QUEST: Dobrou noc! - D

[Nithé]

Uplakaná ženuška Nithé skončila v náručí a dryáda ji pohladila po vlasech a houpavě ji konejšila. Až se konečně uklidnila natolik, že promluvila, proč vlastně pláče. Únos dcery? To přeci bylo hrozné! Těžko říct, zda by dryáda dokázala takhle soucítit se ztrátou syna - nejspíš by to v ní rezonovalo o trochu méně, ale dítě bylo dítě. Těm se mělo pomáhat, dokud nevyrostou natolik, aby si pomohli sami. "Já se v lese vyznat," přemítala dryáda. Není divu, že se ti její muži ztratili, když nedokázali žít v souladu s přírodou. Nebo třeba nevěděli, jak se vyhýbat strážcům lesa a nedráždit divoká zvířata... I reakce kněžky byla pozitivní, a tak se dryáda nemusela bát, že by jednala na vlastní pěst. A určitě se jim podaří přemluvit i Lennartea s tou holkou, která se chovala spíš jako zvířátko a toho dalšího pána.

Uplakaná ženuška už snad byla o něco veselejší, když jí dvě holky přislíbily pomoc. Všichni pak byli zavedeni do domu, což dryádu zaskočilo a měla problém si držet pozornost na muži, který k nim mluvil, protože tu bylo tolik nových věcí! Nicméně co by snad Nithé potřebovala vědět více, než jen kudy se mají vydat? Ohledně toho, jak všechno bylo od tohohle rána divné, si nedělala moc starostí. Našla si ve Světlušce novou kamarádku, a to bylo přeci super! "Tak jo, jdeme!" řekla Nithé radostně k muži, skoro jako by ji míjela veškerá pochmurnost situace. Ale to musíte dryádě odpustit. Viděla v tom je super dobrodružství a na samotných strastech lidí, tedy krom unesené dcerky, jí nějak zvlášť nezáleželo.

Když byla skupinka navedena na cestu, která začínala na konci vesnice, Nithé se ještě zlepšila nálada. Vždyť jim ti lidičkové ještě donesli jídlo, to od nich bylo moc milé! Dryáda si pro sebe uzmula nějakou zeleninu, kterou spokojeně chroupala, zatímco naslouchala kněžce a pozorovala, co dělal Lenny, Eshkha a pan Šedý. "Ne, to nejít," přikývla Světlomile na to, že věž přeci nejde mít ze dne na den. Stejně jako chtělo svůj čas poohýbat stromy pro domky dryád, stejně tak trvalo dát cihlu k cihle. "Oni si asi nevšimnout," pokrčila rameny. Jojo, sice to je divné, když si někdo nevšimne věže, ale pokud se tu ztrácí chlapi na cestě do lesa, tak by se tomu zelená ženuška vlastně ani nedivila.

[Lennarteus]

Objev století! Pravda, ještě ho mohlo něco překonat, ke stovce mu ještě pár let chybělo, ale rozhodně se to jevilo jako něco, co se nestane každý den - vidět halucinace někoho jiného! Rázem si připadal více normálně, ale nebyl si jistý, jestli se mu to líbí. Když se nad tím tak zamýšlel... ach, cože, dceruška? „A kolik je dceři?“ Zeptal se zamračeně. Mluvila o mladé ženě, to už by mohlo znamenat, že nejde o dítě... a co s takovou dívkou chce zloduch ve věži? No, Lennarteus jisté představy měl, ale doufal, že tyhle se jen tak nezhmotní a nebudou se tu předvádět všem okolo jako pan Šedý.
To už se ale pokusil nějaký muž zabránit jejich snídani, aby se stala snídaní. „A co půl husy předem, máme hlad. S prázdným žaludkem se nedá zachraňovat!“ Rozhodil rukama v rozčílení, které bylo jen zpola hrané. Mohl by přidat něco o tom, že plížení s kručícím žaludkem je stejně efektivní jako ovázání nohy, když krvácí hlava. Nebylo ale času, věci do svých křehkých rukou vzala Světla. „Cože? Jestli půjdu? Ale ano, mohl bych, stejně nevím, kde jsem.“ Odmávl to rukou, neboť prekérní situace neměla lepšího řešení. Třeba dojdou někam, kde budou lidé vstřícnější a nebudou jim hned trhat husy od úst.
Muž je tedy odvedl do místní radnice, pokud se tak tomu dalo říkat, a tam je čekal zřejmě předák vesnice, starosta nebo tak něco, dej mu císař věčnou slávu. Moris! A dceru mu ukradl čaroděj, tak to byla asi krásná... Lennarteus důkladně poslouchal, jen nechápal, proč by nějaký čaroděj pobýval ve věži. Takových schodů! Celý systém věží, pokud nesloužily k obraně, vlastně nechápal. Kulaté schodiště nedělalo dobře hlavě a výstup a sestup se dal zvládat jen do určitého věku.
Celkem rychle je místní pohlavár vypakoval na cestu, což se nelíbilo ani jemu, natož panu Šedému, který je následoval jako stín. „Nemilé chování je výsada majetných, slečno Světlo,“ broukl k světlovlásce, ale starostlivým pohledem hlídal hlavně kočičandu. „Hlavně nejez všechno, co vidíš. Bude ti zle,“ zamumlal k ní, ale pak už zase věnoval pozornost dalším dvěma něžným stvořením v jeho společnosti. „Magie je nevyzpytatelná, když zvládne přenést člověka z místa na místo, proč by nedokázala postavit věž nebo ji sem přenést? A co se týče unášení dívek, možná ji štval její otec nebo ostatní zabedněnci z té vesnice a šla radši sama. Třeba je ten čaroděj hezoun,“ polemizoval nad možnostmi, kterých bylo až moc.

