Quest: Jak je důležité míti Philippu - ND

[Bruxa]

Vývěsku zřejmě vidělo více lidí, než by se dalo čekat a to dokonce i Bruxu poměrně překvapilo. Hlavně by tu nečekala elfku, ač matka dítěte je stejného původu. Ale tohle je země daleko od místa, kde se obvykle nachází. Ona tu také v podstatě je čistě náhodou. "Překvapujete, Půvabná," zavrní s úsměvem jejím směrem.
Je třeba se ale věnovat i jiným členům téhle podivné výpravy, jak to tak vypadá. Například k alchymistovi, jež je jí známější. Potkávají se společně opravdu často. Náhoda či snad osud? Nedostane však příliš prostoru na přemýšlení, jen po něm hodí očkem a lehce se usměje, vzpomínky na něj má zatím pěkné, ač s ním nic neměla.
Pak je tu totiž také další z čarodějek. Ach ano, tuhle také zná. Kde se tady je všichni berou? Na ni moc velká náhoda, tolik známých tváří na jednom místě. Začíná mít pochybnosti, jestli by neměla zmizet a přenechat toto celé té bandě. Málo jich není, na to že mají hledat jedno děcko, zatoulané v lese.
Protože se objeví i mužská populace od nadaných. Bruxa je už na to vytrénovaná dost, aby si toho všímala. Vždy je lepší vědět s kým se stýkáte a poznat ty, kteří patří k vám.
Dokonce i zaklínač si našel cestu k vývěsce Wyzimské. To už taková divná náhoda dle ní není, ale stejně. Nedá ji to spát. Má předtuchu, že se stane něco, co tu ani jeden z nich neočekává. Proto je ve střehu, své dýky i nadání připravené k použití.
Tedy, zdá se, že už jsou zde všichni. Matka se konečně rozhoupe, aby jim řekla, co se stalo. A opět je tu ten pocit, že tu nemá být. Jen v tichu však poslouchá. Poslouchá, než se objeví jiný pocit. Pocit silné Moci. A ty oči. Bruxa sice ještě nikdy neviděla nikoho s takovou barvou, ale to není důvod jejích obav. Je v tom něco víc. A to podezření se jí potvrdí, když se jí ten klučík přijde dotknout. Na místě, kde se ji dotkne, ji ruka svrbí, částečně jakoby mrazí. Zasyčí a podívá se po ostatních přítomných nadaných. Museli to cítit taky. Ty kaňky ji vůbec nedělají radost a má pocit, že oni taky ne. Navíc jí to až moc připomíná metody jejího společenství, o kterém tihle dva zase nic neví.
A jak se kaňky rozpíjí pořád dál a dál, Bruxa se rozhodne, že hledat jedno dítě v šesti lidech teď není priorita. Alespoň ne pro ni. Vydechne, omluvně se rozhlédne po všech, kdo se vydali hledat ztracené dítě elfí matky. "Promiňte. Věřím, že to dítě najdete i bez mé pomoci." Ta slova patří hlavně alchymistovi s Půvabnou. Těm dvěma věří, že se jim povede splnit úkol. Zvlášť když i toho mají zaklínače. Pak se vydá po stopách podivného klučíka, s mrazením na svých rukách. Příjemné to teda není a to je přesně ten důvod, proč musí jít, za ním. Minimálně chce vysvětlení. Proti dalšímu tetování by nic neměla, ale... Bratrstvo by jistě nesouhlasilo s tím, že je někde podvádí!

[Elaine]

