Hádankový Labyrint

[Belan]

Pátrací posun

Vypadalo to, že tohle bude konečná. Bez Pána nebyl nikdo, kdo by dokázal Štít otevřít. Cesta ven byla tak blízko a přeci tak daleko. Papíry, co byly na dosah, sice přinesly mnoho informací, ale žádná nevypadala přímo užitečná. Po ruce zde sice byl alchymický stůl a skladiště surovin, ale k čemu to bylo, když se tom nikdo pořádně nevyznal. Jakousi naději skýtala poznámka o poškození krystalu žíravinou, ale na to bylo na stole příliš mnoho nádob a podle poznámek tam byly i velmi nebezpečné věci, které nebylo radno otevírat. Takže jak určit správnou nádobu. Někteří se pustili do přesného určování, co kde je, ale šlo to velmi těžko. V poznámkách nebylo k dispozici dost informací na to, aby to mohl kdokoli zvládnout. Julian se začal prohrabávat knihami, co byly v dosahu. Určitou logiku to mělo. Byly to různá alchymistická pojednání. Přeměna hmoty, teorie přeměn energie mezi sebou, zhmotnění tmy a podobná díla. Naneštěstí pro laika příliš komplikovaná, takže. Julian spíše prohlížel obrázky a diagramy.
Nakonec se mu do ruky dostala kniha základů alchymie. Nebyly to základy jako takové, spíše soubor teorií vysvětlujících základy. Stále to vyžadovalo určitou znalost, ale to nebylo to, co zaujalo jeho pozornost. Jak jí listoval, vypadl z ní list papíru. Téměř automaticky po něm sáhl a prohlédl si ho. V moment, kdy mu došlo, na co se to dívá, věděl, že tohle musí vědět a vidět ostatní. Byla to tabulka, na kterou se odkazovaly poznámky s čísly skupin. Pořád to nebylo vše pro to, aby našli správnou nádobu ani skupinu, protože na stole byly skupiny organizované v jiném pořadí.

Kemlerův kód | +

Nebezpečí látek:
3 – Velmi hořlavé kapaliny
4 – Velmi hořlavé pevné látky
5 – Látky podporující hoření
6 – Jedy
7 – Jedovatost na dálku
8 – Žíraviny

Takže nyní bylo jasné, kterou skupinu to hledají. Kdyby jen se dala číst čísla na nádobách, byla by to hračka, ale byla to nějaká neznámá stupnice. Když to nelze přímo, šlo by to z informací, co přinesly poznámky. Šest skupin v tabulce, šest skupin nádob na stole. Skupiny sice obsahovaly různé počty nádob, ale to nebylo podstatné pro určení typu skupiny. Pomocí logiky se daly přiřadit čísla z poznámek skupinám na stole. Jen z číselných poznámek přesné určení nebylo, ale jakmile byla známá nebezpečí, tak přiřazení zmíněných látek v poznámkách ke skupině jejich nebezpečnosti již pro skupinu nebyl příliš velký problém. Otázka pouze byla, kdo bude ten první odvážný, kdo otevře první nádobu plnou žíraviny a podívá se do ní, zda je to ta, co je dostane ven.

[Julian de Carnste]

Julian Rianne sledoval se stoickým klidem a bezpečným odstupem. Dobře věděl, proč se jí nedotýkat a to ani koštětem... někdy mu přišlo škoda, že se nikdy neuchytila teorie, že hloupost je nakažlivá. " Ve skutečnosti nikoli, kaviár není chuťově tak skvělý, aby se konzumoval extra často." odpověděl se stoickým klidem na její poznámku a co se týkalo dalších řečí, prostě na ně nehodlal reagovat a časově ani nemohl.
---
Následuje ona hádanka a Julian nad tím zkomolením jména protočí oči. Projela jím nemalá touha tu otravnou elfku proklít nebo jinak potrestat, ale nemělo to cenu, tím si byl jist... když dá najevo, že jí vnímá, nebo, že mu to vadí, tak jí jen dá munici. Tak si jen pro sebe protočil očima a v duchu si slíbil pomstu - a jak se ukázalo nemusel nad tím dlouho čekat.
Nad její hloupou otázkou jen nadzvedl obočí. " Poradila mi Irviel." poukázal ke druhé elfce. A to si vždy myslel, že zaklínači dobře slyší... Nemluvě o tom, že to flirtování bylo tak umělé až tahalo za uši.
Bez elegance, bez grácie... proboha i panic, co si chce jen užít s prostitkou by to snad zvládl lépe. V duchu si ulevil a pak přišlo to největší zadostiučinění.
To jak se ta zaklínačka vyděsila.
Julianovi se na tváři rozlil úsměv... ale jeho oči říkaly jiný příběh... tohle nebylo odpouštění, ale zábava. Jeho pohled nesliboval jedinou dobrou věc..." Promyslím to." řekl sice nahlas, ale nevypadal, že by to plánoval udělat. " Obvykle se začíná omluvou a neopakováním podobného." dodal jí jako drobnou radu. Potěšilo ho, že sám nemusel zatím nijak zasahovat...
Nakonec utekli houtícímu se kouzlu a byla otázka, kdy se začne hroutit znovu další - museli pokračovat. Jednu věc Rianne musel uznat, ten nápad, co pak brblala byl rozhodně dobrý... Doufal, že tu není i nějak posunutý čas, už takhle to bude povinností nad hlavu. Plus se ptala na dobré otázky... velmi dobré...
i Juliana zajímala odpověď a musel dát za pravdu i tomu, že sám netušil, proč fialovou? Akorát tady se docela bál odpovědi...
---
Příchod zpátky mezi ostatní a oznámení, že jsou všichni... ale nebyli. Kde byla Timea a kde byl Sojka? Ne, že by mu přirostli k srdci, ale tohle jako nevyřešenou záhadu neviděl moc rád. Snad chvilku pohovořili... snad se jen na sebe rozpačitě dívali? Mohli jít ale dále a nakonec to byla právě Irviel, kdo otevřel ony další dveře. Juliana napadlo, zda všichni byli až moc lapeni ve zvyku, že se dveře otevíraly samy a nebo zda je mohla otevřít jen ona? Ale musel se tak trochu smířit, že tuhle odpověď taky nedostane jen tak. Hlavně, když tu otázku ani nevyřkl.
Proběhlo závěrečné shledání a pán je měl přijmout... nebylo nyní na co čekat a tak nějak se ukázalo, že Julian je mezi prvními, kdo vstupuje.
V místnosti byl šílený nepořádek a nejen to i silná magická bariéra...
Julian do ní nehodlal narazit. Stačila jedna obhlídka po místnosti, aby mu došlo, že tohle vše je následek. Mrtvola za stolem bez hlavy pak byla koruna na vrcholu. Jen nespokojeně stiskl rty. Tohle znamenalo, že z rozhovoru nebude ani ťuk... jistě, mohla to teoreticky být také iluze, ale to teď nemohl zjistit. Nebo mohl? Pokusil se tuto iluzi prohlédnout...
Mimo herně:
Prohlédnutí iluze - smysly 0 + magie 3+1 čerpání

Julian de Carnste hodil/a 4d6 a součet kostek je 15:
1, 5, 4, 5

Neviděl ani ťuk... no z toho radost neměl, ale jistě za to mohl ten štít, takže to zkusí znovu tím si byl jistý.
Namísto toho po zemi byly poznámky, nepořádek a stůl s šesti skupinkami? Všiml si i knih, rozešel se k nim, zaujaly ho názvy. Jedna věc mu byla jasná od samého začátku, museli zničit krystaly, aby se zničili štít. S tím už měl zkušenost, byť trochu jinou.
Celkově byl štít umístěn velmi zvláštně, jako kdyby procházeli nějakou výstavou a její tvůrci chtěli, aby měli pocit, že vidí mnoho, ale ve skutečnosti mnohem více zakryli. Julian opatrně položil ruku na štít a pak položil na zem onu zavařovačku a trochu jí posunul za štít - lehce se mu rozzářily oči a usmál se. " Zajímavé..." poznamenal tiše a napadlo ho jak úžasně vymyšlené to je. Nyní měl všechny potřebné informace.
Zaujaly ho ty poznámky, ve kterých pokud dobře poslouchal/četl byly 4 druhy informací. Pokud by se rozdělily na poznámky o hašení, o tom podivném kameni, o číslech a o obsahu měli by poměrně šanci zjistit, co je kde bez otevření... ale co s tím číslováním?

číselné řady | +

" Takže tam jsou 4 druhy informací, pokud vyřadíme ty o hašení a o kameni, zbydou nám čísla skupin a obsahy. Je tam opravdu, že jedno číslo je zcela na straně?" ověřil si polohlasně zda viděl/slyšel správně... Bylo to tak. V poznámkách stálo, že 7 je na kraji vpravo. To dost věcí usnadňovalo, věděli také, že u 7 je 6 a ta mohla být jen z jedné strany. " Je tu jen pět čísel, ale na stole je šest věcí..." pronesl zamyšleně... "Víme, že 7 je úplně vpravo. Pak také víme, že vedle sebe nemůžou být 5 a 4/3, vedle 7 musí být 6 a může být jen z jedné strany, takže zprava to je 7, pak 6, pak asi jelikož 5 nemůže být vedle 4/3 tak z druhé strany to bude buď 5,X,3/4,6,7 nebo 3/4,X,5,6,7... ne, tohle to být nemůže, trojka nesmí být na kraji... takže 5,X, 3/4,6,7 a pokud dokážeme přiřadit obsah k číslům bude to i kontrola..."

přemýšlel nahlas nad hádankou, která se mu před očima rýsovala, ale co se týče těch substancí? Tam neměl ani to nejmenší ponětí... Byla to úroveň nebezpečnost? Jenže na to tu bylo moc nebo naopak málo skupin... Zamyšleně se podíval na knihy.
Zatím potřeboval trochu pohyb a podíval se ke knihám. Přeměna hmoty, teorie přeměn energie mezi sebou, zhmotnění tmy... sakra jak rád by si je přečetl!!! I když by musel najít alchymistu, aby mu pomohl s jejich pochopením. A pak tu byla i kniha s názvem Základy alchymie, ta vypadal velmi, ale velmi slibně. Důkladně si to pročítal, ale zatím toho moc nenalezl, olovo je těžké... a to bylo tak nějak vše, co pobral, ale vypadl z toho zajímavý papírek s nápisem KEMLERŮV KÓD... to vypadalo velmi, ale velmi slibně...
Začalo druhé kolo přiřazování. Zatím informace, co získával byl ohromující, rád by se dozvěděl více - o tom kameni, o té látce... o všem.
Začal tím jednodušším.