[Eshkha]

Pravdou bylo, že když na ni ten chlap řval, nerozuměla mu. Jakože vůbec. Jen na něj vyjevila oko, celá se zježila a nebýt toho, jaká byla posera, asi by se mu na truc zakousla do nohy. Posera ale byla a tak s kvičením zajela zase za kalhoty a sukně svých společníků a jen od tamtud znepokojeně vykukovala, aby na své okolí cenila zuby a výhružně syčela. Co jí bylo do nějakejch ztracenejch ženskejch? Ona má hlad. Zapáleně přikyvovala panu čarodějníkovi, když se dožadoval jídla předem a tím stoupl na jejím žebříčku zase o pár příček výš. Teď už se od něj vážně nehne!
A jak se rozhodla, tak i udělala. S nehtíky zarytými do jeho rukávu cupitala za ním, občas nepřátelsky prskla k Šedivákovi, aby si o sobě moc nemyslel a celý rozhovor o věžích, magii a fešnejch čarodějích jí byl někde u zadních partií. Zvlášť v okamžik, když našla nějakou šišku, kterou začala chroupat přesně v ten okamžik, kdy ji Lenn nabádal k tomu, aby se pokud možno vyhnula tomu, že sežere všechno, nač přijde. Provinile šupinky vyplivla, strhla pohled k zemi a zbytek cesty si jen něco mrmlala.

[Bartimeus]

Vzlykající žena byla opravdu vděčná za každé objetí a povzbuzující slůvko, které se jí dostalo, a hlavně na Světlu se vděčně usmívala za ten příslib, že její ztracenou dceru najdou a přivedou zpět.
Scéna kolem Eshky a hus naštěstí skončila jen nevrlým vrčením muže, který na kočkodlačici narazil a překazil jí její úmysly, a který naznačil, že kdyby se to náhodou opakovalo, s tou podivínkou by to mohlo dopadnout dost bledě.

