QUEST: Alchymistova laboratoř - ND

[Valeria]

Možná se chovala chladně, ale pokud šlo o to, aby se odtud dostali, neměla problém spolupracovat, třebaže chlapec se jí zdál asi jako nejpoužitelnější jedinec, kterého se i se zájmem zeptala a on jí bez problémů odpověděl, pak už jen zbývalo najít ingredience, aby mohli vytvořit účinný lektvar, který se nakonec společnými silami povedl. Nebylo jí moc do řeči a celkově asi ještě vstřebávala to všechno, co se kolem nich dělo. Ani se nebylo čemu divit, když vezmeme v potaz, že sem šla jenom nakoupit to, co potřebovala a měla za to, že to nebude trvat nijak dlouho a vrátí se ke svým záležitostem, ale tohle jí zcela překazilo plány, a to jí poněkud vnitřně štvalo. Každopádně, pokud se chtěla dostat ven, asi jí ani nezbývalo nic jiného než se zapojit do dění, což znamenalo i pomoct najít tu obchodníkovu sestru, která by jí jinak byla naprosto ukradená. Musela pousmát při chlapcově poznámce směrem k druhému zaklínači, který byl nejspíše nějaký pomatený ještě po tom pádu. A to si myslela, že tací něco vydrží, ale asi ten pád byl horší, než se zdálo.
Valerii zajímaly spíše listiny, co se objevily v truhle poté, co se jim podařilo otevřít, byť si nemohla nevšimnout i toho zvláštního amuletu. Velmi opatrně si převzala křehké listy, které se snažila přečíst a pokud po nich toužil ještě někdo, s úšklebkem mu je opatrně předložila, aby se jim něco nestalo. Co se týkalo oleje a prskajících tekutin, ani jí nenapadlo je nějak blíže zkoumat, i kdyby neměla znalosti, tak už od pohledu to vypadalo jako něco nebezpečného, čeho by se člověk neměl dotýkat, byť jí u toho napadl jeden velmi škodolibý a zároveň krutý vtípek. Ten si však raději nechala pro sebe.
Přiložila ruku k dílu, když viděla, že je třeba pomoci, neboť nehodlala stát jen tak se složenýma rukama, ono by se pak taky nemuselo vůbec nic dít. I když víceméně jí k tomu dovedla vlastní zvědavost po tom, co se stane posléze. Tohle asi taky nebylo něco, co by normálně viděla každý den, jen se přitom vzmohla na pootevření úst, a nebýt toho řetězce událostí, díky kterým nakonec amulet zapadl na své místo prostřednictvím Perenově dlaně, asi by i něco nahlas řekla, ale takhle ji jen oslepilo zářivě bílé světlo a pocit, že... vlastně nic.

[Mojra]

Jeden by téměř řekl, že se to všechno stalo tak nějak "samo". Mojra, stále trochu nervózní a zmatená se doslova spíše nechala vést proudem, než stála v čele skupiny - a tak to i mělo být.
Nikdo ji nepřikládal příliš důležitou roli, ale to jí vlastně vyhovovalo. Zatím co Mojra hledala a nenacházela zabrána do různých zajímavých přísad si téměř nevšimla, že ostatní už práci odvedli. Ani se nestihla moc přiučit, jelikož u míchání nebyla. Za to dorazila k ostatním přesně ve chvíli, kdy tmavovlasá dáma, jejíž obličej přišel Mojře povědomý, zvedla hlavu od nějakých zápisků. Natáhla ruku, aby si je také prohlédla, a tmavovláska ji je s úšklebkem podala.
Když se zápisky vrátily k Perenovi, jakoby ho něco osvítilo a přišel s dalším fíglem. U toho už Mojra byla a mohla tak sledovat, jak Peren nachází pomocí alchymie další části textu. To ji celkem nabudilo a tak ochotně asistovala prodavači se vším, co mohl potřebovat.
Od té doby se všechno stalo tak nějak rychle, letmo si prohlédla medailon, aby v zápětí postávala všude tam, kde se zrovna něco dělo. Ať už to bylo během manipulace s kotlem, nebo nastavováním světla. Nakonec, byla ona ten poslední kdo vrazil do Perena, když se snažila vyhnout žíravině a uhnout ostatním.

