíhy v duši s každou vyřknutou předpovědí?
A jak tušila, tak se i dočkala.
{Dobrý obchod a úspěch by se šikly,} uculila se spokojeně, {a ten neznámý známý, tak to se budu muset opravdu nechat překvapit, protože já nikoho takového nemám. Nebo o tom aspoň nevím,} a poklepala si významně ukazováčkem na spánek. Jó, zkouška trav a každodenní popíjení elixírů nejsou zrovna antioxidanty nabité smoothie. "Viděla? Můj osud dobrý," drcla Lennu loktem do paže, "neváhat, zkusit," instruovala neodbytně.
{Tak to mi mluvíte z duše, Zerrikánské víno si nechám líbit,} přitakala jako zkušený somelier, ačkoliv z vlastní zkušenosti se napila opravdu dobrého Zerrikánského vína jen jednou, když jednomu zazobanému nebožákovi sukuba vy...ehm ehm... duši z těla a ona měla zjistit příčinu úmrtí a případně si s tou stvůrou poradit. Tak velice pečlivě prohrabala celou vilku, hlavně ale zásoby jídla a pití a hybridí nymfomanka jí díky tomu proklouzla. No, aspoň si další mohl užít. Netvrdí snad každý druhý muž, že zemřít během aktu je ta nejlepší smrt? A ona se po dlouhé době pořádně nadlábla. Lepší, než pár peněz, za který by si nekoupila ani polovinu toho, co ztláskala. Hamižní dědicové. Za to jí ty lítající vidle fakt stály.
Tlachy v obecné řeči se snažila Bibi poslouchat jen tak napůl. Což stačilo ke zjištění, že by se mohla i nadlábnout. A byť jí začal na ramínku poskakovat vykřičníček obezřetnosti, následovala Chinnyere k faraonkovi.
{Buďte pozdraven, šlechetný pane,} zakřenila se na muže zvesela a vzala první místo, které k ní bylo nejblíže. "Večer i vy," neopomněla ani na blondýna s hustým knírem, ale pozornost věnovala pro tuto chvíli výhradně strůjci dnešního bujarého večera.
{Děkuji za rum a výklad,} počastovala sourzence zářivým pohledem. {Co jste zač? Dobrodějové, co že živí na blahu ostatních?} Roztáhla ústa do širokého, pobaveného úsměvu. Div, že se sama sobě nezačala pohihňávat. Dobrodějové! Fakt síla. Proto dodala: {Jak bych se vám mohla revanžovat?}

[Lenna]

Na otázku Bibiany odpověděla jednoduše Nezamítám, akorát na takovéto věci nevěřím." podívala se na ní a mrkla na ní s náznakem toho, že se těší na její výklad osudu.
Lenna jen sledovala tu zaklínačku, která najednou mluví stejným jazykem jako snědá žena, která jí věštila osud. Na tom by samozřejmě nebylo nic divného, kdyby zaklínačka nebyla více bílá než ona, a Lenna jí typovala na seveřanku. Poslouchala tedy jejich rozhovor a snažila se odchytit třeba jedno slovíčko, ale ani to se jí nepovedlo a tak tak jen stála a čekala co se bude dít poté co jí vyvěští osud z ruky. Té věci stéle nevěřila, i když jí věštba stále hrála v hlavě a říkala jí jak moc pěkné by to někdy bylo, se takhle usadit s někým koho má opravdu ráda na místě, které má opravdu ráda.
Po dokončení věštby se žena zase otočila směrem k Lenně a nabídla jí jídlo a tím že jí následně podala ruku a představila se. ,, Těší mě, mé jméno je Elenna..." řekla větu a chvíli se rozmýšlela co a jak odpovědět na pozvání ke stolu plného jídla a na skleničku. ,,Štiku si dám moc ráda, a skleničkou také nepohrdnu." odpověděla spokojeně Lenna a vydala se ke stolu kde seděl bratr Chinyere a nějaký další mladík. Když přicházela ke stolu na oba se usmála a oba pozdravila ,,Přeji krásný večer, pánové. " po této větě došla, až ke stolu a čekala co se bude dít dál.

