QUEST: Tóčo na Točně - ND

[Ife]

Mimo herně:
V seznamu NPC jich pár (zatím nepojmenovaných) přistálo.
Skupina se štěpí, takže Agi nemusí čekat na Damjana a Kita a obráceně. Sám budu nahazovat odpovědi oběma skupinám samostatně jak často to půjde, dokud se zase nescuknete.

Uvnitř Točny bylo o něco méně rušno, než před ní. Příchozí zalilo nejen světlo, ale i vůně piva a dalších pochutin, a než se Damjan nadál, stála mu v cestě široká hospodská s úsměvem ještě širším. Ta musela dneska být v opravdu dobré náladě. Její pozornost se plně upřela na pana hraběte, takže Kit měl příležitost okolo nich proklouznout ke stolu. Její manžel sebou kmital u okna ven a nově příchozím nevěnoval žádnou pozornost.
"Vítejte, poutníče! Co vás k nám přivádí? A co si dáte? Na korunu nehleďte, dneska u nás platit nemusíte!" dostalo se mu podivného, ale upřímně bodrého přivítání, zatímco si ho krčmářka zvědavě měřila od hlavy až k patě.
Hostinec působil útulně. Vybavení kolem sice působilo značně staromódně, ale všechno bylo v tom nejlepším stavu. Kromě dvou nově příchozích se v místnosti nacházela ještě trojice mužů hluboce zabraná do karetní hry, jeden štamgast, který nejspíš přebral a teď objímaje korbel spokojeně pospával na stole a draze oblečená žena s ohnivými vlasy, která seděla v rohu místnosti.
Bylo tu pár stolů, lavic a židlí, jak se na hospodu slušelo a patřilo. Okno, kterým vydával hospodský objednávky ven, dělil od zbytku místnosti hospodský pult a na druhé straně místnosti se nacházely pootevřené dveře, nejspíše vedoucí do dalších částí hostince.
S takovým obsazením nejspíš nebylo pro Kita těžké odhadnout, kdo v místnosti může být Lora. A pokud nechtěl mít zahřívací kolo s krčmářkou, mnoho jiných žen tu na výběr neměl.
Byly tu ale jiné věci, kterým mohl věnovat pozornost. Jako jediný. Na celkové magií prosycené atmosféře se se vstupem dovnitř nic nezměnilo. Ale přece tu byl značný rozdíl. Kromě Kita a Damjana, kteří byly magickou mlhou stále jen obklopeni, bylo veškeré osazenstvo hospody mocí prostoupené stejně, jako všechna okolní neživá hmota vevnitř i venku. Moc tu tak kromě nově příchozích prostupovala každičkým kouskem prostoru. A ještě jednu zvláštnost mohl cítit. Okolo pohledné ženy v rohu, jakoby celá atmosféra o něco houstla. Snad jakoby byla středem této celé podivné mlhy.
Ta momentálně seděla, nohu přes nohu, s pohledem upřeným směrem k Damjanovi. V jedné z rukou protáčela jakýsi tenký šestiúhelník zelené barvy. Bezmyšlenkovitě švihla rukou a šestiúhelník změnil barvu ze zelené na červenou. Její pohled se na okamžik přesunul ke Kitovi, kterého si prohlédla od hlavy až k patě. Beze změny nic neříkajícího výrazu, oči stočila k poháru vína na stole před sebou.
Na okamžik bylo možné si všimnout, jak po ní černovlasý muž od stolu s kartami hodil zkoumavý pohled. Když se mu ale nedostalo žádné odpovědi, nebo jen pozornosti, vrátil se zpátky k tiché hře se svými kumpány.

