QUEST: Melodie mého srdce - ND

[Daria]

Vybavená uhlíky naducanou pánvičkou a konečně opět osiřelá, mohla se Didi uvolnit. Křečovitost opadla z ramen hned za prvním rohem, takže se smělostí sobě vlastní se navrátila ke svému původnímu plánu. Co jí vlastně bylo do vyhřátých duchen nějakých novomanželů? Navíc teď vypadala jako pravá součást služebnictva. Nakonec taková výhoda! Jen těch pár odpálených nervů byla škoda.

A možná by je mohla zregenerovat v jedné z těch postýlek, hm? Se zatajeným dechem si prohlížela rozložité postele, v nichž si každý den tihle boháči lebedili. Žádné kousky moly prožraných dek, kterými pomalu ani toulavý pes za vděk nevezme.
S fascinací zlehka přejela po povrchu hedvábného povlečení. Doposud nic tak jemného v životě necítila. Možná ani tvář miminka neoplývala takovou hebkostí.
Najednou jí zaplavil pocit se v tom nebeském království vyválet. A taky vydrbat těm zpovykancům vešky z vlasů do polštářů, kdyby nějaké měla. Aby si na oplátku zakusili oni něco z života na nízké noze.

Na tvářičce se jí rozlil škodolibý výraz při představě dámiček, je se drbají a štítí sami sebe. Lapají po dechu, omdlévají hrůzou a schovávají se před vlastním stínem. Až se tomu začala tiše pohihňávat.
Didi, dost! Neztrácej čas malichernostma!
Takže v cuku letu zastrčila ohřívací nástroj pod duchnu, jedno, jestli natrefila na ten správný pokoj, a jala se narvat do jedněch těch skvostných šatů. Snažila se ale držet při zemi, aby vypadala elegantně, ale zároveň ne na první pohled nápadně.
Jednoduše splynout s davem.

Mimo herně:
Výběr róby po nechávám na vypravěči :3

[Reginald]

Bartimeus

Paolo zmizel pátrat po kočce a Bartimeus osaměl s Jacobem, který se usmíval od ucha k uchu. Proč by se také neusmíval, když tu panovala příjemná atmosféra, byla tu spousta dobrého jídla a pití, a také tu byl Bart. „Víno, ano,“ přisvědčil a vytáhl z vnitřní strany kabátce zavoskovanou lahev červeného. „Sansretour pinot noir,“ cinkl do lahve prstem. „V sídle nenajdeš lepší víno,“ ujistil Barta, který musel sám mít dost dobrý přehled, jaká vína jejich sklepy ukrývají, a že na večírek ta nejlepší rozhodně nedorazila. „Ale aby nám ho někdo nezáviděl, myslím, že bude lepší se ztratit z dohledu.“ Mrkl na něj spiklenecky a vzal jej za ruku, aby s ním spěšně vyšel do zahrad.
Zahrady znal Jacob očividně stejně dobře jako Bart, protože mu netrvalo moc dlouho, aby našel mezi zastřiženými keři skrytou lavičku, na kterou se usadil a poklepal vedle sebe, aby ho Bart napodobil. „Jak jsem se měl? Šlo to,“ ušklíbl se a odzátkoval lahev. Skleničkami se neobtěžoval, však takhle s Bartem nevysedávali s vínem poprvé a vlastně by se dalo říct, že tahle lavička jim dělávala společnost při většině jejich setkání. Dost možná v ní byly vyryty i jejich iniciály v rozkošném srdíčku. „Zdědil jsem panství po otci, dospěl, neoženil se. Co ty?“ Napil se z lahve a podal ji Bartovi.

Elaine

Postařší příbuzný se nenachomýtl, křepký, pohledný mladík ano, ale nevypadal Elaine oslněn tak, že by v ní viděl výhodný sňatek nebo kus masa, spíše to vypadalo, že dlouho pátral davem, koho by k tanci vyzval a naskytla se mu příležitost. Muž srazil paty jako voják, přičemž se Elaine uklonil a s úsměvem k ní natáhl ruku. „Cosimo aep Siarl. Smím prosit?“ Optal se libozvučným hlasem, který musel mnohé dámy pronásledovat ve snech. To však Elaine dost možná vůbec nezajímalo, protože tu bylo něco, co dámu jejího nadání mohlo zarazit spíš. Moc. Cosimo byl zcela jasně čaroděj. „Snad jsem tím nevyfoukl doprovod nějakému žárlivci, příliš lidí tu neznám a vy jste mi přišla osamělá.“ Pousmál se, to když už Elaine přivedl mezi ostatní páry.

Lorcan

Elizabeth se usmívala, sice smutně, ale usmívala a to docela upřímně. Byla ráda, že jí někdo dělá společnost, i když nemůže vyřešit všechny její problémy. A také byla ráda, že její pozornost převedl od vlastních starostí k živým představám o Temerii, krásách tamní přírody a přidal i něco málo z historie, čemuž dívka naslouchala s velkým zájmem. A pranic jí nevadilo, že se pustil do přílišných detailů nebo snad do odborných detailů, neboť sama byla sečtělá a vzdělaná. Jak by tedy mohla odmítnout nabídku k tanci, když pro nic byl Lorcan vítaným rozptýlením? „Samozřejmě,“ ujistila ho a vsunula ručku do ohbí jeho paže, aby se nechala odvést na parket, což jejímu otci opodál možná vykouzlilo na čele pár hlubokých vrásek, zatímco Charlotte, která sama byla v kole se svým nastávajícím, vyslala ke své sestře povzbuzující úsměv. Asi, že byla ráda, že na Sisiných rtech zase jednou vidí šťastný úsměv.

Daria

Šaty našla, trochu více zdobené, ale rozhodně se nemusela bát, že by nezapadla. Když totiž v květinované róbě došla do sálu, kde se tančilo, většina dam se dopouštěla mnohem větších módních přečinů, jak tomu ostatně v Toussaint bývalo zvykem. Strohost Severu se tu moc nenosila, tady šlo o volánky a kraječky, výšivky a drahé brokáty se vzory, všechno vrstvené, utažené v korzetech, které činily dekolty dam přitažlivějšími. Daria zapadla a mohla si tak užít jídla i tance dosyta, pokud chtěla.

