QUEST: A kam zmizel rum? - D

[Reginald]

Ráno bylo jistě pro všechny záživné, ale co s nastalou situací?
Aistan měl ráno také záživné, překvapeně koukal na Bartimea, kterak nejdřív chrčí a pak se začne ohánět zerrikánštinou tak dokonalou, jako by to byla jeho rodná řeč. Než ale Aistan stačil nad něčím takovým povytáhnout obočí vysoko na čelo, Bartimeus, nebo alespoň jeho tělo, se posadil na posteli a vypadal, že brzy vyzdobí podlahu obsahem svého žaludku. V očividném šoku nebyl Aistan schopen odpovědi na první salvu otázek, kterou ho zaklínačka v těle čaroděje zasypala, ale když zavřeštěla a začala se osahávat, pochopil, že zde něco nebude úplně v pořádku. Kousl se do rtu a unikl mu pobavený úšklebek, i když Bibianě takové utrpení samozřejmě nepřál. Sledoval, jak zaklínačka postupně odhaluje, co jí chybí a co jí naopak přebývá, a že na to druhé zjištění nebyl zrovna hezký pohled. Ani nedokázal pronést nic elegantního na její dračí klení, které ho chytalo za ucho. Když ovšem začala ukazovat na něj jako na původce svého neštěstí, dal ruce v obranném gestu před sebe a zavrtěl hlavou. {Já nic!} Zapřísahal se a pak mírně nakrčil čelo. {Ať se drak z nebes zřítí, jestli v tom mám prsty,} pokračoval velmi upřímně. Když se Bibiana poškrábala v místech, kde by se to čaroději jistě nelíbilo, potlačil cukání pobavení v koutcích úst a nasadil zcela neurčitý výraz. {O tomhle se majiteli nebudeme zmiňovat, až ho najdeme. Pokud ho najdeme.} Tu druhou větu spíše zašeptal, zamračil se, jako by nad něčím hluboce přemýšlel, ale nenechal ji zoufat dlouho. Ještě by mu tu podpálila podnik! {Jdeme najít tvoje tělo.} A s těmi slovy zamířil ven z pokoje, jen aby skoro narazil na svou sestru Chinyere. Jejich výměna pohledů zřejmě vydala za tisíc slov, i když Bibianě zůstal význam skrytý, a všichni se vydali směrem k pokoji, kam v noci Chinyere dovedla Bibianu s Lennou v podhrouženém stavu, aby se řádně vyspaly. Když k pokoji dorazili, Chinyere zaklepala na dveře a jasným hlasem se zeptala: „Jste tam vy dvě, ehm, dva, v pořádku?“

Když "děvčata" vylezla ven, ať už skupince sdělila cokoliv, Aistan přerušil veškeré dohady, které se mohly vyskytnout ohledně těl a toho, kdo jim něco takového napáchal, a doporučil vyřešit takové věci v klidu u jídla, neboť měl dle svých slov hlad jako drak. A tak skupinka skončila v samostatné místnosti vedle hlavního lokálu, kam jim obsluha donesla nadměrné množství jídla a něco na bolehlav. Jestli někdo chtěl odejít, mohl, ale kdo by v cizím těle odcházel?

[Bartimeus]

Stačila chvíle, aby Bartimeus začal upadat do koncentrované, hluboké deprese. Když se totiž narcis, který je zároveň metrosexuál a tak trochu gay ocitne v cizím, ženském těle, rozhodně to pro něj není nic příjemného. On měl svoje tělo rád, svoje úžasné vlasy, dokonalý vzhled... a nadání pro magii. Necítit vůbec nic, žádnou Moc, to pro něj bylo naprosto zdrcující. Nechápal, jak mohou být lidé tak ubyčejní a umět s tím žít.
„Připadám ti snad jako Bibiana?“ zabručel nevrle, i když mu došlo, že si to Lenna klidně mohla myslet. „Jsem Bart,“ dodal, aby bylo jasno, a úzkostlivě si uvědomil, že to znamená, že jeho tělo pravděpodobně okupuje zaklínačka. Osoba, které by se do péče pravděpodobně dobrovolně prostě nesvěřil.
„Promiň, je to nezvyk,“ zahučel omluvu na to, že jí hrabe na prsa, ušklíbl se a spustil ruce k tělu. A jakmile se ujistil, že je oblečený, aby tu neobnažoval cizí vnady, pokusil se vstát z postele. Mozek tvrdil, že to půjde lehko, avšak tělo maličko odporovalo – Bart nedokázal sám sobě vysvětlit, že má teď jiné proporce, než ty, na které je zvyklý, a tak se z postele spíš vykutálel, než aby nějak normálně vstal. Chvilku postával na místě, přešlapoval z nohy na nohu a zkoumal Lenniny ruce, aby se ujistil, že se nepřizabije, jakmile se pokusí udělat pár kroků.
A když se pak za dveřmi ozval ten hlas, Bartimeovi se v krku udělal knedlík zoufalství, přes nějž skoro nemohl mluvit a neměl daleko k hysterickému záchvatu. „Ne, nejsme v pořádku!“ prsknul, přičemž mu hlas groteskně přeskočil, a vzápětí už si to rázoval ke dveřím, aby je nasupeně a na pokraji psychického zhroucení otevřel.
„Já chci zpátky svoje tělo!“ začal hned, upíraje oči střídavě na Aistana, Chinyere... a sám sebe. Ten pohled ho naprosto vykolejil. Jistě, vídal sám sebe v zrcadle (často), ale tohle bylo zkrátka něco jiného. „Co se to stalo, jak? Proč?“ kníkl tím dívčím hláskem, který mu začínal lézt na nervy, a nahrnul se ke svému tělu, aby se ho dotkl. „Nic! Proč to teď třeba... nezajiskřilo a neskočil jsem zpátky do... do sebe?“ Bartimeus svěsil ramena, protože ho opouštěla poslední naděje a taky poslední zbytky rozumu.

