QUEST: V nouzi poznáš přítele - D

[Rokytka]

Pokec se zaklínačkou byl fajn věc, ale hobitka souhlasila s tím, že bejt tady je plejtvání a čím dřív odtud vysmahnou, tím líp. Proto se víc moc nerozkecávala, jen jí vyhubovala za to, že Melitelé neni žádný hej počkej a teplíčko na objednávku. Uvolněnej šutr se zdál jako fajn naděje pro lepší časy.
"Nádivka. To je stupidní jméno. A navíc pro kocoura. Fakt tam nebylo něco alespoň ve správnym rodě? Ta dnešní děcka maj vážně vydlabáno. Kam ten svět spěje," brblala zpruzeně k čarodějníkovi, zatímco se sunula ke dvojic snažících se dívek, protáhla se jim pod nohama a zvedla ručička nad hlavu aby pomohla nějakým tím přidržováním. Víc toho se svou výškou udělat nemohla a nestyděla se dávat najevo své pochyby. "Jestli mi to pustíte na palici, tak vás všechny prokleju. A umim bejt dost krutá. Už ste někdo blil celej den ořechy?" Rozhodně měla jasnou představu o tom, jak by chtěla trávit tenhle den a momentální scénář tomu byl na hony daleko. Když tohle slibovala svým kumpánům v neštěstí, tak nač se asi tak mohl těšit ten, který je sem dostal.
"Pamatujete se, jak se se sem dostali, nebo máme všichni stejný vokno?" Procedila skrz zuby a snažila se, aby z ní nešťastnou náhodou něco nevypadlo. To by byla dost nepříjemná komplikace pro všechny...

Mimo herně:
Síla

Zenn hodil/a 1d6 a součet kostek je 1:
1

[Raquel]

Hlava už nebolela tolik jako před tím. Poté co promluvil mužský hlas si všimla, že zde nejsou jedno ženy. Byl tam mladík, který slyšel asi z té bolesti mňoukat svou kočku s hodně debilním jménem, ale co každý má právo si svoje zvířátka a děcka pojmenovávat jak chce že? Rozhodně jí, ale pobavila reakce ženy, ne úplně velkého vzrůstu. Která jasně řekla co si myslí o jménu Nádivka pro malého kočičáka.
Poté se ale půčice přidala do fyzické práce, s velice výstižnou poznámkou a i přes to, že by jim ráda pomohla, místa tam už bylo pramálo a tisknout se tam fakt nechtěla. "Blejt ořechy, fuj kurva." celá se po té představě oklepala, ještě tam odkud ona pochází se dováželi i takový ty velký kokosový, ale ty by snad člověk ani nemohl. Ne, nechtěla nad tím ani přemýšlet. No a jelikož chtěla přidat ruku k dílu, ale místa tam moc nebylo dala se do toho co dělala každý den na moři, buzerovala, tedy podporovala a motivovala. V tento moment tři dívky, které se snažili "poprat se šutrákem".
Na otázku půlčice se rozhodla odpovědět, "No pamatuji si hospodu a bitku, ale nevěřím tomu, že vy všichni jste se něčeho takového účastnili, takže z toho důvodu tu asi nebudu." svou odpověď si v hlavě zdůvodnila hlavně tím, že nikdo z nich, tedy až na zaklínačku, nevypadal jako člověk, co by se s někým rval jen tak pro srandu a potěšení z výhry.