Všichni

S blížící se půlnocí již odpadlo pár hostů ovíněných a společensky unavených na lenošky nebo se odebralo do pokojů, kam je odvedli ochotní sloužící. Vypadalo to, že dům byl schopen pojmout všechny hosty i někoho navíc, kdo původně dost možná neplánoval zůstat. Stále se však tančilo, i když v menším počtu, ale nakonec se i ženich s nevěstou rozloučili se svými hosty a každý se odebral do své vlastní ložnice. Čím blíže bylo půlnoci, tím méně lidí zůstávalo vzhůru.
Hvězdnou noc šlo obdivovat jak ze zahrad, tak z balkónů, a támhle to, nebyla to snad padající hvězda? Možná by si každý měl něco přát...

Mimo herně:
Poslední postík na večírek, shrňte si všechno až do půlnoci a napište, zda jste ještě před půlnocí šli spát nebo jste se zdrželi i po půlnoci.

[Bartimeus]

Bartimeus tušil, že se řítí do pořádného průšvihu, ale navzdory tomu se nedokázal neusmívat – Jacobův úsměv byl totiž stejně nakažlivý, jako před těmi několika lety, kdy se vodili za ruce a usmívali se na sebe jako dva zamilovaní blázni. „To já přece moc dobře vím,“ opáčil pobaveně na slova o víně a zakroutil hlavou nad tou důmyslnou skrýší pod kabátcem. Tohle byl celý Jacob; trochu tajuplný, inteligentní a charismatický až běda. Bartimeus, své téměř úplné střízlivosti navzdory, cítil, jak začíná ztrácet sebekontrolu.
Možná ho trochu překvapilo, že ho Jacob bez zaváhání chytil za ruku a zamířil s ním pryč, dokonce se rychle rozhlédl kolem sebe, jako by se bál, že je někdo uvidí, ale nebránil se mu. V tomhle směru měl Bartimeus zatraceně špatné zábrany, i když mu hluboko v nitru ječela výstražná trumpeta naznačující, že by tohle opravdu neměl dělat, že je to zatraceně špatný nápad, protože to určitě špatně dopadne. Vždyť měl Paola, miloval ho a nechtěl o něj přijít. Jenže se nechal omámit kouzlem okamžiku a vlnou nostalgie, která ho okamžitě zasáhla, a krom toho měl slabost pro veškeré milostné hrátky; vždyť byl mladý a plný energie, že.
Zahrady znal Bartimeus jako své boty a moc dobře věděl, kam ho Jacob vede. Daleko od všeho toho ruchu večírku stála totiž lavička, schovaná mezi okrasnými keři. Jejich lavička. Přesně to místo, které bylo svědkem mnohých jejich setkání, místo, k němuž se vázal nespočet milých vzpomínek. Sedávali tu před lety, chvíli poté, co se Bart vrátil z akademie, mladí, opilí vínem a zamilovaností. Bart cítil, jak mu při těch vzpomínkách poskočilo srdce, snad radostně? Rozhodně to byla příjemná minulost, na kterou vzpomínal rád.
Jacob ho ani nemusel vybízet, aby se posadil vedle něj, a Bartimeus zabral volné místo na lavičce, přičemž se bezmyšlenkovitě posadil k Jacobovi docela blízko, jako to dělával tehdy, když se sem chodili schovávat před okolním světem. Jacob se rozpovídal a Bart ho s úsměvem na rtech pozoroval, přičemž shledal, že se jeho přítel zase tolik nezměnil. On sám dostál poměrně velkých změn, které však nebyly navenek patrné.
Nepřekvapilo ho, že Jacob zdědil panství – rodiče se mu nepochybně zmínili o smrti Jacobova otce, a za rodinu mladíkovi nepochybně dorazilo přání upřímné soustrasti. Kromě toho to bylo něco, co teď Bart rozebírat nechtěl. „Dospěl jsi? Ale nepovídej,“ rozhodl se jej rozverně popíchnout, přičemž se zasmál. „K oltáři se ti nechce?“ zeptal se vzápětí, ačkoliv tušil, že problém vězí někde trochu jinde. Ostatně, on by ten problém měl také, kdyby ovšem nebyl čaroděj a neměl staršího bratra – rodiče by ho jistě uháněli k nějakému výhodnému sňatku, kterému by se Bart zuby nehty bránil, protože představa soužití s osobou opačného pohlaví způsobovala, že mu na čele vyskakoval studený pot, a patřila k jedné z jeho nejhorších nočních můr.
Když se řeč stočila k jemu samotnému, Bart pokrčil rameny a převzal si od Jacoba lahev vína. Za poslední rok toho zažil tolik, tolik se toho změnilo, on se změnil… ale nebyl si jistý, jestli chce tímhle příběhem Jacoba zatěžovat. A tak se to rozhodl stručně shrnout a zaobalit. „Odcestoval jsem s mistrem na sever a život mi pod nohy hodil pár překážek, což se mu teď snažím zarytě vrátit. Učím se už u někoho jiného, jsem oficiálně dvorním čarodějem hraběte de Foix a neustále pendluju mezi Toussaintem a severem,“ pronesl a mezi jednotlivými větami upíjel vína, které labužnicky povaloval na jazyku a vychutnával si každý doušek. „Neoženil jsem se a nikdy neožením a… mám se vlastně celkem dobře,“ pokrčil nakonec rameny, vrhl po Jacobovi zářivý úsměv a podal mu lahev nazpět.
Pak na okamžik zvedl pohled k hvězdné obloze a pomyslel si něco o tom, že takhle příjemný večer už hodně dlouho nezažil, kromě těch chvil, kdy vysedával s Paolem na palubě Bílého barda a dívali se společně na hvězdy. Takových okamžiků by ve svém životě uvítal více…

[Elaine]

