QUEST: Melodie mého srdce - ND

[Daria]

I v podzámčí se veselilo a radovalo. Jenže Didi dráždila zvědavost, jak to vypadá ve vyšších kruzích. Po očku jukala směrem ke vzdálenému sídlu, jež se jevilo skutečně nedosažitelně vysoko, zatímco se bavila s ostatními. Usrkávala ze své sklenky, rozdávala vyzubené úsměvy a pokud některý z mládenců nabyl dostatečné kuráže, aby hnědovlasou cizinku vyzval k tanci, velice záhy byla tato odvaha pošlapaná. Jakmile se však s předstíranou omluvou Didi pousmála, opět si vydobyla pošramocený obdiv. Dívka však velice obratně cílila, aby ono dupnutí sem, dupnutí tam padlo na správný palec. Pěkně bolestivé pošlápnutí za pokusy sjíždět rukama na nevhodná místa.
Byť zde byla jednou z mnoha děveček, nehodlala se nechat zatahovat do nejbližšího křovíčka jen z důvodu opojení radostí a vínem. Vlastně si své smysly pěkně udržovala, aby vyčíhala ten nejvhodnější okamžik k tomu se vytratit do zakázaných míst.
Bylo potřeba se však vypořádat s jistou nápadnou drobností, totiž ošacením.

A hned se jí nabídly dvě řešení. Prvním bylo dosti odvážné vloupání se do sídla, druhým pak vysvléknutí naprosto zkoulované šlechtičny. Nápad s vloupáním se jevil skutečně nebezpečně. Za krádež se přece sekají ruce. Zatímco vypůjčení šatů na první pohled vypadalo jako jednoduší způsob. Otázkou však bylo, jestli v těch šatech nevzbudí víc podezření, jestli se v nich ta nafintěná dámička promenádovala celou dobu. A víme, že ostatním ostřížím pohledům tato garderoba rozhodně neunikla. Nebude odhalena ještě dřív, než se vůbec nachomýtne k prvnímu služebnému s tácem pitiva? Navíc, nebude o to větší skandál, pokud na spodní prádlo obnaženou šlechtičnu někdo nalezne? Co když kvůli jejímu studu potrestají služebnictvo?
Zatímco pokusit se si vypůjčit naprosto osiřelé šatky ve finále nikomu nemůže tolik ublížit. Plus s ovíněnou myslí by mohly dotyčné okradené přijít spíš podobné, než-li stejné.

Celá nervózní se kousla do rtu. Musí se okamžitě rozhodnout, nebo přijde o jedinečnou příležitost. Ještě chvilku pozorovala motající se ženštinu, aby si uvědomila, že by ani nedokázala dámu vysvléknout a zanechat jí napospas osudu polonahou. Tušila stav místních mladíků a kdyby nalezli zemdlelou krasavici bez šatů, které jasně ukazují, co by byl za průšvih s ní cokoliv vyvádět, nemuselo by to skutečně dopadnout pro nikoho dobře.

Tím, že se rozhodla navštívit sídlo ohrožovala vlastně jen samu sebe. Pokud se cokoliv stane, vina padne pouze a výhradně na její hlavu. Nikoho s sebou nestáhne.
Naposledy si tedy promnula zápěstí a vydala se vstříc neznámu.

[Reginald]

Bartimeus

Paolo sice zaznamenal nově příchozího, ale popravdě byl v tuhle chvíli spíš ztracen v delikátní chuti jakési jednohubky s lososovou pěnou. S překvapeným výrazem však sledoval ono objetí obou mužů a co více, Bartovo zčervenání. Dát si dvě a dvě dohromady pro něj nebyl žádný větší problém, nicméně nevypadalo to, že by byl čímkoliv z toho pobouřen nebo jinak vyveden z míry. Trochu rozpačitě se uklinil s dortíčkem v ruce, když byl Jacobovi představen, a ten dortíček rychle snědl, dokud se po něm nechtělo, aby sám vedl konverzaci. Tu ostatně obstarával Bartimeus. „Proč bych nebyl pozvaný? Tvůj bratr byl přece už od malička můj přítel.“ Podivil se Jacob nad tou otázkou. „Ale máš pravdu, dlouho jsme se neviděli. Také tě rád vidím.“ Usmál se. „Musíme si ukrást lahev vína a dohnat staré dobré časy.“ To už se nepokrytě zubil, ovšem netrvalo dlouho a jejich pozornost si vyžádalo cinkání lžičky o skleničku, dosti důrazné cinkání.