Irvielin úšklebek na ni zapůsobil, jako by se jí někdo pošťoural rozžhaveným pohrabáčem za hrudní kostí. A přiznejme si, to není úplně nejpříjemnější pocit. Od onoho osudového dne sice už nějaký čas uběhl, ale zjistila, že rána, kterou zanechal, je ještě pořád celkem čerstvá. A hrabat se v ní neuvěřitelně bolelo. Nenáviděla to. Hlubinné proudy dole zuřily a přelévaly se, hrozily prolomit hladinu jejího sebeovládání.
Jak tvrdívala její babička, vulgárnost nebyla náhradou za důvtip. I přesto měla teď chuť být velice, velice vulgární, zvláště při odpovědi na podobnou provokaci. Ale nějakým zázrakem to ustála. V duchu si představila, jak natahuje ruku skrz prostor a čas k oné chvíli tehdy u jezírka a Irviel tlačí hlavu pod vodu. Ne tak, aby vypustila duši… bohové, nebyla žádná vražedkyně! Ale na dost dlouho, aby se elfka vylekala a taky se trochu nalokala vody. Na dost dlouho, aby jí ten vítězný úsměv odplavila voda.
Na vzdušnou hubičku se dokázala jen usmát. Pozdravila by, ale nevěřila vlastnímu hlasu. A tak se raději soustředila na zbytek.
Když přišel ke Kaelovi ten podivný zaklínač a vybafl na něj, mírně vytřeštila oči a pak si dala ruku před ústa, aby ztlumila tiché, pobavené uchichtnutí. Že by nové dynamické duo? Pak se bude muset Kaela vyptat, jak k takové… známosti přišel.
Ale na to bude čas později, teď poslouchala ustaranou elfí matku. „Máte něco, co té malé patří?“ zeptala se elfky, když domluvila. No, kdo neznal magické zákonitosti, nemusel by si hned vyvodit, o co jde. Třeba by si myslel, že má skvěle vyvinutý čich? Jednoduché lokační kouzlo a můžou jít brzy spokojeně domů.
Kdo ví, zda dostala odpověď na svou otázku, nebo ne… ale to už se do místnosti vřítil kluk v podivném odění, jaké ještě jaktěživ neviděla. Kde byly vrstvy, záhyby, šněrování? A to tetování k tomu… o magické moci ani nemluvě.
Přešel a dotkl se jich tak rychle, že Elaine pořádně nestihla zareagovat, natož rukou ucuknout. Nebo ji naopak natáhnout a zachytit toho malého vykuka, než jim uteče. Chlapec na ně vážně upíral oči a ona mu ten pohled neméně vážně oplácela. O čem to ten koktálek mluví?
Chlad rozlévající se z předloktí dál byl sice zvláštním způsobem příjemný, ale nevěstil nic dobrého. Mírně přimhouřila oči, vyhrnula si rukáv a zahleděla se na přelévající se oživlý inkoust pod kůží. Uřknutí dotekem? Tak to tedy ne.
Zahleděla se na Kaela. „Nevím, jak ty, ale i kdybych stála o ladící tetování, očekávám, že se mě nejdřív někdo zeptá,“ prohlásila suše s trochu kyselým úsměvem. „Půjdeme to prověřit?“
Ještě, než se vydala pryč, otočila se ke stolu a zadívala se na elfí matku. „Doufám, že mě také omluvíte. Zdá se, že tohle nesnese odklad,“ usmála se na ni omluvně. „Jsem si jistá, že když tady pana zaklínače zavedete na místo, kde vaše dcera zmizela, možná dokáže odhalit, kam se poděla. Pokud to půjde, pokusím se k vám v budoucnu připojit co nejdříve.“ Ujistila ji.
Pak se ještě otočila k Irviel. „Hodně štěstí,“ popřála jí vážně a věnovala jí chladně odměřený pohled, než na ni mrkla a odvrátila se k odchodu ke dveřím. Těžko říct, jak to myslela. Hodně štěstí při hledání? Přála jí štěstí, ať se znovu nesetkají? Tohle kolo měla Irviel možná trochu navrch, ale Elaine měla na své straně víc, než jen pěsti a vzdušné hubičky. A pokud dostane příležitost, ukáže elfce, že dělat si z čarodějek legraci rozhodně není dobré pro zdraví.