Skoro uhodnuto! Teď vy :D | +

"Pokud vím, alkohol je tekutý a snadno hoří - bude to hořlavá kapalina, to spadá do skupiny 3, síru moc netuším, ale uhlí je zcela určitě pevné... a hoří..." dodal zamyšleně. " To bude pravděpodobně 4..." na moment se zamyslel... " žíravost... nestálo tam něco o tom, že to prožralo i sklo?" zeptal se a pokud to šlo nakoukl do poznámek, co předtím našli...

Na někoho mohlo působit zvláštně, že se dal hned do hledání... Jistě, jako první ho napadlo hodit prostě všechny lahvičky na krystal a ono se něco stane... ale něco v něm chtělo tu hádanku vyřešit.

[Busaraji -Bu- Ghulam]

Finále?

(Asi všichni co došli)

Pominula chvíle zdvořilostí, dalšího přepisování a také čekání až zachránci přivedou posledního zachráněného. Busaraji nepřemýšlel nad tím, zda by zachráněný rychleji došel sám a nebo jeho příchod urychlila právě pomoc ostatních. Bylo mu to vlastně jedno, on si mezitím stačil udělat alespoň zevrubný obrázek o celém složení skupiny a nutno podotknout, že ze všech nových spolubloudilů nebyl úplně nadšený. Nadšený však byl z toho, kolik spisů se jim podařilo přepsat. A protože byl čas, všechno to pobalil a mohl vyrazit vstříc další místnosti. A nadšení se ještě prohloubilo, když se ukázalo, že přepisy mu snad i zůstanou. Snad bylo chybou, že nezkusil pronést i nějaké originály, ale po prvním neúspěšném pokusu to nyní ani nezkoušel.

Další místnost však očekávání naplnila jen částečně. Měli se setkat s pánem tohoto místa, uvítal je však jenom chaos, v kterém orientace nebyla zrovna nejjednodušší. Pán tu však byl také, tedy pokud to vůbec byl on, jen nebyl tak úplně ve stavu vítacím a uvítání tak bylo dosti nemilé. Zerrikánec sice do místnosti nevstoupil mezi prvními, ale když viděl mrtvého vyrazil k němu. Chybějící hlava dávala jasně najevo, že tady už nepomůže. Pokud by to samotné nestačilo, absence mrtvolného zápachu a seschlý zbytek krku i jedna z rukou, poskytovaly další indicie. Nebylo třeba být zkušeným felčarem, aby to vydedukoval, avšak jako felčar k tomu možná dospěl o chvilku rychleji. “Nevím, zda je to náš hostitel, ale tenhle už někoho přinejmenším pár let nepohostil.” Oznámil svým společníkům, že tu mají čest s několik let starou mrtvolkou. A pak se zastavil, ne proto, že pochopil, že tady je pomoc marná, ale protože byl zastaven nějakou neviditelnou bariérou.

“Tak tady nepomůžeme, i kdybychom chtěli a bylo to ještě možné.” Zkonstatoval a tak, jako možná i někteří další začal jako mim otlapkávat hranice bariéry. I díky pomoci svých společníků si brzy mohli udělat představu, jaké jsou hranice. A že nikdo z nich neprojde. Zajímavé bylo, že na vybavení, které se mu houpalo po těle i různým věcem na zemi, do nichž při procházení tu a tam kopl, bariéra odpor nekladla. Možná není tak celistvá jak se na první dotek zdá? Z rukávu, nebo spíše brašny, vytáhl Bu poslední eso, přesněji krysu a vypustil ji. Třeba právě ona by mohla v bariéře najít nějakou skulinku. Avšak i tato naděje se ukázala jako marná. Krysa nějaký čas pobíhala na hranici bariéry, ale za ni se také dostat nedokázala.

Samotný průzkum místnosti jen přidával další otázky, ale alespoň jedna z odpovědí byla jasná. “Mám takový pocit, že náš hostitel se stal obětí nějakého nepovedeného experimentu.” Odkazoval se tak na očouzený stůl a další zjevné připomínky exploze, která sice neměla tolik síly, aby výrazně poničila místnost a zařízení, ale k fatálnímu poškození hlavy neopatrného badatele postačila. “Tohle je, hádám, nějaká alchymistická aparatura?” Mávnul ke konstrukci ze skla a kovu, která visela od stropu. Něco tomu hodně podobné, byť menší a jednodušší, znal od Ahury a tak se spíše pohledem na ostatní ujišťoval, zda je jeho dedukce správná. Velkou neznámou pro něho ovšem zůstával kruh glyfů a krystalů, magií byl sice nepolíben, přesto tak nějak vytušil, že to s ní má něco společného. “Vyznáte se v tom někdo? Nemůže to být nějaké srdce a mozek toho bludiště? Něco co ho řídí a pohání?” Použil spíše lékařský slovník, ale vsázel na to, že i laik snad pochopí, co tím myslí. Ostatně, že celé bludiště je dílem magie bylo zřejmé a tohle byla první věc, kterou tu viděl a mohla být nějakou čarodějnickou sestavou. Přestože je nikdy pořádně neviděl, tak přesně tak si představoval různé kouzelnické vynálezy, které svému strůjci poskytovali další možnosti k využití magie.

Poslední věc, co upoutala jeho pozornost byla lehce očouzená a poničená kniha, či spíše tlustý zápisník kus za štítem. Snad právě výbuch na stole byl příčinou toho, že nyní byla jen pár kroků od nich. { Fari, mohla bys? Snad bychom se z toho mohli něco dozvědět. } Těkl mezi deníkem na podlaze a hrotem kopí zerrikánské lovkyně. A ta pochopila. Začla kopím šátrat za bariérou a domnělý deník sunout na jejich stranu štítu. “Nemáte někdo nějaké laso? Lano s kotvičkou? Něco podobného? Pokud tu budou nějaké odpovědi, mohl by je mít u sebe.” S těmi slovy mávl ke zbytkům chlapíka za stolem. Ten byl vzdálený dobrých deset kroků, a na to byla Fari se svým kopím krátká. Pak už se Bu pustil do výpomoci se sběrem potrhaných zápisků, rozsetých všude po podlaze. Do jejich studia se zatím příliš nepouštěl, to přenechal ostatním. Stejně tak studium dostupné knihovny, když zjistil, že jde o (pro něho složitou) alchymii, s radostí to přenechal Julianovi. U stolku se vzorky to nebylo jiné, ani tam neměl příliš ambice šťourat se v něčem o čem nemá ani páru.. Nakonec ani průzkum skladu nepřinesl ovoce, spousta alchymistického či magického vybavení, ingrediencí a dalších věcí, pro něho, neznámého účelu a tak byl schopen pouze jediného závěru: “Myslím, že by to tu stálo za hlubší průzkum, pokud se někdo vyznáte. Určitě to bude mít nějakou cenu a mohlo by to být milé odškodné, pokud se odsud dostaneme. Pokud se nepletu, majitel už pro to využití mít nebude a nechat to tu na pospas by byla škoda.”

Jak tak slídil a hledal odpovědi, co dělají a jak si vedou ostatní příliš nesledoval. Přesto zaslechl, jak někteří luští posbírané útržky. Neunikla mu zmínka o hasicím systému, o toxickém kameni ani o sbírce dalších nebezpečných substancí. Rozhodně tu z toho neměl dobrý pocit. “Co když i ta bariéra či štít je nějakou formou ochrany? Jako ten hasicí systém, ať už si pod tím představím cokoliv?” Nadhodil první úvahu a další si nechal pro sebe. Nebo je hasícím systémem ta věc ze skla a kovu, která visí ze stropu? To asi moc nezafungovala. A v zápětí vypálil ještě jeden nápad. “Neaktivovalo se to spolu s výbuchem? Nemělo ho to chránit před něčím tu? Nebo naopak tuto část místnosti před něčím na druhé straně? Zdá se, že tu je spousta ošklivých věciček.” Možná by se do debaty nad obsahem útržků zapojil více, byť si nebyl jistý, že se všemi těmi substancemi potřebují zabývat a třídit je, znělo to přinejmenším jako zajímavý rébus na ukrácení času. Jenže, to už se Fari podařilo vyšťourat badatelův deník, rozevřela hi, pokrčila rameny, následně ho ukázala i Abdimu, který rameny pokrčil taktéž a předali ho Buovi. Nakonec ani Bu nedopadl lépe, klikyháky uvnitř mu nepřipomínaly žádné písmo, které by znal a natož uměl. “Vůbec netuším, co to je. Dokázal byste to někdo přečíst?” Obrátil se s rozevřeným deníkem na ostatní.

Možná to někdo zkusil, patrně ani on neuspěl, ale jako vysvobození se ukázala Irviel, která přinejmenším částečně v těch klikyhácích nacházela smysl. Busaraji se tak uvelebil stranou a od elfí lučištnice si nechával radit s luštěním. Bylo toho mnoho, některé části chyběly a rozhodně se nezdálo, že plné pochopení bude otázkou minut. V lepším případě rozluštění pojme pouze hodiny. Drobné střípky se ovšem z těchto zápisků rýsovat začínaly. A tak, když slovutný Varrick pustil do pléna nějaké své teorie, značně divoké, impulzivní, vycházející spíše z literární fikce, raději se zerrikánec ozval, aby ho zarazil. “Mistře Varricku, rozhodně by to mohla být cesta. Avšak stejně tak jako k vysvobození by mohla vést k záhubě. Nevím jak vy, ale já rozhodně netuším proč tu ty krystaly, glyfy a bariéry jsou a tak bych raději s jejich ničením a rušením počkal, až to zjistíme. Zdá se totiž, že tady by něco být mohlo.” A na důraz toho mávl očouzeným deníkem. “Ostatně nechcete se připojit k luštění? Vaše spisovatelská praxe by tu mohla být k užitku.” Nebylo to žádné rýpnutí, jen jeho nadšení chtěl přesměrovat jiným směrem. Možná to tu někteří vnímali jako další hádanku tajemného labyrintu, avšak on sám o tom přesvědčen nebyl. Většina hádanek, které doposud řešily byly vesměs neškodné a tato místnost do doposud známého konceptu nezapadala. Tady prostě byli na místě ošklivé nehody a on nestál o to, zopakovat si to, čím už prošel jejich mlčenlivý hostitel.