[Belan]

Při pokusu o odreznutí klíče se Kocour snažil Orlinovi vysvětlit, že alchymie není jako vaření. Což je pravda, jsou to hodně podobné věci, ale v alchymii je nutná mnohem větší přesnost. Když se u vaření člověk o trochu švihne, tak to nejhorší, co se může stát je, že jídlo nebude poživatelné, kdežto u alchymie může velmi snadno dojít ke zranění, pokud člověk „jen“ něco špatně smíchá. Následovala ukázka, jak to vypadá, když se to smíchá dobře a truhličky vydala své tajemství, které většinu nedobrovolných návštěvníků zklamalo. Amulet skoro nebyl magický a listiny nekompletní. Kocour si prohlížel amulet a Valeria zase listiny, když se všichni vynadívali, tak se obojí vrátilo k Perenovi, který jim ukázal další kouzlíčko z oblasti alchymie. Následné nastavování kotle a paprsků bylo doplněno otázkou od Kocoura a varováním z chodby před žíravinami. “Dahlia tu popsala jakousi aktivaci přechodu, kterým, přepokládám, odešla. Navíc mi to připadá jako lepší varianta, než se nechat uvěznit tady nějakou žíravinou.“ Pak se konečně rozzářily oba sloupy a nastavení tím bylo kompletní. Na chodbě, kde se všichni sešli a uhýbali před loužičkami žíravin, se semlelo to nejnepravděpodobnější, co je mohlo při nákupu potkat. Protože poté, co Mojra žduchla do Perena a ten vložil amulet do příslušného místa, tak byl aktivován portál a protože se všichni nějak dotýkali, tak je přenesl všechny.

Ani se nedostavila obvyklá portálová nevolnost a jakmile pomine oslnění, tak zjistíte, že oslnění bylo způsobeno portálem i pohledem do slunce. Jen ta lehkost přetrvala jen kratičký okamžik, protože vzápětí se vrátila tíže a vy zjistíte, že se nalézáte opravdu vysoko v okolí mraků a pod vámi je ohromné město. Následně se pohled na moment zamlží a vy koukáte na to stejné město, jen z jiného úhlu a z výrazně nižší výšky. Můžete rozeznat ty největší budovy, ale více nestihnete, protože pohled se opětovně zamlží a vy jste opět nad jiným kusem města, odkud máte dobrý výhled na Centrální věž, kterou je opravdu těžké pohledem minout, protože zlatavě září. Ovšem náhle zhasne a vy, dávno rozdělení, padáte volně vzduchem k rychle se blížící zemi. Pokud čistě náhodou udržíte soustředění, můžete si všimnout několika vodních ploch pod vámi. Ovšem kdo by se staral o okolí, když se co nevidět rozplácne o zem, že? No, když se přiblížíte na úroveň střech, tak se vám opětovně zamlží zrak a najednou už město s opětovně zářící Centrální věží už není vidět.

Město není vidět, protože už nejste ve vzduchu, ale nohama pevně na zemi, nebo přesněji, pod zemí. Ani označení pod zemí by také nebylo přesné, protože se nacházíte na kovové lávce, která vede kousek pod stropem jeskyně. Lávka má několik desítek metrů na délku a vy nejste pohromadě, dokonce, ten kdo tu byl první, může vidět, jak se poslední člen zjevil. Jeskyně vypadá v celku obyčejně kamenně, jen je dobře osvětlená z obou viditelných konců. Pokud byl někdo narozen pod obzvláště nešťastnou konstelací hvězd, tak se objevil těsně nad schody vedoucími do hlubiny, ovšem s otočkou nehluboko pod začátkem pádu, takže pád by nebyl dlouhý. U těchto schodů dolů je světlo spíše do červena a dole je vidět matně osvětlené dno jeskyně, kde by zaklínači mohli zaslechnout občasnou kapku vody a zahlédnout několikery stalagmity. Na opačném konci lávky jsou točité schody nahoru a odtud přichází normální sluneční svit, který systémem několikerých zrcadel zahání většinu tmy z jeskyně.