[Kael Wolferen]

Celá tahle záchranná akce začínala smrdět a už od počátku působila jako špatný vtip. Vejdou tři čarodějové, albín zaklínač, zrzek, dvě elfky a pěkně děsivý dítě do hospody a... no, co bude dál nevěděl, ale brzy ten konec vtipu jistě odhalí. Upřímně ale nevěděl, co ho na jeho současné společnosti rozhodilo více - zda příchod Ifeho, který ho stihl poplácat po rameni a vyslat (ne)příjemné vibrování jeho tělem, nebo Elaine, kterou měl po letech problém poznat, i přestože se téměř nezměnila. Ach ty pověstné magické schopnosti, jaké divy dokážou. Hlavně Kaelovi ale trvalo si vůbec uvědomit, kdo se na něj tak usmívá, jelikož přecijen to byla řádka let, co se s Elaine setkal v knihovně a vypustil ji z hlavy, nemluvě o tom, že by čekal, že v dnešním světě už dost možná bude po smrti. Nu a pak tu byla další dvě věci, které našeho čaroděje znepokojovaly, a to byla výměna mezi Elaine a mladě vypadající elfkou, a výměna mezi onou elfkou a snědou čarodějkou. To první působilo tak, že si každou chvíli půjdou po krku a to druhé bylo zase podivně úchylné. Skvělá společnost, brzo bude potřeba drink, aby tohle vstřebal.

Po Ifeho dotyku se Kael neubránil trhnutí a ucuknutí z dosahu zaklínače. I když vycítil zaklínače o pár milisekund dříve než došlo k narušení osobní zóny, byl překvapen. Když se čaroděje dotýkala Saxa, bylo to jiné, tohle bylo spíš nepříjemné, asi jako když vás cizinec začne hladit po vlasech. Taky si to člověk zrovna dvakrát neoblíbí. Navzdory tomu, a i navzdory mírnému oprášení ramene, které Kael udělal nevědomky, se na albína usmál a trochu nevěřícně zakroutil hlavou, 'Koukám, že na sebe máme štěstí,' pronesl klidně a přeměřil si Ifeho pohledem. I kdyby tu byly stěny natřeno na bílo, měl by problém zapadnout do místní společnosti, zkrátka čaroděje nepřestávala podvědomě udivovat existence albína na severu. Bylo to netradiční, kulantně řečeno. Zhruba ve stejnou dobu se na Kaela zubila i Elaine, které stihl sotva vrátit úsměv spikleneckým mrknutím, než se situace zvrhla do absolutního bizáru. Elfka sice začala mluvit a řekla spoustu důležitých vodítek, ale vše jakoby v oparu zmizelo, když se objevilo to děsivé dítě s inkoustovými chapadly. Tam, kde se Kokta dotkl, se objevila inkoustová skvrna, která se společně s chladem šířila dál. Zkrátka něco kvůli čemu ten den do hospody určitě (ne)přišel.
'Ladící tetování nejsou úplně moje oblíbená věc,' zavrčel Kael mimoděk zpět na Elaine, neboť se právě snažil inkoust utřít o hranu stolu u něhož celá skupina seděla. Pochopitelně bez výsledku. 'No, asi chápete, že i já se poroučím tady s dámami, při troše štěstí se připojím později. V rukách zaklínače budete v pořádku,' prohodil k elfí ženě a kývl směrem na albína v něhož měl důvěru. Najít ztracené dítě by pro zaklínače mělo být snadné, to tady čarodějové na tom byli o poznání hůře. Kael se tedy vydal za ostatními a po cestě se snažil máváním ruky zbavit inkoustu, vypadalo to jako když má člověk mokré ruce a snaží se je usušit. To se zase do něčeho čaroděj namočil. Doslova.

[Belan]

Ovšem největší překvapení jsem zažil, když přišel další hledač. Zaujal mě jeho nápadně bílý obličej. Tím jsem na něj začal nepokrytě zírat, protože jsem si všiml, že mu chybí obočí a barva celkově všude v obličeji. Po chvilce zírání mi došlo, že obočí má, jen je také bílé. Jo a taky to je zaklínač, ale ta barva (spíše její absence) je mnohem zajímavější. S úsměvem na rtech pozdravil Hnědovlase položením ruky na rameno, očividně se spolu znani. A poté, co si taky zkontroloval, že je na správném místě, nám Zadavatelka poděkovala a popsala ztracené děvčátko a prohlásila, že nás zavede na místo, kde byla naposledy. Černovlasá promluvila mě neznámým jazykem, který mi zněl lehce povědomě. Kratičké zamyšlení mi napovědělo, že se jedná asi o Starší mluvu. Tak takhle zní. Vím, jak se píše, ale asi by neškodilo se naučit její výslovnost. Od Světlovlasé přišla otázka, zda má něco, co dívence patřilo.

