QUEST: Tóčo na Točně - ND

[Damjan]

Damjan sice doufal, že se krčmářka trochu víc rozpovídá, když byla v tak sympatické společnosti, mrk mrk, ale bohužel se nestalo a pan hrabě se musel spokojit s informacemi, které dostal. Nevadí, však bude mít určitě ještě spoustu příležitostí, jak získat nějaké další - vždyť tu byl sotva chvilku. S úsměvem tedy krčmářce poděkoval tichým přikývnutím a vydal se na svoje vyhlídnuté místečko u stolu nedaleko Lory a Kita.
Lory, ke které se brzy hodlal naklonit s poděkováním za její vřelost, že všem platí pití, ale události, jež se náhle seběhly, mu to neumožnily, takže plán na navázání hovoru selhal ještě předtím, než vůbec začal být realizován.
Damjan sebou nepatrně trhl, když práskly dveře, a hned vzápětí stočil pohled k dívence se psem, která jančila, že tu někde omdlel vědmák. Agilbert? No, kdo jiný. Damjan se ušklíbl; proti vědmákům sice vyloženě nic neměl, ale těm cizím nevěřil. A protože nehodlal kvůli povyku přijít o svoje víno, obrátil do sebe obsah pohárku, než vyrazil s ostatními podívat se, co se to zatraceně děje.
Pohled na bezvědomého vědmáka nebyl zrovna příjemný, ale ten muž byl konec konců jejich dočasný partner v zločinu, haha, takže Damjanovi nemohl být úplně ukradený. Alespoň procento zájmu by mít měl. „Vypadá, jako by ho někdo otrávil,“ podotkl zamračeně - jako by to snad lehce šlo, otrávit zaklínače. Už viděl zaklínače nadopovaného elixíry, ale tehdy Fírean vypadal jinak. Děsivě, ale ne takhle mrtvolně - třeba to s těmi elixíry přehnal, pokud nějaké pil? Třeba je špatně nakombinoval? Damjan se v tomhle zaklínačském umění pramálo vyznal, takže se mohl jen domnívat. Agilbert však rozhodně nevypadal jako někdo, kdo se prostě jen rozhodl, že si trochu dáchne.
Damjan se zamračil ještě víc, když zaslechl slova děvčete, a dojem, že tu něco fakt nehraje, zesílil. Jenže pak se pozornost obrátila k němu a Kitovi, což nebylo vůbec příjemné a Damjan tušil, že jakmile jen zlehka šlápnou na tenký led, ten led popraská a oni se propadnou do ledové vody. Teď museli být opravdu opatrní. Jakékoliv pochybnosti však z jeho kamenného výrazu nešlo vyčíst.
Na otázku, zda toho vědmáka znají, se Damjan nepatrně ušklíbl a zadíval se na Loru. „Ne, znám jen jeho jméno,“ přiznal popravdě. „Přijel s námi, to ano, ale předtím jsme se nikdy neviděli, jen jsme zřejmě měli stejnou cestu,“ pokrčil rameny, načež loupl pohledem po Kitovi, jako by se ptal, kdo to krucinál má být ta Morla. Ale na to se jistě mladík zeptá sám.

[Agilbert]

