Skupina P (Julian)Julianem zacloumala vlna emocí, když viděl, kdo ho v té místnosti čeká. Z nedávného setkání s podobnou místností tušil, že bez boje se ven nedostane. Bylo to pět na jednoho. Jediná doba, kdy je tenhle poměr fér, je v noci v temné uličce. Toho si byl Julian vědom. Na druhou stranu neodolal pokušení zkusit jednu tu věc chytit a důkladně je prozkoumat. Přeci jen ještě neměl to potěšení se s nekromancií potkat. Postavy nebyly nejrychlejší, ale v tom množství ani nemusely, protože jich prostě bylo o tolik více. Takže s každým seslaným kouzlem byli Julianovi o trochu blíže. Pokus povalit jeden z pracovních stolů na jednu z postav zněl jako dobrý nápad, ale ani s pomocí kouzla se Julianovi nepodařilo překonat sílu gravitace.
Zato jeho druhý pokus byl mnohem lepší. Možná až moc, protože při pokusu zkomprimovat jen nohy, což by se nemělo u živých sob podařit, se to tady podařilo a ještě s tím zmizela i levá ruka. Z těla zbylo jen naštvané torzo s pravou rukou, které se dál sápalo za Julianem.
Toho následně nenapadlo nic lepšího než se vyhodit do povětří. To by nejspíše pomohlo s tím problémem, co měl. Tedy s tím, že už ho skoro chytali za límec. Vyčaroval si štít, který byl funkční a rozhodl se ochránit Torzáčka svým tělem a štítem. Následně se rozhodl odpálit dílnu. Správně si vzpomněl, že zvířený dřevěný prach a piliny výborně hoří.
Ovšem zrovna teď nastala ta trapná situace, kdy se mu odpal nepodařil. Ležel tak na Torzáčkovi a ostatní postavy se neúprosně přiblížily. Julian jim pohlédl do prázdných očí a věděl, že tohle bude bolet. Nebolelo to zase tolik, protože před ho před několika kousnutími a údery chránil štít, který ale rychle povolil. To už na něm leželi dva a velice ochotně se do něj zakousli. Jeden ho kousnul do boku, což trochu zmírnilo oblečení, druhý už do ruky, a to hodně bolelo. Ti dva stojící se po něm rozehnali rukama a svalili se na něj taky. Dostal tedy úder do zad a druhý do stehna. Torzáček byl naštvaný, že se po něm všichni válí a dával to jasně najevo máváním rukou okolo, protože ležel čelistí dolů. Ale i s rukou slavil pochybný úspěch, kdy vlepil Julianovi facku zadní stranou ruky.
Tím mu přerušil zaříkání kouzla a Julian tak musel začít znovu. Věděl, že je v poměrně bezvýchodné situaci a pokusil se ještě naposledy o zažehnutí ohně. Na třetí pokus se jiskřička naděje podařila. Dílnou ihned proletěla ohnivá vlna, která požírala veškerý zvířený prach a piliny. Julian se natisknul na Torzáčka a co nejvíce na zem. Ostatní postavy se natiskly na Juliana a pak se přestaly hýbat. Julian se ještě marně pokusil o další štít, ale oheň byl příliš rychlý a nestihl se s kouzlením dostat daleko.
Jakmile se Julian zase rozkoukal, tak mohl vidět, že oheň pominul a místnost je plná zplodin. Po určitém boji s mrtvou váhou těl na jeho zádech se Julian zvednul a po rozhlédnutí by viděl, že na několika místech dílna hoří. To ale nebyl to první, co udělal. Jako první si urychleně plácal vlasy, protože byly docela horké a jasně cítil smrad spálených vlasů. Naštěstí se ukázalo, že to většina jeho vlasů přežila a za oběť padly převážně divoké vlasy kolem uší, které tak byly nenávratně pryč.
