QUEST: Smrt mu sluší - D

[Varren]

Varren se ujal role nezaujatého pozorovatele, ale když v davu mezi diváky zahlédl drahého Viléma, vydal se k němu, zařadil se za jakési plavovlasé sluníčko, které na pana autora chrlilo vcelku kuriozní dotaz kadencí opakovací balisty. Ač sice vyprávění mladé dívky vybízelo k mnoha zvědavým otázkám, trpělivě vyčkal, než si promluvila s „Billem“ a on jí odpověděl. Teprve až když odešla, k příteli přišel a zavrkal přehnanou fistulkou: „Ještě tady na hruď podepsat, pane autor!“ Zatahal se za rožek vykrojené tuniky. Jen trochu, ještě by ho mohli vyhodit za veřejné pohoršování. Odpůrci nelidí si vždycky něco našli.
Ale ať už na ten nestydatý požadavek Bill odpověděl jakkoliv, trpaslík k němu udělal těch pár kroků, aby ho mohl obejmout a poplácat po zádech. „Gratuluju, příteli. Tvé dílo se dostalo až na prkna, která znamenají svět,“ prohlásil upřímně, a pak ztlumil hlas. „Co tvé primadony? Dělaly ti při zkouškách moc velké potíže?“ zamrkal na něj spiklenecky. Tušil, že takhle mezi lidmi Bill asi nebude mluvit o podobných věcech na plná ústa, ale zeptat se musel.
Pak si s Billem vyměnili ještě pár vět, Varren se pokusil z něj vymámit pozvání do zákulisí, těžko říct, zda úspěšně, a pak už je přerušil zvon, hlásající, že představení bude co nevidět začínat.
Trpaslík si našel sedátko vedle oné světlovlasé podivínky, tedy pokud neodmítla jeho zdvořilé: „Smím?“ a dal se do pozorování nejnovějšího majstrštryku jeho přítele. Skoro by i provolával povzbudivá hesla a nahlas to komentoval, ale tohle nebyl zápas dvou bojovníků v aréně… jednalo se o umění v jeho nejčistší podobě. Tak alespoň namísto toho seděl a napínal zrak i sluch, aby mu neuniklo nic, jak na jevišti, tak kolem něj mezi diváky.

[Reginald]

Vilém - Bill - nadšen zájmem pokračoval v odpovídání davu už skoro automaticky, že se Světla nemohla divit, že si hned myslel, že má nějaký dotaz, každý se ho na něco ptal! Neusmíval se však mírně, pokud to tak Světle přišlo, usmíval se od ucha k uchu celý roztřesený nadšením a nervozitou! Úsměv mu však zamrzl na rtech, když malá plavovláska spustila o věži a blikajícím lese a Lennovi a zvířátkách, neboť netušil, o čem to ta útlá osůbka hovoří. „Tedy, já... tuhle hru jsem asi neviděl.“ Okomentoval to s omluvami, to protože v davu zbystřil svého bodrého společníka malého vzrůstu, zato velkého ducha a chlupaté hrudi. „Na tvé hrudi není pro inkoust místo, starý příteli!“ Rozzářil se a objal trpaslíka nazpět. „Tahle zatím znamenají jen Novigrad, ale pokud to bude mít úspěch...“ nadechl se zhluboka, „...tak očekávám pozvání k vrchnostem.“ Ta představa nechala Billa na chvilku v říši oblačných a mlhavých představ, vysněných zámků a kdovíčeho dalšího. A pak pád na zem, když se ušklíbl a mávl rukou. „Největší primadona je Callista, přední herečka Novigradu, ale tu jsem neobsadil. Půvab Serafiny - hraje hlavní roli - mi totiž dokonale učaroval a musel jsem ji obsadit. Jako bych tu roli Panny napsal přímo pro ni!“ Rozvášnil se a ohledně Santého... „Santé byl rád, že mu pro jednou nebude vidět do obličeje a že ho třeba lidé budou chválit za herecký výkon a ne za bílé zuby.“
Herecké výkony byly opravdu skvělé, scénář se očividně vydařil, a scéna se zahalila oponou ve chvíli, kdy Netvor držel hrdlo nevinné Panny v drápech a hrozil jí smrtí. Byla tu přestávka, navzdory tomu, že napětí se dalo v hledišti krájet! Takový tahák na druhou půlku mohl vymyslet jen opravdu zlotřilý autor.

