QUEST: Horší to už nebude - D

[Quitana]

Mimo herně:
Tak protože nám odpadl Herad, bude nám nahrazen Mantisem.
Mantisova smrt - v márnici se hrabal v lidských střevech, tekutiny mu stékaly po rukách a když poté do jedné vzal malý nůž, vyklouzl mu a zapíchl se mu do boty, on se lekl, spadl na záda, ale nůž v bot mu do nedovolil, tudíž se jen zlomil v pase a křupl si s páteří.
Platí pro tebe první začáteční odstavec, na který navodím, jen se to pokusím trochu zkrátit, budeš mít ale čas si to všechno sepsat, poodpovídat, srovnat si to.

Mantis

"Vítej Mantisi. Mám pro tebe dvě zprávy. Jednu špatnou, ale!" zdvihne prst pro efekt, "jednu skvělou. Věřím, že ta přehluší i tu špatnou. Ale teď pojď se mnou do mé pracovny, vysvětlím ti tam zbytek." V překrásné pracovně středního šlechtice je příjemně,a le přesto, když nevíte, co se děje, určitě by jste prvně rádi věděli, o co se jedná. Pokyne mu, ať si sedne na židli a sedne si naproti němu, ruce dá do svých typických stříšek a začne opět mluvit. "Mantisi, nechci chodit kolem horké kaše, takže ti to řeknu na rovinu. Jsi mrtvý. To byla ta špatná zpráva. Ta dobrá je, že jsi se dostal na Dobré místo. Yahoo!" Jeho hlas se v půli změní hned na veselejší. Proč to ale protahovat, jestli nemá žádné otázky, je tu procházka po Dobrém místě! Pokud by ale nějaké měl, což je pochopitelné, hned mu je s radostí samozřejmě zodpoví.
"Ale, co jsem to za neotesance," prohodí, když vykročí ven z jeho pracovny obyčejnými dveřmi, které zčistajasna vedou do malebné vesničky. "Mé jméno je Gilbert a jsem tvůj průvodce po Dobrém místě. Věřím, že se ti tu bude líbit." Jaký to ale krásný výhled. "Vítej v naší malebné vesničce. Zatím jsem pro ni nevymyslel žádné jméno, je poměrně nová. Můj projekt. Ale tím tě nebudu zatěžovat. Hah, támhle máme hospodu, většinou se tam scházíme, když chceme probrat něco důležitého, aleee... neskončí to dobře, však víš. Štěstí, že já se opít nemůžu. No a támhle na tom paloučku opravdu řešíme důležité věci, joo. Ahoj Hale!" Hal. Osoba, jež vlastní stánek s párky zasazenými mezi chleby. Strašně špatně se jedí, ale všichni na ně chodí. Obzvláště když se nalijí v hospodě. A zvlášť když se za to neplatí. To je teprve něco. Nic jako peníze tu samozřejmě neexistuje. "Tak jak to jde chlape?"
Ah, Gilbert. Vedeš nováčka? Tak jak se ti tu zatím líbí?
"Teprve mu ukazuju město. Ještě neviděl ani kde bydlí. Ale tam dojdeme za chvíli. Určitě se těší, že ano, Mantisi?"

Jethro

"Ne všechno si můžeme vysvětlit logickou cestou, to je otázka víry," nenechá se Gilbert. "Ale chápu, že je těžké uvěřit, že už nejsi mezi živými." Při těch slovech Jethrem projede letmý záblesk toho, jak zemřel, znovu. Připomínka, aby nepochyboval? "Přijmout, že už jen tak neuvidíš ty, které znáš a své milované, je těžké pro všechny, věř mi." Gilbert je smutný i za něj a na jeho tváři je to dost vidět, ale že přehnaně reaguje na všechno, to už si jistě Jethro všiml.
"No, nějak tak vesnice vlastně vznikla," promne si bradu, ač kouzelným proutkem by to nenazval. Tohle je Dobré místo, ne místo plné čarodějů s hůlkami. Tady jsou větší Mocnosti, než kouzelníčci s hůlčičkami. "No víš, my na Dobrém místě nejsme vlastně lidé. Nemáme lidské potřeby. Nemusím třeba jíst, chodit do lesíka vykonat jisté... potřeby, ehm. Nic takového. Ale pravda, vy už vlastně také ne," dodá s úsměvem a oplatí mu dřívější poplácání po rameni.
"Neboj se, tady se to brzy zalíbí. Není tu nic, na co by sis musel stěžovat," řekne k tomu své Hal. Hal je totiž jeden z oněch Mocností, jako je Gilbert. Ví toho o tomhle místě dost. Takový komrád Gilberta. "No jistě! Přece sis nemyslel, že by jsme tě nechali někde na ulici. Neblázni, Jethro, tohle je Dobré místo, je tu vše, na co si vzpomeneš," usměje se Gilbert, ten mu ale hned zase poklesne. "Ach Jethro... Není kam se vrátit. Tvoje tělo už zakopali do samostatného hrobečku. Bohužel tě našli tví kamarádi z cechu. Ale neboj se, byl to pěkný pohřeb. Můžu ti ho ukázat, jestli chceš," rozzáří se opět a vezme do ruky chleba s párkem, by ho jako malou útěchu předal Jethrovi. I když to vlastně žádná útěcha není, že. Pak ho vezme za ramena a začne si ho odvádět k jeho domu, jak už prvně říkal. "Podívej, připravili jsme pro tebe speciální místo - malý kutloch, ve kterém se budeš cítit dobře!" Jakmile se zastaví před malou budovou, vypadající spíše jako větší kadibudka, začne o ní básnit, jako by to bylo stavení roku. "Říkali jsme si, že budeš raději trávit čas v soukromém, nijak velkém příbytku, kde tě nebude nikdo rušit. Á, mám pro tebe ještě jedno překvapení." Ukáže ručkou do budovy, ať vejde. Něco tam na něj totiž čeká. Když vejde, upoutá ho jakýsi barevný podklad. "Tadáá! Chtěli jsme ti dopřát aspoň částečnou útěchu za tvé káně. To je páv, Jethro," dodá, kdyby to nebylo jasné. Páv mírně zaskřehotá. Strachy? Možná. Nu, tohohle ptáka zřejmě asi nevychová, ale určitě mu bude dobrým přítelem.