Agi

Zaklínač se na rozdíl od svých společníků rozhodl prozkoumat situaci venku. S vypitou Kočkou to bylo tak jednoduché, jako za dne. Formani před hospodou se nezdáli zrovna dvakrát hrr do mluvení s vědmákem, pokud konverzaci nezačne sám. A okolí Točny ze všech stran, se taky nezdálo být ničím podezřelé. Prostě klasická hospoda. Na nějakou Loru mohl při jejím obcházení taky zapomenout. Přece ale odhalil aspoň jeden detail - jeho medailon sebou zásadně přestal cukat přibližně čtyřicet kroků od budovy.
Ze zadní strany Točny se v přízemí směrem do lesů nacházelo jedno jediné dokořán otevřené okno. Skrze něj bylo možné spatřit pootevřené dveře, ze kterých se linulo teplé světlo a mírně osvětlovalo schodiště, které se přímo u okna nacházelo. Nejspíš cesta do vyšších pater budovy. Co bylo ale důležitější, zalévalo taky drobnou postavu a její oči, upřené skrz tmu na zaklínače. Příliš malou. Děvče působilo, že může být tak deset let staré a mělo by být touhle dobou dávno v posteli. Místo toho teď nadšeně přiskočilo k oknu, sotva si zaklínače za ním všimlo.
"Máte jen oči kočičí, nebo i něco dalšího?!" vypálila na něj bez otálení. Zvědavě ho probodávala očima, zatímco hlavu měla na parapetu podloženou rukama.
"Tady je taky jedna kočka. Kočky jsou blbý. Každé ráno zdrhne do lesa..." zakabonila se. V temném stínu pod schody si zaklínač na okamžik mohl všimnout pohybu, ale cokoliv tam bylo, se dostatečně rychle skrylo do zákrytu. Holčička už ho zase probodávala pohledem.
"Dávíš chlupy?" naklonila zkoumavě hlavu na stranu. "Malý holky maj hodně vlasů..." prohodila zamyšleně prozrazujíc tak, že nejspíš slyšela aspoň jednu ze zvěstí, co se o vědmácích povídali.

[Damjan]

Damjan si odfrkl, když byl obeznámen s tím, že se kolem nachází nějaká magie, třebaže detaily si pánové nechávali pro sebe. Za svůj život se Damjan setkal s mnoha magickými výmysly a většinou se mu příliš nezamlouvaly, proti čarodějům však nic neměl; i tak se ale měl zatraceně na pozoru, protože byl konec konců obyčejný smrtelník naprosto neschopný magii se jakkoliv bránit. S nepříjemným vědomím, že se to díky magii může pěkně posrat, vkročil do Točny.
Sotva se stihl alespoň trochu rozhlédnout kolem a už mu zorné pole zabrala široká, leč sympaticky působící hostinská. Usoudil, že má na přátelské hostinské dneska poměrně štěstí. Smekl klobouk, který si přitiskl na hruď, a oplatil dámě úsměv. „Dobrého večera přeji, madam,“ broukl vřele, aniž by z hostinské spustil pohled, navzdory tomu, že měl nutkání zvědavě očima brouzdat kolem. Ale Mentor ho dobře naučil, že dáma vyžaduje veškerou pozornost, ten zbytek musí počkat. „Hledám místo, kde bych si mohl po dlouhé cestě alespoň na chvíli odpočinout,“ zalhal obratně. „Ah, něco se tu slaví, že je vše zadarmo?“ povytáhl zvědavě obočí a ani své překvapení nemusel moc hrát. „Zatím vás poprosím asi jen o nějaké slabší víno,“ dodal, neboť nechtěl hned po první skleničce skončit na zemi a selhat tak v úkolu, který měl splnit.
Teprve pak nastala vhodná chvíle, aby od krčmářky na okamžik utekl pohledem a očima zhodnotil lokál. Bylo tu poměrně dost lidí, hráči karet i ti, co vypadali, že sem přicestovali podobně, jako jejich skupinka. Damjan dost možná zahlédl i Kita, který proklouzl kolem a zřejmě se teď porozhlížel kolem. Bylo dobře, že nejednali ve skupině; takhle měli větší šanci něco se dozvědět. A Damjan sem rozhodně nehodlal nakráčet a rovnou se zeptat, kde je Lora, to by byla hloupost.
Namísto toho svou pozornost navrátil k hostinské, k níž se choval vřele a přátelsky a doufal, že z ní třeba později dostane i nějaké ty informace. Všiml si i dámy, která tak trochu přitahovala pozornost, a pojal podezření, že ví, kdo to je, ale jistý si být nemohl – na rozdíl od Kita jemu unikalo poměrně dost detailů, třeba rudé vlasy a barvy jejího šatstva, že. I tak mu dáma ale přišla natolik extravagantní, aby mohla být hledanou Lorou. Lora totiž budila z vyprávění dojem, že nebude tak obyčejná, jak by si někdo mohl myslet.
Damjan se pravděpodobně na okamžik střetl pohledem s rusovláskou a ten okamžik stačil k tomu, aby odvál nejistotu. Podivného gesta si všiml, změny barvy šestiúhelníku však nikoliv – bral to jen jako jakýsi záblesk, možná odraz světla v místnosti, nic víc. Šedá jako šedá, víme. Letmo pohlédl i na tmavovlasého muže, jenž se na chvíli přestal věnovat kartám, ale pak se očima přeci jen navrátil k hostinské. „Musím říct, že je tu věru zajímavá společnost,“ usmál se vesele.

