Quest: Bratrstvo Úplňku - D

[Eirlenn]

Starost, jakou o něj projevila zaklínačka, byla skoro až dojemná, vezmeme-li v potaz, že mají být zaklínači emocí zbavené zrůdy, že. Lenn zvedl pohled k jejím nepřirozeným kočičím očím, z nichž mu ještě pořád maličko běhal mráz po zádech, a sotva znatelně zavrtěl hlavou. „Nic mi není,“ hlesl, i když to nebyla tak úplně pravda. Necítil se dobře a fakt, že před chvílí popravil bezbranného člověka, mu poněkud nepříjemně ležel v žaludku. A taky mu začínala být fakt příšerná zima. Nicméně Lenn nikdy nebyl ten typ, co by si neustále stěžoval, takže ať už mu bylo jakkoliv hrozně, odmítal to cpát ostatním. A k psychickému vyčerpání měl naštěstí ještě poměrně daleko.
Chatka byla sice prostá, ale přesto knězi připadala docela útulná, a hlavně tu bylo relativně teplo. Ovšem teplo nebylo to jediné, co tu bylo - taky tu byli další lidé, díky nimž přišli na to, že se bledule jmenuje Luna. Příhodné jméno a rozhodně to nebyla náhoda.
Eirlenn si mlčky prohlédl každého z přítomných a držel si od nich zdravý odstup, ať už mu přišli důvěryhodní či nikoliv. Dívka tmavé pleti, zaklínač, černovlasý mladík a další, docela sympatická dívka. Hezká, to musel uznat i kněz. Předpokládal správně, že se zaklínačka představí bez jakýchkoliv vytáček, a tak jemu nezbývalo, než hodit do éteru i své jméno. „Eirlenn,“ představil se a znovu přelétl tu zvláštní skupinu lidí pohledem. Na to, jak se jmenují oni, už se zeptala Saxa, a tak kněz mlčel a nic dalšího neříkal. Jen se možná nenápadně posunul maličko blíž právě k Saxe, které sice taky moc nedůvěřoval, ale pořád jí věřil víc, než tomu zbytku.

[Arleight Primm]

Bledou dívku těšilo, že je nemusí popohánět plácnutím do zadku, nebo horšími praktikami, jako by to byly malé děti. Možná to čekala u mnicha, který se klepal zimou, měl kocovinu a obecně nevypadal v nejlepší kondici. Vypadalo to, že to bledé dívce, která už si hodlala hledět svého a to hlavně proto, že zaklínačka si začala stěžovat na prázdný žaludek. Luna mávla rukou a na tom masivním stole se opravdu objevilo jídlo - pravé, nefalšované, taky víno, voda a černý čaj. Kdyby nebyl tak masivní, stůl by se nejspíše prohýbal pod váhou toho jídla. Flákoty dobře propečeného masa, roztomilé malé kousky pečiva a dokonce i kaviár nemohl na stole chybět.
Krátkovlasé děvče se podívalo na Eirlenna, na to jak zle vypadal a popošlo kousek k němu "Co se ti stalo?" optala se zděšeně a koukla se příkrým pohledem na bledou ženu. "Za to zase můžeš ty, že? Sama si pamatuju, že mi ani ta motlitba nepomohla, měla by ses stydět," řekla nafučeně hláskem, který rozhodně k tomu drobnému, hezkému tělu patřil.
"A ty by sis měla hledět svého," podotkla luna, když tu už po ní letěl polštář od tmavé dívčiny. Luna se překvapeně podívala zpět na ty dvě a pozvedla obočí. " To snad nem- " začala, ale od téže dívky přistál další polštář na obličejíku. To už bledule chytila polštáře a začala polštářová bitva nad kterou kroutili hoši hlavou a zvedaly oči ke stropu.
"Holky, no tak, máme návštěvu," podotkl temný rytíř z jiných sfér a pomalu se přesunul ke stolu, kde byla tuna jídla. "A jsem si jistý, že chtějí vědět, co to bylo za zmatky," poznamenal a zakroutil nad těmi nepoučitelnými děvčaty hlavou.
Ta se uklidnila a vážně přešla ke stolu s jídlem, kam se nakonec usadili všichni obyvatelé téhle prapodivné chatky v horách. Děvče s krátkýma vlasama se s nadějí koukalo na Eirlenna, aby si sedl za ní. Nehodlala ho však pobízet, byla na to příliš stydlivá.