Když před ní mladě vypadající muž srazil paty a představil se, na rtech jí mimoděk zahrál úsměv. Čaroděj, který si prošel vojenskou službou? Zajímavá kombinace. Měl příjemný zevnějšek, stejně příjemné vystupování, a ještě příjemnější hlas. Takže nešlo jen o prázdnou společenskou formulku, ale mohla upřímně prohlásit: „Elaine de Montyliet. Bude mi potěšením.“ Jemně se mu uklonila, vložila ruku do jeho a nechala se odvést na parket.
Při jeho vysvětlení, proč si vybral za taneční partnerku zrovna ji, se tichounce zasmála, neznělo to hlasitěji než vydechnutí.
„Připadám vám jako někdo, kdo by ochotně snášel společnost žárlivce?“ zeptala se pobaveně a zahleděla se na něj. Možná ji to i trochu zajímalo. A hlavně ji zajímalo, jak se s podobně drze položenou otázkou diplomaticky vypořádá. Každopádně ho však nenechala trápit dlouho. „Ale ne, nemusíte se bát, tady vás nikdo kvůli mně na souboj vyzývat nebude… nejhorší, co vám hrozí, je kritický pohled pramáti našeho rodu,“ ujistila ho s úsměvem, který nabyl na trochu větší srdečnosti poté, co jí vysvětlil, proč ji oslovil. „Díky za podobnou starost. Jak se zdá, odvykla jsem monotónnosti společenských konverzací a při představě další debaty na téma příští úrody vína nebo jarních módních trendů jsem si začínala trochu zoufat.“ Přiznala se polohlasně. Ach ano, jak rychle zase vklouzla do květnatosti místního vyjadřování. Na jednoduchou větu odpovědět větami deseti. Takže nastal nejvyšší čas nechat mluvit zase jeho. „Netušila jsem, že mezi pozvanými bude někdo podobného vzdělání. Imperiální akademie?“ zajímala se, i když ta otázka byla spíše řečnického charakteru. I ve chvíli, kdy to vyslovovala, jí přišlo, že komentuje zjevné. Řekněme, že by ji s tím jménem překvapilo, kdyby vystudoval Ban Ard, ale stávaly se už i nepravděpodobnější věci. „Patříte k hostům ženicha nebo nevěsty?“
Těžko usuzovat, jak moc mohl být otevřený, ale pokud neztratil zájem, když otevřela ústa a promluvila, a neutekl od ní po tanci, nejspíš s rozhovorem pokračovali i mimo parket. Elaine v Oxenfurtu nepotkávala čaroděje zas tak běžně, protože v dobách, kdy pobývala ve městě, se na ně zrovna nedalo náhodně narazit na procházce po univerzitním parku, a bylo hezké poznat někoho nového. Vyměnit si neškodné historky ze studií, probrat specializaci, témat se jistě našlo nepřeberně.
Nejspíš si tak našli i cestu na jeden z místních balkónů, kde mohli pokukovat po hvězdách. Když hvězdnou oblohu na okamžik protla zářivá čára, mimoděk sáhla po medailonu a s úsměvem k ní vyslala myšlenku. A co si přála? To bylo tajemství. Aby se vyplnilo, přece se to přání nemělo prozrazovat. Jako čarodějka viděla už takových věcí, které nedokázala exaktní věda tak úplně vysvětlit, že se za tu úlitbu pověrčivosti vůbec nestyděla.

Úvahy o žárlivosti | +

Mysl byla zajímavým fenoménem. Dokázala se zabývat několika věcmi najednou, řešit rébusy, vymyslet ty nejdůmyslnější představy, v případě čarodějů dávat oněm představám tvar a hýbat zemí. A občas jednoduše ulpět na něčem, co bylo v tu chvíli nejméně vhodné, a pak se k tomu vracet. Jako třeba na jediném slovíčku. Žárlivec. Žárlil by její „velmi drahý přítel“, který jí dělával v poslední době doprovod, kdyby věděl? Nedokázala si to dost dobře představit. Ta otravná, nepříjemná emoce totiž obvykle pramenila z nejistoty, z nedostatku důvěry, nejčastěji v sebe sama. A ani jedno, ani druhé Setimu zrovna nechybělo. Vlastně si občas přála, aby dokázala pochytit cosi z jeho vnitřní vyrovnanosti. Tu rozhodnost, která ovšem ani v nejmenším nedokázala zchladit Zerrikáncovu vřelost. Hotová píseň ledu a ohně v žilách.
Navíc, tady nebylo na co žárlit. Ano, oslovil ji muž, který byl dle standardů místní společnosti velmi atraktivní, ale dokud mu nevisela na paži, přihlouple se nechichotala jeho vtípkům a nemihotala jeho směrem koketně řasami, co na tom záleželo? I místní tanec byl spíše společenskou konverzací než vášnivým dialogem zúčastněné dvojice. Kdyby jí kdokoliv ztropil divadlo jen kvůli něčemu takovému, nejspíš by u ní dost klesl.
Nemělo cenu se v tom dál nimrat. Nebyl tady, navíc šlo o zrádnou stezku úvah, na jejímž konci se jistojistě nacházeli draci. A i když by na takový nápis třeba takoví Zerrikánci zareagovali nadšeně, na severu mělo podobné úsloví poněkud jiný význam. Navíc bylo neslušné vnímat její doprovod jen na půl ucha, takže podobné myšlenky zaplašila a znovu se plně soustředila na jejich konverzaci.

Nakonec se jako Popelka rozloučila před půlnocí. Nešlo ani tak o to, že by se s úderem půlnoci její šaty proměnily v hadry a rodinný kočár v dýni a pár myší, ale zítra bude dlouhý den, a vše potřebné, aby se na něj připravila, zůstalo v sídle její rodiny. Tady naštěstí nehrozilo, že pokud by ztratila střevíček, mohl by ho najít jeden velmi zvědavý kněz Věčného ohně a spustit po blízkém okolí pátrání po jeho majitelce.

[Lorcan]

