QUEST - Hledači pokladů - D

[Quitana]

"Jsem Derek a z téhle skupiny si nic nedělejte," přehluší ty dva vrchní skupiny. Někdo tu musí mít trochu té slušnosti, aby uvedl společnost mezi sebe. Přeci jen je to zaklínačka, co se jim může hodit. Takové se neodrazují. Hodí po těch dvou nevraživým pohledem, aby se zklidnili, než pokračují ve své cestě.

Za slov v jazyce, jemuž ani jeden z nich nerozumí, je jejich cesta poměrně klidná, ale problém započne ve chvíli, kdy se dostanou k oněm výklenkům a monstrům, jež si na nich chtějí pochutnat. "Tudy jsme minule nešli, že ne?" hodí pohledem po všech ostatních, ale krabopavouci jim nedávají ani šanci, aby se mohli domluvit na útoku. Ostatně se ale zdá, že to skupina vůbec nepotřebuje. Naučeně se rozmístí, aby pohltila každý kout, čímž Arthur nechtěně drcne do zaklínačky, která je právě na jeho místě, kde by měl stát. Úplně by na ní zapomněl, kdyby se tohle nestalo. "Prom..." započne větu, aby se jí omluvil, jenže krabopavouk má hlad a nenechá ho to doříct. Zaútočí a jeho kamarádi ho v tom následují. Jeden krabopavouk tedy útočí na Arthura s Bibianou, další dva pak ze strany na Dereka. Corel mu hlídá záda, vytáhne své dvě dýky. Tyhle potvory má nastudovaný až až a ví, kde jejich krunýře končí, kam se dá dobře bodnout. Počítá s tím, že to ví i zaklínačka, takže se neobtěžuje s tím, aby jí něco říkala, však si určitě poradí. Viděla ji, jak si namáčí meč nějakým kluzkým svinstvem a něco do sebe leje.
Cantar si všimne, že je v nebezpečí Arthur a i když ho zrovna nemusí, dalšího kámoše tu nenechá. Vrhne se proti krabopavoukovi a štítem mu chce zasadit ránu, aby ho zmátl a on si další útok rozmyslel. Ten to však čeká a stáhne se, uhne a Cantar zakolísá, šel dopředu až příliš rychle a setrvačnost ho málem shodila. Přesně v ten okamžik se k útoku hodlala zaklínačka, takže je jen otázka, jestli se stihne zastavit, nebo Cantar dostane po hlavě.
Tohle jejich skupina zrovna nevychytala, až je zvláštní, že dokázali přežít tak dlouho. Je to všechno ale jen blbá shoda náhod, emocí za mrtvého přítele, což se jim ještě nikdy nestalo. Jsou rozhození i jejich skupinou a zaklínačkou.
Pravděpodobně by tahle seance dopadla dosti špatně, pokud yb se nestal nějaký zázrak, což se tak trochu stal. Dá-li se tomu zázrak říkat. Celá jeskyně se najednou začne otřásat nepřirozenými otřesy. Ze stropu začnou padat kameny, větší i menší, ale v takovém sledu, že to ani krabopavouci nestihnou pořádně zaregistrovat a v cuku letu se jedna část jeskyně hroutí a zasypává dva krabopavouky, zbytek skupiny totiž stačí včas uskočit.
Až na jednu drobnost. Každý na jinou stranu, takže se skupina rozdělí na dvě, nemoci se k sobě dostat skrz zával, ba nejsou schopni se ani slyšet, jak je silný. Na jedné strany barikády tak skončí popřípadě Arleight, Calwen a Derek. Zbytek zůstal na druhé straně.
Obě skupiny jsou dezorientované, lehce potlučené. "Do hajzlu! Co to bylo?" pokašlává Cantar a Corel ho jen neustále praží pohledem. Stále tu mají jeden problém a tím je poslední insectoid, co nebyl zasypán. Nemá sice jedno klepeto, ale i to druhé může být nebezpečné. Drží se však vzadu, daleko od nich a popřípadě se spíš brání, aby nedostal po kebuli. Corel je ale dost naštvaná...

[Bibiana]

Jelikož Bibiana dostala zakázku s velice lákavou odměnou čekající na konci, nějaké mudrlanství ze strany některých dalších členů skupiny jí pramálo mohlo zdeptat či odradit.
Horší však bylo, že při boji zde byla tak nějak navíc. Grupa měla svůj systém boje, do kterého zaklínačka jaksi nezapadala. Proto při útoku otravných krabopavouků byla nejen ona překážkou ostatním, nýbrž i oni zacláněli jí. Najetá a do morků kostí zahlodnutá rutina, jíž si každý vypěstoval během předcházejících bojů a tréninků v těchto podmínkách působila vskutku jako otravný hmyz nahrávající do kartek svým přerostlým insektoidním příbuzným. Na nějaké omluvy jednoduše nezbýval prostor, natož čas, proto po Cantarovi hodila pouze šklebem, kterým se snažila říct Neomlouvej se, ale bij se. Hlavně se musí zorientovat mezi sebou, aby si začali pomáhat a ne škodit.