Ozvalo se také cvaknutí dvojí dveří, které značilo, že oboje dveře se opět dají otevřít a může nyní odejít. Nastala chvíle volby. Buď odejde a nechá dílnu napospas pomalu se šířícímu se ohni nebo se pokusí o urychlenou pitvu či operaci Torzáčka. Jistě že byla vybrána pitva. Julian kvůli té možnosti málem přišel o vlasy. Nějaký oheň ho nemůže zastavit. Jaké překvapení ho čekalo, když se pokusil Torzáčka posunout. Za co ho totiž držel neodpovídalo tomu, co viděl, že drží. Trup i ruka byly o trochu menší, než se zdály a taky mnohem tvrdší, než by mělo shnilé maso být.
Pokud by Julian hledal nějaké vybavení na pitvu, tak by našel jen nástroje na zpracování dřeva, ale sekerky i dláta byla velice ostrá. Ať už zkusil rozříznout tkáň čímkoli, tak se to do těla ponořilo jen trochu než to narazilo na tvrdý odpor. Což muselo být poněkud divné. Torzáček se už nehýbal, ale stále občas chrčel. Při průzkumu hlavy bylo nutné si počínat opatrně, protože čelist stále dobře fungovala a když byly ruce poblíž, hrozivě cvakala. Hlava byla na omak ještě menší než zbytek těla oproti tomu, jak vypadala.
- Ach ty tajnosti | +
- Julian už věděl, že sahá skrze iluzi. O moment později v čele o něco zazvonil a se zvukem praskajícího skla se mu Torzáček proměnil před očima. Přestal se hýbat a vypadal jako dřevěná figurína a lehce naznačeným obličejem na hlavě a v čele, nyní prasklý, krystal.
Jakmile se na to Julian dostatečně vynadíval, tak by při zkoušení zjistil, že stejně na tom jsou o statní těla. Jen měla více končetin. Při tom pokusu pitvu by mu to asi tolik divné nepřišlo, ale Julianovi už se nedýchalo těžko. Dýchalo se mu normálně. Ohně v okolí stále hořely, ale pouze tam. Nerozšířily se vůbec nikam dále. Vypadalo to na karmu.
Skupina H2 (William) Když Will zjistil, že tudy pro něj cesta dále asi nepovede, tak se rozhodl vrátit a zkusit jiné dveře. Tvary opět svítily, ale sotva před chvílí si vybojoval znalost svého tvaru, takže s jeho pomocí snadno přinutil otevření dalších místností. Zbývala hlavně volba, zda pravé či levé dveře. Levé mu připadaly ty pravé, tak se jimi vydal.
Tato místnost vypadala honosně a v dobrém stavu. Byla to ložnice, a to bohatě vybavená. Ohromná postel s nebesy, několikero truhlic, kamenná podlaha skrytá pod kůží ohromného medvěda, jehož hlava podle zvyku koukala do zapáleného krbu. V místnosti bylo také několik zapálených svícnů, které poskytovaly světlo, protože okny ho příliš mnoho nešlo. Ta vypadala, jako by venku bylo hodně zataženo a ještě s pořádnou mlhou, že by se za ní mohl schovávat Rákosníček. Celkem tu byly čtvery masivní dřevěné dveře. Jedny vlevo na zdi s okny, další přímo vpřed vedle postele a poslední vpravo mezi truhlicemi. Všechny vypadají zhruba stejně bytelně. Jakmile sem vkročil, tak možná Will bude mít špatný pocit. Intuice mu bude říkat, že je tu něco špatně. Na zemi u oken jsou malé kousky kamen a malty a ten sloup mezi okny je u stropu vyboulený dovnitř tak, že je k podivu, že ještě nespadl. Stropem u toho sloupu běží dlouhé praskliny. Jakmile Will šlápne na medvěda, ozve se otázka.
“Skládám se ze šesti písmen a obsahuji jich sedm. Znepokojuje mě čas, ale ne hodiny. Mám klávesy ale ne tlačítka.“
