QUEST: Smrt mu sluší - D

[Varren]

Trpaslík se při rozhovoru s mladičkou kněžkou pochechtával a velice bavil, ale netrvalo dlouho, než mu po přestávce zmrzl úsměv na rtech.

V trpaslíkovi zatrnulo, když se přítel pověsil na barda a zapřísahal ho, ať strážného najde až naposled. To nevypadalo vůbec dobře.
A jak se slušelo a patřilo u divadla, hercům nebyla nevlastní schopnost improvizace, aby odvedli pozornost od strašlivých výkřiků za oponou.
Varren se zamyšleně rozhlížel kolem, takže sebou málem trhl, když ho Bill chytil za ramena. „Rrrrva m-,“ chtěl si ulevil po trpaslicku, ale naštěstí se včas zarazil. Byly tu přece dámy.
Bard vyrazil rozptylovat davy, zatímco kněžka se ochotně nabídla, že se pokusí drahou bezdechou divu ošetřit. Možná bude potřeba, aby se za nebohou divu pomodlila. Ale nechtěl sýčkovat předem.
„Žádného patologa neznám, příteli drahý,… co znám felčary, jsou spíš v Oxenfurtu… ale víc očí víc vidí… třeba bych mohl tady paní kněžce asistovat.“ Pak se obrátil na zrzavou dívku. „Vy vypadáte, že by se vám taky hodilo posadit a napít se něčeho ostřejšího. Dáte si?“ Broukl a nabídl jí placatku.
Ale pak se znovu obrátil k Billovi a zašeptal. „Kde to s Callistou seklo? Zvládneš nás tam zavést?“

[Reginald]

Bill zuřivě zavrtěl hlavou, když se ho bard otázal, zda toho strážného ještě ne, však snad jasně řekl, že ho sem vodit nemá. Byl možná trochu hrubý, když s nimi tak jednal, ale považte tu hrůzu, kterou ještě před chvílí zažil a bude se jí znovu muset postavit čelem! Když se bard tedy rozhodl, že pomůže Santému uklidnit dav, Bill mu poděkoval a odeslal ho gestem na jeviště, aby zachránil toho chudáka, který očividně nevěděl, co dělat pod nátlakem stresu. A takový to byl dobrý herec!
Santé vděčně přijal pomoc a dal se do potlesku. „Prosím velký aplaus pro odvážného umělce!“ Oznámil Pepův příchod na prkna, co znamenají Novigrad, a po chvilce mu pokynul, aby se dal do hry. Samozřejmě, že to nemohlo trvat věčně, publikum čekalo na druhou půlku hry a kdyby se jí nedočkali, asi by z toho byl mnohem větší průšvih.
A zatímco Josef se Santém zaměstnávali publikum, Bill, Varren a děvčata zamířili do zákulisí. Serafinu, krásnou to Pannu, pevně objímal pohledný muž odhadem zhruba v jejím věku (a byl to ten, který uklidňoval publikum), protože se celá třásla a byla bledá jako stěna. Novigradské křoví, tedy ti, co se střídali ve vedlejších rolích, postávali v hloučku, ke kterému mířila i naše skupinka. „Tak tady je, slečno medičko, uplně mrtvá.“ Zahlásil Bill dramaticky, div si neopřel hřbet ruky o čelo pro efekt. Na zemi ležela Callista Landgraaf s široce otevřenýma očima, bez známky zranění nebo úrazu, nikde nebylo vidět ani kapku krve. Nikde. Sama herečka byla popelavě šedá a dočista mrtvá. Bez života.
Balada pro loupežníka nebyla sice krátká, ale ani závratně dlouhá, na vlásku tedy visel další život a to život divadla a osud tohohle představení.