Mimo herně:
V posledním odstavci využívám i Irviel a Varricka, je to na základě konzultací s jejich hráči a oni to pak jistě ve svých postech více rozvedou

Snad jsem zapracoval veškeré info, co jsem s Belana vytáhl, tak to snad pomůže. Pokud bude něco nejasné, ptejte se.

[Varren]

V čekárně s ostatními

Varren byl unavený a co by ho dříve naplňovalo úžasem, ten přijímal jen s otupělou rezignací. Když se k nim přidal ten plavovlasý čahoun, jen mu pokývl na pozdrav, ale do nějakého velkého sdílení dojmů se neměl.
Dostali se do jakési „čekárny“, kde už čekali i jiní nešťastníci. „Zdravíčko,“ zamumlal trpaslík, ale dál se nepouštěl do žádných velkých konverzací, protože se toho velmi dovedně ujali jiní, kupříkladu ten Zerrikánec, který se představil jako Busaraji. Ten jim také pověděl o tom, že je tu dostatek pití i jídla a o onom mechanismu s práskajícími dveřmi.
Když ale prohlásil něco o tom, že by rád ukojil hlad po vzdělání a vysvětlil, jak toho chce dosáhnout, trpaslík se omluvně usmál. „Leda byste měl něco na bolest hlavy,“ povzdechl si. A pak zamířil k jedné z čalouněných sedaček a natáhl se na ni. Pokud se tam válel nějaký polštářek, dal si ho pod hlavu a zavřel oči. „Možná až naberu trochu síly,“ zamumlal a zavřel oči. Ne, on dnes na nějaké záchranné akce zbloudilců v labyrintu už opravdu neměl síly. Možná to bylo tím, že jako trpaslík měl kratší nohy než zbytek osazenstva, ale cítil se unavený a uchozený. Jestli se odsud dostane, možná by si měl začít dávat tři kolečka svižné chůze po ránu kolem celého univerzitního parku, aby se dostal trochu do kondice.

Odvážná trojice s tmavovlasou elfkou v čele se nakonec vrátila jako čtveřice, s neznámým mladíkem. A onen otravný, všudypřítomný hlas jim oznámil, že pokud se chtějí posilnit, zrovna teď na to mají poslední příležitost.
To tak, chtělo se Varrenovi zabručet, první poučka v začarovaných hradech a podobných podezřelých místech: pokud vám nehrozí smrt hladem nebo žízní, u všech bohů, nic tam nežerte, ani nepijte!
Po chvilce mu došla horší věc… Takže byli všichni? Kam se poděla Timeya? Přišli sem spolu. Trpaslík doufal, že ta měla víc štěstí a díky vylepšeným zaklínačským reflexům a absenci nadměrné váhy v podobě předností, prostě a jednoduše labyrintu unikla. To byla jeho verze šťastného konce pro milou zaklínačku.
Ze své pohovky se tak ani nehnul do chvíle, než se Irviel rozhodla otevřít dveře.

Ve finále

A za nimi na ně čekala už místnost odlišná od těch ostatních, s policemi plnými knih, podivnou konstrukcí visící ze stropu, kterou svým umístěním zrcadlil stojan s krystaly. Zjevně něčí pracovna. I když byl Varren víceméně neznaboh, i teď pocítil druh posvátné bázně.
Z té ho ale vytrhla poznámka Busaraje, které se uznale uchechtl i přes vážnost situace. To byl humor skoro stejně temný jako odstín léčitelovy kůže…
„Možná tohle tím ten panďuláček z hlíny myslel, když nám sdělil ‚Pohřbít venku‘?“ obrátil se k Rianne a ke Freye. „Že bychom měli vzít ty ostatky a odnést je ven, někde je pohřbít? Co říká ten váš pekáč teď, slečno Rianne? Brala jste ho nakonec s sebou?“ zamyslel se nahlas. Měl nutkání jako první zamířit ke dveřím, které vedly kamsi nahoru, ale byl po různých legráckách vykročil přece jen opatrně. Tím pádem ho magický štít neposlal k zemi a do bezvědomí, trpaslík si jen velice nepříjemně nabil nos. A když mu přestaly lítat hvězdičky před očima a skládat se v souhvězdí, promnul si bolestivě tepající frňák, použil svůj selský rozum a s napřaženýma rukama obešel místnost, aby zjistil, kde všude je štít omezuje. Bohůmžel neměli příliš volného prostoru.
Trpaslík si nemohl nevšimnout bádání toho světlovlasého elegána. Čahoun byl skoro dvakrát tak vysoký, takže když se sklonil k zemi, aby tam položil nějakou sklenici a postrčil ji ke štítu… opravdu to nebylo zrovna nenápadné.
V osobním laboratoriu dávno zesnulého bylo až příliš nových vjemů, takže nějaké zamrznutí tmavovlasé elfky mu naopak docela snadno ušlo. Více upoutala jeho pozornost, až když k sobě začala schraňovat papíry. Samozřejmě, že se chopil brku a volného papíru, aby je začal zapisovat. Papírů bylo opravdu mnoho a pamatovat si to jen tak… takže úhledným, trénovaným písmem přepsal vše to, co mu Irviel nadiktovala… v pořadí, které mu nadiktovala.
Když skončil s přepisováním, kriticky se na ty papíry zadíval. A když Irviel začala papírky dávat k sobě v pořadí, které dávalo smysl, velice opatrně svůj přepsaný text zohýbal na správných místech a natrhal jej na proužky, aby mohl udělat to samé, jen v čitelnější verzi. Některé věci dávaly smysl, když shromáždil dvě nebo tři věty k sobě, - toxický kámen, který zabíjí vše živé okolo, a jehož působení zastavuje olovo a tudíž dostalo speciální nádobu a bylo položeno co nejdál - jiné zase nedávaly smysl vůbec.
Takže toho fujtajkslu, co jen nejvíc napravo se raději ani nedotýkat.
A shromážděné logické poznatky začal zapisovat do skupin tak, aby mu dávaly smysl, ale spousta jich stejně přebývala. Myšlenky se mu v hlavě skládaly stejně nahodile jako byly zorganizované lahve na tom alchymistickém stole. Co takhle, kdyby si to zkusil představit jako linku detektivního příběhu, jejímž cílem je najít, kdo je vrah? Máme tu baronku, zahradníka, zhrzeného syna, pár podezřelých sloužících, co mají odvést pozornost… Začal si celý ten velký mechanismus skládat v hlavě, ale předběhl ho ten světlovlasý dlouhán, když se začal nahlas zamýšlet tak, že velká část místního osazenstva neměla šanci obsáhnout, co to vykládá, a mohlo jim to tak znít jako blábolení stejně nesrozumitelné, jako byly na první pohled zápisky pro všechny ostatní krom Irviel.
Neznámý světlovlasý muž mu připomínal jednoho z těch mágů, kteří se při svém bádání zavřeli do nějaké věže na tak dlouho, že úplně ztratili kontakt s obyčejnými lidmi a představu o tom, co je u nich obvyklé. Jednoduše předpokládali, že všichni uvažují stejným stylem. Jenže ne všichni měli tu příležitost tříbit si vlastní mysl a smysly při komplikovaných početních úlohách s jednou neznámou. Většina z nich to stejně ani nepotřebovala. Úplně jim stačilo sčítání a odčítání, případně násobení a dělení, když už šlo jo o nějaký byznys. Varren měl štěstí, že byl mimořádně bystrý, musel si kvůli zámečnické profesi umět vést účetnictví… a hlavně čas od času chodíval chlastat s jedním z profesorů matematiky z Oxenfurtské univerzity, který měl nezanedbatelnou slabost pro rovnice a trpasličí špiritus z Mahakamu.
Jen díky této vskutku šťastné souhře okolností dokázal s plavovlasým neznámým celkem obstojně držet krok.
A dělat si spěšně poznámky ohledně čísel… a když z knihy vypadla tabulka s popisy a dlouhán ji sevřel v ruce, oznámil mu: „Dovolíte?“ A položil ji na stůl hned vedle svých poznámek, spěšně naškrábaných řad čísel, která Julian předtím pronesl. Ty byly doplněny o X, které pro ně tentokrát znamenalo něco jako znak na mapě vedoucí k ukrytému pirátskému pokladu, nebo něčemu podobnému. A odměnou nebyla truhla zlaťáků, ale dost možná cesta ven. Porovnal ten seznam se spěšně naškrábanými čísly a pokud tedy byla blonďákova teorie správná, tak:
„Takže tři skupiny zprava můžeme vyloučit úplně… jedovatý kámen, co zabíjí na dálku… jedy…“ zamyslel se nahlas. „Takže dle vašeho odhadu by měl být vrah…“ obrátil se k čahounovi. „Teda vrah krystalů, žíravina, ve skupině, která je teoreticky druhá zleva. Tak to hned vyzkoušíme, ne?“
Trpaslík ale nezačal zuřivě štěrkat s každou zazátkovanou lahví v dané skupině… jen k nim přišel, potěžkal je, zakroužil se spodní částí, jak se snažil zaslechnout, zda tam něco nešumí, necinká jako kamínky, nebo nenaráží do stěn. A pak hrdinně zavřel oči a než mu v tom stačil kdokoliv zabránit, jednu z těch lahviček otevřel. Žádná rána, zelený plamen nebo blafnutí. Otevřel jedno oko, a pak druhé, než zjistil, že uvnitř nádoby nebyla ani stopa po zlatě. A než mu v tom mohl kdokoliv zabránit, zazátkoval jednu láhev, postavil ji zpátky na stůl a popadl další. Tentokrát už ji otvíral s otevřenýma očima, a setkal se s úspěchem. Vrah korodující ne nevinné duše, ale záložní krystaly neurčitého původu, byl v jeho držení. Skoro se mu roztřásla kolena. Opatrně láhev zase zazátkoval.
Stačilo by hodit láhev na ten obrovský centrální krystal na stojanu. Neživá hmota tím divným neviditelným štítem podle všeho projde,
našeptávala mu intuice. Ale než se stačil rozhoupat, nebo dát dohromady nějaký smysluplný důvod co a jak, ozval se opět Busaraji.
Tmavému léčiteli nechyběl zápal jednak pro získávání vědomostí a jednak pro řečnění. To ukázal už onou úvodní řečí, a teď v nepříliš květnatých proslovech pokračoval.
„Ale před čím by ta bariéra chránila, pane Busaraji? Podle všeho se zdá, že neživé předměty tím projdou s lehkostí… a ten chlapík, kterého by tím pádem měla chránit, je jen hromádka kostí. A kdyby to mělo držet pryč něco živého? Co by se tady tak mohlo schovávat, aniž by to chcíplo hlady?“ Trpaslík si vzpomněl na ty divné psy hned ze začátku labyrintu. Jenže tady normální fauna přítomná v podzemních jeskyních prostě chyběla.
„Nevím, jakými místnostmi jste si prošli vy… ale kdybychom měli brát tenhle labyrint jako příběh, který se odvíjí na základě našich činů… nebo strašidelnou historku – vzdor ducha mrtvého alchymisty pohání mašinérii nebo snad očistec, aby napravil provinilce, cokoliv podobného…“ zhluboka se nadechl. „Pak nám vždycky dával nějaký úkol, který bylo nutno splnit za pomoci důvtipu, nebo něčeho, co se nacházelo už přímo v dané místnosti. Místnost za místností, hádanku za hádankou. Nemyslím si, že tady to bude jinak. Ta zmínka o ničení krystalů žíravinou tam nebude jen tak. Budeme se muset osvobodit tím, že použijeme něco, na co dosáhneme, tím, že zasáhneme nedosažitelné.“ Oznámil trpaslík. „Dle těch zápisků obsah téhle láhve koroduje krystaly. Měl by projít štítem, protože není živý.“ Ale nebral Zerrikáncova varovná slova na lehkou váhu.
„Možná byste někdo, kdo máte po ruce vhodný nástroj, mohl zkusit z police třeba vylomit nějaký z těch menších krystalů? Můžeme vyzkoušet, co se mu stane, nanečisto, bude stačit jen pár kapek. Menší krystal, menší škoda. Co vy na to?“ A pokud byl někdo tak šikovný, že se mu podařilo krystal ze dřeva vypáčit, Varren opatrně odšpuntoval láhev, ukápl pár kapek na krystal položený na zem a poodstoupil. Čekal na reakci.
Ale jako spisovatel chápal, že je potřeba vyzkoušet nejdřív všechny možnosti. Takže když se Zerrikánec začal dožadovat pomoci s překladem, trpaslík pokrčil rameny. „Já možná můžu pomoct leda jako zapisovatel, tohle-“ ukázal na stránky „mi nic neříká.“ Pak se obrátil k tmavovlasé elfce, která tak obratně vyluštila to nečitelné písmo. „Možná byste se na to mohla zase podívat, slečno Irviel? Když máte takový dar luštit cizí klikyháky?“ zadíval se na ni prosebně.
Měli žíravinu, což dost možná i jisté řešení. Ale tohle bylo něco, co Varren nemohl provést sám a proto rád s nějakými závěry počkal, než se zbytek skupinky v místnosti dohodne.

