QUEST: Černé oči, jděte spát - D

[Fírean]

Zaklínačský medailon možná Berhartovi na krku jemně vibroval, ale to bylo zatím to jediné znepokojivé, na co ti dva narazili. Za bílého dne vypadala tvrz poměrně neškodně, nic zvláštního se tu nedělo a panovalo tu celkem ticho. Ticho a klid. Tu a tam na pobořených zdech zacvrlikal nějaký pták, přeběhla tudy veverka, pod nohama zase krysa, ale jinak se tu opravdu nic nedělo. Měli tedy čas na průzkum.
Exteriér tvrze sestával z malého nádvoří obklopeného z jedné strany torzem stavby a z ostatních pobořeným zdivem. V místě, kde bylo nádvoříčko nejvíce chráněno před větrem, mohl jak zaklínač, tak Mojra, zpozorovat pozůstatky ohniště. Bylo ale určitě staré a v posledních dnech tu jistě nikdo netábořil. Kolem se povalovaly i zbytky zvířecích kostí, ale nic víc, nic míň.
U severní stěny pak zaklínač narazil na trojici hrobů – jednalo se o hroby naprosto obyčejné s navršenou hlínou, zkrátka tři takové podlouhlé kopečky. Hlína už se celkem usadila, ale zřejmě to nebylo tak dávno, co tu někdo skončil pod zemí. A pokud se tady nachomýtla i Mojra, mohla kolem hrobů zpozorovat pár kvítků bílé rostlinky... že by to byla ta bylinka, kterou hledala? Možná ano, ale sbírat by ji určitě měla až za úplňku.
Jakmile se dvojice zaměřila na zbytky tvrze jako takové, objevila pobořené schodiště vedoucí do interiéru, nebo spíš toho, co z vnitřku stavby zbylo, a o kus dál zas zavalené schodiště vedoucí kamsi dolů, do sklepů.

Tvrz bývala možná větší, ale teď bylo přístupných jen pár mírně pobořených místností. Všechny ale měly střechu a byly do jisté míry obyvatelné, čehož - podle dalšího dávného ohniště a nejrůznějších zbytků – hojně využívali tuláci a banditi. Dříve tu možná bylo vybavení bohatší, teď se tu žádné cennosti pochopitelně už nenacházely.
Za vstupní halou byla jídelna s pobořeným krbem, který už dávno nefungoval, nalevo skladovací prostory a napravo schodiště vedoucí o patro výš. I tam se nacházelo několik místností, avšak vstoupit bylo možné pouze do jedné, zřejmě bývalé ložnice. A právě tam zavibroval Berhartovi medailon tak, že se mu skoro utrhl z krku.

Sklepy byly malé, tmavé, chladné a nezajímavé. Dala se tu zapálit louče; bez světla tu viděl jen zaklínač a ani on ne příliš dokonale – Mojra by tu klopýtala zcela poslepu.
Nacházelo se tu pár popraskaných dubových sudů, dávno prázdných, a na samém konci sklepení byly dveře. Těžké masivní dveře, které však šly celkem snadno otevřít. Mojře asi ne, ale pokud se do nich opřel zaklínač, nekladly větší odpor. Za nimi se pak naskytl narušitelům klidu pohled na cosi, co by se při troše fantazie dalo nazvat hrobkou. Byla hrubě vytesaná do skály a nacházely se tu celkem tři výklenky s rakvemi. U těch stály vázy s dávno suchými květy, svíce a byly obklopeny nespočtem pavučin. Zdálo se však, že zrovna sem už lidská noha hodně dlouho nevkročila, o čemž svědčila neporušená vrstva prachu všude kolem.

Mimo herně:
Při prohledávání interiéru a sklepů si prosím hoďte znovu na smysly (tj. každý budete házet dvakrát, pokud tam půjdete - jednou uvnitř a jednou ve sklepení). Další post už bude trochu akčnější, ale dočkáte se ho nejdříve po Blaviconu

[Berhart]

Stál nad hroby, meč opřený o rameno a zamyšleně si mnul bradu. Do trávy okolo nich se ne příliš horlivě snažil otřít tu trochu dávno vyhaslého, mnohokrát zmoklého popela, co mu ulpěla na botě. Hlína byla sedlá a ti, co pod ní odpočívali, zdálo se, zůstávají kde mají. Kvítkům nevěnoval pozornost, nebyl tu na sběru, ale na lovu. Lovu něčeho, co ví že tu je a udělá to vše pro jeho smrt.
Medailon jemně, rytmicky vrněl Zdálo se, že prozatím je klid. ,,Řekneš mi, co tu vlastně hledáš?" zeptal se nečekaně a vrhl po ní přes rameno tázavý pohled. Nebylo to tak docela podstatné, ale ta jeho věčná zvědavost mu prostě nedala. Chtěl vědět, co nutí zjevně obyčejnou dívku vydat se někam, kam i zaklínač vkročí jen velice, velice opatrně.

