QUEST: Nelidská nevěsta - ND

[Anatole R. Van Akkeren]

Když Anatole došel až ke starému domu, v němž už byl William, Rhiannon a Ife, o nichž v tuhle chvíli Anatole nevěděl, dovnitř nevstoupil a namísto se rozhlédl kolem sebe, protože i venku to místo vypadalo velmi zvláštně a přitahovalo lektvaristovu pozornost. Neměl vůbec tušení, že se ocitá před domem starce, jehož dcera se ztratila.
Zatímco se ocitl sám před domem, pravděpodobně k němu docupitala Mamule, na níž se alchymista překvapeně podíval, protože nevěděl, odkud ze z ničeho nic tak vzala. Odpověď byla jednoduchá, pouze dívku přehlédl, když kráčel po cestě, protože zatímco ona byla nízká, Anatole byl poměrně vysoký. "Zdravím," pousmál se na Mamuli, "co vás sem přivádí?" zeptal se, protože on se na této cestě ocitl náhodou a neměl ani sebemenší tušení, že se ocitl na prahu pravděpodobně největšího dobrodružství svého života. To se měl dozvědět až vzápětí, kdy se William s dalšími vynořil ze starého domu, ale prozatím byl Anatole obětí sladké nevědomosti. Už se nadechoval, že něco dodá, ale v tom se ozvaly hlasité skřeky, až sebou Anatole málem trhnul. "Co to bylo?" zeptal se. Jeho hlas nezněl vystrašeně, jako spíše zvědavě, ale přeci jenom ho trochu zamrazilo v zátylku.
A to už se za nimi otevřely dveře a ze starého domu vyšel William, Ife a Rhinnanon. Anatole nechápavě nakrčil obočí, když se k němu skupinka přibližovala, protože nikoho z nich tu ani náhodou nečekal. Vlastně, vůbec nikoho tu nečekal, a o to více byl překvapen, že tu byly tváře, které znal a, bohužel, ulpívajíce pohledem na Ifem, některé více než ty druhé.
Když k němu a Mamuli skupinka došla, Anatole s přikývnutím odpověděl Williamovi a stočil pohled k ostatním. "Dobré poledne," dobře to zakrýval, ale pohled na Rhiannon mu na okamžik zarazil dech, ačkoli si netušil, proč tomu tak bylo. S drobným úsměvem ženu mírným přikývnutím pozdravil, načež se stočil k Ifemu, kterého jen přelétl pouhým pohledem. Stále mu dlužil peníze za ten rozbitý lektvar. "Co tu všichni děláte?" optal se konečně na to, co mu celou dobu vrtalo hlavou a snažil se porozumět tomu, co William říkal. "Záchranné výpravě? Kdo potřebuje zachránit?" vyptával se nadále, zatímco se z dálky opět ozvaly skřeky a další zvuky, které nevěděl, čemu nebo komu patřily.
Ať se zachraňoval kdokoli, Anatole cítil zvláštní pocit v kostech. Toto místo se mu ani trochu nelíbilo a ani by se nedivil, pokud se odtud někdo ztratil. "Jste si jistí, že ta žena byla unešena?" nadhodil s směrem k ostatním, protože, při vší úctě, když se tak rozhlížel, zase nebylo úplně o co stát. V tu dobu si samozřejmě ještě nebyl vědom dopisu, který únosce zanechal.

[Ife]