[Reginald]

A tak se všichni nakonec sešli u jednoho stolu, kde bylo opravdu z čeho vybírat, co se jídla i pití týkalo. Před děvčata Chinyere hned postavila pohárky na víno, aby jim nalila, a jen co obsluhující slečna donesla další talíře, vyzvala je, ať si nabídnou, co hrdlo ráčí. I Aistan nové společnice u stolu pozdravil pozdvižením číše, přičemž obsluze poručil, ať doplní džbánek a donese jim nějaký dobrý rum, aby zábava nestála. Jídla na stole bylo až moc, takže základ pro alkohol měli jednoznačně dobrý.
{Vidím, že vám náš rodný jazyk není cizí, ale na rozdíl od nás nevypadáte jako někdo, kdo by tam měl předky. Hádám, že vás tam zavál osud?} Promluvil Aistan k Bibianě a se zájmem poukázal na její medailon. „Aistan Ramis, jméno mé, dámy,“ představil se jim nakonec v řeči obecné, aby nemusel pro zbylou společnost příliš překládat. „A dobroděj nejsem, pokud nemám zrovna dobrý den. Spíš dobrodruh a obchodník, co zdejší podniky zásobuje cizokrajnými pochutinami. Třeba rumem...“ zakroužil zlatavou tekutinou ve skle a napil se. „Revanž není třeba, mám rád společnost a mám rád příběhy. Ale jestli nechcete žádný vyprávět vy, mohla by třeba má drahá sestřička...“

A v podobném duchu plynul celý večer, kdy víno teklo proudem a měli jste možnost ochutnat hned několik rumů, které pro vás Aistan sám vybral a pověděl vám k nim krátký příběh, i když nikoho nenutil, aby pil nebo snad poslouchal. Až když se k vyprávění dostala jeho sestra, začla vám těžknout víčka, zatímco na rtech vám pohrával úsměv...

Bibianino ráno se neslo ve znamení bolehlavu, i když na to možná nebyla zrovna zvyklá, protože si jako zaklínačka zvykla, že se její hlavě nic takového stát nemůže, ale dnes si to užila za všechny předchozí dny, kdy kocovině díky mutacím unikla. Měla ale štěstí, neprobudila se na stole, jak by se dalo po včerejší bujaré zábavě očekávat, ale v posteli. Široké, pohodlné posteli v prachových peřinách, ale nic jiného jí smysly nenapovídaly, jakoby vypnuly. Cítila jen jemnou vůni sandalového dřeva a jasmínu a když otevřela oči, měla opravdu zajímavý výhled na Aistana, který si zrovna zády k ní u zrcadla svazoval vlasy do culíku. Když si všiml jejího pohledu, pousmál se. „Snad tě moc nebolí hlava, nevím, jestli na toussaintského čaroděje není to naše víno moc těžké...“ Matoucí? Možná. Při bližším pohledu pod peřinu mohla zjistit dvě věci - že je oblečená a že jí rozhodně něco chybí a něco přebývá.

Zatímco tělo si vesele polehávalo v Aistanově posteli, mysl mladého čaroděje se probudila v jiném pokoji, mnohem skromnějším, ale útulném. Spánek neměl zrovna dokonalý, na břiše se mu spalo zle a často se převracel, i ta hlava ho dost pobolívala... a pochybná tíha ho tlačila na hrudníku. Co to ale bylo proti tomu, když se vedle něj zavrtěla Lenna, které se jako jediné spalo celkem dobře. Hlava jí nebolela, tedy zatím - jakmile totiž otevřela oči a uviděla vedle sebe ležet sama sebe, sletěla šokem z postele a tak trochu se praštila o noční stolek. Jeden pohled do zrcadla naproti však celkem stačil, aby zjistila, že zatímco její tělo vesele pochrupává v posteli, na ni se ze zrcadla překvapeně kouká zaklínačka Bibiana...

[Bartimeus]

„Krásný večer i vám,“ zazubil se Bartimeus jako sluníčko na novou společnost, i když díky zaklínačce poté maličko nakrčil čelo - to proto, že absolutně nerozuměl tomu, co říká. Tušil, že ta řeč bude zřejmě ofirština, ale to neznamenalo, že by něčemu z té hatmatilky rozuměl a považoval za krajně nezdvořilé, aby se tak u stolu hovořilo. To by bylo, jako kdyby tu na ně začal žvatlat nilfgaardštinou, což se klidně mohlo stát, vzhledem k tomu, že už měl pár promile v kožichu.
„Bartimeus Aclassi, rád vás poznávám,“ následoval Aistanova příkladu, když došlo na představování, a přitom si přisednuvší dámy zvědavě prohlédl, nicméně tou dobou už je zřejmě viděl maličko rozmazaně. Zerrikánské víno stoupalo rychle do hlavy a v kombinaci s rumem bylo skoro až udivující, že pan Aclassi ještě neleží v kómatu pod stolem. Uměl překvapit. K vypravování příběhů se ovšem nedostal, i když by rád - rád mluvil, rád vyprávěl a měl k tomu to správné charisma a podmanivý hlas, jenže jazyk protestoval a motal se mu o sto šest.
A tak Bartimeus nakonec skončil u toho, že po zbytek večera seděl u stolu, uculoval se jako pitomeček, poslouchal ostatní a uždiboval přitom nejrůznější pochutiny. A samozřejmě zvědavě ochutnával rumy, o nichž jim Aistan tak zasvěceně vyprávěl.