Po chvilce mu to došlo, tedy ono to spíš tak nějak přišlo samo, jelikož šlo o psa jménem Merik. Nic zvláštního to nebylo prostě jenom pes, tedy doufal v to.
☼Jasný, to můžeš, ale víš co dělají na severu s lidma z Nilfgaardu? No doufám, že ne protože to bývá často dost hnusný.☼ usmál se na ní možná trochu ironicky poté co dokončil tuto větu.
☼Dali, jmenuji se Agi, nebo tak nějak. Kohout mi tak začal říkat.☼, když už bylo to přirovnávání k vajíčkům. Jistě nemyslela vajíčka bytostí, které on zabíjí. Takové by malé děvče ani znát nemuselo. On by byl vlastně taky rád, kdyby o nich nic radši nevěděl.
☼Měla by jsi být ráda.☼ podíval se na ní a pak na jejího čtyřnohého ochránce, ☼Já jsem takový štěstí neměl.☼ povzdechl, kdyby mohl určitě by do toho dal více emocí ale, no znáte to ty krásný mutace a tak. Ještě hodlal doplnit otázku a uvést konečně na pravou míru, pověst, že zaklínači děcka fakt nejí, ale nakonec nedoslechl ani zbytek věty, které mu holčička vyprávěla. Ty zasraný elixíry ho jednou zabijou. Mohl být rád, že při tom kolapsu si nerozbil hlavu.
☼Co to do prdele?☼ nestihl se pořádně vzpamatovat a už slyšel hlas té dívky a také dýchání psa. Zdálo se, že se mu nic nestalo, jenom ho strašně bolela hlava. Zasraný mutace, běželo mu hlavou těch pár chvil než začal být u zvuk kroku nesnesitelný. Někdo ho táhl za sebou, jako nějakou věc. Byla to tak holka, jak to že mohla mít takovou sílu? Najednou se zase vše zmizelo, nikdo ho už netáhl, netušil kam ta holka zmizela a ani psa již neslyšel. Předním byla jenom mlha, stejně tak na jeho levé straně, na štěstí napravo viděl i něco jiného. Nějaký stín počkat byl to stín nějakého místa, kopce či hory. Další zvuk. Padající kamení ze skály bylo to vůbec možné? Nechápal co se děje. Stín se zvětšoval a zvuk byl stále hlasitější. Jen on tam stál a čekal.

Mimo herně:
Kontituce 1

Agilbert hodil/a 1d6 a součet kostek je 1:
1

[Ife]

Agilbert

☼Vím co s nima dělají tady. To samý co se všema ostatníma,☼ zazubila se Ima na Agiho v jiném čase a prostoru.

---
Bum. Bum. Bum. Dunění kamení. Přicházelo z hory stínů. Bum. Bum. Nebo? Ne! Zpoza jeho zad. Zpoza jeho zad. Mlhu protlo náhlá pronikavé světlo. Oslepující. Oslňující. Dunění kamenů? Ne. Moc pravidelné. Dusot koní! Ze světla se vynořila skupina jezdců v černých zbrojích. Prohnali se kolem Agiho. Ani pohledem o něj nezavadili. Symbol na hrudích oslňoval. Pálil.
Mizeli v mlze. Směrem k hoře. Jen malé tečky světla. Hvězdy. Hvězdy po nich zbyly.
Poslední jezdec prudce zabrzdil. Otočil hlavu k němu. Kapitán.
☼Co tady stojíš?! Válka čeká!☼
Natažená ruka. Nabídka spolujízdy. Čeká. Yara čeká!

[Kit]

Hospodská odběhla a slečna Lora přešla do protiútoku, což Kita pobavilo, takže na její ušklíbnutí zareagoval úsměvem. „Já jsem vám ani nestačil začít lhát, slečno. Vždyť jsem zatím říkal jen samou pravdu.“ Pokrčil rameny a úsměv na jeho rtech se ještě rozšířil. Neřešil, odkud Lora ví, že přijel za ní, nemělo cenu to řešit, protože už se stalo a muselo se pracovat s tím, co bylo k dispozici. „V úboru dvorního šaška? Myslím, že můj bratr mi jednou řekl, že by to bylo pro mě ideální povolání, ale v tu chvíli to zřejmě mělo za úkol mě naštvat. Takticky mě připravil na tuhle chvíli, kdy začínám zvažovat, že se na tu dráhu možná dám, pokud dostanu příležitost.“ Zauvažoval nad tou možností vcelku vážně, protože si jako komediant v tuhle chvíli i připadal. Vystřelil si z nich snad někdo? Jenže to už nestačil domyslet, protože někdo rozrazil dveře a začal řvát jak jatý. Když Kit zaslechl cosi o vědmákovi, ušklíbl se a první jeho myšlenkou bylo, že si to stejně beztak zasloužil, ať už mu bylo cokoliv. Protože se ale začal zvedat a jančit celý lokál, neochotně se zvedl také a následoval tu tlupu lidí k bezvládnému zaklínači.
Nevypadal chlapec moc jedle.
Ostatně Damjan vznesl domněnku, že byl otráven, ale co tak Kit věděl, zaklínači byli divná sorta mutantů, která si mohla šlehnout něco ze svých zásob a kdoví, co to s nimi mohlo udělat. Nicméně vědmák byl jedna část představení, druhé dějství měli obstarat on a Damjan coby spolucestující drahého bezvědomého. Do rozhovoru nezasahoval, dokud se Lořiny oči nestočily jeho směrem. „Kdo?“ Zatvářil se nechápavě. „Neznám žádnou Morlu, ani nevím, kdo by to mohl být. A proč bychom sakra měli být váš problém?!“ Zadíval se zpět na Loru v očekávání odpovědi. Co si sakra myslela, že ho může zpovídat zadarmo? To by to muselo být za jiné situace!