A pak moji pozornost upoutal poslední (prozatím?) příchozí. Malý rozcuchaný Zrzek oblečený v podivném oblečení. Ale co já vím, co se zde nosí, v nejnovější módě se nevyznám. A navíc na mě nevydrží. Už jsem se chtěl vrátit pohledem k Bělostnému, když jsem si uvědomil, že má fialkové oči. Což zcela určitě není přirozená barva. Jako bonus byla ta tetování na tváři. Propletl se naší skupinou, zakoktal něco o kompetentnosti a zašel do blízkého pokoje. Normálně bych ho považoval za dalšího ne zcela příčetného kluka, ovšem tři členové skupinky se náhle zachovali divně. Lady Corvetta jen popřála hodně štěstí a zašla do pokoje za Zrzkem, Světlovlasá prohlásila směrem na Hnědovlase ohledně optání se a ladícího tetování, dívaje se na svoji ruku. Hnědovlas kvitoval, že ladící tetování nejsou jeho oblíbenost. Poté se Světlovlasá omluvila a rozloučila následována rozloučivším se Hnědovlasem do pokoje. Černovlasá se Zadavatelky ptala, zda Zrzka zná, což jsem trochu pochyboval. Vypadal, jako že sám hledá.

“Zajímavé.“ Co se to tu vlastně seběhlo? Nějak se znali? Proč všichni tři tak náhle změnili názor a vydali se do pokoje? A co měla znamenat ta poznámka o tetování? Tolik otázek a žádné odpovědi. Měl jsem takový myšlenkový průvan, že jsem si sednul a nechal je samovolně uklidnit uvažováním, zda mám všechno na cestu do lesa i z lesa. “Potřebuji se dovybavit. Nebude vás příliš zdržovat, když se po cestě na místo stavím u pár přátel?“ Optal jsem se obecně do zbylé části skupinky. Dneska jsem se sice měl již vydávat zpět, ale sem jsem se stavil před finálním nákupem na cestu.

[Ife]

Čarodějova reakce na dotek, který jimi oběma prohnal známý pocit, ho neskrývaně bavila. Sledoval jeho cukání a oprašování ramene s pobaveným zubením. Neušlo mu ani tiché uchichtnutí neznámé blondýnky opodál, která si tím u něj získala něco sympatie. Však si za to Kael mohl sám. Celé to dotýkání začal on a Ifemu nevadilo ho v tom vykoupat až po uši. Pro něj samotného byl osobní prostor poněkud flexibilní záležitost.
"Máme," přikývl na přivítání. Vážně by ho nečekal ve Wyzimě.
Zvědavé pohledy některých přítomných mu neunikly, byl ale na podobné okukování na severu zvyklý. Zrzkovi, který zíral bez jakéhokoliv studu, věnoval veselé ušklíbnutí a sám si ho přeměřil od hlavy až k patě. Zdálo se, že jeho ohnivé kadeře něco trochu sežehlo. A elfka, která se k němu pro změnu pohledem občas vracela, byla obdarována po několikátém návratu malým zamáváním jejím směrem.
Zdálo se, že měl štěstí a na pořádné probírání věcí přišel čas až po jeho příchodu. Od matky se jim dostalo nějakých základních informací. Nic světoborného, jen jak děvče vypadalo a kde se ztratilo.
Jediná další přítomná elfka se k matce naklonila a začala jí něco říkat jazykem, kterému nerozuměl. Podle zvuku a kontextu ho ale odhadoval na Starou řeč. Na to, aby rozuměl podezřívavému pohledu jí ale umět nemusel. Opětoval ho elfce veselým mrknutím. Vzápětí ale vážně kývl na souhlas s jejím pokynem, aby jim matka ukázala místo zmizení.
Byl by býval ochotně vyrazil, kdyby se v tu chvíli v místnosti neobjevilo ono podivné dítě. Nebo, bylo to dítě? Při pohledu na oděv, fialové oči a skvrnu, kterou se Kael snažil marně setřást z ruky si byl jistý jen tím, že to bylo podivné. Ale co přesně... Zůstal chvíli zírat na dveře ve kterých zrzek zmizel, než se k nim vydala i polovina jejich skupiny, které se dotkl. Ty dva, kteří k němu během odchodu zjevně projevili důvěru, Ife při tom vyprovodil rozverným sražení nohou na vojenský způsob a mírnou úklonou.
Otočil se zpátky k matce a pátračům, kteří zbyly, jenže než stačil cokoliv udělat, překvapil ho i zrzek naplno vzrostlý.
Staví u přátel?
Podivná otázka na někoho, kdo přišel pomoct s hledáním dítěte. Pokrčil rameny a stočil tázavý pohled k elfkám. Byl tu, aby pomohl, nebylo na něm aby rozhodoval o zdržování.

