QUEST: Černé oči, jděte spát - D

[Fírean]

Berhart se s přízrakem, který se jim nemoudře postavil do cesty, vyrovnal levou zadní. Jediné, co přízrak zřejmě stihl, bylo vyvolat nemalou vlnu strachu v Mojře, která se s takovou příšerou pravděpodobně ještě nikdy nesetkala, nebo alespoň ne tak zblízka. Navíc to v ní vyvolávalo zvláštní pocity, takové, které byly obyčejnému smrtelníkovi cizí a jen velmi těžko se popisovaly.
Ať už se zaklínač v místnosti snažil o cokoliv, nevycházelo to. K navázání kontaktu s duchem zřejmě nestačilo někam položit předměty, které mu patřily, a zavolat jeho jméno. Možná to zkrátka chtělo trochu více chlapce vyprovokovat - děti jsou popudlivé a dost možná zůstanou popudlivé i po smrti, kdo ví.
Namísto Glenna se však k polorozpadlé ložnici začaly stahovat přízraky, které zaklínač pravděpodobně přivábil svým křikem. Berhart s Mojrou tak měli už jen pouhou chvíli na to, aby vymysleli, jak ducha zesnulého chlapce přilákat, protože čím déle jim to trvalo, tím blíže přízraky byly.
A že jich nebylo zrovna málo - po schodišti už pluly nahoru tři a dole bylo slyšet několik dalších; v poměrně malé budově se jich shromáždilo tak kolem deseti a další připlouvaly z venčí. Nebyl to příjemný pocit, minimálně pro Mojru ne, vědět, že je tam dole tolik oblud a že jim brzy budou nadosah. K tomu navíc přízraky nebyly tiše - kvílely a skučely tak, že se to zarývalo až do morků kostí. A Mojra se cítila značně nesvá; skoro jako by ten jekot a strach rozvibroval cosi v jejím nitru, cosi, co bylo skryto hodně hluboko a teď se dralo na povrch...

[Berhart]

Zaklínač přecházel po pokoji. Pomalu, rozhodně to nevypadalo, že je nervózní. Ale byl. Přízraků se blížilo víc a víc. Jestli po něčem netoužil, bylo to utkat se s hordou nestvůr v malém pokoji. Navíc se zrzkou, kterou rozhodně nevypadala v pořádku, za zády. Proč ji jen bral? Měl jí nasekat na holou už v té hospodě a nechat ji tam. Tady bude mít štěstí, když se mu připlete pod meč a bude to mít rychle za sebou. ,,Nemluvil. Snažím se přilákat ducha toho kluka. To on tu určitě straší, vyvolává ty přízraky." zamručel jako předčasně probuzený medvěd a vrhl zkoumavý pohled ke schodišti. Světlo luceren výrazně zesilovalo. Nemá už moc času. ,,Vadí ti sprosťárny?" zeptal se nezůčastněně, zatímco potěžkával meč v ruce a díval se nezaujatě na hromádku hraček a deník. ,,Jestli jo, zacpi si uši." zazubil se a spustil....

následující řádky budou obsahovat sprostá slova, vulgární výrazy, sexuální narážky a vesměs budou velice nepříjemné. Má-li s tím někdo problém, nečtěte to. Totéž platí pro mladší 80ti let bez doprovodu rodičů :-D

| +

,,Tak jo ty malej zmrde," začal Bert zhurta a rozkopl hromádku věcí, kterou předtím pečlivě skládal. ,,Vylez! Neschovávej se, jako když ti ten chlápek píchal mámu. Nebo to bylo naopak? Nebyla máma kurva, co píchala každýho, kdo ho měl delšího než fort? Ten to taky pěkně dosral. Měl tě stříknout někam na zeď. Nebo že by to uděla a ty ses vyklubal máme z prdele?" Zastavil se u postýlky a vzteklým kopnutím ji rozlomil na několik kusů. ,,Na tuhle postel si tahala všechny návštěvy co? Koukal ses? A nechal to tak? Nebo to bylo jinak? Zabils ji, že jo? Zabils je všechny. Vylez ty malá svině neschopná!"