Ife musel s politováním uznat, že tohle vypadalo čím dál tím hůř. Kdyby měl problém jen s tím, že mu chtějí platit dcerami, ale čím víc viděl, tím míň se to zdálo jako práce pro něj. Snažil se aspoň napůl věnovat pozornost starci, který měl zjevně nejlepší léta za sebou, kdyby se v tom jeho blábolení třeba našlo něco užitečného. Ale to už fakt spíš čekal, že něco vykouká z okolí. Bohužel, nevykoukal.
Jedinou indícií tak byl dopis. Převzal si ho z rukou elfky a dlouze se na něj zahleděl. Mírně nakrabatil obočí a ostatní mohli vidět, jak se mu tiše pohybují rty, zatímco se textem pracně prokousával. Pak si dopis dychtivě prohlédl ze všech stran, ale nikde ani stopa něčeho užitečného. Odfrkl si v hořko-sladkém pobavení. To byl opravdu v zoufalé finanční situaci, když zkysl v něčem takovémhle. Ještě neslyšel o zakázce, kde by po oběti zůstal dopis. Tohle zkrátka vůbec nevypadalo jako jeho parketa.
Podobné myšlenkové pochody měl asi i nevýrazný muž, soudě z jeho otázky. Nevypadal zrovna na někoho, kdo by se zabýval pátráním po zmizelých děvách. Z Ifeho úsudku se zdál spíš jako ten typ, co používal někdy zbytečně dlouhá slova. Nepozastavoval se nad tím, že si všiml, že je vědmák. Medailon možná nosil pod brněním, ale kdo něco věděl poznal pravdu na očích. Muž zatím na svůj vzhled mluvil celkem rozumně, proto k další otázce Ife vůbec svolil. Beze slova, pokrčením ramen.
"Může," přikývl s úšklíbnutím. "Ale nedělá to."
Možnosti ho napadaly, to ano. Upíři, dlaci. Pointa ale byla v tom dodatku. Nedělali to. Normálně to prostě nedělal nikdo. Kdo by za sebou nechával dopis příbuznému někoho, koho sežral? To se prostě nestávalo. Celé to nesedělo, takhle se nestvůry nechovaly a Ifemu to smrdělo levárnou a chudobou.
Proto ho ani příliš nezajímal další hovor ostatních, ani nepřítomnost zvířat. Co věděl, zvířata tu mohla chybět proto, že starý děda zapomněl zavřít dveře od chlíva. Daleko zajímavější pro něj bylo to halekání, co se roznášelo po venku. Tohle znělo daleko slibněji. A ač měl radost z přítomnosti známého alchymisty, od možné práce ho nemohlo udržet nic.
"To zní jak pro mě," pokýval spokojeně hlavou. A ještě na odchodu položil Williamovi ruku na rameno.
"Tomu bych nevěřil ani nos mezi okami," ukázal bradou na Anatoleho, na kterého se hned vzápětí rozverně zazubil a mrkl. Jen ať všichni vědí, že je to lhář. Stavoval se od jejich posledních setkání v Oxenfurtu a na náměstí ho ani náhodou nenašel.
Pak se bez toho, aby čekal na odpověď, vydal v mírném závěsu za malou postavičkou směrem k domu kostí. V dostatečně mírném závěsu, že byl na doslech její poslední větě, když došla k ceduli.
"Tak to má Mamule štěstí, že já jsem tady," ozvalo se pobaveně gnómce za zády. "Kde ji máš?"
Začal se pátravě rozhlížet kolem, ve snaze najít tu Mamuli, kterou usoudil, že tu malá žena hledá.
Počkat, jak že se jmenovala ta dívka, co zmizela? Nebyla Mamule ona? To by dávalo smysl.

Mimo herně:
Hod na Smysly (2):

Ife hodil/a 2d6 a součet kostek je 7:
1, 6

[Quitana]

Mamuli se podařilo akorát zjistit, že tabule je poměrně špinavá, neudržovaná a je tu pár zakázek, které tu někdo musel vylepit, ale moc se o ně nikdo nezajímal. Většinou to stejně bylo jen o prodeji některých věcí nebo hledání pomocníků na farmy.
V domě byla však situace jiná. Stařík vehemontně toužil po tom, aby mu někdo pomohl, že Williama přímo probodával prosebným pohledem natolik, že se to nezdálo ani trochu lidské. A jak se mu rozzářili očka, když souhlasil. A co víc si přát, než když se objevili dokonce další lidé, kteří se rozhodli nebohému staříkovi pomoci. To byl úplně v sedmém nebi. On totiž pořád věřil, že Katrina žije. Kdyby nežila, věděl by to, cítil by to. Čeho si ale nevšimne jsou oči posledního příchozího v domě. Stejně by to nic nezměnilo. Zaklínač, čaroděj nebo jen obyčejný člověk, kdokoliv mu přivede Katrinu, tomu dá, co slíbil.
Dopis koloval, lidé četli a stařec jen seděl na židli s hlavou složenou v rukách. Kdykoliv si v hlavě promítal, co všechno se mohlo jeho dcerušce stát, propadl depresi a bědování. „Ach, dceručko, kam ses mi to jen poděla? Kdo by tě mohl ode mě chtít odebrat? Ach, ach, ach.“ Skoro přeslechne, když se na něj mluví. „Ach, ano. Děkuji, pánové. A dámo,“ opraví se. Je to nezvyk. On žil v jiném světě. Když všichni vyšli ven, šel je ještě vyprovodit. Nedalo se přehlédnout dalšího človíčka, co by se mohl vydat na výpravu, čímž se mu opět rozzářila očka nevídaným stylem. Ani nedoufal, že by tohle mohla být pravda. Tolik lidí chce zachránit jeho dcerušku? Uvnitř úplně září, že by jeho vnitřní světlo mohlo rozdrásat všem oči. Najednou ho ale zmohla nečekaná únava a musel se s nelibostí opustit. „Ach, promiňte, cítím se najednou tak sláb. Půjdu si... půjdu si lehnout. Přeji vám všem hodně štěstí. Pevně věřím, že vy... mou dcerušku najdete. Musíte.“ S tím pak odešel do své chalupy, zavřel dveře a ulehl do postele. Co se dělo pak, už šlo mimo něj.
***
Kdyby někomu zvuky od domu utekly nebo je toužil slyšet znovu, byly tu. Stále a pořád. Už ne tak hlasité, ale pořád vyvolávaly jistý neklid ve všech srdcích. Co se týče farmy, čarodějka si dobře všimla, že tu tak nějak chybí zvířata. Nevypadalo to však, že by někde po nich byla nějaká stopa. Byla tu vůbec někdy? To není jisté, ale její oči ji padly na jedno místo vzadu za domem, kde se nacházela další krvavá kapka, jedna jediná. Těžko říct, komu patří. Člověku, zvířeti? Leda to otestovat. Je to v celku záhada. Přesto to však všem může leccos napovědět.
***
Pokud už se skupinka dostala blíže k domu, který byl opravdu nedaleko vesničky a minout ho nebyl problém, pocítila hned touhu otočit se a vrátit zpět, odkud přišli. Není to žádné pěkné místo. Kolem cesty můžete najít menší bažinu, která nemilosrdně sní, co se jí dostane do cesty. I v těchto končinách se pohybují tvorové, jež obvykle potkat nechcete. Nekkeři, ghůlové, duchové... Samotný dům je obklopen jakousi aurou. Nepříjemnou, smrdutou a naznačující, že to není pěkné místo. Už jen svým vzhledem odpuzuje. A pak také ten puch. Puch hniloby a strašného činu. Určitě se zde nestalo nic hezkého. Majitel domu už dávno není mezi živými, to snad není nutno dodávat. Jestli ale straší ve svém domě, není známo. Už je to dlouho, co byl tento dům obydlený a málo kdo si to pamatuje.
Dům to není nikterak malý. Naopak, je docela prostorný, dvoupatrový, se sklepením v ještě spodnějším patře. Zřejmě patřil méně bohaté šlechtě. Kdysi to tu muselo vypadat překrásně. Čas však toho spoustu zničil, včetně obrazů visících na stěně, nábytku, i podlahu. Dřevo v celém domě se rozpadá, vrže a vydává další nepříjemné zvuky. Dům hrůzy.
Vstupem dovnitř se ocitnete v menší hale, která vede do velké, z níž vedou dvojí schody na bocích stěn domu do dalšího patra, kde jsou tři pokoje vedle sebe. Musela tu žít nějaká početnější rodina. Ve sklepení kdysi zřejmě skladovali víno, které sem donášel ze své vinice, pravděpodobně za domem, kde je teď bažina, a pak ho prodával dál, do měst, bohatým šlechticům a těm, co na něj měli.