[Ife]

Mimo herně:
Deus ex machina: Protože Ife je lama a nebyl tu tak dlouho, že 2 ze 3 hráčů už nehrají, snáší se na náš quest bůh na kladce, trochu ho časově posouvá dopředu a nebude nutit chudáka Agiho hrát bezvědomí.
Praktická poznámka: Agilbert si stále hází s každým postem na konstituci až do odvolání.

---

Prásk!
To neznělo jako kamení. Ne, kdepak, to daleko spíš znělo jako dveře. Tím spíš, že hned po tom se ozvalo zacvaknutí zámku a zvuk rychle utíkajících drobných nohou. Agilbert ležel na slamáku, oči upřené na prostý strop nad sebou. Probudil se snad? Jestli ano, nepamatoval si, jak se to stalo. Prostě jen z ničeho nic před sebou viděl strop a o pár vteřin později se někde za stěnou ozvalo prásknutí dveří.
Pokoj, ve kterém se nacházel, nebyl nijak honosný. Prostý slamák potažený hrubou látkou, holá dřevěná stolička vedle něj, to vše zalité rudou září. Ta sem pronikala zvenčí skrz dokořán rozražené okenice. Při pohledu ven by si Agi kromě rudé oblohy mohl všimnout jen do dálky se táhnoucích korun stromů.
Po nějaké mlze, jezdcích nebo válce nebylo ani stopy. Stejně tak jako po drobné dívce nebo jejím psu. Vedle stoličky ležely pohozené jeho věci. Jak se sem dostal? A kde vlastně přesně byl?
Ať už byla odpověď jakákoliv, mohl na sobě pro teď pozorovat jednu příjemnou skutečnost. Cítil se v nejlepším fyzickém zdraví a pořádku. S tím, jak mu bylo posledně, co byl při smyslech, byl jeho stav až nesrovnatelný.

[Agilbert]

Mlha, která Agiho obklopovala pryč a společně s tím i vše ostatní. Otevřel oči. Nacházel se v pokoji, ve kterém jistě předtím nebyl. Netušil co se to stalo. "Co to do prdele?" promnul si oči a rozhlídl se kolem sebe. Jeho věci leželi kousek od něj. Sáhl po svém vaku a podíval se zda mu tam něco nechybí. Nezdálo se, že by mu tam něco chybělo. Takže to byl asi jenom sen, ale jak se doprdele dostal sem? Byl zmatený, ale na druhou stranu se cítil mnohem líp než před tím. Před čím vlastně? Udělalo se mu blbě nebo to bylo něco jiného. Podíval se z okna, ale ani tam nebylo vidět nic nějak extra zajímavého kromě oblohy zalité žárem rudého slunce jen korony stromů, prostě klasické počasí. Pomalu se zvedl a zval si na sebe své vybavení a ostatní věci. V hlavě má tolik otázek co se to kurva stalo, ale žádnou pořádnou odpověď.