Přestávka znamenala občerstvení, víno pro majetnější, pivo pro otrlejší a sladkou bezovou šťávu pro ty konzervativnější a méně majetné. Taktéž sušenými plody a ořechy se mohli diváci předzásobit na druhou půli, ale běda jim, kdyby chroupali moc nahlas. Už už se blížil čas zvonění zvoucího k pokračování, když všeobecný hlahol diváctva prořízl jasný výkřik protkaný hrůzou. Vysoký dívčí hlas proklál následné ticho ještě dvakrát, než dotyčná začala chraptět. Odkud ale výkřik vycházel? Mezi diváky určitě nikdo nekřičel. Bledý autor se zničehonic vypotácel zpoza opony, bílý jako stěna, s očima plnýma hrůzy a třesoucíma rukama hledal kohokoliv, kdo jen vzdáleně připomínal stráž. Něco mumlal, ale stěží mu bylo rozumět.

[Josef Jullien]

Představení se dostalo k první přestávce, což pro lid Novigradský znamenalo čas na svačinku. Bard měl také chuť si dáti něco tekutého k představení, ale hodlal to vypít ještě předtím, než mělo představení začít. Objednal si víno, ne jen proto, že ho měl rád, ale také chtěl vědět co si sem nechali dovést na představení, a jestli se to chuťově vyrovná jeho oblíbenému vínu, které si kupuje v Oxenfurtské krčmě. Už měl víno, skoro vypité a byl připravený na svém místě, když v tom se ozvalo několik ženských výkřiků, a začal se rozhlížet kolem sebe zda neuvidí oběť, která takto několikrát zaječela. Bard si všiml autora díla Billa, jak vychází z poza opony s hrůzou v očích. Víno upustil na zem, a doběhl směrem k němu.
"Jste v pořádku? Co se stalo? Posaďte se sem, jinak to s vámi ještě šlehne." zahrnul bard pana Billa Rattleshafta svými otázka a doporučeními, a v jeho hlase zněl mírný strach, zato v jeho žilách kolovalo tolik adrenalinu, že večer s Lukrécií je proti tomu nudná záležitost. Někdo byl zabit to mu došlo, nebyl blbej a ty výkřiky, které se změnili v chroptění tomu dost přispívali. Další důkaz byl Bill, který se tvářil úplně jinak než před představením, a to byla razantní změna. Doufal, že k nim rychle přijde někdo další, aby mu pomohli, kdyby náhodou pan Bill omdlel.

[Světlomila]

Škoda, že byla nucena usměvavého, leč lehce zaskočeného autora opustit kvůli začátku představení. Kdyby si dokázala srovnat myšlenky, určitě by našli společnou řeč. Pozdě ale bycha honit.
Kněžka se spokojeně uvelebila v opěrátku židličky a na příchozího trpaslíka se mile usmála. "Jen račte," poplácala místečko vedle sebe. "Ještě štěstí, že si před nás nesedli nějací čahouni, viďte?" Zaculila se na Varrena vesele, neboť o tolik vyšší, než on, nebyla.

***

Světluška ani nečekala, že by kdokoliv zareagoval na její průpovídky- však byla v tomto ohledu svědomitě proškolená nemluvným Zennem, proto jí chvilku trvalo, než si uvědomila, že Thyanna mluví na ní.
"Podobně jsou na tom i zaklínači, co myslíte?" Lehce se k zrzce naklonila, aby představení rušila svým hláskem co nejtišeji, ale oči nespouštěla ze scény, celá vtažená do děje. "Ale ta panna mu určitě pomůže, ta ho zachrání před svými strachy a běsy," dodala s dychtivou nadějí v hlásku. "A budou spolu šťastní a Melitelé jim požehná," div oslavně nevystřelila ručkama ke stropu. Takhle veškeré napětí způsobené mistrně vygradovaným dějem a umem hereckým vtěsnala pouze do křečovitého žmoulání látky sukně v pěstičkách položených na nožkách.

"Nee!" Vykvikla nejen na scénu s hrozivým škrcením, nýbrž i na to nečekané utnutí v tom nejlepším.
"Že jí neublíží!? Že ne?!" Začala se se zoufalstvím v očích otáčet jak na Varrena, tak na Thyannu. "Dopadne to dobře. Musí. Vždyť se mají rádi!"

