QUEST: Meč! Přineste mi meč! - ND

[Siawaël]

Když proběhly všechny podepisovací formality, v případě Zenna obtiskávající, zaposlouchala se krátce do vysvětlování pana Felixe, co že to vlastně limonáda je. Nic takového dosud neznala, ale nepřišlo jí to nijak důležité. Stejně tak bez reakce přešla rychlý rozhovor mezi kulatým pánem a Zennem, kterému nabízel, že ho naučí psát. Když se Sia v rychlosti podívala na Zenna, od pohledu nevypadal jako někdo, komu by taková mezera silně vadila. Byl vcelku kreativní.
Když se od smlouvy narovnala se, pohlédla na hostitele, který si dělal starosti, které propriety si na tu velkolepou výpravu má zabalit. Byla to poněkud neobvyklá situace, většinou se jí zadala práce, dostala několik málo informací a vyrazila sama. Tohle bylo něco úplně jiného. Když se do konverzace zapojil i Ife, souhlasně pokrčila rameny. „Přesně tak,“ dodala tiše k albínovi, načež se o chvíli později mohli přesvědčit, jak pravdivá Ifeho slova byla. Tiše sledovala, jak si pan Felix pokouší nahodit ruksak narvaný do poslední škvíry na záda. I když by normálně pomoc nabídla, dnes se toho rozhodla zdržet. Bylo by to pro jejich hostitele trochu nedůstojné, kdyby mu s bagáží pomáhala žena. Proto se raději rozhlédla po kanceláři a pohledem spočinula opět na velké knihovně. Jestli tohle dobře dopadne pro všechny zúčastněné, měla v plánu pana Felixe oslovit ohledně zapůjčení několika svazků, pokud by to samo sebou dovolil.
Ani nepostřehla, kdy vlastně malý kulatý mužík odešel, z přemýšlení jí ale zaručeně vyrušila rána, ozývající se za zavřenými dveřmi kanceláře. Zaklínačka se jen mohla domnívat, jestli se jednalo o zvuk pádu zavazadla, pana Felixe, nebo obojího. Když se ale znovu objevil ve dveřích s vozíčkem celý pomačkaný, všechno jí rázem došlo. Tiše si povzdychla a pomalu se zvedla ze svého místa s tím, že mužíkovi pomůže, aby nevypustil duši, ještě než se dají do práce. Zvedla jeho těžké zavazadlo do jedné ruky a bez výrazné námahy ho uložila na vozík. Musela ale uznat, že ruksak byl těžší, než se zdál, rozhodně vážil víc než všechno, co měla Sia momentálně na sobě a s sebou. „Je dobré být na všechno připraven,“ začala pomalu, „ale stálo by za zvážení, které věci jsou nezbytné k naší výpravě,“ odtušila k němu potichu klidným, vcelku smířlivým tónem hlasu. Dokud byli v budově, mohl si rozmyslet, co si vezme a pokud stál o radu zaklínačky, klidně mu pomohla nějaké ty zbytečné věci z ruksaku vybalit. Pokud ne, musel se smířit s tím, že to všechno potáhne sám.
Ať tak, či onak, brzy zase stáli všichni u stolu, na který pan Felix rozložil mapu. Půlelfka se podívala na vyznačený bod na mapě, za doprovodu nadšeného jásotu mužíka. Takže první nápověda z několika… „Co ještě jste objevil?“ zeptala se klidně, čekajíc na odpověď. Chtěla si udělat kompletní obrázek až po tom, co bude vědět všechny dostupné informace.

[Ife]