Elaine

Nevěsta se červenala, když jí Elaine skládala komplimenty, a navíc rudla už jen při pomyšlení, o čem se chce s lady Montylietovou bavit. Naštěstí si Elaine poradila za ni a ona tak mohla pustit ten balvan, co jí tížil srdce, a uvolněně se pousmát. „Velmi hektický rok to byl. Ono připravit svatbu není jen tak a co se strhlo po zasnoubení, to bych nikomu nepřála. Tím spíše mé drahé sestře, která ale rozhodně nemá takové štěstí jako já.“ Vyhledala pohledem drahou Sisi a přeměřila si pohledem pana Lamarre, který jí dělal společnost. Nenechala u něj snad to štěbetavé hejno hus? Nicméně i je přerušilo ono cinkání, které bylo nejen signálem pro ostatní, aby se utišili, ale také pro nevěstu, aby se dostavila na své místo, kde už nervózně postával i ženich.

Lorcan

Mladý diplomat se věrný svému poslání diplomaticky zbavil dam, které mu byly představeny, a které vypadaly poněkud zklamaně, když si to od nich zamířil do hloučku mužských. „Viděly jste ten úsměv, vy káči?“ Zvedla bradu nejstarší se sester, Viktorie, a zahleděla se na své sestry. „Tak ten patřil mně. Paní Lamarre budu já.“ Oznámila jim nekompromisně, zvedla vějíř a s hlavou hrdě vztyčenou odkráčela pryč, když už objekt jejího zájmu mluvil s ženichem. Ten se brzy ale omluvil, stejně jako nakonec i Lorcan, jehož pozornost si získala nenápadná slečna s vínem. Ta prázdnou sklenici skoro upustila, jak se lekla, když ji oslovil. Vykouzlila na rtech ale úsměv vpravdě něžný a poděkovala mu za novou sklenku vína. „Omlouvám se, ale já vás neznám.“ Sklopila oči k zemi, neboť se cítila poněkud zahanbena, že zatímco on věděl, kdo je ona, ona neměla sebemenší tušení s kým se baví. Ještě nedávno o ni nikdo nejevil přílišný zájem, však Paquetovi nebyli žádný velký rod s urozenou krví, ale jakmile se o nich začalo mluvit ve spojení s Aclassiovými, svět náhle zpozoroval její existenci. A se starší sestrou prakticky pod čepcem to znamenalo, že i ona bude výhodně provdána. Nebo spíše prodána. „Přijel jste z daleka?“ Vypadala nervózně, ale snažila se udržovat konverzaci, jak nejlépe uměla. I je však přerušilo zacinkání a Elizabeth svou pozornost obrátila k situaci opodál.

Daria

Ovíněnou dámu nakonec našel někdo jiný, někdo, kdo ji s chlácholivým komentářem odvedl do sídla, pravděpodobně, aby ji tam uložil někde na lenošku a nechal prospat, nicméně šel bočním vchodem a tak Darie poskytl dobrou startovní pozici - otevřené dveře. Ale také ji poněkud nepřipravenou zaskočila služebná, co zrovna vyšla z jedněch dveří. „Co tu pohledáváš? Hm? Copak ti neřekli, že hosté nesmí nikoho ze služebnictva vidět, pokud je přímo neobsluhuje?“ Zahudrovala žena v zástěře a podala dívce ohřívadlo do postele. „Na, nahřej postel novomanželům.“ Poslala ji s pánvičkou plnou uhlíků do patra, které zřejmě patřilo rodině.

V sále

Zacinkání lžičky o skleničku si získalo pozornost většiny přítomných, to otec ženicha si vyžádal ticho, aby všichni přítomní mohli přihlédnout prvnímu z mnoha svatebních rituálů, které se v této rodině nosily. Že mají Aclassiovci v zahradách nespočet pavích párů, to věděl snad každý, ale že je to zvíře, které si dali také do erbu, to už se moc často nezmiňovalo. Nebylo to kvůli tomu, kolik se jich prohánělo skrz záhonky, ale kvůli milé předsvatební tradici, která se v rodině nosila už po staletí. Všem se tak naskytl pohled na Ruperta, který v rukou držel překrásného bílého páva, co se vší silou snažil utéci, a tak ženichův výraz nepůsobil ani trochu zamilovaně nebo romanticky, když se na svou vyvolenou díval. „Jako znak své lásky a oddanosti, vkládám ti do rukou osud svého rodu. Pečuj o něj s něhou a pečlivostí, aby nezašel na sváry a hádky, neporozumění a nenávist. Vkládám ti do rukou symbol neposkvrněnosti a nezkaženosti, symbol tebe samé.“ Vyslovil a poklekl i s pávem v náruči, aby jej své nastávající předal. Působilo to komicky i romanticky zároveň, když oba zápasili se vzpouzejícím se ptákem, kterému se to celé moc nelíbilo. Bylo by ale špatným znamením, kdyby nevěsta ptáka upustila a on jí utekl, znamenalo by to, že manželství bude nešťastné.

