Kai a Samuel
Levirad se oběma mágům představil se zdvořilou úklonou a poté dodal i familiární znění svého jména, pokud by jej jeho kolegové chtěli použít. Caitir jej nicméně hned poté oslovila jeho celým jménem s nepatrným náznakem jízlivého úsměvu, čímž mu jasně naznačila, že se s ním prozatím přátelit nehodlá. Levir se pobaveně ušklíbl a následně jí složil další skrytou poklonu.
„Řekněme, že kdybych nebyl přesvědčen o schopnostech vašeho důvtipu, skutečně bych se u tohoto stolu nejspíš nezastavil,“ podotkl s další zdvořilou úklonou, nyní o něco méně rozmáchlou než prve. Caitir se poté ještě zeptala, jestli jej může považovat za kolegu. Cizinec se nadechl, jako by již chtěl něco vyslovit, ale poté svá slova s lišáckým úsměvem spolkl a o pár okamžiků později své původní myšlenky uspořádal do lepšího slovního znění, než jaké měl v úmyslu poprvé.
„Kolegialita má mnoho podob a umí být velice vrtkavá a vždy ji ovlivňuje pouze momentální motivy našich činů. Ale z hlediska dlouhodobého... řekl bych zachování... řemesla a schopností řekněme, že bychom se mohli považovat za kolegy,“ připustil nakonec opět s oním lišáckým úšklebkem. Oním řemeslem měl na mysli pochopitelně magii, ačkoliv by se takové označení mohlo některých zástupců umění magického dotknout. Ale v hostinci v Severních královstvích se nevyplácelo o magii hovořit moc nahlas, protože jste nikdy nevěděli, jestli u vedlejšího stolu nesedí někdo, kdo by měl touhu nejpilněji hlásit podezřelé jedince bavící se o magii Lovcům. Pevně však věřil tomu, že ono možná trochu dehonestující označení povolání čaroděje Caitir ani Samuela neurazí a pochopí jeho skrytou narážku, že i on sám, Levirad, se počítá mezi lidi obdařené magií.
Následně naťuknul zdroj svého problému, když se dvojice zeptal, jestli někdy slyšeli o vodním hradu Murivel. Caitir odvětila, že ne. Levirad chápavě přikývl a s profesionalitou lektora na univerzitě v rychlosti vysvětlil zeměpisnou polohu vzhledem k Severským královstvím, zemědělským podmínkám i strategickým podmínkám. Pokračoval stručným výkladem o nejzásadnějších milnících rodu de Murivel, včetně jejich pozice jakožto redanské šlechty. Nakonec se zmínil i o událostech posledních let, ohledně záhadné smrti Ernsta de Murivel, zmizení jeho nejstaršího syna a převzetí vlády Phillipem. Snažil se být co nejvíce stručný, ale na druhou stranu dokázal perfektně vyseknout nejpodstatnější události a detaily, které by mohly dobře posloužit pro pochopení situace. Služba nilfgaardského špeha zkrátka na člověku zanechala své stopy – i v podávání hlášení. Poslední část popisu panství a jeho historie však pronesl podstatně tišeji a při tom se ke dvojici naklonil trochu blíž. Poté dodal i přátelské upozornění.
„Ale co se týče oněch posledních spekulací...“ odmlčel se,
„Raději bych se o nich před hradním pánem nezmiňoval... Prý to... nemá moc rád,“ pronesl poslední dvě slova podobně ironickým tónem, jako byste o výletu za wyvernou prohlásili, že to nejspíš bude trochu žhavější zážitek.
Po tomto stručném, ale zároveň výstižném popisu i on sám vyložil svůj drobný „problém“. Jisté neškodné dokumenty. Načež Caitir poznamenala směrem k Samuelovi velice pohotovou a pravdivou pointu. Levirad se pousmál a lehce si přejel rukou přes bradu, jako by se nad tím chtěl hlouběji zamyslet. Tiše si vyslechl i Samuelovu odpověď.
„Velmi pravdivé,“ poznamenal, ačkoliv věděl, že slova nebyla směřována primárně jemu. Na druhou stranu, bez oněch „neškodných dokumentů“ by často on i dvojice naproti němu byly po většinu času bez práce... špionáž a „neškodné dokumenty“ k sobě zkrátka patřily jako pochva a meč.
„Ach ano, mohl jsem si vymyslet nějakou méně ohranou historku, že?“ pokýval Levirad párkrát souhlasně hlavou, jako by přiznával svou vinu.
„Ale musím s vámi souhlasit, Samueli. Ono na ní bude nejspíše nejsmutnější právě to, že je vesměs pravdivá,“ dodal s obranným rozhozením rukama a pokrčením ramen.
„Jedná se o něco, jehož absence majiteli neublíží... naopak bych řekl, že se toho chtěl sám zbavit, pokud už to neudělal. I to bych velice rád zjistil. Ale já si v nich potřebuji pouze něco ověřit, toť vše,“ otočil dlaně vzhůru v obranném gestu s výrazem neviňátka... ačkoliv z jeho obličeje byla stále vidět pouze brada a ostře řezaný nos.
Do diskuze se poté vložil i Samuel, který se Levirada zeptal, jestli se jedná o jeho osobní interest, nebo jestli se ona akce týká i císařství. Opět onen lišácký úsměv.
„Řekněme, že se jedná o osobní iniciativu, ze které v případě jejího zdaru vyplynou výhody i pro naše přátele. Dvojité vítězství, řekl bych,“ odpověděl se zdvořilým úsměvem Samuelovi.
Jakožto poslední náznak toho, že všichni tři slouží stejnému vládci v podobě nápisu z vosku na stole. Netušil, jestli to byl onen impuls, který jeho společníky podnítil k tomu poslouchat jeho návrh. Caitir se poté dokonce naklonila ke svému společníkovi a tak nějak nepřímo i Leviradovi sdělila, že by mohlo být zábavné strávit své narozeniny na plese pořádaném hradním pánem.
„Ach, vy račte také slavit den narození? V tom případě mi dovolte vám taktéž popřát vše nejlepší,“ naznačil Levirad zdvořilou úklonu.
„Cítím se nyní trochu jako hrubián, že vás žádám o pracovní výpomoc i v den vašich narozenin,“ dodal poté kajícným tónem.
Caitir jej poté požádala o více informací a bystře dodala, že ke vstupu na ples bude potřeba pozvánka. Levirad zvedl dlaně v chlácholivém gestu.
„V pořádku, vše vysvětlím a co se pozvánek týče, neměly by být problém,“ sáhl si do vnitřní kapsy svého pláště a vytáhl dva obdélníky velmi čistého papíru, na kterém bylo zdobným písmem vyvedeno pozvání na onen ples. Chyběla pouze jména a podpis pořadatele – tedy Phillipa. Z druhé kapsy vytáhl velice důmyslnou soupravu cestovního kalamáře a skladného černého brku se zlatou špicí.
„Mohu tedy pozvánky nadepsat jmény Caitir Dye var Glys a Samuel z Claremontu?“ podíval se ještě na své dva společníky, jestli souhlasili s těmito jmény, nebo by dávali raději přednost falešnému jménu. Poté zbývalo doplnit podpis Phillipa de Murivel, který jedním přesným tahem bez jediného zaváhání Levirad napodobil. A pro ty, kteří Phillipův podpis znali, neuvěřitelně věrně. Opět nasadil onen lišácký úsměv a trochu omluvně dodal:
„Neživil jsem se vždy jako poctivý služebník,“ naznačil tím svůj padělatelský talent.
„Pozvánky se mi podařilo odchytit od jednoho z hostů... jejich napodobení byla hračka. Ale nemusíte mít obavy, hostů je pozvána skutečně celá spousta, takže rozhodně nebude působit podezřele, pokud se objeví někdo navíc... naopak, ples bude působit o to více reprezentativně a to je přeci hlavní účel všech těchto snobských slavností, ne?“ lehce se pousmál, když použil podobné označení, jako Caitir před chvílí. Od okamžiku nadepisování pozvánek však výrazně snížil hlasitost svého hlasu, takže jej mohli slyšet pouze jeho dva společníci.
„Ale nejspíš bych vás měl upozornit ještě na jednu věc,“ přisunul ke dvojici vyplněné pozvánky, opřel si lokty o stůl a zamyšleně propletl prsty.
„Phillip de Murivel je hrdý patriot Redanie a vlastenec. Nilfgaarďany v lásce nemá, ale jejich vyslance toleruje. Nenechte se tím proto zaskočit,“ dokončil své upozornění, které sice mohlo být očividné, ale co se týče přístupu k Nilfgaarďanům, mohlo být několik různých postojů šlechtic od šlechtice. Považoval za užitečné Caitir se Samuelem upozornit, se kterou skupinou se potkají v tomto případě.
„A ještě jedna malá nepříjemnost, která souvisí i s tím, proč onu záležitost nemohu vyřídit osobně,“ zablesklo se pod kápí jasně modré oko.
„Jde o to, že se obávám, že mě hradní pán očekává... A nejspíš proto bude vůči čemukoliv, co by naznačovalo spřízněnost s... naším nadáním,“ odmlčel se, měl tím však na mysli magii,
„velmi podezíravý,“ snížil nyní Levirad svůj hlas na skutečně sotva slyšitelný šepot.
„Odhaduji však, že vůči manželskému páru nebo dvojici přátel bude méně skeptický, než k neznámému jednotlivci, jestli rozumíte,“ vysvětlil tak, proč on sám považuje za bezpečnější pro všechny strany vyslat do hradu někoho jiného, než sebe, vzhledem k tomu, že by mu nejspíš ani změna vzhledu nebyla co platná. Levirad navíc tušil, že před Phillipem by jej ani jiná podoba neskryla. Netušil - věděl.
„Pokud stále souhlasíte, můžeme přejít k dalším poznatkům,“ naklonil tázavě hlavu, jako by se chtěl ještě jednou ujistit, že jeho společníci jsou si vědomi toho, že ačkoliv tato akce nebude patřit mezi ty nejnebezpečnější, nebude to ani žádný odpolední čajový dýchánek.
„Zde je stručný nákres sídla,“ rozložil na stolku mapu schematicky znázorňující místnosti vodního hradu. Podrobně jim popsal, kde se nachází hlavní sál, kde se bude konat hlavní zábava, a dále chodby, které ze sálu vedly a kterými se dalo dostat do knihovny, Phillipovy pracovny a ložnice – tyto místnosti považoval za nejpravděpodobnější lokace jejich hledaných dokumentů. Poté se jal vysvětlovat samotnou podstatu onoho hledaného artiklu.
"Nyní k oněm... neškodným dokumentům,“ blýskl opět svým liščím úsměvem, protože se mu ono označení skutečně zalíbilo.
„Jde o to, že vám bohužel nemohu říci, o jaké konkrétní dokumenty se jedná... Může to být cokoliv... od dopisů po vyúčtování. Jde mi ale o jejich téma. A tím je Phillipův starší bratr Holgar,“ dokončil svůj popis hledaného materiálu.
„Jinými slovy,“ naklonil se ke dvojici opět o něco blíž,
„Hledám cokoliv, co se bude byť jediným slovem zmiňovat o Phillipově bratrovi... a tedy právoplatném dědici,“ odklonil se opět a čekal, jak na to zareagují jeho společníci.
Veronique
„Lady je příliš laskava,“ uklonil se opět zdvořile, nyní už ovšem méně hluboko, jako prve. Zdvořilost a dvorní etiketa si vyžadovala přijmout schovívavost dámy s povděkem, když už se mu ji podařilo nechtěně vylekat. Jakmile zmínila, že necestuje sama, nechtěl působit příliš vlezle, takže se zprvu zdálo, že tento rozhovor velmi rychle se zdvořilostmi ukončí, ale dáma projevila o jeho společnost zájem, takže se jí nakonec i představil se patřičnou úklonou a vyjádřil potěšení i ze zjištění jejího jména. Ona podotkla totéž, ačkoliv jeho jméno nepatrně zkomolila. Přemýšlel, jestli se jedná o jeden z těch skrytých náznaků povýšenosti, která se dala elegantně skrýt právě za popletením jména, nebo jestli se skutečně jednalo o malé nedorozumění. Občas si při těchto úvahách připadal trochu paranoidní, když za vším hledal skryté úskoky a narážky... nejspíš každý procházel drobnou profesní deformací. Každopádně to nechal bez povšimnutí a pokračoval se svou nabídkou, respektive žádostí.
Následně jí nabídl rámě a společně vkročili do lokálu hostince, kde si následně našli jedno z oněch separovaných sezení, kde mohli nerušeně probrat svou záležitost. Levirad objednal víno, kterým si následně společně připily.
„Pro dámu jen to nejlepší,“ naznačil úklonu hlavou,
„Tedy alespoň v rámci možností zdejší nabídky,“ dodal poté s potutelným úsměvem, protože pochopitelně existovala i lepší vína, která mohla lady Veronique někdy ochutnat, nyní si však museli vystačit s místní nabídkou.
Poté již mohl lady Veronique naznačit, o jaký problém se jedná.
„Více, než byste si mohla myslet, lady von Carstein,“ vyvedl ji z omylu s dalším zdvořilostním úsměvem,
„A zde můžete roušku falešné skromnosti s klidem odložit, dobře vím, že váš rod... není zdaleka tak obyčejný, jak tvrdíte,“ naznačil další lehkou úklonu,
„Alespoň co se povídá u Toussaintského dvora,“ mihnul se mu pod kápí opět onen lišácký úsměv, který se o pár okamžiků později o něco rozšířil, když se lady Veronique zmínila o tom, co jí může nabídnout na oplátku. Tiše se uchechtl, přiťukl si se svou společnicí, poté propletl prsty ruky opřené o stůl a oním příjemným elegantním hlasem k ní promluvil.
„Nabídkou peněz bych někoho, jako jste vy, rozhodně nechtěl urážet,“ naklonil hlavu mírně ke straně a poté se přes stůl naklonil o něco blíže k Veronique.
„Ale předpokládám, že oba dva, jakožto světaznalí lidé víme, že existují mnohem cennější artikly, než zlato...“ odmlčel se a poté šeptem dodal,
„Vědění, například,“ odklonil se zpátky a vyčkával na reakci lady von Carstein.
„Řekněme, že si o Murivelském panství potřebuji doplnit jednu informaci, která mi chybí do celkové skládačky, mám-li se vyjádřit obrazně,“ začal trochu více rozvíjet svou nabídku,
„Smím-li počítat s vaší drahocennou a laskavou pomocí tuto poslední informaci získat, byl bych více než ochoten se s vámi podělit o všechny zbývající střípky, které by vás mohly zajímat,“ dodal s potutelným úsměvem a připil si z poháru.
„Ten střípek, který chybí mně, je nějaký dokument, dopis nebo i jednoduché vyúčtování... možná však byl zničen, což by se ovšem také dalo počítat jako jistý druh informace,“ rozváděl stále dál svůj záměr,
„Ten střípek, co mi chybí, by zmiňoval Holgara Eriase de Murivel, nejstaršího syna Ernesta de Murivel a právoplatného dědice celého panství.“
Julian
„Nelze nesouhlasit,“ připustil Levirad pravdivost Julianova argumentu, že kápě nepatří mezi oděv hodný věrohodného občana. Zajímalo by jej, jestli by na to měli stejný názor například mniši nebo kněží Věčného ohně, ale to nebylo předmětem tohoto rozhovoru.
„Na druhou stranu si troufám odhadnout, že pokud byste mou maličkost považoval za obtěžujícího vandráka, dávno byste náš rozhovor ukončil, nebo mě dokonce nechal vykázat z lokálu jako obtížného hosta. Mýlím se snad?“ dodal cizinec s potutelným úsměvem. Ano, pochopitelně tak mohl Julian učinit po těchto slovech, ale Levirad tak nějak odhadoval, že tento aristokrat nebude patřit mezi ty, kteří by si nechali příležitost proklouznout mezi prsty. A kápě mohla být svým způsobem něco, co působilo tajemně a z čeho příležitost koukala. A pochopitelně mohla skrýt obličej před místními lidmi, kterým by ona tvář mohla být povědomá, ačkoliv to bylo nepravděpodobné.
„Potěšení je na mé straně,“ vyměnil si s Julianem konverzační drobnomluvu a pomalým elegantním pohybem se usadil za stolem naproti Juliana a přednesl mu podstatu svého problému a následně dodal i to, že by byl pochopitelně ochoten se revanšovat.
„Ah, nabídkou peněz bych se vás neodvažoval urážet,“ zvedl Levirad ruku v obranném gestu,
„Nicméně věřím, že existují i jiné, možná mnohem zajímavější způsoby, jakými by se dalo člověku, který má vše, revanšovat,“ pousmál se Levirad svým lišáckým úsměvem.
„Informace, například,“ ušklíbl se Levirad potutelně a nechal Juliana chvíli přemýšlet.
„Nechci se chlubit, jelikož je to vlastnost nehodna muž z vyšších vrstev, na druhou stranu falešnou skromnost považuji za daleko horší prohřešek, nemyslíte?“ zadíval se tázavě na Juliana, ale poté pokračoval v tom, co nakousl.
„Každopádně jsem tím chtěl říct, že ač na to možná nevypadám, soudě dle mého oděvu, dokáži se dostat k různým užitečným... informacím,“ naklonil se k Julianovi a dodal poslední větu šeptem. Poté se naklonil zpět dozadu a opět dal Julianovi chvíli na rozmyšlenou.
„A vaše pomoc, pane... Oh, odpusťte, přeslechl jsem vaše jméno,“ dodal Levirad omluvně a pokusil se touto zdvořilostní konverzační smyčkou dobrat Julianova jména, přestože si byl dobře vědom, že mu jej na začátku neprozradil.
„Tedy vaše pomoc by spočívala v tom,“ pokračoval Levirad, ať už mu Julian své jméno řekl nebo ne,
„že bych potřeboval, abyste se při probíhající zábavě jen na krátký okamžik porozhlédl po hradě, jestli byste nenarazil na jisté dokumenty, které by mě zajímaly,“ naznačil cizinec své záměry,
„Jediná potíž spočívá v tom, že si nejsem úplně jist, jakého charakteru by tyto listiny byly. Může se jednat o dopisy, účetní knihy, poznámky, zápis v deníku... Případně byste nemusel narazit vůbec na nic. Absence informace je taktéž informace, není-liž pravda?“ naklonil hlavu mírně na stranu a opět se na krátký okamžik odmlčel, napil se z poháru a opět šeptem pokračoval.
„Ony dokumenty, pokud by existovaly, by však měly jedno společné. Jméno staršího bratra Phillipa de Murivel. Holgara Eriase de Murivel. Právoplatného dědice,“ položil pohár opět na stůl, propletl prsty rukou a tiše spod kápě očekával Julianovu reakci.
Will(helmina)
„Jsem rád, že jsem se trefil do vašeho vkusu,“ kývl Levirad zdvořile hlavou, když dívka před ním pochválila výběr vína. Následně však podotkla, že většina lidí by zvolila kytku, pravděpodobně tím narážela na to, že se ji cizinec nejspíše pokouší zaujmout ze zcela jiného hlediska, než měl skutečně v plánu.
„Doba se mění a ženy jsou dnes stále náročnější... Tam, kde dříve stačila květina, se nyní požaduje minimálně kočár, minimálně s pohonem všech čtyř koní,“ okomentoval její poznámku na oko vážně, ale poté se rozesmál.
„Ale nyní vážně. Omlouvám se, pokud jste si můj návrh špatně vyložila. Mé úmysly jsou skutečně ryze přátelské v tom nejpřátelštějším smyslu, jestli mi správně rozumíte,“ naklonil hlavu mírně ke straně s vlídným úsměvem. Skutečně neměl v plánu onu dívku, která se mu posléze představila jako Willhelmina, dostat do postele. A to ani netušil, že pokud by skutečně chtěl a podařilo by se mu to, nejspíš by jej poté čekalo nemilé překvapení.
„Willhelmina, pěkné jméno,“ pochválil zdvořile dívčino jméno, které ona sama posléze doplnila i zdrobnělinou, nebo spíše zkráceninou.
„Ach, tak tedy Will, velmi moderní,“ kývl uznale Levirad, jelikož mužská jména, jakožto zdrobnělina těch dívčích šla v poslední době skutečně do módy.
„Potěšení je na mé straně, Will,“ uklonil se jí elegantním skloněním hlavy.
Poté přišla konečně řada na to, aby se Levir svěřil Willhelmině se svým drobným problémem... ačkoliv jej podal jako rozený obchodník a to tak, že svým způsobem on sám nabídl příležitost Willhelmině. A to možností účastnit se plesu k narozeninám Phillipa de Murivel.
Zdálo se, že dotyčná tam skutečně namířeno nemá, ačkoliv si Levirad myslel, že by mezi smetánku mohla rozhodně dobře zapadnout a nepůsobit příliš pozornosti. Na jednu stranu měla půvabnou tvář, která však nebyla natolik oslňující, aby svítila do sálu jako reklama na okázalost. Ačkoliv musel připustit, že v jejím vzhledu bylo něco... jak to nazvat... exotického? Zkrátka něco jiného, jenom stále nemohl přijít na to, co.
Cizinci poté nicméně obočí vystřelilo překvapeně vzhůru (Willhelmina to ovšem nemohla vidět, protože jeho oči byly stále skryté pod kápí, jeho pozastavení se však bylo znát i na změně jeho úsměvu), když se dívka zmínila, že je zklamaná. Jakmile však dořekla svůj dovětek, upřímně se rozesmál, takže do místnosti zasvítily perličky jeho dokonale bělostných pravidelných zubů.
„Ach ano, obávám se, že v krajkových šatičkách s křidélky bych nejspíš budil ještě menší důvěru než nyní,“ podotkl, jakmile ukočíroval svůj výbuch smíchu.
Dívka však pokračovala a Levirad jí pozorně naslouchal, přičemž občas zamyšleně přikývl.
„Ovšem,“ přikývl nakonec, jakmile dívka domluvila,
„Vaše opatrnost vás šlechtí a je znakem bystrého rozumu,“ složil jí cizinec poklonu.
„Velice mě rmoutí, že někomu tak půvabnému nenabízím tuto pozornost nezištně, ujišťuji vás však, že na oplátku žádám skutečnou maličkost, která by však v jistém okamžiku mohla slibovat drobné dobrodružství,“ objevil se mu na tváři opět onen lišácký výraz, když zmiňoval dobrodružství, protože si povšiml drobných jiskřiček v dívčiných očích, když zjistila, že by ji mohlo potkat něco nevšedního.
„Jde o to, že bych na onom hradě potřeboval získat jistou informaci. Přesněji jistý dokument. Bohužel nejsem schopen přesně říct, jakého charakteru by byl. Může to být dopis, účet, poznámka v deníku... Chtěl bych vás tedy požádat o to, abyste se v průběhu zábavy porozhlédla po jedné dvou místnostech, jestli byste něco takového nenalezla. Pokud ne, bral bych to také jako užitečnou informaci,“ naznačil rukou konejšivé gesto.
„Ony dokumenty, ať už v jakékoliv podobě, by však mělo spojovat jedno jméno – Holgar Erias de Murivel.“