S dobrodruhy se nikdo o moc víc nebavil, jen Lennarteus se ještě dozvěděl, že dceři bylo nedávno sedmnáct let, a poté, co jim byly dopřány nějaké ty zásoby, aby při té dobrodružné výpravě netrpěli hlady, byli jednoduše vyšoupnuti ven z vesnice, zpátky do lesů. Bez pana Šedého, ten za hranicí vsi probliknul a jednoduše zmizel, dokonce ani Lennarteus ho neviděl. Na bědování, co je tohle za chování, tu zřejmě nikdo moc nehleděl. On to byl celkově zvláštní kraj, takový podivně cizí, ale zároveň na něm bylo něco známého.
Les však rozhodně nikomu známý nepřipadal; jako by se najednou ocitli v úplně jiném hvozdu, než kterým přišli. A kromě toho byla najednou zase tma... Navzdory přítmí tu však bylo na cestu vidět poměrně dobře. Měsíc nesvítil, případné louče nechtěly vzplanout, ale na cestu svítil čtveřici sám les.
Ano, les. Jakmile totiž čtveřice překročila jakousi pomyslnou hranici, les začal pableskovat nejrůznějšími světýlky. Nejen, že tmou lítali broučci podobní světluškám, ale mech pod nohama reagoval na dotek a vždy, když na něj někdo položil nohu, zazářil fosforeskující zelení. Křoviny tu byly nižší a většinou listnaté, a když o ně někdo zavadil, jejich listy zasvítily podobnou září, jako mech, jen výraznější. Pokud však někdo zkusil ulomit větvičku a posvítit si s ní na cestu, zhasla a už se znovu k životu neprobudila.
Eshka dokonce míjela podivné velké květiny, jejichž červené květy zazářily a vylétly do vzduchu jako vrtulky, sotva se kočkodlačice přiblížila - lákalo to k ulovení takového kvítku. Nejvíc z toho všeho však musela být odvázaná Nithé, na kterou les reagoval mnohem výrazněji, než na ostatní, jako by se s ní snažil komunikovat. Jako by sama její pleť vyzařovala tlumené světlo.
Nebylo by divu, kdyby cestou mezi všemi těmi podivnostmi ti čtyři zapomněli, proč a kam vlastně jdou; kolem byla spousta zvláštností lákajících k prozkoumání. Cesta však nebyla nebezpečná ani obtížná, dokud nedorazili k propasti, která se z ničeho nic rozprostírala před nimi a táhla se daleko napravo i vlevo, takže obejít ji by zřejmě nebylo nic jednoduchého. A byla poměrně široká - štěstí, že přes ni ležel zlomený strom. A zdálo se jim to, nebo na ně z propasti zíralo několik párů pableskujících žlutých očí?

Mimo herně:
Můžete házet, na co, to nechám na vás A fantazírujte si, jak chcete, máte k tomu prostor.
Další post bych ráda nahodila nejpozději příští sobotu (23.2.), ať se nám to nezaseká ještě víc.

[Světlomila]

"Takže by se namísto peníze kazí charakter mělo říkat majetek?" Zadumala nad Lennovo poučením. "Ale přece nejde, aby se k sobě lidé chovali nemile," zaskuhrala posmutněle. Peníze, nepeníze, majetek, nemajetek, moc, nemoc, stejně by se k sobě všichni měli chovat hezky a slušně a společně se radovat a zvesela si povídat či prozpěvovat. Však za pomoci Bohyně zaseje každému nešťastnému do duše semínko naděje a radosti. Jen počkejte, to budete toutat, všichni, až na světě zavládne čisté dobro. Dost ale o vyšších cílech, pro teď měli jeden jasný, snadněji dosažitelný.
"To jo," zezelenala kněžka při vzpomínce na vlastní zkušenosti s teleportem. Div, že se jí žaludek nezhoupl natolik, aby se setkala se vším, co nestihla doposud vytrávit. "Že by byla až tak mocná?" Zavrtěla nevěřícně hlavinkou. "Všemocná," zajíkla se tou představou. Ale všemocná je pouze Bohyně! Jak by mohla být nějaká magie v rukou smrtelníka stejně mocná? Až se z té představy zakabonila.
Další vyřknutá slova však dokázala zapříčinit, aby se vrátila myšlenkami opět na zemský povrch. Tedy, s ruměncem ve tvářičkách.
"Tak si mohl dcerku u tatínka vyprosit, jak se sluší a patří. Pokud si dokázal přičarovat věž, jistě by dokázal své kvality správně předvést a dívku nemusel nikomu odvádět," snažila se polemizovat věcně, neboť se jí do myšlenek vkrádal obrázek dvou lidí žijících v hříchu! Utekli ručku vtisknutou v ručce... a... a... a... pusinkovali se kde se jim zlíbilo a kdy se jim zlíbilo. Hezoun... takoví to s dívkami asi umí.

