Hádankový Labyrint

[Busaraji -Bu- Ghulam]

Skupina B (Busaraji, Ahura, Amaris)

10. místnost

To, jakým způsobem, do této honosné místnosti vpadli působilo celkem nevhodně. Ještě, že tu nebyl žádný mistr protokolu, který by je za to mohl peskovat. Místo toho, se jen ozval starý známý s další hádankou. V první chvíli se zdála záludná, ale Busaraji si rychle uvědomil, že už ji taky někdy někde slyšel a brzy ‘byl doma’. Otočil se na své parťáky a řešení jim naznačil.

Řešení hádanky | +

{ Víte? } Zeptal se společníků a dal jim ještě chvilku na přemýšlení. Protože však i poté se někteří tvářily, že si nejsou jisti, Bu to rozvedl. { Tohle je jednoduché. Je to jedna z číslic. } A prsty udělal klasické ‘ok gesto’, kterým i předvedl jakou číslici myslí. {Teď už také víte, že? Tak to ještě neříkejte…} Tahle místnost se mu totiž líbila natolik, že ji chtěl více prozkoumat. Doufal, že tu získá něco užitečného.

{ Rozhodně bych odsud nespěchal. Abdi, Ahuro? Podíváte se na ty rostlinky, zda mezi nimi nenajdete nějaké užitečné? } Sice to převážně vypadalo jako nějaké vzácné okrasné květinky ze všech možných koutů světa, ale kdo ví, třeba mezi nimi najdou něco vhodného k léčení nebo alchymii. Případně i k nějakému tomu okořenění pokrmů. Záhadou zůstávaly i zavřené skříňky a tak zaúkoloval Fari: { Mohla bys kouknout co se tam skrývá za poklady? } Udělal by to sám, ale na něho čekaly knihy. Kdy naposledy se dostal k tak zaplněné knihovně si už ani nevzpomínal. Naposled když se o to pokoušel, tak mu to zkomplikovalo novigradské povstání a pak měl trochu jiné starosti než shánění knih. Vydal se tedy k první polici, začal přejíždět pohledem hřbety knih a snažil se udělat si představu o tom, jaká díla, v jakých řečích a o čem vlastně se zde nachází. Doufal, že by zde mohl nalézt nějakou, jemu doposud neznámou, legendu o dracích, něco co by mu zde na severu poskytlo další stopy. Ale vlastně by nepohrdl ničím, co pro něho bude nějakým způsobem zajímavé.

Ještě pohlédl ke stropu a prohodil prohodil pár otázek: { Nemusíme spěchat, že ne? Tenhle přepokoj je jistě k čekání určen a rádi bychom využili vše co nabízí. A pokud by nás něco opravdu zaujalo, můžeme si to ponechat? Samozřejmě výměnou za něco jiného…} Byla to spíš řečnická otázka, neočekával, že mu ten či to, co je zde drží, odpoví, ale přesto… alespoň to zkusil.

To už ale Fari oznamovala, že objevila zásoby všemožného alkoholu a k tomu se podivovala nad chladicí skřínkou s lahvemi vína, vskutku zajímavý vynález. Ano, tady se Bu rozhodně chtěl zdržet. V lázních to nevyšlo, tak snad konečně zde najdou trochu času pro odpočinek…

[Ahura]