Na dohady ale nebyl čas, protože je Aistan nekompromisně uťal ještě předtím, než mohly začít, a odeslal je na snídani. Která sice byla bohatá, ale Bartimeus na ni navzdory svému obvyklému apetitu neměl vůbec chuť. Nakonec se ale přiměl něco sníst, protože hlad byl mocný pán, a po očku přitom házel štěněcí pohledy po všech přítomných, nejvíc po Aistanovi, jako by snad mohl vědět, co se děje a jak z toho ven.

[Bibiana]

Ať se domáhala odpovědí sebe důrazněji, nebohý Aistan neměl ani tušení, co se přihodilo. Nebo se tak pro tento okamžik tvářil. Alespoň, že zachoval chladnou hlavu a svým postojem nakonec nakazil i Bibimeu.
{Jak nemilé,} povzdechla si a křečovitě si sevřela kořen nosu. Jak cizí se onen dotek zdál. Pravdou však zůstávalo, že s panikou nikam nedojde. Proto se ještě párkrát zhluboka nadechla a vydechla, aby se uklidnila do té míry, že se nebude tvářit jako chovanec uprchlý z Chocholouškova ústavu. Což by stejně ničemu nepřispělo.
{Jo, jo, jdem,} přitakala Aistanovi mechanicky, byť stále poněkud rozmrzele. Pro draka, kdo se jen octnul v jejím těle? Bude si muset ohlídat, jak s ním hodlá dotyčný zacházet!
{A co Chin? Ta by neměla tušení, když se kolem ní jistě dějí události veskrze magické?} Napadlo Bibimeu vzápětí, ač tušila, že se k nim faraonova sestra-čarodějka připojí záhy. A hle! Doslova na ní narazili!

***

Jakmile Aistan zburcoval i ty dvě za zavřenými dveřmi, jala se Bibimea houpat střídavě na patách a špičkách, jakoby nic. Přece jen tušila, čeho budou vzápětí svědky. A nezklamala se v odhadu.
Zpoza dveří vyrazila Lenna, ale dlouho nikdo nezůstával na pochybách, že je v ní usídleno vědomí právě Bartimea.
{Huš!} Ohnala se automaticky po nechtěném dotyku. Sice nebyla skutečným vlastníkem, ale to neznamenalo, že na sebe nechá hrabat, jak se komu zlíbí. To teda ani omylem. {Samohana až potom, co se vše vrátí do normálu!} Zašermovala prstíkem před Lenniným obličejem.
Ale v ten okamžik jí napadlo, že by tím prstíkem mohla zkusit lusknout!
A hle! Pár jiskřiček skutečně odlétlo.
{Hustý!} Zakřenila se, vůbec nehledíc na rozkládajícího se čaroděje uvězněného v těle postrádající napojení k Moci.

Když v tom se objevila na scéně právě Lenna, tedy ona sama! Byl to skutečně divný pocit, vidět sebe takhle naživo a ne coby odraz v zrcadle. Se zkoumavým výrazem všetečného vědátora si Lennu prohlédla a potlačila nutkání dloubnout se, teda jí, do ramene, když před chvilkou za stejný úmysl vyplísnila Barta.
{Líbí?} Zeptala se zvědavě.