Jakmile si uvědomíte, že už nepadáte a že jste v pořádku, tak si asi všimnete, že rukávy jsou vám trochu volnější a mají jemnou bílou barvu. O jedno rychlé obhlédnutí později zjistíte, že všichni vypadáte stejně, ovšem tato nová róba každému dokonale padne, včetně Kocoura. Vypadá jako plášť se shrnutou kapucí, dlouhými zvonovitými rukávy a sahající až těsně nad zem se zvláštním opaskem, který obsahuje několik kapes. Sice je velmi pohodlné, ovšem asi není úplně příjemné zjistit, že vám někdo, nebo něco vyměnilo oblečení, byť by bylo sebepohodlnější. Když se na sebe dostatečně vynadíváte, tak je na čase se rozhodnout kudy dále. Cesta dolů vede ke dnu jeskyně, kde zjistíte, že na nejspodnějším patře je několik cest, které směřují převážně k různým stalagmitům, případně pár stalagnátům. Ovšem celkově se jedná o slepou uličku.
Cesta nahoru, za slunečním světlem, vás dovede do Chrámu, který vypadá inspirovaný antikou. Kruhový půdorys, mramorové sloupy kolem dokola a uprostřed fontána, která nefunguje a je suchá. Z tohoto kulatého chrámu vede jedna otevřená brána, která ústí do citronového sadu, kde jsou stromy plné plodů a několik jich je i na zemi a celkově je tu docela příjemně. Vlevo od brány, kousek od Chrámu je několik kamenných schodů dolů na, pocitově kamennou, plošinu. U levého konce plošiny je panel, který lehce vyzařuje magii a občasně lehce červeně blikne, přímo proti schodům je u plošiny velký kovový válec položený na dvou kovových plátech, které se zdánlivě ztrácejí v zemi.


Peren sice nějaký průchod očekával, ovšem rozhodně ne něco takového. Čekal nějaký otočný kus stěny, portál vysoko do vzduchu mu vyrazil dech a to doslova, navíc dechu neměl po dnešních událostech nazbyt. Vzdušné proudy ho rychle odvály mimo dosah ostatních, takže jediné, co mohl svírat, byl ten zatracený (úžasný?) medailon. Asi by měl strachy křičet, ale byl rád, že zvládá dýchat. Během pádů ztratil přehled o ostatních, jen je občas slyšel. Příliš málo dechu na křik se změnilo při tom posledním pádu, kdy si těsně nad zemí stihl jen zavřísknout, než se ocitl v jeskyni, kde jeho skřek dozníval v ozvěně. Jakmile se z těch pádů vzpamatoval, tak si začal prohlížet okolí a také své nové odění a zjistil, že ty kapsy jsou opravdu hluboké, ale přitom je dno stále na dosah. Nastaly nutné debaty o cestování, zážitcích a ta hlavní kam dále. Ať už se šlo kamkoli, tak se držel skupinky a prohlížel si okolí, jako by se bál, že se nějak změní.

Nahoře v Chrámu se stále rozhlížel, jako by čekal nějakou zradu, nebo vyhlížel svoji sestru, která tady ovšem nebyla. Trápilo ho mnoho otázek, ovšem nechával si je raději pro sebe, protože se týkaly hlavně Dahlie. Panel u plošiny ho docela zaujal, tak si ho důkladně prohlížel, dokud se ho někdo nedotkl.

Mimo herně:
Pokud by někdo na panel sáhnul, pak ho poprosím o hod na konstituci a pak k tomu ještě náhodné 1d6. Jinak prozkoumávejte zajímavé, třeba ochutnejte citrony anebo si jen užívejte příjemný pocit v sadu.

[Kocour]