[Bartimeus]

Koutkem oka Bartimeus sledoval, jak Paolo na Jacoba reaguje a jak se tváří, a horlivě přemýšlel nad tím, jestli mu něco došlo, nebo ne. Dobře totiž věděl, že jeho drahý přítel není žádný hlupák, třebaže by do námořníků všeobecně moc lidí neřeklo, že budou intelektuálně na výši. Paola ale očividně zajímalo více jídlo, než Jacob, a Bartimeus se mu ani příliš nedivil. Možná za to byl dokonce rád, ačkoliv svou drahou polovičku odstrkovat a zapříčinit tak, aby se tu třeba cítil nepatřičně a osaměle. Stačilo, že bylo honosné sídlo plné lidí s modrou krví a měšci naditými k prasknutí něčím, na co Paolo nebyl ani trochu zvyklý, a zpočátku jej to dost vyvádělo z míry.
„Máš pravdu, samozřejmě... Jen jsem tě vážně neviděl tak dlouho, že mě zaskočilo, že jsme tu na sebe narazili,“ broukl Bart na Jacobova slova, přičemž si ho hrozně nenápadně prohlédl od hlavy k patě. Vážně se moc nezměnil a pořád to byl charismatický a přitažlivý chlap. Prevít jeden! Nemohl raději mít jedno oko a slintat si na bryndák? Pak by to měl Bartimeus o mnoho jednodušší. „To zní jako dobrý plán,“ přitakal pak na to ukradení vína a doháněný starých dobrých časů, ale ohlédl se přitom krátce k Paolovi, „ale já bych nerad nechal Paola napospas babičce, případně příliš zvědavým svatebním hostům,“ přiznal, čímž tak trochu naznačil, že by Paolo přece mohl jít s nimi, kdyby ovšem chtěl. Bartimeus totiž považoval za nezdvořilé nechat svou drahou polovičku o samotě, zatímco se půjde bavit s někým jiným. Paolo tu nikoho neznal a jistě tu bylo hodně lidí, co by si s ním rádi popovídali. Třeba strýček Raphael - ten byl však alespoň neškodný a milý. Větší hrozbou byla babička.

Na rozebírání starých časů ale nedošlo, protože si pozornost vyžádala rodinná tradice. Bartimeus tu tradici znal, věděl, o co v ní jde a co má symbolizovat, a byl celkem rád, že ji pravděpodobně nikdy nezažije na vlastní kůži. Přesto ale Paola v sále popostrčil více dopředu, aby celou tu scénu mohli sledovat z první řady. Čaroděj nenápadně přelétl pohledem kolem, aby se ujistil, že nikde neuvidí Nádivku, kterak se chystá pávovi skočit po krku, ale kocour teď pravděpodobně využíval nepozornosti hostů a pochutnával si na fajnových paštikách na stolech s občerstvením.
„Kdyby toho páva nejdřív upekl, určitě by sebou tak nemydlil,“ podotkl tiše a pobaveně k Paolovi, když sledoval, jak jeho bratr předává bělostného páva své budoucí ženě - teď už nezbývalo než doufat, že jim ten zatracený pták neuteče, protože to by rozhodně nevěstilo nic dobrého.
Bartimeus, oči upíraje na ten rodinný rituál, se bezmyšlenkovitě posunul blíž k Paolovi a ve tváři se mu usadil maličko nepřítomný úsměv. Tak jeho velký bráška se žení, konečně... to jsou jistě všechny dámy z jejich rodu nadšením bez sebe, hlavně maminka s babičkou. Bylo totiž celkem jasné, že další taková svatba už v rodině nebude.