{Pravda, s plným žaludkem se řeší vše snadněji,} přitakala na Aistanův návrh ohledně snídaně. A jen co se vydala následovat záhadné sourozence jako jejich stín, poskočila v nepěkném úkonu, neboť nově nabyté nádobíčko potřebovalo opět urovnat.
{Nechtěl bys třeba nosit míň upnuté kalhoty?} Podotkla k směrem Bartovi zmučeně.

***

{No, tak co je toto za čáry? Přeskakování vědomí z těla do těla? To asi není moc korektní magie, hm?} Zachmuřila se nad snídaní, ledabyle ukusující ze srpečku mandarinky. {Asi nám něco podstatného uplavalo, potom, co jsme se utopili v tom dobrym rumu.}
Sice nikoho svým proslovem neobohatila, ale stále lepší, než mlčet a tvářit se zoufale. Chtělo to přihnat nějakou vodu na myšlenkový mlýn nejspíše a právě čarodějné Chin.

[Lenna]

Bylo to opravdu nepříjemné né jenom, že byla v těle zaklínačky, ale ještě jako bonus se musela jebnout do hlavy o noční stolek. No nemohl být ten den lepší. Jo aha mohl. "On mi furt sahá na prsa." pomyslela si a netvářila se zrovna nadšeně. Poté se vzpamatovala z prvnotního šoku a postavila se. Mezitím se jí Lenna představila jako Bart a tak houkla na zpět "Čau Barte." šel tam slyšet i optimismus, protože doufala, že tohle se rychle vyřeší. Poté se jí dokonce omluvil i za osahávání. Lenna se tedy jen usmála a souhlasně přikývla, a přijala jeho omluvu.

Poté co jim zabušili na dveře Aistan a Bibi v Bartově těle, Lenna jen rychle zkoukla, zda je vlastně oblečená a upravená. Rychle si upravila vlasy a poupravila si oblečení. Poté co se otevřeli dveře viděla jak Bart vyběhl a začal dělat hned povyk. Ona ve větším klidu přišla a zeptala se obou příchozích "Tušíte co se tu děje nebo..?" a podívala se jim do očí. Bibiana se jí optala, zda se jí líbí její tělo. "Co na to mám asi říct, já bych ráda do svého těla sakra." ale pak se rozhodla na rychlou ale upřímnou odpověď. "Líbí" co by měla říkat víc, postavu má pěknou jenom kdyby měla o trochu větší močák, protože jí se chtělo strašně čůrat. "Bože kolik toho ta holka vypila to je strašné." a k tomu všemu Lenna už nevěděla jak to držet, takže začala skákat, protože doufala, že jí to odvrátí od katastrofy a vydrží to déle. "Bibiano, prosím tě. Kolik jsi toho včera vypila." řekla zhrozeně. "Hmm snídaně, to zní dobře, tohle tělo má dost hlad." ale primární problém byl ten záchod. Po cestě na snídani si všimla toalety a tak jen na všechny houkla "Když mě omluvíte.." poslední slovo bylo i celkem nesrozumitelné neboť Lenna tedy Bibiana byla zahučená už na toaletě.

Poté co k nim přišla byla snídaně již v plném proudu přisedla v době kdy Bibiana tedy Bart začínal/a řešit co se stalo. "Musela to být zajímavá noc, ale už bych ráda svoje tělo." pomyslela Lenna a podívala se na Barta, který už byl najezený než přišla. "Doufám, že nejedl nějaký nezdravý sračky, jinak to tělu bude nepoužitelný."

[Reginald]