Zkoumavě hodil pohledem po druhém zaklínači, když z něj vypadlo, že neumí psát. Byl si celkem jistý, že to znamenalo, že neuměl ani číst. Jeho úsměv se o něco rozšířil. To to hodlal předstírat, dokud mu na to někdo nepřijde?
Poslouchal co to ta limonáda přesně je, ale trochu mu to komplikoval fakt, že limonáda nebylo z toho proslovu jediné slovo, kterému by nerozuměl. No, aspoň se naučil, jak se obecnou řeknou pomeranče. A z toho co pochytil šlo prostě o to, že se z nich vymačkala šťáva a něčím přisladila. Nemohl říct, že takové zneužívání pomerančů schvaloval. Jemu chyběly a někdo si je tu užíval s tím, že vyhodil dobrou jejich polovinu a navíc tu, co nejvíc zasycovala? Kdyby bylo v jeho slovníku slovo svatokrádež, určitě by se mu dávno prohnalo hlavou.
Felixovi stravovací návyky mu ale brzy odpustil, když měl možnost být svědkem toho, jak se onen mužík snažil svojí bagáž uzvednout. Koutky mu tou dobou už vyloženě cukaly. Když se pak po jeho odchodu navíc ozvalo ono žuchnutí následované výkřikem nejspíš od manželky, musel si pobaveně odfrknout. Pohledem přelétl ke svým kolegům, kteří zůstali v místnosti, pátraje po někom, s kým by mohl dobrou náladu sdílet.
Jakkoliv zatím nedával tomu nalezení legendárního meče moc nadějí, aspoň to nevypadalo, že se bude nudit.
A představení pokračovalo, když se jejich zadavatel vrátil s malým vozíkem. A on si tu bláhově myslel, že by si mohl rozmyslet, co sebou všechno táhne. Jistě, že ne. O panu Felixi se dalo tvrdit mnohé, ale rozhodně ne, že by nebyl vynalézavý.
V reakci na požádání se ani nehnul, ale i kdyby chtěl, tak nemusel, protože to už se úkolu ujala jediná žena skupiny. Která se dala i do opatrného vysvětlování, že táhnout sebou něco takového možná není nejmoudřejší. Ife to celé prostě dál pobaveně pozoroval se založenýma rukama na hrudi.
Pan Felix ho nezklamal, když vytáhl mapu s křížkem kdesi na východ od Redánie a prohlásil to za jeho první nápovědu. Koutky už mu zase cukaly, zatímco se nakláněl nad mapu, aby si lépe prohlédl, kde přesně to mělo být.
"A jak a kde?" doplnil kolegyni, která zjevně v místnosti plnila úlohu hlasu rozumu. Jeho tón byl ale o dost rozvernější, než by se slušelo. Zkrátka bylo i na něm poznat, že se celou situací dobře baví. Z toho, co tu zatím viděl bylo dost dobře možné, že na honbu za legendárním mečem jejich zadavatele někdo poslal, jako povedený kanadský žertík.

[Zenn]

Jeho dnešní zaměstnavatel byl očividně jedním z těch lidí. Z těch, co moc mluví a nejraději by dali pětikorunu každému, koho potkají. Jinak si nedovedl vysvětlit, proč by mu nabízel lekce psaní, kdyby nebyl úplně pitomý jako Světla, nebo neměl nějaké postranní úmysly. Jen tedy zamručel to své nic neříkající "Hmmm." Ono bylo celkem jasné, že by to uměl rád, však negramotnost každého dost omezovala, al rozhodně se kvůli tomu nehodlal zadlužovat nebo přijímat milodary. Tak.
Pak už jen s laxním pohledem sledoval, co se dělo dál, mračil se na Ifeho, který se na jeho vkus až moc a až moc podivně culil a nechápal, proč jsou všechny ženské zaklínačky, které zná, tak starostlivé. Jemu bylo úplně jedno s čím se pán táhne, jestli padá ze schodů nebo na výpravě vypustí duši, protože se přecenil. Nebo že dík těžké bagáži včas neuhne před padající lavinou, nebo tak něco.
Mnohem víc zájmu v něm probouzel ten meč, kvůli kterému tady byli. Nemohl si být jistý tím, jestli vůbec existuje, ale jestli ano, rozhodně jej hodlal najít. Ať už s Felixem nebo bez něj. A mapa měla být první indicie. Dost ubohá popravdě. Velký křížek na kraji mapy, který dost možná překrýval rovnou několik údolí nebo tak něco. Nešklebil se ale a své naděje upnul k příslibu dalších možných nápomocných informací. "Neztrácejte čas," zamručel. Mělo u toho být ještě něco jako "a řekněte to všechno najednou", ale to by na něj bylo až moc dlouhé sousloví, že ano?

[Orlin]

Pan Felix byl skoro překvapený, že mu jako první nabídla pomoc žena. Ovšem, byl tak zabraný do své bagáže, že to nezvládal komentovat a místo toho horlivě přikyvoval, když navrhla, že by měl obsah ruksaku zredukovat. "Když já nevím... mám tam samé důležité věci," řekl nerozhodně a pracně ruksak začal rozbalovat. Pak z něj začal vyhazovat - nůž na sýr, dva pláště, nějaké ložní prádlo, slavnostní kamizolku a kalhoty a čepičku. To byly ještě ty normální věci, jenže pak vytáhl něco, co vypadalo jako zmenšený písařský pultík, několik kalamářů, štůsek papírů a pergamenů, několik brků. Následovala hromádka knih, které samozřejmě měli neskutečně mnoho stran a pevnou vazbu, o vaření v divočině, správného zakládání ohně a podobné naučné pojednání. Následoval slavnostní příbor, ubrousky, naběračka, lahvička parfému, sklenice nakládaných cibulek, zavařenina. Ve spodu pak měl ještě nějaké rukavice a šálu, ba dokonce i brousek na ten nůž na sýr a jiné ostré věci. Bohužel, nějaká drobná kovadlina mu tam scházela. "Ještě jsem přemýšlel jestli přidat nějaké koření, toho bude v divočině určitě nedostatek. A víte, já se rád dobře najím," zahuhlal, zatímco tahal deku, která svým zdobením a váhou spíš připomínaly peršský koberec.
"Co si tedy mám vzít?" zeptal se nakonec zoufale, hledíc spíše na Siu než její mužské protějšky. Vypadal u toho jak uzlíček neštěstí, kterému právě někdo sebral jeho oblíbenou hračku. Netřeba vzpomínat, že čim lehčí bude pan Felix na výpravě, tím lehčí práci budou mít nejspíše Zaklínači.