Ještěže se les opět změnil. "Aby do mě koza kopla, zase to tu vypadá úplně jinak," rozhodila nešťastně rukama do vzduchu. "My snad překračujeme jeden bludný kořen za druhým. Jak máme najíst cestu tam, když ani nenajdeme cestu zpátky," zabědovala bezradně.
A jak se tak rozhlížela po okolí, povšimla si té tlumené, měkké záře. "To je divný," Kroutila hlavou na všechny světové strany, div si jí z krku nevyšroubovala. "Vždyť ten les září!"
"A ty taky záříš," vykvikla překvapeně na konto Nithé, až měla chuť si do dryády dloubnout, jestli je opravdu skutečná. Určitě sním! Nevěřila vlastním očím. Ale co dotek? Hm, ten by mohl být průkaznější.
"jejda!" uskočila, jakmile se první lístek rozzářil pod špičkou opatrně položeného prstíčku o pár stupínků víc. "Taky čáry?" Sklouzla udivenými kukadly po Lennovi, ačkoliv se spíš chtěla věnovat prozkoumávání dějících se podivností. Melitelé, ochraňuj nás před veškerým zlem a dopřej nám šťastnou pouť.
"Hele!" Vykřikla najednou, když jí kvítek zatančil před obličejíkem. A jak tak zkoumala doteky nejbližší okolí, začala té tajuplné nádheře propadat. Vždyť i každý její krůček byl zářivě prosvícen! Neodolala a rozběhla se. Hop a skok a skok a hop, kam jen se ta srnečka vydá dál? Snad se schová za mohutný kmen? A obtočila se kolem do výšky tyčícího stromu, až mu kůru prozářila barevná spirála. Či se ukryje do houští, kde jí nikdo nespatří? Načež se k nebesům narovnané trubkovité květy úlekem schovaly do svých lodyh. Nebo si potůčkem cestu svou ukrátí? A se zvednutou sukní se proběhla korytem průzračné strouhy, jejíž dno svou pestrobarevností zdatně konkurovalo plovoucím čudličkám.
A co teprve ty tisícičlenné houfy světlušek? Kněžka mezi ně nadšeně vběhla a kupodivu! Nerozlétly se pryč! V celé své kráse ji obklopovaly jakoby se právě ocitla ve středu zmenšeného modelu celého vesmíru. Šlo z nich vyčíst osud jako z hvězd?

A tu si vzpomněla na neblahý osud oné dívky! Málem by se nechala rozptýlit magičností tohoto lesa a zapomněla by na duši v nouzi! Styď se Světlomilo! Pokárala se, aby vzápětí zjistila, že ostatní úplně ztratila z dohledu.
"Ach! Co jsem to provedla!" Zakňourala nespokojeně. "Jsem já to ale roztržitá. Jak se jen najdeme?"
Tak se snažila jít ve vlastních stopách zpět, jenže les se jí jevil za každým kmenem pokaždé jinačí. Šla tudy? Nebo tudy? Či? Úplně se jí z toho bloudění zamotala hlavinka. Mlčky zřejmě nic nezmůže, proto začala volat, inu, jak na lesy.
"Co si jen počnu?" Zapípala jako ptáče vypadnuté z hnízda. "Ztracená v čarovném lese," div se slzička neskoulela po tvářičce.

Ale jakoby les vyloženě nechtěl trápit nevinné dívenky, najednou spatřila v dáli tři stíny. "Děkuji!" Zvolala nadšeně a doběhla skupinku, která už nejspíš koukala propasti do chřtánu. "Promiňte, asi další bludný kořen," zamumlala omluvně. "To jsou oči?" Zkrabatila nesouhlasně čelíčko. "To se mi nelíbí." Aneb variace na každá mince má dvě strany.
Světluška pociťovala nutkání do propasti kopnout kámen a zjistit, jak je hluboká, ale strach jí to nakonec nedovolil. Třeba právě na takové provokativní gesto ty oči čekaly, aby mohly zaútočit.
"Co si přičarovat most?" Pokusila se o vtípek, protože opravdu netušila, co si s propastí počít.

Mimo herně:
Smysly + všímavost, třeba objeví něco užitečného
2 + 2

Světlomila hodil/a 4d6 a součet kostek je 16:
1, 5, 6, 4

[Nithé]

Dryádčina nová blonďatá kamarádka se zdála být zabrána do polemizování s tmavovlasým člověkem-mužem jménem Lennarteus, a protože tomu zelená dívka příliš nerozumněla, raději se přidružila té asi-dívce, která byla tak nějak jiná, než všichni lidé, které zatím viděla. Zrovna se pokoušela rozkousat šišku. Nithé přemítala nad tím, proč by to vůbec někdo dělal a pro jistotu vyplivnutou šišku zvedla, aby prozkoumala, jestli v ní nebylo něco speciálního, o čem prostě neměla tušení. Kromě slin kočkodlačice však neobjevila nic, co by bylo navíc.