Hysterčení Barta-Lenny bylo odměněno zaskočenými pohledy z jednoho na druhého, alespoň v případě sourozeneckého dua, které ovšem situaci opravdu nehodlalo řešit na chodbě a o hladu. Kdepak. Ani odpovídat na otázku, zda nemá Chin tušení, co by se mohlo dít, se nezdálo být aktuální, dokud se před Aistana nedostala pořádná porce jídla, do kterého se s chutí pustil. Bylo až s podivem, kolik toho zvládl spořádat, vezmeme-li v úvahu, kolik toho snědl včerejšího večera, ale to by si to někdo z nich musel pamatovat.
Nikdo z těch včerejších mladíků se k nim nepřipojil, na snídani s našimi dobrodruhy byli jen sourozenci, a teprve když Aistan snědl první porci, jal se odpovídat za asistence své sestry na všetečné otázky. A zvolil obecnou řeč, kterou Chinyere ihned překládala Bibianě do zerrikánštiny. „Nemám tušení, co přesně se vám stalo, ale jednou jsem se s něčím podobným setkal na svých cestách přes exotické končiny světa. Ti dva, co si vyměnili těla, v nich žili už pár let a tenkrát vyhledali pomoc čaroděje, kterým jim sdělil, že je někdo proklel. Bohužel, prokletí takového rozsahu je těžké sejmout, i kdybychom našli někoho, kdo by to zvládl, a pokud někdo stanovil podmínku, za které jde to prokletí zrušit, pochybuju, že bychom se jí dopátrali. Asi si na nic nevzpomínáte?“ přejel je očima a vložil do úst olivu. Chin překládala, aniž by se nacpávala, asi si držela linii. „Nicméně! Pozitivní zpráva je, že ten čaroděj jim poradil, aby vyhledali jistou květinu, z té pak svařili čaj a vypili. Víceméně okamžitě se jejich mysl vrátila zpět do původního těla.“ Uculil se vítězoslavně. „A já vím, kde tu květinu hledat.“ Dodal obratem, když někdo zaklepal na dveře, a po vyzvání vstoupil podobně snědý muž, jen mnohem starší s dlouhými, lehce vlnitými vlasy tmavé barvy, kterou sem tam prostupovalo stříbro odžitých let. Stejně jako Aistan měl vlasy částečně stažené do culíku, ale od mladého muže se lišil udržovaným vousem a náušnicí v levém uchu, která se ve světle svící fialově leskla. Oblečený byl střídmě a teple v koženém kabátci a vysokých botách. Beze slova Aistanovi podal mapu, kterou jmenovaný pak rozložil na stole. Neznámý se pak postavil za Aistanovu židli a věnoval Chinyere srdečný úsměv. Pozornost si však pro sebe získal zase nenažraný mladík, co už brousil prstem po mapě, která nepřipomínala nic ze známého světa. „Tady. Na tomhle ostrově je jeskyně, kde ta zázračná květina roste. Nikde jinde na ni nenarazíte a nedá se tam dostat jinak, než po moři.“ Konstatoval, načež se široce usmál. „A vy máte velké štěstí, protože já mám loď a protože mám chuť být velkorysý.“
Bylo to na nich, ale jaké jiné měli možnosti, než s Aistanem, jeho sestrou a mlčenlivým mužem v kabátci po snídani zamířit na loď kotvící v přístavu, kde si na palubě mohli všimnout těch mladíků, co včera doplňovali veselou společnost u stolu. Křenící se od ucha k uchu vítali nové členy posádky, jen co jejich noha dopadla na dřevěnou podlahu. Aistan ve svém lehkém rouchu vypadal kapku promrzle, když tak postával na palubě, ale stejně zvládl rozpřáhnout ruce. „Vítejte na palubě Bílého barda!“ Čímž myslel samozřejmě loď. „Čekají nás tři dny cesty, tak se klidně seznamte s posádkou, jen na kapitána budete muset pomalu, nemluví obecnou.“ Mávl rukou k onomu snědému muži, co jim do hostince donesl mapu.


Házíte si na mořskou nemoc 1d6 - liché = je vám špatně, sudé = jste v pohodě. Posádku vám do večera doplním do prvního postu.

[Bartimeus]

Pokud někdo o výměně těl něco věděl, očividně to nehodlal řešit teď, a hysterickému Bartovi nezbývalo nic jiného, než se s tím prostě smířit. Ale šlo to zatraceně těžko, protože smířit se s něčím takovým zkrátka není vůbec snadné.
Tomu, co žbrblala Bibiana v jeho těle, Bartimeus nerozuměl ani zbla, nicméně musel uznat, že jeho chraplavému hlasu i ta zerrikánština moc pěkně sedí a skoro zauvažoval nad tím, že se jí bude muset naučit. Pak ovšem nakrčil čelo nad opakovanou myšlenkou, že hovořit cizím jazykem před někým, kdo mu ani slovo nerozumí, je zatraceně hrubé a nezdvořilé. „Panebože, ona to tu podpálí,“ vyjekl přiškrceně, když viděl to lusknutí a jiskřičky z něj vyskakující. Moje Moc... Moje. A ona jí tak zneužívá. Chtělo se mu brečet.