Ať se výprava s bagáží popasovala jakkoliv, opět se jí podařilo rozesmutnit pana Felixe. Očekával velké nadšení nad tím, že se mu podařilo objevit... velké červené X na mapě. Nervózně zase seskočil ze stoličky, několikrát oběhl stůl i se zaklínači a zastavil se za jejich zády. "Já vám to chtěl povědět až cestou. Ale dobře! Našel jsem tři klíče vedoucí do nitra jeskyně!" prohlásil hrdě a popleskal si na místo, kde měl srdce. Byla pravda, že tam byla jakási podivná vyboulenina. "Auky," řekl si. Evidentně to mělo ostré hrany. Šikula nadevše. "A taky popisy a postupy jak překonat draka, mantichoru a slepého obra Berka!" řekl a důležitě u toho kýval hlavou. Ve výsledku to znamenalo jen velký otazník nad osudem této výpravy. Ale byl vám slíben plat i za to, když se nic nenajde. To by mělo stačit.

Poslední pasáž odehrávající se v domě měla být jednoduchá, když v tom se rozrazily dveře a do pokoje vběhla vysoká žena s hubeným krkem, zobákovitým nosem a co hůř, v růžových šatech. "Felixi! Apeluji na tvůj zdravý rozum! Tahle výprava je nesmysl!" vykřikla žena. "Ale Felicis! Mám jasné důkazy! A tito lidé mi bezmezně věří," prohlásil, zatímco se natočil směrem k vám, trochu mrkl. Doufal, že to snad budete hrát s ním či co. No, někteří by možná mohli mít aspoň pochopení, proč chtěl vlastně vypadnout poprvé za život z města. "Já to zvládnu! A budeme se mít líp než do teď!" prohlásil ještě na ujištění. "Pokud se mu něco stane... nezapomeňte na dodatky smluv!" prohlásila nafrněně ženská směrem k Zaklínačům. Její tón dost záležel na vašich ujištěních.
Jakmile se dveře zavřely, pan Felix si dupnul. "A za tohle! Si vezmu zbraň!" prohlásil, došel k vozíčku/pouze batohu, pokud byl obsah vámi zredukován, vám ukázal na dveře a vyrazil. Jeden by si myslel, že tohle všechno podnikal jen proto, aby naštval manželku.
Nešel však k hlavním dveřím, místo toho vás ještě zatáhl do sklepa, kde bylo v jedné místnosti asi 6 stojanů na zbraně. Na jednom byly meče, na druhém štíty, pak nějaké palcáty, halapartny, dýky, kopí a dokonce i prak nebo luk. Rozhodně tam nebylo nic moc, co by si mohl vzít pan Felix, ale rozhodně tam byly kousky, které by se mohly zalíbit leckterému zaklínači. Samozřejmě, že pan Felix měl příběh každé téhle zbraně a byl ochoten ho převyprávět. Teď však na vás hleděl štěněčím pohledem, neb netušil, čeho se měl chopit.

[Siawaël]