Kocour moc nechápal to, co se stalo poté, co prošli podivným a shodou náhod aktivovaným portálem. Světlo, výška. Něco, co se ve sbírce utlumených zaklínačských emocí dalo nejsnadněji přirovnat ke strachu. Kdo by se nebál, když visel kdovíjak vysoko nad nějakým městem? Zatracené portály, kvůli nim tu teď umře! Pochopitelně, že začal trochu panikařit, protože doufal, že když umře, tak alespoň nějakou hrdinskou smrtí a ne tak, že se rozplácne dole na dláždění a nezbude po něm snad ani ten mastný flek.
Kocour křičel. Ne jako hysterka a ne pořád, ale pokaždé, když se mu pohled na město změnil, zaječel. A ve chvíli, kdy začal padat, křičet začal a nepřestal. Kdo by neječel, když se závratnou rychlostí blíží smrti?
Zavřel oči, když ho od osudného okamžiku už dělila sotva chvilička, avšak když je otevřel, nebyl v nebi, ale nohama pevně na zemi. Zmateně si prohlédl své tělo. „Já žiju,“ zkonstatoval zaraženě. A dokonce se tu kolem začali objevovat i ostatní. Kocour zvedl pohled a rozhlédl se – jak se zdálo, nacházel se na nějaké lávce, zřejmě v jeskyni. Mnohem více však bylo zarážející, že měl na sobě jiné oblečení, než v kterém vešel do portálu – vlála na něm jakási bílá róba, sice pohodlná a dokonale padnoucí, ale... nebyla jeho. Kocour v tom čichal magii, třebaže jeho medailon byl zřejmě zatím v klidu.
Hysterčit ale nehodlal, alespoň zatím ne. Však byl zaklínač a měl pro strach uděláno. „Nevim jak vy, ale já jdu nahoru,“ poukázal na schody, protože zkoumat, co je dole v jeskyni, se mu nechtělo. Neměl rád pocit, že má nad hlavou tuny zeminy a ven jenom pár chodbiček ne nepodobných těm, co si na polích hloubili hraboši. A takovým chodbám Kocour zkrátka ani trochu nedůvěřoval, takže se vydal na povrch, ať už se ostatní rozhodli jakkoliv.
„Páni,“ vydechl, jakmile se dostal na světlo a pohled mu padl na chrám, který vypadal... no, skoro pohádkově. Zvědavě se rozhlížel, procházel kolem a oči měl až navrch hlavy; zarazil se jen ve chvíli, kdy se přiblížil k podivnému panelu, u nějž mu zběsile cukal zaklínačský medailon, pokud ho tedy stále měl na krku. Pochopitelně, že teď už dětskou zvědavost potlačit nedokázal a panelu se dotkl. „Předpokládám, že nikdo netuší, co je tohle místo zač, hm?“ zeptal se přitom, a pak se dost možná něco stalo, i když ruku stáhl zase zpátky k sobě, bylo-li to možné.

Mimo herně:
Konstituce 1

Kocour hodil/a 1d6 a součet kostek je 2:
2

Náhoda

Kocour hodil/a 1d6 a součet kostek je 3:
3

[Valeria]

Čarodějka možná byla zvyklá na magické cestování, kterého využívaly i ostatní čarodějky, ale to nutně neznamenalo, že by se jí tahle cesta nějak zvlášť zalíbila. Vždycky měla všechno kolem sebe pevně pod kontrolou a převážně ve své moci, což se nyní vymykalo normálu i obvyklosti, na což byla zvyklá. Tohle se jí sakra nelíbilo a kdyby mohla, nejspíše by to všechno vzala zpátky, kdyby jen mohla.
Každopádně jakmile zůstala stát pevně na svých nohou, obhlédla samu sebe, přičemž zjistila, že má na sobě zcela něco jiného, nedala najevo paniku, která zachvátila její nitro. Jak by mohla být ledově až mrazivě klidná, když se stalo něco takového? Zamračila se a rozhlédla se po okolí, načež se vydala směrem k Chrámu, kde jí zaujala fontána. Snad se chtěla dostat ke zdroji vody, ale když se k ní dostala, zjistila, že je úplně prázdná a voda v ní nebyla asi už hodně dlouho. Zvláštní také bylo, že to tu na první pohled vypadalo opuštěně, ale někdo tady musel být a starat se jak o stavbu, tak i o ty plody a stromy v zahradách. Tohle bylo vážně zvláštní…
Tušila, že někdo z jejich skupinky promluvil, a dokonce se rozešel stejným směrem, ale jí nakonec zaujaly stromy, na nichž ještě rostly žluté plody. Zastavila se přímo v sadu, kde se to rozhodla prozkoumat, byť se neodvažovala něco ochutnávat, neboť si nemohla být jistá, jestli by jí to neublížilo.

Mimo herně:
Smysly

Valeria hodil/a 2d6 a součet kostek je 2:
1, 1

[Mojra]