„Nemohla bys, prosím tě, začít mluvit nějak srozumitelně?“ ozval se mladý čaroděj dotčeně, jakmile usedli ke snídani a Bibiana opět spustila svou rodnou hatmatilkou. Bartimeus se už v rámci mezí uklidnil, ale tohle bylo něco, co mu neskutečně drásalo nervy, jakkoliv sexy mělo jeho tělo hlas. Nenáviděl, když nevěděl, o čem se lidi baví, obzvlášť když to mohlo být celkem důležité a zcela jistě se to týkalo jich všech.
Zato Aistanovi byl za zvolení obecné řeči Bartík upřímně vděčný a vděčným pohledem mu to také dal najevo, i když to vlastně nebyl jeho pohled, ale pohled nějaké mladé prsaté osoby. Ovšem to, co Aistan říkal, se čarodějovi beztak moc nezamlouvalo a celé mu to přišlo takové nějaké... podezřelé. Mohl v tom snad mít prsty někdo odtud? Ale proč, co by z toho měli? „Takže jsme prokletí?“ bafl zoufale. „Ale proč? Kvůli čemu? Co z toho kdo má? Já to nechápu,“ postěžoval si, protože mu to hlava opravdu nebrala. Kde byl nějaký motiv? „Čaj z nějaký kytky? Jak to, že víš, kde ji hledat, když je tak vzácná?“ Bartimeus měl až moc otázek. A zakončil to zoufalým: „Aistaneeeee.“ Jako by se tím jediným zoufalým oslovením snažil dát najevo všechnu tu frustraci, kterou teď pociťoval a které rozhodně nebylo málo.
Na muže, který přinesl mapu, Bartimeus upřel sice zkoumavý pohled, ale pořád to byl pohled plný zoufalství, i když teď už alespoň čaroděj nefňukal nahlas a opravdu se snažil ovládat. Postavit se k tomu s klidem a chladnou hlavou, což ale nebylo nic jednoduchého. „Co je to za mapu?“ zeptal se, když se o chvíli později naklonil nad plánek, kterému pranic nerozuměl. „Kytky rostou v jeskyni?“ zarazil se jen na chvíli. Pak si to chvilku nechal projít hlavou, včetně informace, že má Aistan loď a rozhodl se být velkorysý, a nakonec ke zmíněnému mladíkovi natáhl paži, aby mu vděčně stiskl rameno. „Díky,“ hlesl upřímně, neboť mu vděčný opravdu byl. Očividně totiž přišel s řešením a... co by bez něj dělali? Žili do smrti v cizích tělech? Z té představy se čaroděj zděšeně otřásl.
Ačkoliv neměl chuť k jídlu, nakonec se celkem obstojně nasnídal, což se ale mohlo v brzké době ukázat jako chyba. Kdo ví, jestli ho na lodi nepřepadne mořská nemoc, i když... Bartimeus byl zvyklý na časté cestování portály, jenže tohle nebylo jeho tělo. Mohl na to reagovat úplně jinak. „Moc pěkná loďka,“ usoudil pochvalně, sotva jim byl Bílý bard představen, a následoval ostatní na palubu. Býval by se na posádku možná i přívětivě uculoval, jenže když si uvědomil, že je v ženském těle, vyděsila ho skutečnost, že bude na lodi skoro se samými muži, k smrti. Ne že by proti společnosti (blízké společnosti) mužů něco měl, ale krucinál... tohle nebylo jeho tělo. A Bartimeus se najednou cítil nesvůj ještě víc, než kdykoliv jindy.

Mimo herně:
Mořská nemoc

Bartimeus hodil/a 1d6 a součet kostek je 3:
3

[Bibiana]

Před snídaní, rychlo reakce :3

Líbí, zajiskřilo Bibianě v očkách, jenže výmluvná zornicová reakce nenastala, neb s kulatou čočkou tolik srandy není. Ještě, aby ne, zakřenila se na Lennu, ale myšlenkový tok si nechala pro sebe.
Na dotaz ohledně pití zareagovala prvotně čarodějná zaklínačka pokrčením ramen, neb jí chvíli trvalo, než si slůvka přeložila. A jakmile vše pochopila, roztáhla ústa do širokého, hrdého úsměvu. Ten jí ale vzápětí zamrzl na rtech. Ještě, aby se tady..! Jen to ne! A zabodla do Lenny velice vážný pohled, ať se okamžitě a střelhbitě odebéře na toaletu!

"Och! Aha," okomentovala Bartimeovu rozladěnost ohledně používané zerrikánštiny, ke které instinktivně sklouzla. "Jistě," odtušila, načež se zavlnila v bocích a na kouzelníčka provokativně mrkla. Řeč těla je přeci srozumitelná napříč všemi kontinenty.