Zaklínačka si v duchu několikrát beznadějně povzdychla, když se sklonila nad ruksak pana Felixe a začal nad ním lamentovat, že tam vlastně nic zbytečného nemá. Siino oko ale uvidělo hned několik věcí, které by mužíkovi nejraději hodila na hlavu. Mohl být vzdělaný, ale rozhodně nebyl ani trochu praktický. Ohlédla se přes rameno na Ifeho a Zenna. Její pohled suše naznačoval, že tohle bude chvíli trvat, tak si měli kluci udělat pohodlí. A třeba si dát ještě jeden dortík před cestou. Nebo na nervy, jak chtěli.
Vzápětí se zaklínačka stočila k bagáži a začala skládat věci, které potřeboval a nepotřeboval na dvě odlišné hromady – nepotřebné doleva, žádané doprava. Brzy ale měla pocit, že snad vybaluje půlku Felixovy domácnosti. Zabalil se, jako by se snad nikdy nechtěl vracet. „Cestování přírodou neskýtá příliš pohodlí,“ prohodila klidně, nehodlala mu nijak mlžit. Kdyby to ostatně udělala, nejspíš by pana Felixe tak jako tak čekal tvrdý pád do reality. Když dala poslední věc stranou, tedy malý psací stolek, mírně jí cukly koutky. Stihla si je ale včas promnout, aby si jejich hostitel ničeho nevšiml. Obsah ruksaku se výrazně zkrouhnul. „Tohle,“ odpověděla na otázku a ukázala na pouhých deset procent věcí, které se jí podařilo vytřídit od zbytečností. Byla mezi nimi mimo jiné obyčejná vlněná deka, kterou měl Felix nejspíš v úmyslu použít na piknikový dýchánek, sušené maso, – s velkým slitováním – nožík na sýr a další věci, které mohly mít praktické využití. Z koření ponechala sůl a knihy bez milosti vyházela vedle vozíku. Zbytečnosti. Jeli na výpravu, ne na wellness. Pomohla mu ruksak naložit, ač tušila, že se mu malé množství věcí nebude zamlouvat.
Když se tedy popasovali s bagáží, která měla ulehčit jak jejich práci, tak Felixovým zádům, stočila pohled k bodu vyznačenému na mapě. Byla poměrně trpělivá, ale vesměs byla ráda, když se ozval Zenn s tím, aby neztráceli čas. I když ten už ztratili na balení Felixových věcí… Pozvedla mírně obočí, když Felix zmínil klíče a netvory, s nimiž se měli vypořádat. Jen se vypořádat s drakem by je určitě stálo hodně energie a úsilí, ne tak tři netvory za sebou. Zaklínačka se zhluboka nadechla a založila si ruce na prsou. Netvářila se nijak, stále přemýšlela nad tím, zda nemohli být netvoři jakousi tajemnou metaforou při hledání Meče. Iluze si ale příliš nedělala, raději počítala s tím nejhorším. Po očku pohlédla na Ifeho i Zenna. Přišli sem sice každý za sebe, ale už teď bylo jistý, že budou muset spolupracovat, a tak chtěla vidět i jejich reakce. „Je ještě něco, co bychom měli vědět, pane Felixi? Cokoliv,“ nahodila nakonec, protože to, co se zdálo být důležité pro zaklínače, nemuselo být důležité pro jejich zaměstnavatele. A nevědomost mohla ohrozit celou výpravu.

Mírně se ohlédla přes rameno, když do místnosti vpadla jako velká voda hysterická žena, které Sia věnovala krátký neutrální pohled. Sledovala manželskou přestřelku a tak tak skryla pobavení před zraky pánů domu. Na slova důvěry se tvářila pořád neutrálně, ale nakonec přeci jen přikývla. Už si nebyla ani tak jistá, jestli Felix utíká za dobrodružstvím nebo od svazujícího manželství. Nechala ty dva, aby se dohádali, než pozvedla své oči k rozčílenému mužíkovi, který se dožadoval zbraně, a tak se tiše vydala za ním do sklepa, kde měl skrytý zbrojní arzenál. V očích se jí za celou dobu konečně objevil neskrývaný zájem. Hlavně o luky. Nebyl ale čas přemítat nad tím, kterou zbraň by si nejraději vyzkoušela. Felixův pohled říkal, že si znovu neví rady. Když se na něj ale Sia podívala, nejradši by mu do jedné ruky vrazila štangli salámu a do druhé skleničku s vínem. Předpokládala, že tohle by ale neprošlo.
Vykročila tedy ke sbírce zbraní a zastavila se u krátkých mečů, míjejíc těžké meče, sekyry a halapartny. Pan Felix byl malý a trochu neohrabaný. Chtělo to něco menšího a lehčího. Vzala za jílec jeden kratší meč, který byl i na ni poměrně lehký a chvíli si ho prohlížela, než ho podala opatrně Ifemu. „Co myslíš?“ prohodila k němu a koukla i po Zennovi, zda se připojí k rychlé analýze zbraně pro pana Felixe. „Třeba se tím nepropíchne, než dojdeme k těm jeskyním,“ zašeptala tiše, koutky jí mírně cukly, ale nic víc nedodávala a tiše se vzdálila, nechávaje tak výběr na Ifem a Zennovi. Pokud viděli a vybrali něco jiného, rozhodně ji to neurazilo.
Udělala rychlé kolečko po místnosti a zastavila se u zdobených luků. Především jeden zaujal její pozornost – vysoký z tmavého dřeva, na němž byla vyobrazení přírody a zvířat na lovu. Na obou koncích měl stříbrné bodce. Sia si nevybavovala, kdy naposledy střílela z luku, snad když jí bylo osm. Přestože to nebyla zbraň, se kterou by uměla zacházet, zvláštně po ní zatoužila. Otočila se na pana Felixe a tiše jako duch k němu přistoupila. „Obdivuhodné kousky. Myslíte, že by bylo možné se sem po výpravě vrátit? Ráda bych se dozvěděla, jak jste k nim přišel,“ nahodila s očividným zájmem, bez jakéhokoliv podlejzání a rektálního alpinismu. Byla ochotná si klidně vyslechnout pár příběhů o zbraních, a jak je získal. Jen, když byla šance získat ten luk.