[Elaine]

Když se Charlotte pousmála a rozpovídala se, Elaine ji nechala mluvit, jen se usmívala. Dokázala si celkem dobře představit, co takové přípravy na svatbu obnášely, loni při nich asistovala Beatrice. Ale nemělo cenu to nějak zmiňovat, koneckonců teď byla hlavním programu ta blížící se Charlottina. A vypadalo to, že ne vše během toho roku bylo tak sladce idylické jako ty úsměvy, které si pár vyměňoval občas mezi sebou. Slova nastávající lady Aclassiové v čarodějce vzbudila zvědavost. Takže použila společensky zaužívanou zkratku „Nechci působit příliš dotěrně, ale vaše téma mě zaujalo, prosím pokračujte dál, ráda bych se dozvěděla víc.“: „Hm?“ broukla a doprovodila to výrazem zdvořilého zájmu.
Těžko říct, kolik jí toho Charlotte stačila říct, než se ozvalo cinkání na skleničku. Znamení, že se nevěsta bude muset přesunout a zaujmout místo před zraky všech.
Když se Lotta kamsi zadívala, čarodějka zabloudila pohledem stejným směrem. K plaše vypadající sestře nevěsty, která vypadala, že by nejradši byla někde jinde, avšak statečně se držela. Těžko říct, jestli to bylo plesem obecně nebo tou společností, v níž se nyní nacházela. Muži neměli v módě zas takové nepřeberné množství možností jako ženy, ale i tak by podle střihu vesty a vůbec zevnějšku usuzovala, že jde o někoho ze severnějších krajin. Co ten tady dělá? Že by utužoval nějaké diplomatické nebo obchodní vztahy? Těžko říct, jestli si jejího pohledu všiml, ale pokud ano, beze studu mu ho vrátila a jen se usmála, než pozornost přesunula k zítřejším novomanželům. Ano, váš zájem o sestru nevěsty nezůstal nepovšimnut, srovnejte se s tím.
Vlastně by se pak mohla tím směrem vypravit. Napolo očekávala, že nastávající nevěstu někdo bude co pár chvil někam odvolávat, aby bavila hosty. Pokud se chce dozvědět, co přesně se stalo, asi by mohla zamířit přímo ke zdroji, tedy její sestře. Elizabeth nevypadala, že by měla z přítomnosti severského šlechtice se lví hřívou velkou radost. Třeba posilu z řad žen ocení.
Ale na to vše bude čas později, teď bylo záhodno věnovat pozornost hlavní dvojici večera. S lehce cukajícími koutky sledovala nebohého opeřence a neméně nebohé nastávající a tiše jim fandila. Rupert měl koneckonců reflexy zušlechtěné zápasy na kolbišti, takže by pro něj neměl být problém páva udržet. Ale co Charlotte? No tak, to zvládneš! Povzbuzovala ji v duchu.
Koutkem oka zahlédla nějaký pohyb na stolec, na zlomek okamžiku, než zase zmizel, a odolala chutit svraštit obočí Kočka? S obojkem s krystalem? To ji určitě musely mást smysly. Ale tolik toho vína zas nevypila.

[Lorcan]

Jak osvěžující bylo, když se dostal ze spárů dam, které ho jen nerady pouštěly do mužské společnosti, zatímco jemu se v duchu ulevilo, že nemusí poslouchat další otázky a dívat se na jejich výmluvné pohledy na svou osobu. Jistě, nebyl hloupý, aby si těch pohledů nevšiml a správně neodhadl, co znamenají. Chtěly ho, a i když to bylo svým způsobem lichotivé, on už byl na to za svůj život zvyklý. Nebylo to totiž jenom o tom, jak člověk vypadal, ale i o jeho majetku, který vlastnil, a co mohl dámě nabídnout, poněvadž každá z nich se chtěla mít co nejlépe. A s ním by to možná i vyhrály, i když… on se za žádnou výhru nepovažoval vzhledem k tomu, že ho ženy moc nezajímaly a byl rád, že může být sám a plánovat si život podle sebe, aniž by bral na někoho druhého ohledy.
Každopádně se ocitl ve společnosti mladé slečny, kterou sice ještě osobně neznal, ale byl dokonale připravený. Samozřejmě, že si před vlastním příjezdem zjistil seznam hostů a další informace, bez kterých by se jako svědomitě pracující diplomat neobešel, zvláště, když chtěl zapůsobit. Nebo alespoň dát najevo, že má ponětí o vážené společnosti, kam dorazil. Bylo by to ostudné, kdyby tu nikoho neznal a viditelně by tápal, byť nemohl vědět všechno, neboť pořád byl ve své podstatě obyčejný člověk i se svými chybami. Ty však musely jít stranou. „Lorcan Lamarre, diplomat z Temerie,“ představil se slečně s úsměvem na znamení, že mu její nevědomost ohledně jeho osoby nijak nevadí. Jistě, mohl se urazit, jak to urození pánové umí, ale pro něho to bylo skutečně velmi osvěžující. Jako svěží vítr, který přivál něco nového, alespoň ten příjemný pocit, že před ním stojí žena, která se o něco nepokouší za každou cenu. Byla o tolik jiná než ty, které na něho mohly oči nechat a visely mu na rtech, a ve skutečnosti v tom hrálo roli jen bohatství a rodinná prestiž. Věděl, o co se dámy většinou snaží a on jim to nechtěl ani nehodlal usnadňovat, byť se nad tím, čeho všeho byly schopné, občas i v duchu bavil. Cítil z ní nervozitu, byť sám nevěděl přesně proč, když musela být na takové věci zvyklá, ale pokud to bylo čistě jen kvůli jeho osobě, rozhodně se v tom nehodlal vyžívat, naopak chtěl, aby se cítila příjemně a dobře, ostatně i z toho důvodu za ní zamířil. Nemohl si nevšimnout, jak osamoceně tu bez pozornosti ostatních stála a jemu připadalo, že by třeba stála o konverzaci s někým, kdo byl pro ni zcela novým. Každopádně pokud chtěla, a cítila to tak, nebyl pro něho problém jí dát ještě větší prostor, třeba i pro vzdálení se, pokud chtěla, byť se snažil být neškodným a dobrým společníkem. Nakonec to ani moc neřešil, protože se ozvalo zacinkání a jeho pozornost se přesunula na úplně druhou stranu.
Rodinný rituál ani moc neprožíval, neznamenalo to však, že by se na to musel ušklíbat, ba naopak musel uznat, že je to velmi zajímavá tradice, a možná i v hloubi duše děkoval tomu, že u nich něco takového není, třebaže staré zvyky a tradice mu byly blízké a měl takové věci rád. Mimoděk se ale zadíval i na jednu z dam, o kterou předtím již zavadil koutkem oka, ale to se již bavil s lady Paquet, která by se mohla cítit uraženě, kdyby viděla, že k ní přišel a dívá se po jiné.