Berhart

"To je dobrá otázka. Ale i na ni mám odpověď. Mám totiž odpověď na všechno," dodá k tomu o něco tišeji, než otázku konečně zodpoví. "Tvoje skutky a víra v dobro byla tak velká, že nás systém usoudil, že bys měl skončit zde. A náš systém se opravdu nemýlí." Ano, skutky právě určují, kam se každý jedinec dostane. Možná je to sprosťák a souloží s kde kým, ale to není to nejhorší co jeden za život může udělat, že.
"Hmm, no, Dobré místo je už velmi, velmi staré, jen tahle vesnička je trochu... novější. Vesnice se časem zaplní a musí se vytvořit novém, aby se sem všichni vešli. No a já dostal šanci si vytvořit vlastní!" zajásá. Vypadá to, jako by z toho měl opravdu takovou radost. Že by to byl jen nějaký menší pracovník Dobrého místa? "Ano, ano, věřím, že by sis dal, ale pro teď to ještě musíme odložit. Je tu toho spoustu, co ti musím ukázat," usměje se s prstíkem nahoře. "No, vlastně nemůžete se tady opít nikdo, pokud nebudete chtít. Ale já nemůžu, protože jako Vyšší Mocnost nemám lidské potřeby. K člověku mám veeeelmi daleko, Berharte," ušklíbne se. Nepotřebuje to dávat na odiv, ale zeptal se.
"Ah, první, kdo se toho nebojí," ušklíbne se Hal a jeden párek s chlebem mu podá. Ano, velmi blbě se to jí, ale to je pravý účel. Kdo ví proč zrovna tohle tady vymyslely. Že by jen špatně odhadnutý a vymyšlený projekt? Gilbert se má ještě co učit. A to s tím měl tak dobré úmysly. Snad mu to prominou. "Vypadá to, že mu chutná," prohodí pak Gilbert po tom fiasku s padajícím párkem. "Oh ano, přece sis nemyslel, že by jsme tě nechali žít na ulici. Tedy, i tam by ses měl dobře, ale to nepatří k manýrům Dobrého místa. Pojď, pojď," chytne ho kolem ramen a už ho, klidně i s párkem v puse, vede k jeho domu.
"Tadáá!" zvolá, když se před ním objeví. Je to vila hodná šlechtice, se zahradou kolem ní. Má dvě patra a na každém je několikero pokojů, bazenék se studenou vodou a hned vedle horké prameny. Netřeba dodávat, že nic z toho nepotřebuje služebníčky ani přísun vody. Vše je tu, když na to jen pomyslíte. A hned u vchodu čeká jakási osoba, žena. Hezky se novému pánu ukloní. Služebná? Ale kde že, vždyť tu nic takového potřeba není. Tak co je ta žena zač? "Vítejte ve svém novém domě, pane. Jsem tu, abych vám pomohla se řádně zabydlet." Působila by opravdu jako skvělá služebná, kdyby jen na sobě neměla co nejméně oblečení a nedělala tak choutky každému lidskému jedinci.

Azal

Skvělé, konečně se tu někomu opravdu líbí. Tenhle projekt možná nebude zas takové fiasko! Gilbertovi myšlenky by se takhle nějak jistě odvíjely, on má však jiné plány. Pozvedne obočí, když Azal začne mluvit, stejně tak Hal, který se začne po chvíli smát, stejně tak i Gilbert. "Neboj se, příteli. My zde nejsme nijak rasističtí," poplácá ho po rameni. Ale ono to má pokračování. "To je dobrá poznámka. Ale takhle Dobré místo nefunguje, bohužel. My tu pro vás vytváříme místa vhodná k žití, k žití společně. Nejsi tu jediný, Azale. Brzy poznáš své soudruhy, neboj se. A budete mít spoustu času si mezi sebou vytvořit pouta, o tom nepochybuji." No, to by měli vyřešené tyhle věci a vzhůru k jeho novému domovu. Ani nemusí brát svačinku, Azal si jí s radostí vezme sám. A to Gilbert sleduje, jak se to snaží, jako všichni ostatní, pořádně schroupat. "Tak pojď, brachu, podíváme se na ten tvůj nový příbytek."
Říkat tomu příbytek je opravdu vhodné. Není to vlastně ani pořádně dům. Je to jakási... nora? Jsou vidět dveře zasazené v travnaté kopuli, dokonce se znakem. Který někdo pořádně popletl. Je tam totiž Nilfgardská standarta. "Tak, zde budeš po novém bydlet! Líbí se ti to? A to jsi to ještě neviděl uvnitř!" zajásá a hned Azala vede dovnitř dveřmi, u kterých se musíte trochu shrbit. Ale to je drobný detail. Uvnitř to totiž je o něčem jiném. Za dveřmi jsou dřevěné schody, které vedou dolů, někam do podzemí. Dole se nachází jen dvě komůrky. Jedna velká, něco jako společenská místnost, dokonce i s barem a vedle druhá, kde se na zemi nachází skromná postel, takový slamník a v rohu stůl, kde se nachází alchymistické pomůcky. "No? Co na to říkáš? Není to přehnané bydlení, takové skromné, akorát pro někoho, jsi ty, hm? A když se podíváš tam do druhé místnosti, najdeš tam i alchymistické pomůcky. Tam si můžeš vyrábět a zkoušet, co je třeba."