[Ife]

Dál stál s rukama založenýma na hrudi a pozoroval toho mužíka před sebou, jak lamentoval nad nepostradatelností hromady zbytečností. Na začátku mu jenom cukaly koutky, ale v době, kdy se cvalda před ním dostal k písařskému pultíku, od něj už mohlo být slyšet tiché pochechtávání. To se utišilo teprve po tom, co vzala balení do ruky pevně jeho kolegyně.
V dobrém naladění zůstával i nadále, byť už zase ne tak hlasitě. Jedna věc ho ale přece jen donutila trochu slétnout z těch jeho výšin, zase k zemi.
"Draka?" k pobavení na jeho obličeji se přidala pochybnost, zatímco jedno z jeho obočí vystřelilo do výšin. Vážně pochyboval, že by někdo z mocných draků měl potřebu tvrdnout v nějaké jeskyni, i kdyby tam na krásno měl hlídat legendární meč. A už vůbec ne jako pouze první v pořadí strážců. Možná to byla prostě barvitá lidová povídačka a v jeskyni byl ve skutečnosti kurolišek. Nebo to prostě byl jen důkaz toho, že si to celé někdo vymyslel. Což by mu zas tolik nevadilo, protože to co Felix vyjmenoval? No, potěš koště.
Možná lidová povídačka, ale aspoň trochu ho to donutilo se té celé fantasmagorii podrobněji věnovat.
"Našel kde?" zopakoval otázku, kterou považoval za nejdůležitější, protože mohla napovědět, jak moc je velká šance, že to celé není něčí výmysl.

Těch několik chvil větší vážnosti ale nenávratně pohřbila manželka přítomného v momentu, kdy vtrhla do místnosti. Ife se neubránil a vyprskl smíchy, ale když zaznamenal Felixovo zamrkání, trochu se sebral a aspoň jeho choti ukázal zvednutý palec. Tak jasnačka. Pán platil, no tak se snažil poskytovat aspoň nějaké služby zákazníkovi. Byť s tím, že se pořád nezřízeně pochechtával, to gesto asi mohlo být vykládané všelijak. Teprve, když růžová smršť opustila místnost, obrátil se na Siu.
"Jestli umře, čteš to ty."
Možná to z jeho tónu nebylo zcela patrné, ale myslel to naprosto vážně. Po vzhledu byla na rozdíl od něj domácí, tak ať si poradí s luštěním té právní hatmatilky. Posledního zaklínače ze skupiny z výběru z pochopitelného důvodu vyřadil hned na začátku.

A šlo se do sklepa ozbrojovat. Místní sbírka vskutku nevypadala k zahození, ale on byl více než spokojený se svými meči a tak jen uznale přelétl místnost pohledem. Než mu do ruky přistál krátký meč. Podíval se na oba další vědmáky a pokrčil rameny. Na obličeji mu stále hrál široký pobavený úsměv.
"Třeba," přisvědčil na otázku. "A třeba zakopne na kořeni. Bum, bác, pích!"
Znovu se rozhlédl po zbrojnici.
"Vidíte bojovou hůl?" To bylo něco, s čím by si dle jeho mínění mohl Felix ublížit nejméně. Ale po krátké prohlídce seznal, že tady asi nic takového nevedou. A tak aspoň vrátil krátký meč zpátky na stojan a vyměnil ho za dýku. S tázavě pozvednutým obočím se obrátil na Zenna, jestli se k tomu chce nějak vyjadřovat. Ale dle jeho mínění na velikosti záleželo a čím kratší čepel, tím menší pravděpodobnost, že se s ní cvalda sám omylem zabije.