A celá rozvrkočená se došourala ke stolku s občerstvením, kde si uzobla pár kousků sušeného ovoce a dopřála si pár doušků bezové šťávy. Z celého toho napětí neměla hlad, zato jí vyschlo v krku.
Už aby to představení začlo. Musím vidět, jak to dopadne. A nebo ne? Co když hra skončí špatně? Zalekla se možného tragického konce.
Ne. Ten pan Bill vypadal jako dobrý člověk. Ten špatný konce nepíše. Uklidňovala se, když v tom se ozvaly ony výkřiky.

Světluška div úlekem neupustila sklenku na zem. Naštěstí křik nedoplnila o vlastní melodii tříštivého skla. Skleničku naopak pevněji sevřela, jakoby si tím chtěla zajistit pevný bod v tom nastalém zmatku.
Pak se ale vypotácel samotný autor. Celý zesinalý. Světluška neváhala ani na okamžik. Ten muž potřeboval pomoc!
Jistý bardík jí ale předběhl, což kněžku neodradilo od toho, aby se jim nepověsila za paty.

"Nate," podstrčila šťávu Billovi až pod nos. "Napijte se, uklidněte se a řekněte, co se vám stalo." Vybízela muže ke srovnání myšlenek a sdělení jim, co jej tak rozrušilo.

[Thyanna]

Thyanna moc zkušeností se zaklínači neměla, nebo tedy vůbec žádné, ale přesto jí to neodradilo od vřelého přátelského úsměvu, když byla mladinká kněžka podobně nadšená a měla rovněž podobné smýšlení ohledně toho, jak by tento příběh mohl dopadnout.
Ovšem nečekala, že přestávka přeruší tak napínavou chvíli, při které jí zatuhla krev v žilách a nedovedla si představit, že by si teď měla dopřát něco k občerstvení. Především pak, když to bylo tak napínavé a potřebovala vědět, jak to dopadne. Životně nutně! Musela však uznat, že autorův záměr byl naprosto dokonalý a ještě mnohem lépe načasovaný, neboť to plně pohlceného diváka do příběhu ještě více navnadilo a mohl se těšit oného pokračování, které snad bude brzo.
U stolku si vzala pár kousků ovoce i něčeho slaného, pokud se naskytla příležitost a hrdlo svlažila také bezovou šťávou, poněvadž víno by jí starší bratr jen stěží dovolil. Měl ji na starosti a sám dohlížel na to, aby se chovala slušně a vychovaně a zkrátka, aby neudělala něco špatně. Ne, že by jí nic nedovolil, to zase ne, ale měl za úkol na ni dohlížet, také z toho důvodu, aby se jí nic nestalo. I když co by jí tady mohlo tak ohrozit? Že by možní mladí nápadníci, nebo něco mnohem horšího?
V tom okamžiku se ozval hlasitý ženský výkřik, načež se Thyanna polekaně schovala za bratra, ale jen na pouhou chvíli. Na scéně se objevil samotný autor, který nepůsobil tak šťastně a spokojeně jako na začátku, ale naopak pořádně vyděšeně, což nevěstilo nic dobrého.
Měla pocit, že by mu měla pomoct, i z toho důvodu, že se o celé osazenstvo tak pěkně staral, když napsal tak úchvatnou promyšlenou hru, která se musela líbit snad každému zde přítomnému. Jenže se u něj objevila jak kněžka, tak i někdo druhý, nějaký mladý pán. Podívala se na bratra, který stál vedle ní a utěšoval svou snoubenku, takže Thyanně nevěnoval tolik pozornosti, čehož zrzka využila a přispěchala taktéž na pomoc. Sice si nebyla jistá, jestli nebude spíše na obtíž, a ani nevěděla, co v takové situaci přesně udělat, ale jednala impulsivně, tak jak to cítila.
„Budete chtít ještě něco přinést, nebo vám máme pomoct na nějaké klidnější místo?“ Bylo tady pořád dost lidí a jestli jim chtěl něco říct a u toho se uklidnit, třeba by mu jen pomohlo, kdyby nebyl v takovém obležení.