[Saxa]

Saxa sice Eirlennovi nevěřila, že mu nic není, ale když to tvrdil, nehodlala mu odporovat. Třeba neměl rád, když se mu někdo vrtal v pocitech, obzvláště někdo, kdo s nimi takový problém neměl. V chatce se ale pak i sám poposunul maličko blíže k ní, jakoby věřil v to, že ho dokáže ochránit před těmi neznámými, ze kterých se posléze stali alespoň maličko známí. A krátkovlasá slečinka se hned o bázlivého kněze začala zajímat, čemuž by se Saxa pobaveně zasmála, kdyby si byla jistá, že jim všem může věřit, a že by se před nimi neměla mít na pozoru. „Myslím, že potřebuje silný vývar a odpočinek,“ konstatovala na mnichovu adresu věcně, protože na stole se objevilo jídlo a Saxin žaludek na to zareagoval svou vlastní řečí. I kdyby to bylo třeba otrávené, něco by přece vydržela, takže se bez průtahů usadila ke stolu.
Než si ale stačila sáhnout po prvním kousku pečiva a mase, proletěl místností polštář. Jestli Saxa něco nečekala, byla to polštářová bitva lidí, kteří k sobě nějakým záhadným způsobem patřili, ačkoliv se zdáli být dost rozdílní. Celé to polštářové představení sledovala s neskrývaným pobavením v obličeji, ukusovala pečiva, ale jen co zazvonil v jejích uších hlas muže s tajuplnou aurou nepřirozenosti, téměř okamžitě k němu stočila pohled. „Nějaké vysvětlení by se hodilo, to ano. Nestává se to každý den.“ Usoudila a natáhla se po čaji, aby jídlo zapila. Vlastně se tu cítila spíš jako v hostinci za dobré společnosti, než v chatce plné divných lidí, co unášejí jiné lidi. Koutkem oka zachytila pohled krátkovlasého děvčete, které hypnotizovalo mnicha, a pobavením se jí stočil koutek rtů vzhůru. „Co za rituál to provádělo to děvče v lese? A proč jste nás vlastně unesli?“ Nadhodila téma k rozmluvě, aniž by jim to nějak vyčítala. Zákon Překvapení byl podobně divný.

[Eirlenn]

V chatce bylo rozhodně útulněji, než venku na nepříjemném větru a v zimě, ale Eirlenn měl stejně pocit, že tu něco nehraje. A to, jak se na stole z ničeho nic objevilo jídlo, tomu zrovna dvakrát nenahrávalo, nicméně navzdory tomu, že to bylo rozhodně dost divné a podezřelé, Eirlennovi hlasitě zakručelo v žaludku. A to i přesto, že mu ještě stále díky kocovině nebylo úplně nejlépe - třeba by mu ale něco teplého do žaludku mohlo pomoci. Vývar, no ano! Když zaklínačka zmínila právě silný vývar a odpočinek, kněz se na ni vděčně zadíval - na to, že neměla mít skoro žádné emoce, se do situace vcítila docela snadno.
To, že se o něj začala zajímat krátkovlasá dívka, Lennyho přeci jen maličko uvedlo do rozpaků, avšak to, že se trochu začervenal, skoro nebylo poznat díky tomu, že měl tváře ještě stále červené zimou. „Nevím, jestli o tom chci mluvit,“ přiznal potichu a zatvářil se omluvně. Opravdu by si jí měl začít stěžovat, že byl donucen zabít bezbranného člověka? A navíc měl kocovinu. „Má pravdu,“ kývl pak hlavou k zaklínačce, „jsem unavený a potřebuju se najíst,“ přiznal a maličko se pousmál. Jen maličko, aby se neřeklo, neboť do smíchu mu ani trochu nebylo.
Než se Eirlenn stihl posadit ke stolu, vzduchem prolétlo několik polštářů. Kněz překvapeně zamrkal - nebyl si ani trochu jistý, jestli ho počínající polštářová bitva spíš nedráždí, než aby uvolnila atmosféru. Na takové veselí totiž neměl ani pomyšlení a ani špetku nálady. Nijak to však nekomentoval a raději zaplul ke stolu.
Konkrétně do blízkosti krátkovlasého děvčete, jehož pohledu si dobře všiml. A i když se mu dívka líbila, nehodlal si jí pouštět blíže k tělu, alespoň dokud se neujistí, že jí může věřit. Lenn totiž nevěřil nikomu, dokonce i to jídlo si prohlížel dost obezřetně. Mluvit nechal zaklínačku, neboť beztak položila všechny otázky, které svrběly na jazyku i jeho. Nebylo třeba dodávat cokoliv dalšího.