[Zenn]

Zenn zcela nečinně přihlížel tomu, jak zaklínačka redukuje obsah Felixových zavazadel i příchod chlapíkovy manželky, která očividně byla připravená dštít síru. Raději přemítal v mysli nad tím, jak moc stupidní tohle je. Ani za mák nevěřil tomu, že by se měli potkat s obrem, natož drakem. Otázka jestli to byl úplný výmysl, nebo se to zakládalo na pravdě. Mohlo jít třeba o wyvernu, ze které amatéři udělali něco mnohem většího a se zvučnějším jménem, no ne?
Samozřejmě se spolu se zbytkem odebral do sklepení a záhy toho dost litoval, protože zrovna tohle vidět nechtěl. No považte. On neměl nic a náramně by to potřeboval, zatímco tenhle toho má plný sklep a jen si to tu vystavuje. Svět byl hrozné nespravedlivý, ale ne, že by o tom už dávno nevěděl.
V určování vhodné zbraně po jejich zaměstnavatele se nijak angažovat nehodlal. Vůbec se mu nechtělo a navíc o zbraních toho stejně moc nevěděl. Proto jen na zbylé dva zaklínače pokrčil rameny a pak se vzdálil s chutí do něčeho opravdu silně kopnout. Už aby byli na cestě. Dost možná bude ta Felicis nejhrozivější příšerou, kterou za celou výpravu potkají…

[Orlin]

Felix zmateně pozoroval Siu jak tam vyřazovala jednu z jeho hraček za druhou. Smutně se zadíval na hromádku věcí, které si sebou neměl brát. U spousty věcí už otevíral pusu, aby protestoval, ale když viděl i výrazy ostatních zaklínačů, vzdal to. Když skončili, byl konečně schopný unést svůj batoh sám. "Tohle je... mnohem lepší!" poděkoval vděčně dívce a obešel s batůžkem několikrát dokola místnost. Evidentně nejdelší vzdálenost, co nachodil za poslední týden. Vypadal nakonec spokojeně. Otázky na další informace zatím naprosto očividně ignoroval.

Po scenérii s ženuškou se zastavme ještě na moment ve zbrojnici. Zatímco se moudří válečníci s monstry bavili, začal se tam pan Felix sápat po palcátu, div se na něj půlka zbrojnice nezřítila. Pomineme li, že jej sotva unesl, nešlo opomenout ani to, jak moc vtipně tu zbraň držel. Nakonec sám uznal, že to asi nebude to pravé, opřel palcát zpět o polici a poodstoupil. V tu chvíli se několik policí u kterých stál zřítilo a zbraně s řinčením dopadly na zem, naštěstí se nikomu nic nestalo. "Em... to já ne, to vítr," pravil zoufale pan Felix, bědujíc nad vlastní smůlou a skoro až ochotně vyfasoval dýku od Ifeho, neboť žádná bojová hůl se nekonala. Asi jich neměli zrovna dost ve výprodeji, aby se jimi dalo machrovat. "Naučíte mě jak s tím?" zeptal se zvědavě a hned si zkusmo zkusil bodnout do prázdna. Možná by s tou štanglí salámu vypadal nebezpečněji. Štít si raději nebral, na to si moc nevěřil, že by ho zvládal tahat celou dobu.
"Ale jistěže. Když se nám to povede, rád vám daruji nějakou z těchto zbraní!" prohlásil ještě k Sie, připínajíc si dýku k opasku. Pak se plácl přes měšec, co měl hned vedle a vyrazil odhodlaně nahoru do schodů.

Na ulici již čekal připravený "kočár" tažený dvěma koni. "Překvapení! Kousek se svezeme!" prohlásil nadšeně a otevřel vrátka dovnitř. Byl to takový "kočárový" kabriolet, bez střechy, sedačky tvrdé a potažené kůží, zbytek z obyčejných prken. Nic nijak z toho nebylo cítit to bohatství, které bylo uvnitř. Ale mohlo to ušetřit pár bot. Zaklínači měli tedy možnost se připojit k Felixovi na vozu, nebo chvátat po svých.
Tak jako tak se výprava konečně pohnula z města, brána se zachvíli ztratila za obzorem a vůz uháněl po cestě na východ.

Jak se říkalo, nic klidného nemělo trvat dlouho a v případě pana Felixe to asi platilo dvojnásob. Netrvalo to ani půl dne, když vůz uprostřed lesa nadskočil, prudce dopadl a nahnul se k jedné straně. Pan Felix z toho udělal kotrmelec do uličky mezi sedačkami. Koně hlasitě zažrali a zastavili. Vozu upadlo pravé přední kolo. A pan kočí evidentně neměl rezervu. "Inu, Felixi. Dojeli jsme!" prohlásil kočí a začal vás vyhánět z povozu. Nutno dodat, že se blížila noc, ono to balení a vyzbrojování Felixe taky zabralo nějaký čas.
"No... půjdeme ještě kousek po svých nebo se utáboříme?" zeptal se nadšeně Felix, zatímco se posbíral na nožky a chopil se svého batohu. V očích mu hrálo nadšení, evidentně byl poprvé... uprostřed ničeho! "Jak vzrušující!" neodpustil si. Nutno podotknout, že nikde nebyl žádný viditelný a nebo slyšitelný zdroj vody a pořádné přístřeší taky ne.