Jakkoliv byl uplynulý večer zajímavý, ráno čekalo Bartimea nepochybně ještě zajímavější. Vlastně to bylo zřejmě to vůbec nejzajímavější ráno, které kdy zažil.
Bolela ho hlava, ale to se dalo očekávat, dalo se očekávat i to, že se moc dobře nevyspal a že nevyskočí z postele jako rybička. To ostatní ale opravdu neočekával.
S trhnutím se probudil, když pravděpodobně uslyšel vyjeknutí a tlumenou ránu, jak něco těžkého dopadlo na zem, a prudce se posadil. A už tehdy mu navzdory kocovině došlo, že tady něco nehraje. Tak zaprvé - i když si toho z předchozího večera zas tak moc nepamatoval, byl si celkem jistý, že usínal v posteli vedle Aistana. A tohle rozhodně nebyl jeho pokoj, tenhle byl menší a skromnější.
Za druhé tu byla ta osoba, která žuchla z postele a s kterou večer v posteli určitě neskončil; kdyby spal se zaklínačkou, určitě by si to pamatoval, ne?
A pak tu byla také ta věc, která ho tížila v oblasti hrudi a která na jeho dokonalé tělo rozhodně nepatřila. Bartimeus opatrně nakoukl pod přikrývku a vzápětí to byl on, kdo zakřičel. Nebo nebyl? Ten hlas totiž rozhodně nebyl jeho - ten tam byl nízce posazený chraplák, z jeho hrdla se vydralo cosi vysokého, ženského. Zmaten a vyděšen vykřikl znovu, a když se ten hlas ozval podruhé, v rozbolavělé hlavě mu to začalo šrotovat tak vehementně, že z toho málem zkolaboval.
Teprve pak se odvážil položit si dlaně na hruď. Hmatal, osahával něco, co mu rozhodně nepatřilo, a po nějaké chvíli téměř hystericky zkonstatoval: „U Velkého slunce, já mám prsa!“ Říkal to ženský hlas, takže to ani neznělo tak divně, ale mužská mysl se tomu všemu notně vzpírala. „Já mám prsa, hmmm,“ vydechl po chvíli, ještě párkrát si sáhnul, a pak uznal, že se mu to asi všechno zdá.
Se suverénním úšklebkem na rtech se štípnul do paže, přesvědčen, že se vzápětí probudí, ale nestalo se. Štípnul se znovu, nic. Pak mladý pan Aclassi (nebo slečna Aclassiová?) začal propadat upřímnému, koncentrovanému zděšení. Nemohlo se přece jen tak stát, že by se ocitl v cizím těle, nebo ano? „Bibiano?“ prohodil opatrně Lenniným hlasem k té osobě, která se válela po zemi, ačkoliv mu jakýsi šestý smysl našeptával, že to Bibiana zřejmě nebude. Jenže pokud on byl v těle Lenny a tohle nebyla Bibiana, znamenalo to snad, že se zaklínačka probudila v jeho těle? Bartimeus zoufale zakvílel.
Chápejte, prsa byla sice super, ale hysterický gay je dokázal ocenit jen chvíli - o pár okamžiků později už zoufale toužil být zpátky ve svém těle.
Obzvlášť když mu došlo to nejhorší... Opatrně zvedl ruku, luskl prsty a natáhl se pro Moc, aby vykouzlil alespoň drobné jiskřičky mezi palcem a ukazovákem, ale nic se nestalo. Vůbec nic. Necítil žádnou moc, žádnou zvláštní energii... cítil se naopak naprosto obyčejně, tedy tak, jak se necítil pravděpodobně nikdy v životě. „Kurva,“ zaklel, ačkoliv k peprnému vyjadřování obvykle nesklouzával, ale teď to zkrátka nešlo jinak. Ať se stalo cokoliv, ani trochu se mu to nelíbilo - už jen proto, že vyrovnat se s pocitem absolutní bezmoci bylo nesmírně obtížné. Vždyť on byl na Moci svým způsobem závislý... A hlavně - neměl ani svoje dokonalé vlasy. Fňuk!