Mimo herně:
Motivace k práci s kamením
Charisma 3

Raquel hodil/a 3d6 a součet kostek je 12:
3, 5, 4

[Mirjam]

Mirjam si rozmrzele povzdechla, protože namáhání hlavy (a že to zrovna v tuhle chvíli fakt bolelo) k ničemu nevedlo, a tak toho raději nechala. Namísto marného vzpomínání se opatrně posadila a zjistila, že ten katastrofický stav po vzbuzení se o něco zlepšil. Jasně, žádná hitparáda to nebyla, ale aspoň byla zase o krůček blíž k racionálnímu uvažování. Mirjam se porozhlédla po svých společnících – nikdo z nich nevypadal, že by věděl, o co tu jde. To nebyla až tak dobrá zpráva, protože z toho se nic odvodit nedalo.
Zanedlouho se ukázalo, že tu Mirjam nezkysla se samými ženami, protože se z koutu zvedl zrzavý mladík a jal se prozkoumávat jejich celu, obzvláště dveře. Nečekaně se ani nehnuly. „A to je dobrá nebo špatná zpráva? Kromě toho bych řekla, že takhle zní spousta koček…“ zareagovala Mirjam na mladíkova slova, zatímco se poněkud nejistě stavěla na nohy. Šlo to ale lépe než čekala.
„Já asi otrávila nějakýho vesničana,“ pokrčila rameny v reakci na hobitčinu otázku a pokračovala s „ale nemyslím si, že by to bylo tak úplně všechno.“ No tak, přece za tím muselo být něco dalšího, hlubšího. Nebo ne? Buď jak buď, Mirjam se hned nepřidala k páčení kamene, namísto toho vykoukla ze zamřížovaného okénka ve dveřích, kdyby se náhodou někdo blížil. Pokud však byl potřeba ještě jeden pár rukou na nějaké finální dotažení, přiložila svoje ruce k dílu.

Mimo herně:
Smysly (1) a všímavost (2)

Mirjam hodil/a 3d6 a součet kostek je 8:
2, 5, 1

Kdyby náhodou na nějaké konečné pošoupnutí - síla 0

Mirjam hodil/a 1d6 a součet kostek je 6:
6

[Bartimeus]

Bartimeus se neubránil úšklebku, když se k němu zaklínačka otočila s otázkou, zda se znají. Možná, že by měl skutečně definitivně potlačit svůj narcismus a pozměnit si i hlas, protože to, že ho jsou lidé schopní poznat podle hlasu, pro čaroděje v těchhle dobách nebylo dobrou zprávou. Teď aktuálně za to ale možná byl trochu rád. Bylo uklidňující vědět, že je v téhle společnosti někdo, kdo mu není úplně cizí. „Důvěrně, řekl bych,“ odvětil tedy k Bibianě a výmluvně přitom prsty naznačil, že si prsty mne neviditelný knír - tak, jako to na Bílém bardovi mnohokrát dělala ona sama v jeho těle a jako to dělal on vždycky, když se nacházel ve své původní, blonďaté podobě.
„Já mu to jméno nedal,“ pokrčil čaroděj na slova půlčice, a i když ho její proříznutá kušna maličko překvapila, usoudil, že si z toho raději nebude nic dělat. Jak to tak vypadalo, tahle dáma byla pěkně od rány a s ničím se úplně nemazala; Bart usoudil, že se raději bude držet v bezpečné vzdálenosti od téhle malé neřízené střely. „To majitel farmy, z který Nádivka pochází,“ dodal s úšklebkem, ale víc kocoura ani jeho jméno nerozebíral.
Když se ho pak tmavovláska zeptala, jestli je dobrá nebo špatná zpráva, že slyší kocoura, Bartimeus k ní sklouzl pohledem. „No... nějak se tam musel dostat, ne? Já ho s sebou neměl, pokud vím,“ oznámil a pak zapřemýšlel, jak moc chce být tajuplný, když se půlčice zeptala, jestli ví, jak se sem dostali. Nakonec usoudil, že na tajuplnost teď není čas ani vhodná chvíle. „Já jsem čaroděj... Nepotřebují víc důvodů, aby mě hodili do cely, v který očividně nefunguje magie,“ odvětil kysele. Už to zažil, ty pocity bezmoci, když nedokázal vykouzlit ani malý plamínek... a fakt je neměl rád.
S taháním kamene klidně pomohl, pokud dámy po nějaké chvíli začaly bolet ruce - on se kámen totiž hýbal, ale vytáhnout ho ze stěny nebylo vůbec nic snadného; možná Bibiana s Dremou brzy usoudily, že bude spíš lepší protlačit jej na druhou stranu. Na druhou stranu se navíc hýbal snáze. Ať tak či onak, nakonec se jim kámen podařilo odstrkat stranou a vzniklou mezerou se dovnitř okamžitě nacpal zrzavý kocour s fancy obojkem s blýskavým kamenem. Tím obojkem, který mu Bart přivezl z dobrodružství na Bílém bardovi, jak mohla Bibiana poznat.
„Nádivko,“ vydechl mladý čaroděj úlevně a vzal kočku na okamžik do náruče. Přeci jen chlupáče rád viděl a zvířátka byla v období stresu vynikajícím antidepresivem. „Tak co, vejdeme se do té díry?“ kývl pak hlavou k díře ve zdi. Pokud někoho napadlo podívat se, co je na druhé straně, zjistil, že je tam další cela, téměř stejná, jako byla ta jejich. Prázdná. A s otevřenými dveřmi.
Zdolávání úzkého průlezu všem, co byli rozložitější postavy, způsobilo pár škrábanců a modřin, ale dostat se na druhou stranu nebylo zase tak obtížné. Vypadalo to, že cesta ven je volná...