[Josef Jullien]

Poté co Josefa Santé představil a publikum ho přivítalo se oba umělci dali do toho co umí nejlépe, tedy ne do sjíždění lajn fisstechu, ale do hraní a brnkání. Baladu znal, v tom problém neměl. Problém byl aktuálně úplně jinde. Dokážou jí oživit před tím než spolu dohrají přestávkové představení a nebo co se bude dít. Budou jí muset nahradit někým, kdo umí text, aby se nepokazila pověst všech ostatních. To jsou otázky, na které nikdy nyní nevěděl odpovědi.
Balada už mířila k poslední části a teď už i Josef začínal mít obavy, proto se narychlo otočil a podíval se jestli někdo z poza opony nevysílá na tyto dva umělce nějaké informace ohledně stavu a průběhu části, kterou veřejnost vidět neměla. Ať už jim někdo něco naznačil nebo ne, umělecky se dostal co nejblíže Santému a naznačil, mu to co jistě věděl. A to, že balada pro loupežníka bude končit. Čekal, že Santé jako zkušený profesionál na rozdíl od našeho bardíka měl ještě nějakou záchranu a bard se spoléhal na sebe. No i když kdyby chtěli mohl by recitovat z jeho sbírky básní, kdyby nebylo co jiného a potřeboval by se nějaký ten čas.

[Světlomila]

Každá vteřinka navíc, kdy se trpaslík snažil doklepnout organizaci přesunu, ve Světlušce navyšovala nervozitu. Není času nazbyt! Zatínala pěstičky a popoháněla ostatní roztěkaným pohledem mezi nimi a domnělým směrem do zákulisí.
"Ano, pravda, pravda" pravila roztržitě na Varrenovu nabídku asistence, "víc očí víc vidí. Ale už pojďme."

***

Třeba ještě není pozdě! Zadoufala kněžka nad Billovo teatrálním zvoláním. A okamžitě se jala k mrtvole si kleknout, nečekajíc, jak se zachovají ostatní.
Popelavá barva pleti samozřejmě podporovala teorii o úmrtí, leč i tak Světluška přiložila prstíky na krkavici a z brašničky vyhrabaným zrcátkem zkusila, jestli se na něm nevysráží obláček mlhy mělkého dechu.
Pevně stiskla rtíky a mrkáním se snažila rozehnat slzičky deroucí se do očí nad zmařeným životem.
"Kdo by jí tohle chtěl udělat?" Škytla otřeseně. "Proč?"

Zvedla očka k pevnějším osobnostem v místnosti ve snaze se po jejich klidu svézt. Hlavně nepanikař. Klid. Klid.

"Budiž ti nyní u Melitelé lépe, duše nechť se povznese, tělo zůstane s námi a v prach se nakonec obrátí." Pošeptala s rituální vážností a přejela dlaní po obličeji jakoby chtěla nebožačce zatlačit oči. "Hříchy nechť se propadnou a tvůj duch stoupá bez zátěže do náručí Meliteliny." Zhluboka si povzdechla a ještě chvíli setrvala mlčky v tichém dokončení modlitbičky.
A až teď se jí opět pohled rozechvěl nechápavostí nad takovým projevem lidské zloby.
Ta chuděra si zaslouží, aby ten, co jí tohle způsobil, byl dopaden.
Jenže, čeho se chytnout?

Ač se na první pohled zdálo, že je mrtvola netknutá, stejně se ještě jednou kněžka rozhodla opatrně prozkoumat, zda-li tomu tak je. Zda jim neunikl při zběžném pohledu nějaký detail. Drobný detail. Nikde žádná krev. Zakabonila čelíčko přemýšlením nad tím, jak se tohle mohlo udít. Upír! Dost potřeštěná fantazie.
"Mohla být otrávena," podotkla a zabloumala pohledem po místnosti, jestli někde nespatří podezřelou sklenku s ještě podezřelejším obsahem.
Jako, kdyby z ní někdo vysál duši. Ale to už byla teorie opravdu divoká, takže jí nahlas nepronesla. Navíc ani netušila, kdo nebo co by něčeho takového bylo schopno.