[Laur]

Raimond vstoupil do portálu jako poslední. Nutno podotknout, že té ženě nevěřil ani nos mezi očima. Rozvážně vstoupil do portálu. Bohužel, asi byl již slabý nebo co se stalo. Tak jako tak, nebohý Raimond se objevil na vedlejší hoře. Nějaká dobrá duše zde rozmístila světýlka ? Pfff... No jo, co jiného mi asi zbývá. A se značně blbou náladou, dokonce tak špatnou, že by jí za nepříjemnou označil i normální člověk, vydal se vystupovat na druhou horu, rozhodně bez nadšení a typického zápalu. Sněžilo a byl mrzutý. Jeho vous namrzl, jestli mu upadne, bude všem pro smích. V ocelové zbroji byl chlad, neměl žádný silný plášť. A tak sestoupil, naštval se ještě víc a počal vystupovati na horu druhou, i se zmíněnou chatkou. Cesta byla dlouhá, pro běžného člověka vyčerpávající, ale Raimond měl výdrž. Došel k chatce. Stejně neměl kam jinam jít. Ale měl toho opravdu dost. Člověk zachrání malé dítko, a takhle se mu odvděčí. Nahromadil se v něm vztek. Stál před chatkou a rozhodl se, že vejde dovnitř. Jeho vstup vypovídal o jeho náladě. Dveře neotevřel slušně a civilizovaně rukou, ale vykopl je vší silou a vztekem, který v sobě měl. Vevnitř bylo několik lidí, včetně bratra Eirlenna a protivné zaklínačky. Když viděl ten její nerudný obličej, rád by jí doporučil, jestli si nechce dát sjezd po holé prdeli z velké hory, ale ovládl se. Otočil se na lebedistu. "Zdravím bratře, copak jsem prošvihl ?" Na ostatní se ani nekoukl.

[Arleight Primm]