Nebyli tu ale kvůli povídání. Bert se s odpovědí, či bez ní vydal k pobořenému schodišti, vedoucímu do podzemí. Znalosti přízraků mu říkali, že podívat se tam by mohlo přinést nějaké ovoce. Chtěl nejdřív tam. I když tušil, že pravý důvod událostí, které mají na svědomí samu existenci přízraků najde spíše nahoře, tady bude nejspíše cesta k jejímu ukončení. Zapálil louči a vykročil vpřed, meč připravený.
Zprvu byl zklamán. Obyčejné sklepení, sloužící jako sklad. Navíc dávno vybraný, plesniví. Hájemství pavouků a stínek. Doufal, že Mojra se takových potvůrek nebojí. Náhlé zaječení by mohlo být pro oba dva velice nepříjemné. Pokud by se Bert lekl, kdo ví, co by mohl provést. Teď se ale v mizerném světle louče snažil najít cokoliv,co by mu napovědělo, že sestup sem nebyl ztrátou času. Možná za těmi dveřmi? strčil dívce louči do ruky a opřel se do masivních dveří. ,,K čemu takové...." procedil tiše skrz zuby, zatímco následoval stříbrný hrot do ,,krypty." Vědmácká dušička v něm zaplesala. Jistě, bylo brzy soudit, ale tušil, že našel místo, kde řádění přízraků dojde konce. Opatrně přistoupil k rakvím, znesvěcujíc prašný koberec i pavučinová nebesa. Všechny smysli, přirozené i ty vědmácké, napínal k těm třem výklenkům, aby mu napověděli, zda se tu děje něco nadpřirozeného.

Mimo herně:
Sklepení-smysly+všímavost

Berhart hodil/a 3d6 a součet kostek je 7:
3, 1, 3

Z nadzemní části byl mladý medvěd zklamaný. Valná většina místností byla nedostupná, respektive by to znamenalo obrovské úsilí se tam dostat. Prozkoumal důkladně krb, jen aby zjistil, že v tom oheň moc dobře hořet nebude, sklad i halu. Vše svědčilo tomu, že tu i po zchátrání byl čilí ruch a přebývalo tu mnoho lidí. Inu, to nebylo tajemstvím.
Proto by ho ani ve snu nenapadlo, že o patro víš, v jediném přístupném pokoji, mu jeho vlastní medailon málem utrhne hlavu. reflexi převzaly vládu na jeho tělem. Adrenalin vystříkl do krevního oběhu, kočičí zornice se roztáhly, ruce napřáhli k úderu, nohy připravily k úskoku. Chudák Mojra, nejspíš se lekla. Útok nepřišel. Bert se rychle uklidnil, naznačil rukou Mojře, aby ustoupila ke zdi. Před tím si ji ale důkladně prohlédl (zeď). Nechtěl ji postavit někam, kde by byla stopa, nebo nedej bůh, cokoliv poutající zde přízraky. ,,Dávej pozor! Něco se tu stalo. A možná i stane." varoval ji. Víc dělat nemohl. Nemohl se rozptylovat mluvením, když musel dávat vnímat, co se to kolem něj děje.

Mimo herně:
Patro-smysly+všímavost

Berhart hodil/a 3d6 a součet kostek je 10:
2, 5, 3

[Mojra]

Mojra Berharta následovala téměř bezhlasně. Nejdříve si byli prohlédnout hroby na nádvoří. A hele? Že by to bylo ono? Jak tomu ty holky říkaly, růže? Půlnoční? Přiklekla si k nim a zatímco zaklínač zkoumal blízké okolí tak prohlížela květiny. Zřejmě na nic moc zvláštního nebylo, takže se záhy postavila a následovala Berharta do sklepa.
"Potřebuju tady v noci, teda konkrétně o půlnoci, jednu věc... Mohlo by mě to dostat z nouze." Na chvíli se odmlčela, když sestupovali ze schodů a vstoupili do sklepů, snažila se si vše důkladně prohlédnout, něco možná i osahat, ale zatuchlý vzduch zrovna nedovoloval něco 'očichat'.