[Kit]

Sotva Kit vstoupil dovnitř a trochu se rozhlédl, div tiše nezaklel. Magie byla všude. Všude! Takhle čarovné to nebylo ani na univerzitě a i tak to stačilo k tomu, aby odtamtud utekl. V jednu chvíli musel jeho výraz zračit vnitřní zoufalství, které se ho zmocnilo při pohledu na celou tu mocíprosycenou tragédii, ale pak se vážně usadil a pohledem zkušeného svůdníka vyfiltroval všechny okolní mužské, až se mu do zorného pole dostala rusovlasá žena v šatech z drahých látek. Působila tu trochu jako pěst na oko, ale u všech Lebedových špinavých bruch, tady to bylo celé nějaké divné. A co hůře, ono se celé to magické divadlo hromadilo právě u té ohnivlásky, která zůstala koukat po Damjanovi. Kit po něm hodil taktéž pohledem, ale spíše udiveným, protože proč by se měla koukat zrovna na něj? Žádný švarný mladík to tedy nebyl! Vrátil k dívce pohled zrovna ve chvíli, kdy švihem ruky změnila barvu věci, se kterou si pohrávala, a to rozhodně zaujalo Kitovu pozornost. A když v tu chvíli obdařila pohledem i jeho, na rtech se mu rozlil samolibý úsměv. Stejně by mu žena jako ona nevěřila nezájem, na to vypadala až moc chytře.
Kit zaváhal. Mohl jít dámě pochválit zručnost prstů, což by mohlo vyznít mnoha směry a on by to i tak mínil, nebo mohl chvilku váhat a neskákat hned po první příležitosti, což by mohlo být dost okaté. Žena jako ona musela být na pozornost ale zvyklá, nicméně Kita dost odrazovala ta magická bublina, co se okolo ní soustřeďovala. Nakonec si ale dodal odvahy, nasadil světácký výraz někoho, kdo se běžně uchyluje do ženské společnosti - což koneckonců nebylo daleko od pravdy - a zamířil si to jako mlsný lišák přímo k ohnivlásce. „Už jsem si myslel, že dnešní den nemůže být krásnější a hle, osud mi ukázal, jak krutě se mýlím.“ No, nebyl to nejlepší začátek, ale protože tu jiná žena nebyla, nemohl jí lichotit jinak. A že ho mohla poslat ke všem čortům? S takovou možností se muselo vždycky počítat.

[Agilbert]