Skupina B
(Busaraji, Ahura, Amaris)
10. místnost

Ahura zůstala stát s otevřenou pusou, zasunula šavli do pochvy a otočila se kolem vlastní osy, aby se rozhlédla po místnosti. { Hlavně opatrně, ať něco nerozbijete, byla by to škoda.} Jindy by Bu nabádal Ahuru, aby do toho nešla silou a teď to byla ona, která je prosila o opatrnost. A dokonce vyhověla Buovi na žádost, aby zatím neříkala odpověď na hádanku, ona zatím tušila o co se jedná a doufala, že ona odpověď je správná. Začala zkoumat květiny, ač se na ně dívala ze všech úhlů, ale žádnou z nich nepoznávala, nebyla moc dobrá v rozeznávání květin, sázela, že Abdi si povede lépe.
Ahura se přesunula ke knihovně, přejela prstem několik knih a potom jednu náhodně vytáhla, prolistovala ji a chvilku civěla na písmena, která ji nedávala smysl. {Ty knížky budete muset prozkoumat vy, jestli tu není nic v naší rodné řeči, tak tu severskou hatmatilku nepřečtu.} Položila knihu a začala procházet zásuvky, v jedné z nich našla talířek s hranatým, upečeným těstem, které bylo dosti tvrdé a když k němu Ahura přičichla vonělo sladce. Dotkla se ho jazykem a když se ji rozlila lahodná chuť v ústech, strčila si tu sladkost do pusy a rozkousala ji.
{Fari koukej, mají tu něco sladkého, dáš si taky?} Usazená v měkkém křesle ukázala své přítelkyni talířek. Zívla, opřela si hlavu o dlaň a zavřela oči.
{Vy tři studujte, já si na chvilku po svačince zdřímnu.} Pronesla ospale. {Až bude čas zodpovědět hádanku, vzbuďte mě.} Dodala a potom začala spokojeně oddechovat.

[Busaraji -Bu- Ghulam]

Skupina B (Busaraji, Ahura, Amaris)

10. místnost #2

Zdálo se, že místnost ani ‘Ten nahoře’ na ně s odpovědí netlačil. To bylo dobře a Busaraji se mohl ponořit do studia knih, už při prvním pohledu mu bylo jasné, že všechny prozkoumat nějaký čas zabere. Po nějaké chvilce, kdy už také chřoupal sušenku, mohl alespoň zkonstatovat: { Ona to není jen ta severská hatmatilka, jsou tu knihy snad ve všech známých i neznámých řečích. A jsem si jistý, že se tu i něco zajímavého najde. Takže si udělejte pohodlí. } Usmál se na ostatní a pustil se do hlubšího průzkumu, brzy se mu utvořil sloupeček svazků, které hodlal prozkoumat podrobněji.

Fari nakonec popadla jednu lahev vína a na nabídku od Ahury pokývla. { Jasně. A ty si udělej pohodlí. } Hodila po ní jeden z objevených polštářků a pak se pohodlně usadila poblíž. Abdi, po chvilce zkoumání, zjistil, že do vitrín s rostlinami se nemá jak dostat, tak jen tento fakt stručně oznámil ostatním. Chvilku listoval nějakými knihami, ale nakonec se připojil k dívkám k hodování a odpočinku. A nebyl jediný. Kryska totiž chvilku šmejdila a ňufala po místnosti, ale v okamžiku, kdy Ahura usedla se sušenkami, ji to přestalo bavit. Vydala se přímo k Ahuře a s hlasitým “Písk, písk!” panáčkovala, zvedala čumáček, čuchala a loudila.

Bu se, po nějakém čase, přesunul i s vybranými knihami ke spáčům a hodovníkům, dopřál si taky pár doušků a soust, přičemž důkladně listoval knihami a vyřazoval ty, které nebyly přínosem. A nad jinými se naopak radoval. { Úžasné! Báječné! To bych nečekal! } Komentoval různé své nálezy a objevy, přičemž rozevřené knihy ukazoval těm, co zrovna nespali a nadšeně vysvětloval co vyčetl. Jak dlouho vlastně zůstával v tomto stavu, těžko říct, ale trvalo to. Přesto nakonec dokázal knihy vytřídit a vše vrátil na svá místa. Tedy až na pár svazků, které se mu zalíbily nejvíce. Jejich místa zaplnil nějakými tinkturami, bylinami a také mincemi, které u sebe našel. Přidal ještě jeden svitek, který už měl nastudovaný a tak ho nepotřeboval a na závěr napsal i vzkaz pro případného majitele, který taktéž uložil na jedno nově vzniklé, volné místo.