Mimo herně:
Hod na Smysly ve Sklepení

Mojra hodil/a 3d6 a součet kostek je 13:
6, 5, 2

Když dostala do rukou louč, aby mohl Berhart otevřít masivní dveře, napadlo jí, že mu dopoví, proč tady je. "Můžu se tě zeptat? Mám natrhat bylinu a prý by se po mělo 'tomu mému něco postavit', tušíš, co tím ty holky myslely? Stojí ti něco?"

Když se posléze, po prohledání sklepení, vydali nahoru, Mojra už trochu ztrácela zájem. Přeci jen, ona neměla žádný medailon na krku, který by jí říkal, kde je nebo není přítomnost něčeho zajímavého. Sem tam se prostě zastavila, koukala do zdi a úplně zapomněla následovat zaklínače. Když dorazili k jediné průchozí místnosti, Mojra byla právě trochu pozadu a zahleděná na zem, kde viděla pozůstatek ptačího hnízda. Chudák ptáče, snad už tam žádné nebylo, když to spadlo... pomyslela si. Když Berhart poskočil do útočného postoje, Mojra lehce škubla hlavou a podívala se jeho směrem. "Co to?"
Potom, co jí upozornil na možné nebezpečí, se Mojra zpátky soustředila na průzkum.

Mimo herně:
Hod na Smysly v Patře

Mojra hodil/a 3d6 a součet kostek je 12:
3, 3, 6

[Berhart]

ve sklepě

Masivní dveře se srdnatě bránily, ale proti medvědí síle neměli šanci. Palec za palcem se panty otáčely a dveře přestávali plnit svůj účel. V tom padla otázka a Bert ztuhl. Dokonale zamrzl v čase, jako po hodně zákeřné kletbě. Jen velice špatně postřehnutelné zvedání a klesání hrudi naznačovalo, že je stále naživu. .................cože?........... V hlavě měl dokonalé prázdno. Naprosto se soustředil na své smysly, na průzkum. Otázka ho dokonale vykolejila. Oči měl rozšířené údivem, když se konečně po čase otočil k Mojře. Prohlížel si ji pohledem: Děláš si ze mě prdel? a současně si ji přejel pohledem od hlavy k patě. V záři pochodně to byl docela pěkný pohled. Hlavně vlasy v tom světle vypadaly, jako živý oheň. ,,Děláš si legraci? Jistě že stojí," ohradil se po takové době, že by normálně snad i zapoměl, jaká byla otázka. Ještě se mu dralo na jazyk, zeptej se sukuby Afiri, jestli mi stojí, ale to radši spolkl. ,,Proč by nemělo?" Nějak mu prostě nedocházelo, že její otázka je bezelstná.

[Fírean]

Hrobku sice objevili, ale nic extra zajímavého v ní stejně nebylo, kromě těch tří kamenných rakví. Navzdory panujícímu přítmí to byla Mojra, kdo si jako první všiml nápisů u jednotlivých výklenků, a když přišla blíže, byla schopná rozluštit jednotlivá jména - dvě mužská a jedno ženské. Casyar de Verfort, Glenn de Verfort a Rozette de Verfort. Data narození a úmrtí vytesaná do kamene odhalovala dva dospělé (Casyara a Rozettu) a jedno dítě, které podle všeho zemřelo ve svých deseti letech. Pravděpodobně se tedy jedná o jakousi rodinnou hrobku.
Zaklínačovy oči zase zachytily ve svitu louče záblesk, a když se k místu u jedné z rakví sehnul blíže, uviděl několik rozsypaných mincí, zřejmě jakýsi ne zrovna honosný milodar.
Víc se tu ale objevit skutečně nedalo; nic nenasvědčovalo tomu, že by odtud třeba vedla nějaká tajná chodba, nebo že by se tu dalo objevit cokoliv dalšího tajuplného. Jen u rakve malého chlapce zaklínači jemně zavibroval medailon, ale to bylo vše.

