Bylo dost vidět, že jsou strážní roztěkaní a nezdálo se, že elfčin nátlak sebou nese ovoce. Spíš naopak. Ten, který toho doposud namluvil o dost méně a dost tupě zíral do podlahy, k ní zvedl svou tvář a nazlobeně se rozkřičel. „To je fór. Nějaká vyfintěná běhna, co beztak nemá ani páru o tom, co je to celodenní šichta, co je to zodpovědnost a nutnost živit pětičlennou rodinu, mne tu bude z něčeho osočovat! Pro vaši informaci, sem unavenej a až odtud vypadnete, přijdu o práci. Pardón, že mám myšlenky jinde, než u vašich stupidních otázek. Jídlo si každý nosí své z domova. Vodu pijeme všichni ze stejné studny jako celá ulice a fakt kurva netušim, jestli jsme usnuli přesně současně, protože jsem… překvapivě spal! Kdybych tady chtěl něco ukrádst, udělal jsem to už dávno a rozhodně bych tu nezůstal, ale už si vezl zadek na nějaký lodi, co nejdál odtud. Nemáte zač.“ Když skončil, na nic nečekal a odrázoval si to do jiného rohu místnosti, kde sebou plácl na zem, a bylo jasné, že jim nějakou chvíli na nic dalšího neodpoví. Druhý zůstal u vyšetřovatelů a rozpačitě se podrbal ve vlasech. Jisté sympatie s kolegovými slovy z něj sálaly.
Zbytek pozornosti se pak přirozeně motal kolem Bruna, meče a tajné chodby. „Naopak, zde je nejpříhodnější. Tyto předměty mne živí a mají velkou hodnotu. Kdybych odtud prchal, mohl bych jich sebou vzít co nejvíce. Ne tak, jako kdyby ta chodba byla na druhé straně budovy,“ vnesl nejprve trochu světla do kritizovaného umístění a pak přikývl na Dastanovu domněnku. „Problém je, že o tom mechanismu vím pouze já, můj bratr a můj syn.“ Z jejich pohledu to tak úplně problém být nemusel, ale pro Bruna to znamenalo zradu z řad nejbližších.
„O meči pak vědělo víc lidí. Já. Hlídači. Jmenovaní příbuzní. A samozřejmě ti, kterým patřil předtím.“ Vyjmenoval docela ochotně, o to méně nadšení projevil nad dalšími otázkami. „Svého času to byl velmi vlivný rod, který si svou pozici vybudoval na válečných taženích a úspěších v nich. Vyrobili si meč ze zlata jednoduše proto, aby se měli s čím vytahovat. Drahý je na něm tedy materiál a také to, že je jediný na celém severu.“ Vysvětlil alespoň zběžně historii předmětu, když to dle všeho bylo tak potřeba a pak vyprávěl dál. „Sláva jim ovšem začala během generací uvadat, podle všeho žádný z potomků Vladimírův potenciál nezdědil. Ale života v přepychu se vzdává těžko a tak se zadlužili. I mně. Takže ano, jsem hned druhý majitel a nepopírám, že by ho mohli chtít zpět. Zmizel i s pochvou a opaskem a o očarování pochybuji, ale v těhle věcech se samozřejmě nevyznám, nejsem čaroděj. Věčný oheň při mně stůj.“ Otázek se na něj sypalo tolik, že už si přestával být jist, jestli nějakou nevynechal.
„O nějakých jiných vloupáních nic nevím. Nikoho z Noblů jsem sem rozhodně nepustil, nejsem hlupák. Podezřelých existencí se kolem pohybuje kopa dnes a denně,“ pokrčil rameny a pak jeho zrak padl na Bridget. „Pokud chci nějaký exponát ukázat zákazníkovi, nechám ho přinést ozbrojenou stráží… Co tu vlastně dělá to dítě?“ Zamrkal překvapeně, když si uvědomil, na co to kouká, ale jinak to neřešil, jen si unaveně promnul čelo a milostivě vyšetřovatelům v tajné chodbě rozsvítil, aby se velectění draci neomlátili o stěny.
Chodba byla vlastně hezky udržovaná, až na pár pavučin. A na udusané zemi bylo vidět pár celkem čerstvých šlápot, které nikomu ze skupiny nepatřily. Šlo o dva nebo tři páry bot. Nicméně otisky nebyly nijak kvalitní a kdyby je podle nich chtěli chodbou stopovat, nešlo by to. Chodba se ale stejně nijak nevětvila, takže to nebylo potřeba. Bylo jasné, kudy museli jít. A po několika desítkách metrů, to byla zase ona nezvaná dívenka, která našla útržek jakéhosi papíru. "To vypadá, jako kus z mapy budovy," okomentoval to jejich hostitel a nespokojeně svraštil obočí. "Tu mám jen já a můj bratr," nezdálo se, že to vyslovuje až tak nevěřícně.