Proto zaklínačka musela kouskem své jinak vystříbřené pozornosti vnímat i přeskupování ostatních, proto se dopouštěla chyb, které mnohdy zaváněly fatalitou. Co tě nezabije, to tě posílí, Bibi. Stejně jako že z chyb se učí nejlépe. Naštěstí se ale nedopustila té definitivní, kdy by jí skončilo otrávené klepeto zabodnuté hluboko v noze.
Už už se chystala k odvetnému bodnutí za Arthura, jen kdyby se jí do cesty nepřipletl Cantar! "Tady jsem já," zavrčela v odpověď stroze k mužovi, který, jak bylo známo od začátku, hodlal dle zvyku zachránit kamaráda, namísto, aby si pokrýval vlastní stranu bojiště. Ránu sice dokázala zvrátit tak, aby Cantar nedostal po šešuli, jenže tím zmařil snahy zabodnout hrot do na pár vteřinek odkrytého slabého místa mezi hřbetním a břišním krunýřem, v měkkém mase kloubení klepeta.
"Pozor!" Zavrčí hrdelně a všetečného Cantara jedním trhnutím mrští zpět ke Corel a jen tak tak zablokuje stříbrnou čepelí útočící klepeto. Chvíli se proto s monstrem přetahuje, dokud jej nezačne obtěžovat ze zálohy vzpamatovaný Arthur. Ve dvou se jim podařilo toho jeduneřáda zatlačit k ústupu, ale situace na bojišti rozhodně nahrávala přerostlé ponravě, než-li jim.
Bibiana zakabonila obočí a pevně stiskla čelisti k sobě v hlubokém soustředění.
A najednou se celá skála otřásla v základech.
Zaklínačka automaticky odskočila stranou, těsně ke stěně, na kterou se přimáčkla a vyčkávala, co se stane dál. A nestalo se nic přívětivého, že by třeba kamení selektivně rozmačkalo všechny krabopavouky a oni mohli v klidu pokračovat dál.
Kameny se navrstvily v nepropustnou zábranu a oni skončili rozdělení.
Těžko ale začít polemiku nad tím, co se právě stalo, když se zde stále vyskytoval jeden přeživší osminožec. A byť se nesnažil útočit, bylo třeba se zbavit jakékoliv hrozby.
Zaklínačka proto kývla na Corel na znamení, že dvěma po sobě následujícími útoky by mohly potvoru zneškodnit. Jedna rychle odvede pozornost, zatímco druhá na zaměstnaného krabopavouka zaútočí a vrazí mu čepel hluboko pod krunýř s definitivní platností smrti.

Mimo herně:
Útok na posledního, pochroumaného krabopavouka
Obratnost + Meč s olejem

Bibiana hodil/a 7d6+9 a součet kostek je 36:
4, 6, 4, 5, 2, 4, 2

[Quitana]

Částečně byla hrozba zažehnána. Jedna skupina byla v celku v pořádku, až na pár odřenin, krvácivých stavů a pohmožděnin. A také, že jsou lapeni uprostřed jeskyně, pravděpodobně bez východu.
Ta druhá to měla horší tím, že se jedné potvoře povedlo přežít. To je teď jejich největší oříšek. Zaklínačka je ale připravená onoho hmyze ihned zašlápnout. Což se jí oficiálně daří, ačkoliv je krabopavouk větší, než obvyklý hmyz. Bez jednoho klepeta ale ztrácí něco ze své rovnováhy a když se snaží útoku zlatoočky vyhnout, hrana meče ho zasáhne tak nepředvídatelně, že se na něj jaksi nabodne sám svým pohybem. Velmi rychle na něm jeho tělo ochabne, s mečem zaseknutým pod krunýřem.
Corel je možná naštvaná, ale rovnat se s touto zaklínačkou je zhola nemožné. Po očku netečně sleduje, jak z krabopavouka odchází život a zasune své meče zase zpět do pochev. Na nějakou dobu je asi nebude potřebovat. Hlavně do té doby, než zjistí, kde to jsou a jak se odsud dostat. Meč proti kameni bohužel nic nezmůže. Kdyby ano, Corel by byla první, kdo by se snažil prokopat.
Za to Cantar místo poklidného hledání východu, se rozkřikuje, co mu hlasivky stačí. "To je snad zlej sen. Nejdřív nás Derek dostane do problému a teď si trčí na druhý straně závalu, určitě s východem hned za prdelí! Hej Dereku! Derekuu! Ty pitomče, kdo tě přijal do vedení týhle skupiny, proboha..." S jeho hlasem se jeskyně ještě lehce třese, ale nijak závažně. Další zával snad nebude. Tedy, pokud nebude křičet ještě chvíli. Corel ho znovu zpraží pohledem s náznakem, že pokud bude pokračovat, nezůstane jen u pohledu. Vždyť je může svou nerozvážností zabít. A ne, nehodlá tady zdechnout pod tunou kamení jako začátečník.
A Arthur? Ten se celý ještě pořád klepe, neschopen vydat ani slovo. Takhle si dobrodružství nepředstavoval. Prozatím jejich výpravy klapaly docela dobře, ale tohle byla jedna z větších zakázek a on to jednoduše psychicky nezvládá. "Pro... Pro... Prom..." Stále jen opakuje to samé pořád dokola, zastaven v jednom čase. "Bože, Arthure, vzpamatuj se. Děláš nám ostudu," okřikne ho Corel. Pak pokračuje. "Jste jenom dvě fňukny, ale skutek utek," protočí u toho očima. "Jediná cesta vede tudy," ukáže rukou do tmavé části jeskyně. Všechny pochodně totiž zhasly a žádnou jinou nemají. Budou muset buď pokračovat poslepu nebo se spolehnout na zaklínačku. Ještě, že ji tu mají.