Mimo herně:
Hoďte si na obratnost. Ti, co nemají ani kostku, prolezou pošramocení, u zbytku platí, že čím vyšší číslo, tím méně bebíček.
Další post úterý/středa.

Bart obratnost 2

Bartimeus hodil/a 2d6 a součet kostek je 12:
6, 6

[Raquel]

Poté co si mladík obhájil jméno kocoura, které nevymyslel on se také přiznal k tomu, že je čaroděj. No vlastně to byl dobrý důvod proč by ho se zavírali, ale furt nechápala proč je i ona v cele ve které očividně nefunguje magie. No, třeba je taková mrcha, že se o ní říká, že je čarodějnice no kdo ví?
Pro velké překvapení, opravdu za stěnou byl ten kocour, o kterém mladý čaroděj mluvil. "Dnešek, asi bude den plný překvapení." musela se tomu všemu vlastně trochu zasmát. Začínalo to být velice zajímavé. Pirátka, zaklínačka, kněžka Melité, čaroděj a další o kterých původ nevěděla. Parta k pohledání.
Měla štěstí, že měla celkem ohebnou postavu a tak si myslela, že by neměla mít problém vlézt se do té díry, kterou připravili ostatní a nacházel se v ní kočičák. "Kam to vede? Tušíte to někdo?" nadhodila jen do vzduchu, aby měla vnitřní pocit klidu. No a teď hurá do díry!

Mimo herně:
Lezeme
Obratnost 2

Raquel hodil/a 2d6 a součet kostek je 8:
3, 5

[Bibiana]