[Mamule]

Málem ji mohla, přepadnou mrtvíce hlavně, když vám za zády promluví hlubokým hlasem hora masa a ke všemu bílá jako libové maso kuřete se svítícíma očima. K tomu ještě Hubený jako pštros prodělávající anorexii a k tomu v brnění nebo co to měla daná osoba na sobě. Ale to vem to satyr.“ Ko ho mít, co mít Mamuli vyděsit …Mamule tebe tu mít ty jít se mnou“. Popadla nebohého zaklínače za ruku a táhla ho s posledními slovy do kostnaté budovy, rychle projít ošklivou cestou oklopenou bažinou, doufat že minete jakoukoliv příšeru, kterou nechcete potkat. Co se týkalo Mamule jo ta by ráda konečně viděla něco nadpřirozeného.Ale honem rychle ať ji nic neuteče.
Ech ten samotný dům byl humáč všech humáčů, hnusná energie, shnilí a prohnilí. Prorazila dveře, i tak maličký Gnom má páru a ještě táhnoucí za ruku nebohého zaklínače sebou, dveře zaupjeli otevřeli se a už zůstala zaraženě stát hlavním sále budovy. „Mamule říká tady je to velký ale ten puch je horší než hniloba Murmule „. Nakrčila svůj bambulkovitý nosík.
Nebohého zaklínače dál držela za jeho ruku a už se vypravila dál do budovy sním závěsu.

[William Gavin]

