QUEST: Třinácté dítě - D

[Haesten]

Co na to říct. V hospodě dost blízko tohoto masakru, v hospodě buď nikdo nebude obsluhovat nebo, s větší pravděpodobností, vědmáka odpálkuje pryč. Vědmáky nemá nikdo rád a teprve když je vidí v práci jimi opovrhují tak, že jim ani nalít nechtějí. Jen na to pokrčí rameny. Tohle netřeba další komentář. "Každý tvor má problém bez srdce fungovat." To kdyby to gnóm náhodou netušil. Jen to ale asi potřebuje potvrdit a připomenout, že bez srdce se nedá žít. Co se týče mrtvé Anky, to už není jeho problém. Od toho jsou tu jiní. On svou část příběhu splnil, ostatní je zase na jiných. Opět tedy jen pokrčí rameny. Upřímně je mu to opravdu jedno.
Než se odtamtud stačí dostat, vesničané naberou odvahu a začnou lézt ven a není divu, že po něm hází přesně ty pohledy, které hází. Je to jen zaklínač, špína zabíjející jinou špínu. Na to už si zvykl a bere to jako jasný fakt, se kterým nic neudělá a ani nechce. On jen plní svou práci, zbytek neřeší. Hlavně, když dostane zaplaceno. Jednou totiž taky dostat nemusí, jelikož bude prokleto na oplátku jeho srdce. Už v tomhle boji je vidět, že měl namále. Měl by více trénovat, o tom žádná. Nějak změkl. Hlavně jeho svalstvo. "Souhlasím." S hekáním se zvedne a donutí se dělat jeden a další krok, i když by tělo rádo lehlo k zemi.
"Neměli jsme jít za nějakým léčitelem?" Rozhodně nečekal, že ho bude léčit nějaký druid či vesnický šaman nebo tak něco. A už vůbec nečekal půlčíka. "Pěkně ostrá ženská," pronese nahlas, ale přesto o něco tišeji. Půlčice ho jistě neslyšela, což musí být jedině dobře. Dobelhá se, kam ukáže, vyslechne si její prskání, ostatně není první ani poslední a pak se teprve má k tomu, aby něco řekl. "Jistě. Jinak bych tu nebyl. Já ani zbytek vesnice." Prohodí dosti suše, bez špetky emocí, že by mu vadilo, kdyby tu všichni leželi mrtví. Jen další vesnice, co to nezvládla. Nic neobvyklého. Takových už viděl. Bez protestů se nechá svlékat a mazat vším možným. Hlavně když mu to pomůže. Jestli ho to má zabít, budiž. Na něco umřít musí a jestli to bude na způsobené rány či na smrtící účinek mastiček, to už je asi jedno. Nezbývá mu tedy než doufat, protože některé masti smrdí jako ona zdechlina, někdy u hůře. "Doufám, že mě to postaví na nohy, co nejdříve. Nejdéle zítra bych si rád vyzvedl svou odměnu a zmizel z města. Ta zdechlina moc vonět nebude a čím déle tam bude vystavená, bude to lákat mrchožrouty." Ne, že by to byla věc, kterou by měla právě půlčice řešit, ale možná by to měla vědět, aby to popřípadě poslala dál. Ostatně, starostovi Haesten řekne to samé.

[Zenn]

Hobití kněžka se škaredě ušklíbla. Asi to bylo něco, co jí šlo nejlépe. On mohl doufat, že ještě lépe ale zvládá léčit. „Ale nepovídej. Ta vesnice existuje i s tím terorem už několik měsíců, ale když by to tady pán posral, tak by určitě ze dne na den lehla popelem,“ odfrkla posměšně a prostě udělala svou práci. Dala ho trochu do pucu. „Těm zaklínačům poslední dobou pěkně hrabe, že sebou nenosí ty svoje sajrajty,“ postěžovala si u toho, jak jí přidělává práci a pak se podívala na gnoma, který se teď nejistě ošil.
„Víte pane zaklínači, já bych tu odměnu neřešil a radši si šel po svém. Copak jste neviděl, jak se na Vás všichni tvářili?“ pověděl mu svůj pohled na věc. „Co kdybych šel s Vámi a tu vaši práci si, za ostatní to,… odpracoval? Viděl jste, že umím být užitečný!“ Navrhl a nervozně trhl pohledem směrem ke zdevastované vesničce, kam se chtěl Haesten vracet. Těžko říct, jestli mu ležel na srdci více život zaklínačův nebo vesničanů.

[Haesten]

Kněžka je ještě ostřejší, než by si mohl myslet. Ale nijak to s ním nehne. Už toho viděl dost na tomhle světě. Tahle hobitka mu nijak žíly netrhá. Alespoň mu pomáhá. Mohla by se na ně vykašlat a nechat ho chcípnout. Jako ti ostatní ve vesnici. "Jednou by se to stát mohlo. Možná ne zítra, možná ne dnes, ale ta potvora by rostla, až by jí nestačilo vraždit po jednom." Nehne u toho ani brvou, ale všem by mělo být jasné, že si to jen tak nevymýšlí. Ostatně, on si šel jen pro odměnu, jinak by tady ani nemusel být. Ať už ho potřebovali nebo ne, nezáleží na tom. Ale teď je ta potvora mrtvá a on za ní chce prachy. Toť vše.
No, v tomhle má ale pravdu. Měl se na to lépe připravit. Jít na tuhle zakázku v podstatě nepřipravený, byla blbost. Vždyť je to první zakázka po dlouhé době a nebyla zrovna jednoduchá. "Mhm." Rozhodně to příště tak nepodcení a něco si vyrobí. "Nebylo to poprvé. Ani naposled. Naštěstí vždycky zaplatí. A když nechtějí, tak stejně zaplatí." Naštěstí ne životem, stačí jim pohrozit nebo někoho výstražně zabít, když si nedají říct. Holt někomu chvíli trvá, že zaklínač jde přes mrtvoly a svoje prachy prostě chce. Z něčeho žít přece musí. A Haesten je Kočka, tomu zabíjení nikdy nevadilo. Byl v to vycvičen. Protože zlo se nachází v každém, nejenom v příšerách a často jsou lidé větší příšery, než ty z Konjukce. "Svoje věci si řeším sám," rozhodne hned z fleku, aniž by se nad tím musel zamýšlet. "Užitečnější budeš tady." Rozhodně nepotřebuje někoho, kdo by ho sledoval při práci, kdyby se pán chtěl cukat s placením. Míň očí, méně důkazů, že jim vyhrožoval.