Místnost v patře, jediná, která byla ještě jakž takž funkční a obytná, tj. měla čtyři stěny a střechu, se skutečně ukázala být ložnicí. Byla tu velká postel s nebesy, avšak notně pobořená a částečně povalená na menší postýlku, zjevně dětskou. Těžké prošívané deky zdobené výšivkami naznačovaly, že ti, kdo tu žili, nebyli úplně chudí. O tom svědčil i styl nábytku - z masivního dřeva, zdobený rytinami a řezbami.
Berhart při svém zkoumání objevil v dětské postýlce cosi jako plyšového medvídka. Obyčejné vycpané zvířátko, avšak sotva se k němu přiblížil, medailon mu zacukal na krku ještě výrazněji. Jinak se tu dalo najít na cáry roztrhané oblečení, které dříve možná vypadalo honosně, avšak teď už skoro ani nešlo určit, co to bylo zač. Byla tu rozbitá lucerna, pár nezajímavých knih a uhlem nakreslený dětský obrázek dvou postav.
Mojra při svém pátrání narazila na vyřezávanou komodu. Pokud se pokusila podívat dovnitř, nejprve jí to vůbec nešlo; dvířka byla zaseknutá a odmítala se pohnout. Avšak jestliže se do toho skutečně opřela, nebo požádala zaklínače o pomoc, nábytek pokořila. A k jejímu zklamání uzřela, že se uvnitř nachází pouze úzká knížečka obalená kůží, nepopsaná a na první pohled nezajímavá.
Pokud ji ale otevřela, spatřila rukou psané poznámky. Inkoust už byl sice vybledlý, ale útržky se rozpoznat daly, a navíc bylo vidět, že je to všechno psané nezkušenou dětskou rukou. A Berhartův medailon? Ten se mohl zbláznit.

Tatínek s maminkou už se zase pohádali. Tatínek dokonce řekl, že je máma poběhlice. Dala mu facku.

Nemohl jsem mámu najít a táta mi řekl, že utekla do vesnice. Byl vzteky rudý, ale v jeho očích jsem viděl i smutek.

Viděl jsem nedaleko tvrze toho pána, co za maminkou chodí... Je zlý, neměl by tu být.

A v podobném duchu se nese ještě pár popsaných stránek, jedna je dokonce obohacena o uhlem nakreslený portrét, avšak takový ten dětskou rukou kreslený portrét, z kterého nelze prakticky nic poznat. A ten portrét je zuřivě přeškrtaný a popsaný slovy „nenávidím ho!“.
Víc ovšem už dvojice neobjeví ani uvnitř tvrze a den rychle utíká, možná by nebylo od věci najít si nějaké místečko, kde přečkají do večera.

A skutečně - večer je tu cobydup. Sotva se začne stmívat, tvrzí a přilehlou krajinou se ozve nelidské kvílení, mnohočetné kvílení, a tu a tam se objeví nějaký ten přízrak. Neživá bytost vzdáleně připomínající člověka, zahalena do potrhaných hadrů, držíc v ruce lucerničku vyzařující nepřirozené modrozelené světlo.
Nejhorší jsou ale ty chvíle, kdy žádný z přízraků není vidět; to se kvílení zarývá hluboko pod kůži, až do morku kostí, a nepřirozený klid a ticho děsí člověka k smrti.

[Mojra]

Ve sklepě s Berhartem

Berhart vypadal dotazem docela zaskočeně. Mojra chvíli přemýšlela, jestli se ho otázka nedotkla, bohužel ale nebyla tak sociálně zkušená aby to poznala. Pokrčila tedy jen rameny a rozhodla se, že se k tématu nejspíš už nevrátí. Nebuď blbá a nenaštvi jediného, kdo tě nejspíš odtud dostane živou.

V hrobce si prohlížela nápisy a ukazovala je zaklínači. "Ca-zy-a-r de - Ver-m... Ver-g... Ver-f-ort mmm" Spustila nedůvěřujíc svému umu čtení a jakoby jiným hlasem. Snad, jakoby se snažila parodovat profesora vysokého učení. "Gle-e-n..n.. de Ver-fort a R-oz... Roz... de Verf-fort!" houkla na zaklínače ve snaze, že si třeba nevšimne, že to poslední jméno nedočetla. Na druhou stranu, na to, že podstatnou část života strávila mezi prasaty ve chlévě, to čtení bylo velmi slušné. A když nemusela číst nahlas, tak 'v hlavě' četla mnohem rychleji. Tedy, na ni. Oproti jiným vzdělancům to bylo stále pomalu. Ale čísla, ta jí šla lépe, neuměla toho moc, ale základy se naučila. Takže jí trvalo ani ne polovinu času, který strávila nad jmény, aby rozluštila data - ze kterých mimojiné vyplynulo, že "... Glenn je dítě a umřel, když mu bylo deset. To je smutné, ne? Co se tady asi stalo?" zeptala se zaklínače.