Jediné, co mohl udělat, aby alespoň trochu odvedl pozornost od starostí, udělal a zhostil se toho, jak vidno po svém. Choval se velmi slušně a vychovaně, takže nikdo nemohl říct půl špatného slova, že by si dovolal něco, co by se nemělo a neslušelo. Zkrátka vyzval dívku k tanci a sám z toho neměl špatný pocit, byť měla být zaslíbená někomu jinému, ale to neznamenalo, že by si ještě nemohla dopřát něco, co by jí potěšilo a dostalo z těch útrap, kvůli nimž byla zřejmě tak smutná, nebo si to Lorcan alespoň myslel. Bylo příjemné znovu po nějakém čase tančit a vést mladou dívku, která měla rovněž zájem v knihách a při rozhovoru s ní nabyl pocitu, že je velmi sečtělá, a i ve svém věku má obdivuhodný rozvíjející se přehled se znalostmi, které těm starším dámám dost chyběly. Měl pocit, že se po dlouhé době může bavit a konverzovat s někým, kdo mu mohl skutečně rozumět. A neodsuzovat i ty jeho znalostmi a vzdělání, které pro něj mělo svou váhu a považoval to za jednu z nejdůležitějších věcí. I když to nutně neznamenalo, že ty méně chytré jedince nějakým způsobem odsuzuje, to opravdu ne. Jen to byla prostě jedna z jeho vášní, kterou se netajil a bylo příjemné jí sdílet i s někým jiným. Věnoval jí jeden z upřímných úsměvů, jak jí provázel v tanečních krocích po parketu, a snad i v té chvíli zapomněl na to, kde že se to vlastně nacházejí. Ve skutečnosti ale na to někde v části hlavy myslel, neboť mu bylo jasné, že jsou neustále pod kontrolním drobnohledem. „Jaké knihy máte ráda? Nebo ještě lépe, máte teď nějakou oblíbenou rozečtenou knihu?“ Určitě ji netipoval na dívku, která by četla červenou romantickou literaturu, byť byla poměrně mladá, ale cítil z ní i jiný zájem, a pokud mohl, rád by se s ní o tom pobavil.
Zbytek večera z části strávil i v její společnosti, pokud se vyloženě nestalo, že by byli vyrušeni někým, nebo něčím jiným. Povídal s ní, konverzoval čistě ze zájmu a pokud o to i stála, sám jí doporučil několik autorů i knih, které přečetl v jejím věku. Možná to byly knihy odborné a plné znalostí, ale věřil tomu, že jí to opravdu zajímalo, zvláště, pokud jevila podobný zájem jako on sám.
Před půlnocí se hodlal vytratit do svého pokoje, a už tak málem i učinil, ale nakonec nemohl odolat a stejně zamířil do zahrad, které už sice byly pod rouškou temné noci, ale to mu zase až tak nevadilo. Potřeboval vstřebat poslední chvíle a posléze si i před samotným spánkem vyčistit hlavu.

[Reginald]

Večírek

Bartimeus

„Samozřejmě, že jsem dospěl. Je ze mě hrabě.“ Odfrkl si s úsměvem. „Dospět jsem musel, jinak by to nešlo.“ Pokrčil rameny a na další Bartovu otázku zavrtěl hlavou, přičemž si přihl z lahve. „Nechce, ale to moc dobře víš,“ zadíval se na Barta s křivým úsměvem na rtech. Jak by to nevěděl, vždyť Jacoba po téhle stránce až moc dobře znal. „Ale budu muset, kvůli pokračování rodu. Vlastně, tvůj bratr se velmi snažil mi dohodit svou budoucí švagrovou, ale obávám se, že její otec dává přednost poněkud tučnější kořisti, než je hrabě,“ povzdechl si Jacob, ale pak se usmál. Byl rád, že Bartimea zase vidí a tak nemělo cenu se chmuřit nad věcmi, které nikdy nezmění.
Když se dal do vyprávění mladý čaroděj, Jacob poslouchal a přikyvoval. „Hrabě de Foix? Ach, ano tenhle. To jméno bylo poměrně dlouho zapomenuto ve vyšších kruzích, ale když máš za tchána Montylieta, nemůžeš být opomíjen dlouho.“ Uculil se Jacob. „A tvůj bývalý mistr, to je Lennarteus aep Leandros, nemám pravdu? Má tu příbuzného, moc milý muž.“ Pokýval Jacob hlavou a pak se napil. „Je to příšerný, kolik věcí si musíš jako hrabě zapamatovat, kolik jmen musíš nosit v hlavě a jak musíš neustále vědět, kdo je kdo. Za každou cenu, jinak ti to společnost dá sežrat.“ Ušklíbl se nespokojeně, ačkoliv ještě před chvilkou vypadal, že si to celé užívá. Věnoval Bartimeovi pohled a zjistil, že se jeho drahý přítel dívá směrem k nebi, kde zářily hvězdy. „Hele, jedna padá!“ Ukázal na záblesk světla, který tak rychle jako se objevil, tak zase zmizel. „Měl by sis něco přát, Mee.“ Uculil se hezky zblízka na čaroděje a předal mu lahev, kde už zbývalo jen na dně vína. „A nemusí to být nutně další lahev, jednu ještě mám.“

Elaine

Cosimo se ukázal jako milý společník, ostatně Jacob to o něm Bartimeovi přece také tvrdil, ale to Elaine nemohla vědět. „Ochotně možná ne, ale každý z nás někdy někoho takového snášet musel. Neříkejte mi, že ohledně vás ještě nikdo nikdy nežárlil. To bych považoval snad i za lež.“ Usmál se a ladně čarodějku provedl otočkou. „A ten souboj, to jsem velmi rád, v soubojích si nestojím moc dobře,“ ušklíbl se pak pobaveně a zapátral při tanci očima v davu. „A kterápak to je, ta pramáti? Že bych ji také poctil tancem, aby se necítila ošizena.“ Navrhl rádoby vážně a jeho tvář si na chvíli i onen vážný výraz udržela, než se znovu usmál. Krok-sum-krok a zase otočka, zachytit druhou rukou kolem pasu, promenáda, a znovu dokola. Pak k Elaine vyslal jeden soucitný pohled. „Můžete si být jistá, že já s vámi víno ani trendy rozebírat nebudu.“
I když mu přišlo, že mluvil dost, Elaine nelenila a přidala vlastní otázky, takové, které vyžadovaly zapojení většího počtu mozkových spojení. A také diplomatický úsměv, když došlo na Imperiální akademii. „Ne, má rodina trvala na mém studiu ve Vicovaru, abych unikl negativnímu vlivu svého strýce. A také pokušení. Vicovaro totiž přijímá jako studenty pouze chlapce.“ Vysvětlil pobaveně a podtočil si ji pod rukou. „Mimo jiné je tam vynikající lékařská univerzita, kde studuje má sestra. S přestávkami. Nemá moc ráda pravidla.“ Pokrčil rameny a došlo na další otázku z kategorie osobních. Cosimo však neměl problém s odpovědí. „Ani jedno. Jsem tu na doporučení strýce, neboť... postrádají v domě někoho mého vzdělání.“ Že mají syna, který by to hravě zvládal, to zamlčel, netušil, jak moc byla Elaine informovaná. A hlavně nechtěl prozrazovat, že mladý čaroděj raději pracoval jinde než doma.
S Elaine tak Cosimo pravděpodobně strávil většinu večera v příjemném rozhovoru a pozorováním hvězd. Co si přál pod padající hvězdou on, to bylo tajemstvím.

