QUEST: Nelidská nevěsta - ND

[Ife]

"Tvoje?" vypadlo z něj jenom zaraženě, ale víc už se nad tím podivovat nestihl, protože v mozku zpracoval čím ho právě nazvala. Pobaveně se zazubil, ale pak jen zavrtěl hlavou.
"Ne, elfo-člověče. Drak-člověče!" krátce se bouchl sevřenou pěstí do hrudi a vztyčil hlavu. To by tak bylo, aby z něj ještě dělali elfa.

A tak jeden ne-drak vytáhl malou gnómku do druhého patra a chvíli si užíval, že tahá pro změnu on jí. Než ho popadla za ruku a hnala ho s sebou hned po výstupu do jednoho z pokojů.
"Ne zdráhání, mozek!" snažil se zbytečně protestovat, že by krátké pozastavení na rozvahu a rozhlédnutí se nebyl zrovna zločin.
Jenže pak se mu otřásla podlaha po nohama, hlava mu šla najednou šejdrem jak po sudu piva a pokoj ve kterém byli se jim doslova změnil před očima. Včetně výhledu z okna.
Rozhlédl se nejdřív na jednu, pak na druhou stranu. Vrhl se k nejbližšímu šatníku, prudce otevřel jeho dveře a dotkl se šatů v něm. Něco tu nesedělo. Obrátil se jako na škobrtlíku, rozběhl se k okenicím, rozrazil je dokořán a div nevypadl z okna, jak se snažil rozhlížet po okolí. Něco nebylo správně. Co to bylo? Co to jen...
Na vteřinu se zarazil a pak zase stáhl hlavu zpátky do pokoje tak prudce, jako ji vystrčil zprvu ven. Začal si hekticky hmatat po krku, dokud se mu nepodařilo najít svůj medailon a horko těžko ho zpod brnění vysoukat ven. Měl ho. To se mu ulevilo. A pak zase hodně rychle přitížilo. Sledoval hlavu mantichory, která se před ním jen nevinně otáčela, bez náznaku jakéhokoliv nepřirozeného pohybu.
"Houby magie."
S očima stále upřenýma na medailon jen pozvedl obočí a mírně zavrtěl hlavou. Tohle mu dělalo snad ještě větší starosti, než kdyby tady sebou mlátil o stěny. Mohlo to být nějak rozbitý?

Mimo herně:
Hod - Konstituce 2

Ife hodil/a 2d6 a součet kostek je 2:
1, 1

[Rhiannon]

Když se chuť krve rozložila čarodějce na jazyku, ušklíbla se a odplivla si. Jistě byla zvířecí, o to víc se její podezření, že tu něco nehraje, zvýšilo a rozhlédla kolem. Vidina toho, že tu nejspíš čelili upírovi, nebyla kdovíjak povzbudivá, ale už nebylo cesty zpět.

Připojila se tedy ke zbytku a vydala se směrem k domu, který už na ně čekal, aby je spolknul do svých útrob. Závan magie donutil čarodějku o něco víc zbystřit. V hale domu se jejich skupinka rozdělila a ona se vydala s Willem do nejméně příjemné části domu, tedy do sklepa. Jistě, proč si to celé nezkomplikovat? Nijak se ale nevykrucovala a následovala svého společníka do temných zákoutí suterénu. S jednou jedinou svící, kterou držel Will. Následovala ho pomalu a s rozestupem přesně pro případ, že by nečekaně zastavil. A to se také stalo. Namísto těla klepla Willa do zad jen Rhiina hůl, kterou natahovala kupředu a razila si jí cestu tmou. Oprávněně. Ty nechutné skřeky se nesly celým sklepem. Někdo by tomu říkal dobrodružství, čarodějka by situaci okomentovala spíš peprněji. „Neříkej,“ utrousila suše poznámku směrem k Willovi a naprázdno polkla. Netušila, jestli jí víc znervózňují chlapcovy poznámky nebo skutečnost, že toho viděla tak málo. Sama se ujistila, že má dýky na svém místě a následovala jej dál tmou, když ji do nosu praštil pach masa a brzy kruh světla ozářil mrtvolu i s… patrně ghúlem. Fešák, prolétlo jí sarkasticky myslí a matně si vzpomněla, když jí Orlin ukazoval ghúla poprvé. Podobné vzpomínky a noční výlety by raději vytěsnila z paměti.
Znovu pohlédla znechuceně na chrčící potvoru. Neměla v úmyslu se prát a už vůbec používat magii. Pokud to bude nezbytně nutné. Proto se rozhodla držet se Willova nápadu a ustupit. „Moudré,“ zamumlala tiše míříc opravdu pomalu a pozpátku k východu ze sklepa. Kdesi v půlce se celý dům zachvěl a Rhie se zatočila hlava, až se musela opřít o svou vyřezávanou hůl.