Ne každý chtěl vyšetřovat v partě a zrovna zde to byl Agi, který se rozhodl, že zatímco si pánové půjdou okouknout vnitřek tak on obejde Točnu z venku, zda nejistí něco zajímavého nebo alespoň neobvyklého. Ta zajímavá věc přišla celkem brzy, jelikož několik kroků od budovy směrem k lesu přestal bláznit jeho zaklínačský medailon, "takže ta magie jde z domu?" zeptal se sám sebe a čekal na nějakou další stopu, aby se mohl usvědčit v této teorii. Na straně směrem k lesu také spatřil otevřené okno skrze nějž viděl do budovy, viděl pootevřené dveře do místnosti. Z té vycházelo světlo, které mírně osvětlovalo schodiště. Agiho, ale zaujala mnohem jiná věc. Oči a následně i celá holčička, které nebylo víc než jemu, když si ho odvedli z domu.
"Mám i kočičí uši a drápky." zasmál se zaklínač, když jí seznámil s jeho kočičím vybavením. Myslel to samozřejmě ze srandy, ale dívka mohla být klíč k vyšetření toho případu třeba? Kdo ví.
"Jak to, že nemáš ráda kočky? Nemůžeš všechny soudit podle jediný." řekl jí mile zaklínač a snažil se s ní držet konverzaci mile, aby s ním nepřestávala mluvit, už ta blbá kočka mohla být třeba někdo prokletý a proto utíkal, každý den do lesa a nebo prostě nechtěla být doma. "Jaké je tvoje oblíbené zvíře, když ne kočka tedy?"
"Ne nedávím?" odpověděl jí překvapeně a počkal co z ní ještě vyleze, "No já vím a proč mi to říkáš?" zeptal se jí překvapeně, copak vypadal jak někdo kdo by jí chtěl, jo aha. Už mu to došlo ten debilní zákon překvapení, ještě že teď nic takovýho využívat nemusel. Nejlepší by bylo, kdyby na ty lidi doma vždy čekal sud kořalky to by byla paráda.
Byla tu další otázka, která mu došla až po chvíli. Můžou se ty dva lektvary co má v sobě nějak pojebat a udělat něco co by sám Agi nechtěl?
Mimo herně:
Hod na konstitucii

Agilbert hodil/a 1d6 a součet kostek je 5:
5

[Ife]

Damjan a veselá krčmářka

Hospodská byla zjevně okouzlena tím, jak jí nový host věnoval pozornost a zdvořilost. Její úsměv se ještě o něco rozšířil, zatímco v rukou protočila jakousi utěrku, kterou v nich třímala.
"To jste našel správně," ujistila ho bodře. "Však u nás jsou všichni vítáni!"
Jeho otázka jí zdálo se upřímně pobavila. Zvesela zavrtěla hlavou a založila ruce v bok.
"Ale kdeže! Jen bosorka v dobré náladě. Dneska je to vše na madam Loru," kývla hlavou směrem ke stolu s osamělou ženou, která se od pohledu v dobré náladě být nezdála. Krčmářka věnovala Damjanovi mrknutí a odkvačila si to stranou k hospodskému pultíku, nejspíš pro ono požadované víno. Což mu poskytlo dostatek času, se pořádně rozhlédnout po místnosti. Ale rozhodně ne dost na to, aby se začal nudit. Stačilo pár okamžiků a hospodská už mu ochotně podávala pohár s révou.
"Věru?" uculila se na něj, když jeho další poznámku zjevně vzala jako osobní lichotku.
"A já myslela, že je tu, jak v každé jiné formanské knajpě. Ale, však se u nás posaďte!" stihla ho ještě popohnat od dveří, než jakékoliv další sbližování uťal krátký hvizd. Žena okamžitě otočila hlavu k oknu za výčepem, kde se nacházel původce zvuku. Hospodský jen ostře kývl hlavou směrem ke Kitovi, který se tou dobou již neomylně blížil k Loře. Krčmářka jen zvesela pokývala hlavou, obrátila se jako na obrtlíku a zamířila si to k druhému návštěvníku, kterého bylo potřeba obsloužit.

Kráska a Kit

Rudovláska si všimla, že k ní Kit míří, sotva se zvedl od svého stolu. A nebyla jediná, na cestě ho provázeli další dva páry očí. Černovlasý muž na okamžik opět odlepil zrak od karet, jen aby se k nim zase vzápětí vrátil s lehkým úšklebkem na tváři. Zato jeho vousatý kolega sledoval čarodějovo počínání celou dobu soucitným pohledem. Sama žena si ho před tím než dorazil stihla ještě dvakrát přeměřit od hlavy až k patě.
Po jeho úvodní větě se na jejím obličeji objevilo pousmání.
"Vážně?" znovu švihla zápěstím a tentokrát šestiúhelník zmizel z její ruky úplně. "A to jste sem přijel za mnou. To bych si měla vážně promluvit s tím, kdo vám mě popisoval," věnovala mu potutelný úsměv a natáhla se po svém poháru vína pro další doušek.
Jejich malý rozhovor brzo vyrušila krčmářka, která byla zjevně hotova s Damjanem, tak si pospíšila k nim.
"Mohu nějak posloužit? Co si bude pán přát?" usmála se na něj zeširoka.