Ten hlas, ten... krabatila čelo, zatímco si Barta přeměřovala pichlavým pohledem ve snaze se rozpomenout. Jenže, stále měla v hlavě mlhu z vydařeného omámení, takže se jí z hlubších částí paměti těžko lovily vzpomínky jen na základě známého zvuku. Ovšem gesto, to dopomohlo k bolestivému zapadnutí ozubených koleček do sebe.
Zaklínačka se přestala škaredit, namísto toho jí obočí vystoupalo vysoko do čela. "Vážně?" Zatěkala Bartovi po obličeji. "Kvalitní práce," zhodnotila jeho nynější podobu a otázku ohledně záměru se podobat či nikoliv Paollovi raději spolkla.
"No, ale lepší, než minule, ne?" Pousmála se rozpačitě. "Každý ve svém." Ale těžko říct, jak se dneškem začínající dobrodružství vyvrbí. To na palubě Bílého Barda nakonec dopadlo dobře. Ale tahle zatuchlá cela rozhodně dobrý začátek neslibovala.
"Hlavně, že ty se na kokotiny odvolávat můžeš," pronesla s hranou dotčeností poté, co jí půlčice vyhubovala za své kacířské myšlenky. Ale věděla, že za chvilku energická kněžka svojí pozornost obrátí zase jiným směrem. A pro další kolo si žolíka vytáhl Bart. Chudák.
"Okouzlující jako vždy," zakřenila se jejím směrem, kterak se svědomitě rozohňovala na konto pojmenovaného zvířete. A ať už se jméno obecně zamlouvalo, či nikoliv, Bibi bylo dost ukradený, jak se to zvíře jmenuje, pokud jim bude jeho mňoukání užitečné.
A taky, že bylo.
"Prosim tě," zahudrovala zaklínačka k vyhrožující kněžce, "když ti to spadne na hlavu, nebudeš už nikoho proklínat. Nikdy." A byť se šklebila z napínání všech svalů po těle, stejně věnovala tomu zakrslému ďáblíkovi provokativní úsměv.
Uvolněný kámen se jim nakonec povedlo, s vypětím sil a mozkových závitů, posunout, ačkoliv povzbuzování ze strany hnědovlasé ženštiny Bibi spíš znechucovalo, než povzbuzovalo. "Díkec," obrátila se na Dremu s Mirijam.
Pak už se slova a pobídky ujal Bart, potvrzený i díky obojku svírající kočičí hrdélko, a paní Kybicka se vrhla do vzniklého únikového východu po hlavě.

"Ani jsme nemuseli tahat slámky, kdo se jako první obětuje nečekané ráně po palici," pronesla pobaveně k Rokytce a lokem Bílého medu zneutralizovala účinky Hromu.
Trochu se ošila, chvilku vyčkala a lokla si

Bibiana hodil/a 7d6 a součet kostek je 22:
4, 4, 3, 1, 2, 3, 5

-> Kočky (+2 ke smyslům).

"A k tvému dotazu," mírně se k Roky naklonila, "tak si pamatuju, jak se na mě spřáhla banda vesnických buranů. Klasika." Poslední slovo pronesla s pachutí hořkosti. Naštěstí jim ale i tak dala zabrat natolik, že jí bez nějakého toho zdržování hodili rovnou do cely.
No a teď slavně na cestu ke svobodě!

Mimo herně:
Jak moc pošramocená Bibi proleze? Obratnost (4)

Bibiana hodil/a 4d6 a součet kostek je 14:
1, 5, 5, 3

Číhá na ně vedle nějaká ta past? Smysly (5)

Bibiana hodil/a 5d6 a součet kostek je 20:
3, 6, 5, 5, 1

[Rokytka]

"To je úplně jedno jakej debil mu ho dal, nic to nemění na tom, jak je stupidní," brblala si nerušeně dál, a když k tomu dostala příležitost, vrhla velmi nepříjemný pohled po zaklínačce."To se neboj, pro jistotu jsem proklela i samu sebe. Abych se vracela ze záhrobí a dělala lidem ze života peklo," nevinný a velmi potměšilý úsměv nedával tušit, jestli to myslí vážně nebo jen žertuje.
Nicméně pak už vyl ten šutrák pryč a hobitka si mohla oddechnout. Tentokráte přežila. Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo, ale aspoň jí případné bebí nezkazilo den ještě víc, než už byl. Zato nad kočkou, co vylezla z otevřené díry se bezmocně plácla do čela. Pan majitel se přiznal k tomu, že je čaroděj a přitom sebou tahá všude kočku s podezřelym krystalem na krku. Vážně chytrý. Své pochyby o jeho duševním zdraví samozřejmě vyslovila i nahlas, ale moc to nerozmazávala, protože jedna z přítomných žen se začala cpát do té chodbičky s náskokem ale... "Hele ty blbko, já se na něco ptala! To je jako normální ignorovat starší? Mám z tebe tu neúctu vymlátit?" Pověsila se tej krasotince, jejíž jméno jí bylo záhadou, na kotník, aby jí co nejvíc znepříjemnila celý postup a sobě samotné ho přitom zjednodušila.Však nechat si proklestit cestu od někoho většího, to je paráda, ne?
A přitom přemýšlela, jestli je vůbec mezi řečenými příběhy a tím jejím nějaká spojitost, ale nic moc nenalézala. Někdo se provinil, někdo ani ne...Každý byl plně jiný. Kdyby tu nebyl ten magič, řekla bych, že má někdo pifku na silný ženský, ale jeho maličkost celý vzorec úplně kazila! "Hele nejseš náhodou předělaná ženská?" Sikla za sebe, těsně předtím než vypadla na druhé straně zdi. Celkem zeškrábaná a s nějakou tou modřinou navíc, ale není přece z cukru...