Mimo herně:
Moc se omlouvám za toto zdržení, ale poslední dva týdny byly nejvíc masakroidní :(

[Siawaël]

Sia se mírně ušklíbla na Ifeho slova o tom, že jestli boubelatý chlapík skoná, bude muset číst smlouvu. Byla vůbec ráda, že ji přelouskala sama a ač mu na to nic neodpověděla, mohl si být albín jistý tím, že nebude tou, která se tím papírováním bude znovu přehrabovat.
Když se po dramatickém představení Felixovy manželky odebrali do sklepení, její zaklínačská duše poměrně zajásala. Ač by si měla vybírat ze zbraní, které moc dobře znala a ovládala je, zamířila k luku, tedy samozřejmě po tom, co nechala zbylé dva zaklínače, aby si poradili s výběrem zbraní pro jejich nemotorného hostitele. Z prohlížení střelné zbraně ji vyrušil až hluk zřícených polic kdesi za ní. Když se pomalu ohlédla přes rameno a uviděla kulatého mužíka, jak neohrabaně v pracičkách svírá palcát, tiše si povzdychla. Rána z milosti by mu nejspíš přišla vhod. Byla však ráda, že se Ife rozhodl vyměnit jeho palcát za dýku. Rozhodně praktičtější, než krátký meč, který původně vybrala. Krátce se ještě podívala po Zennovi, který se už nezdál být tak trpělivý, ale nic neříkala. Cílem k úspěchu byla trpělivost, ale chápala, že se tu již zdrželi příliš, i na její poměry.
Trochu překvapeně vyklenula obočí, když se jí zbohatlík víceméně sám nabídl, že si po skončení úkolu bude moct nějaký kousek odnést. Upřímně se jí nechtělo věřit, že by chtěl pan Felix obětovat cokoliv z této sbírky, ale když už se tak nabízel… Byla by hloupost to nepřijmout. „To od vás bude laskavé,“ prohodila jakoby mimochodem, ač jí v koutku poměrně vesele cuklo, avšak jen na chvíli.
Brzy následovala svého zaměstnavatele na ulici, kde byl… kočár. Vskutku nepraktické na dlouhé cestování, ale už nehodlala Felixovi jakkoliv kecat do jeho plánů a tím prodlužovat odjezd a Zennovo utrpení. Posadila se tedy naproti mužíkovi a konečně vyrazili. Po několika hodinách cesty, kdy jí málem zdřevěněl zadek dlouhým sezením, se však projevila typická vada cestování kočárem a to bylo upadlé kolo. Na poslední chvíli se přichytila okraje kočáru, aby nedopadla jako Felix, který se po hlavě vrhl do uličky ve voze a poměrně ochotně vystoupila na cestu. Konečně si mohla protáhnout nohy. Když se několikrát zkusmo prošla, pohlédla na své společníky a nechala chvíli Felixovu otázku viset jen tak ve vzduchu. Rychlý pohled k nebi jí říkal, že by bylo moudré usadit se, avšak ne tady u cesty. A pokračovat takhle ve skupině do neznáma jí také nepřišlo zrovna moudré. Zbývalo jediné. „Bylo by dobré se podívat, jestli nebude dál vhodnější místo k utáboření,“ prohodila s pohledem směřujícím k cestě, která mizela za stromy. Že museli ztroskotat zrovna na takovém místě… „Půjdu já. A doprovodí mě jeden z vás, domluvte se,“ prohodila směrem k Ifemu a Zennovi. Jeden z nich měl jedinečnou šanci se vyvléct z pozice chůvy pana Felixe. Jeden však musel zůstat, pokud se měli rozdělit. „Pokud nemáte samozřejmě někdo lepší nápad,“ dodala zcela otevřená jakýmkoliv námitkám, ostatně byli skupinou, jejímž údělem byla spolupráce. A zatímco nechala ostatním tedy prostor k vyjádření, se přesunula ke koním, které pomohla vytáhnout ze spřežení. Otěže jednoho z kopytníků si však nechala v ruce a vyvedla koně na cestu. Hodlala ho vzít s sebou. A měla k tomu dobrý důvod. Takové hospodářské zvíře mnohdy cítilo nebezpečí ještě dřív než samotný zaklínač. Pohlédla na kluky, jak se teda domluvili a zda můžou vyrazit, pokud se teda nevyvrbil nějaký jiný plán.