Mimo herně:
Konstituce (0)

Rhiannon hodil/a 1d6 a součet kostek je 6:
6

Čarodějka překvapením pozvedla obočí, když se ze smradlavého a temného místa stal mrknutím oka malebný sklípek, kde nejspíš muži rádi trávili čas degustací zdejších vín. Zmizelo tělo mrtvoly, dokonce i ta chrčící hříčka přírody, jakoby se lusknutím prstu přenesli ze strašidelné historky do pohádky. Na moment ignorovala Willův dotaz a jen se rozhlížela kolem. Neuvěřitelné. „Dům se přetočil,“ odpověděla na první pohled klidně, jako by každý druhý dům ve vesnici stál na kuří noze a otáčel se dle libosti. Její zdánlivý klid měl ale ve skutečnosti skrývat částečnou zvědavost a nejistotu. Všechno to kolem bylo hezké, až se z toho mohla jednomu zatočit hlava, ale Rhiannon byla o to víc nervózní. Jestli si neukousli větší sousto, než na jaké měli...
Z přemýšlení jí vyrušil až Will, který se jal kontrolovat obsah zdejších soudků a u toho teoretizovat a všechno si logicky objasnit samomluvou. Chápala to. Nejspíš mu tak úplně nedošlo, co se stalo. S tichým povzdychem se natáhla pro pohár s vínem, který odložil vedle soudku a dopila jeho obsah. Bylo to opravdu dobré víno. „Patrně,“ prohodila na jeho dotaz ohledně magie, i když věděla, že je to jistota. Žádné „patrně“ tu nehrálo roli. „Pojďme najít zbytek. Než se tu všichni nadobro ztratíme,“ pronesla trochu podrážděně a vydala se ke schodům do přízemí stále kontrolujíc, jestli je Will s ní. Poslední, po čem toužila, bylo ztratit z dohledu jedinou opravdovou věc, kterou si tu byl jistá.

[Quitana]

Ife/Mamule

Poté, co se dům přetočil, ani jeden neměl páru, co se to vlastně stalo. Tedy magie splnila svůj účel. Přetočený, vyměněný dům nehodlal návštěvníkům dát svá tajemství zadarmo, pokud vůbec. Mohli procházet pokoje sem a tam, ale nenašli by nic, co by jim pomohlo.
Mimo herně:
Ife si může hodit na smysly
Ledaže by zaklínač objevil onu pochodeň, která tu byla v obou časových pásmech.
Pak je tu ale ještě jedna věc, která je neobvyklá. Ze středové místnosti domu se začnou ozývat divné zvuky a hlasy. Jako by nestačilo, že dům ještě nedávno vrzal. Tentokrát se mu medailon neznatelně pohl. Nějaká magie to přeci jen musí být, i kdyby tomu mozek odmítal stokrát věřit.
Pokud se rozhodli jít po onom zvuku, sešli schody dolů, můžou stihnout uvidět stín... zelenkavý stín. Schoval se před nimi za nejbližší roh, jen sem tam vykukujíc. A nutno říct, že má hlavu položenou nějak nízko. Že by to bylo ještě dítě? Ale proč je zelené? Na to je jednoduchá odpověď. Jedná se o místního ducha. Snaží se nevydávat žádné další zvuky ani být viděn, ale je to pořád ještě dítě. A má strach z divných návštěvníků, kteří nevypadají mrtvě. Návštěvníky už tu neměli hodně dlouho.

William/Rhiannon

Poznatek o tom, že to byla magie, byla správná. Jak by taky ne, když na to čarodějové mají smysly. Tenhle dům se zdá plný záhad. Už je jasné, proč sem roky nikdo nevkročil a proč je pravděpodobné, že se dcera starého muže ztratila zrovna tady. Jestli se tu ale opravdu ztratila, byl to strašlivý průser a šance, že žije... Co když to bylo její tělo, co našli ve sklepě? Těžko to teď zjistit. Bylo zbytečné nad tím jen diskutovat, když nebyli důkazy. Pokud se jim podaří mrtvolu znovu najít (ale snad ne), mohou se podívat. Do té doby však mají napilno nějak jinak.
Jakmile oba vystoupali po posledních schodech, mohli prvně uvidět třesoucí se zelenkavé tělo, tedy jeho záda, jak se snaží skrýt před zraky něčeho. Nebo spíše někoho. Pokud se podívali ke schodům, mohli tam uvidět zaklínače s gnómkou. Asi už bylo jasné, proč má to dítko takový strach. A jestli si říkáte, co je zač, samozřejmě se jedná o místního ducha. Co tu ale dělá a další otázky, na ty se ho budou muset zeptat sami. Pokud jim však dřív neuteče. Jakmile zjistí, že za sebou jsou další divní návštěvníci, rozkřikne se po duchařsku a uteče jedinými volnými dveřmi a to ke dveřím, které vedou do předsíňky, než odejdete z domu. Zabouchne za sebou jedny dveře a schová se někde v předsíni. Bohužel, nemá kam jinam utéci. Je na tenhle dům vázaný a dům by ho nepustil ven.

[Mamule]

O bohové , O bohové ona má před sebou Draka?! Draka v jeho lidské existenci? O bohové taková čest a patří jen ji. V očích se ji zableskli hvězdičky štěstí.Kež by Mamule nebyla někdy tak naivní a lehko všemu hned nevěřila. Ale ilfe tomu dal ach teď se Mamule nezbaví.

Tomu Drakovi hráblo? V obličeji měla nevěřícný výraz, jako co to kurňa dělá? Chcete se snad zaškrtit? Čumí na přívěsek jako by ho měl spasit či co? Měla povytažené obočí a dívala se dál nevěřícně dům se zbláznil. No co když Magiji ani necítíte nejste ji obdařený tak vždy Přibyle čumíte. „eee co to „ Hele zase ty zvuky , Ilfe ne Ilfe drak ne drak šla za tím. Všechno ostatní ji bylo momentálně putna, vydala se za stínem ,sešla schody dolů .“Haloo počkej , duchu stíne to je fuk mrňousi neboj se Mamule“ Duch , fakticky duch ale že potká takového mrňavého to nečekala.

[William Gavin]

Na rozdíl od Rhii se Will s ghúlem setkal poprvé. Rozhodně to nebyl nijak příjemný pohled, ale pak přišlo to zhoupnutí a ochutnávka vína. Rhia se v tom k Willovi přidala a jeho to bůhví proč potěšilo. Shrnul si posledních pár okamžiků, ke kterým mu čarodějka předtím dala něco navíc, jen mu to moc nepomohlo. Spíše mu to vrtalo hlavou, a tak se k tomu přemýšlivě vrátil, když spolu stoupali po schodech.
„Ano.“ Souhlasil s jejím návrhem a asi i na okamžik zaznamenal její podráždění v hlase. Jenže jako každému se to jednou povede, tak i Willovi se povedlo to prostě a jednoduše přehlédnout. Po schodech pustil Rhiu jako první, tak se to přece dělá. Původní záměr byl sice čistý, ale poměrně rychle zjistil, že takhle si může prohlédnout její postavu a vlastně i zcela beztrestně, protože k němu byla zády. Jen teda si musel dávat pozor, aby nezakopl, ale tak. To už bylo to nejmenší. Světlo svícnu, který jeden z nich držel jí navíc i lichotilo. Chvíli stoupali v tichu a pak z něho bezelstně vypadalo, že: „Jsem rád, že jsem vás neztratil, když… se ten dům přetočil.“ Znovu jí vykal. Volnou rukou (pořád nevím, kdo z nich nesl svícen) si rozpačitě zajel rukou do vlasů na zátylku. „Akorát nevím, jak se dům přetočil. Úplně tomu nerozumím.“* Na okamžik, skutečně jen nakrátko, se zastavil na schodech, než pokračoval. „Přetočil? Jak se dům může, jakože… přetočit? Dobře, máme magii, ale jak to funguje? Vždyť pořád přece stojí na pevných základech a… přetočil, ale kam? To jsme teď v minulosti?“ Poslední větu dořekl, když vystoupali nahoru a on konečně spatřil krásu a přepych, který tu kdysi panoval. Tak takhle to vypadalo. Ale upřímně Will se moc nerozhlížel okolo protože třeštil oči na to zelený tentononc.
„Co to sakra-“ nestihl větu dopovědět. Ruka mu sjela k jílci dýky, kterou taky tasil, ale to už se ozval ten křik a zelené něco se vyděšeně rozběhlo pryč. „Duch?“ Nemělo cenu se ho pokoušet zastavit, ostatně ani nevěděl jak a jestli duch není nějak nebezpečný. Upřímně měl za to, že ne, ale předtím si taky myslel, že duchové jsou průhlední a ne zelení. Malá gnómka (kde se tady vzala?) ho svým křikem asi vyděsila dostatečně, protože začal utíkat. „Já měl za to, že duchové jsou průhlední a prochází věcmi.“ Hlesl ať už to bylo určeno Zaklínači, pokud nebyl v akci. A jestliže byl, pak jeho slova patřila spíše Rhiannon. Nebo taky oběma naráz.

*Mimo herně:
Na kuří nožce nestojí prostě nestojí. Tak.

[Rhiannon]

Rhiannon se naposledy rozhlédla po osvětleném sklepě (vyloučíme si tu svíci, kterou původně držel Will) a vydala se poněkud váhavě po schodech nahoru. Když se odporné doupě s mrtvolou dokázalo přeměnit na honosné sídlo, doufala, že je nahoře nic nechutného nepřekvapí. Stále se zdržovala používat tu svou moc a tím se prozradit. Pokojně se tedy držela své role léčitelky a naslouchala Willovi. Když se jí svěřil, vlastně i plavovlásce došlo, že je ráda, že je Will stále Willem. Až na to vykání, které připočítala stresu a šoku. „Nápodobně. Nebylo by dobré se tu potulovat sám,“ odpověděla stručně a odhrnula si spadlý vlas z drdolu za špičku svého elfího ucha.
Co se jeho dalších otázek týkalo, raději ho nechala uvažovat nahlas v domnění, že si tak nějak sám dojde k pro něj uspokojivé odpovědi, ale něco jako přetočení domu bylo na Willa už tak dost. A Rhiannon zase nerada soupeřila s něčím, co i pro ni bylo svým způsobem záhadou. Záhadou, které by měli přijít na kloub a nejlépe k tomu najít Katrinu. Živou, pokud možno. „Nejspíš bude nejlepší najít někoho, kdo nám odpoví na pár otázek,“ prohodila strategicky a znovu se při stoupání schodů rozhlédla kolem. Minulost nebo iluze? Dost možná od každého trochu. A i když tu bylo plno krásných nablýskaných věcí, nutilo to elfku k ještě větší obezřetnosti.
Krátce se v tu chvíli zastavila na schodech a dala přednost Willovi při stoupání, když znovu vydechl překvapením. O něco svižněji vyběhla poslední schody a zastavila se ve vchodu do sklepa zírajíc… na malého zelenkavého ducha, nejspíše dítěte, které se schovávalo před gnómkou a zaklínačem, které zachytila koutkem oka. „Počkej,“ zašeptala a instinktivně sáhla na Willovu ruku, která už si hledala cestu k jílci dýky, aby mu zabránila třeba i silou v tasení zbraně. Duch se jich zjevně bál víc než oni sami, o čemž se všichni měli přesvědčit. Gnómka, byť s dobrým úmyslem a nadšením na něj hlasitě křikla, načež se domem spustil dětský jekot a to cosi zelené prchlo do předsíně.
Rhiannon si promnula čelo a tiše si povzdychla. Další příval otázek. Začínala mít dojem, že se z Willa cestovatele brzy stane Will badatel a po tomhle zážitku sepíše minimálně tucet knih. Pokud to přežijí. „Byl bys tak laskav…“ nedokončila větu a podala svému společníkovi zdobenou hůl. Snad ji přijal. „Zkusím s tím… promluvit.“ Pokud to něco bude chtít. A jestliže se někdo nehrnul ke dveřím do předsíně jako první, pomalu dveře otevřela a vstoupila dovnitř, kde zmizel duch. Dětí se nestranila a koneckonců tohle se chovalo podobně jako živé. Aspoň od pohledu. „Na schovávanou jsem nehrála už dlouho, nikdy mi nešla,“ posteskla si napůl skutečně, neb to, co říkala, byla pravda, a napůl trochu zoufale. Na co byla čarodějka háklivá, byly lekačky. A pokud byl duch schovaný pečlivě, mohlo se mu leccos povést. Minimálně pro teď ale trochu doufala, že jí do karet nahraje vcelku milý a přívětivý vzhled a to zelené cosi se nakonec osmělí a vyleze. A třeba se něco dozví, kdoví…

[Ife]

Ife vesele ignoroval blýskající se očička gnómky, brzo měl totiž úplně jiné starosti. A dokud ho nechtěla pro to, jak vypadá sníst, bylo to o proti jeho domovině stejně polepšení.

Ife divě na střídačku koukal po svém medailonu, po místnosti i po krajině za okny a vůbec ho nenapadlo si při tom všímat nějakých pochodní. Aby to drak spral! Přísahal by, že žádný pohyb přívěsku necítil, ale cokoliv se právě stalo se přece nestalo jen tak proto, že se domu zrovna zachtělo.
Když v tom najednou...
"Ha!"
Trhl sebou! Byl si jistý, že sebou ten medailon trhl.
Pro samé nadšení nad přítomností magie zprvu překřičel zvuky, které se začali ozývat z hlubin domu. Ne, že by se musel dvakrát rozmýšlet, co s nimi bude dělat, protože drobná ne-člověčice už tou dobou mířila zvědavě ze dveří. Konečně spustil mantichoru z rukou a ta tak skončil netradičně vně jeho brnění. A následoval ve stopách své nízké společnice.
Mezi vším tím obecenstvem na chodbě si ducha ani pomalu nestačil pořádně prohlédnout, než s křikem utekl do další místnosti. S tím vším, co se dělo se ani pořádně nestihl divit, kdy se tu objevili ti další dva, kteří dole ducha vyplašili. Aniž si pořádně uvědomil, co dělá, měl ruku na jílci stříbrného meče. Jako by mu to proti přízraku v něčem pomohlo. Ale proč se taky snažit sekat do něčeho, co vás nejen nenapadá, ale ještě se snaží vší silou zdrhnout.
Ironicky se do akce pustila místo zaklínače elfka a ten jen sešel dolů a zastavil vedle bruneta, kterého jeho společnice zanechala za sebou, aby si šla hrát na schovávanou.
"Duchové?" odpověděl mu na otázku otázkou.
"Jaký přesně duchové?" zeptal se věcně a zamířil rukou ke svému opasku s čutorami.
Pravda, sám ještě zeleného ducha neviděl. Ale nebyl přízrak jako přízrak. Stejně jako živí lidé, mrtví měli celou škálu barev a tvarů. A taky hmotnosti.
A jemu docházela trpělivost s tím chaosem, který se kolem něj vesele strhával. Kdo ví, jaký druh ducha to byl? Zelený, to viděl, ale jakou to mělo souvislost s domem? A s dívkou, co zmizela? Měl pocit, že mu něco uniká přímo pod nosem.
Prsty mu padly na známou kombinaci rytin na jedné z čutor a tu vzápětí otevřel a obrátil do sebe. Spokojeně si vydechl a na jeho tváři se rozlil mírný úsměv. Však se ještě uvidí, jak bude všechno vypadat s Kočkou v těle.

[Quitana]

I kdyby na ducha nevytáhli svoje zbraně, duch by určitě začal utíkat. Že je to duch dítěte už si museli všimnout všichni, proto nebylo divu, že se to chovalo, jak se to chovalo, ať už to přesně mělo být cokoliv. Ta podivná barva je možná mátla, ale nemá to žádný konkrétní důvod.
Čarodějka opravdu vypadala, že nikomu nechce ublížit, a i onen duch to vycítil a jedině s ní byl ochotný se bavit. Chvíli mu ale trvalo, než se osmělil a z různých koutů bylo slyšet duchařské štěbetání a ne jen jednoho hlasu. Znělo to děsivě a nutilo to každého se ohlédnout se za svá záda a kolem sebe. Meče by tu však neměly žádného efektu. Ať už stříbrné či ocelové. Skoro u východových dveří, stojí jakási velká skříňka a za ní se právě nachází onen duch. Vystrčí maličko hlavu, rukama se držící okrajů a špitne slabým hláskem: "Slibujete, že mi neublížíte?" Pak pomaličku začne lézt ven celé tělo, až se před čarodějkou objeví v celé své zelenkavé kráse, ruce dlaněmi sepjaté před břichem a hlavou skloněnou. Je vidět, že se stále bojí. Přesto je čarodějka jedna z party, ze které cítí přátelskou auru.
"Karen, co to provádíš?" Objeví se další hlas, který slyší úplně všichni. Jako by byl nějak spjatý se samotným domem. Z jednoho pokojů, tedy za zády Ifeho a Mamule, se objeví další zelenkavé tělo, tentokrát o něco větší, evidentně starší. "Promiňte, Karen má ve zvyku pobíhat po celém domě. Za celou dobu, co... co jsme zemřeli, do domu nikdo nevkročil," oznámí všem druhý duch. Karen se rozeběhne skrz čarodějku do první místnosti, kolem všech, až k druhému duchovi a nalepí se mu na bok, který obejme. "Och, promiňte, jsem Karenina starší sestra, Larisa," představí se. "Mohu vědět, jak jste se sem dostali? Není to tu bezpečné." Pro víc informací se ducha budou muset zeptat. Zřejmě po tom, co budou schopni pochopit, že tu není jen jeden duch, ale že jsou tu dva.
A nebo jich je ještě mnohem víc?
Ifeho elixír zabral trochu jinak, než je obvyklé a nejen, že viděl hodně světla, ale podařilo se mu zahlédnout i jakousi zelenkavou páru, která se vznášela v místech, kudy se pohybovali duchové, hlavně se vznášela hodně kolem nich. Že by jejich duchařská stopa?

[Mamule]

Ilfe ji ignoroval ale byl ji v patách tudíš nebude a nebyla jediná, kdo ducha určitě viděl. A vlastně když už se všichni jak si sešli tak to není už proč rozebírat. Ale že by Ilfe se aeslpoň podělil o obsah čutory to ne. A ještě předtím mu už málem vysela na krku, když se za ní ozval další duchařský hlas " U vší trpasličí pálenky on je tu další? Mamule se ptá vy být rodina? A co vás zabilo že jste zelení?". Nutno dodat že měla pusu dokořán.
"A vy jste hlučný duch či mírumilovný uch?" samé otázky zavře někdy tahle gnomice svoji pusu? Asi ne nejspíš... Zaklepala ještě na ilfeo čutoru"ty se nepodělíš draku? ani z duchama?" Tady je to opravdu zvláštní, dům plný magických zvratů duchové všelijaké nápovědy, kterých si Mamule nevšímá páč momentálně je nadchnuta na duchařskou identitou, no to bude ještě nadělení."Pamatuje te si svoji smrt? Co jste byli když jste byli živí?"

[William Gavin]