[Varren]

Varren věděl moc dobře, proč si vybral Billa za obchodního společníka. Jednoduše si padli do noty a jeho vždycky bavily klepy ze zákulisí. Nadšeně si vyslechl vše, co mu Vilém pověděl. Upřímně držel příteli palce, aby šlo o předvolání z důvodu gratulací k povedenému divadelnímu kusu, a ne pohoršování zaprášených hodnot nějakého zapšklého páprdy, co nemá cit pro umění. Obojí se stávalo, ale trpaslík přál příteli jen to nejlepší.
Ale nemohli strávit tlacháním celý den, nastal čas i na to, aby došlo i na ten netrpělivě očekávaný divadelní zázrak.
Když kněžka poznamenala, že je dobře, že před nimi nesedí někdo vysoký, usmál se na ni. „Tak tak, veliké štěstí.“ Oplatil jí veselý úsměv. „Můžeme jen děkovat bohům za to, že letos nepřišly do módy vysoké paruky, a my si budeme moct hru vychutnat jak ušima, tak i očima.“
„Varren,“ představil se a nabídl jí ruku k potřesení.
On si pobyt v hledišti rozhodně vychutnával i ušima. Kněžka zastávající se zaklínačů? Její další slova ho přesvědčila, že by u ní možná mohla slavit úspěch jedna z jeho knih. Tam se nějaká ta panna zachraňující před strachy a běsy mihla sem tam také. Ať žijí šťastné konce, samozřejmě v rámci mezí.
Vlastně byla celkem roztomilá, jak celou hru, byť báječně zahranou, tak silně prožívala. „Jste v divadle poprvé?“ broukl k ní spiklenecky. Avšak nechal ji odejít, ať se občerství, a sám se rozhodl vyhledat něco na zub… ideálně, aby to moc nelezlo do zubů.
Když se ozvalo pronikavé ženské zaječení, měl chuť Billovi zatleskat. Divadlo mimo divadlo na divadle! Takový moderní, novátorský přístup! Ale když se vypotácel samotný autor, trpaslíkovi bylo hned jasné, že je zle.
A takových všímavých, tady bylo víc. Kdyby nebyla situace tak vážná, nejspíš by se uculoval, jak se kolem pana autora seběhly půvabné dámy ochotné ho utěšit v tak rozrušeném stavu, a nějaký ten pán, ale takhle jen také přispěchal k Billovi, a vzhledem k tomu, že už byl přítel odváděn, aby se posadil, a mladá kněžka mu strčila sklenku s nápojem až pod nos, rozhodl se přispět i svou troškou do mlýna. Odlil do sklenky se šťávou bohatě ze své placatky. Nějak ho nenapadlo, že by tu šťávu mohla chtít ona dáma ještě pít.
„Běžte najít strážného, buďte tak hodný,“ obrátil se na hnědovlasého mladíka. Vydal by se za nějakým strážcem pořádku sám, ale tam hrozilo, že by mu mohli nasadit želízka hned, jakmile by se u strážného objevil. Trpaslík na veřejném místě, a tak dále.

[Reginald]

Autor, bledý jako stěna proslulého Zimního paláce, na jehož přesnou lokaci by si v tuhle chvíli nejspíš nevzpoměl, se za asistence mladého barda posadil, zamumlal slova díků a rovněž poděkoval mladičké kněžce, načež se zhluboka napil. Skoro vše však záhy hned vyprskl, to když Varren začal posílat mladíka pro strážného. „U všech Lebedových špinavých podvlíkaček, jen to ne!“ Zachytil barda za rukáv. „Má reputace! Budu zničen!“ Začal poněkud teatrálně vzdychat, přičemž to však myslel zcela vážně. Jednou král dramatu, vždycky král dramatu. „Strážného až jako posledního!“ Začal se ovívat volnou rukou.

Na jevišti se mezitím objevil velmi charismatický mladý muž s uklidňujícím výrazem ve tváři. „Prosím, omluvte příliš dramatický nácvik jedné ze scén, upokojte se a usaďte se na svá místa, hra bude v co nejkratším čase pokračovat.“ Ujistil přítomné diváky a vtáhl na jeviště Netvora, tedy Santého, který byl v obličeji celý rudý a zpocené vlasy se mu lepily na čelo. „Než se k vám opět vrátíme, slovutný Santé!“ Roztleskal publikum, přičemž nikterak nereagoval na zmatení v obličeji mladého herce, na nějž se najednou upíraly všechny zraky. Bylo asi jedno, kdo tak náruživě zkoušel své poslední vteřiny života, hlavně že jim nezabili idola. Idol ovšem tápal pohledem po davu ve snaze zachytit se něčeho jako spásného záchranného lana. „Dámy a pánové, velmi nečekaná pocta...“ pokusil se ukojit touhu diváků po náznaku jakékoliv akce. „Měl bych pro vás improvizační chvilku, pokud by byl někdo v publiku hudebně nadán a obeznámen s Baladou pro loupežníka...“ Utřel z čela pot a odložil si huňatou hlavu na zem.