A zaklínač za domem

Děvče se zatvářilo pochybovačně na jeho tvrzení, že má kočičí uši a drápy. Ale nakonec to celé přešlo bez nějakého komentáře. Místo toho pokrčila rameny nad jeho otázkou.
☼Jednu kočku znám, a jednu kočku znát budu,☼ vypadlo z ní v dokonalé nilfgaardštině, zatímco se na něj zakabonila. Musela z jeho lámané řeči rozpoznat přízvuk jeho domoviny.
☼Moje oblíbené zvíře je Merik,☼ prohlásila sebejistě a zpod schodů za ní se ozvalo psí zakňučení, nad kterým se lehce zahihňala. A vzápětí zamlaskala tím samým směrem v odpověď. Když přesunula svojí pozornost zpátky k zaklínači, unaveně si povzdychla.
☼U Velkého slunce, ty si zabedněnej!☼ odfrkla si nad těmi jeho otázkami. Zapřela se o parapet okna rukama a vytáhla se na něj do sedu. Nohy přitom svěsila ven směrem k němu a začala jimi pohupovat sem a tam.
☼Sežereš mě, vědmáku?☼ zeptala se a z jejího hlasu nebyla slyšet obava, jako spíš výzva a dychtivost.
Těžko říct, jestli neviděla jeho černé vystouplé žíly, které mu na obličeji začínaly viditelně pulzovat, nebo jí jednoduše nezajímaly. Agi svůj stav ale rozhodně ignorovat tak lehce nemohl. Vzhledem k tomu, že jako na zavolanou, krátce po tom, co ho napadlo, že míchat elixíry možná nemusel být ten nejlepší nápad, se jeho svět začal lehce houpat a točit. Kombinace neblaze ovlivňovala jeho rovnováhu a jeho žaludek taky nebyl zrovna nejklidnější.

Mimo herně:
Kromě pravidelných hodů na konstituci se všechny případné další Agiho hody v tomto stavu půlí.

[Agilbert]

Agi byl velmi překvapený z toho jakým jazykem mu dívka odpověděla. Poté se na ní překvapivě podíval a musel se zeptat ☼Kdo je Merik?☼ díval se stále překvapeně. I když více byl překvapený z toho, že dívka na něj promluvila Nilgaardštinou. To ho zaráželo a možná i trochu znepokojovalo. ☼Takhle by jsi tu neměla klít holka, není to tady bezpečný☼ řekl jí vážně, ☼Jinak nějaké jméno máš?☼ zeptal se jí a čekal na odpověď.
☼Ne promiň, jíst tě nebudu, za prvý jsem měl dneska oběd a za druhý holky nejím nemáte dobrý maso víš?"☼ chvíli se na ní díval vážně a pak se zasmál, aby pochopila, že to nemyslí úplně vážně a nebo myslí?
Pak si, ale začal uvědomovat, že ta kombinace dvou lektvarů nebyla zcela v pořádku a jeho žíly mu začali vystupovat. Začala ho bolet hlava a vše bylo jako na lodi. No nebylo to zcela v pořádku. Při nejlepším to mohl vyzvrátit ven, kdyby se to nedařilo tak by mohl upadnout do bezvědomí, to by nebylo dobré, ale to už rozhodne osud, který si teď začne se zaklínačem pohrávat.
Mimo herně:
Kontituce 1

Agilbert hodil/a 1d6 a součet kostek je 1:
1

[Ife]