Mojra ječela. Pád ji prostě donutil. Byl to její průchod portálem. Bylo jí špatně, točila se jí hlava a ještě k tomu padala. Kdo by neječel. Najednou, jako by to byl jen sen, dopadla celkem bezbolestně na nohy a oblečená do bílé róby stála na jakési lávce. Kolem ní se objevovali ostatní a ona, zatím zcela zmatená, si nevěřícně prohlížela ruce. "Prosím, řekněte mi, že se mi to jenom zdá..."
Jakmile se objevili tak nějak všichni, Mojře došlo, že to je tedy velmi živý sen a začala prozkoumávat okolí. Nejdříve okolí jeskyně, následně, když ostatní zamířili ven, prozkoumávala i chrám. Zamířila do sadů, kde se jí velmi líbilo. Zvedla jeden krásně vypadající plod ze země a přičichla. Ta vůně, nádherná..., pár si jich schovala do svých bezedných kapes a s nadšením šla říct ostatním, jak je tady krásně. Najednou ji toho mnoho netrápilo, úplně zapomněla na nějaké starosti, zapomněla na výbuch v laboratoři a i na to, že hledá sestru prodavače. Cítila se trochu jako dítě v kouzelném paláci, bezstarostná, šťastná. Sama netušila, že je to jen chvilkový přelud. Možná ji tak okouzlily ty citróny? Kdo ví.
Každopádně, vrátila se na dohled k ostatním zrovna ve chvíli, kdy začal Kocour ohmatávat jakousi desku. "Je to dobrý nápad?" vypadlo ji z úst a hlavou ji problesklo, co všechno si vlastně už zažili.

[Caerthynna]

Chvíli byla hned vedle Mojry, která se začala ptát zda se jí to jenom zdá či ne. Až v ten moment jí přišlo trochu divné, že si prohlíží ruce a měla také jiné oblečení. Koukla na sebe a byla také celá v bílém. Sakra, že by se praštila do hlavy a zdálo se jí to. Ne to se jí zdát nemohlo musela to být pravda. Radši se štípla a zkusila jestli se probudí avšak nic se nestalo. Všimla si jak se Mojra někam vydala a jako malá zvědavka se vydala za ní. "Co jsi to našla?" zavolala těch pár kroků, co byla za ní a stále pokračovala směrem k ní. To už si Mojra svoje nasbírané citróny ukládala. Thynna se rozhodla, že se pokusí také nějaký najít. Chvíli jí to trvalo než jich pár našla. Neplánovala si je schovat, musela je ochutnat. Vůbec by jí nenapadlo, že jsou špatné, však voněli tak krásně.
Mezitím si zaklínač začal hrát s nějakou deskou a tak k němu popoběhla, aby se dívala na to co se z toho vyvrbí. Doufala, že nic špatného a radši neřekla své obavy ani na hlas. Jen sledovala a čekala na výsledek.

[Belan]

Každý se s touto prazvláštní teleportací srovnával po svém. Někdo se navenek tvářil úplně klidně, byť bylo nitro v pořádné bouři, někdo si jen nahlas ověřil, že žije, a po někom se jeskyní rozléhala ozvěna a následný prázdný pohled. Jakmile se všichni rozkoukali, zjistili, že jsou všichni, a prozkoumali nové oblečení tak se vdali za Kocourem, který prohlásil, že jde nahoru. Spodek jeskyně se nikomu očividně prozkoumávat nechtěl, ať už to bylo tím podivným přesunem, červenou září nebo čímkoli jiným. Cesta vzhůru po točitých kovových schodech netrvala dlouho a všichni hezky za sebou vyšli do Chrámu. Zde se skupinka trošku rozpadla, protože každého zaujalo něco jiného. Valerii nejprve zaujala fontána na kulatém schodovém stupínku uprostřed chrámu. Fontána byla kaskádovitého typu vyrobená z tmavého materiálu. Mohl to být kov, mohl to být kámen, i po sáhnutí by bylo těžko říci, protože byla celá pokrytá bělavým povlakem. Někde byl sotva náznak povlaku a někde byl povlak natolik silný, že úplně zakryl barvu fontány pod sebou. I ta koule nahoře byla pevně chycena v objetí povlaku. Dole v nejnižším místě fontány bylo několik otvorů, které při bližším pohledu ihned zatáčely ke zdi. Všichni ostatní v různém stupni okouzlení místem si zběžně prohlédli krásy chrámu. Chrám byl sice krásným architektonickým dílem, ale netrvalo dlouho ho projít kolem dokola. Vlevo vedle brány, ze které koukal sad, na zdi je něco jako umyvadlo, do kterého ústí nálevka, obojí z materiálu jako fontána. V umyvadle jsou dva kovové válce, na každé straně jeden přímo proti sobě a od každého vede kovová trubka, která se ztrácí ve zdi. Taktéž suché, ale povlaku zde bylo výrazně méně.