Will věděl, že už ze starého muže nic nevypáčí, a tak mu další otázky nekladl. Jen se mírně zamračil, když viděl, jak se starý muž šel natáhnout. Skutečně nejspíše neměl páru o tom, kdy dívka zmizela. „Odpočiňte si.“ A nechte to na nás. Zazněl mu v hlavě dovětek věty, kterou naštěstí nedořekl.
Výmluvný pohled Rhiannon byl pálivý, natolik, že polkl jakoukoli další poznámku, která by ho snad mohla napadnout, ale upřímně žádná nebyla. Raději odvrátil zrak. Navzdory tomu, jak se tvářila nebo co mohla říct by byl raději kdyby se nemíchala do nebezpečí. Úplně mu asi nezáleželo na tom, že on sám se pro to nehodí. Teď už ale Will nevycházel ze stereotypů. Věděl, že se Rhia se o sebe umí postarat. Spíše šlo o to, že…. A tohle bylo vážně složité popsat, no že… že by si asi nedokázal odpustit, kdyby se jí něco stalo. Nechtěl vědět kde se to v něm bere a samozřejmě, bylo mnohem jednodušší to svést na stereotypní myšlení, tak.
„Jsou chudí. Prostě žádné nemají.“ Zazněla odpověď na její otázku. Možná kdysi to bývalo stavení plné života, ale časy se mění. A i když ti nejchudší mívají alespoň kozu, tak zvířata nejsou nesmrtelná. Will se prostě (podobně jako zaklínač) vůbec nepozastavil nad tím, že tu žádné zvíře není. Přesto pokud se Rhiannon rozhodla místo zkontrolovat, doprovodil ji. Ale to samozřejmě až potom co se vyřídila věc s Ifem. A tím bylinkářem.
„Děkuji ti.“ Kývnutím a lehkým úsměvem poděkoval Ifemu za informaci. „Takže to musel být někdo jiný.“ Doplnil jeho informaci, krátce pohlédl do jeho očí a přejel mu mráz po zádech. Svolil by tento zaklínač i k tomu, aby ho později vyzpovídal trochu víc? Jakože jak je možné, že je tak… no víme. Bílý. Čím to je? Dědičné od narození nebo to způsobily nějaké lektvary? A samozřejmě měl nějaký základ ohledně vlkodlaků, to bylo potřeba si ověřit. Ale zase zaklínač nevypadal příliš sdílně. Možná s touhle naléhavou otázkou měl štěstí.
Pak k nim dorazil Anatole. „Katrinu, dceru muže, co tu bydlí.“ Krátce mu odpověděl na otázku. Následovala další otázka, na kterou byla složitější odpověď. „Nejsem si jistý.“ Odvětil po krátkém zaváhání. Mohla být mrtvá. Ale stejně tak mohla ten dopis napsat sama. Jen asi nečekala, že se jí ve stopách poženou zachránci jako psi. Pak jen pokrčil rameny, když se znovu ozvalo to děsivé zakvílení, po kterém tuhla krev v žilách a byl rád, že sebou překvapeně neškubnul. To by vůbec nebylo hrdinské (a on samozřejmě jako každý jiný muž byl trošku ješitný). Skutečně to byla práce pro zaklínače, ne pro ně. Ale překvapilo ho, co následovalo. Přelétl očima od kočičích očí směrem k Anatolemu a zpět. „Vážně? Co jste si udělali?“ Zajímalo ho. Podle všeho se znali, zatímco on ani jednoho moc ne (Anatoleho prakticky jen od vidění), takže v ideálním případě čekal informaci od obou. Ostatně když ho někdo takhle varuje, tak chtěl také vědět proč, aby si mohl sám udělat obrázek.
Nakonec dřív nebo později on, Rhiannon a Anatole vyrazili za Ifem (jak či kdo k tomu rozhodl je asi jedno), i když co si budeme povídat, Willovi se nijak moc nechtělo (ale to na sobě samozřejmě nedal znát). Puch bažiny byl dost nepříjemný a také připomínal to, co cítili z dopisu. Takže šli správně a čím víc se blížili tím víc měl pocit, že živou ji prostě nenajdou. Dům hrůzy si prohlédl s vážnou tváří. Nahlas to neřekl, ale asi to vážně byla práce pro zaklínače, a ne pro ně. Jenže už se namočil. A nechtěl v tom Katrinu nechat samotnou, co kdyby náhodou… vážně potřebovala pomoct?
Will se zarazil u dveří, které byly nejspíše napůl pootevřené, to, jak kolem proletěla Mamule vlečícího Ifeho (pokud se ovšem nechal). „Mám pocit, že kdybych zkusil zaťukat, tak se to rozpadne.“ Otočil se na své společníky. Stejně by jim neměl kdo otevřít, bylo poznat, že je to opuštěné. Nakonec vstoupil dovnitř velká hala dávala znát, že: „To muselo patřit někomu majetnějšímu.“ Zamumlal. Rozpadalo se to tu, ale přesto to dokázal poznat. Kdyby nebylo všudypřítomného zápachu asi by se i zasnil a dokázal si interiér představit. „Porozhlédnu tady v přízemí.“ Rozhodl se a počkal kam se jeho společníci vydají, a tak nějak doufal, že se k němu Rhiannon přidá, ale navrhovat jí to nechtěl. „Možná mají i sklep.“ Kam se zakopávají mrtvoly, když ne na pozemek? Ano, do sklepa. Ne že by o tom něco věděl.
Will si v místnostech počínal opravdu opatrně. Našlapoval jemně a pomalu, neušlo mu totiž jak podlaha skřípá a neměl chuť se nikam propadnout. Řadu kroků si pečlivě rozmyslel, když se mu zdálo, že podlaha někde skřípe až moc. Raději se držel spíše při stěnách, při myšlence že to nemusí být zrovna on kdo se někam propadne, zaklínač už tu přece také byl (o Mamuli Will nevěděl). Will byl z rodiny sloužících a tak mu netrvalo dlouho najít to, co tak nějak dopředu hledal. Krb a schody vedoucí dolů do sklepa. U krbu se chvíli zdržel, našel křesadlo a dřevo tam bylo také, ale to bylo beznadějně vlhké a louči nikde neviděl. Jen svíčky ve svícnu, takže mu nezbylo nic jiného. Předtím než to ale zapálil ho napadala jiná věc. „Jestliže je tu všechno tak na nic, jak asi budou vypadat schody do sklepa?“ Nadhodil s pozvednutým obočím – buď k někomu nebo sám k sobě. Načež schodiště zkontroloval. A tady se mi příběh dvojí.
Pokud bylo kamenné nebo něco tomu blízkého, nedělal si starosti, zapálil svíčky a sestoupil do podzemí. V jedné ruce svícen, druhou ruku položenou na jílci dýky. Jestliže ale šlo o dřevo… pak byl děj trochu složitější. Will nad sestupem váhal. Lano u sebe neměl a v tomhle sídle se asi jen tak nikde válet nebude, a i kdyby náhodou asi by stejně bylo na nic. Nakonec si nejspíše propůjčil nějaký fajnový závěs (který asi taky stejně byl na dvě věci, ale pořád lepší než mít prázdné ruce). Stočil ho do také ruličky a k něčemu pevnému přivázal, většinu ho pak shodil po schodech dolů. Teprve potom zapálil svíčku, nervózně polkl a vydal se dolů do tmy.