Děvčata se uklidnila relativně rychle, když je uzemnil muž jiných sfér. Luna se na tmavé děvče mračila, zatím, co to se vesele usmívalo a vrátilo se zpět ke stolu s jídlem. Všichni nyní seděli u stolu a příchozí opravdu žádali vysvětlení - to bylo samo sebou očekávatelné, jak jinak. Luna se podívala na muže který je dříve uzemnil a pozvedla obočí, jestli chce vysvětlovat.
"Já.. jsem Luna, asi jste si odvodili. To naproti mě," kývla na muže s delšími vlasy, "To naproti mě je Dorian," poznamenala, "Je tu skoro stejně dlouho jako já," dodala ještě, než se obrátila k další osobě, veselé černošce, "Tohle je Bruxa, ne, ne ta Bruxa, rodiče ji ale patrně neměli rádi, ale už si na to jméno zvykla, nebojte se jí tak říkat. Jinak jí říkají jen její milenci, když jim to dovolí," protočila bledulka očky nad děvčetem, které bylo očividně velmi extrovertní a milé. Patrně mělo také velice zajímavé Móresy. A poté se otočila konečně i k zaklínači a koukla se na něj, než řekla "To je Gorrovick, strašný bručoun řeknu vám, ale říká Bruxe Lilinka." zavrtěla nad tím hlavou, poněvadž ani ona očividně nechápala, jak je to možné a tak se koukla opět na nové návštěvníky. Asi toho muselo být najednou hodně a dost zajímavé.. informace. Pak si uvědomila, že ještě jednu tichou osůbku vynechala, ta jí dávala vcelku vyčítavý pohled. "Tam to," pokynula ke krátkovlasému děvčeti a pokračovala, "Je Eluvienne, nejmladší z nás, kněžka Lebedova," podotkla nakonec, ale rozhodla se nevyhovět dívence v odnětí kocoviny z mnicha, poněvadž tušila, že se pak o něj dokáže postarat sama a lépe. Navíc to prohlubovalo vztahy a to v této chvíli bylo nanejvýš potřebné.
Když už Luna chtěla začít vysvětlovat to, kvůli čemu jsou od začátku tolik zmatení, přerušila ji Bruxa, která velice hlasitě zašeptala, s rukou nastavenou tak, aby se co nejméně dostalo k zaklínači, i když musela vědět, že slyší biť i tlukot srdce, "Před tím, než se zeptáš, vibruje i tam dole," co řekla trochu nešikovně, nebo spíše záměrně ne úplně přímo, bylo jediné a to to, že se dá zaklínačský amulet použít jako vibrátor. Zaklínač se na ni zděšeně podíval a chytil se s povzdechem za hlavu, neříkajíc raději nic, jinak by se celá situace mohla pouze zvrtnout. Dorian se na černošku podíval s pouhým "Vážně?" a zakroutil nad ní hlavou, i přes to, že ho to samotného svým způsobem pobavilo. "Už ti někdo řekl, že neděláš dobrý první dojem?" zeptala se Luna děvčete s pozvednutým obočím a povzdechla si nad ní.
V tu chvíli vrazil do dveří další mnich, poněkud nerudně vypadající, pokud to chceme říci jednoduše. Luna si povzdechla a začala ono představování jmen znova, nebavilo ji se opakovat. Ale nakonec mu ukázala, aby se přidal k podlouhlému, oválnému stolu, který byl nacpaný jídlem a všemožnými delikatesami.
"Posluž si," pobídla ho rovněž, než opravdu začala vysvětlování. Koukla se na Doriana, jestli náhodou nechce převzít štafetu, samo sebou se na ni podíval stylem já vůbec nevím, cos jim provedla! A tudíž Luna započala vyprávění. "Dobrá, tak tedy popořadě, dostaneme se i k tvé otázce," prohodila k zaklínačce a jala se pokračovat ve svém proslovu dále," Před dávnými lety, kdy jsem seznala, že lidé nedostávají pomoc, kterou si zaslouží a je jim mnohdy křivděno a zle, rozhodla jsem se založit Bratrstvo Úplňku a pomoci těm, kteří pomoc žádají s dobrými úmysly. V ty doby nebyla mnohá odvětví magie zakázaná a já se naučila.. mnoho. Co víc, opravdu jsem vymyslela magický rituál, který mne přivolá k těm, co pomoc žádají a nebojí se obětovat. Postupně naše bratrstvo získávalo slávu a prestiž. Nejdřív to bylo na ostrovech, poté v Redánii a nakonec i v samotné jižanské říši. Začalo se o nás zajímat více a více lidí. Tehdy jsme byli pouze já a Dorian, můj dávný přítel z čarodějné univerzity, která už dávno zanikla. Bylo jasné, že budeme potřebovat víc. Dva lidé nemohli sloužit pro dobro celého kontinentu, o ostrovech ani nemluvě. Naše sídlo bylo dobře zapečetěné, ale s tím, jak jsme začínali růst, přišla jistá.. nepříjemnost. Našel se zrádce, který císaři tehdejších věků prozradil, že na něj plánujeme úkladnou vraždu. Vojsko tehdy přišlo k našemu tajnému sídlu a já byla ráda, že jsem mohla evakuovat pouhou hrstku přívrženců našeho řádu. Vědělo se o nás a já musela udělat něco, aby se ta událost již nikdy neopakovala. Jakmile hrstka nás zmizela portálem do úkrytu, ostatní padli životem a lidé si odvodili, že Bratrstvo Úplňku zaniklo. Nemohli jsme jim dát naději, museli jsme vybudovat naše nové sídlo o jehož umístění budu vědět pouze já a Dorian a tím se stala tahle útulná dřevěná chatka s překrásným výhledem. Dlouhé časy uplynuly a na Bratrstvo vzpomínalo stále méně a méně lidí. Trvalo dlouho, než jsme vůbec mohli vyjít znova na povrch, ale před pár měsíci se to změnilo. Válka, která právě probíhá nám byla jedinečným rozptýlením myšlenek mocností, která nám umožnila se opět začít budovat. To děvče tedy provedlo rituál, který jsem v dávných časech spolu s Dorianem zaznamenala do knihy o našem Bratrstvu. Jak vidíte, stále exitují lidé, kteří tuhle pomoc vyhledávají a i když jste vy zachránili právě to malé děvčátko, jsou tu další. Další kteří potřebují pomoc. Vaši pomoc." skončila nakonec příběh, který plánovala zkrátit jak jen to šlo, ale byly to dlouhé časy a to zkrátka nešlo smrsknout do pár vět. "Chci abyste se rozmysleli, jestli chcete pomáhat lidem, jako to už od počátku dělalo naše Bratrstvo. Nechci odpověď teď, užijte si večeře, zjistěte co je vlastně naše skromná skupinka zač. Ale chci, abyste si to nechali projít hlavou a zítra přišli s rozhodnutím, zda opravdu chcete zůstat, protože to, že kývnete nebude vzhledem k naší minulosti stačit," řekla Luna a na konci proslovu se opravdu jen lehce usmála, než opustila stůl a zabrousila do svých komnat a nechala ostatní, ať se mezi sebou baví. Sama bez vysvětlení zavřela dveře a tak ukončila svůj výstup.
"Taky jsem ji prvně neměla ráda," poznamenalo tiché děvče, když ji vidělo odcházet. Vypadalo, že se na ni dívá dosti ustaraně, když za sebou zavírala dveře "Prožila toho hodně," bylo vše co řekla. Respektovala její tajemství a nehodlala dopustit, aby první věc, kterou sdělí cizincům byla něco velice citlivého na její osobu. Poté se podívala na mnicha rovněž poněkud starostlivě - tedy toho, co seděl přímo vedle ní.
"Mám ti ukázat tvůj pokoj?" optala se když na něm viděla tu únavu a touhu si zdřímnout. Asi mu nebylo příliš do mluvení. To stejné nabídla i později příchozímu, kdyby byl přesvědčen, že se raději prospí, ale jej mohla vcelku dobře probrat procházka po horách. Proto první věc, kterou udělala černovláska byla, že vzala jednu z teplých dek a přehodila ji přes něj, i když měl ještě stále to brnění.