Po takové spršce by vylezla s chutí dát mu facku snad i matka Tereza. Bert čekal naprosto brutální odezvu, včetně zvýšeného počtu přízraků, deroucích se nahoru. Neřval úplně jako na lesy, ale hlas duněl chodbami dost silně. Divil by se, kdyby se sem nezačali hrnout úplně všichni, co jich bylo v tvrzi. A taky kdyby se na něj začali sypat trosky, vrhnuté nasraným duchem malého kluka, kterému právě asi prozradil spoustu tajemství, ničících představy o včeličkách a čápech.
Pro jistotu tedy složil prsty do znamení Quen. Ten by se hodil spíš Mojře, ale měla smůlu. Musela doufat, že cokoliv se je pokusí zabít, půjde to hlavně po něm.

Mimo herně:
Quen
Zaklínačská znamení + vůle
2+3 = 5 +5 k účinnosti

Berhart hodil/a 5d6+5 a součet kostek je 22:
5, 1, 2, 5, 4

[Fírean]

Zpočátku se zdálo, že snad ani sprosté nadávky a urážky ducha nevyprovokují tak, jak by si Berhart přál. Nebylo slyšet nic zvláštního, jen kvílení přízraků, které se každou chvíli přibližovaly, avšak situace se po chvíli přeci jen změnila. Ozvalo se zapraskání, zakvílení tak vysoké a otravné, že to skutečně rvalo uši, a to hlavně zaklínačovi, který měl smysly mnohem citlivější než Mojra, a vzápětí z jedné ze stěn vylétl duch zhruba desetiletého chlapce. Vypadal… no, děsivě a věru rozzuřeně a prolétl rovnou Berhartem těsně předtím, než kolem sebe rozprostřel quen, takže vědmák pocítil mrazivý chlad až v morku kostí. Nic příjemného, ani pro otrlého vědmáka.
Pak duch na okamžik zmizel, ale brzy se zase vrátil – tentokrát však bez potřeby kvílet a prolétávat živými bytostmi. Za svého života to býval průměrný desetiletý hoch a zřejmě na něm nebylo nic, co by nějak extra přitahovalo pozornost; teď měl však podivné oči. Celé černé, bez jediného náznaku bělma, duhovek či zorniček. Jako dvě studnice černočerné tmy plné nenávisti. A ty oči se teď upíraly na Berharta s Mojrou. „Jak si můžeš dovolit mluvit takhle o mojí rodině?“ štěkl k zaklínači nebojácně a jeho hlas místností podivně rezonoval, jako by se ozýval z jiné dimenze. „Hnusáku, odpornej hnusáku!“ zaječel pak, jak v něm vztek vystoupal k pomyslné hranici. A pak znovu zakvílel a vrhl se na Berharta. Zaklínač se mohl ohnat mečem, použít znamení, ale jakýkoliv pokus byl marný, protože duch zase zmizel dříve, než mu cokoliv stihlo ublížit. Navíc byla otázka, zda mu vůbec něco ublížit může, vždyť tu vlastně ani fyzicky nebyl.
Objevil se v rohu místnosti, choulící se do uplakaného, kvílivého kolečka. „Nenávidím všechny,“ fňukal. „Nenávidím vás dva, nenávidím vesničany… To odtamtud pocházel ten pán, který maminku svedl,“ škytl. „Když na to pak přišel tatínek, prali se… Tomu pánovi pak někdo otrávil všechna hospodářská zvířata. Myslel si, že jsme to byli my, hlupák! Poslal sem lidi s loučemi a zbraněmi…“ Slova chlapce znovu přešla v kvílivý pláč. Přestože byl duchem, zjevně pro něj nebylo jednoduché o něčem takovém se bavit. Vždyť to v sobě dusil dlouhá léta a dosud mu to nedopřálo kýženého odpočinku. „V té vesnici jsou zlí lidé,“ vymáčkl ze sebe ještě.
A zatímco duch mluvil, přízraky kolem se nebezpečně přiblížily – některé už prakticky vstupovaly do ložnice, ale na zaklínače a Mojru se nijak vehementně nehnaly. Avšak co není, může být. Rozhodně bylo na místě vyptávat se rychle a jednat ještě rychleji. Což se snadno řekne, ale hůře udělá, obzvlášť pro Mojru to nebylo nic jednoduchého, protože jí touhle dobou už brnělo celé tělo a cítila se, jako by pomalu upadala do podivného tranzu, v kterém bylo těžké cokoliv kloudného říci, natož udělat.

Mimo herně:
Další post nejpozději příští neděli.