[Jethro]

Jethrovi se to pořád celé nezdálo, něco tu zkrátka nehrálo, ale když mu před očima znovu probleskla vzpomínka na vlastní smrt, jeho pochyby přeci jen trochu povadly. Možná, že byl skutečně mrtvý, že skutečně zemřel tak hloupou smrtí... A nemohl s tím vůbec nic dělat. Ani přemýšlet nad tím, jak se asi mají jeho přátelé a jestli někomu chybí, nebylo rozumné, a tak to raději nedělal.
„A co tu mam jako dělat, když nemam ani ty lidský potřeby?“ bafl maličko poplašeně. „To nemůžu ani jíst a pít?“ Nebo hůř – může, ale neucítí, jak to jídlo chutná? To bylo snad to nejhorší prokletí, jaké si uměl představit. „To se tu budu v týdlenctý věčnosti jenom tak válet a čumět do blba?“ Děsivá představa, věru děsivá. Obzvlášť pro někoho, jako byl Jethro. Navíc pochyboval o tom, že by se tu třeba mohl věnovat ornitologii či botanice. A navíc... stejně by mu to vlastně k ničemu nebylo. „Ne, nechci vidět svůj funus,“ ušklíbl se – takovou potřebu opravdu neměl. Stačilo mu vědět, že ten pohřeb zařídil Cech, a že tedy neskončil pohozený někde ve škarpě.
Chleba s párkem si sice vzal, ale díval se na něj poněkud podezíravě a nevypadal, že by hodlal ochutnávat. No a netrvalo dlouho a došli k Jethrovu novému příbytku, na který se mladík díval ještě podezíravěji, než na ten párek. „Cože?“ vyhrkl, když pohledem brouzdal po dřevěné budově, co vypadala... no, ne zrovna luxusně. To i v Cechu se měl lépe. „V tůtom mam jako bydlet?“ S hrůzou v očích se podíval na Gilberta, kterého by teď za všechny ty plané sliby nejradši profackoval. „Neřikals náhodou, že tu je všecko, na co si enem vzpomenu? Tak proč nemam nějakej normální, zděnej barák?“ Navzdory protestům se ale nechal odvést dovnitř, kde na něj čekal páv. Byl sice krásný, ale byl jen malou útěchou. „Pták pěknej, ale ani trochu se do týdle barabizny nehodí...,“ odfrkl si zklamaně. „Je vůbec skutečnej, neni to ňáká iluze zasejc?“ zeptal se a opatrně si k vyděšenému zvířeti přidřepl. Nijak se k němu ale nepřibližoval, aby ptáka nevyděsil ještě více.

[Mantis de Voliente]

Probudil se a hlava mu třeštěla jak po dvou denní pařbě plného tvrdého alkoholu a užívaní fisstechu zároveň. Asi to krapet přehnal minulou noc. Otevřel pomalu oči a zjevil se v nějaké cizí místnosti a před ním stěna bílá, že by šel na ní vidět i tečka prachu a na ní nějaký nápis. "Kde to jsem?" pověděl si v hlavě. Najednou na něho vyskočila něčí hlava, kupodivu i s tělem. Byl to dost zvláštní chlápek a ještě ho vedl do své pracovny jako někteří dospělí lákají.. no raději budeme pokračovat.
Jakmile dorazily do jeho pracovny, pokynul mu rukou, ať se posadí. Nic mu neodpověděl a zůstal stát na místě. A udělal evidentně chybu. Neznámý mu pověděl dvě velmi veselé a pozitivní zprávy, takže naprosté katastrofy. Zamračil se na něj a div na něho nevyletěl. Dost se držel a snažil se to ve své hlavě makovičce srovnat a pochopit to, co mu právě řekl. "Co prosím? Já že umřel? A mám mít ještě radost z toho, že jsem se dostal na nějaké Dobré místo? To má být vtip?" Procházel se sem a tam. Nechápal, jestli má tomu kusu masa věřit a nebo si z něho udělat večeři. Jakmile se představil, zastavil se a podíval se na něj. "Těší mě já jsem Man... tak okamžik." Otočil se k němu celým tělem, jelikož mu až teď došlo, že ho přivítal jeho jménem. "Jak to, že znáte mé jméno?" Tohle mu bylo hodně podezřelé a pomalu se k němu přibližoval. Samozřejmě neměl na sobě zrovna přívětivý výraz. Zastavil se přímo před ním a pak si vzpomenul na svou přísahu, že nikomu neublíží. Zhluboka se nadechl a odstoupil od něj, Nebude přece unáhlený, určitě to má nějaké vysvětlení.
Nakonec se vydali ven k vesničce, nebo co to bylo a celou dobu neřekl nic, jen pozorně naslouchal a díval se na okolí. A také měl v hlavě menší zmatek a snažil se všechny informace zpracovat. Později potkali dalšího člověka, na kterého se jen falešně usmál, jelikož mu do smíchu vážně moc nebylo. "Ne, netěším," pověděl podrážděně. Jo, určitě se bude na něco těšit, když právě zjistil, že natáhl brka. Každopádně se nechal vést svým průvodcem, co jiného mu také zbývalo, když umřel.