Agi v říši divů

Dívka tiše zahvízdala a ze stínu pod schody se vynořil hnědý pes, který jí v kohoutku dosahoval tak někam do půli hrudi. Což mu poskytovalo ideální výšku k tomu, aby jí mohl strčit čumák přímo do obličeje. Vypadal na nějaké lovecké plemeno. Nadšeně vrtěl ocasem a užíval si drbání na hlavě, kterému se mu dostávalo za to, že přišel.
☼Pašák!☼
Poplácala ho po boku. Nijak jinak na jeho otázku neodpověděla. Asi počítala, že si dá dvě a dvě dohromady. Místo toho jen položila svou ruku na Merikův hřbet a pohrávala si s jeho krátkou srstí.
Na ten pokus o poučování se na něj přímo zašklebila.
☼Tady si můžu klít třeba na císařovu prdel!☼
Zvesela se uchechtla.
☼Ima. Tobě nějaký dali, když ses vyklubal z vejce?☼
Lupla po něm zkoumavým pohledem. Těžko říct, jestli to s tím vejcem myslela vážně. Lidi toho nakecali...
☼To je zrovna moje štěstí,☼ povzdychla si a poplácala na hlavě Merika, který se teď zapíral o okenní rám a čmuchal, co jeho panička dělá tak vysoko. ☼Potkám vědmáka a ani mě nechce sežrat. To než se se-☼
Zbytek věty nebylo světu souzeno znát. A kdo ví, jestli Agi pořádně slyšel i ten začátek. Z pohupující lodi se stala bárka v divé bouři a než se nadál, mířil chtě nechtě k zemi.
Ozvalo se dívčí vykřiknutí. Štěkot psa. Neutichající pulzování žil na spáncích a v obličeji. Zvuk cvrčků z blízkého lesa. Dusot blížících se kroků a psí funění.
☼Hej, vědmáku!☼
☼Hej!☼
☼Hej!☼
Pevný stisk okolo ruky. Někdo ho popoháněl dopředu. Klopýtl. Drobná blonďatá dívka ho táhla za sebou.
☼Hej! Pospěš si!☼
Nohy zahalené v husté mlze. Husté, bílé mlze. Na tu jsou i zaklínačské oči a všechny Kočky světa krátké.
Hustá bílá mlha. Stál v ní sám. Ztracený. Nebyl tu před tím někdo?! Ano. Někdo... Musel se ztratit.
Hustá mlha všude kolem. Nebylo v ní nic vidět. Jen napravo od něj. Obrovský tyčící se stín. Velký jak kopec. Hora.
Jen on a ten hrozný stín. A zvuk. Dunění. Tak strašný rámus. Jak řítící se kamení. S každou ránou větší stín.
Jen on a rostoucí stín na obzoru. Rostoucí stín a z něj blížící se rachot.

[Damjan]

Damjan se možná vnitřně spokojeně zatetelil, že ještě nezapomněl, co ho Mentor učil – teď to však konec konců dost intenzivně trénoval v Toussaintu, když si hrál na hraběte, - ale navenek nedával žádné své niterní pocity nijak najevo, jen se usmíval a choval se zdvořile, tak, aby na dámu zapůsobil tím nejlepším dojmem, přestože šlo jen o pouhou hostinskou. Nebylo však nijak vzácné, že zrovna majitelé hostinců a šenkýřky byly vynikající studnicí informací.
Když krčmářka zmínila madam Loru, Damjan zbystřil, avšak najevo to dal pouze tím, že mu kmitlo obočí překvapením. „Madam Lora? A kdopak to je, že platí za celý hostinec?“ ptal se s upřímným zájmem jako někdo, kdo o madam Loře nikdy v životě neslyšel a prostě ho jen překvapilo, že za celý lokal platí nějaká dáma. Ptal se naprosto nenuceně, jako by nešel po žádných konkrétních informacích, a ještě přitom očima zapátral po přítomných, neboť ho zajímalo, kdo ta Lora vlastně je. Kit už to podle všeho dobře věděl a byl na dobré cestě. Geny...
Zmínku o zajímavé společnosti pochopila krčmářka trochu jinak, než ji Damjan myslel, ale on to alespoň mohl kulantně využít ve svůj prospěch. „Ne každá knajpa má tak příjemnou obsluhu,“ mrkl na ni lišácky a s úsměvem na rtech, třebaže rozhodně nebylo jeho cílem strávit večer flirtováním s hostinskou. Krucinál, vždyť byl navíc ženatý chlap.
„Díky,“ broukl ještě k hostinské, než si (snad) našel volné místo nedaleko stolu madam Lory, kde už hnízdil Kit. Nebyl to flek úplně blízko, ale něco z jejich rozhovoru snad zaslechnout mohl... a i kdyby ne, Damjan si z toho hlavu nedělal, měl jiné plány. Měl v plánu se brzy k Loře přitočit, jen ne hned, aby zbytečně nevzbuzoval pozornost. Napil se vína, které si předtím s díky převzal od krčmářky, a rozhlédl se kolem sebe, přičemž o stůl vedle ani nezavadil pohledem. Barvoslepého člověka tu beztak moc věcí zaujmout nemohlo, Damjan v přítmí špatně viděl a většina detailů se mu slévala do neidentifikovatelné změti čehosi šedého.