Ať už Bibi souhlasila s plánem jít vepředu nebo je nechala, ať se v tom vymáchají sami, skupinka postupovala temnou částí jeskyně, naprosto v pozoru, aby na ně znovu někde něco nevyskočilo z temných mezer a podobně. Čekalo je mírné stoupání, což bylo zvláštní, protože jeskyně většinou spíš klesají. Něco tady na tom všem bylo špatně. Po několika minutách se jeskyně otevřela do mnohem většího prostoru s prkennými trámy, vytvářející jakýsi výstup ještě výš, než šli doposud. A neskutečně to tam smrdí. Zlatoočka by díky smyslům došla k závěru, že cítí krev. Čerstvou, ale také několik dní i měsíců starou. Nikde však nebylo vidět původce, ani nic, co by naznačovalo problémy. Ty tu však někde zcela jistě budou.
Puch rozkladu těl ale není jediný, co je tu cítit. Corel o kus dál zbystří světlo, jemné, slabé ale bylo tam. Na jeho konci zjistí, co je původce dalšího puchu. Jsou to splašky. A taky části těl, kosti. Zcela jistě se tu něco zabydlelo. Že by práce pro zaklínačku? Cesta ven z tohohle místa je ale stejně lákavá. Mříže u odtoku jsou totiž vyvrácené a s trochou štěstí a zadržovaného vzduchu v plicích by se odtud dalo vylézt pryč. A že Arthur jim je v tomto stavu zcela zbytečný.

[Bibiana]

Ač se snažila zaklínačka Corel v posledním tažení proti přeživšímu krabopavoukovi zapojit, v krvi klokotající elixír byl silnější, proto si ani nevšimla, že ženu zanechala za sebou. Na jeden svižný skok tedy překonala vzdálenost a navazujícím výpadem osud hmyza zpečetila. Ten se zmohl na pouhé zaklepání nozičkami, zakničení a zhroucení se na zem. Zaklínačce zasvítilo vzrušenou divokostí v očích. Postavila se nad tu hroudu chitinu a oddechla si. Rychlým švihnutím očistila čepel meče od lepkavé kraboučí krvomízy, čímž na zemi skončila i část oleje, kterou se okamžitě jala obnovit.
A zatímco se ti tři dohadovali, Bibi si z monstra odřezala užitečné části a do prázdných ampulek nechala natéct dávku prudkého jedu. Sama si lokla preventivně Vlhy, co kdyby nějaká krůpěj toho svinstva kápla nepozorovaně na nějakou otevřenou ranku nebo sliznici oka.
"Dejte si," nabídla pak substanci i ostatním, byť se nikdo nekácel v bezvědomí k zemi, tedy nejspíš jedem zasažen nebyl. Naopak jim vědomí pracovalo na plné obrátky. Ačkoliv ne zrovna tím správným směrem.
Jediná Corel si však zachovala rozvahu. Bibiana ženu sjela významným pohledem, neb si jejích snah vážila. Nerada plýtvala slovy, když se nacházela uprostřed boje. Snažila se co nejvíce soustředit.
Takže po rozhodnutí pokračovat dál, vždyť ani nic jiného nezbývalo, zaujala místo v čele. Rozhodně si své bystré smysly nehodlala znovu otupovat plamenem louče, proto se ani nesnažila cokoliv příhodného zapalovat pomocí znamení.

Vstoupila opatrně do neznáma a bystřila smysly na maximum, aby jí nic ze zálohy znovu nepřekvapilo. A pocítila puch, jako doposud nikdy v životě. Koncentrovaný rozklad a hniloba masa, že by se dala uhňácat do jasných tvarů. Naštěstí ale stála ke svým kumpánům zády, takže si nikdo nemohl všimnout nakrčení nosu nad nečekaností úderu smradu rozkládajících se těl a dvou cuknutí žaludku v pokusu vrhnout. To by teprve její zaklínačská důstojnost utržila ránu. Naštěstí se udržela. V duchu se oklepala a pokračovala dál. Dokonce si přivykla natolik, aby začala rozeznávat jednotlivé složky puchu.
"Čerstvá krev, stará krev a spousta těl v různém stupni rozkladu," komentovala tiše výhled na tohle pohřebiště, zatímco tu a tam překročila časem vybělenou kost.
To se tu vyskytoval tak ohromný poklad, že sem byl pravidelný příval čerstvých dobrodruhů zajištěný?
"Tak jeskyně, hm? Spíš mi to tu přijde jako nějaké hnízdo," Obrátila se na Corel, kterou považovala za nejzpůsobilejší uvažování. Ale co ta dřevěná konstrukce? Tu těžko nějaký hmyzák stloukl k sobě.
Pevně stiskla jílec meče.
A co to světlo tam? Splašky, rozbitá mříž?