Mimo herně:
Konstituce 1

Agilbert hodil/a 1d6 a součet kostek je 2:
2

[Ife]

Medailon na jeho hrudi stále soustavně vibroval jako naposledy, když byl při sobě. Ať už byl kdekoliv a dělo se tu cokoliv, evidentně v tom byla zapletená magie.
Za jedinými dveřmi místnosti se nacházela jednoduchá chodba s několika dalšími dveřmi. A schody dolů. U jejich paty bylo další okno, skrz které byl vidět ten samý les za domem. A naproti oknu dveře do krčmy. V hostinci bylo úměrně plno, více méně stejní lidé jako posledního večera, jediný, kdo tu chyběl, byla Lora, Kit a Damjan, ale to Agi nemohl vědět, protože ještě uvnitř nikdy nebyl. Kromě toho ještě u hospodského pultu stál Nilfgaardský voják v naleštěné uniformě a pomalu upíjel z korbelu.
Jak Agi vstoupil do místnosti, vojákovi oči se na něj neodvratitelně přilepily. Po chvíli tichého zírání jen pozvedl korbel v ruce v gestu přípitku.
☼Dobré ráno,☼ kývl mírně hlavou a obrátil do sebe zbytek piva v několika mocných hltech.
Poté odložil korbel na pult, odlepil se od něj a vycházkovým krokem se vydal ke dveřím z hospody. Skrz otevřené dveře mohl Agi vidět, jak odchází dál stejným tempem směrem k lesu, dokud s jedním krokem prostě z ničeho nic nezmizel. Nedalo se ani říct, že jako pára nad hrncem, protože i tu člověk viděl, jak se rozplývá. Zato voják před ním tam prostě v jednu chvíli byl a v druhou chvíli ne. Za dveřmi byl najednou zase jen udusaný plac před hostincem spolu s lesem v pozadí, který se dál rozprostíral do nedohledna.
"Ráno, mladej!" ozvalo se od stolu, kde seděla trojice mužů. "Karty?"
To na něj mluvil černovlasý muž s ostrým nosem; jeden z koutků jeho úst byl pozvednutý do křivého úsměvu. Těžko říct, proč vybral oslovení, které vybral. I kdyby nevěděl nic o zaklínačích a jejich pomalém stárnutí, čistě od pohledu byli s Agim podobného věku. A na rozdíl od půlelfa, který seděl vedle něj, nejevil žádné známky toho, proč by ho snad mohl považovat za omladinu.

[Agilbert]

Tu magii prostě cítil a jeho medailon taky nevěděl jestli to má brát jako dobrý znamení, špatný znamení a nebo jenom znamení. Poté co vyšel z pokoje se rozhlédl kolem. No nezdálo se mu to nijak divné. Pomalu se dostal, až do hlavní místnosti. V hostinci nebylo úplně prázdno ani úplně plno takový ideální stav, kdy si koupíte chlast máte si kam sednout, ale neotravuje vás hostinský, protože má na práci i jiné zákazníky. Když se Agi dostal do místnosti všiml si, že u barového pultíku stojí Nilfgaardský voják, který pije pivo. To mu již přišlo poměrně divné. Přeci jen co by dělali takhle rychle na severu Nilfgardčíci.
☼Dobré ráno,☼ odpověděl Agi. Chvíli se na vojáka díval jak do sebe klopí pivo a odchází z hospody. V jistém místě prostě zmizel, jen tak. Agi si promnul oči a podíval se znova. Ne ten voják se, kterým minutu zpět mluvil tam nebyl. Netušil co se děje. "Třeba ještě spím." zamyslel se. Musel by to, ale být fakt dobrej sen, že by se z něj nedokázal probrat. Když v tom na něj zavolal muž od vedlejšího stolu. "Ráno." odpověděl neutrálním zaklínačským hlasem. Na otázku, zda si s nimi dá karty se mírně pousmál. Bylo mu to divné, ale lákalo ho to si s nimi zahrát. "Rád. Jen nevím proč to označení mladej. Nepřipadáte mi o tolik starší pánové." pronesl a pravý koutek úst se trochu povznesl.