[Eirlenn]

Očividně se konečně měli dočkat alespoň nějakého vysvětlení - jednak toho, kdo jsou ti zvláštní obyvatelé horské chatky, a jednak toho, co je tohle Bratrstvo zač. Eirlenn se tak trochu bál toho, co se dozví, ale nehnul ani brvou, mlčel a poslouchal, co má Luna na srdci. A při představování jednotlivých členů tohohle podivného spolku vždycky na zmiňovaném na chvilku ulpěl pohledem. Když se na závěr dozvěděl, že je krátkovlasá dívka Lebedovou kněžkou, překvapeně povytáhl obočí, zahleděl se na ni o něco déle a věnoval jí letmý úsměv - možná proto mu byla nejsympatičtější a nejdůvěryhodnější, hm? „Hezké jméno,“ špitl k ní upřímně, protože se mu opravdu líbilo - přímo zvonilo v uších.
No a pak došlo na scénu s vibrujícím medailonem a Eirlennovi při té poznámce opět maličko zčervenaly tváře, ačkoliv v tomhle směru už nebyl zdaleka tak nepolíbený, jako ještě poměrně nedávno. Ale navzdory tomu, jak perverzní to bylo, se maličko pousmál - ono se nedalo jinak, obzvlášť poté, co se Saxa rozesmála. Navzdory tomu všemu, co zažili, byl totiž smích nakažlivý.
A pak nějaký trotl rozrazil dveře a narušil veselí, které tu na chvilku zavládlo. Lenn sklouzl očima ke dveřím, celý se napjal, ale naštěstí brzy rozpoznal druhého kněze, kterého očividně portál hodil někam jinam, než měl. Alespoň byl však živý a zřejmě nezraněný, jen maličko promrzlý.
„Nejsem tvůj bratr,“ zamrmlal rozmrzele k Raimondovi, načež gestem obsáhl celou chatku, aby mu tak beze slov odpověděl, o co přišel. No a protože Eirlennovi opravdu vyhládlo a cítil, že ten vývar skutečně potřebuje, zatímco se Luna pustila do dalšího vysvětlování, nesměle se natáhl, aby si trochu vývaru nalil do misky, pokud byl tedy vývar mezi vším tím jídlem přítomen. A zatímco bledulka mluvila, kněz bagroval lžící polévku a užíval si, jak je teplá a příjemná do žaludku. A jestli byla otrávená? No, aspoň bude mít tohle všechno brzy za sebou a pak už mu bude všechno úplně jedno.
Inu, nějakého vysvětlení se skutečně dočkali, ale stejně to jednoznačně nezodpovídalo otázku, co jsou tihle lidi zač. Zavánělo to něčím temným skrytým v rouše beránčím. Popravdě, ta nabídka, která padla nakonec, Lennyho ani moc nepřekvapila - kdyby Luna nechtěla přijít s něčím takovým, nenutila by je někoho zabít a netáhla by je sem.
Jenže než se kněz stihl na cokoliv zeptat, Luna se vytratila pryč, a tak mu nezbývalo, než stočit tázavý pohled ke krátkovlasému děvčeti. „Eluvienne,“ oslovil ji, neboť chtěl zjistit, jak to jméno šimrá na jazyku, „domnívám se správně, že tohle vaše Bratrstvo pomáhá lidem tak, že... odklízí z cesty jiné lidi?“ špitl znepokojeně. „Nebo je v tom něco víc?“ dodal s nadějí v hlase. A o tom, že by se k těmhle podivínům přidal, zatím ani na chviličku neuvažoval. Vždyť byl kněz Lebedův! Pravda, ani zdaleka obyčejný kněz, ale pořád kněz. Na druhou stranu, Eluvienne byla také kněžka a při tom pomyšlení zasvrběla Eirlenna na jazyku další otázka, kterou si však hodlal nechat na později.
Ona totiž představa, že si konečně bude moci odpočinout, byla příliš lákavá. „Ano, prosím,“ pousmál se vděčně na ochotnou kněžku - žaludek už trochu zasytil, natolik, aby mu v něm nekručelo, ale aby mu zároveň nebylo kvůli přetrvávající kocovině špatně, takže jediné, co mu chybělo, byl spánek. I když Eirlenn tak trochu pochyboval, že zvládne usnout... Na to měl příliš těžkou hlavu.