[Daria]

Přese pokročilou večerní hodinu a s tím v ruku v ruce jdoucí otupění veškeré pozornosti, si Didi dávala pozor, aby jí nikdo při vlupování se do vyšších sfér nepřistihl. K pronásledování dvojice využívala všechen um, jemuž se přiučila v Novigradských uličkách s jeho temnými zákoutími při sběru veledůležitých informací, jenže neznámý terén velice znesnadňoval dívčin postup. Třeba tak, že příhodný stín k ukrytí se nacházel pár kroků ode zdi, jež zatarasila další možnosti plížení, takže se musela otočit a s ještě větší obezřetností nalézti výhodnější cestičku. Do toho se ze všech stran ozýval hlahol a Didi se těžko určovalo, jak je kdo daleko či z jaké strany se hlas blíží, natož aby podle chroupotu kroků zbystřila, že se pronásledovaný chystá znenadání otočit.

Hupkala z pečlivě zastřiženého křovíčka lemující kaménky vysypanou cestičku, za vzrostlou cypřišku, tyčící se k nočnímu nebi jako mlčenlivá svíce, aby sebou neslyšně plácla na zem při nečekaném zjištění, že jedinou svíčkou v živém plůtku dosahujícím do půli lýtek je ona samotná.
Práce se však vyplatila a nakonec stanula před otevřenými dveřmi!
Hurá! Při jasných plamenech! Osvětlujte mi i nadále cestu štěstím! Pomodlila se k Věčnému ohni. (A protože pro srandu (přehodit 10 dvěma kostkami, haha XD) si zkusím hodit o +1 kostku díky pomodlení se ke svému Božstvu O=D)

Daria hodil/a 2d6 a součet kostek je 8:
3, 5

***

Než se však stihla zorientovat a přistoupit k další části plánu, zcela nepřipravenou jí zaskočila služebná. Didi zalapala po dechu, ve spěchu si vymyslet nějakou uvěřitelnou výmluvu, ale nezdálo se, že by byla potřeba.
Služebná se vymluvila a dokonce Didi zaměstnala.
Svatý plameni, to bylo o fous! Omdlela v duchu na pomyslnou židli úlevou.

A, i když jí zaúkolování velice citelně narušilo původní program, nevzpírala se. Mohla být vůbec ráda, že se na její osobu služebná víc nezaměřovala, aby v ní shledala vetřelce.
"Promiňte, už se to nestane," sklopila pokorně hlavu i zrak.
"Ano, jistě, okamžitě provedu," zadrmolila dál a vydala se do spleti chodeb, aniž by tušila, kde se ložnice novomanželům zaslíbená vůbec nachází.