V ložnici

Zatímco si Berhart prohlížel jeden kout pokoje, Mojra se dívala do druhého. Přímo před ní stála stará, zaprášená komoda. Mojra si ji chvilku prohlížela, kdyby nebyli ve strašidelné tvrzi, asi by si ji i vzala domů. Málem by od ní odešla, když v tom ji pohled uvízl na jednom ze šuplíků. Co kdyby tam něco bylo? Zkusila za něj vzít a otevřít ji, ale marná snaha. Ať se snažila sebevíc, měla pocit, že ta komoda snad ani nechce být otevřená. Ale Mojra se nevzdává. Ne když zápasí s kusem nábytku. Pomohla si nohou a zkusila táhnout, co to jen jde. "Uuuuuuuuuaaaaaa.... Beeeer... haaaaar... teeee!" hučela během vší té snahy. Pokud Berhart přišel, tak to bylo jako na zavolanou, šuplík povolil a Mojra do něj vrazila, ale ustála to. Pokud jí Berhart na pomoc nepřišel, Mojra díky tomu, že stála jen na jedné noze, vyletěla i se šuplíkem po směru tahu, spadla na zem a minimálně se dost ušpinila. *

Mimo herně:
* - V případě, že si mám házet proti pasti, zřejmě by to bylo na obratnost, nemám tam žádný bod a jetsli to chápu dobře, můžu házet jednou kostkou.

Mojra hodil/a 1d6 a součet kostek je 1:
1

Když už bylo po akci, (a že to byla fuška!) zjistila Mojra, co vlastně komoda ukrývala. Zápisník. Achjo, další čtení? pomyslela si, a pokud tam Berhart ještě nebyl, tak ho zavolala. Už už měla na jazyku 'nic tady není', když jen tak z nudy zápisník otevřela a zrovna na nějaké malůvce. To ji pozvedlo obočí a rovnou to dala do ruky Berhartovi Asi to bude mít přečtené rychleji než já.
Pokud si Berhart zápisník prolistoval, Mojra se ho zeptá: "Co si o tom myslíš? Mohl jim někdo něco udělat? A teď tu straší kvůli tomu?"
Pokud si ho neprolistoval, vyžádala si ho Mojra zpátky a udělala to sama. Ačkoliv jí četba trvala, něco málo informací posbírala. Stačilo přeci jen číst heslovitě 'hádali, nenávidím, hádali, facka,...' Skoro ideální manželství... pomyslela si. Mojra netušila, jak vypadá soužití dvou nebo více lidí, respektive celých rodin, a ve skutečnosti ani nevěděla, jak vypadá ideál a jeho opak. Dokonce ani netušila, co mohla ta Roz...maminka toho chlapce po tom jiném pánovi chtít. Asi s ním obchodovala? Proč by jim teda něco dělal?

Po etapě se zápisníkem Mojře zakručí v břiše. To je známka toho, že jsou na průzkumu už docela dlouho a snad by bylo dobré si i trochu odpočinout. "Berharte? Co máš v plánu? Ráda bych něco snědla a navíc, stejně musím počkat do půlnoci, kvůli té kytce... Dám ti taky trochu, jestli chceš?"

Později (Mojra s kouskem jídla v žaludku), krátce před setměním se Mojra zeptá zaklínače: "Proti čemu to vlastně budeš bojovat? Dá se to přemoci? Můžu ti pomoct, třeba když po tom hodím kamenem..." hledá kolem sebe nějaký kámen, který by byl dost velký, ale ne příliš těžký a pokračuje " ... nikdy jsem nic takového neviděla. Myslíš, že to poznám, až to uvidím? Nespletu si to třeba s ... nevím, někým?"

Ještě o něco později se začne stmívat a v okolí tvrze se začne rozléhat kvílení. Je to doslova nadpřirozené kvílení, ačkoliv Mojra nikdy nic takového neslyšela, mohla by se z fleku vsadit, že takhle nezní žádná živá duše. Nepříjemné to kvílení bylo, to ano. Ale z nějakého důvodu v ní nevyvolávalo nijak velké pocity. Tedy ne emoční. Nedá se s jistotou říci, jestli má Mojra strach, ale jedno bylo jisté. Začal se jí zvedat žaludek. Vzpomněla si na události z dětství a najednou, jakoby tam byla. Cítila pach mrtvol a téměř podlehla vlastní vzpomínce. Na(ne)štěstí, přízrak zakvílel blízko, opravdu blízko, a opravdu silně a to Mojru vytáhlo z její vlastní hlavy. Bohužel, hned na to ucítila ostrou bolest vedle spánků a k tomu se jí zdálo, že v tom kvílení slyší ještě nějaká slova. ** Jednou rukou si držela hlavu, jakoby jí měla upadnout z krku a podívala se na zaklínače: "Slyšels to?"