Spíše než nějaké pítko byl pro všechny mnohem zajímavější sad. Valeria se v sadu pouze rozhlížela, kdežto Mojra, Caerthynna i Peren si začali cpát citrony do kapes. Někdo sbíral spadlé, někdo je trhal rovnou ze stromů, nebyl v tom zas až takový rozdíl. Valeriino rozhlížení nenapovědělo nic nového, jen jí to potvrdilo myšlenku, že se o sad někdo stará, protože na zemi nebyly skoro žádné listy. I při prozkoumávání sadu se souputníci příliš nevzdalovali jeden od druhého. Možná z důvodu bezpečnosti, možná z obav, že by se mohlo něco důležitého stát a oni by u toho nebyli. Peren s Valerií se vynadívali v sadu a vydali se za Kocourem, kterého zaujala plošinka s panelem. Zřejmě nás slyšel přicházet, protože se zeptal, zda nevíme, co to je za místo přesně v okamžiku, kdy šmátnul na desku. Tou větou přitáhnul pozornost i Mojry s Caerthynnou na okraji sadu, které se zadívaly jeho směrem.

Sotva se Kocour desky dotkl, tak jím projelo škubnutí, následně na desku položil celou dlaň a zadíval se do prázdna. Přesně v té době se ozvala Mojra, zda je to dobrý nápad. Těch pár vteřin, které Kocour koukal do dálky byla přesně ta doba, než Peren nebo Valeria, kteří stáli nejblíže, mohli nějak zareagovat. Peren se vrhnul kupředu a chytil Kocoura za ruku, kterou měl položenou na desce a zatáhl za ni. Ve stejnou chvíli udělal Kocour krok zpět a zadíval se na panel drbaje si ruku, protože ho brněla jako po zásahu proudem. Peren ten krok zpět neočekával a také se dotkl panelu, tentokrát ovšem nenásledovalo žádné škubnutí, jen přesun dlaně na panel a chvilkový pohled do prázdna. Pokud Perena někdo nechytil a neodtáhl od panelu, tak za pár vteřin také odstoupil a zadíval se na panel. Pokud ho někdo odtáhl, tak by se chvíli zmateně rozhlížel.

V této chvíli už určitě byli všichni na plošince a zjišťovali, co se stalo.

Kocourovo a Perenovo šmatání na divné panely | +

Kocour při dotyku dostal dávku uklidňujících emocí a pokynem, aby na panel položil dlaň. Po položení dlaně na panel si uvědomil, že ví, co je zač ta plechovka vedle, že jde o přepravní systém, který je dokáže všechny rychle přepravit skrze celé město, a jak se ovládá. Byl to pocit, jako by to vždycky věděl, jen mu teď bylo připomenuto, že to ví. Následovalo uvědomění, že nefunguje, ovšem v té době se toto podivné spojení přerušilo.
Následovalo připojení Perena, který se omylem dotkl. Taktéž dostal uklidňující dávku emocí a pokyn pro položení dlaně na panel. Najednou si uvědomil, že je něco porouchané. Mnoho věcí chybělo tam, kde měly být. Z toho všeho nejvíce vystupovalo několik vzkazů, které se týkaly jakéhosi pohonného systému, ovšem byly to matné vzpomínky jakoby z dávné doby. Následoval jeden pěkně silný že „Ta voda už zase působí problémy. Bez ní to prostě NEBUDE fungovat.“ Následováno několika vzpomínkami na minulá řešení. Ovšem spojení v této chvíli sláblo a spíše to připomínalo sen, na který se snažíte vzpomenout, a pak se spojení přerušilo úplně.