Celá soustředěná na hledání nápomocných indicií, třeba velký, zdobný nápis olemovaný kvítím "Vítejte, Novomanželé", si ani neuvědomila, cože za úkol to vlastně má. Aby nahřála peřinky pro jistý, specifický druh skotačení! A to by si Didi určitě nejen v představách strčila ukazováček do krku a předstírala zhnusené dávení.

[Reginald]

V sále

Páv se vzpouzel, ale ženich ho nepustil a když byl bezpečně dopraven do náruče nevěsty, jako zázrakem se uklidnil. Kdosi z davu, pravděpodobně otec nevěsty, vykřil něco o tom, že milující náruč se prostě pozná, a přihlížející spustili radostný potlesk, přičemž hned několika z nich spadl kámen ze srdce. A jen co potlesk dozněl, dav lidí odhalil hudebníky na malém podiu, kteří začali hrát k tanci nebo jen k poslechu jako podkres pro rozhovory přítomné smetánky. Páv byl nevěstě odebrán, aby se mohla i se ženichem připojit do skupinového tance.


Bartimeus

Samozřejmě, že to byl dobrý plán. Jacob neměl špatné nápady a plány, ostatně kdyby ano, pravděpodobně by ho sem nikdo nepozval. „Paola?“ Zamračil se nechápavě, než mu došlo, že mu Paola vlastně představoval. Omluvně se na zrzka usmál a ten jen mávl rukou. „Myslím, že si dokážu poradit.“ Ujistil je námořník oba dva, načež se zaměřil společně s nimi na předávání páva. Na rozdíl od Barta nebyl moc pobaven představou, že by někdo dával nevěstě do péče paví pečínku, tak jen pokrčil rameny. „Podívej, vždyť se už uklidnil.“ Usmál se, jakmile páva dostala do rukou nevěsta a bylo po drama. I Jacob se k nim otočil s úsměvem na rtech. „Takže to víno? Nebo by si snad někdo chtěl zatančit?“ Povytáhl obočí na čelo, očividně bez obav z toho, co by na jejich případný tanec někdo mohl říct. Paolo jen zavrtěl hlavou. „Já tančit neumím. A...“ Zarazil se, protože zbystřil Nádivku s kuřecím stehnem v hubě, a vyrazil za ním s omluvami, že se vzdálí.


Elaine

Když čarodějka projevila zájem o její mladší sestru, Charlotte se smutně pousmála. „Otci přišlo několik nabídek ke sňatku, všichni se teď chtějí vetřít do jeho přízně, a on očividně zapomněl, z jakých poměrů pochází. Ženicha pro Sisi si prakticky může vybírat a já se jen bojím toho, aby ji to nějak neranilo. Kdyby viděla, že já...“ Povzdechla si. „Rupert a já se máme rádi. A ona ty své nápadníky ani nezná.“ Zamumlala, nicméně pak už musela opravdu odběhnout přebírat toho páva, a tak byla Elaine ponechána vlastnímu osudu. Inu, začala přeci hrát ta hudba a ona se rozmýšlela, jestli nezajít navštívit pana Lamarre, nebo si nakonec vybrala nějakou jinou oběť?


Lorcan

Elizabeth si v duchu říkala, že by neměla být tolik nervózní, vždyť to nebyla její první recepce ani večírek, i když sestra se jí vdávala rozhodně poprvé a nejspíše i naposledy. Jenže... Věděla, že otec právě v téhle chvíli jedná s mužem, který by se jí měl stát brzy tchánem a to i přes to, že jeho syna a tedy svého možného manžela nikdy neviděla. Jak Charlottě záviděla, že si mohla vzít někoho, koho ona sama chtěla a koho milovala. Ale bylo by neslušné se ztrácet v myšlenkách, když měla společnost. „Diplomat? Ten by se mi zrovna hodil,“ usmála se pobaveně a na okamžíček se jí oči rozzářily jako hvězdy na bezmračné obloze. Pak ale úsměv trochu povadl a světlo hvězd pohaslo. „Ale vy se asi obvykle nepokoušíte rozmluvit umíněnému otci hledání ženicha pro mladší ze svých dcer, hm?“ Broukl a upila vína, zatímco před ní se její sestra pokoušela chytit páva do svých dlaní. Byl to hezký zvyk, takový milý. A Charlottiny rozpaky nutily Elizabeth k něžnému úsměvu, i když jí do smíchu nebylo. „Jaká je Temerie?“ Zeptala se, když nevěsta páva úspěšně udržela a potlesk v sále se stal pokynem hudbě, aby začala hrát.