[Arleight Primm]

Elfí matka byla opravdu potěšená, že jí přišlo pomoci tolik dobrých duší, jak už bylo snad stokrát řečeno, její překvapení bylo nemalé, když se jich tu objevilo tolik. Samozřejmě byla však do všeho tak hrrr, že se vlastně ani nestaila představit, což bylo krajně neslušné, ale očividně to nikomu nepřišlo tak společensky nepřijatelné, protože jí jméno zatím an jeden z nich sám od sebe nesdělil. Proto tuhle malou ošemetnost přešla jen jako by nic, "Jsem Julka, velice mě těší, že vás všechny poznávám," usmála se krapet smutně na všechny přítomné. Na srdci jí ležel kámen, který jí v něm dělal bolestivou ránu. Jak se jí jen mohla ztratit dcera? Vždyť si byla skoro jistá, že odcházela s ní! Ale pak tu prostě nebyla. A ona potřebovala pomoct.
"~Věřím tomu, že ty uděláš vše, co je v tvých silách, abys mi pomohla, drahá sestro lesů,~" povzdechla si potěšeně Julka, když k ní Irviel promluvila v jejím rodném jazyce a musela zamáčknout slzy, protože ji dost dojala ta ochota někoho zcela neznámého jí pomoci. Naštěstí se tu nerozplakala a opravdu jen otřela nějakou tu zbloudilou slzičku, než se jí začali vyptávat další.
"Ovšem, mám stuhu, kterou měla ve vlsech," podotkla k čarodějce s nadějí a vtiskla jí stuhu, kterou hbitě vytáhla z kapsy. Takže ještě, než zvládl Elaine odmámit jakýsi mladý klouček, stala se jejím momentálním vlastnictvím. Měla toho nejspíše více, přeci jen, byla to její dcera, ale po ruce neměla nic jiného a tak to muselo stačit.
"Nebude, drahý pane, jsem ráda, že jste ochoten pomoci nebohé ženě jako jsem já," povzdechla si Julka směrem k Belanovi a jeho prosbě o zastavení se u přátel. Pochopitelně jí to nevadilo.
Pak už se elfka pouze zvela a když jí odlákal část skupinky jakýsi mladý klučík, jen se na něj podívala stejně podiveně jako ostatní. Bylo neobvyklé tu vidět někoho takového. Na Irviel pouze zavrtěla hlavou a pokrčila rameny, že neví, o koho jde. Dál už jen dotyčné, které neodvedl podivný klučík, odváděla pryč z hospody. Po cestě se k nim připojila i jistá kněžka, Geirný, která jim měla dělat podporu v jejich cestě. Slíbila pomoc Julce už před tím, než přišli.

Skupinka se tedy vydala potemnělým městem. Nebyla tma, ale od brzkého rána bylo už rozhodně daleko. Počasí jim svým způsobem přálo. Nepršelo, ovšem mraky nad krajinou se táhly jako by tvořily měkkoučký kobereček pro nebeské zámky. Jemně zašedlé mraky se však mohly rozpršet každou chvíli, nikdo by nemohl odhadnout, kdy se to přesně stane. Po cestě se zastavili tam, kde bylo potřeba. A jestli tam Belan nechtěl strávit příliš dlouhou chvíli, pak pokračovali dále, tedy směrem k lesíku, který na ně čekal tam opodál, chvíli cesty od Wyzimy. A když se ocitli na místě, Julka se zastavila a jen poukzala - "Tady, tady jsme sbírali býlí," povzdechla si a zatlačila další slzu nad tou tragickou událostí. Zde přítomní, tedy Belan, Irviel a Ife si mohli hodit na vnímání, případně smysly a pokusit se něco najít, ovšem bylo tu mnoho toho, co se dalo dělat.Takže fantazii se meze nekladly a pokud napadlo někoho dalšího, co by mohl dělat, pochopitelně to mohl udělat.