[Berhart]

Vrazil hlavu mezi ramena, jako by to mohlo ten příšerný zvuk utlumit. Dokonce si i připlácl jedno ucho na rameno a druhé zakryl volnou rukou, ale bylo to marné. Zvuk mu třeštil hlavou, až měl pocit, jako by mu něčí kovové drápy skřípaly po lebce. Aspoň že to zabralo. Konečně. Stihl si ještě pomyslet, než se objevil poslední pán domu a ukázal mu, co to je blízké setkání.
I přes své mládí toho Bert zažil hodně. Okamžiky, které mohli vést ke smrti. Ohromnou bolest, dokonce i něco, co se dalo nazývat strachem. Dotek ducha nebyl tím nejhorším, ale....i zaklínačem to škublo, povolila mu kolena a musel se hodně snažit, aby nespadl. Jako by mu šílený kat napumpoval do břicha celý sud ledové vody. Dokonce i to železné, zaklínačské srdce vynechalo pár úderů. Nakonec se mu podařilo vše ustát. I když tohle se rozhodně zapíše na jeho seznam nepříjemných zážitků, téměř na úroveň boje s dopplerem. ,,Za ducha budu příště chtít příplatek," zadrmolí si pod vousy, když kontroluje třesoucí se Mojru, přízraky na chodbě a ducha, který si přišel popovídat. Podíval se do těch příšerně černých očí, ušklíbl se a odvětil: ,,Vědmáku, odpornej Vědmáku to mělo být." Možná to přeháněl, ale duch se zdál pořád emočně tam, kde zemřel. Desetiletý kluk se tváří v tvář vědmákovi bude možná chovat krotčeji. ,,Nic osobního, ale nechtělo se ti ven a já tu nemíním trčet celou noc." Dodal trochu smířlivěji, ale co naplat. Chlapec se ještě neuklidnil. Jediné co Bert stihl bylo nastavit mezi ně meč. Platné, jako mrtvému zimník. Zřejmě neměli moc možností, jak si vzájemě ublížit. Možná žádnou. Bude to chtít jiný přístup. Snad by i schoval meč, nebýt zástupu cvičných terčů za dveřmi.
,,Jak je to dlouho?" zeptal se tiše, bez toho medvědího bručení, kterým předtím nadával. Chlapec ze sebe dostal co ho tížilo, byl čas vytáhnout z něj i poslední střípky. Vše zapadalo, jen účast vesničanů ho štvala. Samozřejmě, že se nepřiznali, když se přesně na tohle ptal. Plácl se dlaní do čela. Jak typické. Jediné, co by je mohlo obhájit by byl fakt, že se to stalo hrozně dávno. Nevěřil tomu moc. ,,Co by sis přál? Pomstít se? Nebo raději zapomenout a jít spát?" uspat bludnou duši není jen tak. Je jasné co se stalo, ale co by toho chlapce ukonejšilo, přimělo ho konečně zavřít oči a odejít? Má snad vybít vesnici? To není ten pravý způsob, který by měl zaklínač provést. Uklidní ho ale zjištění, že jsou strůjci jeho neštěstí dávno mrtví?

[Mojra]

Mojře tlouklo srdce v rytmu nohosledu splašeného a k smrti vyděšeného koně. Konečky prstů jakoby hořely a pot jí stékal po čele. Před očima nebyly mžitky, byla to mlha, hustá mléčná mlha a jen stěží se dalo vnímat, co je za ní. Najednou to šumění v hlavě přešlo - už to nebylo nespecifické šumění, ale byly to hlasy. Do těch hlasů se prolínalo kvílení přízraků a splývalo v jedno.
Mojro... Mojro... To kvůli tobě Mojro... Mojro, podívej, co si mi udělala... Hlupačko... Zrůdo... Vrať se k prasatům, ty blbá náno... Zabila si ho... Nečum tak na mě, nebo mě prokleješ! Mojro! Kvůli tobě zemřeli!
Všechna ta slova, která teď slyšela ve své hlavě, slyšela Mojra už kdysi dávno, ale podařilo se jí je vytěsnit. Ale teď, když byla blízko přízrakům, jakoby to prožívala znovu - znovu měla pocit, že ji rodná vesnice utluče za živa, znovu ji měli vesničané za zlé, že je nemocná. Ba co víc, potlačené vzpomínky ji ujišťovaly o tom, že je prokletá. A to možná také byla.
Nemohla ani vnímat, jak Berhart křičel sprosťárny. Najednou tomu všemu propadala a její tělo se třáslo tak rychle. Snažila se tomu bránit, ale zatím marně. Oči se začaly plnit slzami a jen tak tak si všimla ducha, který promlouval v pokoji. Najednou, jakoby slyšela, co jí samotného se mohlo stát, kdyby ji otec tenkrát (a několikrát předtím) neukryl. Zlí... Zlí lidé... Opakovala polohlasem, spíš pro sebe, spíš ze sna.