[Zenn]

Hobitka se ušklíbla zaklínačovým slovům. Vědmáci uměli být tak namyšlení a přitom by nakonec bez pomoci okolí všichni pochcípali jak můry, co poblázněné světlem vletí do ohně. Přesně tak v jejích očích všichni působili. "Ano, ne dnes. Takže si sem klidně mohl přijít dobitej a přitom stále neúspěšnej," připomněla mu kousavě, u čeho že jejich konverzace začala a schválně mu do jedný rány dloubla víc, než bylo potřeba. Jednoduše proto, že se jí chtělo.
"Oh ovšemže, vždycky zaplatí. Přinejhorším svejma životama," uchechtla se vyloženě zle a zahrabala se ve své torně odkud vytáhla další lahvičku. Tu rychlostí blesku odzátkovala a protože měla zaklínače hezky nízko a v dosahu, stejně mrštně mu jí i strčila pod nos. Výpary, které z ní vycházely voněly prapodivně sladce a během chvilky se mu z nosu dostaly až do mozkových závitů. Cítil, jak na něj jdou mrákoty, ale koneckonců to byl zaklínač, takže neodpadl hned, jak by tomu bylo u nezmutovaného muže. Měl tedy šanci proti téhle hobití pasti zabojovat.
Gnom mezitím překvapeně spráskl ruce a vykulil na kněžku oči. Podle všeho i něco říkal, ale tomu vědmák moc nerozuměl, slyšel jen neurčité zvuky a asi celkem bolestivě vnímal Rokytčin výraz. Napůl škodolibý a napůl zvědavý, jako by si z něj snad dělala pokusného králíka, krys jedna.

(Hod na konstituci, když nepřehodíš >12, usneš)

[Haesten]

Ta ženská je neodbytná. Jako všechny musí mít poslední slovo a pravdu. A tak jí v tom Haesten nechá. Nemá potřebu se ve svém stavu ještě hádat s malou hobitkou, jak a kdy by měl dělat svou práci. Copak ona tomu rozumí? Bylo by to jako mluvit do dubu. Takže ne, tohle si odpustí.
Svýma životama? Za koho ho má? No jo, za vědmáka. Někteří to dělají pravda, a on v tom není zase takový výjimka. I když svůj odznáček kočky nevytahuje, někdy se holt poštěstí, že ho někdo vidí. A hned si myslí svoje, protože o nich kolují nepěkné zvěsti. Které jsou bohužel převážně pravda. Ani on není výjimkou těch zvěstí. Proto na to neříká nic. Nebude ji přesvědčovat o opaku. Ostatně, přece na tom nezáleží a stejně má pocit, že ať téhle ženské řekne cokoliv, ona mu to vyvrátí tak či tak a nebude se s ním chtít ani vybavovat. Vlastně je docela rád, že mu pomáhá. I když u toho má přiblblé kleci. To se tak ale občas stává, že to někomu spadne na mozek, když zachraňuje lidi často na pokraji smrti, těsně před jeho prahem. Je to její věc. Ani nemá tolik možností, aby se s ní o tom bavil, vzhledem k tomu, jak rychle mu strčila něco pod nos. Cukne s sebou a chce prohlásit něco o tom, co mu to strká pod ten nos, jestli ho chce otrávit nebo tak něco, ale nestihne to včas, než se mu začnou klížit očka. Hlava mu spadne na deku a chvíli to vypadá, že usne. Upřímně je někde mezi částečným spánkem a částečným slyšením. To zřejmě ty zaklínačské věcičky.

Mimo herně:

Quitana hodil/a 3d6 a součet kostek je 12:
1, 5, 6

[Zenn]

Zaklínač se probudil hezky v leže. Pod tělem se mu vrklal skřípající povoz, který by byl asi dost nepohodlný, kdyby zrovna nepřevážel kopu sena. Takhle se ale měl překvapivě dobře. Jen takhle uprostřed nic neříkajících polí opravdu nevěděl, kde je a trochu ho pobolívala hlava. Dost možná vedlejší účinek toho uspávacího sajrajtu.
Když se pak posadil, z hrudi se mu do klína skutálel měšec. Z toho, jak při dopadu zacinkal, bylo jasné co v něm je a podle tíhy při zvednutí i to, kolik. Pravděpodobně trochu méně, než bylo domluvené se starostou, ale asi o dost více, než mu byl ve skutečnosti ochotný za záchranu vesnice vyplatit. To odkud se měšec a jeho obsah vzali věděli pravděpodobně jen gnom a hobitka... A bylo jen na zaklínači zda si bude či nebude pokládat určité otázky, stejně jako to, jestli se s tím spokojí. Jisté bylo ovšem jedno - vozka měl za úkol ho zavést co nejdál od vsi, co to jen šlo, takže jestli by se rozhodl vrátit, mělo mu trvat pořádně dlouho, než to místo zase najde...
To je ale už jiná pohádka.

End