[Ife]

Zenn se očividně nijak vyjadřovat nehodlal a tak mu nic nebránilo předat novou zbraň svému majiteli. Kromě řítících se polic, samozřejmě. Ife se prudce otočil za zvukem, ale když shledal, že to je jen jejich chlebodárce, rychle se zase uvolnil. Nad tou jeho výmluvou mu zacukaly koutky. Vítr. Tak určitě.
Přistoupil k němu a stále tak trochu litujíc nepřítomnosti té hole, mu podal dýku. Když cvalík před ním hned začal bodat do vzduchu, rychle ho chytil za zápěstí a zatlačil ruku dolů.
"Tímhle bodáš," ukázal volnou rukou na špičku dýky. "Když na tebe něco skočí." Podal mu požadovaný návod k použití.
"Nejlíp do břicha." Přidal přece jen jeden užitečnější tip. Pochyboval, že by se Felixovi podařilo trefit oko nebo najít jiné slabiny.
"Když nic neskočí, je uklizená!" pokusil se mu vštípit tu nejdůležitější lekci pro bezpečí jeho i všech ostatních.
"Ostrý konec dolů! " jak mu ostatně celou dobu demonstroval se zápěstím stále pevně v ruce. Teď se ovšem hlavně snažil rozhlížet kolem po nějaké pochvě, kterou by na tu dýku nasadil. Cpát jí Felixovi do boty, kde přechovával tu svojí, opravdu nemínil, ale nějaké pouzdro potřeboval, ať už si jí cvalda strčí kamkoliv. Popravdě by byl neraději, kdyby do batohu. Pěkně z dosahu. Ale opasek nakonec taky nebyl špatný.

Když uviděl povoz přistavený na ulici, jen stále s úsměvem na rtech nastoupil. Když se pán chtěl vézt, rozhodně nehodlal prošoupávat boty pro nic. Teď znovu na denním světle si přehodil kápi přes hlavu a bez otálení se usadil vedle Si. I kdyby se měli na té straně mačkat tři, vedle Felixe s dýkou sedět nehodlal.
Jakkoliv mu na začátku vyhlídka na jízdu nevadila, po pár hodinách už nevěděl, jak by se posadil. Každou chvíli měnil pozici a kdyby to šlo, nejspíš by se pokusil postavit na hlavu. Jejich dopravní nehodu tak přivítal jako milostné vysvobození. S rozšiřujícím se úsměvem nadskočil, když to s nimi drclo a protože to měl blíž ke své kolegyni, než k čemukoliv jinému, instinktivně popadl pro stabilitu jí. Naštěstí se mu to vyplatilo, protože ta se chytla něčeho pevnějšího.
Hned, jak se kočár zastavil nadobro, nadšeně vyskočil, nečekajíc na pokyn kočího, a chvíli venku snožmo poskakoval na místě. Jen tak, z čisté radosti nad tím, že má nohy, a taky aby se zbavil toho nepříjemného pocitu v těle.
Mezi stromy bylo už značné přítmí neomylně značící, že jeho oblíbená část dne nebyla daleko. Kdyby bylo na něm, ještě by nějaký kus ušel, zejména proto, že měl pochybnosti o Felixově výdrži, takže trochu ho potáhnout před odpočinkem by nebylo od věci. Ale Sia měla pravdu když přišlo na táboření. V jeho případě by pak museli složit hlavu prostě někde nedaleko cesty, na hledání něčeho vhodnějšího mohli rovnou zapomenout. A teď tu nebyl jenom on, ale tři další lidi. To už byl skoro dav.
Na její plán tak nakonec nic nenamítal, jen se rovnou obrátil na Zenna.
"Běž si," prohlásil jednodušše s úsměvem, protože čekal, že o to bude stát. Jemu zůstat s Felixem zas takový problém nedělalo. Však on si to ještě nějak vybere. A pokud druhý vědmák neprojevil náhlý zájem strávit s cvaldou romantický večer, přesunul se vzápětí právě k němu. Postavil se vedle něj na místo, ale stále pružil na střídačku jedním a druhým kolenem, jakoby se v něm za tu cestu nastřádala energie, které teď prosakovala ven.
"Mapu máš?" podíval se na Felixe zkoumavě. "Kde jsme?"
Ne daleko, tím si byl jistý. Tak nějak si začínal myslet, že nejtěžší částí téhle výpravy nebude nějaký boj v cíli, ale vůbec se k němu s jejich společníkem dostat.
V tu chvíli mu došlo ale ještě něco dalšího. Stočil svůj pohled k vozkovi.
"A co ty?" pořád měl koně, byť mu Sia jednoho zjevně hodlala sebrat, ale nedokázal si představit žádného kočího, který by byl nadšený z vyhlídky, že bude muset nechat svůj kočár opuštěný, zatímco jede najít pomoc s jeho opravou. Nehledě na to, že pokud nechtěl jet přes noc, bude muset i on někde přespat. Nebylo od věci se ujistit, jestli nemají na dnešní noc počítat s jedním navíc.