Vrátíme se však k naší čarovné skupince, která zůstala v hostinci, odlákaná tím prapodivným kloučkem. Jistě, nemohlo to být ani trochu jednoduché mu nerozbít hubu za ten jeho výstup, ale díky bohu, všichni si nechali reptání a rejpání jen na verbální úrovni. Jakmile vešli do pokoje, zjistili, že jde o zcela obyčejný hostinský pokoj. Tedy až na to, že všude kolem byly poházené pergameny, paíry, inkoust byl převržený na stole, jeden brk jím byl poliný, jiný byl naopak zcela čistý tak o pár stop dál. Takový obyččejný pokoj, ale bylo vidět, že zde nejspíš probíhalo nějaké koumání, pátrání..
Klouček se na ně podíval, když vešli dovnitř, většina nejspíše vrhala vražedné pohledy. Nevinně se na ně usmál a když koukl na tu spoušť co udělal, jen nadhodil "Ach, t... to se mi stává p.. pořád," zakroutil nad tím hlavou a odmávl to rukou, než dodal, "I... irelevantní, za ch...chvíli to určitě z... zmizí," podotkl ohledně té modré spouště, kterou natropil pouhým dotekem. Byla z něj cítit moc veliká, ale nevypadal nějak profesionálně. Možná zřídlo? Zatím byl jeho původ a momentální stav zcela zřejmě dost nejistý, ale jedno bylo jasné - vycítil jejich magickou moc, což mu pomohlo je kontaktovat. A díky bohu i zaujmout.
"J.. já potřebuju p .. pomoc, víte?" řekl a vytáhl jeden pergamen, na kterém byla jména pár podobizen se jmény. Všechny to byli děti. "T... ta holka n.. nebyla první, kdo se z...z...ztratil," řekl a ukázal na jména s podobiznami malých holčiček, jedna z nich byla zcela jasně detailněji nakreslená a její jméno bylo napsáno krásným, úhledným písmem, ostatní, ty už byli trochu odfláklejší. Ale to bylo nejspíše také irelevantní, hlavní bylo sdělení, které jim teď podával.

[Irviel]

Irviel se usmála na Bruxu tak nejmileji, tak to dokázala, ale již neodpovídala, neboť bylo nutné se věnovat jinám záležitostem. Přítomnost Elaine ji však podivně dráždila, jako by reakce, kterou dostala zpátky nebyla dostatečně adekvátní. Elfka samozřejmě nevěděla o bouři, kterou vyvolala uvnitř čarodějky, a tak usoudila, že Elaine možná koneckonců nebyla tak zainteresovaná do onoho zaklínače. A co na tom vůbec sešlo, když si stejně především šla se Silasem užít. Matně si však vybavovala, že zaklínač ve fisstechovém rozpoložení něco o čarodějce řekl. Taky to mohla být jiná čarodějka, pravděpodobně, vždyť Silas byl chlípník, co se nechal sbalit skoro beze slov. To však nijak nemazalo napětí mezi elfkou a Elaine. Jen samotný pohled na tuhle blondýnu a Irviel měla chuť zatínat pěsti. I přes to, že jí Arleight řekl o tom vysvobození, holka prostě neudělala dobrý první dojem. A nebo v tom snad byla i špetka žárlivosti, že si ji Arleight tehdy dobíral s tím, že je na blondýny, zrovna když se bavili o téhle čarodějce?

Elfkase nakonec ještě pohledem zastavila na Belanovi, protože ikdyž jej nejprve vyhodnotila jako úplně neznámého člověka, jeho tvář jí byla povědomá. Bylo možné, že se potkali v nějaké hospodě, kde jinde taky. Ale nevybavovala si ani jméno, ani příležitost. Pak se opět párkrát pohledem zastavila na bledém zaklínači, který na ni mrknul a tak se trochu stydlivě a omluvně pousmála, za to že tak zírá. A teď už konečně k elfí matce!