[Rhiannon]

Čarodějka se po opuštění domu necítila nejspíš o nic moudřejší než ostatní, kteří se k této neočekávané výpravě rozhodli připojit. Nenašli sice nic užitečného, ale zdálo se, že minimálně zaklínače upoutaly ony zvuky, které se nesly napříč celou vesnicí. Mrazilo ji z toho až v zátylku. Pohlédla na Willa a na chvíli se opřela o svou dlouhou vyřezávanou hůl, přičemž vrhla několik pohledů zpět k opuštěné farmě. „Hm,“ zamručela si neurčitě pro sebe. S odpovědí, že žádná zvířata snad ani neměli, se jí jaksi nechtělo spokojit. Který blázen by nechal ležet ladem kus země jen tak? Mohl ji přeci prodat… Ať už byla pravda jakákoliv a třebaže tu skutečně nebylo žádných stop po zvířatech, na chvíli se odpojila od skupinky a obešla starcův dům. Byl to zvláštní pocit, který se uvnitř ní prohloubil s nálezem kapky krve. Byla jedna jediná, ale byla tam. Za život a konání své profese však viděla červené daleko více, než by si sama přála.
Ohlédla se za sebe, snad v domnění, že bude v dohledu onen pobledlý zaklínač, aby se ho zeptala, co si o tom myslí, ale nikdo tu nebyl. Pomalu si tedy dřepla a lem dlouhého tmavého hávu si skřípla pod koleny, aby jej nevláčela po zemi. A možná ke svému překvapení v kapce krve smočila prst a ochutnala ji.

Komu patří krev?
Smysly (2)

Rhiannon hodil/a 2d6 a součet kostek je 10:
4, 6

Ať už jí kapka krve prozradila cokoliv, znechuceně si odplivla bokem a otřela si rty. Jejím původním záměrem bylo být při ruce, když by se Katrina našla zraněná. Začínala mít ale čím dál větší dojem, že se připlétá do většího nebezpečí, než se může na první pohled zdát.
Vzdalující se hovor některých ze skupinky ji donutil se konečně zase postavit a vrátit se zpět. Akorát včas, aby konečně zahlédla malou gnómku, kterak bez obav chytá zaklínače za ruku a táhne ho směrem, odkud přicházely ony děsivé skřeky. Byl to pohled jak z grotesky a čarodějka se tomu ve chvíli, kdy se snad nikdo nedíval, pobaveně pousmála.
Nenuceně se připojila k Willovi s Anatolem, který byl nejspíš ve chvíli, kdy čarodějka zkoumala kapku krve za domem, podroben výslechu. „Připojíte se k nám?“ zeptala se zčistajasna čaroděje a věnovala mu o něco hlubší pohled. Věděla, že je mág. A byla to už nějaká doba, kdy nějakého potkala. Nebylo divu, po všech jako by se díky Věčnému ohni slehla zem nebo se její cesta s cestami jiných Mocí obdařených míjela.
Ať už se tedy Anatole rozhodl jakkoliv, sama se vydala v těsném závěsu za Willem. A cestu jim jak jinak zpříjemňovala ona děsivá do morku kostí prostupující árie. Pocit toho, že už nebude co zachraňovat, se s každým krokem, který vedl k tomu odpornému domu, víc umocňoval. Už při vstupu na pozemek jako by celé místo bylo prosáklé něčím odporným a pach hniloby to všechno jen podtrhával. Rychlejším krokem proto minula i malou bažinu a zastavila se spolu s Willem u vstupu do domu, o jehož otevření se postarala už Mamule. Nemohla jinak než tiše souhlasit. Tohle sídlo bylo na spadnutí. S jistým sebezapřením přesto vstoupila dovnitř do malé haly a následně do větší se schodišti po obvodu stěn, které vedly do patra. „Tomu bude už hodně dávno,“ pronesla zamyšleně k Willovi ohledně jeho teoretizování o movitějších vlastnících domu. Kdysi tu muselo být krásně, ale teď se jí příčila i myšlenka, že by se měli všichni rozdělit a jednotlivě prohledávat dům na vlastní pěst, a tak se přirozeně připojila k Willovi a jeho pátrání po přízemí. Postupovala podobně opatrně, na budově už stihl zapracovat čas, vlhkost a plíseň a kdoví, co dalšího. Celý dům skřípal a doslova úpěl, jako by dožíval své poslední chvilky.
Z nálezu vstupu do sklepa plavovláska kdovíjak nejásala, ale bylo pozdě dávat od téhle záležitosti ruce pryč. Třeba ji bude ještě potřeba, kdo to mohl vědět? Nechala Willa, aby se připravil na sestup a z dostatečné vzdálenosti sledovala, jak jej všude tam, kam nedosáhl kruh světla ze svíčky, objala tma. „Opatrně,“ dodala nejistě ode dveří, ale sama do sklepa prozatím nevstupovala. Tma ji však neděsila tolik jako představa zhroucení se z chatrných schodů. Pokud ovšem byly ze dřeva…