[Bibiana]

Tak se nakonec všichni našli a sešli a seskupili u V.I.P. stolu místního zásobovatele, jak se velice záhy dozvěděli od samotného faraonka, tedy Aistana. {Těžko říct,} pokrčila Bibča ledabyle rameny, {zkoušky trav vám nejen vymažou mozek líp, než moc absintové víly, ale mají na každého vlastní vliv. Jestli jsem byla předtím černá nebo ne, netuším. Jako to, kde bych tak měla kořeny. A je to možná dobře. Kdo by chtěl být spřízněný s vědmačkou, no ne?} Zazubila se na soustolníky svým typicky nebezpečným úsměvem. {Proto připíjím na vaší odvahu!} Pozvedla sklenku do výše, takže i když půlka osazenstva nemohla rozumět slovům, toto gesto bylo výmluvné až až.
A tak si večer zaklínačka užila s náležitou bujarostí a hlučností. Smála se, až nepřirozeně zarudlé dásně odhalovala, přihazovala své morbidní historky o vyvrhnutých střevech a usekaných hlavách, sbírání slizké ektoplasmy z pokořených přízraků, zkoušení jestli je lepší používat na fledery černou krev, nebo se jim postavit v boji. Těžko říct, jestli byli Aistan s Chinnyere či Bart s Lennou rádi za poodhalení mozaiky zaklínačtina života, ta se však nijak nežinýrovala, takže pokud byla puštěna ke slovu, žvanila a pokud ne, mlčenlivě naslouchala a dál upíjela drahých vín a rumů. A pěkně do zásoby, kdo ví, kdy se k tak kvalitnímu pitivu opět dostane.

***

U rozzuřenýho draka, moje hlava! Zaúpěla v duchu. A jelikož své nářky upínala až k instanci v Zerrikánii nejvyšší, jíž vyloženě nevyznávala, bylo jí na umření. S o to větší hrůzou si tento fakt připouštěla. Ona! Zaklínač a ještě mnohem víc uvyknutý pít dryáky, než ti z ostatních škol! Jak je to možné, že má místo mozku rozkopanou a rozdupanou sliznatku?! Jak se jí přihodilo, že jí spánky propichujou rozžhavené čepele dýk! Že jí celá mysl chrastí ostrými střepy!? Co? Proč? Kdy? Kde? Jak?
"Che-chrrr-heee," úpěla a sípala hrdelními skřeky. Na formulaci slov neměla sílu. Tu ostatně nenacházela ani na to, aby otevřela oči. Pokud jí nyní provádějí zákeřní skřeti akupunkturu bulv, co potom, až se střetne se světlem? A že si jej i přes zavřená víčka uvědomovala citelně. A ač mohlo být sebe měkčí, do zarudlých očí se zakousne s zuřivou nemilosrdností Bestie.
Je to tady, umírá! Ano, zaručeně, umírá! Přežila toho tolik a teď dospěla na konec své cesty. Nah. Kdyby aspoň odpadla po pořádnym loku ovocem prosyceného rumu a nemusela si tohle prožívat!
{Cože?} Zaúpěla, když jí přestala pronesená slova odkudsi rozřezávat mozek na titěrné kousíčky. {Čaroděj?} zaúpěla ve výšinách skoro až ultrazvuku. {Kde by se tu vzal čaroděj?} Zajímala se ztěžka, avšak každá myšlenka, natož slovo, stálo zaklínačku mnoho sil a sebezapření. A opravdu zaklínačku?
Nedá se nic dělat, musí zjistit, co se to tu děje. Když už si nepamatuje, co se stalo. Ale třeba by jí dotyčný mohl osvěžit paměť.

Velice ztuhle a pomalu se posadila na posteli, ruku přitisknutou na čele, aby se jí snad ztěžklá, rozbolavělá hlava z krku neskutálela. Tak a teď jedno oko! Sakra, to je bolest! Dobrý, zvládám. Rozdýchávala se ztěžka na další bolestný krok. Druhé, dobrý! Ne, žaludek! Klid, klid! Pěstičkou před nadouvajícími se tvářemi rozmlouvala svým útrobám převrácení se na ruby.
Uf, tak tohle jsem zvládla. Opřela úlevně hlavu o pelest postele. Jedeme dál. Napřed krvavý pohled zapíchnula do stropu, aby se s ní celá místnost přestala houpat. Poté opatrně stočila pohled před sebe.
{Aistane!} vyhrkla překvapeně. {Pro draka, co se dělo?} Plácla se rukou do čela. {Sssss,} zakničela vzápětí bolestivě.