[Saxa]

Luna začala všechny okolo stolu představovat, vše se neslo v docela povznesené a uvolněné atmosféře, takže si Saxa dovolila i pár úsměvů, navzdory faktu, že je bledule unesla a donutila zabít bezbranné duše. Podle jejích slov ale však nešlo o nikoho nevinného, takže to Saxu až tak moc netrápilo. Saxa každému představenému pokynula hlavou, na Doriana se zadívala možná trochu déle než na ostatní, kdoví, co jí při tom zrovna běželo hlavou. Pobaveně sledovala mladičkou Lebedovu kněžku, jak si vrká s mnichem, ale to jen do té chvíle, něž Bruxa přerušila celou vážnost situace svým prohlášením o medailonu. Saxa se na chvilku zarazila, zamrkala, a o vteřinu později vyprskla smíchy, což bylo to nejupřímnější, co v posledních pár týdnech udělala. Z vyděšeného pohledu zaklínače jí do očí vyhrkly slzy, protože se rozesmála ještě víc, ale po očku stále kontrolovala Doriana, možná, aby zjistila, jak se na to záhadný mladík tváří.
No a do této atmosféry, kdy si Saxa z tváří otírala slzy od smíchu, vtrhl do chatky Kreveho pobožný rytíř. Pokud mu její rozesmátý obličej přišel nerudný a protivný, těžko říct, jak její obličej označí, až atmosféra zase zhoustne, a do smíchu jí nebude. Ale protože ji ignoroval, bylo velmi jednoduché ignorovat jej nazpět. Ostatně, Luna měla ještě co vysvětlovat, a Saxa co pozorovat a poslouchat. Vehnalo jí to na čelo pár vrásek, když si tyhle informace spojila s tím, co se stalo v lese, ale mlčela, dokud Luna neskončila. Ta jim však jen dala čas na rozmyšlenou a zmizela, takže Saxe nezbylo, než se zeptat někoho jiného. A protože křehký kvítek Lebedův se staral o oba mnichy, ona stočila pohled ke zbytku skupinky. Bylo jí jedno, kdo jí odpoví, ale její pohled se často stáčel k Dorianovi. Možná zaklínačské instinkty...? Ehm, ehm. „To děvče v lese, co provedlo ten rituál...“ odmlčela se a mírně se zamračila, „znamená to, že muselo někoho obětovat, aby se s vámi spojilo?“ Přecijen, volal ji pak i mužský hlas, nejen ženský, a Saxe na tom prostě něco nesedělo. „A když kývnutí k přijetí nestačí, čím si musí nový člen projít?“ Popravdě, vlastně se to od zaklínačského spolku ani moc nelišilo, jen v tom nefigurovala monstra. A když už, tak byla celkem sexy, a proklát je mečem by byla škoda.