[Berhart]

Nečekal, že pan Všechno vím, všechno znám, všude sem byl dvakrát, od všeho mám klíče, ho odzbrojí tak neprůstřelnou odpovědí. Mohl se dohadovat, mohl nesouhlasit, ale to bylo tak všechno. Pravdou bylo, že opravdu věřil v zaklínačské poslání o ochraně bezbranných. A i když měl spoustu černých puntíků, podstata jeho konání zřejmě stačila na tuhle ,,odměnu." Přijal to tedy s pokývnutím hlavy a pokrčením ramen a nechal se vést dál.
Ani k další odpovědi neměl moc co dodat. Bylo to celkem logické a tak to neřešil. Že se na pivo nepůjde ho sice mrzelo, ale tak, času bude mít ještě asi dost, že? Jenže pak přišel dovětek, který bývalého zvědavého zaklínače zaujal. ,,Vyšší mocnost? To si něco jako anděl?" přejel svého průvodce znovu pohledem, zaměřujíc se na rozkrok. Každý přece ví, že andělé tam nic nemají. Ne že by ho obsah jeho kalhot chtěl zkoumat, ale tak, když už tu je, mohl zjistit, kde je pravda, ne?
,,Jo, je to dobrý," huhlá Bertík s plnou pusou. ,,Možná by to ale chtělo místo chleba použít třeba placku. Nebo housku. Nebo se na ty přílohy vysrat úplně," nadhazoval nápady, zatímco si olizoval mastné prsty. U toho se mu současně rozšiřovaly oči. ,,Na ulici? Asi ne, ale spát v lese mi nikdy nevadilo. Na hradě sem taky měl jenom rozvrzanou palandu a slamník. Dům?" nemohl tomu věřit a současně se toho bál. Představa, jak musí zametat celý velký dům...stejně by na to kašlal. Znal se, pořádek nebyla jeho silná stránka. Nejspíš by ho odsud vyhodili, protože by jeho dům byl ostuda celého Dobré,,...ho místa," dořekl nahlas, s pusou dokořán.
Zíral na ten neslýchaný přepych, o jakém se mu ani nesnilo a uvnitř se viděl, jak kolem toho běhá se smetákem a hadrem. zavtěl hlavou. Ne, to se nějak vyřeší, že jo. A hlavně, nebyl čas se zabývat katastrofálními vizemi. On tu na něj totiž krom domu čekal ještě někdo. Někdo, kdo v něm už od pohledu vzbuzoval jisté pocity, které se projevovali jistým talkem na jistých místech.
,,Zabydlet?" zabručel tiše a hluboko. Pomalu si ji měřil, od hlavy až k patě. Tak nějak mu přišlo na mysl: ,,Myslíte zajet ten bazének? Napříkla." nadhodil nevinně a už nabízel ženě rámě, chudáka Gilberta naprosto ignorujíc. ,,Jsi taky anděl? A jak se jmenuješ?" Bertík vypadal, že ho nějaké nesrovnalosti s idiotskou smrtí vůbec nezajímají.

[Azal]

"Celý život jsem věřil v to, že až jednou zemřu, že uvidím svou rodinu a všechny o které jsem přišel." odpověděl a začínal být stále více a více zamyšlený, kde to kurva je? Je to opravdu nebe? Nebe, ve kterém nemůže mít u sebe nejbližší? To zní skoro jako peklo, jenže peklo zas nemůže vypadat takhle? Přemýšlel po cestě k jeho "novému" příbytku, no nebylo to nic extra přepychového, ale nevypadal k zahození, pro člověka co své údajně poslední roky života strávil na cestě tak akorát. Po vstupu se rozhlédl, nevypadalo to přesně tak jak by si představoval, ale vypadalo to lépe než co čekal, že by se mu tu nakonec zalíbilo. No jestli byl mrtvej a měl tu strávit věčnost tak by asi mělo. Jen stále cítil jak kdyby to nebyla veškerá pravda co mu řekl. "Jo je to tu pěkný." usmál se a šel se podívat ještě do druhé místnosti, kde se nacházela skromná alchymistická dílnička, jo ta byla pěkná to musela Azal uznat. Vrátil se zpět do první místnosti jeho domu a štrádoval to rovnou k baru, kde vyndal jednu z lahví. Na první pohled tam viděl vlastně všechno možné, Temerskou žitnou, Nilfgaardskou citronovou, Soddenský troják dokonce i Mahakamský dvoják, nejkvalitnější trpasličí medovinu. Rozhodl se jí odšpuntovat a nalít si do skleničky, které byla v poličce nad barem, "Je to tu pěkné příteli,to musím uznat." zastavil se na chvilinku, "Jen mi tu chybí jedna věc," dobře možná chtěl trochu zkusit všemocnost tohoto pána, kdo to vlastně byl? Anděl? Démon? Džin? "Chybí mi tu nějaké něžná společnost." napil se medoviny, byla výborná a podíval se zamyšleně na svého "hostitele".