[Thyanna]

Zprvu ani nevěděla, co jí vlastně muž nabízí, neboť jeho slova ani pořádně nevnímala, třebaže ho slyšela dost zřetelně, ale myšlenkami byla úplně jinde, což bylo vzhledem k situaci asi pochopitelné. Po chvilce se přeci jenom k němu natočila a přivoněla si k placatce, která šla cítit alkoholem, který ale nesměla. Někde za sebou v davu ostatních tušila svého bratra s jeho snoubenkou, takže zdvořile s milým úsměvem odmítla s vysvětlením, že by jistě ochutnala, kdyby to bylo možné, nicméně se alkoholu musí vyhýbat. Alespoň v přítomnosti své rodiny, která ji měla na očích, a nechtěla nic riskovat. Snad svým odmítnutím, byť to podala co nejslušněji a přátelsky, muže neurazila, to by opravdu nechtěla.
Na druhou stranu se aspoň rozešla za mladinkou kněžkou, která asi neměla takový strach, nebo ho mnohem lépe schovávala za nevinnou tváří. Možná na něco takového byla zvyklá, pakliže prováděla modlitby i na pohřbech, napadlo zrzku mimoděk, jak sledovala její počínání u nebohé herečky, která bezvládně ležela, s doširoka otevřenýma očima. Nebyl to příjemný pohled, a popravdě se zpočátku obávala na tělo pohlédnout, ale nakonec to zvládla. Neudělalo se jí špatně, aspoň ne tak moc, že by někomu vyzvrátila obsah žaludku na boty.
„Vypadá spíš jako kdyby se něčeho vyděsila. Vyděsila k smrti. Navíc ten křik…,“ promluvila po chvíli, kdy si byla jistá, že bude mít trochu pevnější hlas a rozhlédla se kolem. Sice pořád nevěděli, co se stalo a nebyla tu žádná viditelná stopa, která by jim něco napověděla, ale dle toho křiku, co zaslechli, i dle toho posmrtného výrazu ve tváři… Nezdálo se jí, že by ji někdo otrávil. „Ale jestli byla přeci jen otrávená, možná by ten obsah sklenky, ať už to byl alkohol… Třeba víno, bylo by z ní cítit, že těsně předtím něco vypila,“ pokračovala zamyšleně. Asi jí během toho došlo, co mladá kněžka pohledem hledá. „Nebo kdyby naopak něco snědla,“ dodala ještě.

[Varren]

Varren šel do zákulisí jako duševní podpora, více méně. Rozuměl zámkům, brku, kalamářům a jakž takž lidským srdcím, ale v záležitostech vrahů a travičů se nevyznal. Trochu ironické, vzhledem k tomu, že o jednom takovém psával. Ale až na pár pouček do knih toho moc nevěděl. Hlavně by ani nedokázal jednotlivé jedy nebo jejich účinky rozeznat od sebe.
Callista tam ležela, sinalá a nehybná. Trpaslík pochyboval, že by šlo o náhlé srdeční selhání. Primadony se sice často tvářily křehce, ale aby dokázaly prorazit, měly většinou nervy ze železa.
Vražda v divadle, no považte! Varren se na okamžik cítil jako jeden z těch knižních hrdinů, o kterých psával. Rychle se rozhlédl, jestli někde neuvidí plazit se kropenatou stuhu, tedy nějakého toho hada, zpátky do odvětrávací šachty. Kde bylo nějaké divadelní propadlo, aby mohl vrah nepozorovaně zmizet? Měl by se tu porozhlédnout?
Moc toho nenamluvil, spíš koukal a používal ruce. Billa útěšně poplácal po paži, pak krátce stiskl rameno i Světlomile, které se zalily ty velké, jasné oči slzami, a jal se z pečlivě odměřené vzdálenosti – ne tak blízko, aby kněžce dýchal na krk, ale ani ne tak daleko, aby neviděl vůbec nic – sledovat práci pravých odborníků.
Jen ho napadlo podívat se strnulé nebožce na nehty, jak vypadají. Ženské uměly škrábat jako kočky, zvlášť, když došlo na obranu.
Taková patálie. Na druhou stranu, v divadlech se často stávalo, že herci byli z nejrůznějších důvodů, ať už práškových, kapalných nebo osobních, indisponováni, a show musela jít dál. „Koho měla nebohá Callista hrát? Měla někoho jako záskok? Kde teď je?“ Poškrábal se na bradě, až mu těch pár vousů zapraskalo. Další logická otázka se nabízela sama: „Křičela ona, nebo někdo, kdo ji tady našel?“

[Reginald]