[William Gavin]

Skupina Z (William, Julian, Rianne, Irviel)

Ano. Test se vyplatil. Žádná iluze by nedokázala napadobit Rianne. Ne. Ta sama o sobě byla tak specifická že to nešlo. "To není zadek, to jsou trup. Boky." Upřesnil a v náhlém záchvatu nepříčetnosti ho napadlo, že by ji snad i měl po zadku plácnout, aby věděla kde to je. Jenže jakmile doplnila ten zbytek chvatně ji pustil, pocit provinilosti nahradil prázdný výraz klidu. "Tak to není, vážně." Hájil se hned. "V průšvihu jsme myslím všichni..." Doplnil ale uhnul očima. Dnešek vážně nebyl jeho super den, nervy měl na pochodu a hlavně se to tu počínalo bortit... Na pozdrav od neznámé, elfky (?) jen lehce přikývl, on to vlastně ani nebyl pozdrav, spíše jen konstatování skutečnosti. Stejně na nic moc čas neměli.
"Kecá." Odtušil (ano nebyl ve své kůži) a na Rianne se schválně zazubil, ale úsměv mu k očím nedoputoval, tentokrát ne. Vzápětí byl čas už doopravdy jen na útěk. Starému jazyku rozuměl, nu i kdyby ne, tak by tak jako tak asi stejně rychle pochopil. Když se zastavili v místnosti s obrazci lapal po dechu, jako všichni ostatní.
"Jak... nic?" To přeci není možné, ale tady tohle spojení úplně nedávalo smysl, jak se o tom pak i sám přesvědčil. "Nechápu to." Zmínil když konečně popadl dech. Jak... místnost mohla zmizet? Magie? "Prachy jsem v truhle nenašel." Potvrdil zběžně Rianne. "Já... jsem se sem nějak propadl. A pokud vím byla se mnou zaklínačka, ale ta pak zmizela. Nevím - nevím jestli nebyla přelud, moc toho nenamluvila." To s přeludem ho napadlo nyní a vlastně by to celkem i sedělo. "Každopádně je pryč." Dodal a trhnul rameny. Možná našla cestu ven dřív, těžko říct. "Jak jsi se tu vzala ty?" Poptal se ještě, protože to bylo zajímavé. "Když stoupnete na symbol tak se to rozzáří různými barvami. A jeden je správně... Už jste tu byli, že?" Když nezávisle na něm si každý hodně rychle našel to svoje. Ale i tak, uniká mi jak to funguje. Doplnil v duchu. Sám si stoupl na srdíčko a zalila ho modravá záře. Teď když bylo více lidí, bylo i více barviček. Nechal se ostatními vést a pak... další lidé.

Další místnost a další lidé
Další duše, které zabloudili v podzemí. Je to jako past na vosy. Až na to že ta obvykle neměla východ. Byli to lidé podobní Busarajimu. Nikdy netrpěl předsudky, ale jestli jsou stejní jako on, pak si nebudeme mít moc co říci. Rozhodně ohledně nich hodlal být zdrženlivější. "Zdravím." Rozhodl se pak nakonec víceméně pro jednoduchý a velmi zdvořilý pozdrav. Když tu se ozval ten hlas...
"Pán?" Nadhodil. Neměl nejmenší chuť se s někým takovým setkat a jen letmo a zběžně kývl na Bua. Místnost zde ukrývala jak jídlo a pití, tak i jakési knihy... Will zběžně proletěl několik knih, názvy pohledem, zda by se mu něco nehodilo, dokonce i do jedné nakoukl. Nechtěl být zlodějem, ale. Ale málem ho pokosili hlinění trpajzlíci, nebo jak se jim říká... ano golemové. Takže bych jednu... nebo dvě odnést mohl. Ale buď ho někdo upozornil ať to nebere, nebos i to rozmyslel. Kdo ví co všechno by spustil? Znáte přece ty pohádky, kdy si za poklad bestie vezme něco cennějšího než je ten poklad, pro který jste přišli ne? Ještě chvíli váhal, ale tentokrát to nechal být. Jídla a pití se nedotkl. Jistě, hodilo by se posílit, ale tomu hlasu nevěřil. Dokonce pak i zkusil vzít za kliku, ale jak bylo dáno, dveře se ani nehnuly. Až když to pak zkusila ta dívka, tak povolily. Proč? To mu nasadilo brouka do hlavy.
Další místnost byla dítkem Chaosu. Dalo by se taky říct že to je..."Bordel." Zamumlal, ale pokud ho slyšela Rianne nuto dodat, že se tím myslel jako Nepořádek ne bordel jako bordel. To by děkana mrsklo. Mimoděk mu proletělo hlavou. Nepořádek ještě asi dokázal snést, ale jen do určité míry tohle bylo moc. "Zatraceně." Zaklel když uviděl cosi co dřív bývalo tělo. Teď už to nemělo hlavu. Výbuch? Nějaká... alchymistická nehoda? Tady dával za pravdu Buovi. A opatrnost mu velela ničeho se nedotýkat. Ty krystaly mohly být cokoliv. Klidně i jedovatá substance. Pomalu vykročil v knihovně, i tady mohly být knihy, které by stály za prozkoumání, nu a na zemi se válely papíry, při troše štěstí bude čas udělat to, co udělal Bu a jeho soukmenovci předtím taky, okopírovat je. Jenže to narazil, doslova. Čelem naboural do neviditelné zdi. Být to tady, v našem univerzu tak asi řekneme že si zapomněl brýle a holt šel v obchodu mimo otevírací dveře (ne že bych takovou zkušenost neměla ehm). Muselo to vypadat vlastně... i docela komicky, protože pak zkoušel přesně to co bylo popsáno - ohmatat zeď, prohodit skrz ni něco a pak ještě snad i sledoval Rianne a ostatní jestli mají stejný problém nebo jestli si to vybírá koho pustit a koho ne.
"Můžu... nějak pomoct?" Poptal se jednoduše (a zbytečně), když viděl jak Irviel sbírá a prochází dokumenty (tedy ovšem za předpokladu že to tak bylo). Minimálně jí je pomohl sebrat. Pak jak se tak díval dál, jenže jemu ty čmáranice nedávaly smysl, ale jí zřejmě ano. V čem je jiná? Otevřela zavřené dveře a čte něco co jiní číst nemohou.
"Ty to přečteš?" Přistrčil zvědavě jeden Rianne pod nos, aby vyloučil gendrový problém. "Já... tomu nerozumím. Vypadá to jako kdyby někdo psal něco známého, ale levou rukou a pozpátku." Ohodnotil to, protože tak nějak se dá přibližně popsat doktorské písmo.
"Tak nějak." Zabručel po proslovu Bua, na kterého se ale nepodíval. Ano, odškodnění by bodlo, protože tohle ho bude pronásledovat v nočních můrách asi ještě dlouho. Místo odkud není úniku, zasypané hlínou, pohřben hluboko pod zemí. Jo, při těchto myšlenkách se mu dělalo zle. Zběžně ale mrknul na svazky a vybral dva, které se mu zdály jednak nekontaminované, neohořelé a... a pak vypadaly zajímavě. Znal jednoho alchymistu v Oxenu, který by to možná i ocenil, Will sám totiž alchymii neholdoval.
"Omlouvám se, ale... alchymie není úplně můj obor." Zmínil to když přišlo na bádání o alchymii. Připadal si neužitečně, vážně tomuhle se vyhýbal. Bylo to nebezpečné, často to smrdělo a (dle pána Labyrintu) stačilo málo a... byli jste bez hlavy. Nic pro mě. Jasně, všechno souviselo se vším, ale takhle daleko nikdy nedošel a vlastně ani nechtěl. Na druhou stranu napadlo ho jak být užitečný, protože krystaly byly stále za hranicí kam nic (podle té krysy) nemohlo, tak... Co si je takhle prostě jen přistrčit? Budeme upřímní, napadlo ho to díky Buovi, ale on sám lano neměl. Ale byli tu dveře a tak se holt vydal tamtím směrem, jak brzy zjistil, vedly do sklepa. Bylo tu vyrovnáno plno věcí. Koště našel hned, protože prostě... Vždycky bude koště a kýbl na úklid. Než ale s úlovkem odešel napadlo ho to tu trochu ještě prošťárat. Co kdyby náhodou našel něco... zajímavého? Jeho pozornost zaujalo pár věcí, které po jistém zaváhání (pamatujeme pořád ty pohádky že?) zmizeli v jeho vaku na věci (co přesně to doplním později až nebudu umírat na rýmičku). Poté se vrátil i s koštětem a jednoduše si dva krystaly přimetl, ten první šel snadno, u druhého musel trochu bojovat. Sem tam si zabručel "pod vousy", které neměl nějakou peprnější nadávku (krystal byl na špičce koštěte) ale nakonec si ho dostrkal k sobě. "Budou na ten pokus stačit tyhle?" Zmínil trpaslíkovi jehož jméno neznal. Milerád mu krystaly přenechal a opatrně se klidil trochu dál, pokud by se někdo pídil odpověděl by po pravdě. V alchymii se nevyznal a s ohledem na to cosi v křesle nehodlal být další. Nic proti. Ano, jasně řekl by to diplomatičtěji, ale víme ne?