[Quitana]

Jethro

"Ale ano, můžeš, můžeš. Ale nepotřebuješ to. Neexistuje tu nic jako hlad, žízeň a taaak. A zkus mi trochu věřit, když ti říkám že se tu nudit nebudeš," hned se chytá slova Gilbert. Vždyť to je přece sen každého, když nemusí řešit, jestli má hlad a může jíst, co mu jen hrdlo ráčí, neztloustnout při tom a tak ne? Alespoň to je Gilbertova představa tohoto světa a vlastně celkově jeho života. Ano, jak předpokládal, svůj pohřeb vidět nechce, ostatně, to je také důvod, proč mu to nabízel, že, nebudeme si nic nalhávat. "Dobře dobře, pojďme se tedy raději přesunout k tvému bydlišti."
"Je to krása, že jo?" vyloží si jeho údiv trochu jinak, než jaký Jethro zamýšlel. Gilbert prostě vidí věci jinak nu. Opak je ale pravdou a i jemu poté dojde, jak to Jehtro myslel a jak se právě teď cítí. "Hm, tobě se nelíbí," řekne sklesle. Není to otázka, jen konstatování situace. "Myslel jsem, že budeš rád za trochu soukromí, ale asi jsem to popletl." Vypadá najednou tak smutně, že se mu něco nepovedlo a byl by ochotný to změnit. Když to tedy půjde. Prozatím ale barák zůstává jako taková malá kadibudka. S ptákem uvnitř, ke všemu. Ten možná vypadá vyděšeně, za to Gilbert trochu pookřeje. "Ne, ne, určitě ne! Jen si ho pochovej, uvidíš sám!" Jeho milejší já je zase zpět. Alespoň z něčeho musí mít Jethro radost, ne? "No, víš ty co? Začíná se smrákat, myslím, že tě nechám se zkamarádit s tvým novým kamarádem... a příbytkem," dodá něco méně veseleji a s tišším hlasem, "Měl by ses pěkně vyspat a odpočinout si na zítra. Ráno tě čekám na velkém shromaždišti, co jsem ti ukazoval předtím. Tak přijď, budou tam všichni! Bude velké uvítání nováčků!" S těmi slovy jen lupne prsty a zmizí.

Mantis

"Ne, ne, je to pravda, Mantisi. Nemám proč bych ti zde lhal. Však si pamatuješ, jak jsi umřel, že?" Sic Mantis chodí po místnosti, místo toho, aby si sedl, ale to Gilberta nijak nerozhodí. Ono je pravda, že ne všichni dokáží pobrat to, že zemřeli a tak se raději prochází, aby jim kolovala krev v žilách. To Gilbert chápe, pro to nijak nezasahuje. Ostatně, není nutné, aby Mantis seděl. Nedrží ho tu přiková nějakými okovy, že. Chce něco říct na to, že se nemusí představovat, ale zbystří sám, že už to vlastně ví. "Znám všechna jména těch, co sem přišli. A také jejich životní skutky. Mám tu celá lejstra," ukáže prstem s úsměvem na knihy a spisy ve skříňkách. S tím se nemá proč tajit. Někde to musí mít sepsané, těžko by si pamatoval miliony duší, co se sem zatoulali, že. Tedy, mohl by, ale je to moc námahy. I tak má v hlavě spousty jiných věcí. Ani se nikterak nepozastavuje nad tím, že se mu tu skoro snažil vyhrožovat a možná mu i ublížit. Ostatně, tady není tím, čím býval, ale jen obyčejným člověkem a k tomu všemu, Gilbert zemřít nemůže, ať by se snažili sebevíc.
Ani Hal si nedělá nic z toho, že jim Mantis nevěří. Však on brzy bude. Jeho úsměv mu oplatí, mnohem přívětivěji. "Neboj se, brzy si tady na to zvykneš," má hned odpověď na jeho vlčí podrážděnost. "je to jen otázka času. Byl bys přeci sám proti sobě, kdyby sis to tady nechtěl užívat, když už tu máš trávit tu věčnost, že, hihi," pousměje se Gilbert a dokonce i Hal. Bohužel je to pravda a Gilbert si umí udělat srandu ze všeho, i z těch nejvíc vážnějších věcí na světě. Však si to může dovolit.
Brzy dojdou jeho příbytku, dřevěné, obyčejně chajdě, vhodného pro obyčejného lékárníka, jakým teď Mantis vlastně je. Zde nemá žádné schopnosti navíc. Že by snad polepšení? Nebo si už příliš zvykl na to, že je něčím víc a že to musí tajit? Protože tady nemusí nikdo tajit nic. A ani to není možné. Chajda se nachází na samotce u lesíka a vnitřek... No, Gilbert mu chtěl udělat radost tím, že po celé chajdě rozmístil kůže různých zvířat, dokonce i vlků, by mu to alespoň částečně připomínalo jeho domov. Otázkou ale je, jestli to spíše nebude na škodu, někomu připomínat jeho minulost. Nu, uvidí se. "Tadá! Tak co, líbí se ti tady?" roztáhne ruce do vzduchu před dveřmi, než vejdou posléze dovnitř, kde na něj čeká to malé překvápko. Samo sebou tu má i nějaké náčiní a pověšené bylinky pro práci medika.
Jakmile si dům řádně prohlédne, Gilbert ho pošle též do postele, by dalšího dne mohl přijít na stejné shromáždění, jako ostatní, protože je nutné uvítat nováčky, že. Bez toho by to nešlo.