[Ife]

Viděl už ledacos, ale málokdy byl tak zmatený jako teď. A to se tu zatím pořádně nic nedělo. Je jeden prcek, který ale vůbec nedával smysl.
"No, kde máš tu Mamu..." než to vůbec stihl pořádně doříct, už se ho gnómka držela za ruku a táhla ho s sebou do baráku. Nijak se nebránil, protože tam stejně chtěl zamířit a konec konců chtěl, aby mu ukázala, kde je ta její Mamule. Ale všechno se sbíhalo tak rychle, že měl problémy se orientovat v tom, co se děje.
Když se dostali ke dveřím baráku, už už se chystal, že jí pomůže, ale malá slečna vykopla a bez problému prošla ztrouchnivělým dřevem. Jen ta díra, co tam udělala byla na něj trochu moc malá. Na chvíli se zasekli, když to dáma neuvážila, a zkusila ho jí protáhnout. Musela na okamžik pustit jeho ruku a nechat ho, aby si otevřel dveře, které už dávno neměli funkční systém zamykání. Sotva je otevřel dokořán, vypadly z pantů a s hlasitým zaduněním dopadly na podlahu, kde zvířily oblak prachu.
"To říká?" Začal se zmateně rozhlížet, když gnómka opět začala mluvit o Mamuli.
"Já ji neslyším." Pátravě se zadíval po smradlavé vstupní hale a pak po jeho nové společnici. Co to sakra pořád mlela?
Ale to už ho zase držela za ruku a pokračovali dál do baráku. Na rozdíl od druhé části výpravy, která přišla o něco později po nich, zaklínač s gnómem opatrně zamířili po práchnivých schodech do vyšších pater.

[Quitana]

Nakonec se všichni přeci jen shodli, že nebohou Katrinu půjdou zachránit, ať už jim z toho něco kápne či nikoliv. Šlo přeci o lidský život. Kam by se vytratila morálka, kdyby nic neudělali, ačkoliv vědí o možném nebezpečí. Čarodějka z ochutnané krve mohla pochopit, že zanechaná zapomenutý kapka krve musela patřit zvěřině na farmě. Která tu teď ale není. Jednoznačně tahle situace poukazuje na upíra. Jenže, kdo je tím záhadným upírem? Samotná Katrina? Někdo jiný? Prozatím se mohou jen dohadovat.
Jakmile všichni překročili práh bažiny, čarodějka s čarodějem mohli ucítit letmý závan magie. Magie tímto místem evidentně nějakým způsobem prostupovala.
Když pak všichni vstoupili po svém do domu, rozešli se do dvojic do různých směrů. Zaklínač s gnómkou si zvolili vyšší terén, čarodějka se svým kamarádem vstoupili do horších částí domů, aneb co by jste čekali, že najdete ve sklepě? Prach? Špínu? V domě hrůz jistě daleko něco horšího. Pro jejich štěstí, schody byly kamenné, zub času si na nich nic nevybral. Oba mohli společně sejít dolů, aniž by se jim něco stalo. Světlo jim osvětlovalo cestu, ale není jisté říct, jestli je to dobře nebo ne. Vidět všechen ten bordel, pavučiny, dřevěný strop, který každou chvíli zavrzal, jako by se měl právě propadnout... To může jednoho vylekat. Jestli se ale nezalekli a postupovali dál, mohli začít slyšet další skřeky, které se sem vůbec nehodily. Ve sklepě nebyli sami. Chrčelo to odpornými zvuky a když se pořádně nadechli, mohli cítit zkažený dech, zbytky tlejícího masa. Jakmile světlo dorazilo blíž k onomu místu, dokonce mohli zahlédnout i potvoru na čtyřech nohách, s cárem látky kolem pasu. Odporně to smrdělo a stálo to u mrtvoly, kterou ještě nestihli dostatečně obrat. Ghůl. Evidentně tenhle dům neobydlený není zase tak dlouho, jak by si jeden myslel. Ghůl se po nich otočil a zasyčel. O vetřelcích věděl hned, jakmile vkročili na schody, cítil je, čerstvé maso a teď si na něj dělal nárok. Prozatím po nich ale nestartoval. Jako by jim dával šanci utéct. A nebo v tom mohlo být i něco víc. Chrčení však neustává.