Mimo herně:
** - Bolesti hlavy Mojru neobtěžují stále, neobjevují se ani pravidelně, spíše přichází velmi nárazově a poté nárazově odchází. Nicméně, jsou velmi nepříjemné. Tím chci říct - nutně to neznamená, že ze mě bude krčící se klubko bolesti, spíš jde o chvíle nepozornosti.

[Berhart]

Sklep

Možná byl až moc příkrý. Ale tady nebyli na výletě, na nějaké hloupé holčičí hry neměl náladu. Nečekala tu na ně parta pobudů, ale přízraky. Takovéhle rozptylování může být hodně fatální. Věnoval jí tedy ještě jeden nesouhlasný pohled a věnoval se dál pátrání.
Mince shrábl do kapsy. Ne snad proto, že by nutně potřeboval každý drobák. Ale když se tu jen tak válely v hrobce, mohli mít nějaký význam. Bude lepší mít je u sebe, ať už to způsobí cokoliv. Když nic, dá si za ně potom pivo.
Posléze ale opravdu ocenil Mojřinu přítomnost, protože sám na tom se čtením...no....bídně. Ne že by se to neučil, ale bylo to jedno z mála umění, které se mu opravdu nedařilo. Pokud si zrzka připadala, že te pomalu a strašně, měla by slyšet jeho. Nejspíš by to nedal vůbec. Místo toho si zamnul bradu a prohlížel si rakve. Přecházel okolo nich a přemýšlel. Drobné zachvění amuletu ho na kratičký okamžik vyvedlo z koncentrace. Byl to drobný záškub, nicméně si to dobře zapamatoval. ,,Mohlo se stát spoustu věcí. Nemoc. Přepadení. Teď tu víc nezjistíme. Pojďme na světlo." Zhodnotil realisticky své odhady a vyrazil z podzemí. Jen ve dveřích se krátce ohlédl po rakvi chlapce.

Nahoře
Stačilo pár úderů srdce, aby se ujistil, že akutní nebezpečí se nekoná. Sklonil meč a zavrtěl hlavou: ,,Zatím nic," odvětil Mojře, která se zdála být méně vyděšená jeho reakcí, než by měla. Ovšem, on byl vědmák, co on může soudit lidské emoce?Vrátil se k prohledávání pokoje a během něj se mu v hlavě pomalu začínal skládat mlhavý obrázek příběhu, který se tu udál. Hračka, která se nelíbila jeho medailonu byla jen první stopou, ale spolu s reakcí na rakev chlapce dávala tušit, odkud vítr vane. Zastavil se u dětské kresby a přemýšlel, jestli zobrazuje skutečnost, nebo touhu. To ale někdo jako on asi jen těžko zjistil.
Mojra s čímsi zápasila a vypadalo to na potřebu pomoci. Podíval s na ni pohledem: prosímtě, pusť k tomu chlapa a vzal za šuplík. V tu ránu byl venku a s ním i nějaká ta modřina. Ale i to se stává. Zápisník si vzal a prohlédl. Víc vědět nepotřeboval. Dokonale to zapadalo do jeho současné představy. Glenn, rezonovalo mu hlavou bez náznaku emoce. Vše, co zatím zjistil ukazovalo na spojitost s chlapcem. Vrátil deník Mojře: ,,Čti!" nemusí jí vysvětlovat, že to prakticky neumí. Místo toho přechází po pokoji, přemýšlí a skládá střípky. Pod těžkými kroky skřípe podlaha. Dává to smysl, všechno dohromady. Krom jediného. Co se stalo? Příčina a následek jsou jasné, chybí jen odpověď na otázky kdo a co. Totéž řekl zrzce. ,,Začínám si tím být jistý. Jen nevím, kdo co udělal. Rozhodně si ale dávej pozor." Tvářil se smrtelně vážně, s těma šelmíma očima upřenýma na ni. ,,Chlapcova rakev, hračky, i deník.... přemýšlel, jak to vysvětlit neznalému člověku ,,jsou nějak spojené s tím, co se tu děje. Možná že na něj narazíme. Dávej si na něj pozor! Nevěř mu!" nemuselo to být tak, jak to zní. Chlapcův duch, pokud tu opravdu je, nemusí být původcem, ani tím ,,zlým". Rozhodně ale není dobré být příliš důvěřivý, když se jedná o přízraky.