Berhart

"Něco... takového," odpoví mu na téma andělství. Neunikne mu jak a kde si prohlíží a začne se hned smát. Přesně ví, na co myslí. "Ne, nic takového my opravdu nepotřebujeme." Nepřestává se u toho smát. Docela ho to pobavilo, nad čím takový mrtvý dokáže přemýšlet, místo toho, aby se zabýval tím, že je vlastně mrtvý. Ale to už vlastně vyřešili, že. "Jsem rád, že ti chutná!" A opravdu je. "Hm, to nás vůbec nenapadlo. On si vlastně ještě nikdo moc nestěžoval. Měli jsme za to, že vám to takhle chutná. Nu, popřemýšlíme nad tím." Ne, že by to doopravdy chtěli měnit, ale falešnou představu mu o tom dát může.
"Ano, ano, určitě. Budeš tu mít možností, kolik si jen usmyslíš," rozhodí ručkama Gilbert a přitom se jistým pohledem dívá na uklízečku tohoto domu. Oba vědí své. Nabízené rámě ta žena sice přijme, ale tváří se u toho jen neutrálním pohledem. Nezdá se, že by jí to bylo nepříjemné, ale ani nevypadá nijak nadšeně. "Ne, pane. Nejsem žádná Vyšší Mocnost, jako tady Gilbert. Jsem jen magií vytvořený člověk, abych plnila rozkazy všech nováčků zde. Teď jsem zrovna tady, ale když mě někdo požádá a pomyslí na mě, budu zase někde jinde. A věřte, že jsem docela žádaná." To se na její tvář dostane už úsměv, jakým se bude ohánět docela často. "Říkají mi Janna. A musím vás upozornit, pane, že i když vypadám takhle, je to jen proto, že jste si to přál. Jelikož nejsem pravý člověk, jako vy, nemám potřebu uspokojovat žádné lidské potřeby, tudíž nemůžu splnit to, na co myslíte." Je to snad trest za některé skutky a rozhodnutí v jeho životě? Nemá tohle ale být krásné Dobré místo, kde se splní všechny sny? "Ale když budete chtít, jsme schopni vám nabídnout jiné služby." To všechno hlásí nezaujatě, s tím svým krásným úsměvem. "Ano, ano, tohle je Janna," přidá se k tomu všemu Gilbert, poté co Janna skončí se svým proslovem. "Může vám splnit cokoliv, co si jen přejete. Tedy, skoro. Ale jsem rád, žes ji potkal už zde, alespoň buděte vědět, na koho se popřípadě obrátit, když nebudu k ruce já." Poté všichni dojdou až k domu. Netřeba povídat, jak krásně to uvnitř vypadá a je jen na Bertovi, aby se s tím nějak popasoval, prošel si ho, až bude chtít a tak dále. Užívat si může do syta. "No, vypadá to, že se už smráká, takže bys měl jít brzy do hajan. Zítra nás čeká velké shromáždění na shromaždišti, co jsem ti ukazoval předtím. Měl by ses přijít podívat, budou se vítat všichni nováčci." S tím pokyne na Jannu, aby šla s ním, chytne ji kolem pasu a luskne prsty a je fuč. Jen tak. Bez šance položit další otázky. Teď už je jen na Bertovi, jak zde povede svůj zbytek den.

Azal

"Ah, Azale... Musím tě zklamat, ale to jsou jen báchorky pro děti, aby se nebáli a utěšování pro ty starší, aby se jim lépe odcházelo," pronese lehce smutně, ale to už tak prostě je a s tím se musí každý zde smířit. Hned na to je ale zase veselý, jako obvykle a už žene Azala dál.
Jemu se evidentně dům líbí, z čehož má radost Gilbert. Hned se žene nalít si alkohol do skleničky, kvůli čemu tu také je, že. A nejlepší na tom je, že jakmile jednu flašku dopije, objeví se znovu do plna, takže by nebylo pěkné ničit flašky, aby bylo kam dolévat. "Tak to jsem sakra rád!" Gilbert by Azala rád i objal, kdyby to nebylo sakra divné, místo toho se na něj jen usmívá od ucha k uchu. Má z toho hroznou radost a je to na něm velmi vidět. "Ano?" Gilbert je napnutý. Je ochotný mu splnit naprosto cokoliv."Ach ták. Chápu, chápu." Jen luskne prsty a před ním se objeví slečna, přesně taková, jakou si Azal představoval. "Azale, seznamte se. Tohle je Janna." "Zdravím vás, Azale." Na tváři se jí rozzáří příjemný úsměv. "Janna je taková naše bonusovka. Je tu pro vás, aby vám splnila všechna přání, když tu náhodou nebudu já. A stát se to může, mám toho hromadu na práci. Nemůžu být s vámi pořád, což mě mrzí, ale bohužel, je vás moc, chápeš," rozesměje se a konečně zastaví svůj proslov. "No, nechám vás tu o samotě, ať si pěkně popovídáte. Navíc, je už pozdě, musít být unavený Azale, pěkně se prospi a zítra se sejdeme na velkém shromaždišti, jak jsem ti prvně ukazoval." S tím luskne znovu prsty a je fuč. A Janna zůstane Azalovi na krku. Jen by měl vědět, že Janna tu je jen na okrasu, ne na plnění lidských potřeb a doteků, to bohužel splnit nemůže. A to mu také jasně vysvětlí, se svým úsměvem, aby si nemyslel, že ji tady rovnou zklátí. Jak nemilé.