Lorcan

Elizabeth se při tanci usmívala, vlastně skoro zářila. Bylo vidět, že se jí v tomto ohledu dostalo patřičného vzdělání stejně jako ve všech ostatních záležitostech, které by měly náležet dobře vychovaným dámám z lepších rodin, ovšem na tom teď pranic nezáleželo. Lorcan si rozhodně získal její pozornost, neboť rozhovor o knihách dokázal stejně jako tanec rozechvět strunky jejího zájmu. „Možná by bylo jednodušší vyjmenovat ty, které ráda nemám,“ připustila s uzarděním ve tvářích. „Třeba kuchařky. Těm vůbec nerozumím.“ Broukla pobaveně. „A rozečtenou mám, ale... asi se mi budete smát, je to hloupé. Je to příběh o jednom velmi ošklivém muži z Beauclair, kterého se jako malého ujal kněz. Žije ve zvonici a pozoruje život z výšky... je to smutné.“ Připustila. „Doufám, že se to s dalšími stránkami o něco zlepší a on bude šťastnější.“ Nevzdávala se naděje, co jediné jí také zbývalo. Vždyť příběh toho muže jí byl až moc blízký, ona také pozorovala život jen z dálky a nesměla se k němu přiblížit. Nesměla oslovit, koho sama chtěla. A to ani nemusela být ošklivá a hrbatá.
A pokud její společnost Lorcana neodradila ani pak, ráda zůstala v jeho blízkosti, protože si jen málokdy mohla popovídat s někým, kdo se o ni zajímal, i když možná jen ze zdvořilosti.
Zatímco on zůstal, Elizabeth se s ním rozloučila, neboť čas byl neúprosný a ona musela poslouchat otce, ač se jí nechtělo. Ten se na Lorcana nedíval moc vlídně, ale Charlotte, která se už také měla k odchodu se ještě na poslední chvíli k Lorcanovi připojila v zahradě. „Děkuju,“ šeptla jen s vděčným úsměvem, ale pak už zmizela. To aby si mohla něco přát pod tou padající hvězdou...
Pokud Lorcan zůstal po půlnoci a s nikým nepromluvil, nevšiml si ničeho zvláštního.

Ráno

Všichni

Kdoví, co si nevěsta pod padající hvězdou přála, ale její ráno se neslo v duchu velkého překvapení. Sotva otevřela oči a usmála se do ranních paprsků, přiletěl k jejímu oknu zpěvavý ptáček, který zněl poněkud více zpěvavě než obvykle. Charlotte nakrčila čelo a jala se ptáčka pozdravit, nicméně... její slova vyšla ven melodicky jako píseň! A brzy do jejího pokoje vtrhl i sám Rupert s písní na rtech!

A koho ještě něco podobného postihlo?

Bartimeus

Že kapánek v noci přebral, o tom se nemuselo moc diskutovat, protože ho pekelně bolela hlava, když ráno rozlepil oči. Kupodivu se nějak dostal do svého pokoje i do své postele a dokonce ani nespal v tom, v čem včera pobýval na večírku, kdepak, byl dočista nahý! I přesto mu však bylo příjemně teplo, protože ho hřálo stejně nahé mužské tělo z jedné strany a... i z druhé?! Bart se probudil tváří v tvář pochrupávajícímu Jacobovi, který přes něj měl přehozenou ručku i nožku, zatímco z druhé strany Bart mohl jasně cítit teplo Paolových zad. Že by samým šokem začal zpívat?

Elaine

Ta se možná vyspala do růžova, ale brzy se na dveře jejího pokoje ozvalo naléhavé zaklepání, které měla na svědomí Beatrice. „Elaine! Něco se stalo, pojď rychle se mnou.“ Začala tahat sestřenici z postele, zatímco za jejími zády se celá zmatená pohybovala babička a nakukovala Bee přes rameno. „Doufám, že nikdo neumřel, protože jestli někdo umřel, tak by zůstal mrtvý do té doby, než bychom se probudili i sami.“ Zamručela nespokojeně. Ať už Elaine řekla cokoliv, rozhodně to bylo melodicky velmi líbezné.

Lorcan

Lorcana nikdo nebudil. V celém sídle totiž navzdory tomu, co se dělo, bylo poněkud ticho, neboť nikdo z rodiny nechtěl vyvolat zmatek nebo snad dokonce paniku. Že někdo proklel nevěstu i se ženichem, to mělo zůstat tajemstvím, ale on nezpíval jen ženich s nevěstou. I z Lorcanova hrdla totiž měla slova plynout v rytmech písní.

Daria

Protože si ji spletli s hostem, Daria v noci dostala vlastní pokojíček s postelí s baldachýnem, a mohla si vesele vychrupkávat třeba do odpoledne, ale tu vzbudilo něco daleko jiného než světlo nebo hluk, či kdosi, kdo by se dožadoval pomoci. Celý obličej jí oslintal rozkošný pejsek, korgi, který nakonec ještě hlasitě štěkl, protože si chtěl hrát. Co takhle mu vynadat hezky od podlahy a forte?

Mimo herně:
Jakmile udeřila půlnoc, přestali jste mluvit normálně. Všechno, co chcete říct, od téhle chvíle zpíváte. Vaším úkolem tedy je najít písničku textem (jeho částí, větou, veršem) zhruba odpovídající tomu, co chcete sdělit. Tu část textu pak napíšete místo vaší přímé řeči a označíte jako odkaz na písničku, kterou jste použili. Psát můžete česky, anglicky, jakkoliv, ale důležité je, aby ostatní věděli, co chcete sdělit. Have fun :D

[Bartimeus]