Bill mezitím téměř omdlíval, ale byl rád, že pozornost byla přesunuta jinam. „Já jsem Nikolovi říkal, že to má nazvat Balada pro banditu, že to bude mít lepší zvuk...“ zaúpěl v reakci na uvedené představení, které ale postrádalo hudební podkres. „Varrene!“ Zachytil pak Bill trpaslíka za ramena, div mu neurval rukávy. „Callista je mrtvá. Leží tam, oči v sloup, nedýchá!“ šeptal rozčíleně. „Není někdo z vás zběhlý v lékařství? Patolog?“ Navzdory tomu, co neznámý muž na jevišti tvrdil, mrtvola tedy doopravdy existovala!

Dění na jevišti mezitím začínalo připomínat tragikomedii. Ze zákulisí se ozvalo několik hrůzných osočení z čarodějnictví a Santé na to rozpačitě zareagoval přešlápnutím na místě. „Tak tedy nikdo nemá loutnu? Nebo alespoň bubínek?“ Otáčel se k průrvě v látce, která skrývala útroby zákulisí. Mlčenlivým posunkem odeslal Billa, aby ztišil všechny, co by mohli vyvolat novou paniku v davu. A Bill šel s pohledem ke skupince okolo něj, aby ho nenechali jít samotného...

[Josef Jullien]

Mezitím, přiběhli k panu autorovy i další lidé. Konkrétně to byla blonďatá kněžka, kterou shodou okolností znal, poté další mladá slečna a nějaký trpaslík. "Takže toho strážného ještě ne?" otázal se bard Billa, a chtěl vědět jestli s nimi má zůstat a nebo má začít hledat někoho kdo stráže připomínal.
Mezitím se miláček davu Santé, snažil o nějakou improvizaci, ale upřímně to nebylo dostatečné pro dav, tedy diváky, kteří sledovali představení.
Plánoval zahrát Baladu pro loupežníka, mezitím pan Bill, skoro omdléval než se z něj vyklubalo, že nějaká paní nebo herečka, nevěděl o koho jde je mrtvá. To ho napadlo jako první, když slyšel ten výkřik, ale byla to ona?
Bard si všímal i toho, že Santé to nemá na pódiu lehké, "Musím mu jít pomoci, a zachránit vaší i jeho pověst, pane Bille." řekl bard, který měl svojí loutnu, vždy při sobě. Vyběhl po bočních schůdkách na jeviště a houkl směrem k Santému. "Tak máš tu loutnu, pojď zabavíme je než se to vyřeší." nemohlo to slyšet moc lidí, bard se snažil mluvit tak, aby ho ale Santé slyšel jasně. Připravil si loutnu a čekal na pokynutí od pana herce, než začnou vytvářet nějaké hodnoty, kterými by zavili dav. Určitě byl více užitečný zde na pódiu, než při řešení vraždy a uklidňování pana Billa.

[Thyanna]

Připadala si tak trochu nepatřičně, možná tu ani neměla co dělat, když si sama nebyla jistá, jak by mohla pomoct, a co by v této situaci měla dělat. Ostatně kněžka s tím pánem už se o vyděšeného autora stihli postarat, a to se u nich objevil další pán, u kterého si nejspíše ani nevšimla, že se jedná o trpaslíka. Nebo už spíš na to neměla dostatek kapacity, vzhledem k tomu, že se soustředila na něco jiného, co jí natolik zaměstnávalo, že si ani neuvědomila takovou věc. Proti nelidem však nic neměla, a i když se s nimi zase tak často nesetkávala, neznamenalo to, že když na to přijde, musela by někoho z nich urážet, nebo něco podobného. Neměla žádné předsudky.
Vážně to bylo drama, které umocňoval i sám pan Bill, ale to by na jeho místě udělal nejspíše každý, zvláště pak, když byla v sázce jeho reputace, jak sám řekl. Nicméně sama tomu moc nerozuměla, měla dojem, že by zavolání strážného bylo nejlepší, hlavně proto, jestli se opravdu něco stalo. Tedy, pokud to nebylo jen velmi živé, možná až moc živé, zkoušení. Nikdo z nich nemohl vědět, co se skutečně za závěsy odehrálo, tím spíš, když jim Bill vlastně ani nic neřekl. On u toho byl, oni ne, takže těžko říci.
Na jevišti se mezitím objevil neznámý muž, který chtěl dav ostatních uklidnit, a jejich pozornost přesunout jiným směrem, jak taky jinak. Tady ale také nemohla nijak zvlášť pomoct, neboť žádný hudební nástroj u sebe neměla, ale k tomu se naštěstí přihlásil ten mladík, který pomohl autorovi. Možná by se i usmála, ale rty, jako by se tomu pohybu příčily, ostatně ani nebyl důvod k nějaké radosti, třebaže se o to muž na jevišti snažil.