Zatímco Josef se Santém bojovali na kolbišti uměleckém, situace v zákulisí se začínala rozvíjet všemi možnými směry. Někdo zmínil otravu, někdo zvažoval vyděšení k smrti... „To nekřičela ona, ale já, když jsem ji tu takhle našla,“ zavzlykala tiše Serafina a schovala se v náruči muže, co ji utěšoval. Ten ji objal pevněji a políbil do vlasů, zatímco se mračil na všechny, co by snad chtěli dívce v jeho sevření ublížit, byť jen slůvkem.
Že by to tedy byla otrava? Ale z čeho? Nebylo zde vidět nic, co by mohla sníst, vypít, ani džbánek nebo mísa. Její neexistující dech, pokud se k tomu někdo odhodlal, nebyl cítit nijak zvláštně a i zuby měla hezké, opečovávané, aby její úsměv nehyzdil jinak pěknou tvářičku.
Bill, otřesen, dlouho mlčel, dokud se trpaslík nezačal vyptávat pořádně. „Ale Callista tu vůbec neměla být, ona v mé hře vůbec nehraje!“ Bědoval. „Chtěla roli, kterou má Serafina, naštvala se, když jsem jí řekl, že tu roli už jsem obsadil někým jiným. Ale ona se na to vůbec nehodila!“ Pronášel zoufale, rval si vlasy a vůbec tak trochu přeháněl, jenže co čekat od takového umělce. Že nekřičela ona, ale Serafina, to už bylo řečeno. Ale co dál tedy? Novigradský kompars si cosi vzrušeně šuškal v dostatečné vzdálenosti od mrtvoly, na jevišti právě doznívaly poslední tóny balady a hrozil průšvih, pokud se představení nedohraje. Callistu k tomu nepotřebovali, ovšem, těžko říct, jaké rozhodnutí by bylo správné. Dohrát a řešit úmrtí posléze nebo v mezičase, nebo nedohrát a zapojit do tajuplné události místní stráž, což by pravděpodobně vedlo k tomu, že za mřížemi skončí Bill jako ten, který měl s Callistou spor ohledně role Panny?
Balada skončila a Santé nahnal barda do zákulisí. „Tak co, budeme pokračovat?“ Zůstala ve vzduchu viset otázka jako chladný meč před rozhodujícím úderem.

[Josef Jullien]

Josef samozřejmě nevěděl, co se děje za oponou, před kterou společně se svým hereckým kolegou dohrávali Baladu pro loupežníka. Problém začínal být až v moment, kdy balada končila a nikdo na ně ještě nehoukl, že je postaráno, alespoň o základ proto, aby se mohlo pokračovat druhým dějstvím, které možná ani nebude.
Poté co balada skončila, bard se uklonil na jevišti a přitom cítil jak ho Santé tahá směrem do zákulisí, kam poté odešel. "Já jsem pro pokračování. Zahrajeme to i bez ní ne?" řekl vážně a ač to mohlo vypadat jako kruté, tak bral co je všechno v ohni teď. Kromě reputace několika stoupajících hvězd Novigradského jeviště, výborného autora a nyní i jeho osoby, také osud toho pána, který se očividně znal s panem autorem. Přeci jen člověk to nebyl a známe místní kundihlavy. "Já jsem pro odehrání zbytku představení a poté pro vyřešení této velice zákeřné vraždy." oznámil bardík. Vražda je vražda, ale pro umění se umírá, jak by to řekl jeho vzor mistr Julian Alfred Pankratz vicehrabě de Lettenhowe

[Světlomila]

Že by přece upír? Zhrozila se Světluška při Thyannině dedukci o smrti z vyděšení a o to lítostivěji na mrtvou ženu shlédla. Ale ne, nemá žádné kousance na krku... Vytřeštěné oči dokořán, zahleděné do nekonečna. Dosti nepříjemný výraz pro nebožku. A proto jí ty oči zatlačila. Aby vypadala klidněji. Jako když usnula spánkem spravedlivým. Věčným. Popotáhla nudličku. Jinak drhnoucí ozubená kolečka nyní drhla o to spíš. Takže se nezmohla na žádnou pohotovou, kloudnou myšlenku.
Naštěstí se toho ujali právě trpaslík se zrzečkou. Světluška alespoň prohlížela tělo, kterak na sobě přece jen nenese nepatrné indície, které by jim pomohli se hnout z místa, leč ne a ne nějakou objevit. Dokonce se i jala prohlédnout ústa, když se pozornost ostatních stáčela k teatrálně vystupujícímu Billovi, jestli v nich neuvízl třeba kousek otráveného sousta. Nebo chomáčky pěny ze slin, které ale nevytryskly na povrch rtů. Nic.
Pravdou ale bylo, že ne každý jed účinkoval rychle. Klidně mohla být otrávená mimo divadlo, dojít sem a tady zkolabovat.
Probíhající konverzaci vnímala spíš okrajově.