Daria

Žádný nápis se nekonal, jen chodba plná dveří, které vedly do útulných pokojů. A v pokojích velké postele s prachovými peřinami a povlečením tak jemným, že musela být radost pod ním spát. Samozřejmě se tu daly najít i skříně s oblečením a bylo jen na ní, jestli zneužije té možnosti, aby se oblékla a vkradla na večírek, nebo jestli si raději schrupne pod peřinkami až do samého rána. V obydlených pokojích totiž někdo rozdělal na noc oheň, aby místnost vytopil, neboť severní křídlo sídla se zdálo být i v letních měsících poněkud chladné.

Mimo herně:
Poslední dva postíky před námi určené pro tlachání!

[Bartimeus]

Bartimeus Jacoba probodl nesouhlasným, možná dokonce poněkud káravým pohledem, když to vypadalo, že úplně zapomněl na zrzkovu existenci. A zrovna Paolo nebyl žádná opomenutelná existence! Bartimeus se vůči svému příteli začínal cítit vážně mizerně... skoro to vypadalo, jako by se jej pokoušeli odstrčit na druhou kolej, ale tak to rozhodně nebylo, Bart ho chtěl mít po svém boku a užívat si večer s ním, a pak přišel tenhle neodolatelně sexy zmetek a všechno zkazil. Přesto se na Jacoba nedokázal zlobit ani chvilku. „Ale na babičku si dávej opravdu pozor,“ varoval svého drahého s pobaveným úculem na rtech.
Rituál s předáváním páva dopadl nakonec dobře a vyústil ve skupinový tanec, který Bart ještě chvíli mlčky pozoroval, než si jeho pozornost opět přitáhl Jacob, což mu nedělalo sebemenší problém. Jacob byl charismatický prevít, který poutal pozornost už jen tím, že existoval, nebo to tak Bartimeovi alespoň připadalo. „Možná bychom to mohli zkusit přesně v tomhle pořadí - víno a pak tanec,“ pokrčil rameny a ještě jednou se ohlédl po Paolovi, který akorát mizel kamsi ke stolům s občerstvením. Nádivku kradoucího kuřecí stehno už čaroděj nezahlédl, protože kocour tou dobou už zřejmě mizel kamsi pod stoly. A jak se sem vůbec dostal, těžko říct, ale kočky mají zkrátka ten talent, že se dostanou všude, když chtějí. „Já si tě pak najdu,“ přislíbil ještě Paolovi, aby si chudák nemyslel, že ho vážně odkopává stranou a dává přednost Jacobovi. To ale nemohl tušit, že si ho pravděpodobně najde v poněkud podnapilém stavu a že se pak ten večer vyvine opravdu zajímavým směrem.
Bartimeus se s úsměvem zadíval zpátky na Jacoba, jehož dokonalou tvářičkou se nějakou chvíli mlčky kochal, a pak kývl hlavou k občerstvení. „Tak to víno, hm?“ navrhl, ovšem netušil, jestli třeba Jacob nemá někde stranou ulitou lahev něčeho kvalitního. V jeho případě by to Barta však vůbec nepřekvapilo. „A povídej, jak ses měl během té doby, co jsme se neviděli,“ vybídl jej, ať už pro to víno zamířili kamkoliv, přičemž se mu držel po boku a spokojeně se uculoval; očividně měl z jeho společnosti radost.

[Elaine]