[Fírean]

Duch se nějakou chvíli krčil v koutě místnosti a fňukal a kvílel, skutečně jako desetileté dítě, které něco trápí. A zatímco takhle zdržoval, přízraků už tu bylo kolem tolik, že se prakticky těsnaly jeden na druhý, tvořily prakticky celistvou vlnu mrtvých těl pableskujících nadpřirozeným světlem, a ta vlna se pomaličku, ale jistě a bez zastavení valila k Berhartovi a Mojře. Glenn se o ně nestaral, tomu beztak ublížit nemohli. Ten pohled byl však velmi znepokojující i pro otrlého zaklínače, protože tolik přízraků zkrátka neměl šanci porazit, ne bez toho, aby z téhle šlamastyky vyvázl zdravý. Spíš to vypadalo, že pokud se z toho dostanou, budou docela dobře polomrtví, pokud vůbec.
Nezdálo se však, že by Mojra nebezpečí nějak více vnímala, a tak bylo jednání na Berhartovi. Chlapec k němu zvedl děsivé černé oči a probodl ho pohledem. „Nevím, jak je to dlouho!“ vykřikl zlostně. „My mrtví ztrácíme přehled o tom, jak rychle čas ubíhá,“ objasnil s úšklebkem, jako by to snad mělo Berhartovi být jasné. „Ale je to dlouho... všechno kolem se změnilo, vesnice se změnila taky. Přibyly domy, přibyli noví lidé...“ Z toho se dalo odvodit, že pár desítek let to určitě bude, ne-li víc. Přesnější informaci však Bert nebyl schopný z Glenna vymámit.
„Pomsta je špatná,“ fňuknul chlapec znovu. „Chtěl bych spát... Chtěl bych mít klid, úplný klid. Nechci, aby sem někdo chodil - chci být jen s rodiči a spát,“ rozeštkal se. Vypadalo to, že chce jen zapomenout na nehezkou minulost, že chce konečně ulehnout k věčnému spánku a nebýt nikým a ničím rušen, což znamenalo nejen pečlivě zapečetit podzemní katakomby, ale dost možná nějakým způsobem udržet všechny a všechno od tvrze dostatečně daleko, aby klid mrtvých skutečně nic nenarušovalo. Ani přízraky. A těch tu teď bylo opravdu požehnaně.

Přízraky jako by ani moc nezajímal zaklínač, jako spíš Mojra. Jako by si uvědomovaly, že je pro ně v tuhle chvíli větší hrozbou ona... Nebo z ní snad cítily něco zvláštního, co je přitahovalo?
Mojra tou dobou každopádně už prakticky nevnímala, nacházela se v jiném světě, nebo snad jiné dimenzi? Pokud se o ni Berhart začal zajímat, mohl si snadno všimnout, že se jí poněkud zakalily oči, a kdyby se jí náhodou dotkl, zjistil by, že má zřejmě horečku - nebo minimálně kůži měla horkou opravdu dost.
A pak se stalo několik zásadních věcí najednou.
Přízraky jako lusknutím prstu daly se do pohybu a s jekotem se vrhly nejen na zaklínače, ale i na Mojru, Glenn s křikem zmizel někam pryč. Bert měl v tu chvíli opravdu co dělat a nebyla mu dopřána ani chvilka, aby se zastavil nebo zpomalil, v ten okamžik by měl totiž na krku tolik příšer, kolik by se tam vešlo.
K Mojře stihlo pár přízraků doplout, ale nedotkly se jí - to proto, že z dívenky začala vyzařovat jakási energie, aura? Spíš to byl příval něčeho divoké, nespoutaného, svým způsobem děsivého a nebezpečného. Mojra sama to pociťovala jako opojný příval energie, který jí z ničeho nic vytryskl z těla a ona s tím nemohla nic dělat.
Moc. Nepochybně to byla Moc.
Dívku to znehybnělo a vyřadilo mimo provoz, ale stejný efekt to naštěstí mělo i na přízraky - vlna Moci je všechny do jednoho smetla a zničila, jako by nebyly nic, než jen suchá stébla trávy, která láme vítr. Tvrz i její okolí zachvátil jekot a kvílení nespočtu přízraků, rvalo to uši a dostávalo se to až do morků kostí. A ta zář, kterou způsobovaly nejen přízraky, ale teď i Mojra, byla vidět široko daleko.
Ani Berharta vlna magické moci neminula - odhodila ho na protější stěnu tak silně, že skoro ztratil vědomí.