[Laur]

V příjemném teple chatky se Raimondův vztek rozplynul ve vzduchu. Sedl si ke stolu a snědl silný vývar. Na stole byla sice spousta dalších a podstatně vznešenějších pochoutek, ale Raimond věděl, že nejlépe člověka na nohy postaví silný vývar. K tomu si upíjel červeného vína. Pečlivě poslouchal ženštinu. Jestli to správně pochopil, ona byla Luna. Mladá dívka byla nějaká kněžka jménem Eluvienne. Černoška byla Bruxa. Bručoun byl Gorrovick. Jako by Raimonda zajímalo, jakou má povahu. Muž s delšími vlasy byl Dorian. Ha, jako moje klisna. Když dokončila s představováním, začala sáhodlouhý projev o tom, jak úžasné je její Bratrstvo, co všechno dělá pro lidi, a jak hýbali s dějinami Kontinentu. Skvělé. Dojemné. A lživé. Veselé, místo v jejím Bratrstvu, rituály... Nesmysly. Vyprázdnil druhý talíř polívky. Asi by bylo slušné představit se. "Jmenuji se Raimond z Carreras, jsem Kreveho rytíř." Chvilku přemýšlel, co ženě říci. Zpříma se jí podíval do očí. Nehodlal jí lhát ani lichotit, řekne jí pravdu. "Lžeš." Nevyštěkl to, nevykřikl, nezašeptal. Suše konstatoval. Teď nebyla chvíle, kdy by si měl hrát na přátelského Raimonda, který projíždí vesničkou a popíjí se zaklínačkou a lebedistou. Teď mluvil jako rytíř Řádu. Pokud se většinu času usmíval, teď jeho výraz ztvrdl. "Vzpomínám si, jednou jsem četl o tvém Bratrstvu, nebo Řádu, nebo jak se to poeticky nazýváte. V klášterní knihovně. Na detaily si nepamatuji, asi jste nebyli tak významní jak tvrdíš. Psalo se tam, že po nějaké době vaše činnost umlkla. Teď už vím proč, prostě Vás vybili jako psy. Co se toho nebohého dítka týká, mohu tě ujistit, že jsem tím lesem nejel kvůli tobě nebo tvému skvělému Bratrstvu. Jel jsem tam, protože poznávám kraj, tak jako v Temerii a Cidaris. Tvrdíš mi o pomáhání lidem, kterým se stala křivda. Tady zase lžeš. V té chajdě jsi nám nabídla slušný obnos peněz. Ten sis asi jen tak vytáhla z kapsy. Nebo snad ne ? Že by vám platili ? Och, jak dobročinné." Věděl, že mu to může přinést nemilé následky, ale věděl, že teď se rozhoduje jen za sebe, lebedista ani zaklínačka neodnesou nijak jeho rozhodnutí. "Nic neděláš pro dobrotu. Dobrota není vynořit se ze stínů a někomu vrazit dýku do zad. Poté shrábnout peníze a frnknout si někam jinam. Je povinností, a ne dobrotu krýt ústup lidí prostých i urozených, být připraven položit za ně život. Ale vy jste Bratrstvo vrahů, v určitém slova smyslu žoldáků. Já ti dám svou odpověď hned." Odmlčel se a napil se vína. "Nevstoupím do tvého hamižného a egoistického Bratrstva, jestli ty něco děláš pro dobrotu, tak já jsem farmář a chovám pruhované koně ze Zerrikánie. Ale jsem ochoten zabít, i ve spolupráci s tebou a tvojí bandou. Ne na koho ty ukážeš, ale koho já uznám za vhodného zabít." Víc k ní neměl, založil si paže na hrudi a čekal.

[Arleight Primm]