První úmysl byl tasit dýku, protože se zde pohybovalo podivné stvoření, ale neudělal to. Srdce se mu roztlouklo prudčeji, když mu v tom Rhiannon zabránila. Byl to jen krátký okamžik, ale stačilo to. Předtím si vlastně neuvědomil jak blízko stála. Křik malé gnómky ho překvapil, byl to neuvážený krok, který to cosi, co označila za ducha vyděsil.
"A zavřel ústa, jasně-cože?"Doplnil její větu. Nebylo by to poprvé co ho někdo žádal, aby už konečně sklapl, takže se ani necítil dotčeně, rozhodně ne moc. Ale o to Rhie nešlo, vlastně šlo o úplně něco jiného a to ho dost překvapilo. "Neblázni, prosím..." Pokusil se zaprotestovat, ale to už držel její hůl. Pustit ji nemohl, protože na jejím vršku se drželo drobné zvířátko, které na něho upíralo korálkové oči. Na schovávanou? Will se zlehka zamračil. Pomalu se smiřoval s představou, že Rhiannon je... osobnost. Bude si dělat co chce. Bylo to protivné a zároveň mu to svým způsobem imponovalo. Bylo by fajn si to vyjasnit, napomenul sám sebe. Takže když se tedy Rhia akčně ujala vedení, promluvil se Zaklínačem, to mu přišlo také dost důležité.
"Jeden takový malý a zelený. Malý skoro jako dítě. Vyděsil se." Na gnómku se Will nezlobil, beztak byla z celé situace paf, úplně stejně jako on a Rhia. "A ještě něco. Dole ve sklepě bylo něco. Předtím než se dům přetočil." Pokračoval Will zatímco sledoval jak do sebe vědmák cosi klopí. "Bylo to na čtyřech, vydávalo to podivné zvuky a byla tam... mrtvola. A hrozný zápach." Nevědomky ztišil hlas, nebylo třeba to všechno hned křičet, navíc nechtěl tu malou gnómku moc děsit. "Nevím jestli to byla Katrina. Dům se pak přetočil - nějak, nevím jak - a je tam teď jen víno." Zakončil svoji řeč. Přeci jen podle Willa byl Zaklínač teď tou nejvíce kompetentní osobou v domě. Jenže to netušil, že mají i čarodějnici... Will se ošil a opatrně se zčásti natočil tak, aby mu alespoň bok, když už záda, kryl Zaklínač. Raději bude mít v zádech jeho než něco, co není živé. I když se mu ten jeho spokojený výraz taky moc nelíbil, to fakt ne. Tasit teď nemohl, oběma rukama svíral půjčenou hůl až mu klouby zbělely. Prostě by v případě úleku byl schopen něco zkusit praštit po hlavě. Ale jestliže to je duch, tak snad by jím to prošlo ne? Namítnul v duchu. Ale tím co bylo dole ve sklepě by to neprošlo. Jenže to zmizelo, ne? A víš ty že povídat si sám se sebou je prvním příznakem šílenství, že jo?
Zvuky, které se rozléhaly všude okolo byly dost nepříjemné, skoro děsivé. Netrvaly dlouho, ale napnutý byl jako struna. Aby se něco nestalo Rhie, aby jim něco nevpadlo do zad a vůbec byl by vůbec schopen včas zareagovat? Když se ozval ten velmi zdvořilý a přitom se zdálo, že i dost opatrný hlas tak málem vyskočil z kůže.
"Jsi v pohodě?" Zajímal se o Rhiu (a opět přepnul do stavu tykání), protože TO zelené cosi proběhlo skrz ni. Což daleko více odpovídalo jeho představě ducha, mohou procházet věcmi včetně živých osob. A pak mu něco prasklo v hlavě. "Rhio?JestlitohlepřežijemepůjdešsemnounaLammas?" A pak nastalo tohle. Myslím, že obecně se tomu říká zkrat. Neměl páru jak to vyšlo z jeho úst, ale vyšlo. Naprázdno zalapal po dechu a trochu mu zrůžověly tváře. Plácnul první společenskou událost, na kterou si v té chvilce vzpoměl. "Promiňzapomeňnato." Vypravil ze sebe ještě a protože se nedokázal zbavit pocitu, že něco neskutečně podělal, alespoň jí rychle vrátil hůl. Ale to jen samozřejmě za předpokladu, že byla v pořádku. A pak se (pro jistotu) zaměřil na něco, co mu přišlo dost netaktní, zatahalo ho to za uši. Očima se snažil dívat kamkoli jinam, jen ne na Rhiu. A Mamule mu poskytla dobrou záminku.
"Nemyslím, že to je zrovna vhodná otázka." Polohlasně napomenul malou gnómku, když se vzpamatoval. Ptát se někoho jak zemřel, zvlášť když šlo poznat, že té zelenkavé malé slečně to přiznání úplně nešlo. "N-nechtěli jsme vás rušit." Zahájil svoji řeč opatrně. Tak opatrně, že na začátku drobně klopýtl. Teď když viděl, že skutečně o cosi jako děti byl ale mírnější. Ruku na dýce neměl. "Přišli jsme dveřmi." To byla celkem logická odpověď. "Ale když jsme sem přišli vypadalo to tu jinak, pak se dům nějak... nevím jak to popsat otřásl a změnil do této podoby. Nevím o co tu jde, ale skutečně nechceme nijak rušit. Jen hledáme Katrinu, dceru jednoho muže z vesnice."