Před půlnocí

Bartimeus naslouchal Jacobovým slovům se zájmem, ale nijak jeho vyprávění nepřerušoval. Skutečně ho zajímalo, jak si jeho dávný přítel vede, a soucitně se na něj zadíval ve chvíli, kdy mu sdělil, že se jednou bude muset oženit kvůli pokračování rodu. Bart sám si něco takového nedokázal představit - ani to, že by se někdy oženil, natož to, že by s tou ženou měl dítě. A hlavně ten proces dělání dětí se ženou... brrr, nic lákavého.
„Přesně tak,“ přitakal na slova o hraběti de Foix, a možná by se nechlubil tím, že je Damjanův dvorní čaroděj, kdyby věděl, že si rodiče místo něj našli záskok, jiného mága. Bart to netušil a to bylo jen dobře, neboť by si to bral hrozně osobně. „Lennarteus,“ přitakal na otázku ohledně svého bývalého mistra. Měl ho rád, občas se mu po něm dokonce zastesklo, ale konec konců to neznamenalo, že by se jejich cesty musely rozejít zcela. „Jsem docela rád, že se něčemu takovému vyhnu,“ ušklíbl se nad Jacobovou stížností nad tím, jak je příšerné muset si pamatovat všechna důležitá jména. Bartimeus dobře věděl, že by se vyšší společnost dala přirovnat k dravým zvířatům - jakmile ucítí slabinu, vrhnou se do útoku.
Že padá hvězda, toho si Bartimeus kupodivu všiml i přes ten vinný opar, který se mu začal vznášet před očima a zatemňoval mu mysl. Přiblble se usmál a očima sklouznul zpátky k Jacobovi, když ho oslovil tou roztomilou zkráceninou jeho jména. Nic neříkal, jen se na něj s úsměvem díval a nakonec si převzal další lahev, aby se napil. „Já si toho přeju strašně moc, na to jedna hvězda nestačí,“ podotkl po chvíli a byl to on, kdo prolomil ledy, když se natáhl pro polibek. Byl ovíněn natolik, že už se necítil příliš vinen, takže polibkem to podle všeho pouze začalo.

Ráno

Ta noc rozhodně nebyla nevinná a cudná, jen škoda, že si ji Bartimeus prakticky nepamatoval.
Pozitivní ovšem bylo, že se probudil ve své posteli. Trochu znepokojivé bylo, že se v té posteli probudil s pohledem upřeným na Jacoba, který ještě spal a byl neskutečně roztomilý. A zarážející bylo, že v té posteli nebyli sami, ale že Bartova záda hřál Paolo, jak čaroděj zjistil, jakmile se ohlédl přes rameno. Proklínal se za to, že tolik pil a že zrovna tenhle zážitek si pamatuje jen velmi mlhavě, respektive skoro vůbec.
Sotva se opatrně pohnul, zhoupl se mu žaludek a zatočila se mu hlava, když se o slovo přihlásila kocovina. Kocovina, kterou Bartimeus obvykle příliš netrpěl, ale tentokrát víno udělalo své, asi i proto, že večer skoro nic nejedl. Pomaličku se posadil, aby ty dva spáče nevzbudil, a zatěkal mezi nimi pohledem. Nakonec uznale pokýval hlavou - takhle by to šlo. Pánové proti sobě očividně nic nenamítali a on se tím pádem nemusel cítit tolik provinile, možná spíš naopak.
Protáhl se, tiše zívl a chytil se za hlavu. „I got a hangover, wo-oh! I've been drinking too much for sure...,“ nečekaně zanotoval a automaticky si díky tomu připlácl ruku přes pusu. Proboha, co mělo tohle zase znamenat? Byl si zcela jistý, že nezpíval úmyslně - na nějakou melodii neměl teď ani pomyšlení. A tak to zkusil ještě jednou, normálně. „And I say, hey yeah yeah, hey yeah yeah, I said hey, what's going on?“ Normálně to očividně nešlo. Bart zpíval, čistě a melodicky, leč díky kocovině a suchu v hrdle ještě trochu nakřáplejším hlasem, než u něj bylo obvyklé.
Zatím se příliš neznepokojoval - usoudil, že prostě přebral a buď se mu tohle jenom zdá, nebo... nebo je to zase nějaký průšvih. Proč se mu tohle dělo vždycky, když se předchozí noc ožral jako dobytek a probudil se v posteli s chlapem? Svět není fér! Nicméně kupodivu příliš nepanikařil a opatrně vstal, aby se oblékl a opustil pokoj - ty dva spáče nechal být, jen doufal, že se nepobijou, až se probudí. Hodil na sebe kalhoty, obyčejnou, ale kvalitní tuniku, vklouzl do bot a zamířil do kuchyně, aby si udělal Lennarteův rajčatový vyprošťovák. Cestou si navíc dopřál drobné léčivé kouzlíčko proti kocovině a hned mu bylo lépe. Bylo mu přímo do zpěvu!

[Elaine]

Před půlnocí

Cosimo se rozhodně uměl chovat a ještě líp mu to šlo se slovy. Nezarděla se, nebo ne příliš, koneckonců, v podobné společnosti nebyly lichotky ničím neobvyklým, ale ten široký, uznalý úsměv, který mu při jeho slovech věnovala, a ty jiskry pobavení v očích, no, ty už by nejspíš u některých mužů dokázalo vyvolat nutkání žárlit. „Možná,“ odtušila neurčitě, ale stále s úsměvem. „Možná mi to jednou úplně stačilo.“ Poznamenala lehkým, skoro rozverným tónem, proplula elegantně otočkou, aby se mu mohla zadívat znovu do očí. „Kouzlo osobnosti při nich moc nepomáhá?“ zdvihla pobaveně obočí a pak se tiše zasmála.„Jděte rovnou za nosem a za tou nejstarší a nejdůstojnější dámou v místnosti. A když už budete u toho, měl byste pak pozvat do kola ještě stejně důstojnou lady Aclassiovou, která jí dělá společnost.“ Poškádlila ho, ale podle výrazu tváře neměla naprosto žádné obavy, že by náhle opustil parket a vydal se onu úlitbu společenským konvencím splnit okamžitě a bez prodlení. Ten soucitný pohled ji jen donutil povytáhnout jeden ze zdvižených koutků ještě o něco výš. „To budete velice laskav.“
A pak nastal čas, aby naslouchala. „Tak pokušení, hm?“ utrousila pobaveně. „Vlastně neznám podobnou školu, kde by studovali žáci obojího pohlaví. Jako by to snad jednoho mohlo rozptylovat od studia,“ Zamyslela se nahlas a nebýt tance, zavrtěla by snad i hlavou. „Přijde mi, že je to sice šlechetný úmysl, ale zapomínají na to, že koho láká pokušení, ten si ho najde i kdyby ho zavřeli do kláštera. Co myslíte vy?“ Zeptala se ho, čistě akademicky, bez postranních úmyslů. A ladně se otočila pod jeho rukou, než znovu zaujala místo o kousek dál a pokračovala v krocích. Aby jí znovu zacukaly koutky úsměvem. „Sice ji neznám, ale už teď má můj obdiv,“ prohlásila upřímně. „Je to stále jeden a tentýž strýc?“ Neodpustila si otázku a pak přikývla. „Každopádně je to rozumné, využít podobné příležitosti,“ řekla. Měla takové podezření, že Bartimeus také zakořenil spíše na severu než tady doma. Ale nerozebírala to. Byla si jistá, že mladého Aclassiho s jeho zrzavým doprovodem už rozebíralo dost lidí, a kvůli tomu, že se nedržel doma, to nejspíš nebylo. „A taky dobrý způsob, jak se seznámit s rodinou, u níž chcete pracovat, a zjistit, co jsou zač. Existuje jen málo podobných zatěžkávacích zkoušek, kdy vyjde najevo pravý charakter a soudržnost lidí.“
Což platilo pro rodiny organizující svatbu, ale naštěstí ne pro ně dva, takže si mohli užít zbytek večera celkem nerušeně.