Mimo herně:
Uvidíme na podlaze nějaký krystal?
Smysly 2 plus všímavost 2

William Gavin hodil/a 4d6 a součet kostek je 14:
5, 4, 3, 2

Všímavost 2 ve skladu - čeho si všimne?

William Gavin hodil/a 2d6 a součet kostek je 9:
3, 6

Co Will našel ve sklepě...
Sklep byl sklep. A tak tam panoval nepořádek různě vyskládané ať už knihy, nebo kádinky, věci na uklízení (nebo si minimálně myslel, že to tam je na uklízení), byly tam křivule a baňky a další. Všehochuť. Nedivil by se kdyby někde viselo třeba i oblečení. Nakonec kromě koštěte vzal tři (protože tři je magické číslo) věci, které upoutaly jeho pozornost.
Lahvička číslo 1 byla ze začátku přehlédnuta, ale jak se vracel ještě se na ni zaměřil, spousta věcí okolo měla popisek, ale tenhle byl buď napsaný a pak strhnutý nebo... ne. Když se na to podíval zblízka popisek tam byl, ale podivně nečitelný (nebo zamáznutý?). A obsah lahve byl jako tekuté stříbro, něco jako tekutá rtuť jenže tahle při pohledu na světle se i jaksi měnila, odrážela duhové odlesky... Tedy stříbřitě duhová tekutina. Willa zamrazilo, když si uvědomil, že se hýbe, ale pořád. Nejen když s lahvičkou hýbal. To bylo zvláštní. Nemohl to tušit, ale účinky byly stejné jako tady, kdokoli kdo okusil tak ztratil (na nějakou dobu) totálně paměť (schopnosti ale zůstávají). Stačila i vůně, aby člověk měl malé výpadky paměti.
Lahvička 2 byla skrytá a vlastně prakticky sama o sobě nezajímavá, Will ji našel jen díky tomu, že popisek měl velká písmena a nápis ho zaujal. Tekutina uvnitř vypadala jako voda, možná trochu špinavá, říční voda. Ale byla na ní cedulka: Z Ostrova mrtvých vod. NEBRAT, NEPIT, Zabránit kontaktu s čímkoliv živým. Nebrat jako nepoužívat? To rozhodně stálo za prozkoumání, takže to skončilo v jeho batohu. Neměl ponětí, že bere tekutého krále Minose, že cokoli co přijde do kontaktu s touto tekutinou se změní na zlato. Pradávný sen alchymistů, ale rovněž i prokletí.
Předmět číslo tři nebyla lahvička, ale krabička. Zajímavé na ni bylo jak byla precizně vyřezávaná, tmavé dřevo bylo vykládané bílým do ornamentů a sem tam se zaleskla perleť. Will to zabavil, samozřejmě alespoň nahlédl, co to obsahuje. Popisek k tomu byl taky zajímavý "Vílí prach". Nic moc z toho ve skladu nevykoumal a tak doufal, že alespoň ta krabička hodnotu mít bude. Nemohl to vědět, ale ona byla rébusem sama o sobě. To co viděl a co šlo bez problémů otevřít byl obyčejný dámský pudr, ale pokud by si někdo pohrál s vykládáním na bocích skříňky (protože dřevo šlo přesouvat) tak se ozve cvaknutí. Ano, tenhle pudr má totiž dvojité dno. V sametové látce je uložená poloprázdná lahvička, tak akorát na prozkoumání a na pár pokusů Vílí prach ještě vydrží, ale na hromadné zázraky a létání to nebude. Přesně tak, ten prášek totiž na dokáže popřít přitažlivost zemskou, stěhováci by vám utrhli ruce. Pokud se zaměříte na lahvičku samotnou, uvnitř skla, na spodní části etikety je drobně napsáno "ptactvo má alergii".
Nu a to koště? Bylo hned za dveřmi.

[Irviel]

Rianne, později Julian a Will, krátká návštěva čekárny a pak hurá za Willem

~Doslova? To jako, že jsi čarodějka?~ podivila se Irviel Riannině prupovídce. Pak ale zkrabatila čelo, protože jí došlo, že na tom něco nehraje. Vždyť byla zaklínačka, tak jak by mohla zároveň ovládat magii, tak jako Arleight? Náročné myšlenkové pochody! To už Rianne dávno pokračovala ve svém brebentění a zmínila něco o fisstechu a Koviru. Tomu se elfka uchechtla, sama měla nějaké zkušenosti, ale spíš takové, že byla na souši, a pak najednou byla ve vodě... při dalších slovech jí ale přes tvář přeletěl stín. ~Kroutila a škubala by ses i po tom, co bys visela,~ odpověděla bývalá Veverka na překvapivě temnou notu. Byly věci, které by ani věčnost nedokázala zcela vymazat z paměti. Pořád, když si na ně vzpomněla, viděla před sebou jejich tváře a v hlavě si opakovala jejich jména... Hardrin, Aydra, Avondreth, Vanlar, Ritha, Aegil, Vredhan, Chorann, Morwynn, Tassiel a Ceerys... jako kdyby díky tomu nadále mohli existovat, přestože už dávno nebyli.

***

Později, na cestě za dalším zbloudilcem, kterého lapil Labyrint, Rianne začala Irviel dělat návrhy. Elfka to překroucení ohledně Štístka vzala jako vtípek, a tak se tomu zasmála, namísto toho, aby na to zareagovala odpovědí. Jistě, asi by se nebránila tu ztřeštěnou zaklínačku potkat znovu, kdyby byla příležitost. Ale teď byla hlavní priorita dostat se z tohohle proklatého Labyrintu ven. Co bude potom... žila příliš spontánně na to, aby si dělala podobné plány.

Brzy našli toho, kdo se ztratil a doposud neobjevil čekárnu. Ukázalo se, že jak Rianne, tak Julian jej znali, což situaci značně ulehčovalo - nemuseli jej přesvědčovat, aby s nimi šel. Zaklínačka stručně vysvětlila odkud Willa zná a sama se podivila tomu, že Julian byl podle všeho Baron. Takový titul na něj opravdu seděl, ikdyž ruku na srdce, Irviel neměla zrovna rozvinuté znalosti hierarchie lidských společenství. Stačilo to, že mrtvý dh'oine je dobrý dh'oine. Pokud třeba zrovna neměl potenciál, že jí pomůže dostat se z magického labyrintu.

Jen o chvíli později se zdálo, že i samotná místnost se je snažila popohnat. Opustili ji ve spěchu a pak už zkušeně došlápli na "své" znaky, aby je Labyrint pustil dál. Rianne začala fantazírovat o kádi, kejtě a medovině, až se Irviel na chvíli zasnila. Arleight jí tohle všechno mohl dát, a ještě s magickým pozlátkem, stačí, když se nějak vymotá ven a vrátí se do jejich tábora. Na to, jak dlouho byla zvyklá žít jen s nouzí v lese, se na podobný luxus velmi dobře zvykalo.

Nicméně Will měl otázku na ono nic, které se podle Irviel nacházelo za dveřmi. "Co já vím. Prostě je to fuč. Asi se nějaký ten čáryfuk, co nás tu drží, rozhodl, že už to tam k ničemu není," pokrčila rameny s překvapivou lhostejností, ale také podivnou jistotou. "Třeba to znamená, že jsi opravdu poslední, kdo nám chybí, abychom se dostali dál," vokalizovala svůj vnitřní pocit, který ji k takovému přesvědčení vedl. Do dalších hovorů se už ovšem nezapojovala, místo toho chvátala zpět do místnosti, kde čekali ostatní.

Finále

Příchod dalšího zbloudilce nakonec opravdu spustil reakci toho hlasu, který je doprovázel už od samého začátku. Slovo brzy mohlo pokrývat hodně velký časový rozsah, jak věděl snad každý elf, který se kdy dostal do konfliktu s rodiči kvůli odlišnému vnímání plynutí času mezi generacemi. Irviel pořád byla dost mladá na to, aby měla problém jednat s trpělivostí představitele dlouhověké rasy. Možná proto to netrvalo dlouho, než se zvedla z chlupatého koberce a vydala se ke dveřím. Možná s nimi svede podobný trik, jak předtím s těmi dvěřmi zadržujícími zával? Minimálně to stálo za zkoušku, a tak se před ně postavila a zatahala za kliku, přičemž se do nich pokusila pořádně opřít i ramenem. Málem si rozbila pusu, když se dveře rozletěly, až to prásklo. Elfka se tomu s úlevou krátce zasmála, ale pak jí úsměv zamrzl, když se začala rozkoukávat kolem. Bylo tu opravdu hodně nových podnětů.