"Zůstaneme pospolu," nevěřila tak snadnému úniku. Kdepak. Tohle místo bylo příliš prosycené smrtí na to, aby bylo možné s čistým svědomím kohokoliv pustit do neznáma na vlastní pěst. I světlo mohlo být jen předzvěstí něčeho horšího. Zlověstnějšího.
Proto zaklínačka obezřetně našlapovala a sledovala každý podezřelý kout pohyb či zvuk. A že podezřelé na tomhle místě bylo naprosto všechno.

Mimo herně:
Slídím, slídím
Smysly (2)

Bibiana hodil/a 2d6 a součet kostek je 9:
3, 6

[Quitana]

Když to vypadá, že je po všem, dostane se jim nabídky zcela zvláštní, jakou by nečekali, ani Tolphen tohle nedělal a jinému zaklínači těžkou budou věřit. Nabízenou lahvičku odmítnou a raději si každý hledí svého. Tahle skupinka je opravdu dosti zvláštní.
Jak již bylo řečeno, puch to byl tak strašlivý, že i ostatním dělalo problémy dýchat. Všichni se ale dostatečně udrželi, aby něco nevrhli. Tedy, dost pomohlo, že u splašek ten smrádek byl příjemnější, než rozkládající těla. Proto se všichni, včetně Corel drželi u čerstvějšího vzduchu. Všichni po ní ale ve stejnou chvíli hodili pohledem. "Hnízdo? Čí?" Prvně ho nic takového nenapadlo, protože ten puch mu zabíral většinu část mozku a nedokázal myslet na nic jiného. Teď když to zaklínačka ale zmiňuje, dochází mu ta pravda. "Co ale ta dřevěná konstrukce?" nadhodí, jako kdyby to bylo šíleně důležité. Ono v tuhle chvíli asi ne. Důležitější rozhodně je zjistit, co za hnízdo nebo jatka to je, aby nebyli překvapeni. ta věc tu na ně může někde čekat, až přijde její chvíle nebo je na lovu. Corel všechno poslouchá, nic na to však neříká. Za to Cantar by nejraději s Arthurem prostě odešli a nechali tu potvoru tady žít, jako doposud. Nejsou přece zaklínači... Well, ne všichni. Co asi zmůžou ti tři proti nějaké bestii. "Já bych..." Cantar nemá šanci tu větu doříct, Adelaiddy jim naznačila jasně, co mají dělat. "Pomátla ses? Nenechám se sežrat. Beztak tihle měli stejný nápad a podívej se, jak dopadli." A v tu ránu si vzpomene na Tolphena. Proto sem přece přišli. Tedy, kromě toho pokladu samozřejmě. Co když tu někde leží? To ho dostatečně přesvědčí. "Tak fajn, zůstaneme pohromadě, ale můžeš nám říct, co máme dělat, když tady sotva vidíme?"
Zlatoočka si prozatím prochází důležité body této místnosti. Kosti, krev, těla - roztrhaná, celá, ale i rozkládající se. Někdy se po zemi válejí jen končetiny. Ať už tady žije cokoliv, je to dost brutální. A nebo hladové. Díky bohu za její vidění ve tmě a hlavně zaklínačské smysly, které odhalí ulomený tesák, dost velký, aby se nejednalo o upíra. Kus od ulomeného tesáku leží tělo, ještě nerozložené, ležící tu tak den, možná dva, s dírou uprostřed. Nehezký pohled, ze kterého by se jistě mohl zvedat žaludek i obrněnému. Není divu, že to tenhle ubožák nezvládl. Že by tohle byly ty "kosti" pro které si přišli? Vždyť to ale vypadalo, že tudy prvně nešli? Co se změnilo? Tady odsud na to jen těžko dokáží přijít.
Naskýtají se tedy dvě možnosti. Buď tu potvoru vystopují, zjistí, co je zač a zabijí ji, za všechny ty chudáky tady a nebo se raději stáhnou a půjdou si po svém úkolu. Jenže jediná cesta vede buď skrz mříže a nebo po dřevěném ochozu, který je značně poničený na některých místech, což bude jistě vyžadovat akrobatický um, aby nespadli dolů. Cesta nahoru by tedy byla křivolaká.

Mimo herně:
Pokud budeš slídit, nemusíš si nic házet, ale klidně tipovat x pokud polezeš nahoru, tak obratnost x pokud půjdeš ven, tak tam na vás čeká překvápko.