Ráno

Vytratila se celkem brzy, takže se vzbudila už ve chvíli, kdy se ozvalo ono usilovné klepání a nemusela se sáhodlouze probírat. „Good morning, good morning!“ broukla zpěvavě, a než se nad tím stačila pozastavit, začala se hrabat z postele a shánět po županu. „Tell me more, tell me more-“ vybídla sestřenici a pak se zarazila, protože to znělo neméně zpěvavě. Jen jí slabě cukly koutky při babiččině prohlášení. Koneckonců to byla pravda. Elaine jen doufala, že opět nepůjde o nějakou krádež… nebo o mrtvolu. To by byl hrozný začátek dne, který měl být pro nastávající tím nejšťastnějším.
Těžko říct, jestli to čarodějce docvaklo už v samotném pokoji, nebo po cestě tam, kam ji Beatrice chtěla odvést.
Ale z jejích rtů splynulo nevěřícné melodické:
„What's going on?
This can't be happening
Don't tell me it's a song…“
Tohle se nedělo. Napnula veškerou svou vůli i Moc, aby se tomu vymanila.
„Oh, I can't stop singing
So lets just talk
Talk, talk…“
Ale i to přemlouvání sebe sama nevyšlo. Jistě se na ni museli dívat jako na blázna. „It’s a kind of magic,“ vysvětlila. Ale pak zdvihla ruce konejšivě před sebe: „Everything is gonna be alright, everything's gonna be okay.“

[Daria]

Ještě před oním osudovým ránem

Daria se pohrabošila mezi nadýchanými sukněmi, saténovými korzetky, balonkovými rukávky, stuhami a pentlemi do vlasů, vysokými límci, perlovými síťkami a botičkami na kramflíčích. Při tak důvěrném doteku se ztělesněním nádhery a přepychu jí opustily veškeré škodolibé myšlenky, aby přenechaly místo ryzímu holčičímu já.
Měla chuť všechny ty šatečky vyhodit do vzduchu a nechat je na sebe pršet, oblíct si i k sobě nesedící kousky a před velkým zrcadlem s vyšpulenými rty se promenádovat až do ranního kuropění. K dokonalosti celého tohohle mecheche už by zbývala pouze sklenka vína, bandička rozchechtaných kamarádek hodnotící každý model se stejným kritickým pohledem a gestem hodným Césara třímající ve své jediné pěsti životy gladiátorů a v koutku by se mohla se slzičkami v očích tiše, ale spokojeně uculovat mamka.
V ten okamžik Didi posmutněla a slétla s obláčku bzum bzum blížeji k přízemnostem.
Ty představy se nikdy nezhmotní, ani jedna část, zato si však může aspoň na chvilku užít mezi blaze ovíněnou smetánkou a třeba i něco vyzvědět. Informací nebylo nikdy dosti. A některé se dokonce vyvažovaly zlatem!
Nohama pevně na zemi, Didi. Upomínala se v duchu, když se soukala do jedněch těch cukrových šatečků, tak akorát úměrnými jejímu věku.
Přesto si ale pohled do zrcadla na sebe samou se zatajeným dechem nenechala ujít.
Skutečně si připadala jako princezna.

***

Mezi svatebčany se jí podařilo vmísit vcelku obstojně, ačkoliv neustále vysvětlovat, že je neteří z babiččiny strany sestřenice mladšího bratra hlavního družby ženicha bylo náročné, natož pak, když si pro doladění dojmu uzmula jednu štíhlou sklenku plnou bublinek, ze které velice ochotně usrkávala.
Jedna sklenka vystřídala druhou a Didi s úsměvem na rtících pendlovala mezi svatebčany jako přetažená panenka na klíček. Netušila, s kým se to baví, avšak pitomoučké rozhovory se slečinkami obdobného věku si užívala, zatímco příkrým pohledům se v duchu vysmívala a vzdorovitě na ně vystrkovala bradičku.
A, ačkoliv špicovala ušiska, jak jen dokázala, nakonec přece jen podlehla osobním pohnutkám si tuto jedinečnou příležitost vychutnat, a přestala dávat pozor nejen na to, co se kde šustlo, ale vlastně i na sebe.
S alkoholem rozprouděným v krvi si nebezpečí nikdo nepřipouští. A ani přání k šťastné hvězdě nevyřkne.

A to se stalo i Didi osudným.

Druhý den ráno

Didi si spokojeně chrupkala v peřinách. Peřinách hebčích, než načechrané červánky zrána! Spokojeně si vrněla, očka zavřená, neustále oddalující onu chvíli prozření v doprovodu záchvatu úzkosti, co že se to s ní vlastně stalo, kde se to ocitla a do jaké šlamastiky se jí povedlo zase spadnout.
Pak si ale uvědomila, že v posteli není sama. A cožeto? Něco.. nebo NĚKDO jí oblizuje obličej?
A tu se vydral z hrdla nesouhlasným tónem: "Oh, oh, yeah, yeah, oh oh, Relax don’t do it
When you want to go to it
Relax don’t do it!"