Mimo herně:
Pokud budete chtít bojovat, ghůl má 10HP, 2 kostky v útoku, 1 kostku v obraně

Mezitím v sále, gnómka se zaklínačem vystoupali po schodech naopak nahoru do patra. Cesta se tam dělila na tři strany. Sever, východ a západ. Tři strany, dvě postavy. Mohli se rozhodnout, že se vydají každý do jedněch dveří a ty třetí pak projít společně anebo mohli počkat, jestli se k nim přidá druhý čaroděj a třeba zjistí něco víc. Přeci jen jsou dost citliví na magii.
Ať se rozhodli jakkoliv, dům jim nehodlal dát šanci se rozhodovat dlouho a jestli zaváhali, mohli všichni ucítit, že se dům pod jejich nohama nějak divně chvěje. Na chvíli se jim zamotala hlava.

Mimo herně:
Hážete si na konstituci. 1-2 – ničeho si nevšimnete, 3 – máte potuchy, že se něco stalo, ale nevíte, co přesně, 4 – budete vědět,že se dům přetočil 5 - 6 a více - zjistíte, jakým směrem se dům otočil (0 si hážou jednou kostkou)

Ti, s lepší citlivostí si mohli všimnout, že se dům tak nějak přetočil. Sever už nebyl severem. Ale kde sakra ten sever je? Dveře jsou teď přetočené úplně jinak. Nic to ale nemění na faktu, že se do nich můžou jít podívat, buď každý zvlášť nebo dohromady, kdyby se nechtěli rozdělit, což by byl logický tah, vzhledem k tomu, že se dům má tendence přetáčet. Těžko pak najít východ ven.
V každém pokoji byla kdysi postel, nějaké skříně na ukládání věcí, ohořelé svíce... typické pokoje.
Ale počkat!
Něco je přeci jinak. Dům po skoku přestal vrzat a jestli do jednoho nebo více pokojů vstoupí, návštěvníci zjistí, že je vše jako dříve, před tím, než začali dům obývat příšery a všude kolem se objevila bažina. Pokoje jsou skvěle vybavené, ve skříních je spousta šatstva střední šlechty, mužské, ženské i dětské. Svíce nejsou ohořelé, ale jako by nikdy nebyly použity. Za okny jsou vidět dokonce celé lány vinic. Bažina je všechna pryč. Jen lidi tu nějak chybí. A je tu nehorázné ticho.
Jedna jediná věc je však stejná po celou dobu, jak před skokem, tak po - jedna pochodeň na chodbě je pořád na stejném místě a hoří.

Mimo herně:
Ve sklepení se děje stejný scénář. Po skoku se dům přetočí, zmizí ghůl i mrtvola, zmizí i zápach a vrzání, včetně skřeků. Sklep se promění v honosnou skrýš na víno.
Hážete si na konstituci. 1-2 – ničeho si nevšimnete, 3 – máte potuchy, že se něco stalo, ale nevíte, co přesně, 4 – budete vědět,že se dům přetočil 5 - 6 a více - zjistíte, jakým směrem se dům otočil (0 si hážou jednou kostkou)

[Mamule]

Před vypravěčem:

Chudák Ilfe, nedobrovolně vlečen, nedobrovolně tažen do nesnází. Malou ručkou mu držela rukáv a běžela na před do schodu." Mé jméno je Mamule ty divný elfo člověče" proč ji pořád nerozuměl? Prostě ji mluvit jako normální člověk nejde tak ať si na to ti obři zvyknou. O tom že druhá skupina dorazila, neměla bohužel žádné tušení, byla víc horlivá dobrodružstvím, které ji čekalo v domě. Schody nahoru ji dělali díky malému tvorům trochu větší problém se na ně vyškrábat.

Události po vypravěčovi:
Podívala se na jedny dveře, podívala se na druhé "Mamule říká žádné zdráhání jdeme do prostřed" a znovu nebohého Ilfeho táhla skrz dveře za sebou, tedy za rukáv. A zřejmě to byl pěkně blbej nápad, s jejím menším rozumem. Naštěstí její další počínání zhatil dům a jeho temné plány, Zamotala se ji hlava a o to víc se držela ilfeho ruky."Mamule nesnášet kouzla čáry magie“. Chudák v obličeji byla nějaká zelená. Dům se uklidnil, zdá se bití vše v pořádku? Proč je vše jako dřív? Tady něco nesedí ten dům z nich si dělá dobrej den, Je Mamule vůbec taky k něčemu když nemá žádnou citlivost na kouzla čáry magiji? Vidá dům svá tajemství nebo si užije den legračních hrůz?