Mimo herně:
Tělesná konstituce 1

Agilbert hodil/a 1d6 a součet kostek je 5:
5

[Ife]

Druhý koutek úst černovlasého hráče se pozvedl, aby se vyrovnal svému bratru.
"Dojko, sežeň mu štokrle," houkl na nejvyššího muže u stolu, který si mírně povzdechl, ale beze slova složil karty a zvedl se od stolu.
"Tak si tu novej, ne?" blýskl po vědmákovi okem, zatímco shrábl karty, které vysoký hráč položil na stůl a se svými je začal mistrně míchat zpátky do balíčku.
"Zaklínači stárnou jinak," ozval se po krátké odmlce zamyšlený hlas půlelfa, který seděl naproti. Ten natáhl ruku a převzal balíček akorát ve chvíli, kdy ke stolu přirazila stolička pro Agiho i s posledním spoluhráčem. Půlelf přidal do balíčku svoje karty a sám ho několikrát promíchal, pohyby stejně zkušenými jako jeho protějšek.
"Jo ták," kývl hlavou černovlasý, zatímco si prstem vyšťourával něco z mezery mezi zuby. "Kolik járů máš? A to ti pod košilou tančí pavanu srdce?" ukázal zvědavě k medailonu, který byl se svým škubáním vidět i pod oblečením.
"Bude si pán něco přát?" přispěchala do toho všeho krčmářka, která nejspíš s novým místem na sezení vycítila příležitost. Ale než jí stačil Agilbert odpovědět, ozval se za něj půlelf.
"Zatím ještě ne."
Hostinská po něm střelila tázavý pohled, ale pokud Agi nevzdoroval, jen pokrčila rameny a dala se k odchodu. Balíček mezi tím zase změnil majitele a Dojka z něj začal rozdávat karty před každého ze čtyř hráčů. Pokud je Agilbert zvedl, mohl na nich najít kombinaci štítů - každá karta patřila jedné ze čtyř zemí Redánii, Skellige, Temerii či Cintře a měla hodnotu od jedné do desíti (ty značil počet štítů na nich), mimo ty byl ve hře ještě od každé barvy pana, kluk, královna, král a eso.

[Agilbert]

Poté co Agi souhlasil, že si zahraje karty byl jeden z mužů poslán, aby mu sehnal židli. Chvíli poté přišla otázka, "Jo jsem tu novej, jsem tady kvůli práci." pousmál se Agi. Nechtěl jim toho sdělovat moc, ale zase nechtěl, aby byl zbytečně podezřelý. "Je to tak." Přitakal Agilbert na slova půlelfa. V ten moment mu také k nohám přistála židli na kterou si sedl. Podíval se k muži, který mu jí přinesl, "Díky."
Při míchání karet přišli další otázky na které Agi povětšinou odpověděl, normálním hlasem aniž by ho nijak překvapili nebo rozrušili. "Bude mi čtyřicet let a tohle je zaklínačský medailon." odpověděl a sáhl na medailon jež měl na krku. Poté přišla hostinská jež se otázala zda si něco dá, ač za něj odpověděl půlelf měl vlastně pravdu neměl zatím žádnou potřebu ani chuť kterou potřeboval zažehnat. Agi se otočil k hostinské a odpověděl také za sebe, "Zatím ne děkuji." měl přeci trochu i toho vychování. Poté se podíval před sebe, kde byli rozložené rozdané karty. Opatrně se na ně podíval, aby ostatní neviděli co na nich je a počkal co se bude dít dále. Čekal možná rychlé upřesnění pravidel a nebo typu hry jež se hraje.

Tělesná konstituce

Josef Jullien hodil/a 1d6 a součet kostek je 3:
3