Mimo herně:
Berhart si orientačně hází na boj proti přízrakům - podle toho ti v příštím kole napíšu, jak moc tě mohli zrasit :|
Oba dva si hoďte na konstituci (pokud nemáte ani jednu kostku, tak si hoďte 1d6). Pokud Bert hodí nadpoloviční většinu (v jeho případě 10 a výš), vyšel z toho nárazu o stěnu jenom trochu pochroumaný a s motající se hlavou, pokud hodí míň, možná i něco křuplo a má co dělat, aby se udržel při vědomí. U Mojry hozené číslo značí, jestli její Moc ještě zesílí, nebo zeslábne - čím vyšší číslo, tím nebezpečnější Mojra je a někdo (kašlikašli) by s tím měl zkusit něco udělat. 1,2,3 - Moc slábne, 4,5,6 - sílí.

[Mojra]

V TRANSU
Mimo herně:
Hod na konstituci (0):

Mojra hodil/a 1d6 a součet kostek je 4:
4

Pozn.: Vzhledem k tomu, že jsem v transu a snad už vše bylo napsáno (co se mi odehrává v hlavě je tajemství :D ), tak jen házím.

[Berhart]

Zaklínač těkal pohledem z kňourajícího ducha na Mojru a zpět. Od jednoho chtěl odpovědi, ale lezly z něho jako z chlupaté deky. U druhé si zase začínal myslet, že se pomátla. Drmolila o zlých lidech a vůbec nevypadala při smyslech. Inu, nedivil se jí. Sám při pohledu na hordu přízraků pociťoval velice nepříjemné pocity podél páteře a pod srdcem. Pořád ještě ale doufal, že duch bude klíčem k tomu celému. Ach, jak byl opět naivní a hloupí.
Duch a přízraky byli jen dva různé projevy stejného zločinu. Jeden přímí, ostatní nepřímí, ale hlavně na sobě nezávislí. Poznání ho uhodilo jako facka. Pootočil hlavu k vlně nestvůr a ztěžka polkl. Knedlík v hrdle mu to nedovolil. Sevřel jílec meče, až mu zapraskaly klouby. ,,Zbavím tě těchhle," pronesl tiše ke Glennovi a kývl k přízrakům: ,,a zbořím vstup do podzemí. Nikdo tě rušit nebude." Nic víc s ním dělat nemohl. Nevěděl jak by se jinak mohl zbavit ducha, než splnit to, co ho trápilo.
Upřímně ale spíš počítal s variantou, že tu budou strašit oba. Horda přízraků ho naplňovala něčím, co už opravdu dlouho nezažil. Strachem. Tuto emoci by zaklínač rozhodně cítit neměl. Ale Bert si k němu nějak cestu našel. Stále se ho drželo neoblomné přesvědčení, že zvládne vše, do čeho se pustí. Bál se ale toho, jak strašně to tentokrát bude bolet. Mojra mu byla, v tuto chvíli, upřímně ukradená. Varoval ji. Věděl kde je, takže o ni nezakopne.
,,Uteč! Vyskoč oknem!" houkl na ni, když se masa zářící nadpřirozeným světlem dala do pohybu. K Bertově překvapení hlavně jejím směrem. Úkrokem se dostal mezi ně, rozkročil se a s medvědím řevem zeširoka ťal mečem. Idiot. Jsem idiot. Kdybych je likvidoval jednoho po druhém u dveří, mohl jsem je dostat. bleskla mu pozdě hlavou taktická připomínka. Teď bylo pozdě. Jediná taktika, jež mu zbyla, bylo hrát si na žence při žních. Jen místo kosy svíral stříbrný meč.
Medvědí silou a délkou meče se mu dařilo udržovat příval mrtvých od těla. Chvíli. Pak jeden proklouzl. Lektvarem posílená hbitost ho zachránila, rychlý úder hlavicí a pak ostřím zničil přízrak. A pak šlo vše do kopru.
Řval, rozdával rány mečem i pěstmi. Rozháněl se jako břitva ostrou zbraní a z chumlu odletovaly kdy přízraků, rozpadající se na prach. Najednou krátký záblesk, když můj krk zachránil Quenn. Bránit Mojru? Rád bych, ale upřímně, netušil jsem, kde je. Můj svět se smrskl na kruh nestvůr okolo mě a meč. Veden silou, či obratností, byl mou jedinou nadějí, jak přežít.
Mimo herně:
Boj s přízraky
Síla/obratnost (stejná hodnota)+Boj mečem+talent