Nithé šišku nechala být, prsty otřela do nejbližší trávy nebo mechu a pak začala cupitat za Eshkou, přičemž napínala uši, protože si byla jistá, že Eshkha něco říkala, ale nevěděla co. "Huh?" zeptala se jí, když si divná dívka asi popáté zamrmlala něco pro sebe. Pak ji však pravděpodobně nechala být, protože se z ničeho nic ocitla na naprosto úžasném místě.

"Ach!" zvolala, když si všimla prvních světélek kolem sebe. "Óóó!" pokračovala a její rty se rozšířily v úsměv. Začala se otáčet kolem sebe a obdivovat všechnu tu krásu. Trošičku, ale jen trošičku jí to, co právě viděla, připomnělo Brokilon. Takový řidší, ale za to více prosvětlený. Nedokázala z toho spustit oči a radostí se začala točit. Přibližně v tu chvíli jí Světlomilka upozornila na to, že její kůže vyzařuje bledé světlo. "Juchuchů," zavýskala a prohlížela si své vlastní ruce. Co tou dobou dělali ostatní jí bylo upřímně jedno. Během okamžiku se ztratila ve své lesní, světélkující pohádce.

Jakmile se něčeho dotkla, zářilo to. Nithé nelenila a začala se dotýkat všeho, na co přišla - samozřejmě opatrně, aby zdejšímu porostu nijak neuškodila. Roztančila se a smála se tak, jako kdyby si dala dávku koncentrovaného štěstí. Pak nějakou náhodou přitančila i ke Světlomile, chytila ji za ruce a roztančila i ji. A pravděpodobně by tančila do nekonečna, kdyby se jí do hlavy nevkradl jeden nápad. "Tady!" zvolala, zasmála se a pak přišla k jakési rozložité rostlině, které se nejen dotkla, ale také ji úmyslně skrze dotek stimulovala, aby se rozzářila ještě více. Všechny lístky na moment zasvětélkovaly jako vánoční pouliční světla. Pak znovu, a znovu. Celá rostlina zářila a blikala jak divá a dryáda se smála, až dokud neusoudila, že by si asi měla nechat i nějakou sílu sama pro sebe, protože to byl proces unavující.

Nithé se svalila do jakéhosi mechu a chvíli odpočívala, přičemž zpozorovala velkého nočního motýla. Motýl jí přistál na natažené ruce a chvíli si tam jen tak lebedil. I jeho křídla plná stříbřitého prášku vydávala měkké, temně modré světlo. "~Ty se mi moc líbíš, krásný vládce noci,~" špitla k němu a pak jej nechala zase odletět. Teprve po nějaké době si uvědomila, že před chvílí ještě měla jakési společníky, vyšvihla se a doběhla za nimi. Párkrát si poskočila a pak konečně začala jít poměrně normálně. A u toho si začala čistým hlasem zpívat ve starověké řeči - o stromech, mechu a o nočním motýlovi, který k ní přiletěl.

Přemýšlela, jestli by tady mohla zůstat. Vlastně by se jí dost líbilo tady bydlet. Tak moc okouzlená tímhle lesem byla. Nicméně něco ji z jeho překrásného snu muselo vytrhnout. Byla to přítomnost nepřirozeně dlouhé propasti, jako kdyby se sama země rozdělila vejpůl. Nithé do ní hleděla a i tam spatřila jakási světélka. Tahle však nejspíš nepatřila rostlinkám, nýbrž nějakým tvorům. "Vlci propasti?" nadhodila a podívala se po ostatních, co si o tom myslí. Jak střízlivěla ze své pohádky, zkontrolovala, jestli někde nenechala svůj luk. A pokud jí vypravěč přál, našla jej na zádech a dokonce nepoškozen jejím blouzněním.

Všimla si kmenu, který spadl přímo přes propast. Přejít po něm dávalo smysl, nicméně Nithé byla opatrná a chtěla si být jistá, že nejde o nějakou zvláštní past. Vždyť všude kolem bylo tolik magických věcí, kterým nerozuměla! A tak se sehla ke kraji propasti a dotkla se delší větévky, která trčela dolů. Pomocí symbiózy se s větévkou pomalu plazila dolů - používala ji víceméně jako prodlouženou ruku k prozkoumávání. A také chtěla zjistit, jestli ta světélkující očka budou reagovat na podobný pohyb. Byla si totiž téměř jistá, že cokoliv zbrklého by mohlo spusti katastrofu.