Mimo herně:
Shrnutí
- jakmile si prohlédnete domy, popovídáte si s Jannou atd, budete další den očekávání na shromaždišti na zelené loučce kousek od vesničky
- na paloučku jste očekáváni za rozbřesku
- Janna je něco jako systémový program, který může sám mizet nebo se objevovat, podle toho, když bude třeba, stačí na ni jen pomyslet nebo si něco přát a hned bude u vás
- tím pádem s ní není možné navazovat fyzický kontakt, protože nic necítí

[Berhart]

Na Berta toho bylo trochu moc. Bezpohlavní vyšší mocnosti, špatně uchopitelné jídlo, i prsatice které vlastně nejsou. A taky ten fakt, že je mrtví. To zvládal paradoxně ze všeho nejlíp. To ostatní pro něj bylo.... zvláštní. Nevěděl jak se k tomu postavit. Tělo zatím jelo na automatiku, nasávalo nové poznatky, ale mozek se vznášel někde na obláčku, pozoroval to a odmítal se vyjádřit.
,,Aha. A třeba taková pečená žebírka a korbel vína? Tussaintského?" zkusil Bert kout železo, dokud bylo ledově chladné. Když mu nevyšel sex, aspoň se nají, ne? Ve vířivce. To si piš, že se na ni budu obracet radši než na tebe Gile. Nic proti, ale na ni se líp dívá. Když už nic jiného. proběhlo mu hlavou, zatímco přemýšlel, k čemu jinému by mu mohla být magická služebnice v nebi.
,,Jo, budu tam. Spát? To i po smrti musíme spát?" vrtalo mu to hlavou, ale uklidňoval sám sebe, že to bude asi něco o zvyku a železné košili. ,,Prevíte jeden. Já ti dám nepotřebujete." Okomentoval jak Gil chytil Jannu při zmizení a ponořil se s hlubokým nádechem do průzkumu ,,svého domu."
Musel přiznat staviteli skvělí vkus. Dřevo, kámen, kožešiny, trofeje, zbraně, krby, závěsy. Všechno dle jeho gusta. Nikdy o tom nepřemýšlel, ale zařízení domu na něj působilo velice útulně. Ložnice s obrovskými postelemi, jídelny s velikými stoly, zdi věnčené vším, co kdy ulovil, či toužil ulovit. Sklepy jako stvořené pro sudy s pivem a vínem. Lázeň, že by v ní mohl okoupat všechny zaklínače ze školy a zbylo by místo i pro společnost. Nakonec ze vší té krásy usl na lenošce u plápolajícího krbu.

Ráno vstal časně. Z nepohodlné pozice na nábytku určeného k válení, ne spaní, ho bolelo za krkem. ,,Chtělo by to snídani. Ale to vlastně asi není třeba, co? Brum. Tak jdem." láteřil, zatímco na sebe soukal z jedné skříně, co překračovala časová pásma nové šaty. Zvolil jednoduché, pohodlné odění. Kalhoty, halenu, kabátec v černo-modrých barvách ležérně rozepnutý. Automaticky při odchodu šátral po mečích, když se zarazil a uvědomil si, že je nepotřebuje. Už nikdy. Jejich váha mu scházela. Nepřipadal si bez nich oblečený dostatečně.
Na palouk nedorazil ani první, ani poslední. Stoupl si dle své tradice někam dozadu a čekal, co se to tak asi v nebi bude dít. Že by válka s peklem? Jiskřička naděje zaplála v zaklínačově srdci. Tušil že tu moc zábavy asi neužije.

[Jethro]