Berhart hodil/a 6d6+3 a součet kostek je 20:
3, 3, 4, 2, 1, 4

Přežít. To bylo jediné, na čem mu teď záleželo. A docela to ovlivňovalo jeho taktiku. Po několika zásazích, které pálili jako samo peklo, začal zvažovat ústup. To, co radil Mojře, se chystal udělat sám. Prostě proskočí oknem. Je to patro, ale co je pár metrů pro zaklínače? Rozhodně lepší, než být roztrhaný na kusy hordou přízraků. Mohutnou ranou okolo své osy trochu vyčistil prostor ve svém okolí. Ucítil krev a byl si jistý, že je jeho. A uviděl že velká část dosud žijících přízraků jde po dívce, která se už nehezkou chvíli válí na zemi. Než se stihl nadít, byli u ní.
A pak si uvědomil, v tom krátkém okamžiku mezi oslnivou září vycházející z ní, a brutální ranou, jež ho vrhla proti zdi, že to nejhorší, sem možná přivedl s sebou právě on.
Mimo herně:
Konstituce

Berhart hodil/a 3d6 a součet kostek je 12:
1, 5, 6

,,Musím ji zastavit," blesklo mu hlavou ve chvíli, kdy si uvědomil, že ještě není mrtví. Což se lépe řeklo, než udělalo. V hlavě se mu totiž usadila parta permoníků, mlátících okolo sebe kladivy a krumpáči jako by před tím šňupli fisstechu. A náraz do zdi taky není něco, co by člověk dělal jen tak pro zábavu. Vlastně měl pocit, jako by přes něj přešla těžká jízda na zteči. Bylo až z podivem, že všechny kosti držely. Nejspíš za to vděčil tomu něčemu, co mají společné všichni medvědi. Tuhý kořínek se tomu říká? Otevřel oči, ale pohled měl zamlžený. Jistý si byl jen dvěma věcma. Že tu nezůstal žádný přízrak a že záře vycházející ze zrzky sílí. ,,Mojro!" pokusil se o imitaci hlasu šelmy, jejíž podobiznu nosil na krku. Vylezlo z toho ale spíš jen takové zachroptění. Tušil že tohle bude horší, než duch a přízraky dohromady. Zatřásl hlavou a zvedl se na všechny čtyři. Do té doby ležel. Po kolenou se k ní blížil se zarputilostí laviny. Meč mu vyletěl z ruky a válel se v opačném rohu. Druhý měl stále na zádech. Nejspíš si o něj udělal nepěknou modřinu. Nesáhl ale po něm. Sáhl do nitra, po svém amuletu a zkroutil prsty. Netušil, jestli to zabere. Jen si vzpoměl, co říkal malý Glenn. ,,Chci spát..." Třeba to bude chtít i ona. ,,Spi...." šeptl k ní a vrhl znamení Somne.
Mimo herně:
Znamní Somne
Mimo herně:
Zaklínačská znamení 2

Berhart hodil/a 2d6 a součet kostek je 8:
5, 3

[Mojra]

Mimo herně:
Hod na vůli proti znamení:

Mojra hodil/a 1d6 a součet kostek je 1:
1

[Fírean]