Že by jí přece jen hrůza neskolila, když křičela Serafína? A nebo naopak děsem oněměla? Povytáhla zklamaně spodní rtík. Tolik dedukcí a nikde vodítko.
"A, a," rozkoktala se směrem k vyděšené Serafíně. "Nepřišla vám třeba rozmlouvat tu roli, když o ní sama tolik stála? Abyste se jí kvůli ní vzdala?" Vůbec jí na mysl nepřišlo, že tím vlastně na nebohou herečku vrhá stín podezření. Ale prostě chtěla něco zjistit. Cokoliv. Rozproudit debatu.
"Nebo vy ostatní," stočila pozornost k hlučícímu davu komparzu. "Nevíte, proč by chodila zrovna do zákulisí? Když v tom nehrála. Určitě jí někdo z vás znal lépe." Zatvářila se nešťastně. Mluvte konečně!
"Pane Bille," vrátila se k zoufalému autorovi, "nechtěla vás za vaše odmítnutí nějak potrestat?" Ženy dokázaly být někdy velice nápadité ve vymýšlení msty. Což zjistila, ač velice nerada a s těžkým srdcem, když se jí tu a tam nějaká dívčina vyplakala na ramínku, čeho všeho byly sokyně v lásce schopné. Vždycky je uklidnila, vřelým slovem pohladila a starost požehnáním z nich sňala. Zkušenost ale v kněžce přetrvávala.

Jenže představení nešlo oddalovat donekonečna. Proto se muselo vyřešit, co s tím. Dorazivší bardík orodoval za dohrání.
"Já jsem taky pro dohrání a pátrání v mezičase," přitakala kněžka. "Ale s tím, že by bylo nápomocné, kdyby potom odsud nikdo neodešel." Pokud se jim nepovede do té doby vypátrat příčinu.

[Thyanna]

Alespoň něčím trochu přispěla, když přemýšlela nad tím, co se mohlo stát. Jenže vyvíjet nějaké teorie, co se asi stalo, když nikdo z nich nemohl najít nějakou tu indicii, vodítko k tomu, co se doopravdy stalo, stálo až moc času. Pan Bill byl už asi velmi nervózní a nevěděl si moc rady, čemuž se sama nedivila, na jeho místě by nebyla jiná. Podívala se na trpaslíka, pak i na mladinkou kněžku, neboť i oni se zeptali na to, co je napadlo, přičemž neměla co dalšího dodat, ale vypadalo to, že i tak nic moc nezjistí. Nikdo nic nevěděl, neviděl, a nakonec ani netušil. Mimoděk věnovala omluvný pohled Serafině, i muži po jejím boku, jenž jí ochranitelsky objímal.
„Také souhlasím,“ ozvala se i ona, když se rozhodovalo mezi tím, jestli hru dohrají, nebo nakonec ne a dají přednost vyšetřování, třebaže se na to moc necítila. Ne, že by měla strach, to tak úplně ne, ale spíš si nebyla jistá tím, jestli zrovna ona je ta pravá na něco takového. Ale už se do toho namočila a nechtěla je všechny nechat samotné. Stejně by nemohla usnout a později by si to i vyčítala, že se ke skupince nepřipojila. Jen se pak musela nějak zbavit svého doprovodu, nebo je spíš ujistit o tom, že se nic nestalo a nepotřebuje hlídat.
Ta konečná možnost, že vyřeší hned dvě mouchy jednou ranou se jí zdála jako nejlepší možná. Pan Bill bude spokojený, protože hra se dohraje, a začne se i pátrat po tom, co se stalo.
„Jak to šlo? Jak to tam vypadá?“ Optala se celkem nesměle barda, který ještě před chvílí zachraňoval situaci na jevišti.