Když byl hotov, hlasitě tleskl. { Tak, bando líná, co se tu flákáte? Nejvyšší čas pokračovat! } Řekl pobaveně, dal jim trochu času, aby se probrali a zřetelně odpověděl na hádanku. A nakonec opatrně uchopil pár svázaných knih, které hodlal vzít s sebou. { Mohu tedy? } Zeptal se nesměle ‘neviditelného hostitele’ a ke svým společníkům ještě tiše pronesl: { Nevím jak to tu funguje, ale zkusit to musím, ať si to pak celý život nevyčítám.} Svou myšlenku “možná to zkusím a ten život bude zatraceně krátký” jim však už nahlas nevyjevil. Pro tyhle svazky byl rozhodnutý riskovat. Sem do hor sice přišli hledat dračí sluj, ale tohle byl také částečný úspěch. Nechtěl odcházet s prázdnou.

Odpověď na hádanku | +

{ Odpovědí je: Nula }

[Belan]

Skupina B (Busaraji, Ahura)

Odpovědí na otázky bylo pouze ticho. Ale žádná odpověď, taky odpověď. Minimálně to nebyl vyloženě zápor. Všichni se rozprchli po místnosti zkoumat, co jim vlastně nabízí. Abdi zkoumal květiny a zjistil několik věcí. Jednak všechny vypadaly krásně, za druhé, většinu z nich nikdy ani neviděl a za třetí se neměl, jak k nim dostat. Moudře se rozhodl nepoužívat hrubou sílu a raději zkoumal literaturu. Ahura našla v jedné ze skříněk sušenky a po oparné ochutnávce si je začala užívat a nabízet ostatním. Fari k tomu našel víno a další lihoviny a rázem se odpočívalo o něco lépe. Bu procházel knihy, zkoumal, četl a měnil. Všichni si udělali čas na čekání a relaxaci.
Jakmile byl Relax u konce a Bu věděl, co za knihy si zkusí odnést, dal vědět ostatním a vyřknul odpověď na hádanku. V odpověď se ozvalo dvojí cvaknutí od zlatem zdobených dveří. Cesta vpřed vedla buďto vpřed nebo vpravo. Dveře vpřed se ale nezačaly otevírat, jako to obyčejně dveře dělaly, nedělo se tam nic. Jen Ahuře, pokud by se přiblížila, by dal medailon najevo, že magicky se něco děje. Magie pak náhle opadla a dveře prostě cvakly znovu a dále tedy vedly pouze dveře vpravo. Také se poněkud nezvykle opět ozval hlas.

“Dosáhli jste Pána. Až zde budete všichni, Pán vás přijme ve své pracovně. Pokud si přejete setrvat, využijte Čekárnu a vyčkejte na ostatní. Pokud si přejete cestovat dále vězte, že zde budete hledáni, až budete pozváni ke vstupu.“

Hlas nijak Buovo počínání ohledně výměny svazků nekomentoval. Nedalo se říci, zda nemohl nebo to bylo jedno. Bu si tedy nesl několik nových svazků a jakmile se pokusil vstoupit do jedinými funkčními dveřmi do další místnosti, tak na okamžik cítil, jako by se do něj opřel silný vítr a pak to bylo pryč. Stejně jako svazky. Nevypadly mu na zem, ani se nevypařily. Jen v místnosti se vše vrátilo do podoby, vy jaké místnost našli.

[Julian de Carnste]