Mimo herně:
Obratnost

Rokytka hodil/a 2d6 a součet kostek je 7:
3, 4

[Drema]

Drema měla pusu prořízlou tak akorát. Dost na to, aby se nebála vyslovit vlastní názor, ne tolik aby si pro sebe automaticky zabrala úlohu prvního řečníka, či do očí bijícího hrubiána. Stalo se tudíž, jak očekávala. Svoji pozornost věnovala uvolněnému kameni ve zdi. Než se stačila vrhnout do práce, než si vyhrnula rukávy, našla spolehlivý úchop, stačila kolem jména pro kocoura proběhnout krátká výměna názorů. Prim v ní hrála prostořeká půlčice. Zrzavý mladík s poslední nejmenovanou pohlednou ženou v ní spíš paběrkovali, coby ozvěna. Ani potom hubatá půlčice nepřestala vířit ovzduší cely. Co jí vůči ostatním scházelo na vzrůstu, doháněla připomínkami a otázkami za dva. S obsahem sdělení opepřeným ostrostí jazyka půlčice ovšem Drema musela nejednou souhlasit.

Třeba výhružně znějící varování bylo docela opodstatněné, protože se málem změnilo ve skutečnost. Úkol pohnout kusem skály se nikdy neobejde bez námahy, či bez volského potahu. Těžkému balvanu se vůbec nechtělo ze stěny. Místy drhnul, místy klouzal pod rukama. V jednu chvíli nechybělo mnoho, aby Dremě vykouznul úplně. Nebýt Drema dost pohotová, vězel pořád ve zdi, takže by snad půlčici na hlavu nespadl. Zato by jí pořádně přiskřípnul prsty. S polámanými prsty by nemusel být takový problém kletbu vyslovit, před čímž se bylo lépe mít na pozoru. Pouhá nevolnost byla pro Dremu dostatečně ponižujícím pocitem, natož pak dlouho trvající zvracení ořechů. Podnítit ostatní k vypovězení nedávných nepříjemných zážitků byl také Pápa půlčice. Drema se bránila veřejně prohlašovat, kým je, jaké jsou její životní problémy. Jenže ostatní s odpovědí neváhali. Neváhal ani čaroděj, jehož slova se potvrdila při spatření obojku kocoura. Váhat z odpovědí, udělala by ze sebe akorát největšího zločince ze všech.
„Já nejspíš za toulání. A taky prý kradu v lesích. Dřevo na oheň i sousta, co jsou určena k povyražení velkým pánům,“ věnovala dalších úšklebek neúprosnosti podmínek i pro mnohé další, mimo čaroděje. Víc, než to jaká sebranka se sešla v cele, jí připadla zvláštní rychlost, s níž stihnul započít jejich útěk. Dobře byl proveden jakýsi zátah. Ale zavřít pět podezřelých do jedné cely s vyšlapanou dálnicí ven aniž přijmete bezpečnostní opatření, aniž cely necháte hlídat? Buď věznitelé byli přeci velmi jen lehkomyslní, nebo je byl útěk z cely součástí blíže neurčeného záměru.