[Bibiana]

Chápala opatrnost ostatních, když se zdráhali nabízenou substanci pozřít. Jenže, pokud se ubíralo její tušení správným směrem, bylo by opravdu ku prospěchu všech, aby se Vlhy napili. Její mutantí metabolismus dovoloval dopřát si doušek jedového neutralizátoru až po boji, jenže lidé, i ti vycvičení a v boji protřelí, podléhali v podstatě okamžitě otravě krabopavoučím jeden. Či...
"Možná, že si tu hnízdo zbudovali potom," připustila další z možností po upozornění na dřevěnou konstrukci. "Lidé tu něco těžili a to ty potvory sem nalákalo. Vybili a požrali horníky a pověst tohoto místa jim zajišťuje příjem čerstvého masa," dedukovala na základě spatřeného a prožitého.
"Nebo se vydávají i do blízkého okolí a loví lidi v lese," pokrčila rameny nad další z možností zajištění dostatku potravy.
"A čí hnízdo?" Otočila se na Cantara. "U vchodu nás přivítali krabopavouci. Takže bych předpokládala buď další, jedovaté, obrněné, a nebo horší kousky z hmyzí říše."
"Možná dál narazíme na edriadské bojovníky či trubce. A možná budeme mít tu čest s královnou."
"Proto vám radím, lokněte si tady Vlhy, nebo jen jednou se vám nepovede se vyhnout ráně nebo vystřelenému otrávenému ostnu a je s vámi ámen."
"A pokračovat jednoduše společně musíme, když máme vchod zapadaný. Rozdělit se je v těhle podmínkách jasná sebevražda."
"Že by to, co vám řeknu?" Odtušila napůl suše napůl pobaveně nad posledním vyřčeným dotazem.
"Protože máš štít, Cantare, bylo by fajn jej využívat jako prvotní obranu proti útoku z dáli, aby i naši střelci měli možnost bojovat na distanc. No a pak si vzájemně krýt záda. A nebojte, já už se vám do zažité taktiky plést nebudu." Instruovala, kterak se se očekávalo.
"Ještě by bylo fajn, kdybyste si čepele a hroty šípů potřeli tady tím olejem," začerchala ampulkou. "Stačí málo," poučovala, neboť se jednalo o silný koncentrát.

Mimo herně:
Beru, že síla oleje je +9, dokud PJ neurčí jinak? :3 když tak dohodím.

Snad ty holomky přesvědčila o tom, že v jednotě je síla a výhoda. Hlavně pro ně samotné. Pak už se jen prošla mezi zbytky, až narazila na ten jevící se nejčerstvěji.
"Kosti tohohle tu hledáme?" Pozvedla vcelku nezaujatě obočí. Pro ní bylo nyní prioritou vyčistit tohle místo, poté si odnést trofeje. Až nebezpečí pomine. Táhnout se s mrtvým tělem byla pro teď zbytečná zátěž.

Jak se tak brodila hromadou mrtvol, kousků těl a jejich rozsápaného vybavení, nacházela snad i další indície navádějící k odhalení tajemství tohoto místa. Že by tohle byly skutečně otrávené hroty vrhané endriackými trubci?

Poté, co přelítla pohledem vratkou dřevěnou konstrukci a další členy skupinky, rozhodla se Bibi toto prozkoumat na vlastní pěst. Než se však skutečně pokusila o vyšplhání, upozornila ostatní, aby zvýšili svojí obezřetnost.

Mimo herně:
Hod na obratnost
Beru hodnotu, se kterou jsem v Q začínala, tedy 3 + 2 (Blizzard)

Bibiana hodil/a 5d6 a součet kostek je 17:
1, 4, 2, 5, 5

Pak se ale samozřejmě vydají zjistit, co se skrývá za rozbitou mříží.

[Quitana]

Nutno uznat, že zaklínačka se vyzná a její dedukce se zdá více méně správná, ale jak to bylo doopravdy se můžou jen dohadovat. Možností je nespočet. Jedno je ale jistě - něco tu žije. Ty nedávno čerstvé lidské části to jen dokazují. Cantar se mimoděk oklepe. Tohle určitě není práce krabopavouků. A o to je to horší, že jsou tady sami a Derek se zbytkem je někde zastrčený. A možná mrtví... Tuhle myšlenku si ale moc připouštět nechce.
Ať už jsou to krabopavouci, endriadi nebo cokoliv jiného, rozhodně se mu tady nechce zůstávat. Ani Arthurovi. Za to Corel jen nad tím láme rameny. Hlavně, když se dostanou ven. "A proč by jsme ti jako věřit?" Oboří se na ni Cantar. Jak s onou ampulí, tak i s tím, že by ji měli poslouchat. Ona není Tolphen a on ji odmítá jen tak poslouchat. Může je zavést do problému. Jenže to se na něj oboří i Corel, že je to tupec, protože zaklínač je teď jejich jediná naděje. Tedy, pokud nechce vylézt tou mříží ven a nechat se něčím sežrat, protože ta pravděpodobnost je tu opravdu veliká. "Fajn," rezignuje a nechá zaklínačku jít jako první do patra. Corel si lokne trochu jejího elixíru, meč potře oním olejem, ale Cantar se elixíru vzdá, zas tak moc ji ještě nevěří. Jen použije též olej. A Arthur udělá cokoliv, aby se udržel naživu.