Eluvienne se zatím starala o Mnicha, který byl v kocovině, vykolejený a zmatený z toho, co slyšel za příběh. Opravdu, byly to ještě otázky, na které se nedostala odpověď. Upřeně se na mnicha podívala a slabým hláskem řekla "Luna mě zachránila ještě než mě můj ubil k smrti," podotkla nejistě, jako by nevěděla, jestli mu to opravdu má říkat, neříkalo se to hezky, ale upřímnost byla v takovýchhle situacích velice důležitá. Upřímnost pro ni bylo něco, čeho se držela vždy, kdy to bylo možné. " Ano, bereme životy ostatních, životy těch, co si je v žádném případě nezašlouží. Nebo vám snad přišlo, když jste zachraňovali to děvče, že ti lidé byli poklady světa?" optala se jemným hláskem a upřela svá očka do těch Eirlennových očí. Avšak ihned, jak vyjádřil touhu jít do komnat, vstala od stolu a vyzvala ho, ať jde s ní. Po schodech do prvního patra a pokojíku, který byl malebně vymalován poměnkami a borůvčím. Možná to byl pokoj Eluvienne a právě ona nakreslila tyto malicherné avšak krásné malbičky ve svém pokojíku. Ukázala mu postel, kam mohl složit hlavu a zeptala se ho, jestli náhodou netouží ještě po něčem, co by pro něj mohla udělat.
O Saxu se zase začal zajímat onen tajuplný muž, nad kterým vybrovali medailony. Ach, jak milé přirovnání. Pořád lepší než pán, u kterého se medailony měnily ve vibrátor, není to tak? "Co, chceš to zkusit?" uchechtl se a jeho oči se zúžily do drzé temné škvírky. Rád si s lidmi hrál a ještě raději, pokud šlo o něco, co pronesla nevymáchaná huba Bruxy.
"Gorrovick ti klidně půjčí i ten svůj!" pronesla právě Bruxa a zazubila se na ni. Zaklínač se na ni jen podíval a chvíli váhal, jestli má vůbec zůstat na živu. Odpověd byla nejspíše tisíckrát ne, ale našel mezi tím jedno ano, takže se rozhodl jen zamručet "Ty zase potřebuješ zchladit," podotkl k ní s povzdechem a když se k němu děvče otočilo a zazubilo se "Smůla, že když na mě vyliješ kýbl s vodou teď, tak budeš večer na suchu," řekla s pokrčením ramenou a drzým úsměvem. Ach, opravdu se člověk divil, jak spolu vůbec můžou přežívat. Aby Saxa nebyla ztracená, Dorian dodal "To byla normální procedura, dokud spolu ti dva nezačali cukrovat," povzdechl si a zapřemýšlel, jestli nemá přinést ten kýbl sám a udělat tak zaklínači radost, ale neměl k tomu větší důvod.
Koukl se na Saxu a jal se vysvětlování její otázky. "Ne, to děvče pouze použilo krev k nakreslení znamení. Čí byla, to je obecně jedno, ale většinou když stojí před mrtvolou," nechal ať si to odvodí sama. Proč by mělo děvče něco obětovat, to bylo absurdní.
Na druhou otázku všichni jednoduše mlčeli a koukali se jeden na druhého. Až na Doriana, ten tu byl od samého začátku a moc dobře věděl, že něco takového zkrátka není úplně věc, která se říká na potkání. Koukl se na Saxu, jemně se usmál a pronesl tajemně "Kdybychom vám to řekli, nebyla by taková zábava, že?" otázka pouze rétorická, ale nejspíš jí to odpovědělo na otázku, kterou měla.
Když spustil svou řeč Mnich, překvapivě zvedl pohled zaklínač, který vypadal jako ten tichý typ člověka. "Pronášíš to jméno jako by ti to dávalo šlechtický titul a zabíjíš stejně tak jako my a pod řádem, který ti diktuje, jak máš žít. Nám nemáš co říkat o tom co jsme a pokud tak činíš, pliveš po vlastním řádu, pokrytče," řekl to překvapivě klidně, měl takový pocit, že tenhle mnich je primárně nekompatibilní s jakoukoli změnou. A nepřemýšlí, o čem hovoří. Náboženství, většinou jsou to fanatici, kteří nemají zájem slyšet cokoli co jde proti jejich svaté myšlence, zaklínač jen zavrtěl hlavou a vrátil se k pivu, které měl na stole.
"Lidé občas dávají zlatky sami, aby nám poděkovali, ale pořád máme v našich řadách zkušené čarodějky a zaklínače. Každý z nás je oddaný našemu Bratrstvu, nebo jednoduše řečeno - je to přátelství, které nás spojuje a děláme vše proto, abychom si mohli žít tak, abychom se cítili všichni jako doma," řekl pro změnu Dorian. Oni si asi neuvědomovali jak starý a proslulý řád tohle byl. Jak staří a společností známí členové v něm byli a že peníze nebyly v tomto bodě nějaký větší problém. Neměly armády, které by museli živit a trénovat, měli jen sebe a každý chtěl přispět málem, které měl.
"Pokud to bereš takto tak ano, jsme jiní, v životě bychom nenechali zemřít někoho kdo je náš přítel, raději bychom za ně padli. Ale za zrádce? Za ty naše životy pokládat nebudeme," řekl velice pevným hlasem a pozvedl na něj obočí ukázal Bruxe, aby ho odvedla do pokoje a nechala ho se prospat. Mluvil tu takové nesmysly, že ho z toho až skoro bolely uši a nikdo po něm nechtěl, aby se vyjadřoval teď. Asi si mohl říkat rebel mezi mnichy, tedy pokud nebral v potaz, že vykládá věci, které nedávají smysl.