[Kit]

Kit sice nedal najevo, že by ho slova půvabné dámy překvapila, ale překvapila ho dost. Vlastně mu tím na okamžik přepálila všechny mozkové synapse a že jich nebylo zrovna málo. Jeho chvilkové bilancování ohledně možností, kterak situaci vyřešit, přerušila krčmářka se svým dotazem, a poskytla mu tak alespoň několik minut k dobru. „Červené víno.“ Usmál se zářivě na obsluhující ženu a pak se usadil naproti krásce, okolo které to začínalo být až moc zamotané. Soustředěná moc, celá ta divná magická bublina a navíc její povědomí o tom, že sem přijel kvůli ní. Změřil si ji pohledem a pak se křivě pousmál. „Vlastně si ani moc nepamatuju, jestli vás vůbec popisoval, jen ho velmi zajímalo, v čem chodíte spát.“ Pokrčil rameny, rozhodnut nehrát si na hloupého nebo cokoliv zapírat. Vždyť co se mohlo stát horšího než to, že svou práci nesplní a přijde o slibovanou odměnu? Nic. Facku od ní by rozhodně za horší nepovažoval. „Tipuju vás na lněnou noční košili až po kotníky. S vyšitými růžičkami na lemech a také si myslím, že nosíte takovou tu dlouhou špičatou čepici s rolničkou na konci.“ Naznačil gesty rukou, jak zhruba si to představuje v realitě. „Protože kdybych si vás představoval v čemkoliv jiném, mohla byste mě považovat za hulváta.“ Odtušil s dalším pokrčením ramen.

[Ife]

Uvnitř Točny

Krčmářka se upřímně zasmála nad Damjanovou otázkou.
"Jak jsem říkala, panáčku. Bosorka. Čarodějka. Kdo ví, co těm se honí hlavou."
Mrkla na něj a znovu se zasmála. Plánem pana hraběte možná nebylo s krčmářkou flirtovat, ale ta i tak na konci jejich rozhovoru doslova zářila.
"Moje potěšení! Nezdráhejte se zavolat, kdybyste něco potřeboval!" zacvrlikala ještě, než si to pospíšila ke stolu madam Lory.

Po celou dobu Kitova mlčení ho probodával pár pobavených modrých očí. Zábavu rudovlásce bohužel přerušila hospodská.
"Ale beze všeho!" odpověděla přívětivě Kitovi a obrátila se s tázavým pohledem k madam Loře. Ta jen poklepala na svůj poloprázdný pohár. Hospodská chápavě přikývla a už si to zase metala k výčepu.
Lora se uchechtla nad tím jeho popisem předpokládaného nočního úboru.
"Snažíte se brzkou upřímností zakrýt zdvořilé lži?" Ušklíbla se na něj.
"Já si vás představuju v úboru dvorního šaška. Jinak byste si mohl myslet, že váš beru vážně." Pokrčila rameny a věnovala mu další uličnické ušklíbnutí. Jestli měla na srdci ještě něco, už se Kit nedozvěděl.