Nastávající paní Aclassiová čarodějce osvětlila situaci. „To je mi líto,“ stačila Elaine brouknout ještě polohlasně, ale plně účastně. Těžko říct, jestli ji Charlotte ještě slyšela.
Čarodějka věnovala zmiňované sestře a její společnosti další kradmý pohled. Bylo jí Elizabeth trochu líto. V tomhle se nemohla mladá šlechtična tak úplně vzpírat, společenský systém jí odnímal možnost volby, a namísto toho ji vložil do rukou jejímu otci, evidentně namlsanému, jaký úlovek si hodlal vzít jeho první dceru. Říkalo se, že s jídlem roste chuť, a když někoho, kdo měl tu moc rozhodovat o vašem životě, popadl délire des grandeurs, jak se tady říkalo, nikdy to nevěstilo nic dobrého. Třeba se Sisi poštěstí, že její nastávající bude slušný člověk, ale nemoct v tak důležitém ohledu rozhodovat o vlastní osobě byl strašný osud pro každou trochu nezávislejší ženu. Ovládat Moc mělo svá negativa, ale zrovna v tomhle si Elaine mohla jen gratulovat. Čarodějové a čarodějky většinou stáli mimo mocenské a majetkové záležitosti vlastních rodů, až na výjimečné okolnosti. Některé školy na tom vyloženě trvaly, nejspíš také proto, že se tak adeptky a adepti osvobozovali od zájmů jednotlivých rodů, a mohli se plně věnovat tomu hlavnímu. Studiu magie.
Seznamovala se teď Sisi se svým nastávajícím, nebo šlo o poslední chvíle, kdy si mohla volně vychutnávat pánskou pozornost? Mladší lady de Paquet se podle všeho uvolnila a trochu pookřála, takže pominulo nějaké niterné nutkání jít ji podpořit. Čarodějka neměla potřebu se hrnout do jejich společnosti. Ano, možná ten Lamarre vypadal zajímavě, ale to bylo tak všechno. Opravdu nesdílela nadšení těch tří dortíčkových grácií, které zaslechla, jak si mladého šlechtice prohlížejí jako kus masa o velikosti budoucího manžela. Ne, že by v jejím životě nenastaly chvíle, kdy byla ochotná vystoupit z řady a projevit iniciativu, ale tahle k nim určitě nepatřila. Ne, zrovna teď se spokojeně hodlala držet chování dámy. Ty se nevnucovaly, ani nedoprošovaly, ale jemně daly najevo zájem, a počkaly si, zda se onen objekt zájmu chytí a dorazí až k nim.
A tak se nejspíš také stalo, takže se někdo nejspíš nachomýtl i k ní a odvedl ji na parket. Ono bylo vlastně jedno, jestli šlo o nějakého křepkého, pohledného mladíka na vrcholku sil, nebo nějakého postaršího příbuzného. Nepřijela sem hledat pánskou společnost nebo povyražení. Chtěla pobýt nějaký čas s rodinou, zjistit, co je nového, decentně si poplakat při svatbě. A pokud možno nemyslet na to, proč cítí neurčitý, vtíravý smutek při pomyšlení, že se vrátí na farmu a jistý zerrikánský žoldák už by tam nemusel být.

[Lorcan]

Nakonec to nevypadalo, že by se mladinká dáma měla v jeho blízkosti cítit nějak nepříjemně, byť kdyby sám vycítil, nebo spatřil něco, co by naznačovalo pravý opak, rozhodně by se to snažil napravit, nebo jí dopřát volnosti, jak jen by potřebovala. Nebyl žádným uzurpátorem, ani vyloženě netrval na tom, aby s ním strávila celý večer, pokud by nechtěla, a nijak jí to neobtěžovalo. Všechno bylo naprosto nenucené, nesvazující a hlavně, jak doufal, co nejpříjemnější. Koneckonců chtěl na její tváři vidět úsměv, ten skutečný, ne ten hraný a uměle nasazený před společností, tím spíš když ji tu zprvu viděl o samotě. Velmi rychle a snadno pochopil, co jí trápilo. Pokud se to tak dalo říct, cítil v tuto chvíli jakousi sounáležitost, neboť sám řešil velmi podobnou situaci. Dokázal si představit, jak se mladá dáma musí cítit, ale také moc dobře věděl, že i kdyby byl charismatický sebevíc, a ještě k tomu přesvědčivý, jejímu otci by asi jen stěží rozmluvil, byť ryze diplomatickou cestou, že jeho dcera si nechce brát někoho, koho nezná. Tohle bylo jedním z dalších úskalí šlechty – předem domluvené sňatky. A jen málokdo měl skutečné štěstí, že se jim dokázal vyhnout. Ne vždy totiž byly šťastné.
Nechtěl zabředávat do takových problémů, zvláště, když vidina konečného řešení byla v nedohlednu, proto se zhostil nového tématu, a snad se dívce přitom ulevilo. Nebo přišla na jiné myšlenky. Dal se do živého vyprávění o rodné zemi, o její bohaté historii, o jejích krásách, a to nejen těch přírodních. Až v okamžiku, kdy z něho začaly padat moc odborné znalosti, snad jako kdyby se nechal unést, si uvědomil, že je to možná už trochu moc, a tak svůj proslov zakončil šikovně zvolenou větou, ve které jí složil kompliment. Usmál se a když se rozezněla hudba, sklonil se k ní, aby jí požádal o tanec. „Smím prosit?“ Zazněla ta zdánlivě obyčejná slova, ale dal si záležet na tom, aby byl jeho přednes poutavý. A pokud svolila, nabídl jí své rámě, aby se mohli přidat do víru společného tance, v němž bylo cítit, že prošel učením a uměl dámu vést.