Peren odstoupil od panelu a trochu se rozhlédl po okolí. Popošel ke schodkům a sedl si na ně. V hlavě měl právě trochu průvan a snažil se porovnat co se to právě stalo. Chvíli tak tiše seděl a na nic nereagoval, než se rozhodl všem říci, čeho to byl svědkem. Třeba mu s tím poradí. Vůbec by si nevšiml, pokud by Kocour odpovídal svůj zážitek. “Jsem v pořádku a ten panel není nebezpečný, jen mi v hlavě způsobil trochu zmatek, tak vám vypovím, co jsem se dozvěděl, třeba někoho z vás napadne, co to vlastně znamená.“ Odmlčel se na chvíli, jak se snažil porovnat myšlenky. “Pamatuji si, že to hlásilo problémy. Hádám, že to byly problémy z celého města a nejen problémy, ale i prostě chybějící části. Nejlépe si vzpomínám na nějakou poruchu pohonné jednotky s komentářem, že voda působí problémy a že bez ní to fungovat nebude. Mám takový pocit, že znám i řešení, ale nemůžu si na to vzpomenout. Celé to bylo jako bych to vždy věděl, ale končilo to jako sen, takže vůbec nevím, co si z toho mám vzít.“
Peren se následně odmlčel a nechal každého ať se s tímto zmatkem popere sám, on se věnoval vzpomínkám a snažil se je uspořádat a nejlépe vzpomenout si na všechny, zda nemají nějaké užitečné informace. Najednou se prudce vztyčil a s výkřikem “Už to mám!“ se rozeběhl do Chrámu, kde se zastavil před tím umyvadlem a jakmile byl u něj někdo další, tak prohlásil “Tohle je ono. To je ten problém pohonné jednotky.“ Ač to znělo velmi podivně a Peren si toho byl vědom, tak si tím byl absolutně jistý.

Mimo herně:
Kocoure vypovídej, co je ze nově nabytých vzpomínek libo. Kolik nám toho řekneš je jen na tobě.
Pokud by chtěl ještě někdo šmatat na panel, tak už jen ta 1D6.
Jako obvykle koukejte, kouzlete či jen přemýšlejte a klidně říkejte nahlas i hlouposti, někoho by to mohlo přivézt na správné řešení

[Kocour]

Kocour šmátl na panel a byl zmaten. Velmi zmaten. Bylo to, jako by mu najednou něco cosi vnuklo do mysli, jako by to tam bylo odjakživa, ale zároveň si uvědomoval, že jsou to myšlenky podivně nové. Jak by mohl takovou informaci v praxi získat? Nakrčil čelo a sotva ruku z panelu sundal, zatvářil se opravdu dost zmateně a nechápavě.
„Ta věc,“ začal po chvíli, maje na mysli podivnou plechovku, „je nějaký dopravní systém.“ Bylo mu jedno, jestli mu ostatní budou věřit, nebo zda si budou myslet, že jde o výplody jeho fantazie. „Dokáže přepravovat skrz celé město během chvilky. Nefunguje.“ Víc toho nevěděl, ale jeho vlastní slova vzápětí doplnil Peren, který tak trochu objasnil i to, jak se cítil také Kocour. Že najednou přišel k uvědomění a netušil, jak k němu přišel. Prostě se objevilo, jako by odjakživa věděl.
„Ale k čemu nám to bude?“ nechápal, protože nechápal smysl toho všeho. Proč jsou tady a k čemu potřebují přepravní systém? Najednou zatoužil být zpátky v pobořeném domě, tam, kde to bláznovství začalo. Kocour následoval Perena, ale nepřestával se tvářit dost zmateně.

[Valeria]

Valeria se pro jistotu a současně i pro vlastní bezpečí rozhodla, že se nebude dotýkat žádné věci, natož aby něco neznámého, o čem nic nevěděla, ochutnávala, byť žluté plody mohly být sebevíc lákavější. Nakonec z okraje sadu odešla, když se i pozornost ostatních soustředila jeho směrem a stejně jako Peren zamířila k místu, kde byl chlapec, který byl očividně až moc zvědavý. Jak litovala toho, že raději nezůstala ve městě, tam by se jí něco takového nestalo, nebo by alespoň nezůstala s cizími lidmi, o kterých vůbec nic nevěděla. Horší však bylo, že ani jeden z nich zjevně nechápal, jak se to vzali a jak se dostanou zpátky.
Nemusela malému klukovi věřit, ale na druhou stranu, z jakého důvodu by si vymýšlel? Stejně tady nic nedávalo moc smysl a ani čarodějka nechápala, jak jim to všechno pomůže, hlavně když ten dopravní systém nefungoval. Jistě, napadlo ji, že je to možná cesta k tomu, aby se odtud dostali, ale nebyla vševědoucí. Tlumeně si povzdechla a sama se zamyslela nad slovy Perena i nad jeho snem celkově. Ten se pak v další chvíli nečekaně zvedl, což čarodějka nečekala a rozhodně nebyla tím, kdo by se vydal za ním. Měla z toho všeho velmi špatný pocit, jež jí tížil na hrudi.