Přesně v tu chvíli se rozletěly dveře do zadní části budovy a s hlasitým třísknutím narazily do zdi.
"Vědmák!" vykřiklo malé hnědovlasé děvče. Hned za ním se do krčmy vřítil pes, vysoký skoro jak ona, se srstí podobné barvy jejích vlasů. "Vědmák leží za domem! Omdlel!"
Trio hráčů karet se poplašeně zvedlo od stolu téměř současně, v případě toho černovlasého za doprovodu mohutného klení. Vrhli se ke dveřím, odkud se dívka přiřítila a kam zase zmizela, hned jak viděla, že ostatní jsou na nohou. Lora svraštila obočí, rázně se zvedla do stoje a vydala se za nimi. Dokonce i opilec ležící na stole opodál zmateně zvedl hlavu, ale nejspíš usoudil, že je to pod kontrolou a zase odpadl zpátky na stůl.
Ve vedlejší místnosti toho příliš nebylo. Byla to spíš podlouhlá chodba, ve které se naházely jen dřevěné schody do vyšších pater a okno na jejím konci. U toho se taky teď většina osazenstva zastavila. Výjimkou bylo dítě a půlelf, jež bylo skrz otevřené okenice vidět venku u bezvládného Agilberta, který ležel na zemi. Pes pobíhal kolem nich a čas od času vědmáka očuchával a snažil se do něj s kňučením šťouchat nosem. Ten nevypadal zrovna dvakrát nejlíp. V obličeji i na rukou mu bylo vidět naběhnuté černé žíly, které výrazně pulzovaly. Jinak byl bílý jako stěna.
Půlelf se nad ním akorát skláněl a držel mu ruku u nosu.
"Ti říkám, že dejchá," ucedilo na něj skrz zuby netrpělivě děvče, které od nich stálo pár kroků stranou. A skutečně. Velmi mělce, ale dýchal.
Blonďák se zvedl do stoje a věnoval jí tázavý a trochu pochybovačných pohled. Odpovědí mu bylo prudké zvednutí rukou a ukázání dlaní, jako kdyby se děvče vzdávalo.
"Já s tím nemám nic společného! Jenom jsme si povídali!"
Půlelf si jen promnul zátylek a bezradně se zadíval zpátky na tělo u jejich nohou. Na vědmáka se tak nějak obecně soustředila pozornost všech. A asi se nebylo čemu divit.
Černovlasý si nervózně prohrábl vlasy a odtrhl svůj pohled od zaklínače k Loře. "Mohl bych říct chalanům, ať ho hodí dál do lesa?"
Odpovědí mu bylo chladné probodnutí pohledem.
"Skvělý nápad!" kdyby bylo ve vzduchu přítomno ještě o drobec víc ironie, začala by se srážet. "Aby se pak přišel ráno zeptat, až se probere, kdo ho tam odtáh, ne?!"
Muž s usyknutím zabořil pohled do země a znovu si prohrábl vlasy rukou. "Samozřejmě, že zrovna tady musí zkolabovat zrovna zasranej vědmák," brblal dostatečně nahlas, že to slyšeli všichni v okolí.
Půlelf zavrtěl hlavou. "To nemusí být náš nějvětší problém." Probodl Loru pohledem.
Ta mu věnovala přikývnutí. "Kdo je přivezl?" rozhlédla se po ostatních.
Černovlasý kývl na toho nejvyššího z nich, který zatím nepromluvil jako jediný ani slovo. "Dojko!" kývl hlavou směrem ke dveřím do hostince, ve kterých Dojka následně s přikývnutím zmizel.
"A řekni chalanům, ať ho vemou dovnitř!" křikl za ním ještě černovlasý, když už byl z místnosti.
S tím se přesunula pozornost celé skupiny k našemu duu, které zůstalo při vědomí (kdyby náhodou zůstali v hlavní místnosti, tak se přesunuli za nimi).
"Přijeli jste spolu. Znáte ho?" Probodla Lora pohledem pro změnu Damjana.
"Radomar!" přerušil je na okamžik Dojka, který se akorát přihnal zase zpátky. "Ale už odjel."
Lora na okamžik zavřela oči a zhluboka vydechla. Když je znovu otevřela, zabodl se její pohled tentokrát do Kita.
"Poslala vás Morla?"