Mimo herně:
Symbióza - vůle+zručnost

Irviel hodil/a 4d6 a součet kostek je 15:
2, 5, 2, 6

[Lennarteus]

Lennarteus si ani nevšiml, když pan Šedý zmizel, protože byl až příliš zabrán do rozhovoru se slečnou Světlou, a jakožto muž toho více nezvládal, ačkoliv rád tvrdíval opak. „A představte si, že to jde. Samozřejmě by bylo krásné, kdyby se k sobě lidé chovali jen mile, ale zase by to bylo příliš fádní a já bych neměl co na práci. Milí lidé si vzájemně neprobodávají žaludky,“ usoudil bystře a na chvilku se zamyslel, co by vlastně jiného dělal, kdyby nebylo potřeba jeho léčitelského umu, ale usoudil, že by pravděpodobně vedl kurzy vaření pro lemply. Lekce první: míchaná vajíčka. Zpět k magii. „Je mocná tak, jak mocný je její nositel a jak moc se dokáže přiklonit k temné straně. Třeba takové oživování mrtvol je hnus, ale jsou tací, co se tím zabývají a vůbec jim to nepřijde divné.“ Podrbal se ve vlasech a pak si lehce odfrkl. Bylo by tak snadné i nadále bořit Světliny představy o krásách světa a rájích srdce, nicméně ani on nebyl takové hovado a navrch ho upoutala změna prostředí, které se udála téměř dramaticky. Zářící les, zářící rostliny, zářící Zelená, kde byl pan Šedý teď, když tu bylo tolik zajímavých věcí, o které by se Lennarteus rád podělil?
Slečna Světla kamsi odskotačila, jak kdyby si šňupla fisstechu, a Nithé se nechala opájet přírodou, takže Lenn se na chvilku usadil do světélkující trávy a dal si sváču, přičemž nabídl i Eshce, pokud nenašla nějakou neonovou šišku k zakousnutí.
Světla se nakonec našla a Zelená začala prozkoumávat propast, přičemž Lennarteus jen tak nahlédl přes okraj, aby se ujistil, že tudy jít nechce. „Do stavařiny moc nefušuju, takhle kdyby někdo potřebovat přišít ruku nebo nohu...“ zamumlal v reakci na přičarování mostu. „Ale pak je tu samozřejmě možnost otevřít portál a přenést nás na druhou stranu, pokud to tedy v tomhle hezky barevném lese bude fungovat, což nemohu zaručit.“

[Eshkha]

Kočka toho moc nenamluvila. A asi to ani nebylo překvapující. Většině těch řečí úplně nerozuměla, nebo raději nechtěla rozumět. Však ji posílali za nějakým čarodějem! Ji! Co ona má asi dělat s čarodějem? Tomu bylo lepší nerozumět. A svítící les tomu moc nepřidával. Neměla ráda nepřirozené věci, i když na ní samotné toho moc přirozeného nebylo. Nebo možná právě proto?
Táhla si to za Lennem, v hubených prstech drtila cípy jeho kabátu a navíc si je celá zkroucená mačkala přímo do očí, aby se na to všechno nemusela koukat. To už tu jednou bylo. Akorát teď to dělala za chůze a pravidelně u toho klopýtala a úpěla. Až do okamžiku, kdy se jí jeden z vyčnívajících kořenů stal osudným a ona se nerozplácla v celé své délce na zemi. Po krátkém hysterickém záchvatu se donutila otevřít oko a čelit lesu přímo. Jak statečné. Přesně v ten moment jí nad hlavou vybuchla kytka, do které předtím kopla a fascinovaně sledovala ve vzduchu se vrtící vrtulky.
Tehdy s ní byl taky ámen a začala kolem poskakovat jako kotě a honit všechno, co vzduch přivál. Jindy se zas rozplácla na mechu a jakýmsi podivným chrčením, které vzdáleně připomínalo smích, a válela se po něm celkem obskurním způsobem. Možná to byl vzdálený příbuzný šanty nebo tak něco. Nebo taky ne. Kdo se má v tomhle místě vyznat.
Když ale les obohatila vůně Lennovi svačiny, to byla hned jiná. Kočkodlačka se přiřítila, jako by měla na hlavě radary, připravená dožadovat se svého přídělu. Naštěstí se čaroděj dělil dobrovolně, takže se to obešlo bez zbytečných scén a mohla se vzápětí konečně zakousnout do něčeho jedlého. Na Lenna přitom civěla jako na svatý obrázek a vypadalo to, že ze zdravého oka možná i slzička dojetí ukápla!