A zrovna Cantar se žene jako první, když se začne mluvit o něčích kostech. Pod nohama mu to neskutečně chrastí, jak s sebou bere kosti, části těl a podobně. "Ukaž! proboha," vydechne. Když utíkali pryč, nestíhali si všimnout, co mu nějaká ta potvora stačila udělat. Z toho pohledu se mu chce zvracet. Neodvrátí se ale, vydrží. Za to Arthur to vyhodí. Corel nad tím jen protočí očima. Slaboši. "Jo to je on,"" pronese suše a skoro to vypadá jako by bez zájmu, ale i Corel ho znala nějakou dobu a je jí líto, že takhle skončil. Bohužel si ho teď nemůžou odnést pryč, když je tu ten zával, takže se sem opravdu budou muset později vrátit. Jestli ještě najdou cestu a jestli jim nebude nic bránit. Tahle výprava začíná být jako zlý sen.
Dokonce i Cantar uzná, že pro Tolphenovi kosti toho teď moc neudělají a ponechá jeho tělo ležet tam, kde je. Nerad by přilákal tu potvoru, že začne hýbat čerstvou krví a masem na později.
Co se týče zaklínačky, její smysly ji neklamou, ač to nejsou endriačtí trubci, ale podaří se ji nalézt i část těla, která nepatří žádnému člověku. Je to kus zahnutého rohu, docela monstrozního. A taky stopy kopyt.
Odcházejí právě včas. Někde venku, možná nedaleko od mříže je slyšet cosi, co se podobá skučení větru, ale vítr to není. Měli by si pospíšit. Všichni tři kývnou hlavami na zaklínačku a i když vidí leda velké prd, poslušně se ženou skrz prkna až do vyšších pater. Stoupání je to náročné, ale dá se zvládnout. sem tam někomu uklouzne noha, hlavně Arthurovi, ale včasné zachycení přítele vždy pomůže.
Na vrchu je čeká další překvapení. Je tu další tunel a vypadá, že je vykopaný navíc, že tady původně ani nebyl. Je podepřený dřevěnými trámy, které se díky řádění bestie dole, rádi, že drží tam, kde jsou. U některých je vidět, že jsou lehce nakřáplé, ale ještě nějakou dobu by to vydržet měly. Jak skupinka postupuje dál, vykopaná jeskyně se mění v něco, co nikdo z nich jistě nečekal. Kámen Starý, pokrytý lišejníkem. Ruiny. Je to jasné. Elfské ruiny. Není o tom pochyb. "Fíha. Tak tohle bych fakt nečekal." Cantar si u toho hvízdne a ten zvuk se roznese po velké místnosti. Je tu jediná cesta, leda by jste chtěli sejít dolů po schodech do smrdutého bahna. A co to támhle svítí? Nejsou to oči? Je možné, že se dole pohybují nějací topivci, ale sem nahoru rozhodně nepůjdou, pokud k tomu nedostanou šanci. Pokud se tedy skupina vydala hlavní cestou kupředu, naštěstí je nečeká už žádná překvapení. Kromě... kromě konci cesty, která se dělí na dva vchody. Jeden vlevo a jeden vpravo. A kudy teď?

[Bibiana]

Bibiana s nedůvěrou byly staré dobré známé; teda s nedůvěrou věnovanou okolím, takže jí Cantarovo lamentování pramálo trhalo duši na kusy. Sama sobě důvěřovala, jak jen to bylo možné. Jak jinak si zachovat zdravý rozum a klid, když jste uprostřed sluje krvelačné a líté bestie. U níž bylo jen otázkou času, než vás zmerčí a tím skončíte na její listině přání.
"Páč vam nic jiného ani nezbývá?" Odpověděla nevzrušeně. "Nemam důvod vás tu mordovat," dloubla špičkou stříbrného meče do ohnilé lebky, aby se podívala skrz týlní otvor co-jí-zrovna-vrtá-hlavou; ach, červy. "Zatím," blýskla zlověstným úsměvem, neb si o to hošík vyloženě říkal.
A pak ti lidi maj důvěřovat. Uchechtla se v duchu. Jenže, tohle byl tik, který se popíral velice nesnadno. Obzvlášť v přítomnosti někoho, jako byl Cantar.

Nakonec se ale někteří nechají ukecat a nabízené přípravky použijí či požijí. Nah! Kikimory! Zapomněla jsi zmínit ve výčtu otravného hmyzu kikimory. Plácla se v duchu dlaní do čela. Avšak nalezený kus rohu s otisky kopyt a vysátým zaklínačem dávaly tušit něčemu jinému, než hmyzákům. Něčemu horšímu. Zatroleně. Stiskla pevně čelisti k sobě a periferně sledovala nehybnou mříž, za níž bylo slyšet skučení větru? Ale kde by se uprostřed hory vzal vítr. Leda meluzína? Nebo... funění.
Ať už se v další části tunelového bludiště skrývalo cokoliv, vypořádají se s tím později. Nyní bylo zapotřebí prozkoumat, kam vede ta dřevěná konstrukce.