A v prvotním záchvatu paniky si přitáhla k sobě peřinu s takovou silou, až to s chudáčkem korgim trhlo a jinak veskrze roztomilý psíček se prolétl vzduchem.
Až poté Didi prozkoumala už rozlepenými pohledem pokoj ve snaze si připomenout věci událé. Ale na nic kloudného si nepamatovala. V nádherném pokojíku se opět rozhostilo ticho, takže si nedokázala odepřít se znovu rozpustit mezi polštáře a dívat se okouzleně na rozložitá nebesa.
Stála tahle postel víc, než celý její dům? Určitě. I s ní by byl levnější, než takové lože.
Nastražila ouška, ve snaze odhadnout podle mumraje odehrávajícím se za dveřmi, kolik času jí zbývá do vyklizení pole. Nic však neslyšela, proto se rozhodla ještě se chvilku poválet v prachových peřinkách.
Psíček, celý tumpachový z toho, co se mu přihodilo, seděl rozkecnutě na zemi a s největší pravděpodobností se rozhodoval jestli nespustí sám hrdelní poplach za to, jak se k němu tahle osoba zachovala!
Čehož si Didi naštěstí všimla a nahonem spustila: "So oh-oh, oh-oh, oh-oh, oh-oh, oh-oh
You need to calm down, you're being too loud
And I'm just like oh-oh, oh-oh, oh-oh, oh-oh, oh-oh (Oh)"

A jelikož si právě povídala se psem, který ještě ke všemu začal vesele vrtět ocáskem, ani teď si Didi nevšimla jisté, nepatrně patrné změny ve svém vyjadřování. Byla spokojená a na tak roztomilé zvířátko se ani jinak nedá mluvit, než zpěvavě, no ne?
Proto poplácáním polštáře vedle sebe nabídla korgimu, aby se k ní opět připojil. Tentokrát už vítaný.
Spokojeně se na psíčka usmála a spustila nanovo:

"I wake up in the morning
Wide awake for the day
And I say, "What a morning!"
It's all okay

It's all real
And that's why I feel

Everything is awesome
Everything is cool when you're part of a team
Everything is awesome
When you’re living out a dream
Living out a dream (Everything, everything is awesome)

'Cause it's good (Good), ain't it good now (It's good now)
Feeling nice (Nice), feeling fine (Fine)
What a world, what a feeling
And it's mine (Yeah, yeah, yeah)

It's all okay
And that's why we say

Everything is awesome
Everything is cool when you're part of a team
Everything is awesome
When you’re living out a dream
Living out a dream (Everything, everything is awesome)

Everything is awesome
Everything, everything is awesome
Everything is
Everything, everything is awesome
Awesome, awesome

Everything is awesome
Everything is cool when you're part of a team
Everything is awesome
When you’re living out a dream
Everything is awesome
Everything, everything is awesome
Everything is cool when you're part of a team
Everything, everything is awesome
Everything is awesome
Everything, everything is awesome
When you’re living out a dream
Living out a dream

Everything is awesome"

Jen, co dozněl poslední tón, vykulila nevěřícně očka, ačkoliv korgi nepřestával vertět ocáskem a komicky naklánět hlavu z jedné strany na druhou.
Tady něco nehraje! Teda, vlastně hraje, až moc!

"Help! I need somebody!
Help! Not just anybody!
Help! You know I need someone!
Help!

When I was younger so much younger than today
I never needed anybody's help in any way
but now these days are gone I'm not so self assured
now I find I've changed my mind I've opened up the doors.

Help me if you can I'm feeling down
and I do appreciate you being round
help me get my feet back on the ground
won't you please, please, help me.

And now my life has changed in oh so many ways
my independence seems to vanish in the haze
but every now and then I feel so insecure
I know that I just need you like I've never done before.

Help me if you can I'm feeling down
and I do appreciate you being round
help me get my feet back on the ground
won't you please, please, help me.

When I was younger so much younger than today
I never needed anybody's help in any way
but now these days are gone I'm not so self assured
now I find I've changed my mind I've opened up the doors.

Help me if you can I'm feeling down
and I do appreciate you being round
help me get my feet back on the ground
won't you please please help me...
Help me help me oh!"

A bylo jí naprosto jedno, že v noční košili s kvítky rozrazila dveře a domáhala se kohokoliv, kdo by jí s tímhle hrdelním problémem pomohl.

[Lorcan]

Vážně se mu to nezdálo? Měl pocit, že spousta dam a slečen zrovna moc nečte, a když už ano, tak častěji spíše něco z červené knihovny, než aby je zajímalo i něco jiného. Proto jí věnoval úsměv a poslouchal, o čem zrovna čte, neboť ho to opravdu upřímně zajímalo. A pokud mohl a nebylo jí to nepříjemné setrval v její společnosti i po tanci. Ani ne tak proto, že by nevěděl, ke komu se připojit, ale bylo mu zkrátka příjemnější strávit čas ve společnosti, se kterou si měl co říct. Tedy, přesněji, říct mnohem více, než co se týkalo obchodu a podobných věcí, tolik typických a charakteristických pro velkou společnost smetánky. Na starší sestru jeho společnice se pousmál, když mu tak pěkně poděkovala, ale vlastně ani nebylo proč. To, že byl ve společnosti mladší Sisi ještě neznamenalo, že by to dělal jen čistě ze soucitu, i když to tak mohlo zprvu vypadat, ale když pak poznal, nebo alespoň trochu, jaká je, a že má podobnou vášeň pro knihy, bylo to pro něj potěšením. A že se na něho mohl pan otec mračit? To už neřešil. Neměl žádné černé svědomí, že by udělal něco ryze špatného, co by se nemělo.

Neměl tušení o tom, co se vlastně stalo přesně po půlnoci, ale netrvalo dlouho, a i on začal tak podivně mluvit, nebo spíše zpívat. V noci se po delší procházce v zahradách odebral do svého určeného pokoje, ale ráno se zase odebral zpět, podívat se na probouzející se slunce. Asi to bylo romantické, ale jeho to zajímalo a vlastně se mu to i líbilo, neboť být v zahradách takhle z rána bylo neskutečně příjemné, obzvlášť tady na samotném jihu, kde to bylo jiné než doma, kde také snídával venku, když přálo počasí, ale tohle… Tady ty rána byla nepopsatelná a neuvěřitelná.

„Hakuna Matata,
ta dvě slovíčka zněj.
Hakuna Matata
není nápad zlej.
Vše, co tě trápí
rychle za hlavu dej.
Tohle učení tě odmění
Hakuna Matata ...“

Připlácl si volnou dlaň přes ústa, když zjistil, že místo toho, aby odrecitoval něco málo z jedné knihy, tak začal zpívat. Nebylo to tím vínem, které si večer před velkým dnem tak dopřával? Ale vždyť toho tolik zase nevypil. Raději ale nechtěl riskovat, a i když pak stáhl ruku zpátky ke svému tělu, opatrně se rozhlédl kolem sebe a pěkně potichu, aniž by vydal dalšího hlásku. Co když ale ještě spí?