Skupina P (Julian)
Fakt, že voda ve fontáně nyní nebyla nebyl mnoho potěšující, co se týkalo dveří, neměl mnoho na výběr, ale alespoň byly na levo. "Levá je vždy ta pravá strana." zamumlal si a pousmál se. Vstoupil dovnitř s ne příliš silným očekáváním, že nepotká něco, co ho bude chtít zabít nebo zasypat nebo jiné, méně či víc šílené nápady.
Ve srubu byly narozdíl do té podivné místnosti známé věci a Julian se rozhodl, že nebude riskovat a čekat, zda se něco nezhorší. V prvé řadě se pokusil najít něco jako čutoru, kam by mohl nabrat vodu a mít jí u sebe. Už jen proto, že nevěděl kam ho to zavede a kdy se odtud dostane. Sice zdaleka neumíral, ale nehodlal čekat a čekat. Zatím mu přišlo, že se museli posunout do jiné části, pravděpodobně obytné, už jen proto, že tu byly slamníky, mohlo i nemuselo to něco znamenat.
Dal se do hledání, nemohl tu mnoho ztrácet čas, našel minimálně hrnek, ale něco v čem by mohl tu vodu nést dále už ne. Venku byla mlha, co by se dala krájet a jeho napadlo, zda to byla jen iluze? Nebo zda tato místnost někde doopravdy existovala? Škoda, že tuhle odpověď se tu nní neměl jak dozvědět. Nahlédl do kádě, zda v ní není trocha té vody - nebyla. Nějakou dobu tu nikdy nebyl a tak se jako jedinou vhodnou volbou zdála ona studna... Pokud v ní nebylo nějaké nepříjemné překvapení. To byla další otázka, ale kdo nic neriskuje nic nezíská... Snad to bylo opravdu zakryté jen proto, aby tam nikdo nespadl...
Pokusil se odtlačit víko. Zprvu to vůbec nešlo a špatně se zabíralo, ale pak se mu povedlo se snad správně opřít a poodsunul to víko stranou dost, aby tam mohl dostat vědro... ale jaksi tam nebyla voda. Bylo to to lepší z těch nepříjemných překvapení, ale stejně. Sedl si na víko a zamyslel se. Má několik dní než to začne být s nedostatkem vody tak vážné, aby to ohrožovalo zdraví, takže pokud se zaměří na získání a dostání se odtud včas mohlo by to projít. Posadil se na ten dekl a zamyšleně se díval před sebe. Hádance, zatím jí pozornost, potřeboval promyslet jiné věci.
Bude muset trochu pohnout s kostrou než se dostane do chvíle, kdy by mu došly síly... a musí jít dál. Nemá ale čutoru, ani žádnou tekoucí vodu nepotkali v žádné z místností, stejně jako nic živého, pokud nepočítal oživené kostlivce... ale co to říká?
Timeu i Sojku to zničehonic bez jakéhokoli varování teleportovalo do jinam, pocítil to jako magický zásah, ale neviděl nic... trochu mu to dělalo starosti, jelikož takováhle magie musela být mocná a její uživatel stejně tak. Chvilku tam jen seděl a nechal myšlenky toulat se po všech možných i nemožných krajích.

hádanka a řešení | +

" Ozvěna, nebo také echo." odpověděl tiše, jeho hlas zněl poměrně dost unaveně, ale stále dost odhodlaně... Zrovna na tuhle odpověď znal, kdysi jeden jeho kamarád, ještě
kovárně miloval hádanky a neustále je pokládal. Julian si pamatoval jak to dospělé otravovalo a netvářil se na to nadšeně. Většinu z nich si nevyboval v přesném znění, ale pamatoval si na ten jeho nadšený obličej, když zazněla nesprávná odpověď a on mohl poučovat. Kde ty hádanky bral - jestli od rodičů/ písaře nebo projíždějících, to bylo otázkou jinou.

Pokud se něco pohnulo, či stalo, vstal a vydal se na cestu do "neznáma", pokusil se si s sebou vzít onen hrnek, otázkou bylo, zda jej směl přenést?

[Belan]

Skupina P (Julian)