***

Překonání konstrukce se nakonec obešlo bez zbytečných a hlučných pádů, takže se záhy ocitli tváří v tvář dalšímu tunelu. A co taky mohli očekávat? Bůžky pospávající na čerstvě vypraných obláčcích v Merkuru? Asi těžko.
Zaklínačka obhlédla stav podpor, neb by opravdu nerada skončila pod závalem, a vstoupila do dalšího ze stínů. Doufala, že když ona je očima skupiny, Cantar zaujal místo na jejím konci coby čestná stráž a obránce.
"Pšt," zamručela Bibiana na opět se projevujícícho Cantara. To, že se s ničím zatím nesetkali, neznamenalo, že na sebe začnou se zbytečnou neopatrností upozorňovat. Oni mají třímat v rukou moment překvapení a prvního úderu.
Zaklínačka přelítla monumentální prostor pohledem, sama niterně udivená. Nebýt toto místo prolezlé skrz na skrz krvelačnými potvorami, rozhodně by se stavbě obdivovala pozorněji. Jenže blikající očka z bažiny opět upozorňovala, že tu rozhodně nejsou sami na naučném archeologickém průzkumu.
Při pohledu na ty žlutá, mrtvolná kukadla pocítila Bibiana nutkání hodit do bažiny Tekutý oheň. Když už deratizace, tak totální, no ne?

Mimo herně:
Má, či nemá u sebe Bibianka Tekutý oheň?
Alchymie (3 + 1 talent) + Inteligence (2)

Bibiana hodil/a 6d6 a součet kostek je 25:
6, 6, 6, 1, 5, 1

Tak Bibi vhodila do mokré bažiny buclatou baňku plnou nenápadně vyhlížející tekutiny. Která ale při styku s vodou dokáže rozpoutat velice plamenný tanec. A k tanci vyzvala právě ony topivce.

***

"Paráda," zajásala Bibiana ironicky. Dělící se cesty. A teď babo raď.
"Nějakej návrh?" Sladce se usmála se zablýsknutím zoubků právě na Cantara, neb ten měl hubu plnou keců, tak ať si taky trochu zavůdcuje.
Sama Bibi by se ale vydala cestou vlevo.

[Quitana]

"Cha, nemá důvod nás mordovat... Já to věděl!" prská na zaklínaččino chování a její slova, jež nenaznačují, že by ji chtěla na konci toho všeho nechat naživu. Ale čert aby se v nich vyznal, když nemají žádné emoce, většinou ani ty grimasy. Jenže není čas řešit, jestli zemřou později, protože dost možná zemřou teď, pokud se nebudou dávat pozor, co že se to děje kolem nich.

A už je to tady zase. Napomínání, napomínání a poučování Cantara. Jak ten to nemá rád. Za to ale ví, co se sluší a co ne, a jelikož mu dojde, jakou blbost udělal, když si všimne, co se to shlukuje dole a dívá se to jejich směrem se skřeky nechtěných potvor, zmlkne a nekomentuje to. Prozatím. Však on si to s ní vyřídí, jak bude moc.
"Co jsou zač?" začne se zajímat Cantar, hrajíc si na vedoucího skupiny. "Jsou to topivci?" Odpovědí mu je vhození žhavé tekutiny na vodní hladinu. A ať už jich tam bylo kolik chtělo, zabito jich bylo dost, aby se oni netvoři stáhli od žhavé vody, působící jim nepříjemné popáleniny, div rovnou nezabíjí. Protkáno je to dalšími, tentokrát o to víc hrůznými skřeky smrti, co nahání obyčejným lidem husí kůži. Se zaklínačkou to jistě ale ani nehne, pro ni je to spíše balzám na duši, když netvor skučí a umírá. Na chvíli jim tedy rozhodně dají pokoj. Snad se tudy ale nebudou chtít vracet.

"Jo, paráda," prohlásí také Cantar. "Proč koukáš na mě? Já to tady přece nevedu," rozhodí rukama do vzduchu a ušklíbne se na Adelaiddy. "Bože Cantare, drž už hubu," zasteskne si bez emocí Corel, protože už ji Cantar dost slušně vytáčí. A navíc určitě nebude jediná.
Díky bohu, že alespoň Arthur je schopný v této chvíli myslet, než se hašteřit se svými či se klepat strachy. Totiž, ty topivčí skřeky ho málem dohnaly k infarktu, teď, v obklopení temné kobky a chladných stěn se cítí o dost jistěji a ukáže vlevo, přesně tam, kam by si přála sama zaklínačka. "Já bych šel tudy." Všichni po něm hodí pohledem, protože jeho iniciativu by čekali jako poslední, ale zázraky se občas dějí, že. "Tak tedy vlevo," prohodí Corel dřív, než stihne něco říct Cantar. Už viděla, jak zase otevírá tu svou nevymáchanou tlamu.
Skupinka se tedy vydá cestou vlevo. Dlouhou dobu na ně shlíží neustále jen chladná tmavá chodba s hromadou pavučin, jako by tady dlouho nikdo nebyl. Poté se prostor otevře do větší místnosti. Chladný kámen jim zůstane jen pod nohama, všude kolem je opět jen jeskyně. Prostor se táhne tak daleko, že i zaklínač by měl problém dohlédnout na její konec. A to i do hloubky. Není vidět dno, jen strop, který vypadá, jako když se každou chvíli na vás bude chtít vrhnout. Není to však jediný problém, který se objevil. Není tu cesta dál. Tedy, byla by, kdyby most, co tu měl stát, tu opravdu stál. Jenže místo něho se ve vzduchu vznáší pár kusů kamenů, přes které není možné přeskákat, jak jsou daleko od sebe. Tedy, normální člověk by to jistě nepřeskákal. A magik tu žádný není, jaká to smůla. Po pravé straně vedle vstupu je ale něco, co jistě upoutá zraky všech. Jakýsi kamenný polooblouk. A je to Arthur, kdo si ho všimne jako první. "Hele, koukejte," ukáže tamtudy také prstem. "Co je to?" No ano, co je to? Není to zase tak těžké uhodnout. Pomalu ale jistě všem bude docházet, co by tohle místo mohlo být, když si oblouk spojí s modrým magickým světlem magiků a celé to místo s Vědoucími. Oblouk je totiž portálem, který vede na určité místo. Otázkou je ale kam a jak ho zapnout aby fungoval. Ostatně, je to jediná cesta, tedy pokud se nechtějí vrátit za příšerou číslo jedna.