Když byl konečně uvolněný kámen vysunutý ze zdí, Drema ostražitě nahlédla do vzniklého prostoru.
„No… zavání to tam úplně stejně. Ven to určitě nevede,“ inoformovala ostatní o svm nikterak překvapivém objevu. Na pořadí v němž prozleou dírou Dremě nezáleželo. Mohla jít první stejně jako počkat, až na ni nepřijde řada. Chtělo to prostě neztrácet odvahu vsoukat se do úzkého tmavého prosturu. V sousední cele se rychle vzpamatovala z případných urtžených odřenin, načež kolem stěny pospíchala ke dveřím, odkud sama nahlédla do chodby, nebo co tam za dveřmi vlastně bylo.

Mimo herně:
Množství odřenin
Obranost: 3

Drema hodil/a 3d6 a součet kostek je 12:
6, 5, 1

Vyplížení ze dveří
Obranost: 3, Plížení: 2

Drema hodil/a 5d6 a součet kostek je 17:
6, 1, 2, 5, 3

Rozhlížení se, vlastní průzkum
Smysly: 2, Všímavost: 2

Drema hodil/a 4d6 a součet kostek je 20:
5, 3, 6, 6

[Mirjam]

Mirjam si stále nebyla jistá, jestli kočičí mňoukání bylo možné považovat za dobrou zprávu, zvlášť když čaroděj zmínil, že ho s sebou neměl. „No právě, jak se sem dostal on?“ Pravděpodobně se nenacházeli na žádném známém místě (ale tohle bylo fakt těžké soudit) a bůhví jak sem ten kocour doťapal. Samozřejmě vzhledem k tomu, že se tu producíroval takhle volně, mohlo znamenat, že to celé bylo jenom nedorozumění, ale v tom případě by bylo zatraceně velké. Ono zjistit, že vás zavřeli za něco, co si tak úplně nevybavujete, to dokáže jednomu zkazit den.
Nicméně to vypadalo, že kocour jim opravdu naznačil cestu ven – stačilo si jen trochu zaposilovat a měli cestu volnou. Víceméně. Mirjam nebyla zbabělec, ale přesto se do díry po kameni nehrnula. Kdo ví, co je tam čekalo. Sama v původní cele ovšem zůstávat samozřejmě nehodlala, a tak se začala škrábat za ostatními. Normálně se považovala za celkem pružnou, ale tohle nebyla normální situace, takže z případných odřenin, jakkoliv nepříjemných, si prozatím nehodlala nic dělat. Měli důležitější věci na zabývání se. „Proč nás vůbec zavřeli dohromady, když tady je očividně volno?“ zamumlala, když se rozhlédla kolem. Větší skupinu bylo přece výhodnější rozdělit, ne? Jak se říká, víc hlav víc ví. Ale třeba nikdo nečekal, že se proberou tak rychle. Buď jak buď by to chtělo zjistit, jestli je další cesta čistá a toho se už někdo dostatečně schopný chopil.

Mimo herně:
Obratnost 1

Mirjam hodil/a 1d6 a součet kostek je 2:
2

[Bartimeus]