Julian se pustil do průzkumu chaty v touze po vodě. Našel sice do čeho vodu dát, jen ta voda stále chyběla. Studna měla totiž zrádně mělké dno. Julian se následně místo hledání vody pustil do úvah. Aspoň že ta okna nezkoušel otevřít ve snaze potvrdit či vyvrátit svoji hypotézu o iluzi. Naneštěstí většina toho, co se mu honila v hlavě nemohla nabýt definitivní podoby. Jednoduše proto, že neměl dostatek dat, aby vznikla smysluplná teorie.
Někdy tehdy si také uvědomil, že bez odpovědi na hádanku se ani dále nedostane. Místnost tiše vyčkávala na jeho odpověď. Nebylo proč ani kam spěchat. Jakmile Julian odpověděl na dávno utichlou hádanku, ozvalo se zaskřípění starších pantů, jako by se otevírala dvířka, která jsou vzácně používaná a náhle u levé stěny byly schody dolů, řeklo by se do sklepa, kam se dalo pohodlně od krbu vstoupit, aniž by tam člověk spadl. Zase u vstupních dveří aby si dával pozor, aby nespadl dolů, nebylo tam žádné zábradlí. Kromě vstupních dveří tu jiné nebyly a tohle tedy vypadalo jako jediná cesta kupředu. Tak tedy vzhůru dolů!
Tato místnost se už utápěla v temnotě. Pokud chtěl Julian něco vidět, musel nějak vyčarovat světlo. Třeba i doslova nebo najít lucernu či aspoň svíčku. Jakmile bylo světlo, daly se na stěnách nalézt vypálené pochodně, ty ž neposlouží. Ale na jednom ze sudů stojí svícen s několika kusy svící. Místnost vypadá jako velmi čistý sklep. Podlaha a většina stěny byla obložena kachlemi. U stěn byly police s potravinami. Na jednom konci bylo na stojanech uloženo několik velkých vinných sudů. Na hácích tu visely dokonce sušené kýty. Police byly plné různých sklenic naložené zeleniny a kompotů. Prachu tam bylo naprosté minimum. Skoro to vypadalo, že během přípravy na banket nebo tak zapomněli zhasnout a pochodně tak vyhořely, ale každou chvílí někdo vejde z některých dveří, kterých bylo na stěnách celkem pět. Jedny na stěně hned vedle schodů, ale to byla spíše dvířka. Dvoje dveře byly vpravo. Jedny asi v polovině, další ke konci. Naproti byly nižší, ale o to širší dveře, spíše vrátka. Tudy se sem musely dostat ty sudy. Poslední dveře byly přímo naproti schodům a podle ohmatání dřeva nad klikou byly nejspíše nejpoužívanější. Také se ozval hlas s další hádankou.

“Čím více jich uděláš, tím více jich necháš za sebou.“

[Busaraji -Bu- Ghulam]

Skupina B (Busaraji, Ahura, Amaris)

10. místnost - čekání na ostatní

Odpověď se opět ukázala správnou, ozvalo se několikeré klapnutí otevírajících se dveří. Ačkoliv otvírat se začaly pouze jediné dveře. Nečekaně se ozval i hlas jejich průvodce, oznámil jim, že v podstatě došli do cíle, avšak pokud chtějí, mohou pokračovat i dále. { Jak to myslí? Že můžeme jít bloudit dál, ať si ukrátíme čekání? A jak to vlastně myslí s těmi dalšími? Bloudí nás tu více a nebo budeme roky čekat, až sem zabloudí někdo další? } Rozhlédl se po ostatních a položil spíše řečnickou otázku. Neočekával, že oni budou znát odpověď, stejně tak, že hlas jejich průvodce by to nějak více rozváděl. Z toho, co zatím viděl, nebo spíše slyšel, se zdálo, že hlas jen opakuje předem připravené věty.

Úplně mu nedávalo smysl, pokračovat dále, pokud jejich hostitel, či spíše únosce je očekával zde. A to také řekl svým společníkům. Jenže už krátce poté v něm začala hlodat zvědavost, nejen co je v další místností, ale také zda skutečně bude moct odnést ‘vypůjčené’ svazky a tak se vydal vstříc další místnosti. { Možná bychom mohli alespoň…}, nedořekl to, zastavil ho nepřirozený poryv větru. Nebo spíše přiměl ho zastavit. A v té chvíli si Busaraji uvědomil, že svazky mu z ruky zmizely, přesněji jak mávnutím kouzleného proutku vrátili na své původní místo. Stejně tak jako vše ostatní v místnosti. { …eh, zajímavé. } Okomentoval to. Svou odpověď získal a další místnost nijak zvlášť útulně nevypadala. Touha pokračovat ho opustila a dveře přivřel. { Holé stěny, prkenná podlaha, tma. Nic moc. Asi bych zůstal tady. } Oznámil zbytku družiny své zjištění i rozhodnutí.