[Bibiana]

Na jednu stranu byl Cantar osinou v zadnici, na stranu druhou, aspoň byla zábava. I když spíš na mužovo úkor. Buď na něj vrčela zaklínačka nebo Corel. Chudák se ocitl v sevření kleští. Jako takový boxovací paňáca, který slouží pro kolektivní bouchnutí a upuštění napětí.
"Jo jo, mrchožravé potvůrky," přitakala zaklínačka na otázku, pohledem však neuhýbající z černé propasti. Stála nehnutě, jen očima sledovala, kterak vzduchem letí skleněná baňka, aby zažehla na bažinaté hladině inferno. V roztažených zornicích se odrážely plápolavé plameny a zaklínačkou projel blažený pocit rozechvění. Ano, vskutku balzám pro duši, když bolestí skučí někdo jiný, než-li ona sama.
Nebylo ale času nazbyt, by se tím výjevem kvílivé zkázy kochala do posledního skomírajícího plaménku. Ne všichni topivci se totiž oddávali bahenní koupeli, takže ti, co neskončili na uhel, se začali stahovat k popravišti, aby nalezli původce této pohromy. A byť se nejednalo o vyloženě děsuplné potvůrky, zaklínačka nehodlala riskovat ani titěrný škrábaneček navíc.

Proto se ocitli na rozcestí, kde dilema výběru stezky nakonec rozštípnul jinak nemluvný Arthur.
"Já nejsem proti," souhlasila Bibiana spokojeně, neb se hošík strefil do její chutě.
Vůkol rozprostírající se tma, visící pavučiny a v dáli slábnoucí nářek mučivou smrtí umírajících monster budily dojem relativního klidu a bezpečí. Nikde ani náznak přítomnosti nestvůry, jen ozvěny jejich kroků, vůně zatuchliny a sem tam zvuk tříštících se kapek o zem.
Zaklínačka našlapovala obezřetně a špicovala i tak smysly, co to šlo, aby je nepřepadlo nečekané překvapení.

To se však neudálo. Namísto toho vstoupili do místnosti naprosto monumentálních rozměrů, kde význam slova tma nabývalo mnohem temnějších rozměrů. Vždyť ani bystrý zaklínačský zrak neprohlédl skrz!
"Páni," vydechla Bibiana ohromeně. Doposud se s takhle monstrózní stavbou nesetkala. "Kdo má tohle na svědomí?"
"Áha," ušklíbla se při pohledu na ve vzduchu se vznášející kameny. "Čarodějové mají prsty všude." Zazubila se. Ale levitující kameny nechala bez dalšího zájmu levitovat. Zas tak nerozvážná nebyla, aby pokoušela potulnou štěstěnu. Nebyla zde od toho, aby ohrožovala vlastní kejhák.
Měla pomoct těm třema. A jelikož nikdo z nich Mocí neoplýval, měli v tomto případě smůlu.
"Portál?" Prozkoumala blížeji Arthurův nález.
"Ale bez kouzelníčka jsme nejspíš nahraní," pokrčila rameny. "Leda, že by se tu někde v zemi, ve stěně schovával nějaký spouštěč," otlapkala během svých slov celý oblouk. Poté si založila ruce v bok a začala zkoumat nejbližší okolí.
"Otázkou ale je, pokud se nám ho povede aktivovat, projdeme skrz?"

Těžko odhadovat, kam by je portál přenesl. Stálo za to to riskovat? Účel mise bylo vyrabovat zdejší poklad a dotáhnout zpátky ostatky padlého Tolphena. A, pravda, cestou pozabíjet co nejvíc příšer.
Jenže Bibianu vábily i ony končiny neznáma.
Ovšem, dokud portál neaktivují, veškeré dohadování, kam se jejich kroky budou ubírat dál, bylo bezpředmětné.

Mimo herně:
Pátráníčko, pátrání kolem portálu
Smysly (2)

Bibiana hodil/a 2d6 a součet kostek je 10:
6, 4