Bartimeus se spokojeně zašklebil, když zaklínačka pochopila, odkud se důvěrně znají, a trochu se mu ulevilo – alespoň tu měl jednu známou tvář. Pořád tu ale bylo dost dalších starostí a problémů, kterým museli všichni v nejbližší budoucnosti čelit. „Díky,“ odkývl pochvalu toho, že odvedl kvalitní práci, načež si pobaveně odfrkl. „Pokrok k lepšímu, co?“ Ale pořád to nebyla žádná výhra, být sice ve svém těle, ale ve vězení.
Kámen byl odvalen stranou, průlez odhalen a položena otázka, kam to asi vede. Bartimeus se na dívku, která tu otázku položila, zadíval jako na někoho, kdo právě spadl z vesmíru na hlavu a pořádně se přitom praštil. „Na druhou stranu,“ odvětil jí poněkud sarkasticky, třebaže sarkasmus nebyl jeho obvyklou zbraní. Ale taky nebyl v obvyklé situaci a jeho nálada nebyla nikterak na výši, spíš naopak. Ještě aby jásal a působil vesele, když byl v lochu a určitě mu nehrozilo nic pěkného. Celá tahle situace byla totiž přinejmenším pořádně divná.
„Nezajímá mě, co si o tom jménu myslíš,“ pokrčil rameny nad půlčiným názorem, tím uťal debatu ohledně Nádivky a víc to nehodlal rozebírat; všichni mohli být rádi, že se tu ten kocour vůbec ukázal, protože bez jeho mňoukání by díru ve zdivu hledali zřejmě pěkně dlouho, i s dostupným luxusem zaklínačských smyslů. „Nejsem, ale jednou jsem byl v ženským těle,“ zašklebil se na drzou kněžku a bylo mu upřímně buřt, co si o něm myslí – Bartovou jedinou prioritou bylo dostat se odtud co nejdříve. Ostatní také nevypadali, že by chtěli v cele vysedávat věčně. „Jmenuju se Tim, mimochodem,“ oznámil všem, aby na něj nemuseli volat „hej ty, zrzku!“.
„Třeba ta cela předtím volná nebyla – kdo ví, jak dlouho jsme byli v limbu,“ pokrčil rameny na celkem trefnou poznámku od sympatické tmavovlásky. A pak se bez sebemenších problémů protáhl vzniklým otvorem – výhoda nízkého vzrůstu a štíhlého těla, které nemohlo drhnout ani širokými rameny, ani horou svalů. Jak se ale vzápětí ukázala, jeho domněnka byla mylná.
V druhé cele žádná past nečíhala, vlastně to byla úplně obyčejná kobka, kterou zřejmě dlouho nikdo nevyužíval. Velmi dlouho – v jednom rohu se tu válela seschlá kostra, jež myši ohlodaly úplně doběla. Pokud se ale někdo rozhodl mrtvolu ohledat, nic zajímavého nenašel, jen zaklínačka mohla vidět nepatrné stopy po zoubcích drobných zvířat. Drobných a velmi hladových zvířat. Dveře cely byly otevřené, patrně to ani jinak nešlo, protože na pantech jenom částečně visely. Skrz otevřené dveře byla vidět část loučí osvětlené chodby, která byla stále podezřele tichá.
Pokud se někdo rozhodl vykouknout ven, zjistil, že chodba vede pouze na jednu stranu a že kolem jsou další cely, některé otevřené, některé zavřené, ale všechny prázdné. Bibiana mohla s čistým svědomím všechny ubezpečit, že tu v blízkosti skutečně nikdo není – jediné, co bylo slyšet, bylo cupitání drobných krysích nožiček.
Chodba vedla sice jediným směrem, ale pak se větvila na dvě cesty – jedna vedla vlevo po schodech nahoru, neznámo kam, druhá vpravo a svažovala se pozvolna dolů. Otázkou bylo, která je správná – logicky by se nabízelo, že z podzemí povede cesta vzhůru, ale možná to nebude tak jednoduché. Bartimeus opatrně vykoukl z cely, a jakmile uviděl chlácholivé plameny loučí, úlevně vydechl. Mohl čerpat z ohně – tady mimo celu totiž už magie podle všeho fungovala normálně. „Takže se všichni shodneme na tom, že společně prcháme z vězení, jo? Kudy teď?“ prohodil tázavě, načež se lačně natáhl pro Moc ohně.

Mimo herně:
Bart - čerpání Moci z ohně (magie 5)

Bartimeus hodil/a 5d6 a součet kostek je 14:
1, 6, 1, 3, 3

+3 kostky k magii

Hody dle vašeho uvážení, teď asi vyloženě není nutné na cokoliv házet, ale jak chcete, samozřejmě.
Další post sobota večer/neděle ráno.