Berhart celkem brzy přišel na to, že taktika tady není nic platná – do poměrně malé místnosti se skutečně nahrnulo takové množství přízraků, které se sem vešlo, což znamenalo víceméně to, že tu byla hlava na hlavě. Duch zmizel, Mojra byla obklopena monstry, a třebaže měl Bert nutkání ji ochraňovat, ani se nedostal do její bezprostřední blízkosti.
Oháněl se mečem opravdu sebejistě a zkušeně a několik přízraků poslal do věčných lovišť, to ano, ale bylo jich jednoduše příliš i na lektvary posilněného vědmáka. Brzy jeden z přízraků proklouzl a čímsi, co vypadalo jako rezavá dýka, mu přejel přes žebra, další se drápy sápal po jeho obličeji.
Mojra o sobě tou dobou už vůbec nevěděla, takže se jí nic jako strach z přízraků nedotýkalo. Popravdě, možná šel teď větší strach z ní samotné. Netrvalo totiž dlouho a jejím přičiněním, ať už se s ní dělo cokoliv, se celá místnost začala otřásat. Přízraky jako by maličko znejistěly a daly tak Berhartovi pár nanosekund k tomu, aby jednal.
Uspávací znamení se zdálo být k ničemu, protože to, co z Mojry vycházelo, najednou ještě zesílilo. Všechno kolem se roztřáslo, dost možná se v tuhle chvíli třásla úplně celá pevnost, a z křehce vypadající dívenky vyletěl poslední impulz, poslední vlna surové, drsné Moci, která smetla přízraky, jako by vítr odvál zrnka prachu, srazila Berharta znovu na kolena a způsobila, že se budova začala povážlivě drolit. Ale Mojra… Mojra po tom všem nakonec skutečně usnula. Nebo padla k zemi vysílením? Obojí bylo možné a pokud znamení fungovalo, celkem brzy se ukázalo, že jen na chviličku – protože Mojra se rázem začala probouzet. Zmatená a slabá, tak slabá, že se skoro neudržela na nohách. Navíc si z toho, co se před chvílí stalo, prakticky nic nepamatovala, jen neurčité záblesky. To svrbění v konečcích prstů tu ale bylo pořád, pořád měla pocit, že v jejím nitru dřímá cosi silného a divokého, nebezpečného. A ten pocit zřejmě už slábnout nebude, dokud nenajde někoho, kdo by ji naučil, jak s nově nalezenou Mocí zacházet.
Když se vzpamatoval i Berhart, brzy si povšiml, že je najednou naprostý klid, alespoň co se monster týkalo – jeho medailon se totiž ani nehnul. Jako by tu najednou po nadpřirozenu nebylo ani stopy, jako by se přízraky zalekly Zřídla. Magie je zkrátka smetla z povrchu zemského; aktuální problém byl ten, že smetla i tvrz, která se postupně začala otřásat ještě víc a zdivo i zbytky střechy se podvolovaly gravitaci. Bylo načase odtud zmizet, než jim tu všechno spadne na hlavu – a postarat se o Glennův věčný spánek.
Jakmile se dvojice dostala ven, ať už pochroumaná či nikoliv, oba s hrůzou zjistili, že Mojřina moc nezasáhla bezprostředně jenom budovu, ale srovnala se zemí i zbytky hradeb, povalila stromy, co rostly nejblíže, a jako by sežehla nejbližší přilehlé pastviny – naštěstí tam nebyla žádná zvířata, ale tráva tu najednou byla hnědá a suchá.
Vchod do katakomb byl částečně zavalený, ale pokud byl Glennovi slíben ničím nerušený, klidný spánek, možná by chtělo ještě pár kamenů tam přivalit, nebo znamením vchod pobořit o trochu více. A zatímco se Berhart věnoval naplnění svého slibu, Mojra si mohla všimnout bílé květiny rostoucí opodál. Bylo to absurdní, téměř neuvěřitelný snový výjev, ale květina tam skutečně byla, do tmy zářící a neporušená. Jako by jediná přežila bez újmy.
Třebaže byla noc, už viditelně slábla – za pár chvil jistě začne pozvolna svítat. Až tady dvojice vyřeší poslední záležitosti, je třeba vrátit se do vsi a nějak vysvětlit, co se tu u všech ďasů stalo. A přesvědčit vesničany, aby sem nechodili zvědavě čmuchat, Glennovi byl přece slíben naprostý klid.

Mimo herně:
Pokud chcete, můžete si hodit na obratnost při prchání z pevnosti - případná zranění ale nechávám ve vaší režii, jen počítejte s tím, že trochu pomuchlaní odtud odejdete tak jako tak. Bert po fyzické stránce, Mojra spíš po té psychické