{ A navíc, knihy odsud neodneseme, tak nám nezbývá nic jiného, než si to podstatné opsat. Ostatně času bude zřejmě dostatek. Abdi, ty bys mi mohl pomoci, ať to jde rychleji.} Sice ho napadlo, že s oním Pánem, ať už to byl kdokoliv, by se třeba na odkoupení několika knih dohodl, ale tolik tomu nevěřil a chtěl si to nějak pojistit. Rozložil si brky, kalamáře, čisté pergameny a pak už se mohli pustit do práce. Které knihy a pasáže ho zaujaly již věděl a najít je znovu nebylo nikterak obtížné. { Škoda, že tu s námi s námi jsou Soraya, Jaz, Baako, Parviz nebo Korshida, ti by nám taky pomohli a možná bysme prostudovali i další díla.} Povzdechl si Bu nad absencí několika přátel, kteří taktéž byli jazykově nadaní. { Myslím, že hlavně Hashim by to tu ocenil. } Doplnil ještě Abdi.

Pak už se pustili do přepisování, relaxace a čekání na ostatní…

[William Gavin]

H2

Will vyjekl překvapením, když se ze země začaly nafukovat bubliny. Okamžitě se klidil z jejich dohledu, ideálně aby od nich byl co nejdál. Neměl páru o co jde a tak se snažil prostě snad i instinktivně získat nějaký prostor. "Co to..." Nechápavě zíral jak se bubliny začaly formovat, ale to už šahal po šípu a napínal tětivu. Kdyby to byl uvítací sbor tak by asi hrála hudba a kolem by byly květiny a hezké dívky, tohle bylo jako divný. A rozhodně to bylo špatně. Jakmile se podoba ustálila do podoby podivné bytosti zadrnčela tětiva, normálně by asi nebyl takový pohrk, ale upřímně řečeno teď mu povolily nervy. A znovu. Jenže od hliněných panáků se to jen odrazilo, ten první se dokonce i roztříštil. "Proč já?" Vyjekl když se potvůrky hnaly na něj. Tedy hnaly. No. Zase až tak rychle ne. Teď už dlaždice nesvítily. Popoběhl si kus a znovu namířil luk a šíp. A znovu. Jsou dva! Zaklínačku nechávali být. A pak najednou zmizela, ale to neměl moc nijak řešit. Tohle nemá cenu. "A do ******." Zaklel, teď už nebyl kdo by ho slyšel a nadto měl skutečně napůl nervy na pochodu. Zkusil další šíp, když si všiml že jedna figurka se hýbe ještě o něco pomaleji než předtím. Z jedné části v ohybu trčel kus dřeva. Will namířil další šíp a tentokrát to bylo o něco promyšlenější. Musel se vzdát šípů, aby loutku zpomalil. Ale zároveň musel zůstat v pohybu aby- aby mi nerozdrtily nohu, nezničili čéšku nebo tak něco. Golemové či co to bylo nebyli až tak velcí. "Já nechtěl aby bylo jasno!" Zaúpěl místo omluvy ohledně toho že šlápl vedle. Chvíli to trvalo a propotil tuniku, kterou měl, ale golemové se hýbat přestali... Otřel si pot z čela a hleděl na hliněné postavičky. "Co s vámi?" Zeptal se jich jako kdyby čekal že se jim otevřou ústa a ty bytosti promluví. Byly na dlaždicích, které teď nesvítily. Musí přijít pryč?
Když podivné postavičky zkusil zvednout, zjistil, že nejsou tak těžké, paradoxně. Přemístil je ke vchodu, tak aby nebyly na dlaždicích, ale ty se nerozsvítily.
Zaťukal golemům na hlavy. "Zničit je vás škoda." Zabrblal. "Zajímalo by mě... jak fungujete?" Zeptal se a ještě je ve výsledku je prohlížel ze všech stran ve snaze zahlédnout nějakou páčku nebo třeba nějaké tlačítko. Nic nenašel. Povalení na zem golemy nerozbilo. Zkusím rozbít alespoň jednoho. "Třeba ten poháněcí mechanismus je uvnitř..."
Nakonec na to Will přišel. Obrátil golema vzhůru nohama a pak ho pustil na hlavičku. Protože prostě ani člověk nepřežije zlomený vaz. Jenže tohle pomohlo na zničení golema, ale uvnitř nic nebylo. Tak že by ten druhý. "Ale to už mám jen jeden pokus." Zamračil se a zkoumal toho druhého pozorněji. Nakonec i jeho s jistým zaujetím rozbil, ale uvnitř taky nic nebylo. Jak to udělali? Vrtalo mu hlavou, ale pak ho napadlo znovu zkusit nášlapná tlačítka.
"Co takhle..." A dupnul si na znak, který mu nejvíc připomínal papírového draka z dětství. Tentokrát to byla bílá barva, ale i ta blikala. Takže nic. Zamyšleně si prohrábl vlasy na zátylku. Dívat se na věci ne racionálně, ale srdcem. Zaváhal ale pak se s pokrčením ramen přesunul na znak srdce, který se rozzářil modře jako nebesa. A s ním i celá jeho postava. Will zmateně hleděl na svoje ruce, které byly zdánlivě obalené stejným světlem. Tohle byla krásná odměna za správný odhad...

