Zaklínač se po své další větě nezdál jen dalším pomateným ochráncem něčeho fascinujícího. Zbytek jsem nekomentoval. Já pravděpodobně umřu na nůž v oku, nebo mě podřezou ve spánku. No a nebo mě popraví, to je taky možnost. Já bych asi za něco takového, jako on umřít nedokázal. Svým způsobem nevím, zda ho obdivovat, nebo pokládat za hlupáka. Možná trochu od obojího.
O krok ustoupím, když vidím ty malé příšerky se kutálet ven. Ne, že by do mě narazily, ale rodiče občas nemají rády, když se jim cizinci pletou kolem mladých.
"Ano nechám je jít. Myslím, že by se mi nepovedlo projít přes tebe a potom ještě tuhle rodinku. A navíc jsi mě docela přesvědčil." Asi bych tuhle akci vynechal i bez zaklínače. Posekat rodinku a mláďata... ne, že bych to nedokázal... zabíjel jsem muže, ženy, děti. Ale teď nezuřím, nechci je ze srdce zabít. Navíc ti malí jsou dost nebezpeční, natož ti velcí. Cítili by mé úmysly a pravděpodobně bych zvládl samce venku.
"Dobrá tedy. Půjdu. Pokud potkám zaklínače co se chystají tudy, doporučím jim nevšímat si téhle zakázky. Pokud teda uvěří zmiji." A tím nemyslím, že bych byl zrádce, k jiné zaklínačské škole se ani moc nehodím... možná k mantichorám, na kočku si připadám stále až moc normální.
"Mám něco vzkázat vesničanům? Nic jsem nenašel, nebo že je vyřešeno? Taky můžu vzít koně a vypadnout. Jak chceš." Přece jen, tohle je spíše jeho domov, než můj a nechci být za škodnou. Nejraději bych sbalil koně, že budu potřebovat více času, nebo prostě ujet. Ale, jak chce pán domu.... jeskyně.






)
...