Snídaně

Bibianě cuklo konsternovaně obočí. Pár let? Ani náhodou! Sice bylo zábavné soptit jiskry na potkání, ale jinak?! Ne! Chce zpátky svoje tělo a svůj život, ať je zprašivělej, jak chtěl.
{Proklínat prokletýho? Milý.} Uchechtla se kysele k Chin. "Já ne-vzpomínam," zavrtěla hlavou, aby potvrdila zcela jasné.
{A není k prokletí potřeba magie? A pokud je to takhle složité prokletí...} zatahala si za koneček kníru spíš z pokusu o uklidnění nervozity, než že by jí toto gesto bylo nápomocné v dalším přemýšlení. {Nějaký závan magie jsi cítila?} Zakoulela očima po přítomné čarodějce.
{Nah, to je ale teď úplně jedno,} zhoupla se rezignovaně na židli a zadívala se na strop. {Lepší hledat kytku, než neznámého černokněžníka.} U kytky byla jistota, že se nebudou muset potýkat s dalšími magickými výstřelky.
"Proč?" Zaculila se na vyšilujícího Barta-Lennu. "Protože zábava. Podívat na nás. Už jen ta představit," blýskla sama pobaveným úsměvem. Ano, z pohledu proklínajícího by se bavila, až by se za břicho popadala.

{Jste vskutku zajímavý muž,} zahleděla se na Aistana zkoumavě, který dokázal situaci nejen ozřejmit, ale dokonce přišel s řešením a kam se za ním vydat. Co jen skrýváš, panáčku? Ale nebála se jej. Spíš byla touhle záhadnou dvojicí čím dál, tím více fascinovaná. Byť se kolem nich děly prapodivné věci. Možná proto jsou tak oblíbení?

{No, vypadá to, že se bez vás neobejdeme,} zakřenila se na faraonka pobaveně. {Tedy, veďte nás.} "Šup, loď," dodala pak i v obecné, aby si Bart s Lennou nepřipadali opomíjeni.

Na palubě Bílého barda

{Takže tahle bárka je vaše,} rozhlédla se Bibiana ohromeně po rozložité lodi. Ale příliš prostoru pro přemítání nad tím, kde k ní sourozenci přišli, neměla. Posádka je vřele přijala mezi sebe a bylo by neslušné vítání neopětovat.
{Kapitán je můj muž,} zakřenila se spokojeně. Už si začínala připadat méněcenná, že nevládne dokonalou obecčtinou.
{Vypadáte promrzle,} přiskočila k Aistanovi směle. {Nechcete od toho odpomoct?} Zavlnila šibalsky obočím, protože jiskry na lusknutí byly jiskry na lusknutí. Loď, neloď. Když tu byla pojistka Chin.

"A ty žádný vyvádění," nachomýtla se jen tak "náhodou" do cesty Lenně. "Že ty ne-nemoc a ne-dítě, neznamenat, že ty sex s každým!" Varovala dívku vážně, neb exotická posádka mohla svádět k ledasčemu. A bylo s podivem, že jí plamínky nevyblafly z očí.

Mimo herně:
Hod na mořskou nemoc

Bibiana hodil/a 1d6 a součet kostek je 1:
1

A nebo taky obsah žaludku na palubu, když se loď začala kymácet na vlnách.

[Lenna]

Poté co se Lenna posadila, ke stolu kde všichni vyměnění i nevyměnění snídali, mlčela. Přišlo jí to divný, ale byla tu jediná normální očividně. Ten chlap co je v jejím těle je čaroděj, a Bibibana je zaklínačka. "Proč já sem vlastně lezla"? přemýšlela a vyčítala si, že je to vlastně její chyba, že je teď v těle zaklínačky, i když mělo to své výhody. Ten zrak byl úžasnej, jako by si něco automaticky něco lépe zaostřovala a přibližovala. "Hustý." řekla a pak si uvědomila, že to bylo vlastně nahlas. "Eh pardon, to ty smysly." vymluvila to na zaklínačské smysly, a doufala, že to nebude nikdo nijak rozebírat do podrobna. "Co nás proklelo." řekla zmateně Lenna, neměla zkušenosti se žádnými kouzelníky a dalšími lidmi využívající magii. Poté se k nim přidal muž s mapou, na které měla být vyznačena poloha ostrova, kde roste něco co by jim mělo pomoci. No za pokus nic nedají, že? Uh cože, chvíli si myslela, že špatně slyší a tak se na otázku "kytka v jeskyni" neptala, ale Bart jí zastoupil a velice rád se zeptal na kytku v jeskyni. Jediná pozitivní věc tohoto rána, byla tak, že se měli jak dostat na ten ostrov. Jelikož mladý pán měl nápad i lodičku. "Hmm tak alespoň něco." povzdechla si Lenna a jen sledovala ostatní. Do debat, kterým stejnak moc nerozuměla se nijak neangažovala a jen do sebe něco rychle hodila a čekala, než se vyrazí k lodi a následně lodí pryč z Novigradu.

