"Beru tě za slovo, po tomhle do hospody rozhodně zajdeme," řekne Leifovi vesele,
"jen aby to nedopadlo jako minule," dodá s šibalským úsměvem vzpomenuvši si na jejich minulou návštěvu krčmy, jež se dala považovat za ledajakou, jen klidnou ne.
"Určitě mohl," přitaká mu bez valného nadšení,
"Ale upřímně, doufám, že ne." Zamračí se,
to by nám tak scházelo. Je však dost velké riziko, že přesně o tohle jde.
Tenhle řád si dělá nepřátele až příliš snadno..."Asi máš pravdu. Vůbec se mi to nelíbí," začíná pochybovat o tom, jestli bylo rozhodnutí sem jít zrovna nejmoudřejší. Ale její práce coby zaklínačky zkrátka vypořádávání se s takovými záležitostmi obnáší, takže ani moc na výběr neměla. Zajímalo ji, jak dlouho ještě se její smysl pro čest udrží takhle na výši, protože ve chvílích jako je tahle, kterých rozhodně není pomálu, snad každý zaklínač pocítí chuť nad vědmáctvím zlomit hůl a věnovat se nějaké bezpečnější profesi, jíž bylo ve srovnání s ním téměř cokoliv. Tomuhle nutkání už ostatně podlehlo mnoho Koček... Trochu zahanbeně ty zbabělé úvahy zažene, zatím se přece nic nestalo - to jen promlouvala nuda a fakt, že s Leifem pořád nezjistili téměř nic.
"Mrtvoly mají přednost," pokrčí tedy rameny, odtrhne pohled od poškrábaných dveří a následuje ho po krvavé stopě. Opět je čekala dlouhá změt jednotvárných chodeb, o kterých by si, nebýt občasné krve na podlaze, myslela, že už jimi museli projít předtím.
Zdalipak se tady dole vůbec někdo někdy vyznal, napadne ji, neboť jí samotné připadá, že by se v těch tunelech ztratil snad i jejich vlastní stavitel.
Konečně dorazí do další místnosti, v níž se nacházelo několik rakví, dvě z nich rozbité.
"Tohle bude asi práce toho ghúla," řekne Leifovi nevzrušeně, zatímco si prohlíží ohlodané kosti.
Pořád nevíme nic, povzdechne si a rozhlédne se po cestě, kterou by se mohli vydat dál. Najednou kolem ní však proletí ta modrá světelná koule.
"A do háje, takže to je mág?" sykne směrem k Leifovi nejistě, naprosto vyvedená z míry. Nemá nejmenší tušení, jaký má ten podivný světelný úkaz účel, ale připadá jí, jako by si je prohlížel. Z toho ji zamrazí. Oběma rukama sevře jílec svého stříbrného zaklínačského meče, který tasila už při jejich setkání s ghúlem. Následně se s nimi zatřese země, a jako by celá situace nebyla dostatečně znepokojující, nejasně se k ní donese táhlý nářek nějaké šelmy. Po zářivém přízraku, jenž se pak před nimi na okamžik objeví, stihne bez rozmyslu nad tím, zda je vůbec skutečný, seknout, ale nemá to žádný účinek, čepel prořízne jen vzduch, načež se kolem nich začnou šířit plameny. Thyra instinktivně ucukne a očekává žár ohně, ale žádný nepřichází.
"Další iluze! To si s námi chce hrát?! vyprskne zlostně, už z těch všech matoucích událostí ztrácí nervy.
Když prameny zmizí a ona se ujistí, že už nejspíš žádný další trik nehrozí, začne rázovat po místnosti hledajíc další cestu.
"Nevím, co si o tom mám myslet..." zabručí při tom popravdě, čímž svého společníka asi dvakrát neuklidňuje, neboť si právě musel uvědomit, že se ocitl ztracen v nebezpečných katakombách se zaklínačkou, která ani nemá ponětí, co se tam děje. Zatímco co se Thyra uklidňuje, prohlíží si trojici dveří. Ty první hrozně zapáchají, nad čímž mávne rukou s tím, že jde asi o nějakou zapomenutou spižírnu. Naproti tomu druhé vypadají slibně, ta břečka pod nimi napohled připomíná zaschlou krev. U třetích strne zaslechnuvši zvuk lámaných klacíků.
"Tady se něco děje," sdělí šeptem Leifovi, proklínaje se za to, že byla předtím tak hlučná. Za těmi dveřmi se může někdo - či spíše něco - skrývat a divila by se, kdyby si jich to za tu dobu už dávno nevšimlo.
"Podívám se tam," oznámí mu tiše, sevře před sebou zbraň a vkročí do proděravěných dveří.
Mimo herně:Taktéž se omlouvám za zdržování a rozhodně se vynasnažím být s dalším postem o mnoho rychlejší. 
