QUEST: Za ostnatým drátem (ND)

[Sarren]

Čekám na Valdura, co s těmi hody, ale mám edgy náladu, takže... sry xD

Sarren si nemohl pomoct, ale po Bertově odpovědi se trochu zakuckal, neboť normálně se zasmát se skutečně nedalo. Chvíli bylo ticho, teda pokud Sarren nepočítal všechny prapodivné zvuky, co vydával Medvěd, když se pokoušel najít přívětivější polohu. Využil tu chvíli, aby se uzamknul do svých vlastních myšlenek. Připadal si jako úplné nic. Jako kdyby byl jen jeden z těch mnoha exkrementů ležících všude kolem. Ne zrovna příjemný pocit jednoty, ale docela se to dalo přirovnat k pocitu metaforického sáhnutí si na dno.

Myšlenky na blonďatou půlelfku se vrátily a Sarren je tentokrát přivítal v tiché a trýznivé melancholii. Co dělal, když si potřeboval zkrátit chvíli? Psal. Jenže teď neměl jak ani s čím. A tak k sobě slova skládal jen ve své vlastní hlavě, tak jak znova přicházela. Jen si představoval, jak bere kus papíru a plive je před sebe. Vypadalo by to nějak takhle:

Divný je pocit,
když ona tu není,
mého srdce
to bolavé tlení.

Sotva se dostávám
přes žalu popření,
a z duše odpadu;
pozvolna uhnívám
do bodu
totálního
roz
kla
d

u

.

Samozřejmě i s těmi dramatickými prázdnými řádky na konci. Kdo ví, jestli si vůbec tuhle blbost zapamatuje, aby si ji později mohl napsat. Určitě to nebyla poezie, za kterou by ho poplácali po zádech akademici, ale o to mu ani nikdy nešlo. Ztratil se ve vlastních myšlenkách natolik, že přestal vnímat hluk, co vydával Medvěd, a vlastně přestal vnímat celého Medvěda i žumpu. Dokud k němu nedolehla další slova. "Huh?" řekl poněkud zmateně, jen co se dostal do přítomnosti. Trvalo mu chvíli, něž mu došlo, že Berhart nemluví o Aeri, ale o té holce zevčera. "Ne," odpovědel po chvíli. "Jen jsem... se.. aaargh.. chtěl ulejt...z dolu," vrátil mu ten krásný optimistický pesimismus.

Pokud se náhodou podařilo nějak lokalizovat zvuk, který nejspíš patřil nějaké třetí osobě, Sarren se pokusil alespoň trochu zvednout a nějakým způsobem se doplazit blíž.

[Valdur]

Básnické střevo a Medvídě

Debuffy z mlácení | +

Mimo herně:
Sarren

Valdur hodil/a 3d6 a součet kostek je 10:
3, 5, 2

Bert

Valdur hodil/a 2d6 a součet kostek je 7:
6, 1

Sarren v pohodě
Bert permanentně -1 kostka v síle

Sarrenovi se nic moc nestalo, jen ho bolel celý člověk a nějakou dobu se nebude pomalu moc hnout. A také jen hrozně smrděl, což to samé platí i pro Berta, který však tak pěkně neskončil. Ze začátku si toho moc nevšímal, ale po nějaké době si uvědomil, že má v háji levou ruku. Sice s ní dokáže jakž takž hnout, ale každý pohyb jeho ruky bolí jak čert. Bude dlouho trvat, než se ta ruka plně uzdraví. Nejspíše mu jí spolu s celým tělem stráže naprosto zřídili a při pádu do jámy na ní ještě narazil.
Každopádně to oba nějak přežili, což bylo dobře. Teď však k onomu zvuku, který mohli oba zaslechnout na opačné straně jejich "samotky" a bezedné jámy. