Hádankový Labyrint

[Busaraji -Bu- Ghulam]

Skupina B (Busaraji, Ahura, Amaris)

8. místnost

Tohle bylo rychlé, Zerrikánci prosvištěli hořící džunglí, vyslechli si další hádanku a prohodili pár vět, kterými se navzájem tak trochu popíchli. Jejich vůdce se nechal slyšet, že odpověď zná, ale schválně je nechá hádat. Asi to myslel trochu jinak, ale měl počítat s tím, že je s nimi Ahura. Ta totiž na nějaké mimoherní hádání nemyslela a rovnou svou odpověď vypálila do pléna. Naštěstí její odpověď byla správná a skupině se otevřeli dvě možné cesty.

Tentokrát volba další místnosti neproběhla obvyklým způsobem, kdy každý nakoukl do všech otevřených dveří a dlouze přemýšlel, která z možných místností mu je sympatická nejvíce. Z pravé místnosti k nim zavála vůně domoviny a nikdo se příliš nerozmýšlel nad touto volbou, podvědomě zamířili do pravých dveří a ty levé je nechali chladnými. Oproti tomu, Buova nová společnice, kryska, to vůbec neřešila. Cikcak obíhala středem místnosti, čmuchala podlahu a když se zarazila u něčích nohou, ňufla botu a zas si to šinula náhodným směrem jinam. Teprve když dvounožci vyrazili dále, zapištěla a zběsile se rozběhla za nimi.

Když vstoupili, zjistili, že se možná příliš unáhlili, prvotní vjemy ustoupily a teď když byli uvnitř uvědomovali si, že ačkoliv stále ve vzduchu cítili domovinu, byly tam i nějaké další vůně, které tam nepatřily. Přesto, přinejmenším Busaraji té volby nelitoval, místnost ho svým vzhledem vcelku uchvátila. Nedostal však možnost více se vzhledem zabývat či litovat nad tímto výběrem. Ze zamyšlení ho vytrhlo zadání další hádanky.

Přemýšlení nad odpovědí | +

I tuto hádanku Bu znal, určitě už ji slyšel nebo na ni narazil v nějakých textech. Určitě znal i správnou odpověď, ale teď když ji potřeboval, tak nenacházel. Korzoval po obvodu místnosti, přemýšlel nahlas, ale odpovědi se na a ne dobrat. { Co mi kdo může darovat a dá mi to buď v páru a nebo více, protože samo o sobě by to bylo k ničemu? Nějaké zvíře? Nějaké mince? Křesadlo a troud? Boty? Ne, ne, ne…} Napadaly ho různé kombinace nástrojů, zvířat i dalších předmětů, avšak on s tím nebyl spokojen a začínal se v tom pomalu utápět.

{ Tohle ne, tohle nikam nevede. Točím se v kruzích. } Uvědomil si Zerrikánec, že zůstal zaseknutý v jednom myšlenkovém pochodu a nedokázal se od něho odpoutat. Rozhlédl se po svých společnících, zaposluchal se do jejich teorií a po krátké výměně poznatků pochopil, že ani oni si s rébusem příliš rady nevědí. Musíme začít znovu, z čistým stolem, úplně od začátku, uchopit to z jiné strany. Chce to úplně pozměnit tok myšlenek. Pomyslel si a rychle přešel k tomu, v čem ho hádankář svým zadáním tak hrubě přerušil. Rozhlédl se po stěnách, lucernou zblízka posvítil na dlaždice a dlaní přejel po jejich povrchu. { Není to sice jako naše honosné chrámy, ale vlastně by docela mohla být kaple zasvěcená dračím bohům. Nemyslíte? Já vím, něco tomu chybí… } Otázal se ostatních a ať už mu odpověděli jakkoliv, vybalil hliněné figurky svých patronů, rozestavil je po obvodu místnosti a uprostřed zapálil kahan s kadidlem.

{ Co kdybychom se pomodlili? } Navrhl jim, sám se posadil poblíž kahanu, přivřel oči a aniž by čekal na nějakou odpověď, začal polohlasně drmolit své modlitby. Chtěl poděkovat Zerrikantermentovi, za to jak jim pomohl spálit džungli. Saesenthessis, která je vedla v boji. Villentretenmerthovi za jeho moudrost. Kethullis, s jejíž pomocí získali pomocníka v podobě přerostlé krysy. Ocvistovi, který brány své záhrobní říše nechával stále pevně uzavřené. A k těm dalším se ani nedostal… Ať se kněz snažil do modlitby ponořit sebevíc, nedokázal se odprostit od problému, který zde řešili a ten mu narušoval soustředění. Mlel páté přes deváté, znělo to zmateně, chyběla tomu nějaká jednotná kostra.

Abdi takhle Bua neznal. Sice byl svědkem některých rituálů a modliteb, které nepřinesly kýžený efekt, ale takové už to s bohy bylo. Nebyli všelékem na rozmary smrtelníků a mnohé žádosti splnili po svém nebo je odmítli úplně. Tohle bylo jiné, Abdi poznal, že Bu není ve své kůži, slyšel to, jeho slova zněla jak kdyby se modlil Tamati nebo jiné děcko. Aby toho nebylo málo, odněkud ze stínu přiběhl krysák či krysice - nikdo doposud nezjišťoval, co je vlastně zač - a se zuřivým pištěním začal pobíhat okolo Bua a dobývat se pod jeho hábit a do jeho brašny.

A tak Abdi, aby ceremonii ‘zachránil’, alespoň zkusil svého učitele trochu navést, přidal pár vlastních slov k modlitbě, tu a tam něco doplnil, na pár vět si vzal slovo, dělal co mohl, a snad se mu to tak trochu zadařilo. Přesto to všechno Busaraji nakonec na tento pokus rezignoval. Cítil, že to není ono, styděl se za svůj výkon a nechtěl se dále rouhat. Zamumlal nějakou omluvu, stěží říct zda ke svým bohům a nebo společníkům a tím své snažení ukončil.

Nakonec čapl krysu za kožich na krku, zvedl ji proti obličeji a zamračil se na ni. Pak ji opět něžně položil na podlahu a mlčky si pobalil své rituální fidlátka a konečně zase promluvil. { Asi bychom se měli vrátit k záhadě této místnosti. } S tím se zase ponořil do luštění, a ačkoliv si to původně neuvědomoval, modlitba mu zřejmě trochu pomohla přerovnat své myšlenky.

Další várka přemýšlení | +

{ A co když to je něco méně hmatatelného? } Nadhodil jiný směr uvažování a vydal se po něm. Co mi kdo takhle může dát? Výhružku? Pochvalu? Záminku? Podněť k úvahám? { Ne, ne, ne…hmmm možnosti? } Zamrmlal si polohlasem, než se zas ponořil do svých myšlenek. Možnosti přeci buď mám a nebo nemám, ty mi nikdo nedává. Možnost výběru? Začínal se Bu blížit tím správným směrem, chtěl to říct nahlas, ale nedařilo se mu správně zformulovat, to co měl na jazyku.

V tom se ozvala Ahura. Měla také jeden nápad a byla blízko tomu, jak uvažoval i Busaraji. Ten nad jejími nástřely nejprve zavrtěl hlavou. { Cože? Hmm… ne. Taky tímhle směrem přemýšlím, ale ne. To se mi nezdá. Něco, nevím co, mi tam chybí. } Zaklínačka mezitím dala do pléna pár dalších nápadů, mírně pozměněných tvarů až nakonec stále nejistý Bu pokýval hlavou. { Vlastně máš pravdu. To by mohlo být ono. Tak do toho. } Vyzval ji pokynutím ruky kamsi ke stropu, ať svůj návrh vyřkne s definitivní platností.


Mimo herně:
Jen tak orientačně, jak dobře se Bu koncentruje na modlení (víra +1, vůle +2, meditace +1)

Busaraji -Bu- Ghulam hodil/a 4d6 a součet kostek je 8:
1, 3, 2, 2

Zvládne Abdi ten provar napravit? (víra +1)

Busaraji -Bu- Ghulam hodil/a 1d6 a součet kostek je 3:
3

[Ahura]

Skupina B (Busaraji, Ahura, Amaris)

8. místnost

Ahuře se také nejvíc líbila místnost s vůní domoviny a na chvilku se ji po Zerrikánii zastesklo, avšak ne na dlouho po chvilce začala přemýšlet nad hádankou, kterou jim dal známý hlas. Mručela si něco pro sebe a krčila čelo, jak usilovně přemýšlela, chodila po místnosti a kousala se do rtu jako by ji to mělo pomoci z přemýšlením. Málem se srazila s Buem, kterého napadlo to samé. Ahura sykla, když ji svým brbláním Bu rušil a přetrhával myšlenky.
Ahura se zastavila a opřela se o zeď, zahleděla se na krysku a v myšlenkách přemýšlela nad onou záhadnou hádankou. Založila si ruce na prsa a s přivřenýma očima přemýšlela, skoro to vypadá, že pospává. Buova slova vnímala z dálky, uzavřela se proti okolním ruchům a z její ulity ji dostala až slova o modlitbách. To procitla a přikývla. {Proč ne, třeba nám draci pomohou.} Dám mu chvilku na modlení a potom si budu zase lámat hlavu hádankou.

Buovi se nevedlo ani v modlitbách, jeho litanie byly zmatečné a nedávaly hlavu ani patu, po očku sledovala Abdiho a krčila rameny. Byla ráda za Abdiho pomoc a za to, že jej v tom nenechal.
Po modlitbě, která nedopadla nijak valně se opět dohadovali nad tím co to může být, Ahura si stála potom za tím, že je to její volba. Když ji dal Bu šanci, aby ji vyřkla, nedala si moc na čas.

| +

{Je to VOLBA.}

Na poslední slovo dala důraz.

[Varren]

Skupina S

Rianne brebentila a brebentila. Když se začala zajímat o to, jestli by si taky náhodou nemohla vydělat nějaké prachy na nebohém vynálezci, trpaslík se jen pousmál. Nepřiznal jí to, že měl toho dotyčného celkem rád a v životě by ho nepodrobil takovému nedobrovolnému přívalu slov. Jen se n ani mile usmál a prohlásil: “Jste hodná, slečno, že se nabízíte, ale ne, nepotřebuje. Ale poptám se vám na univerzitě.”
Vychovaně posléze projevil zájem o to, kde se taková zaklínačka může dostat ke klavíru, a dostal víc, než by čekal. Poslouchal tak na jedno ucho a při tom přemýšlel nad tím, že bylo zajímavé, jak působily mutace na každého zaklínače jinak. Silas nebyl fyzicky schopný cítit opravdovou lítost a svým způsobem ho to trápilo, protože nevěděl, že je něco špatně a nedokázal se vymotat z bludiště osobních vztahů. Elfí zaklínačka vedle něj podle všeho zoufale toužila po spojení s okolním světem, ale při své touze se bratřit s každým až příliš tlačila na pilu, nedokázala dát druhým prostor a tím je i své snahy dusila. Kdyby dokázala byť jen trošku přibrzdit a naslouchat, možná by nemusela tak zoufale usilovat o porozumění, protože by přes tu lavinu slov dokonce zaslechla na své otázky i odpověď. On se s odpovídáním ani nenamáhal, protože než mu dala Rianne příležitost odpovědět, začala dokonce i zpívat. Vzhledem k tomu, že na hradišti učitele zpěvu rozhodně neměli, Varren jen tiše trpěl.
A snad jako by byl Riannin zpěv na onu místnost taky moc, dostali se z ní jen tak tak, protože se zřítil strop. Některé trpaslice dokázaly zpěvem rozrezonovat skálu… tohle bylo asi něco na stejném základu. Že by další výhoda zaklínačských mutací?

Skupina S + H1 + vejce

Myslel si, že snad už budou moci místnost s obrazci nechat za sebou, ale nakonec se tam museli vrátit, protože ta další byla slepou uličkou. Zvolili si jiné dveře a pak měl pocit, že snad oslepl on sám. Temnota převalující se v místnosti jako by kouzlem užírala světlo vycházející z lampy, kterou ještě stále nepustil z ruky.
A jak se zdálo, narazili zde na další nešťastnici… to měl hotový harém ostrých bab kolem sebe. Druhá elfka do foroty… a byla mu odněkud povědomá. A ten pocit byl vzájemný. „Hmmm,“ prohlásil zamyšleně. „Nápodobně.“ A podrbal se na chmýří na bradě. Jako kůzle zalezlé až do nejzazšího kouta temné stodoly, tam někde se skrývala její pravá identita. Musel se s ní setkat už dost dávno.
Byl ale rád, že jim nabídla řešení a nemuseli nad ním dlouze hloubat.
Postavil se vedle Freyi, na opačnou stranu než elfka a sundal ze zad kuši. Možná v té tmě moc neuvidí, aby mohl mířit na dálku, ale jako kyj poslouží dobře.
Když ještě tmavovláska elfího původu sdělila ostatním své jméno, chvíli si ho mrmlal pod nosem jako mantru. „Irviel, Irviel, Irviel...“ nedalo mu to. Ale pak se vítězoslavně uchechtl. „Jo, tahle Irviel… dáma, co dokázala zloděje obrat o kazajku! Na dobré příběhy nezapomínám!“ prohlásil spokojeně. „Mimochodem, já jsem Varren, slečno, chápu, že už je to nějaká doba.“ Taková doba, že mu úplně vypadlo, že by si ho nemusela pamatovat nejen kvůli tomu, že jí vypadl z paměti, ale také proto, že se tehdy dosti posilňovala vínem.
„Tak jdeme na to, snad nám bude štěstěna nakloněna…“ povzdechl si, pevně sevřel kuši a odhodlaně se zadíval do temnoty.
A pokud vykročili, pokusil se nějakého letícího běsa majznout kuší.

Mimo herně:
Mácháme kuší jako kyjem a bráníme vejce

Varren hodil/a 3d6 a součet kostek je 4:
1, 2, 1

To samé podruhé, ale s lampou
Zručnost

Varren hodil/a 3d6 a součet kostek je 15:
6, 6, 3

[William Gavin]

H2

Will vytřeštil oči, když se otevřely dveře potom co si tipnul odpověď. "Zajímavý." Protáhl pomalu a zaváhal. Vlevo nebo vpravo? Zaklínačka zdálo se taky váhala. Nakonec pokrčil rameny a nakoukl do místnosti napravo. Předtím pak polohlasem prohlásil něco jako: "Děkuji?" Připadal si hloupě, protože vlastně mluvil do prázdna a na něco co si s ním hrálo, ale zase byl jako rád, že se mohl podívat dál a třeba bude blíž k východu. Ta místnost proti předchozí byla nevyzdobená což byla škoda, ale stejně by mnohem víc než vyzdobenou síň uvítal právě ten východ. Stejně jako tamta i tahle místnost byla prostorná. Will se vydal dál aniž by čekal zradu v podobě dlaždic. Jenže jakmile na tu první stoupnul (a jako první to byl trojúhelník) objevilo se jasně červené světlo. Will vyjekl, ne bolestí, ale překvapením a vrávoravě udělal dva kroky zpět, ale pořád byl na tom správném poli. "Co to-" Vyjeveně zíral jak se dlaždice rozzářila, ale pak pohasla a probliklo červené světlo. Udělal krok jinam, protože tohle bylo divné, povedlo se mu stoupnout na hvězdu a v tu chvíli ho neminulo fialové světlo, ale i tahle dlaždice pak začala blikat. Willovo srdce tlouklo jako splašené, prostě tohle nečekal. Polkl a změřil si podlahu pozorněji. Celá byla poseta znaky. Udělají... to samé i ostatní? Co takhle tamhle? List. "Zelenou... máme v erbu." Napadlo ho mimoděk a tak si na dlaždici zkusil stoupnout. Ale místo zelené prokmitla černá a pak začala blikat. Tohle je špatně. Jenže jaký vybrat? Rostla v něm zvědavost vyzkoušet prostě všechny, barvy měl rád a tohle (až na to blikání potom) se mi celkem líbilo. Nejblíž byl ovál. Willa zalilo příjemné zlatavé světlo, ale ani to netrvalo nijak dlouze. Zazářila jasně červená a Will se zamračil. Ale neměl moc času nad tím dumat protože pak se objevily první problémy.

Toto bude později

| +

"Co takhle..." A dupnul si na znak, který mu nejvíc připomínal papírového draka z dětství. Tentokrát to byla bílá barva, ale i ta blikala. Takže nic. Zamyšleně si prohrábl vlasy na zátylku. Dívat se na věci ne racionálně, ale srdcem. Zaváhal ale pak se s pokrčením ramen přesunul na znak srdce, který se rozzářil modře jako nebesa. A s ním i celá jeho postava. Will zmateně hleděl na svoje ruce, které byly zdánlivě obalené stejným světlem. Tohle byla krásná odměna za správný odhad. Jen nevěděl že za ty špatné má přijít trest...

Lukostřelba
Mimo herně:

William Gavin hodil/a 3d6 a součet kostek je 7:
4, 2, 1

a ještě jednou pokus

William Gavin hodil/a 3d6 a součet kostek je 12:
5, 3, 4

[Rianne]

Skupina S + H1

Šla kupodivu trochu ticho za Varrenem a Freyjou. Od doby, kdy si z ní vystřelovali ty zatracené světýlka, že je pro všechny kříž byla uražená jak malé děcko. Takže šla za nima a nevšímala si té temnoty, alespoň na moment. Když se zavřeli dveře a Freyja se jala je varovat. Tak si jen povzdychla. "To je snad jasné v každé zatracené místnosti a.. Hele, já tě fakt nevidím. Já nevidím vůbec nic.. To je.. Hej! Něco tu asi fakt je. Medailon škube jako blázen a nějakej vlk to není." Řekne k Freyje, respektive k místu, kde jí slyšela. Opatrně našlapovala, zatímco postupovala. Medailon cukal jak zběsilej, takže na něj se nemohla moc spoléhat. "Nemůže být ta tma zatracené kouzlo? Nemůže někdo z vás být mág? Protože. Sakra! Něco tu je! Na něco jsem šlápla!" Vyhrkne, když omylem šlápne Varrenovi na nohu a jak to udělala během pohybu dopředu, tak jí noha sklouzla po jeho botě a špatně došlápla a v tom okamžiku se dostala na zem se žuchnutím, kotrmelcem, až seděla na zemi na zadku. Pak ale nasaje vzduch a poznala, že ten poblíž byl jen Varren dle jeho vůně. "Eh.. Pardon. Já myslela, že to je.. Eh, to je jedno. Dělejme, že se nic nestalo." Zabrblá jen k omluvě.

Po nějaké chvíli se ale začalo objevovat jakési světlo. Rianne se zvedla a pozorovala dění z toho, co dokázala vidět. "Fakt, až najdu toho, kdo tohle vytvořil, tak.." Zabručí a pokračuje. Cestou nalezli vejce a po chvíli další zatoulanou. A měla elfské jméno. Rianne div radostně neposkočila. ~No to je u dryády perfektní! Další elfka kolegyně! Já jsem Rianne, Elfka, zaklínačka, kočka a bohužel jsem se tu dostala, když mě přeskočil králík, kterého jsem se snažila chytit.. A pak tu skončila s touhle nádherou.~ Ukáže palcem na Freyju, ale jestli si toho kdokoliv v té tmě mohl všimnout, to byla otázka. Pak se podívala na Varrena. "Ona je zlodějka? Celkem užitečné povolání, jen co je pravda." Zakření se.
Chvíli tedy poslouchá Irviel ohledně vejce a pak jí to dojde. Tedy krom toho, že měla hlad a měla chuť ho rozklepnout a sbaštit. Ale taky to, co by mohla udělat s předmětem doličným. "A já hlasuju pro to, abychom to vejce vzali s sebou a kdokoliv, kdokoliv kdo jen vymyslel tuto naprostou gnómovinu, že bude fajn mít tu bludiště s takovýma hovadinama, tak mu to vejce narvem tam, kam slunce nesvítí co vy na to? Bude jak světluška!" Zahihňá se při té představě. Pak ale ustaraně se podívá na amulet, který jel jak fretka na fisstechu. "Jo, definitivně je to magie a čárovina. Tak jdem na to." Zabrblá a vytáhne teda své dýky. Jak Freyja hodlala chránit štítem a Varren kyjem, tak proč ne Rianne svým vybavením. Počkala si, až nějaká můra, co proletěla poblíž si chtěla zničit vajíčko a tak se po něm ohnala vším, co měla k dispozici. Obratností a dýkami.

Mimo herně:
Odrážení můr:
Obratnost 4 + dýky 4 + talent

Rianne hodil/a 9d6 a součet kostek je 33:
2, 4, 2, 2, 5, 4, 6, 3, 5

Mimo herně:
Odrážení můr 2:
Znamení Igni - Znamení 2

Rianne hodil/a 2d6 a součet kostek je 8:
2, 6

[Belan]

Skupina B (Busaraji, Ahura)

Po této odpovědi cítíte, že nastala nějaká změna. Jako by se někde něco pohnulo, ale už je to pryč. Ozve se známé cvaknutí dveří, ale jakmile se podíváte na dveře, kterými máte pokračovat, tak vypadají náhle o něco větší. Už tam nejsou dveře, ale masivně vypadající vrata, která jsou pootevřená. Jakmile se do nic opřete a očekáváte velký odpor, protože jsou skutečně masivní tak nenarazíte téměř na žádný. Otevírají se velmi lehce. Jakmile vejdete dovnitř, tak se za vámi zabouchnou.
V ohromné místnosti před vámi váš zrak upoutají monstra, co Ahuře připomínají chrliče. Jsou tu dva a jsou hodně mohutní. Jeden drží svoji utrženou ruku a mává jí jako kyjem, druhý prostě běží. Nejsou tam sami. Je tam s nimi několik velkých hliněných golemů a vypadá to, že spolu obě skupiny zápasí. Golem zápasící s Kyjáčkem ho sice uchopil za hlavu, ale za to byl rukou přeražen v půli. Hlína se ale Kyjáčka nepustila a visí mu dále na hlavě, ten kvůli tomu zuřivá mává rukou po okolí. Druhý chrlič, ten, co na vás běží, se s náhlým plesknutím zpomalil, jak vběhl do náhle se objevivší stěně hlíny před ním. Hlína se k němu přilepila, ale pořád se řítí dále kupředu. Nevypadá to, že by přes tu hlínu něco viděl, ale ví, kde jste stáli a stačí mu běžet rovně, aby vás zadupal do země.
Zpátky to očividně nejde, ale na druhé straně vidíte dveře. Tím směrem taky mávne chapadlo toho, co dříve býval spodek golema a potom důkladně zadupe. Kyjáček zařve, otočí se tím směrem a rozeběhne se, zuřivě mávajíce rukou.

Po hodech pokračování:

Bylo moudré využít úsloví, že když se dva perou, třetí se směje. Dokud se monstra a golemové bijí mezi sebou, mělo by být jednoduché proběhnout ke dveřím na druhé straně. A to rychle. Snadno také poznali, že i když jsou chrliči dočasně oslepení, pořád se zvládají orientovat minimálně sluchem. Toho se rozhodli všichni využít. Ať už házením kamenných trosek místnosti, střílením šípů nebo jen klepáním oštěpem o zeď vzniklo tolik různých hluků, že Kyjáček byl zcela zmatený, kam se má vrhnout prvně. Chrlič takový problém neměl, protože ten měl problém zastavit v tom svém rozběhu. Docela tvrdě vrazil do stěny, až se místnost otřásla. Kyjáček sice začal máchat zuřivě rukou, ale naštěstí se snažil spíše zaplácnout něco do podlahy a minul uskakující Ahuru jen o kousek.
Vydal naštvaný řev a mlátil o to zuřivěji. Chrlič se vzpamatoval z nárazu a protože většina hluků byla na druhé straně místnosti, rozeběhl se tam. Golem ho dokázal jen trochu odklonit, ale to úplně stačilo, aby se srazil s Kyjáčkem a oba se svalili na zem, kde se do nich zamíchali golemové.
Přede dveřmi, co jsou zase jako vrata na vás čeká malý golemek, co na vás mává a naznačuje, že máte spěchat. Rozhodně znáte důvod, protože se ozve zuřivý řev z chumlu, jak se Chrlič osvobodil. Golemek vám pomáhá otevřít dveře a jakmile jimi projdete, začne je zavírat. Právě včas, protože Chrlič se vyhrabal z toho chumlu končetin a hlíny a rozeběhl se za vámi. Naštěstí příliš pozdě, takže jeho naběhnutí jen prudce zabouchne dveře, až vám zaduní i zuby.



Skupina H1S (Varren, Rianne, Freya, Irviel)

Proběhlo zdravení i výměna informací. Všichni se shodli, že to zkusí společně, když jim Irviel řekla informace o této místnosti. Vejce opět skončilo v plášti a nesla jen Irviel. Ostatní se připravili na… něco. Můry. Všichni si pod tím asi představili něco jiného a podle toho se zachovali. Nejspíše nic je nedokázalo připravit na to, co je čekalo doopravdy.
Jakmile vkročili na mostek, který se formoval kousek před Irviel, můry se objevily. Mnohá hejna červených teček, jejich oček, se na Irviel vrhla ze všech stran stejně, jako se můry vrhají do plamene. Freyja zjistila, že plácnutí štítem hejnu moc neudělá, ale aspoň ho odhodí bokem. Taky se ta hejna chovají jako celek, takže žádné opuštěné můry, vždy letí celý roj. Varren se pokoušel pokoušel je zahnat pomocí své věrné kuše, jako kyjem a to se mu téměř stalo osudným. Rozmáchl se, aby jeden roj odhodil, šlápl do díry a už se řítil vstříc temnotě pod mostem. Rianne se pokoušela hejna sekat dýkami s nevelkým úspěchem. Připadalo jí, jako by sekala do letícího polštáře. Irviel také nezahálela a zkoušela se můrám alespoň vyhýbat, ale bylo to marné. Hejno, co se stalo osudné Varrenovi se k ní přiblížilo zezadu a pak už neměla šanci uhnout. Vejce se opět rozpadlo.
Najednou zase všichni stáli zpět u kraje propasti. Jen Varren dopadl z malé výšky na záda, ale nic se mu nestalo. Vejce bylo zpět na podstavci. Takže po zorientování a diskuzi ohledně strategie byl čas na nový pokus. Teď už všichni věděli, co je čeká a co s tím zkusí udělat. Irviel bude dál dělat nosiče, však je to její kabát. Freyja se držela štítu, který minule fungoval. Varren vyměnil kuši za lucernu. Ta ho aspoň nepřeváří, kdyby máchnul moc. Rianne uklidila dýky a vypadlo to, že všem ukáže vzorek zaklínačské magie, ne té s mečem, té magické.
Most se začal tvořit, tak na něj všichni vykročili a jistě si dávali věší pozor na cestu pod nohama. Freyjin štít fungoval ještě lépe jak předtím, když už teď věděla, jak se do hejna trefovat. Rianne se pustila do kouzlení Igni ve snaze můry zničit plamenem. Zamýšlený účinek to ale nemělo. Mělo to jiný efekt na hejna. Vlastně skoro na všechny. Plamen se objevil vždy jen na krátký moment, než ho magie místnosti zhasla, ale můry pokračovaly po několik vteřin k tomu místu. Ukázalo se, že plamen přichází pouze o světlo, ale plamen tam je po dobu držení znamení. Jakmile se probraly z omámení plamenem, opět zamířily k Irviel. Ne všechny můry se nechaly zlákat znamením Igni. Některé totiž zlákal Varren svojí lucernou. Z počátku také vůbec nesvítila, ale některé můry lákala do pasti poblíž, kdy je náhlý úder lucernou zcela zamotal a trvalo jim se vzpamatovat. Zdálo se, že čím více se na to Varren soustředí, tím více lucerna svítí. Most se tvořil jen kolem Irviel, ale jeho lucerna lákala okolní hejna čím dál tím lépe.
Společně se jim podařilo přejít mostek přes temnotu a nastala otázka, co teď. Tak daleko se ještě nikdo nedostal. Modrý podstavec vypadal jako dobré místo, kam složit vejce. Jen ho dostat z pláště na podstavec, protože pokud na něj někdo sáhnul rukou, vejce se rozpadlo a cesta je čekala ještě jednou. Jakmile bylo vejce na modrém podstavci, postupně začínalo zářit silněji a silněji. Jakmile jste si zvykli na světlo, viděli jste kamennou stěnu i podlahu a před vámi dvoje dveře.
Pravé otevřenější než levé. Po nahlédnutí by vám Irviel určitě řekla, že ty levé nejsou ty pravé. Anebo jsou, záleží, kam míříte.
Určitě zamíříte správně do těch pravých a budete prozkoumávat další neznámé místnosti. Snad hádám správně.

Tato místnost je kulatá, kamenné stěny, dřevěná podlaha a nad vámi jsou vidět trám a naich plochá prkna. Před vámi jsou zatočené schody dolů, které ale brzy končí kamennou zdí. Hned vedle vás jsou schody vzhůru, které také nikam nevedou, jako by byly zakryty stropem. Nejsou tu žádná okna, a byla by tu docela tma, kdyby Varrenova lucerna opět neosvětlovala okolí. Ve stěnách jsou vyhořelé pochodně. Místnost není prázdná, spíše urychleně vyprázdněná. Zbylo zde několik stojanů a znalí by mohli správně tipovat, že byly na zbraně. Luky, toulce, štíty, brnění či meče. Teď tu z nich zbyl pouze jeden zlomený luk pod jedním ze stojanů. Dveře jsou po levé i pravé straně. Také se ozve hádanka.

“Kroužím, kroužím, stále v kruhu, přitom stále kupředu. Nikdy si nestěžuji, nezáleží, kam mě zavedou.“




Skupina H2 (William, Eleonor)

Mimo herně:
Řešení rébusu nebylo nakonec tak složité. Stačilo jen uhodnout který symbol náleží komu. Jakmile Will zjistil, co šlápnutí obnáší, skoro se radoval. Radovat se přestal, když zjistil, co je daní zy ta barvy. Problém nastal po čtvrtém neúspěšném pokusu, kdy se symbol červeně rozsvítil a zhasnul. Ze země se nafoukly dvě hliněné bubliny, které se rychle zformovaly v hliněné golemy. Lidem asi po kolena. Očividně si ty špatné odpovědi vzali osobně a rozhodli se konat. Oba se rozešli na Willa. Možná mu chtějí nabídnout místní pohostinnost ve formě čaje, ale to asi nebude riskovat a raději začal střílet první. První šíp proti pálené hlíně nesvedl nic moc než se odrazit, stejně jako další v panice vystřelené. Will na ně byl naštěstí příliš rychlý, takže pokud potřeboval, mohl jim utéci. Postupně přišel na to, že zastavení a přesná střelba asi budou lepší a jeden náhodný šíp zaseklý v kloubu golema mu mohl napovědět, kam mířit…


Skupina P (Julian)

Timeya i Julian se pustili do řešení rébusu, kterým je trápila tato místnost. Juliana po chvíli přemýšlení napadlo, že číselný kód by mohl být někde napsán a z toho ho napadlo, že by se mohl podívat i po tom logu, co bylo vedle těch druhých dveří. Už se o toto prozření chtěl podělit když ho zasáhla magická vlna, jako před chvílí, když vešli do vedlejší místnosti. Jakmile nevolnost pominula a on se rozhlédl, tak zjistil, že následky byla stejné. V místnosti byl sám. Timeya zmizela. Nezbylo mu než se odtam dostat svépomocí. Kód nebo logo, to je oč tu běží.
Julian se rozhodl, že prvně se pokusí získat něco s tím logem. Když už teď věděl, co má hledat, tak v hemžení zahlédl několik věcí s tím logem. Pak to konečně zahlédl v plné kráse. Byla to malá destička s tím logem na obou stranách. Jakmile je začal hledat, tak je najednou viděl všude okolo, ale jako naschvál těsně mimo dosah. Začal lovit jednu, další byla blíže a pak zase jiná barva. Nakonec se mu podařilo ukořistit bílou kartu.
Ukázal ji dveřím jako nějaký důkaz soudu, ale nic se nestalo. Žádné množství mávání, třepání, klepání ani lomcování za kliku dveře neotevřelo. Ani rána pěstí by s dveřmi nic neudělala. Neochotně pustil kartu, která spadla na zem, kde se pomalu hemžila. Jakmile se Julian zamyslel, čím Timeya otevřela minulé dveře, začalo mu to dávat smysl. Tentokrát se pustil do lovu jiné karty, tentokrát žluté barvy. Do jedné se zapíchnul pohledem a skoro se snažil nemrkat, aby mu nezmizela z dohledu. Po chvíli pronásledování přes místnost a ostatní objekty se mu podařilo ji dohnat a po dalším snažení i uchopit.
Ovšem i s touto kartou mohl mávat jak prošlým povolením k vjezdu, mělo to asi stejný účinek. Podobně jako mávání obrázku před slepcem to nikam nevedlo. Dveře zůstávaly zavřené. Ani poklepání na kliku nepomohlo. Až jak se opřel o dveře, že si musí sednout, protože mu momentálně došly nápady jak dále, se dveře prudce otevřely ven, do další místnosti.
Jakmile překročil práh, tak se mu karta vytrhla z prstů, ale to už ho asi netrápilo. Místnost byla za ním a ta nová vypadala mnohem lépe. Tato místnost byla čtvercová, vyložená hlazeným andezitem od podlahy po strop. Každá stěna měla dvoje dveře. Středu místnosti kralovala kaskádová fontána. Také se ozval hlas v hlavě, který mu nejspíše zcela nechyběl.

“Mám města, ale ne domy. Mám hory, ale ne stromy. Mám řeky, ale ne ryby. Znám historii i lidské chyby.“

[Julian de Carnste]

Co se týkalo hádanky a odpovídání, dokonce i návrat, přišla ona podivná vlna magie, takhle bylo harší než ta předtím, dost nepříjemná jako kdyby snad i schválně... Bylo mu z ní fyzicky nepříjemně a nevolno... když pak zvedl hlavu Julian zjistil, že osaměl... Dalo by se říci, že se necítil moc komfortně jak s tím, že ostatní to kamsi přeneslo a on zůstal tady, tak s tím, že ta magie mu dělala až zle. Hlavní ale bylo nepropadat panice, to mohl i později, ideálně až bude venku.
Obrázek trojúhelníku s kolečkem a půl kolečky mu toho moc neříkal... možná by s trochou snahy i přišel na to, že se jedná o věž, ale proč od ní jdou čáry? Možná snad něco s množstvím trojúhelníků na ní, ale on byl ten poslední, kdo by dovedl podobné nekonvenční legrácky chápat. Všechno to harampádí na podlaze mu nepřišlo o nic moc užitečnější, ale co se dá dělat?
Zamyšleně se podíval okolo sebe. Bylo mnohem nepříjemnější tu být sám... ale na stranu druhou také se s tím dalo pracovat. Snažil se přemoci pocit úzkosti tím, že zjistí, co tu je za krámy.
Pokud by se ten zámek odemykal číslem - což byla poměrně zajímavá a odvážná myšlenka, možná... si to číslo někdo zapsal? Přišlo mu, že vymýšlí nesmysly a spíše si staví vzdušné zámky - už jen s tím, že ty dveře by snad mohly jít otevřít. Vzhledem k množství barev a magickému mizení lidí kolem...
Každá myšlenka musela být řádně prozkoumána a ozkoušena, jinak se odtud nedostane. Hledání nebylo zrovna snadné... Snažil se najít cokoli, co by bylo alespoň trochu zajímavé a snad by to mohlo nějak pomoci... když si všiml, že kousek od ruky je podobný symbol jako na dveřích... i když takhle z jiného úhlu mu to začalo více a více připomínat molo a vlny na vodě... jen tu kartu ještě musel chytit.
Bílá byla ta, co upoutala jeho pozornost, ale tyhle mršky byly jako živé ryby. Dalo dost zabrat než to chytil. Vítězně pak vytáhl kartu a zamával s tím... no nic se nestalo.
Jistý úsměv z jeho tváře zmizel a naradil ho velmi nespokojený úšklebek...
"To si snad dělá...!" nejhorší na tom bylo, že ho nezastavilo to, že ta karta je na dvě věci, ani to, že nechce mluvit sprostě... ale to, že ho nenapadl dostatečně adekvátní výraz a nadávky mu přišly slabé.
Až moc slabé an to jak ho to začínalo vytáčet.
Nádech - výdech, musel jet dál! Když nešla bílá... třeba by tak bylo něco v barvě dveří?
No nebylo to zrovna snadné najít... Julian si jen nerad uvědomoval kolik mu vlastně je, ale nyní si přišel nejméně 2x tak starší. A proč, že hledal žlutou kartu? Docházely mu nápady, to za prvé a za druhé, barva dveří k barvě karty... Pravděpodobnost úspěchu mu přišla už teď mizivá... Možná jestě menší než to, ale byly to zatím ověřené postupy a těch se bylo dobré držet. To, že to zprvu bylo zcela k ničemu, to nebylo překvapení. Juliana až zarazil ale materiál, ze kterého to bylo. Byl lehoučký, ale příjemný na dotek. Byl hladký jako dobře vyleštěný kus kovu, ale nebyl tak chladný, spíše po chvilce jako kdyby sám trochu hřál a nebo se zahřál ja tu správnou teplotu?
Přistoupil ke dveřím. Karty se mu už z principu nechtělo vzdávat. Taky ji ulovit nebyl žádný med!
Když se zkusil do dveří opřít, povolily!
A on vešel, (nebo spíše vklopýtal), do další místnosti.
" Alespoň něco." zabručel si pro sebe, když uviděl, novější místnost a uslyšel hádanku.
Nejprve se s klidem prošel po místnosti a zzvědavě okukoval ten kámen. Na jednu stranu to byl prostě jeden z těch šutrů... ale na stranu druhou to mělo podivně estetický dojem a byla tam krásná fontána. Pokud by v ní snad byla voda, uvažoval by chvilku nad osvěžením se v ní.

| +

Trvalo pár chvil než se zamyslel. Co to mohlo být? Města ale ne domy? Snad nákresy? Ale tam domy jsou? Řeky bez ryb? - Buď hodně chudý kraj a nebo kresba... ale na těch bývají domy vidět a někdy i ty ryby... Vzpomněl si na tu ohromnou mapu, co měl kdysi v pracovně. Tam byla města...
" Mapa." zkusil vyslovit nahlas a čekal, co se bude dít.

I když pokud by se jeho někdo ptal do jakých dveří - Levá je ta pravá strana.

[Ahura]

Labyrint - 9.místnost

Ahura a Bu

Ahura vletěla do místnosti, a uprostřed dalšího kroku s rozhodla zastavit, přimáčkla se ke zdi a sledovala scenérii před sebou. Zastavila i ostatní zerrikánce a dala si prst na ústa. {Zkusíme to bez boje, jsou zaměstnání sami sebou, tak proč upozorňovat na sebe. Posbírejte kamínky a házej te je do různých koutů, abysme je zmátli a oni po nás nešli.}Šeptala Ahura. {Abdi, Bu, vyražte jako první, my vás budeme s Fari krýt.} Otočila se na lovkyni a čekala zda ona bude souhlasit s jejím plánem. {Nezdržujte se, běžte. Házejte kamínky a uvídíme se na druhé straně.} Ukázala na protější místnost. Potom se ohnula v pase a začala vybírat ze země kamínky různých velikostí, po očku sledovala zda se situace nezměnila a jestli je nějaké monstrum nezaregistrovalo.

Rozdala hrstičk drobných kamínků svým přátelům. {Běžte.} Sykla a jeden kamínek hodila proti zdi po její pravé ruce. Sledovala záda mužů vzdalující se od nich a přešlápla z nohy na nohu. Taktiku jakou budou házet kamínky nechala na nich.
Po několika úderech srdce otočila hlavu na Fari a v očích se jí zablýsklo, jen přikývla a vyrazila mezi monstra a golemy. Kličkovala mezi nimi a zahazovala droboť, kterou pevně svírala v ruce, v té druhé měla tasenou šavli.
Byla mužům v patách a Fari s ní držela krok.
Ahura zamžourala, aby se přesvědčila, že vidí dobře. Přede dveřmi stál malý golem a něco gestikuoval. Ohlédla se přes rameno, aby si zkontrolovala monstra za sebou a proto jen tak tak Ahura uskočila. Zamrazilo ji z toho, jaký vydal chrlič skřek a donutila všechny zrychlit. {Jestli nás dohoní, nebude to pěkný, takže koukejte přidat.} Zakřičela Ahura. Když doběhli ke dveřím, postavila se vedle golemka, který jim pomáhal je otevřít. Jen co se objevila malá škvírka, nacpala do ní Bua, potom následoval Abdi s Fari a jako poslední se protáhla dveřmi Ahura. Věnovala krátký pohled golemovi. Postřehla, že chrlič vyběhl a v plné rychlosti to napálil do dveří, které tím zavřel.
Ahura se opřela rukama o kolena a předklonila se. {U všech draků, můžeme mu děkovat, že nám pomohl, jinak by nás čekal dost nepříjemný boj.} Snažila se popadnout dech, proto ji mluvení dávalo zabrat.
{Nerozumím tomu, proč nám ten malej pomáhal.} Zavrtěla zaklínačka hlavou a nakrčila zamyšleně čelo.

[Busaraji -Bu- Ghulam]

Skupina B (Busaraji, Ahura, Amaris)

9. místnost

Busaraji se opět přesvědčil, že tohle bludiště má stále čím překvapit. A to hned několikrát. Nejprve nevěřícně pozvedl obočí, když se dveře proměnily v obrovská vrata. Poté se podivil s jakou lehkostí je Ahura rozrazila. A dalším překvapením pak byla bitva, do které vstoupili. { To je nějaká oživená… socha? } Bylo jediné co stačil říct, ale to už se sám klidil z cesty výtvoru, který se na ně řítil a naslouchal pokynům, které rozdávala Ahura. Že by se mu chtělo běžet skrz bojiště, to se říct nedalo, ale nakonec se to zdálo jako vcelku dobrá a vlastně i jediná možnost. S vděčností přijal hrst nabízených kamínků, zběsile je začal rozhazovat po okolí a kličkovat mezi golemy. Cestou sbíral různé hroudy hlíny, ulomky podlahy a další všemožné haraburdí a trosky použitelné jako klamné cíle. Příliš se neohlížel po tom, co se děje za nimi, jen se občas ujistil, že jsou všichni a v pořádku. Jinak svou pozornost upínal k osobě, která je máváním lákala ke dveřím na druhé straně místnosti. Nakonec se ukázalo, že to je další z golemů. Ale co už, tihle jsou zřejmě proti těm druhým a po nás zas tak urputně nejdou, takže… { Dobrý den a rychle ven! } Pozdravil cynicky golema a ani příliš neprotestoval, když ho Ahura prostrčila škvírou v právě otvíraných dveřích. Snad to za nimi bude lepší, ale tady jeden nikdy neví…

Nejinak na tom byli Abdi a Fari. Dříve než se mohli pořádně podivovat nad bitevní vřavou jim došlo, že by se měli starat o vlastní krk, jinak už se nebudou podivovat ničemu. Fari pokývla Ahuře, že rozumí a popohnala Abdiho, aby vyrazil. Ten ani nečekal na kamení od Ahury, rychle pochopil a rozhodl se použít svůj luk. Vždy pár kroků popoběhl a pak víceméně bez míření, ale o to rychleji párkrát vypálil. Šípy cinkání a skřípání šípů, když narazily do stropu či stěn plnilo obdobnou roli. Fari počkala, až budou mít felčaři náskok a pak vyrazila vstříc jednomu z výtvorů. Byla si vědoma, že po Ahuře je tu druhou nejzdatnější bojovnicí a tak, pokud je to nutné, bude lepší pokud budou bojovat ony. Párkrát silně klepla ratištěm kopí o podlahu, aby si získala pozornost a pak už, připravena ohnat se po všem co jí zkříží cestu, vyrazila za Abdim. Brzy se v chaosu zorientovala a poznala, že největší hrozbou bude ‘Chrlič’ a ‘Kyjáček’. Přizpůsobila tomu strategii, pozornost zaměřila převážně na ty dva a zbytek cesty s přehledem zvládla. Pak už jen znovu pokývla Ahuře a posmýkla se za dveře.

Na ochočenou krysku buď Busaraji úplně zapomněl a nebo zkrátka neměl čas se jí zabývat, starajíc se, aby sám neskončil jako placka namáčknutá na stěně. Možná doufal, že si kryska poradí sama, možná byl sám zvědavý zda to zvládne. Nabízelo se mnoho různých variant. Jaká je ta správná, kryska nemohla vědět a pro ni bylo podstatné, že vzniklá situace se ji nelíbila. Rozsáhlá místnost celá rezonovala a přes drobné tlapky se otřesy přenášely na celé to malé tělíčko. Chvíli jen paralyzovaně zůstávala na místě a pištěním dávala najevo svůj nesouhlas s tím vším, ale jak otřesy sílily, uvědomila si, že se na ni řítí nějaký obrovský balvan. Zapištěla o to víc a fofrem se rozběhla stranou. A pak už udělala jediné možné, vyrazila ze těmi dvojnožci, snad vědí co dělají, protože ona to nevěděla a jen doufala v nějakou škvíru, kterou by se mohla protáhnout pryč odtud. Naštěstí pro ni, v bitevní vřavě si nikdo jejího pištění nevšímal a tak hbitá myška zerrikánce rychle dohnala. A jako první se také prosmýkla skrz otvírané dveře do další místnosti.

Mimo herně:
Hody v Aréně

[Belan]

Skupina B (Busaraji, Ahura)

Krysa, stejně jako zbytek skupiny přežila to nebezpečné setkání s chrliči. Ahura se podivovala nad tím, proč jim golemek pomáhal a vypadalo to, že se obětoval, aby oni mohli uniknout. Naštěstí nikdo ve skupině nebyl natolik šílený, že by znovu otevíral dveře a zkoumal osudy obyvatel vedlejší místnosti či stav golemka. Nejspíše byli vděčni všem dračím bohům, že tu místnost mají za sebou a mohli jen vroucně doufat, že tohle nebyla jen další slepá ulička, jako byly třeba Lázně.
Po místnosti, kam se zoufale vřítili a neměli příliš času kontrolovat, zda se tu neskrývá jiné nebezpečí, se nyní mohli rozhlédnout. A že bylo se na co dívat. Místnost měla přibližně oválný tvar a byla bohatě zdobená freskami na zdech, obložením sloupů, luxusním nábytkem i huňatými koberci. Byly zde i skleněné klícky, ve kterých se nacházely všelijaké exotické a překrásné rostliny. Bylo zde i několik vybavených knihoven. Celá místnost vypadala, jako by jejím jediným cílem bylo shromáždit co největší množství exotických věcí a vytavit je na odiv. Spolu s koberci a mnoha měkce čalouněnými sedačkami u stěn to vypadalo jako vyčkávací místnost někoho, kdo měl příliš mnoho peněz.
Další překvapení vás mohlo čekat, pokud jste prozkoumali i mnohé skříňky. Skrývaly totiž někdy netušené poklady či překvapení. Některé skrývaly spousty polštářů různých velikostí a tvrdostí, jedinou společnou vlastností bylo použití purpurové barvy ve zdobení, stejně jako na sedačkách. Další skříňky ukrývaly různé lahve, které byly podle váhy plné. Některé lahve vám dokonce mohou být povědomé, protože pocházejí z vaší domoviny a obvykle v nich býval alkohol. Asi největším překvapením byla skříňka, ze které se po otevření vyvalil chlad, a skrývaly se v ní vinné lahve.
Dveře, kterými jste přišli byly náhle bohatě zdobené uměleckou dřevořezbou a zlatým obkládáním, stejně jako dveře před vámi a po vaší pravici. Po vaší levici dveře byly také, ale byly mnohem méně zdobené a neměly na sobě žádné zlato. Ale nebylo to jen tak samo sebou. Po chvíli průzkumu se ozval starý známý hlas s neznámou otázkou.

“Pokud jsem na začátku, tak na mě nezáleží, když jsem na konci, udělám vše větší. Jsem něco a přesto jsem nic.“

Skupina P (Julian)

Julian mě v ohledu vody smůlu. Ve fontáně žádná nebyla, byla naprosto suchá. Ovšem po bližším prohlédnutí mohlo být jasné, že voda v ní kdysi proudila, protože po ní byly znatelné lehké stopy a povlaky. Po zamyšlení a vyřčení toho, co považoval za správnou odpověď se ozvalo cvaknutí otevíraných dveří. Otevřely se pouze ty vzdálenější levé, které vedly do další místnosti.
Tato místnost vypadala jako srub nebo spíše jako horská chata. Dřevěná podlaha, pasované klády jako zdi a stropem byla sedlová střecha. Vybavení nebylo mnohé, ale rozhodně bylo k použití. Několikeré slamníky, na kterých byly složené deky, stůl a několik židlí, větší káď, sud a dvě vědra. V pravém koutě byl patrný zděný kruh studny zakryté deklem, aby do ní snad někdo nespadl. Stěně naproti dveřím trůnil krb s komínem a vybavením na úpravu a ohřátí potravin. Vše bylo zcela tiché a studené, již chvíli nepoužívané. Byly zde i několikera okna, kudy dovnitř proudilo světlo, ale mnoho ho nebylo. Za okny se válela mlha, že by se dala mazat na chleba. Opět se ozval hlas přednášející hádanku.

“Mnozí mě slyšeli, ale dosud mě nikdo nespatřil. Nepromluvím, dokud někdo nepromluví první.“