Julka, pomyslela si Irviel, to je skoro jako jméno pro dobytek, zazoufala si. Aen Sidhe měli právo na vznešenější jména. Nicméně přikývla na její slova, nehledě na jméno byla odhodlaná pomoci dívce staršího lidu v nouzi a představila se i svým jménem. Když pak došlo k odlákání tří dho´ine, jen nad tím trochu pohrdavě zakroutila hlavou. Ten kluk sice prováděl nějaké čáry máry s jejich kůží a byl celý divný, ale proč by měl někoho zajímat více, než malé ztracená elfka? Na Elaine div nevyprskla jako podrážděná kočka za tu provokativní větu, která vlastně vůbec provokativní nebyla, ale to provedení ano. Za Bruxou se dívala spíš zklamaně, nečekala, že je takhle rychle opustí.

Pak už ale nebylo na co čekat a ti, kdo zbývali, se vydali do lesa. Dokonce i s další posilou. Vypochodovali ven, chvilku si počkali na Belana a pak hurá do lesa. Počasí bylo ponuré a dokonce mohlo pršet, ale to Irviel netrápilo ani trošičku. "Jak se to stalo?" zeptala se, když došli na místo, kde matka s dcerou sbíraly býlí. Napnula při tom smysly a pokoušela se najít nějaké náznaky, či stopy. "Být tady s vámi i někdo jiný?" pokračovala v kladení otázek. "Slyšet vy nějaké zvuky?"

Mimo herně:
Všímavost (2) + smysly (2)

Irviel hodil/a 4d6 a součet kostek je 16:
3, 4, 5, 4

[Bruxa]

Co se děje poté, docela vypustí. Nejsou to důležité věci, jako je právě vytvářející se znaménko. Nevadilo by jí to tak, kdyby věděla, co to je a proč zrovna ona má být ta vyvolená. Mistr Kokta toho moc nenamluví, aby se z toho dalo něco pochopit. Místnost působí úplně jako u většiny čarodějů. Nepořádek při zkoumání substancí... či jiných věcí. Stačilo by jen mávnout rukou a všechno by se samo seřadilo. Tak proč tak neučiní? Něco ji tu nedává smysl, proto stále jen vyčkává, nechává ho mluvit. Bez informací to daleko nedotáhnou. Vždycky je lepší naslouchat a promýšlet, než mluvit nesmysly. Očima přejede onen pergamen, co jim ukazuje. Začíná mít představu, kdo je ta dívka s hezčím písmem. "Takže popořádku. Stejně jako to víme my, i ty si věděl, že jsme... něco víc. Proč zrovna my? Nemohl si tušit, že přijdeme právě my, že se tu takhle sejdeme. Chápej, ráda ti pomohu, i těm ztraceným dětem, ale nestrčím nohu do temné díry, jen tak. Co je tohle za znamení a proč bylo nutné nám ho takhle vnutit?" Nechce být zlá, vlastně ji to znamení ani nikterak prozatím nevadí, až na ten pocit. Ale tohle celé je tak zvláštní, že vypadne ze svého obvyklého stereotypu. Proto všechny tyhle otázky. Jednat se bude, ale až budou mít více informací, než je třeba. Nebo alespoň ona ano. Předpokládá však, že ti dva to budou mít dosti podobně, pokud ne zcela stejně.

[Belan]

Bělavý příchozí mě zaujal natolik, že jsem zapomněl na slušnost a nepokrytě jsme na něj zíral. Přitom jsem se lehce ztratil v úvahách, jak to, že má takovou nezvyklou barvu. Co se mu asi stalo. Z úvah mě vytrhl jeho pohled a úškleb. Rozhodl jsem se, že se mu někdy omluvím, protože takové zírání není nejpříjemnější. Už jsem se odhodlával, že to udělám teď, ale zrovna se nám představila matka v nouzi, jako Julka. Odpověděla Černovlásce v předpokládané starší mluvě a světlovlásce vtiskla do ruky, spolu s odpovědí, stužku. Jak se dá požít něco k vyhledání osoby? Čichem? To bych věřil tomu zaklínači, ale co já vím, kdo má, co za schopnosti. Pak se udály ty události s kloučkem a odchodem poloviny skupiny pryč. Zdálo se, že nikdo vlastně netuší, co se právě stalo. Na moji otázku, jestli by nevadilo moje zastavení u přátel, odpověděla, že ne.