Lodička

No byla to loď co k tomu víc říct? Snad se s ní dostanou tam kam mají. To, že posádku tvoří jen chlapy jí nepřišlo jako takový problém, oni taky určitě nebyli nadšení, protože jak tvrdí jedno slavné přísloví ženská na loď nepatří. Poté se k ní nachomýtla Bibi a naznačila jí, aby se nekurvila v jejím těla. Lennu to naštvalo samozřejmě, což je nějaká děvka? Svoje nespokojení dala najevo hlasitým odfoutknutím a frází "Nejsem žádná děvka." milý úsměv, na ironické hodnotě 10/10
Mimo herně:
Poblinkáme se taky?

Lenna hodil/a 1d6 a součet kostek je 2:
2

Lenně by bylo asi v jejím těle špatně, ale tohle zaklínačské tělo evidentně něco vydrželo a tak jí mořská nemoc nezastihla. Byla za to ráda, hlavně když viděla jak oba blinkají, i když vidět svoje tělo zvracet není super pohled no.

[Reginald]

Aistanova znalost řešení situace zvedla tsunami otázek, které mladík buď čekal, nebo ho vůbec nevyvedly z míry. Chinyere oproti tomu protočila očima, když Bart-Lenna začal chrlit jednu otázečku za druhou jako opakovací kuše, ale s ledovým klidem vše překládala Bibianě-Bartovi, aniž by dala své otrávení více najevo. „Nejsem jasnovidec, abych věděl, kdo a proč vás proklel, zkuste si nechat vyložit karty,“ odkázal je Aistan s úsměvem na svou sestru, které se při těch slovech nebezpečně zajiskřilo v očích. „Jak vím, kde ji hledat? Počkat...“ zamyslel se pak naoko, než se s ledovým klidem zadíval Bartovi přímo do očí. „Protože jsem ji už jednou hledal a našel?“ Copak ho tu nikdo neposlouchal?
Snad bylo vše vysvětleno a mohla přijít na řadu mapa, která se také neobešla bez podrobnějšího zkoumání a dotazů. Aistan už zřejmě pochopil, že otázky se z Barta budou sypat jako hnojivo z přežvýkavce a tak se jen nadechl. „Námořní mapa námi prozkoumaných oblastí.“ Možná, kdyby jim řekl, ať si poposednou, že si sedí na vedení... ne, nepomohlo by to, protože ho Bart dodělal otázkou ohledně kytek v jeskyni. „Proč by nemohly růst kytky v jeskyni? Některé jsou na to dost vlhké i světlé, a existují i rostliny, které preferují tmu před světlem, ale kvůli přednášce z přírodovědy tu snad nejsme,“ pokusil se je odvést zpátky k problému, neboť hrozilo, že ho začne zcela nemužně bolet hlava.
Chinyere se do rozhovoru příliš nezapojovala, pokud ji do něj nezapojila Bibiana v těle mladého čaroděje. Ta alespoň neměla otázky ohledně kytek a dalších věcí, které byly v tuhle chvíli nepodstatné. {Prokletí nemusí být nutně způsobeno magií, prokleté jsou i předměty, i kněz tě může proklít, když bude chtít. Některé lektvary dokáží způsobit, že vymění těla všem, kdo se napijí ze stejné lahve, možností je mnoho. Ale závan magie jsem necítila,} zavrtěla hlavou v odpověď na Bibianinu otázku. A její poznámku, že je zajímavý muž, Aistan kvitoval jen nebezpečně širokým úsměvem.

No a pak tedy šup loď, ať k té záchraně našich dobrodruhů vůbec dojde! Aistan byl rád, že nikdo moc neprotestoval a navrch mu pochválili loď, a kapitán tedy mohl dát pokyn k vyplutí, což nechalo vyplout napovrch i snídani některých účastníků zájezdu. {V nitru mi sálá žár života, netřeba přihazovat jiskřičky do ohně,} mrkl pak Aistan pobaveně na Bibianu v Bartově těle, když mu začala nabízet zahřátí. {Ale k večeru bych na zahřátí doporučoval námořnický grog,} dodal ještě, než se Bibianě omluvil, že se půjde převléct do něčeho praktičtějšího na cestování, a rovnou jí nabídl, jestli nechce ukázat, který pokoj bude její. A když tak neelegantně hodila snídani přes palubu, víceméně jí doporučil, aby si šla na chvilku lehnout.

To o Barta bylo taktéž postaráno, i když ne přímo Aistanem. Zrzavý námořník s úsměvem od ucha k uchu mu podal vyšívaný kapesníček s růžičkami a pivoňkami, načež mu nabídl z vlastní čutory trochu čisté vody. „Poprvé na lodi? Bejvá to zlý, ale přejde to.“ Uculil se na Barta-Lennu a prohrábl si polodlouhé vlasy. „Máš ráda zvířata? Máme tu pár papoušků, co vezeme do Koviru,“ navrhl, snad aby slečninu pozornost odvrátil od houpání kocábky.