{U dračího spáru!} Zavřeštěla, jakmile se odvážila znovu otevřít oči a pohled jí padl do zrcadla. {JAK?!} Začala se pomateně osahávat na obličeji, ve vlasech, na krku a pak po celém těle! {Ááááá!} Naplnila svým jekotem celý pokoj.
{Kde jsou moje..? A co je tohle? To se mi snad zdá!} Šok byl tak silný, že veškeré neduhy kocoviny byly odstrčeny do koutku nepozornosti. Nemohla si dovolit bědovat, když se událo. Co vlastně?

{Co v tom pití, pro všechny zlaté šupiny, bylo?!} Střelila po Aistanovi ostrým, zároveň však zoufalým pohledem cizích očí. {Tohle je špatný sen! Přelud, výplod fantazie!} A začala se nemotorně hrabat z postele ven, protože mysl sice odhodila bolest vdál, tělo si svojí koordinaci stále odpíralo. Takže se zaklínačka, tedy teď čaroděj, zamotala do peřin takovým způsobem, že z postele padla na bok, celá zašmodrchaná jako nějaký kokon.
A i v tomto stavu, snažíc se vymanit ze sevření peřiny, posouvala se píďalkovitými pohyby zarputile směrem k faraonkovi. {Ty, ty..!} Spílala mu, načež se v půlce cesty konečně z přikrývky vymanila a pokusila se konečně postavit na obě nohy. Což se jí po prvotních nezdarech a pádech přece jen podařilo, aby zjistila další diskomfort.
{Sakra! Co to zase je!?} Stočila pohled do oblasti beder. {To překáží!} A zcela bezmyšlenkovitě si začala nově nabyté nádobíčko urovnávat, neboť se nepříjemně lepilo na stehna. Jenže, jak ještě neměla v ruce ten správný gryf, nepovedlo se to ani napoprvé, ani na podruhé, a buďme rádi, že alespoň na potřetí.
{To svědí! Boha! Už se nedivim, že se chlapi pořád hrabou v rozkroku!} Zakňourala. Jenže, ono to svědilo i jinde, pod nosem!
{Knír?} Zatahala si neurvale za jeden camfour. {Čím jsem si to zaloužila!?} A sevřela Aistana pevně kolem ramen, přičemž na něj poulila oči, v bělmu naběhnuté žilky, jen prasknout.
Ale nepraskly. Zato se ozvalo škodolibé blaf a šátek přehozený přes roh zrcadla začal plápolat rozverným plamínkem.
{Jajks!} Uskočila Bibina o kus dál. A vlastně!
{Kde je moje tělo?!} Zděsila se, až celá pobledla!

[Lenna]

Poté co Lenna přisedla ke spolu se zaklínačkou ke stolu. Rozhovor mezi muži přestal a hostitel se konečně představil. "Těší mě, mé jméno je Lenna." usmála se na něj. Poté se napila další rundy, kterou přinesli na stůl. Stále jí zaráželo, že se nějak nechce revanžovat, ale co asi si chtěl užít trošku srandy, a ta se nejvíc užívá s opilými lidmi, že?

Probuzení po večeru nebylo až tak hrozné jako Lenna čekala. "Asi jsem toho zas tolik nevypila." řekla si a převalila se na bok. Po otevření očí jí čekalo překvapení, ležela tam ona? Promnula si oči protože si myslela, že stále spí ale ne fakt tam byla ona. Z šoku, který se dostavil za pár okamžiků spadla, až z postele. Při pádu se celkem dobře bouchla o roh nočního stolku. I přes nepříjemnou bolest se vzedla a podívala do zrcadla. To co viděla jí zděsilo, ještě víc než to těla. Nebyla to ona! Viděla v tom zrcadle tu zaklínačku z večera, Bibianu. "Tohle je nemožný, co se to kurva děje?" řekla si v hlavě a šťípla do tváře, když v zrcadle viděla, že to udělal i obraz Bibiany, došlo jí, že se jí to fakt nezdá. Poté na ní promluvilo její tělo, jejím hlasem. "eh? Ty jsi já?" vykoktala Lenna. "Nejsem Bibiana, ty taky nejsi Bibiana?" tohle bylo divný, né jenom, že se prohodili ony dvě, ale ten muž v tom byl asi taky. "Kurva co se to děje?" zeptala se ho/jí Lenna Bibiany hlasem. "A nesahej mi furt na prsa, prosím. Děkuji" mrkla na svoje tělo. Přece jenom není to příjemná věc, když vidíte někoho ve vašem těle jak vás osahává. I když ona si tedy taky sáhla na Bibiany poprsí, bylo to něco jiného, než její, hlavně ve velikosti tedy. Poté co se úplně probudila začala rozeznávat to, že se převtělila do zaklínačky, začala slyšet lépe, než před tím a měla taky ostřejší zrak.