Den pokračoval a Mojra měla pravdu. Měli by se najíst, dokud je čas a promluvit si. ,,Po setmění se začnou dít různé věci. Nekoukej tak na mě, neřeknu ti co, protože to nevím. Kvílení přízraků je děsivé samo o sobě. Ještě pořád můžeš jít. Po setmění už bude pozdě." dal jí poslední možnost odejít. Byla užitečná, s tím čtením a tak. Ale až dojde na lámání chleba, věděl že se stane přítěží. Která ho může stát život.
S trochou toho jídla v žaludku se dokázal rozpovídat. ,,Nejspíš proti přízrakům. Kamenem jim nic neuděláš. Tímhle," ukáže na stříbrný meč odpočívající v pochvě po jeho boku ,,ano. Stříbro funguje. Dají se přemoci. Není to snadný boj, ale dá se vyhrát. A věř mi, že je poznáš, až se ukážou. Víc mě trápí, že možná nebude stačit pobít přízraky. Něco je sem přitáhlo. Nebo někdo. S tou rodinou se stalo něco zlého. Nejspíš s tím chlapcem. Pokud tu má být klid na pořád, musím zjistit co a pokusit se to odčinit." zvednul pohled k zapadajícímu slunci a prázdným oknům budovy. Ukousnl poslední sousto. ,,Až se setmí a oni se objeví, půjdeme zpět do domu. Do toho pokoje. Ať se tu stalo cokoliv, tam se nejspíš dozvíme co." nebo tam oba složíme kosti

Soumrak přišel rychle a s ním i to, co tu obchází. Kvílení ho nechávalo chladným. Strach byl něco, co zaklínače obchází obloukem. Je to spíš jen nával adrenalinu, který dává tušit, že jejich tělo reaguje. Zvedne se země a tasí meč. Stříbro se studeně zaleskne. ,,Slyšel, nejsem hluchý." odsekne, litujíc že ji opravdu nezahnal pryč. Co to je za otázku? ,,Co je? Jdeme!" trhne hlavou k budově a vykročí k ní, meč v jedné, pochodeň v druhé ruce, sotva se Mojra postaví. Postupuje opatrně, hlavně ve chvílích, kdy přízraky zmizí z dohledu. Meč má připravený, smysly napnuté k prasknutí. A jedno oko pořád vzadu. Ne kvůli Mojře. Kvůli přízrakům.
Pokud se nic nestane cestou, jeho kroky povedou přímo do jediného nerozbořeného pokoje, kde vezme medvídka, deník a položí je ke kresbě dvou lidí, jíž si všiml předtím. ,,Hlavně nikam neutíkej!" zabručí tiše, velice hlubokým hlasem na Mojru. Jinak už svítání neuvidíš.

[Fírean]

Na zaklínače možná potemnělá tvrz nepůsobila nijak děsivě - však byl na takové věci zvyklý, avšak Mojře zřícenina naháněla husí kůži a po zádech jí lezl mráz. Chladné pobořené zdi kolem, temné, podivně pokroucené stíny a kolem poměrně ticho, až na to kvílení, které ticho tu a tam proťalo. Celé tohle místo z ničeho nic působilo jako vystřižené z nejhorších nočních můr, přestože přes den až tak děsivě nevypadalo.
Cestou k budově, v níž se nacházela ložnice, mohl jak zaklínač, tak bylinkářka koutkem oka spatřit, jak se za hradbami mihl jeden z přízraků. Byl ale daleko a zřejmě neprojevoval touhu vyletět jim naproti, o to se totiž postaral jiný. Monstrum, na němž visely cáry toho, co dříve bývalo oblečením, mávalo ve vzduchu lucerničkou, jak se vznášelo kus nad zemí. Na chvíli jako by zaváhalo, ale než se kdokoliv z dvojice vzpamatoval, už se vrhlo na zaklínače, divoce vřeštělo a sápalo se po něm odpornými kostnatými pařáty. Mojra v tu chvíli dostala příležitost k útěku, otázkou ovšem bylo, zda je to rozumné... zda by nebylo lepší zůstat v blízkosti vědmáka, i když zjevně přitahuje příšery jako vosy přitahuje sladké.

Mimo herně:
Přízrak - 2 kostky v síle, 2 v boji, neházíme na kola, tj. Berhart nechť si hodí pouze jednou a výsledky střetu shrnu já v dalším postu.