Při cestě z hospody se k nám připojila další osoba, pěkná zrzavá žena, která se asi domluvila již dříve. Po cestě k místu, kde byla Philippa viděna naposledy. Stavil jsem se v pár krámcích si dokoupit další suroviny, vyzvednout si zbytek obsahu vaku a poslat zprávu, že se zdržím. Jistota je jistota. A ani to moc dlouho netrvalo, ještě na poslední chvíli jsem se stavil v bylinkářství, které bylo mezi námi vyhlášené. Poté jsme pokračovali v cestě k lesíku. Přitom jsem se přiblížil k Bělavému a tiše se omlouval. “Omlouvám se za to zírání. Můj zájem by neměl překračovat meze slušnosti.“ Ano, omlouval jsem se zaklínači, tak silně na mě působila výchova k úctě mistrům práce.

Na místě jsme se začali rozhlížet a Černovláska se vyptávala na doplňující otázky. Jako jestli byl někdo v okolí, nebo jestli něco neslyšely. Mě žádná chytrá otázka nenapadala, tak jsem se jen rozhlížel po okolí, jestli neuvidím nějaké šlápoty, stopy zápasu nebo cokoli. Kam by se asi vydala menší dívka, kdyby zjistila, že je sama? A při této úvaze jsem se vydal kus vedle, abych se podíval na místo pod jiným úhlem a podíval se celkově na širší okolí. Co kdyby něco bylo o kousek vedle?

Mimo herně:
Koukám a vidím co?
Smysly (2) + Všímavost (1)

Belan hodil/a 3d6 a součet kostek je 11:
3, 2, 6

Mimo herně:
Omlouvám se za přeskok, ale další dny budu mít plné a nechci zdržovat.

[Elaine]

Kael se netvářil příliš nadšeně, že ji tu vidí… spíš zmateně. Až se maličko zarazila. No ovšem, až v té chvíli jí došlo, kolik let uběhlo a že ne všichni oplývají tak zpropadeně velkou pamětí jako ona. Různí lidé vnímali události odlišně, a co mohlo mít pro jednoho zvláštní význam, protože mu to pomohlo se dostat z letargie způsobené úmrtím blízké osoby, pro jiného mohlo znamenat jen tuctové, byť zábavné setkání s příslušníkem opačného pohlaví. Každopádně se ale nenechal vyvést z míry na příliš dlouho, protože na ni nakonec spiklenecky mrkl.
Tak nebo tak na tom ale nezáleželo. Jak se zdálo, budou nedobrovolně donuceni spolupracovat.
Irviel už dál nevěnovala pozornost, i když stále cítila v žilách nemalou ozvěnu těch bouřlivých emocí. Snad bylo dobře, že měla důvod se přemístit. Alespoň jí to dá možnost získat zpátky trochu vnitřní vyrovnanosti.
Poděkovala Julce za stuhu a přesunula se do další místnosti. Prohlížela si ten nepořádek a zamyšleně si pruh látky omotala kolem dlaně. Nad kloučkovým mávnutím rukou jen zdvihla obočí, ale nekomentovala to. To už za ni stačila udělat ta snědá alchymistka z degustace, která si ovšem nebrala servítky. A jednala s ním, jako by byl dospělý. Samozřejmě, podle moci mohlo jít o starou bytost v chlapeckém těle, ale stejně nad podobným necitlivým přístupem stiskla rty.
Přidřepla si tak, aby měla oči na úrovni těch jeho, a vážně se na něj zadívala.
„Jestli potřebuješ pomoc, stačilo se jen zeptat,“ pousmála se na něj vlídně. „Pátráš takhle sám? Jak jsi na něco takového vlastně přišel? I tobě se někdo ztratil? Povíš nám víc?“ To znělo jako dobrý začátek od něhož bude dobré se odpíchnout dál.