Bylo to tu ohromné, vypoulený strop a podél stěn obří knihovny. Jakási zvláštní konstrukce a magicky vyhlížející podstavec s krystaly. Potencionální východ se schodištěm. Všude se válelo jakési harampádí, kterému Irviel sotva mohla porozumět. Nebo to tak minimálně dávalo smysl... ale hodně věcí v tomhle Labyrintu fungovalo jinak, než ve světě nahoře. Jistě tedy už málokoho kdejaká věc překvapí. Pokud je měl přijmout jakýsi pán, tak si asi někde zapomněl hlavu... zůstaly tu totiž jen jeho sedící ostatky a poloha okolních předmětů naznačovala, že je asi něco odmrštilo ve výbuchu, pravděpodobně spolu s chybějícími částmi těla onoho nešťastníka.

Irviel dostala na rozhlížení jen pár okamžiků, pak se totiž z ničeho nic zasekla na místě a zcela přestala reagovat na cizí podněty. Zatímco navenek vypadala úplně mimo, v její hlavě se začaly formovat vzpomínky. Nejprve vyšlo najevo, že opravdu měla jakousi kontrolu nad děním v labyrintu, do určité míry. Dokázala otevírat cesty, které jiní ne a dokonce podvědomě ovlivňovala osudy dalších účastníků. Až do určité chvíle žila v představě, že se sem zkrátka propadla a snažila se dostat ven jako každý jiný, ale teď si začala uvědomovat, že to byla jen část toho, co tady zažívala. Byla to pořád skutečně ona? Irviel přeci nezáleželo na druhých, pokud nebyli její blízcí. A přesto... měla v sobě zvláštní nutkání. Možná tu byla tak dlouho, že nepřála lapeným dobrodruhům, aby zde bloudili nadosmrti. Měla v sobě odhodlání, které nepoznávala, ale věděla, že je skutečné a opravdu ovlivňuje dění kolem. Postupně nabírala na jistotě, že některé věci ví, ale teprve nyní všechno pomalu začalo vyvěrat na povrch.

Najednou ji zavalil pocit, jako když vše zaklapne na správné místo. Nebyla tu sama, Labyrint byl jako živý mechanismus, měla pocit, že se jej může dotknout, komunikovat s ním, ovlivňovat jej. Ale ten, kdo tu měl být, aby jeho fungování kontroloval, tady už nebyl. Její vlastní pád do útrob bludiště náhle ztratil svou důležitost - ona sama totiž byla ten spouštěč, který pohltil všechny ty zbloudilé duše. Chtěla jejich pomoc! Víc než cokoliv jiného na světě! Možná proto cítila takový tíživý pocit, že je v tom nemůže jen tak nechat... Oni byli klíčem pro ni, a ona zase pro ně. Ale nejprve museli najít řešení... elfka se pomalu vrátila do reality, rozhlédla se kolem a pohledem spočinula na místě, kde jim cestu zatarasil Štít.
Povzdechla si a popošla, přičemž málem uklouzla po nějakém bordelu. Podívala se pod nohy, jen aby našla nějaké poznámky. Normálně by ji to nezajímalo, písmo pro ni vždycky byla nesrozumitelná změť klikyháků. Ovšem ne nyní, nyní tam viděla něco, co překvapivě dávalo smysl!

Sehla se a začala ty papíry sbírat. Z rozjímání ji vytrhl Will, který se zeptal, zda to přečte. "No... jasně že jo," pokývala chvástavě hlavou a nepřesvědčivě se usmála. Byla to jakási směs nadšení z toho, že něčemu takovému rozumí, a zároveň tíživé uvědomění, že ona je sem dostala a brzy se ukáže, jestli jí to vlastně k něčemu bylo. "Tady se píše..." začala a postupně předčítala sadu poznámek. Na první pohled to byl hrozný chaos, ale po nějaké době se zdálo, že jednotlivé úryvky na sebe navazují, jen bylo potřeba najít to správné pořadí. S trochou logiky dokázala určit pořadí poznámek o hasící látce, ale to nenamenalo, že byla z obsahu dalších poznámek příliš chytrá. Figurovala spíš jako tlumočník, než detektiv.

Detektivní práce se totiž chopil někdo úplně jiný - baron Julian a trpaslík Varren. Irviel se chvíli pokoušela poslouchat, jak se snažili najít řešení, ale velice brzy se v tom ztratila, to bylo na negramotnou Veverku z lesa zkrátka příliš komplikované. Naštěstí ji brzy oslovil zerrikánec Busaraji, kterému se podařilo přes štít dostrkat jakousi knihu. Nebo přesněji deník. Trpaslík, který nakonec svou teorii o štítech a krystalech přednesl vlastně v docela srozumitelné formě, měl stejný nápad a požádal ji o pomoc. Předtím však ještě s Willovou asistencí dokázal v praxi vyzkoušet fungování nalezené látky z nádoby se zlatým vyložením. Krystal po kontaktu s látkou praskl a postupně se začal rozpouštět.

Elfka to sledovala s jistou fascinací. Možná skutečně byla naděje, že jí tahle nesourodá skupinka pomůže?

Vzpamatovala se, protože měla vlastní úkol. "Hned," špitla a mrštně přicupitala blíž, aby zvědavě nahlédla do deníku. Chvíli jí trvalo se v tom množství poznámek alespoň trochu zorientovat, ale nakonec přeci jen objevila pár potencionálních vodítek. Netušila, co zmínit dřív. Jedna věc však byla důležitá především pro ni, a právě proto jí začala. "Tady se píše o tom, že až dojde ke zničení záložního krystalu, bude potřeba rychle vyrobit nový..." lehce se oklepala. "Jinak by to znamenalo, že stačí drobná nehoda a celý Labyrint se rozpadne," zamračila se, z toho neměla vůbec dobrý pocit. Zatím však neměli k dispozici ani informace o tom, jak se takový krystal vyrábí. Hledala proto dál. A něco skutečně objevila. "Tu je něco o krystalech, přečtu to, možná tomu někdo z vás bude rozumět lépe?"vzhlédla k ostatním a pokud se našli posluchači, tlumočila o čem to celé bylo. A pak zase listovala dál. "Je tu hodně osobních poznámek... možná se tak dozvíme, kdo byl zač ten pán, který už není?" trpce se pousmála. Nikdy by si nemyslela, že zrovna čtení bude činnost, která ji takhle chytne, přestože měla značně omezené znalosti v oborech, které na ně dýchaly z každého koutu této místnosti. Alchymie a magie.

[Belan]

A je konec!

Jakmile byly finální dveře otevřeny, všichni se těšili na konec toho všeho. Ukázalo se, že tak rychlé to nebude. Cestu k cíli blokoval aktivní kouzelný štít. Za pomoci Irviel se Julianovi a Varrenovi podařilo přijít na způsob, jak se nejspíše dostat pryč. Varren chtěl nejprve vyzkoušet, zda je to opravdu ta látka, co je napsaná v poznámkách. K tomu dopomohl zase Will, který prozkoumával sklad a našel zde spoustu zajímavých věcí a také koště. Obyčejné, ale přesně stačilo na to, aby dokázal přitáhnou s jeho pomocí nějaké menší krystaly, které rozhodila exploze po podlaze. Společně nalezni kapátko a úspěšně to ozkoušeli. Krystal prasknul a postupně se začal rozpouštět. Stejně jako skleněné kapátko. Jeho namočená část se zamlžila a postupně se ten kousek rozpadl.
Bu byl zase zaujatý knihou, která byla těsně mimo dosah za štítem. To ale nebylo nic, co by vychytralého zerrikánce zastavilo a s pomocí kopí si knihu přitáhnul. Byla značně poškozená výbuchem, což znamenalo, že předtím určitě ležela na stole. Naneštěstí nedokázal přečíst téměř nic a ani obrázky a diagramy nebyly příliš nápomocné. Až Irviel opět dokázala přeložit, co to kniha skrývá. Byl to laboratorní deník s deníkem dohromady. Nakonec se rozhodla se podívat na poslední snadno se otevírající stránku, kde na ni čekala poznámka s varováním, že je nutné rychle vyrobit záložní krystal, protože pokud dojde k poškození současného, Labyrint se rozpadne, protože nebude čas na to vyrobit nový.
Najednou zničení krystalu nevypadalo jako něco, do čeho bylo radno se hrnout. Ale jaká byla jiná alternativa? Počkat až magie dojde sama a štít se vypne? Listováním narazila na poznámky o krystalech a jak listovala dále, nalézala tam i poznámky z osobního života. Vypadalo to, že deník byl i nějak podepsaný, ale cokoli bylo na první straně napsáno, padlo za oběť výbuchu. Pouze něco, co připomínalo písmena A a I, nejspíše byla koncem jména.

deníček | +

Stránky o krystalech byly plné magických diagramů, popisů efektu, opakované varování, že krystaly jsou velmi křehké. Záznamy pokusů o replikaci krystalů, které ale krátce končily. Stránky byly vytrženy. Následné stránky popisovaly jejich případné nastavení, jak zjistit, zda mají správnou frekvenci, pokud je žádoucí spojení více krystalů do magického okruhu. Byly tam nějaké odkazy na vytržené stránky ohledně určitých modifikací. Stránka končící otiskem palce, který asi kdysi býval krvavý, se slovy „Konečně nejsou křehké“, předznamenala obsah dalších stránek. Ty popisovaly postupy, jak se daly krystaly potáhnout různou ochrannou vrstvou. Některé měnily vlastnosti krystalu, ale pouze jedna nezasahovala vůbec nijak do vlastností krystalu. V průběhu tohoto bádání byla i poznámka, že je to už 5 let, co se s těmito krystaly potkal a by zcela unesen nad jejich vlastností ukládat energii Chaosu. Následovaly stránky týkající se pokusů o zapojení a udržování kouzla z pomocí krystalů. Stránky byly už hůře čitelné a pak se náhle témě změnilo. Při bližším zkoumání švu lze poznat, že zde byly opět odstraněny stránky. Tyto ovšem velmi nenápadně, aby se na to snadno nepřišlo.