Posmutněle snad až lítostivě zakroutila mlčky hlavou, cítíc se už opravdu hodně blbě. Nejen proto, že jí neuniklo, když autor začal šeptat cosi trpaslíkovi, se kterým se dost pravděpodobně znali, a raději by byla, kdyby to neslyšela. Sama si nebyla jistá, jestli to slyšela správně, nebo jestli nerozuměla špatně, ale ani tady nemohla moct pomoct. Jestli to znamenalo, že herečka je mrtvá, nebo se stalo něco jiného strašlivého, čemuž dost nahrávala ta otázka na patologa, nebylo to vůbec dobré. Dech se jí zadrhl v hrdle a začala poněkud vyděšeně koukat na zbylé okolo stojící. Na jednu stranu tomu nechtěla věřit, protože tady v divadle by se přece něco takového stát nemohlo, na straně druhé jí mozek našeptával, že se to skutečně stalo. Asi do ní musel někdo i strčit, aby se rozešla směrem, kam měli jít, když už je Bill vyzýval svým výrazem, a vlastně se mu ani nedivila, že se mu tam samotnému nechtělo.

[Světlomila]

Světluška se na trpaslíka zahihňala: "Vám by ale paruka určitě moc moc slušela." A nedokázala se oné představy Varrena alá Marie Antoinetty zbavit. "Světlomila," přijala ručku k potřesení se slzičkami pobavení v očích, těžko přes dušený smích pokračovat formulkami typu Moc mě těší, Jsem ráda, že vás poznávám. To by se spíš zalkla, než aby onen dovětek dokázala celý pronést.
Pobavené kuckání dokázala zastavit až zvednutá opona. Melitelé díky kvůli ostatním, distingovaným návštěvníkům.
Jakým Thyanna byla. Milé bylo, že explicitně se projevující kněžku nezatratila příkrým pohledem. Věnovala jí úsměv, avšak zmateným hledáním ujištění ohledně dobrého konce se nenechala strhnout. Navíc, byla zde se svojí rodinou, která se neměnila za pomateně se projevující dívenku.
Trpaslík se však zatáhnout do vlastního Světlina představení na chvilku přece jen nechal.
"No," zapřemýšlela nad položenou otázkou. "Vlastně ano. Teda, na ulici už jsem pár představení viděla, ale to se s tímhle nedá vůbec srovnávat."
"Tady je to takové..." nenacházela vhodných slov pro popsání svých dojmů a pocitů. "Takové... hutný." Heuréka, špatně vyjádřeno!
"Jakože to víc prožívám," dovysvětlila vzápětí, držíc si sevřenou pěstičku na srdéčku, ačkoliv ani toto sdělení plně nevystihovalo to, co cítila. Sama vlastně pořádně nevěděla, co konkrétně cítí. Ale rozhodně musela vidět, jak to celé dopadne!

***

Což by se dřív, nebo později dozvěděla, kdyby se neodehrála ona děsivá, nečekaná událost.
Světluška byla na první dobrou ráda, že šťáva Billovi přišla vhod. Jen kdyby dokázal onen sladký nápoj vše vyřešit, jako mávnutím kouzelného proutku. To se samozřejmě neudálo.
Ale aspoň se muž rozpovídal.
"Jak, nedýchá?" Vyhrkla Světla zaskočeně. "Třeba, třeba je jen omdlelá." Smrt? Pro Melitelé! Jen to ne!
"Jdu se na ní podívat!" Vyhrkla poplašeně, nevěda však, kam se vlastně vrtnout. "Já... s pomocí Melitelé léčím nemocné, třeba pomůžu." Dodala na vysvětlenou. A nechala bardíka bardíkovat na podiu, Varrena Billa uklidňovat kořalkou a Thyannu dumat.
Naléhavým pohledem Billa vybízela, aby jí zavedl ke Callistě.