Lenna v zaklínačském těle očividně snášela houpající se vlny bez větších obtíží a tak bylo na ní, jestli zůstane na palubě a pomůže posádce, nebo jestli se stáhne do svého pokoje, který měla sdílet se snědou čarodějkou. Také mohla jít prostě prošmejdit loď, jestli byla dostatečně zvědavá...

Tak jako tak, k večeru se na obzoru objevila loď a získala si pozornost všech. Zvolání z koše na stěžni znělo jasně: Piráti!

Pokud chcete šmejdit, hoďte si na smysly+všímavost, ale samozřejmě podle smyslů a všímavosti té postavy, v jejímž těle se nacházíte!

[Bartimeus]

Bartimeus se sice neprojevoval úplně inteligentně, ale budiž mu omluvou, že měl teď menší mozek. Ženský mozek. A ten prostě nespolupracoval s jeho myslí, tak... to bylo určitě tím důvodem! A navíc byl ve stresu a ve stresu to některým lidem zkrátka nemyslí tolik, jak by mělo.
Když mu ovšem došlo, že ho teď Aistan pravděpodobně má za největšího idiota pod sluncem, skousl si spodní ret, protože se mu chtělo zoufale zakvílet, možná i plakat. Ale přinutil se vzmužit (ha, ha) a usoudil, že raději nebude do ničeho moc zasahovat, ani slovně, ani fyzicky. Ono se to nějak vyvrbí a snad to dopadne dobře, v nic jiného ani nemohl doufat.
„No, klasický kytky v tmavý jeskyni rozhodně nerostou,“ neodpustil si tiché zabrblání, ale pak už to nechal být. Nebyla jiná možnost, než důvěřovat Aistanovi, že ví, o čem mluví, a ví, co dělá.

Jakkoliv sympaticky vypadala mladíkova loď, přestala být sympatická, když se vydala na moře a vlny ji rozhoupaly. Bartimeus se celkem brzy ocitnul u zábradlí, za nějž házel šavli; mořská nemoc je holt svině zákeřná. Byl však přesvědčený, že kdyby byl ve svém těle, něco takového se mu nestane - vždyť byl zvyklý na časté cestování magickými portály, to bylo velmi podobné tomuhle... houpání.
Ne, tohle je jiné, problesklo mu hlavou, když se znovu natáhl přes zábradlí, aby ještě jednou ulevil rozbouřenému žaludku. Koutkem oka měl zřejmě možnost zahlédnout, že i zaklínačka v jeho těle má trable, nicméně Lenna v těle zaklínačky se zdála být mořskou nemocí nepoznamenaná - zaklínači měli zřejmě určité výhody, včetně ocelového žaludku.

Když se později kousek od něj ozval čísi hlas, Bartimeus se z ničeho nic cítil velmi trapně. Zdálo se však, že má zrzek jakési pochopení, takže se Bart vděčně natáhl pro kapesníček i pro vodu, které se velmi opatrně napil, neboť nechtěl svůj žaludek znovu rozbouřit. „Omlouvám se,“ hlesl a když uslyšel svůj hlas, který nebyl jeho, poprvé si uvědomil, že ten chlápek vlastně netuší, že se tu baví se zatraceně čarovným chlapem. Jaká škoda! Nebo... že by to snad byla výhoda? Navzdory své nevolnosti probleskl Lenninou tváří úsměv.
„No, ráda se na ty ptáky podívám,“ uznal posléze, rozhodnutý, že ženské tělo bude aspoň na chvíli brát jako určitou výhodu. Zbraň.
Zkontrolovat výstřih - rozhalený tak akorát, výborně. Zamávat řasami, usmát se. No vidíš, že to jde, šikovnej kluk... totiž holka!
„Takže vy jste obchodníci?“ zeptal se se zájmem, který nebyl ani trochu hraný, a jakmile se ujistil, že už se mu nohy netřesou jako dva kusy želé, možná až moc ochotně následoval zrzavého námořníka, kam jen si zrzek zamanul. Byl to celkem sympaťák a než aby Bart trávil celou cestu zvracením přes zábradlí, to si radši užije trochu zábavy.

Slibně načatý den ale zřejmě končil dost nemile, když se na obzoru objevila pirátská loď. Bart pravděpodobně vyběhl na palubu, jako všichni ostatní, a v duchu si zoufal, že nemá Moc. Mohl by tu zatracenou loď podpálit a poslat ke dnu... takhle si mohl maximálně tak sehnat nějaký meč a doufat, že neumře.