Když Irviel začala zkoumat, kdo to byl z poznámek rozesetých po deníku, protože jméno nebylo k nalezení, bylo jí a brzy všem ostatním jasné, že tato osoba se věnovala velké spoustě odlišných témat. Byly tam odkazy na předchozí deníky. Na setkání s mnoha významnými osobnostmi, filozofy, mágy, alchymisty, hvězdáři či druidy. To jsou jména, která můžete poznat a k nim je tam většina jmen, která jste nikdy neslyšeli. Dokonce ani Irviel si není jistá, jak se to jméno vyslovuje. U neznámých jmen je často nějaké datum, klidně i dlouho do budoucnosti. Občas jsou tam i poznámky, co přinést na příští návštěvu. Velmi často je ta věc několikrát zakroužkována, aby byla nepřehlédnutelná.
Po jednom takovém setkání je popsáno několik stránek poznámek ohledně nápadů a hypotéz. Očividně to byla plodná návštěva. Poznámky ohledně věcí jako fungování světa snad ani nedávaly smysl. Mnohé popisy efektů s poznámkou, že jsou bez špetky magie. Polovina stránky se zabývala úžasností zámku na čísla, kdy se klíč nedá ukradnout, protože žádný není. Byly tam i poznámky o kovových létajících příšerách, plivajících oheň, které ničily nepřátele, aniž by jim byly blízko. Byl tu odkaz i na Kemlerův kód. Končilo to lítostivou poznámkou, že se nejspíše v té době nikdy nesetkají, protože by bylo nutné mířit příliš do budoucnosti a zároveň pomáhat z druhé strany, což by vyžadovalo minimálně ještě jednu návštěvu.

Následovala dlouhá řada výzkumných textů s minimem poznámek, jejichž konec opět chyběl. Stávalo se z toho pravidlo. Těžko říci, zda stránky vytrhnul někdo cizí nebo sám autor, aby se výsledky nedostaly nikomu do rukou. Další stránky se věnovaly přímo labyrintu a jeho fungování. Je to asi jako zkoušet číst obornou encyklopedii. Občasné poznámky občas osvítí o čem se tam jedná. Jedná se o otisk místnosti v čase, kdy je otisk přenesen do… někam a tam existuje v nekonečné smyčce. Kouzlo je nutné neustále zásobovat magií, což by byl obyčejně problém.
Byly tam i poznámky psané vyloženě ve veselé náladě, že se nad nimi Irviel začala usmívat i když jim sotva rozuměla. Poznámka popisovala počátek experimentu inspirovaný jakousi vtipnou pevností a bájí o nějaké příšeře.
Následovalo mnoho krátkých poznámek, kdy mezi nimi byly dlouhé časové úseky. Poznámky často vyjadřovaly frustraci nad hledáním toho správného místa. Jak zkažený ten rok tím hledáním je a podobné výlevy. Postupně se začala objevovat čísla ve zlomku, kdy se mělo doplňovat do 25, po nějaké chvíli přestala 25 existovat a postupně rostlo číslo. Následně i to zmizelo, ale poznámky už byly veselejší. Jak se blížilo spojení všeho dohromady. Rychlou kontrolou data Irviel zjistí, že tento projekt trval přes sedmnáct let.
Následně byla velmi radostná poznámka, že komplex funguje a je to úžasná podívaná, jak se lidé marně snaží popasovat s úlohami. O něco později byla přímo poznámky „Už žádná nuda při bloku.“ Někdo se očividně velmi bavil pozorováním, jak nebozí obyvatelé marně zápasili s hádankami. Občas tam byly naštvané poznámky, jak jsou lidé nevděční, jakmile vidí špičaté uši.
O kousek dále byla poznámka, že by bylo dobré navštívit Lázně, protože je tam hezká obsluha.

Na samotné poslední stránce byly záznamy začátku výroby krystalu ve formě seznamu úkonů, které byly odšktnuté. Nahoře byla poznámka, jak je rád, že krystal je dobitý magií a nehrozí, že by Labyrint přestal fungovat kvůli nedostatku magie. I tak je nutné si s výrobou pospíšit a při tom postupovat velmi opatrně, protože přemíra magie může způsobit rázové uvolnění uskladněné magie.

Jen asi Julian se nemusel držet za hlavu ohledně výzkumu krystalů. Ty poznámky ohledně připojení dalších krystalů sice nebyly úplné, ale dalo by se hádat. Jako by mu to něco připomínalo. Chvíli se rozmýšlel, a nakonec se rozhodl. Jisté bylo jedno. Cesta ven vede přes zničení krystalu a pak je jen „krátká“ chvíle na umístění krystalu nového. Těžko říci, co byla pro elfa krátká chvilka. Mohlo to být pár minut a mohlo to být taky několik dní. Takže pokud někdo chtěl něco nabrat, bylo to nutné udělat před zničením krystalu a následným úprkem ven. Co kdyby to bylo jen pár minut.

Jakmile byli všichni připraveni k odchodu, někdo moudře navrhnul rozlít žíravinu do kádinek, i když je to rozleptá. Na hození budou stačit. Byl to výborný nápad. Ono házet žíraviny není něco, co se se dalo často trénovat. Šplíchanec nakonec zasáhnul stojan s krystaly a důkladně je smočil. Irviel bylo nyní zcela jasné, co se bude dít. Nedělo se nic, až to vypadalo, že se někde stala chyba. Taky se dostalo odpovědi Varrenovi ohledně žádosti o pohřeb, že to bylo myšleno na komprimované, co nesou s sebou, ale za pochování svého bezhlavého těla by byl také vděčný.
Když najednou prasknul první krystal. Byly větší, tak odolávaly déle. V rychlém sledu začaly praskat i další polité krystaly, jen ten hlavní se držel. Ať už někdo netrpělivý poslal další šplích nebo jste se jen rozhodli počkat, krystal prasknul. Všichni jste úplně cítili, jak je něco špatně. Zaklínačské amulety se rozvibrovaly a pak se téměř odmlčely. A ten zatracený štít konečně povolil a zmizel. Nyní již nic nebránilo v úprku ke schodům a cestě ven. Až v běhu se poněkud zvýšil zmatek, protože ven vyběhlo mnohem více osob, než kolik jich vběhlo dole. Někteří se nechápavě rozhlédli a jako v náměsíčnosti se vydali někam. Jiní zůstali se skupinou.

Julian se rozhodl, že něco zkusí. Aby skryl, že je čaroděj, poslal se skupinou iluzi, takže ho nikdo nepodezíral, že se zdržel. Rozhodl se použít hlavy, které získal v lítém boji. Vytáhl je ven a dekomprimoval je. Začal vzpomínat, co to Irviel říkala ohledně napojení nového zdroje. Pokud by se mu to podařilo, mohl by Labyrint prozkoumat pořádně a odnést si mnoho cenných věcí. Jenže Irviel přednášela interpretaci a ne přesný postup, byla to nová a složitá věc a taky ho znervózňoval měnící se tok magie všude kolem. Bylo to jako stát v podpalubí lodi plující uragánem a vy slyšíte jen to skřípění dřeva a provazů, protože ven vůbec nevidíte a nevíte, co se děje.
Začínal na několikátý pokus, než se mu to podařilo. I tak měl stále potíže si vybavit, co vlastně dále. Dostal se na konec, co četla Irviel a nebyl si jistý, co vlastně dál. Musel by vyzkoušet nějaké věci, nic jiného mu ani nezbylo. Na druhou stranu si byl velmi dobře vědom, jak mu utíká čas. Čas, kterého ani nevěděl, kolik má. Usilovně zkoušel znovu a znovu ladění krystalů, aby fungovaly správně. Cítil, že je blízko a taky cítil, že je blízko i něco jiného. Něco, co nechce potkat.
Když se mu konečně podařilo sladit krystaly a pustil se do zaříkání, aby se krystaly připojily a dodaly energii Labyrintu, vše zmizelo. Na moment se lekl a pak se lekl znovu, když ho do očí uhodilo světlo. Byl venku. Venku a ve vzduchu! Stihl si uvědomit, než spadl asi ze tří stop do houští.
Hluk padajícího Juliana a drtících se větviček mohla zaslechnout zbylá skupina, která odešla z Labyrintu také. Pokud někdo sledoval vstup, tak v jeden moment bylo dole na schodech vidět světlo a v další moment už schody vedly jen kus dolů do kamenné zdi. Aspoň že počasí se lehce umoudřilo a už nepršelo. Bylo zataženo a lehce mžilo. Stačilo se už jen vymotat z lesa a starý známý svět vás přivítal.

Mimo herně:
Tohle je poslední příběhový posun.
Pokud vám zajímá něco, co tam zrovna není, napište.
Děkuji vám za hraní i trpělivost.

PS: Jakmile všichni napíšou, budou rozděleny body.
Můžete si odnést ledaco, jen předtím prosím konzultujte co a v jakém množství.