[Bartimeus]

Les byl nepochybně magický sám o sobě, ale každý ho vnímal trošičku jinak. Zatímco Světlu fascinovala a lákala nejrůznější světýlka a magičnost tohohle místa tak, že se na okamžik zatoulala, Lennarteus zase podvědomě cítil, že celý tenhle hvozd disponuje jakousi zásobou energie, jako by sám o sobě byl jedním obrovským místem Moci. Jenže ta Moc byla jiná, než ta, na kterou byl zvyklý, jako by tohle byla Moc ve své surové, nebezpečné podobě, kterou není radno spoutat a využít.
I Eshce se z toho všeho ježily vlasy, když si postupně začala uvědomovat, že tu proudí surová magie všude kolem. Jenže její mysl neustále utíkala k tomu, jak to tu všechno lákavě problikává a hýbe se, takže se hlubšími myšlenkami a úvahami pravděpodobně nestihla moc trápit. Obzvlášť když narazila na mech, který voněl dokonce intenzivněji a omamněji, než šanta kočičí.
Navíc, Lennarteus vytáhl svačinu, která byla očividně zajímavější, než celý tenhle les. Jenže těm dvěma nebylo dopřáno, aby si jídlo jen tak v klidu snědli – Lennarteovi na rameno brzy dopadlo drobné zvířátko připomínající jakousi maličkou šelmu, větřilo a zřejmě mělo drze v plánu uzmout si kus svačiny pro sebe. Stejné stvoření se protáhlo Eshce kolem nohou, přilákáno vůní jídla.
Jediná Nithé vnímala les ještě jinak, než ostatní... Jako by k ní rostliny promlouvaly, jako by samotná půda pod jejíma nohama promlouvala řečí, která byla dryádě celkem povědomá. Les ji přijal mezi sebe, jako by sem odjakživa patřila, a na její líbezný zpěv reagoval rozsvěcováním větví a lístků podle toho, v jaké tónině zrovna zpívala – jako by se ke zpěvu chtěl přidat.

Zkoumání propasti toho dryádě moc neprozradilo, ani nikomu dalšímu. Ti, co se pokusili nahlédnout přes okraj, spatřili skutečně jen pableskující oči, nic víc. Dryáda zjistila pouze to, že se tam dole skutečně nachází nějací tvorové, a čím hlouběji do propasti pronikala, tím méně magie a energie cítila. Tam dole bylo něco temného, něco, co nepochybně čekalo na svou příležitost ukázat drápky.
Z toho důvodu patrně nebylo nejrozumnější použít padlý strom jako lávku, jenže pokud se Lennarteus pokusil kouzlit, zjistil, že není schopen vykouzlit to, co by rád. Magie sice fungovala, ale velmi divoce a zmateně, a rozhodně se mu nepodařilo vytvořit ani portál, ani most. Možná mohl být naopak rád, že nezpůsobil nějakou katastrofu globálního rázu, vzhledem k tomu, jak to tady kolem bylo napumpované energií.
Nezbývalo tedy, než přejít strom.

Padlá souška nebyla nijak široká, ale ani vyloženě úzká, takže by přechod po ní neměl být zas tak moc obtížný. Udržela bez praskání i nejtěžšího člena výpravy, kterým byl patrně právě Lennarteus, a ostatní tedy nemuseli mít obavy.
Pot na čele jim pravděpodobně vyrašil až ve chvíli, kdy se z propasti pod jejich nohama ozvalo táhlé hrdelní vrčení, varovný signál, že tvorům, co obývají hlubinu, se ti nahoře ani trochu nezamlouvají. Vrčení se stupňovalo, až vyústilo ve zvuk podobný zavytí a zaštěkání, a z temnoty se vynořila podlouhlá tlama plná děsivých zubů. Ten, kdo přecházel jako poslední, si musel rázem pospíšit, protože se zuby posléze zasekly hluboko do kmenu stromu, trhly... a souška praskla. Začala se kácet k zemi a poslednímu členovi výpravy se jen tak tak podařilo doskočit na druhou stranu propasti.