[Belan]

Skupina H2 (William)

Will se potýkal s následky špatného tipování tvarů. Také si stihl všimnout, že je v místnosti sám, protože čarodějka jako by se do země propadla. Musel si tedy s golemy poradit sám. Což se mu nakonec podařilo. Nejprve přišla náhoda, z ní se zrodil nápad, ten se proměnil v plán, který nakonec vedl k úspěchu. Jakmile si Will poradil s golemy, tak opět mohl zkoušet barvy tvarů. Tentokrát mu nikdo nemohl poradit, ale na druhý pokus se mu to podařilo a cesta dále se otevřela. Vlastně cesty, hned troje dveře se pootevřely.
Will se rozhodl pro zlatou střední cestu a rozhodně vešel do dveří. Dveře vedou do delší místnosti, která je celá kamenná. Na podlaze viděl čáru přibližně rozdělující místnost jednu a dvě třetiny, kde sttál v té menší části. Čára je sotva vidět, protože na levé straně je vidět docela velký kráter, jako by tam něco vybuchlo a ten výbuch způsobil zával. Vzdálenější část místnosti je mohutně zavalená hlavně na levé straně. Strop vypadá hodně poškozeně, ale zatím drží. Ve vzduchu se stále drží kamenný prach a pach spáleného kamene. Will neviděl žádné další dveře, krom těch otevřených za ním.

[Julian de Carnste]

Přechod do sklepa byl nepříjemný a podezřele temný. Nic příjemného - jen co je pravda. Ačkoli neměl pro nic přímo hmatatelné důkazy, alespoň měl něco o co se mohl docela snadno opřít... tedy snadno v teorii...
Když vydedukoval, co se dalo bylo na čase jít dále. Prozatím se rozhodl, že se nebude děsit, ale jakmile to jen trochu půjde - zakročí... ať to bude jakkoli.
Vejít do neznámé temnoty nikdy nebylo příjemné, ani se do ní nehrnul... byť v menším dosahu toho proužku světla zahlédl něco, co svíčku připomínalo. Modlil se, aby alespoň nalezl svíčku, kterou s trochou štěstí dovede zapálit... Připomínalo to nebezpečí, které ještě nemusel vidět a které na něj mohlo číhat kdekoli. Nejprve ale poctivě mlčel a poslouchal, co se tu děje. Zda neuslyší nějaký útok nebo snad něco či někoho, koho by mohl jakkoli vyrušit. Když se však chvilku nic nedělo, rozhodl se, že potřebuje světlo natolik, aby zariskoval a pokusil se provést kouzlo, které už dlouho neprováděl - pyrokyneze. Naneštěstí křesadlo u sebe nenosil.
Naštěstí si už když sem vešli načerpal ze země - když nic jiného měl alespoň o něco větší magickou sílu... přesto popravdě pociťoval, že mu to dělá poměrně nemalou neplechu. Po tolika letech, kdy magii nepoužíval nebyla pyrokyneze otázka chvilky, ale poměrně dlouhého přemýšlení... a to nebylo dobře. Na to, že se kdysi dokonce učil ovládat elementály, nyní se obával, že by neovládl ani sebe sama. Bude na tom muset také zapracovat. Hodně se modlil, aby ten knot chytil a on se mohl alespoň povídat, co je to kolem něj... A do toho ještě ta hádanka. Mohl si jen povzdechnout a vzít to jedno po druhém.