[Julian de Carnste]

Kontroverze okolo mrtvého "hostitele" byla minimálně zajímavá... Bylo tu mnoho věcí k prozkoumání... a ještě mnoho zajímavostí, které se skrývaly kdesi v labyrintu. Byla škdoa, že nebyla možnost si s tvůrcem podobně úchvatných věcí dal tu práci... Poslouchal na půl ucha, co si mezi sebou ostatní vykládají, zatímco luštil... Zatímco on se věnoval číslům trpaslík Varrick se věnoval té další části a že mu to šlo. " Jistě." ustoupil mu a naslouchal mu.
Nebylo moc času nazbyt. Kouzlo se hroutilo a brzy nebude šance tu být. Co se týkalo debaty o tom, před čím tu chránila ta bariéra, když bránila skutečným bytostem...
" Chránila ho před těmi, kdo prošli labyrintem..." řekl tiše na Varrickovu i Busarijovu teorii. " Ostatně, věřím, že mnozí z nás pocítili touhu si to s ním vyříkat ručním způsobem." Zamyšleně se díval po svém okolí... " Byl rád, že Varrick přišel i na jiný důvod s tou žíravinou a Julian nemusel nic moc dokládat... Jenže díky Irvielině čtení se dozvěděl i něco jiného... labyrintu hrozilo rozpadnutí se tak jako tak... ale mohl by dodat záložní krystaly? Bylo to, co u sebe měl dostatečně záložní?
Na nějakou chvilku se ani nehlídal, že rozumí tomu, co se tam říká. Přišlo mu to úchvatné a průlomové, ale... měl y těch krystalů dost? A jak by zamaskoval, že nejde s ostatními? Krystal se nakonec začal rozpouštět a on musel pohnout, čas tu byl proti němu.
Nechal ostatní aby vyběhli, držel se záměrně vzadu a když byl z dohledu vytvořil iluzi sebe sama, co vybíhá za nimi. Pokud se někdo z osazenstva díval pozorně, běžel těsně za posledním, dokud neklopýtl na posledním schodu a nerozplynul se jako dým spolu s labyrintem.
Musel s sebou pohnout, pokud to chtěl stihnout.
Zvětšit ty lebky a začal s připojováním... ale ten čas, ten čas bylo něco, co prostě neměl. Ne s ohledem na to kolik kroků a kontrol musel provádět. I když věděl, že se mu to podařilo, nepodařilo se mu to propojit včas, přišel o chvilku později.
Neměl z toho moc radost, spíše naopak. Ale byl rád, že žije... jenže přišel o krystaly. Někdy hodně proklínal svou zvědavost a touhu po vědění i lenost, co ho v posledních desetiletích zachvátila. Sakra jak ho teď štvalo, že Rebekah měla pravdu!
A taky to, že čarodějové, včetně něj, byli tak tajnůstkářští, že ty cenné informace byly ztraceny a jemu možná s dostatkem štěstí zůstal jen ten poškozený krystal, který nezvětšoval a možná ani ten ne...
Ke všem pak spadl z necelého metru do křoví. Přišlo mu to jako kdyby uklouzl na ledě a spadl, ale příjemné to také nebylo.
Tiše zaskuhral. Po tomhle týden nejméně nevyleze z postele a ani nechtěl vědět, co by mu na to Rebekah řekla, kdyby po ní chtěl pomoc s léčbou. Stejně bude muset překousnout svoje ego a poprosit si... nebo zkusit navštívit Rhianon? To ještě promyslí - teoreticky by mohl být k užitku i Max.
A v duchu si přísahal, že doopravdy začne trénovat! Tohle byla tragédie i s ohledem na to, že ani tu hloupou pochodeň nedokázal zapálit - málem ho sežrali zombie, co byly jen dřevěné loutky a ztratil krystaly i labyrint? Oh tohle bylo fiasko - naštěstí se z něj dostal ještě v jednom kuse bez vypíchlého oka, či ztracené končetiny, jen bez broskví a hole. Paráda.
Tomuhle Julian říkal prostě parádní den...
A jestli ještě někdy potká tu Rianne, tak jí nechá uklízet maštale! Pak jí možná i pozve na to pečený prase, ale nejprve ty maštale. Varrick i Busarij by za ty informace zasloužili potkat na pivo? A Will... no měl pocit, že by měl dodržet slib ohledně univerzity a sponzorování. Neo už ho dodržel? Nemohl si vzpomenout.
Irviel vypadala jako někdo, od koho by bylo výtečné získat další znalosti jazyků, ale jistý si nebyl. Nakonec se vyhrabal z křoví - tiše si zaskuhral a vydal se kamsi, kde tušil, že by mohl být Jerome i s Tazem... snad?

[Irviel]

Konec zvonec

Irviel se postupně prokousávala velkým množstvím poznámek, některé se týkaly výzkumu a jiné byly osobnější. Stránky s diagramy a infromacemi o krystalech sice Irviel nedávaly smysl, ale někomu možná mohly, a tak je pro jistotu přeluštila. Zdálo se však, že některé důležité střípky chyběly. Dokázala pochopit akorát to, že právě ony krystaly v sobě uměly držet magii a tím poháněly celý mechanismus bludiště.

Tvůjce Labyrintu měl podle všeho mnoho různých známostí, některé záznamy se zdály být dokonce až příliš fantastické na to, aby byly pravda. Zápisky s datem z budoucnosti jí přišly spíš jako nějaký druh fikce či omylu, od Arleeho totiž věděla, že cestovat časem není možné, a to byl v jejích očích ten nejmocnější čaroděj, co existoval.

Vyloženě výzkumné poznámky elfka spíše přeskakovala, protože jí to pramálo říkalo a navíc začínalo být čím dál tím zjevné, že u nich chybí celé štosy vytržených papírů. O to víc ji překvapily další zmínky o časových smyčkách. Část s bájí o příšeře vypadala poněkud zábavněji, ale jen na chvíli, pak totiž zase přišel na řadu výzkum. "Celých sedmnáct let," pozvedla obočí nad množstvím času, které tvůrce labyrintu utopil v něčem pro ni tak nezáživném. Když se konečně prokousala až k výsledkům a pánově radosti z průchodu lapených dobrodruhů. To ji trochu nakrklo. "Tak on takhle! Já věděla, že si z nás celou dobu jen někdo tropil žerty," nabrušeně ohrnula ret. Dozvěděla se, že onen tvůrce byl podle všeho elf, a pousmála se, když zmínil hezkou obsluhu v lázních. Jenže hned na to se zarazila. "Počkat..." zamračila se. Věděla, že na tom něco nehraje, jak už bylo zjevné delší dobu.

Stejně jako před chvílí, i nyní její mysl zaplavily vzpomínky. Tohle byl poslední střípek, který spustil pomyslnou lavinu. Teprve nyní si uvědomila, že ona nebyla sama sebou, jen jakýmsi stínem původní osoby, která nesla jméno Irviel. Byla spjatá s tímto místem, zcela omylem, nešťastnou náhodou způsobenou neuhlídanou vzpomínkou a špetkou magie ještě z doby kdy Labyrint teprve vznikal. Byla součástí onoho krystalu, který ostatní museli zničit, aby se dostali ven. Uvězněná ve smyčce, stejně jako jednotlivé místnosti Labyrintu, doufala, že ji někdo konečně vysvobodí. Bez pána, bez další živé bytosti, byl otisk její mysli na pokraji šílenství. Jako kdyby nezáleželo, co se stane - zda Laybrint nabere na stabilitě, nebo se zcela zhroutí, ale cokoliv mezi tím nebylo udržitelné. Cokoliv mezi tím vedlo k pomalému a bolestivému kolapsu.

Nyní pochopila, že na její vlastní existenci nezáleželo. Ta skutečná Irviel si žila svůj život někde jinde, a jaký byl její osud, netušila. Jen kontakt s Aldareyem jí dokázal přidat vzpomínky novějšího data, kde také záhadně končily. Následovala jen co kdyby, vágní vybájené střípky, které pravděpodobně neměly nic společného s realitou. Vindun na ni nikde nečekala. Kdepak, ne. Irviel se sem totiž nikdy fyzicky nepropadla.

Tohle vědomí Irviel nejprve zatížilo, ale pak paradoxně ucítila úlevu a lehkost. Zhluboka se nadechla, snad jen ze zvyku, neboť ve skutečnosti nic takového ani nepotřebovala, její existenci živil jen a pouze krystal. Dolouskala poslední stránku deníku a pak už přenechala iniciativu na ostatních. Jen co krystal začal praskat a magická bariéra povolila, všichni začali prchat ven. Všichni, až na ni.... a Juliana.

Tedy přesněji, nejprve tam byla, a pak už ne. Jako kdyby se vypařila. Vnímala jeho přítomnost, ale její podstata se už pomalu začala rozpouštět. Malá naděje na zachování zůstala, ale nakonec... nakonec záleželo jen na tom, že přišlo konečné rozuzlení.

Uklidňovalo ji jedno vědomí. Jestliže jen samotné vzpomínky dokázaly být takhle mocné, pak vlastně nikdo nebyl ztracen, zůstával-li uchován v myslích druhých...

[William Gavin]

Willa jen zarazilo s jakou lhostejnou jistotou mu dívka odpověděla. Takže jsme všichni. Zkusmo ještě pohlédl na místo kde místnost zmizela a pak se s podivným pocitem (tak mohli jsme zmizet i s tím!) od toho pokusil oprostit a jít s ostatními.

Konec
Další co ho zmátlo bylo, že stejná dívka dokázala přečíst něco co vypadalo naprosto šíleně, neuchopitelně. "Hmmmm..." Zamumlal a řešení hádanky tedy nechal v jejích schopných rukou. Pak tedy prošel sklep, něco málo si vzal a odnesl to s koštětem ven. Will tedy přistrčil dva krystaly na pokus a jak bylo zmíněno, krapet se vzdálil, protože nechtěl být přímo u výbuchu. Tedy pokusu. Pokusu o rozbití krystalu. Co se týkalo deníku, jistěže byl zvědavý, ale slyšel ji i z dobré vzdálenosti. A pak si tu elfku i prohlížel, viděli se už někdy? Došel k tomu názoru že ne a bylo to správně. Vtipné bude pokud se ještě někdy někde potkají, protože podle toho co se dělo si to ta pravá nebude pamatovat... Ale to Will nevěděl. Vyrobit nový? Ale jak? Povytáhl obočí. To asi bude v těch poznámkách.
Pak přišel čas když bylo třeba hodit žíravinu v kádince proti krystalům. Ne že by byl úplně dobrovolníkem, ale pokud k tomu došlo tak to udělal. "V pořádku?" Obrátil se k Rianne, když začaly praskat první krystaly a vibrovat medailonky na krcích. Nu. Úprk pak bylo něco co se dalo čekat, nikdo nechtěl zůstat pozadu, jen ten pocit, že tu je nějak moc osob ho mátl... jen nebyl čas moc nad tím přemýšlet. Jako ptáče uvězněné v kleci zatoužil po čerstvém vzduchu, po prostoru, který by nebyl zatížen hlínou.
Instinkt bylo dostat se co nejdál, přesto si podvědomě hlídal Rianne, protože prostě to byla známá tvář - v tuhle chvíli také někdo komu věřil. A kdo by se teoreticky dokázal asi i vypořádat s nějakým nepříjemným něčím - jako byli ti golemové. Věřil jí. Nicméně čerstvý vzduch ho lákal zmizet co nejdál, pryč, pryč od všeho...