A jakmile se tam všichni ocitli, zjistili, že se les opět proměnil, tentokrát ale k horšímu. Jako by potemněl, jako by mu docházela energie. Skutečně už tu nebylo cítit tolik Moci, ale pořád tu byla. Les pořád pableskoval, ale čím dále šli, tím méně zářil, jako by se jeho magie vytrácela.
Někde v dáli před čtveřicí zazněl líbezný zpěv. Že by si uvězněná slečna krátila dlouhou chvíli? Mělo to však jeden háček; zpěv tu a tam přerušily nelidské skřeky.

[Světlomila]

Ať se rozhlíželi, jak chtěli. Přemýšleli a dumali, stejně bylo jediným možným východiskem, kterak se dostat na druhý břeh, přejít podezřele se jevící padlou kládu. Světlušce se zrovna moc nechtělo pouštět se na něco tak vratkého a nevypočitatelného. Tu nechtěně šlápnete na místečko bez kůry, či se vám zrovinka pod nožkou odloupne a Hurá za těmi nebezpečně číhajícími očisky!
Jenže, nebylo jí přáno. Oproti magicky přívětivě poblikávajícímu lesíku se toto místo jevilo nepřátelsky. Trpělivě číhající na své oběti v zlověstné předtuše.
Ten čaroděj to měl vskutku dobře vymyšlené! Nafoukla se nazlobeně kněžka. Ale přece se neotočí na podpatečku hnedka, jakmile se před nimi vynoří překážka nesnadná. Přece nemohla očekávat hladký průběh. Když je někdo unesený, tak určitě únosce nechce, aby jej pátrací patrola nalezla přímou cestou. Pošetilá představa.
"Asi nám nezbyde nic jiného, než přejít přes ten strom," konstatovala zjevné, protože zádumčivé ticho jí začalo lézt na mozeček.

Tak zatnula pěstičky, v duchu se pomodlila k Melitelé, a jako první vyrazila k padlému stromku. Pomalu, krůček po krůčku a dívej se před sebe. Hlavně se dívej před sebe. Pod tebou není nekonečná propast, ne ne. Žádné svítící oči šelem. Nic takového. Tak šup, pohni a nezdržuj! Naváděla samu sebe v myšlenkách.
A světe div se, přecupitala nakonec i svižně na druhou stranu.

Jakou to úlevou si oddechla, aby vzápětí zaslechla zvuky přímo hrůzu nahánějící. Přece se jim hladovou šelmu ze strže podařilo vyprovokovat!
"Ííík" vypískla vyděšeně a uskočila od klády co nejdále dokázala. Hrůzou na chvilku zkoprněla. Oči navrch hlavy, pozorovala, kterak zubatá tlama obludných rozměrů drtí mohutnou kládu jako třísku.
"Jste všichni v pořádku?" Začala se okamžitě starat, když se z toho šoku probrala. "Kdo šel poslední?" Zajíkla se čirou hrůzou, jestli se dotyčnému povedlo přejít, nebo byl... byl... sežrán. Och! Milosrdná Melitelé! Jen to ne!

Ale naštěstí se krácení počtu členů výpravy nekonalo. Jaká to úleva. Jen do okamžiku, kdy je přivítal hvozd další. O dost temnější a nepřívětivější, než ten, kde se to samými barvami a roztodivnostmi hemžilo.
"Co je zase tohle?" Vydechla udiveně nečekajíc žádné uspokojivé vysvětlení. Všichni věděli totéž. Celé se jí to zamlouvalo čím dál, tím méně.

Nedalo se svítit, museli pokračovat dál. Skrze nepřátelsky se jevící les, jenž s každým postupem hlouběji a hlouběji do jeho srdce ztrácel na barevnosti a začal šednout oparem zlovůle.

"Slyšíte?" Zbystřila. "To by mohla být ona?" Ale těžko předpokládat. Další lákadlo je táhlo mezi ztepilé kmeny vyrůstající z neprůhledného šera, a ač se celý postup zdál jako nejméně příhodný, neměli se čeho jiného vlastně chytit. A do toho ony skřeky!
Kněžka naprázdno polkla, loupla očkem po Lennovi, ale pokračovala dál. Připravena následovat příkladu Eshky, v úleku se schovat za kus hábitu čarodějovo.