Mimo herně:
Hod na načerpání - odkaz
Magie (3) + vůle (0) + čerpání z elementu (1)

Julian de Carnste hodil/a 4d6 a součet kostek je 11:
3, 5, 2, 1

Nepovedlo se mu to... Jestli pro příliš malé soustředění nebo pro příliš dlouhou dobu nečinnosti, to nebyl schopen určit. Zavřel oči a zhluboka se nadechl.
Co se týkalo světla a místnosti - mohl jen doufat, že ta další místnost bude mít světlo, jelikož čím hlouběji byl, tím méně tu viděl nic a oheň se mu rozdělovat nepodařilo, i když cítil, že nebyl zcela daleko... nebyl ani zcela u konce... možná tak ve třetině? Tohle bylo docela špatné - bude muset hodně zapracovat na své magii, tohle si přece nemůže normálně dovolit. Nezbývalo než čekat, co bude dále... a případně se o ten oheň pokusit znovu... Měl štěstí, že se za ním dveře nezavřely a on viděl alespoň obrysy. Jenže... co teď a tady? Naštěstí si vzpomněl i na méně nenápadné kouzlo.
" Jasný..." zabručel si pro sebe sama a bez větších obtíží vytvořil magické světlo... světélkující kouli, co dokázala osvětlit celou místnost. Tohle kouzlo se učili jen proto, že ho zvládne i průměrný matla... Na jeho obranu, alespoň se zprvu snažil o nenápadné kouzlo. I když si stále přišel trochu jako idiot, že ho to nenapadlo hned. Byl tak zvyklý se skrývat, že věděl, že kouzlo jako tohle by neokecal jen tak... Nakonec se ale podařilo vyřešit i tohle a on si mohl oddechnout. Zvědavě se rozhlédl po místnosti. Hodně ho zaujalo, že někdo kachličkoval sklep... To se jen tak nevidělo... pak také ho mile překvapilo množství jídla - otázkou bylo, zda to jídlo bylo jedné nebo maketa, nebo co... A také, co bylo v sudech - zda třeba víno, medovina, pivo? Zkus zkusil s jedním zakvedlat - co to udělá? Ale vypadalo to na sudy vinné, nehnul s nimi ani o píď, ale po zaklepání zjistil, že prázdné rozhodně nejsou... Jen tušil, že víno asi potřebovat nebude - opít se zrovna nebyla vhodná taktika, když byl ke všemu sám. Ale zároveň... byl zvědavý, jak to víno asi chutná? Nakonec se ovládl a poodešel od toho, následně si Julian vzal kompot... ale narazil na jinou obtíž - neměl tašku. Ale to nevadí, není včerejší.
Nejprve si sundal svůj plášť a pak do něj dal kompot... vypadalo to na broskve. Pak přihodil i svícen - uvažoval ještě nejméně nad jedním kompotem, ale zvažoval to z hlediska tahání s sebou a možnosti rozbití. Nakonec se rozhodl zariskovat a jít jen s jedním... ale na stranu druhou, kdovíjak dlouho to tu bylo. Pak díky magickému světlu - už taky zapomněl, jak praktická ta věc je - zkoumal místnost a otočil se...

odpověď | +

" Stopy. " řekl tiše... odpověď. Přestavil si, co dělá a když se otočí je toho spousta- Jediná věc, co o napadla byly stopy, doslova v čemkoli. Teď právě v tenké vrstvě prachu byly krásně vidět jeho stopy...

Pokud se otevřely další dveře s provizorním tlumokem se vydal zase dále... Sevřel v ruce svou vycházkovou hůl, co jiného také mohl dělat než jít dál? A pak se na malý moment zarazil... Vytáhl jednu z pochodní a s potutelným úsměvem začáral ty kachlíky. Vypadalo to lehce kostrbatě, ale dalo se v tom poznat něco jako pentakram a pod tím - Čarodějové vás zachrání. Bylo to hůře čitelné vzhledem k podstatě tužky a psacího místa, ale... malé porýpnutíčko, kdyby na to někdo narazil. Vrátil poctivě pochodeň a vydal se konečně dále.