Mamule hodil/a 1d6 a součet kostek je 2:
2

[William Gavin]

Mimo herně:
Všimne si něčeho nebo ne?
Konstituce (1)

William Gavin hodil/a 1d6 a součet kostek je 3:
3

Záchvěv magii Will na rozdíl od Rhiannon a Anatoleho nezaznamenal, takže to neřešil. A vzhledem k tomu, že si nejspíše oba zmínění přáli zachovat své tajemství, tak to asi ani nebylo vysloveno nahlas. Schody vedoucí dolů do podzemí byly pevné, kamenné, takže se tolik nebál sejít dolů. Alespoň ze začátku. S každým dalším krokem dolů cítil, jak jeho srdce bije rychleji, prudčeji. Nejprve měl pocit, že kromě tmy se ho zmocnil i chlad, postupoval nahoru od nohou, stoupla přes trup a ježil mu kratší vlasy na zátylku a chloupky na rukou. Jiná jeho část, která nebyla zachycena pochmurným očekáváním mrtvé dívky mu našeptávala, že kromě neškodně pohřbené mrtvoly může vlastně dole čekat i něco jiného. Ale vrátit se nemohl, Rhia si to nejspíše možná i rozmyslela a scházela dolů za ním, nemohl dovolit, aby ho měla za zbabělce. V jedné ruce tak pevně svíral svícen, druhou měl položenou na dýce, jinou zbraň u sebe neměl. Ale asi by se spíše měl bát o to, aby na ně něco či někdo nespadl. Slyšel, jak vrže a jestli byl ve stejném stavu jako dveře… Nebyl to dobrý pocit.
Když uslyšel ten skřek poprvé zarazil se, narovnal již beztak rovná záda a zastavil se na schodu. Rhia fo něj nemohla vrazit, protože jednak šli pomalu, světla nebylo zase tolik a pak protože rukou (kterou až dosud měl položenou na dýce) jí dal nehlučné znamení. Chvíli na schodišti setrvali, ale pazvuky se ozývaly dál. Teď už bylo jasné, že tu něco je. Napůl se otočil, ale jen zčásti. „Buďte opatrná. Něco tu je.“ Jeho hlas byl tichý a zněl vážně i když to ve skutečnosti byl spíš on, kdo by měl být opatrný, i když to nevěděl (spíš tak jako tušil) zažila toho Rhia mnohem víc a snad by si věděla rady. Will vytasil dýku (bohužel ne stříbrnou, na to skutečně neměl finance) a postupoval dál, když ho však do nosu udeřil ten zkažený vzduch měl pocit, že se udusí. Rozhodně se mu zvedal žaludek, musel polykat. Srdce mu poskočilo v hrudi, jakmile slabé světlo svíček odhalilo obrysy ležící postavy, mrtvoly a příšeru. Postava na zemi se nehýbala, a kromě toho tu byl ten zápach. Už nebylo koho zachraňovat. Will se snažil zachovat klid, záda měl rovná jako pravítko a promluvil podivně klidným, ale napjatým hlasem.
„Rhiannon půjdeme zpátky, ano? Pomalu.“ Neměl v plánu se s příšerou nějak kamarádit a počítal s tím, že ona také ne. Ani jeden nebyl zaklínačem. A jinak určitě měla prostor (tak úzké schody skončili a sklep byl jistě dostatečně široký), aby si nestvůru prohlédla, pak začali couvat. A pak se stalo To něco. Will ucítil zvláštní slabost v kolenou, možná se mu i na okamžik udělalo skutečně zle, takové to zle, kdy se vám obsah žaludku skutečně cpe nahoru, ale naštěstí to přestalo včas. Will nechtěl, rozhodně věděl, že to není dobrý nápad, ale na okamžik zavřel oči. A pak… pak bylo vše jinak.
Zmizel zápach. Pryč byla příšera i tělo. Will se zapotácel, jak zmizela slabost v nohou. Udeřil i nečekaný záchvat paniky, že zmizela i Rhiannon. Ale když se prudce otočil, stála za ním. „Co… co se stalo?“ Vydal ze sebe zmateně. Sklep byl… jiný. A Will skutečně nechápal. Protože již zjevně žádné nebezpečí nehrozilo zastrčil dýku do pouzdra a svícen položil na první vodorovnou plochu nebo do držáku. Pak se trhavě znovu rozhlédl. „Jsme stále ve stejném sklepě?“ Otázal se. Zavrtěl nad vším hlavou a pak naprosto nepochopitelně popadl jakýsi pohárek a z již předem otevřeného sudu si natočil trochu temně rudé tekutiny. Vonělo to a když opatrně smočil rty tak zjistil, že skutečně jde o kvalitní víno. „Je... dobré.“ Okomentoval to, pohárek odložil a sesunul se na židličku u sudu. Věděl, že se něco stalo, ale nerozuměl tomu, co přesně. Sevřel hlavu v dlaních a jemně si prsty promasíroval spánky. „Tady… ležela… leželo tělo." Prstem načrtnul do vzduchu přibližný oválný tvar. Přišli jsme pozdě. Ta myšlenka měla hořkou chuť, ale donutil se to vypustit z mysli. „Byl tu nějaký nebezpečný tvor.“ Pokračoval. „A pak se stalo něco.“ Pohlédl na Rhiu jasně zelenýma očima, které ale v příšeří sklepa vypadaly mnohem tmavší. Stín jako kdyby se i usídlil v jeho tváři. „Magie?“ Připadlo mu na mysl. „Nebo je toto místo nějak prokleté?“ Spekuloval. „Promluvíme se zaklínačem. Jestli tu je.“ Navrhnul Rhiannon a trošku mimo se na ni usmál, aniž by věděl, že zrovna ona by mu k magii možná i mnohé řekla. A jaké taky bylo jejich překvapení, když se ze sklepa vypotáceli…