„Tak vo čem to potom je, ten dlabanec a pití, když ho jim, ale vlastně to nepotřebuju? To z toho člověk potom nemá vůbec žádnej požitek,“ ušklíbal se Jethro nespokojeně, možná trochu zklamaně a rozhodně nesouhlasně. Tohle možná mělo být nějaké zpropadené Dobré místo, avšak jemu skoro v ničem dobré nepřišlo. Bylo vlastně dost omezující.
Z toho prapodivného domečku Jethro úplně nadšený nebyl, jen co je pravda, a nehodlal tahat Gilberta za nos jenom kvůli tomu, že se pro změnu tvářil posmutněle on. „No co si budem povídat, když už sem zhebnul a dostal sem se někam, kde tomu říkáte Dobrý místo, očekával bych nějakej luxus… velký sídlo se zahradama a slouhama, který se vo mně postaraj, abych už nemusel hnout ani prstem,“ zašklebil se. „Nebo se ty domy odvíjej podle toho, jakej kdo žil život? Páč já sem moc dobrej život nežil,“ přiznal a pokrčil rameny. Byl zloděj a tak trochu pirát, nebylo se čemu divit, že ho nakonec odměnili velkou kadibudkou. Kadibudkou s pávem.
„Hmpf,“ odvětil ještě na Gilbertova slova, když došlo k rozloučení, a protože neměl co jiného na práci, nakonec se vážně natáhl k pávovi a pokusil se s ním seznámit, aniž by mu způsobil trauma. „Ty seš taky mrtvej, kamaráde?“
Zřejmě usnul alespoň na chvíli a ráno se vydal na palouček, kam měl podle Gilbertových slov dorazit. Nechtělo se mu, přišlo mu to celé pořád dost absurdní, ale pokud se chtěl dozvědět víc, asi mu nezbývalo nic jiného, než dojít na shromaždiště. Ale kráčel tam pomalu, protože si pořád snažil usilovně urovnat stále dost zmatené myšlenky. Nešlo mu to, hlavou se mu neustále honily tisíce otázek a tisíce znepokojivých myšlenek, které si nedokázal utřídit.
Nakonec stanul na shromaždišti a ani si pořádně neuvědomil, jak se tam dostal.

[Mantis de Voliente]

Měl sto chutí se proměnit a toho člověka na místě vylekat k smrti, jelikož ho začínal celkem štvát s tím svým úsměvem. Nevěřil mu, nežral mu to, i když měl vzpomínku na svou smrt, takže asi vážně umřel, ale nehodlal tomu člověku věřit. Ale udržel se, musel zachovat klid a tak se i stalo.
Když cestou potkali toho druhého, ještě otravnějšího človíčka, nevěděl, jestli mu má jednu fláknout kvůli tomu že ho tím zatraceným úsměvem provokuje a nebo jede na nějakém tripu, který by měl také zkusit. Ale na druhou stranu měl pravdu a pokud vážně mrtvý je, tak by si měl asi raději rychle zvykat. Ale nikdo neříkal, že nemůže nadávat. "Raději v to doufejte," řekl nakonec poté, co se ohlédl kolem sebe.
Později došli k nějaké chatce, poměrně pěkné, to dokázal uznat. A to, že to bylo poblíž lesíka bylo ještě lepší. No, dobře alespoň něco pozitivního tu bylo. Ale vnitřek už byl trochu horší. Sice ty kůže a lebky byli nádherné, to ano a sám má, nebo spíše měl u sebe doma pár lebek a kůží, ale to, že zde byli kůže vlků mu trochu vadilo. Měl je ze zřejmých důvodů rád. No, nejspíše to nemysleli zle, tedy doufal v to, ale že by měl toho člověka rád? Ani omylem. Vešel dovnitř a podíval se okolo sebe. Měl zde i místečko, kde by si mohl dělat léky a pokusy, měl zde nějaké bylinky, alespoň se nebude po zbytek (ne)života nudit. Otočil ke Gilbertovi, jelikož mu zde něco chybělo. "Nemáte zde štětky? Mám takové tušení, že tady nahoře bude večer zima," odpověděl na jeho otázku další otázkou. Nemyslel to moc vážně, tedy částečně. Každopádně šel do postele, jelikož na něho celkem přišla únava.
Druhý den se vzbudil a došel na nějaký palouček, kde byli další lidé. Jen zde čekal více lidí. Asi jen nováčci, kteří jsou zde v takové tutoriálové sekci. Každopádně se ale vyspal poměrně dobře, což mu ale náladu nijak moc nezlepšilo, jelikož stále se nedokázal smířit s tím, že evidentně natáhl brka. "Špatné ráno vespolek!" Pozdravil takhle všechny, když došel na místo určení a doufal, že mu někdo pozdrav opětuje. Schválně kolik slušných lidí se tu najde.

[Azal]

"Možná by bylo lepší, kdybych ještě pár let žil a věřil v ty báchorky, jak jim říkáš." řekl naštvaně, ale nebyla to zlost jako taková byla spojená ze steskem, byla to věc na kterou se těšil až umře a ona to je byla jenom zasraná báchorka. Celej jeho život byl lež vlastně tedy? Paráda ne?
Poté už, ale byl ve svém novém skromném domě a naléval si první rundu tady nahoře. Azala chvíli zarazilo, když před ním představil velice krásnou ženu, která se představila jako Janna, celkem divné jméno na to jak vypadala, ale jak nad tím tak Azal dumal, řekl že to je bonusovka, třeba ta bonusovka je pro všechny stejná a on si jí jen takhle představuje. Jo to by mohlo být ono? Třeba? V nebi je přeci možné všechno ne? "Rád vás poznávám." usmál se na ní, "Jistě chápu." přitakal Azal a šel si radši nalít ještě jednu sklenku. Byla pravda, že byl z celého toho dne takový unavený a tak po několika větách, které prohodil s Jannou se odebral do postele. Ráno se přeci musel časně vzbudit, aby se dostal na velké shromaždiště.
Na shromaždiště přišel v době, kdy už se zde nacházeli nějací lidí. To by ho zajímalo co se asi bude dít. Na chlapa co měl velice pesimistický pozdrav se jen podíval a dál čekal opřený. Tohle by mohlo býti zajímavé. O co tady vlastně jde? Ta otázka se mu stále honila hlavou, ale nevěděl jak jí vyřešit. Musel čekat jak se to bude dále vyvíjet.