Fírean hodil/a 4d6 a součet kostek je 8:
1, 5, 1, 1

Ať už střet s přízrakem dopadl jakkoliv, oba se nakonec dostali tam, kam mířili, tedy do ložnice. Vypadalo to, že je v budově klid, ale sotva vyběhli do patra, dole se ozvalo zašramocení a skrz díry v podlaze a zdivu bylo možné spatřit záblesky nazelenalého světla, přesně takového, které vyzařuje z luceren přízraků. Berhartovi touhle dobou už medailon na krku vibroval prakticky nepřetržitě a bylo těžké s jeho pomocí identifikovat blížící se nebezpečí - to totiž podle všeho bylo všude kolem.
Přízrak se ale do patra zatím nehrnul, možná o těch dvou prostě nevěděl, a stejně tak se nedělo nic ani v ložnici. Možná prostě jen nestačí vzít tři věci a položit je k sobě, možná to chce něco víc, aby přilákali pozornost jednoho konkrétního ducha... pokud tu ovšem vůbec je.

[Berhart]

Bert se nikdy nenechával ovlivnit strachem. Jednak si z úplných začátků svého výcviku pamatoval, že je to nejhorší nepřítel jakého může mít a druhak, proto, že ho už dost dlouho necítil. Rozhlížel se po rozpadlém sídle proto, aby nic nepřehlédl. Dobře viděl přízrak, který se plížil za zdí. A byl si téměř jistý, že je pozorují i další. Jen toho, který se opravdu odhodlal s ním změřit síly, zpozoroval až na poslední chvíli. Možná že si přízrak uvědomil přítomnost stříbra, které navíc páchlo i olejem speciálně umíchaným proti jeho druhu. Možná si ho jen měřil a přemýšlel, kudy vést útok. Netrvalo mu to dlouho.
Nezbyl čas na rozpřahování, bylo třeba využít právě rychlosti, uhnout a tnout.
Mimo herně:
Obratnost (1+2.elixír), boj mečem (2+1.talent) +3 k hodu olej proti přízrakům

Berhart hodil/a 6d6+3 a součet kostek je 23:
6, 1, 3, 5, 1, 4

(

,,Vidíš?" otočil se na Mojru poté, co bylo dobojováno. ,,Takhle to vypadá, takhle si s tím poradím." neměl náladu na nějaké hovory. Jeden přízrak je jedna věc, kdyby se na něj sesypali ve větším počtu, bylo by to horší. Mnohem horší.
Cestou do pokoje zaznamenal další světýlka a nahoře už si byl jistý, že v přízemí se to přízraky jen hemží. Ale byl si téměř jistý, že příšery nejsou hlavní důvod. Bylo tu něco dalšího. Něco, co je sem přitáhlo. A s tím se musí vypořádat. Naneštěstí se zdálo, že nic nebude tak snadné, jak si myslel. Nic se nedělo, jen dole se přelévalo přízračné světlo a věci, které přinesl, klidně ležely. ,,Glenne de Verfort!" zvolal najednou pevným hlasem. ,,Ukaž se! Vím že tu někde jsi." Nejspíš to nebyl nejlepší způsob, jak přivábyt ducha vyděšeného chlapce, ale Bert je přece jen zaklínač a emoční špalek.

[Mojra]

Jak to zprvu Mojra zvládala dobře, při setkání tváří v tvář s prvním přízrakem se karta obrátila. Nade všechny představy, toto bylo jiné. Cítila jak se zarývá ten jekot, přes kůži až do morku kostí. Bylo to příšerné a čím blíže přízraky byly, tím horší ten pocit byl. Třásla se. Bylo to něco vskutku nadpřirozeného. Mojra byla ztuhlá a přemýšlela, jestli přeci jen neudělala chybu. Jestli přeci jen nemá vzít, takříkajíc 'nohy na ramena', a utíkat co nejdál. Toto nebyl strach, bylo to zděšení. Ten pocit, ten se neutvořil v hlavě, ale tím byla nasáklá jako houba. Dokonce to snad ani nebyl pocit, bylo to skutečné. Naštěstí byl Berhart profesionál a s přízrakem si hravě poradil. Mojra, než by se vůbec stačila pohnout z místa, se zase cítila o trochu lépe a bezprostřední nebezpečí v podobě přízraků bylo na chvilku ta tam. S Berhartem bude bezpečněji, mám štěstí, že tu nejsem sama... zamumlala si Mojra v hlavě a následovala zaklínače až do pokoje. Díky všemu tomu napětí a děsu, který je obklopoval se Mojře jen těžce přemýšlelo. Ba hůř, v ložnici ji popadl další záchvat bolestí a zvláštního 'šumění' v hlavě, takže zpočátku ani nevnímala, co se děje. Dokud nezačal Berhart volat jméno - v tom se totiž Mojra trochu vzpamatovala, bolest částečně ustoupila a rozhlédla se po pokoji.
"Co to bylo? Někdo tady mluvil? Našel si ho?" Vypadala trochu zmateně.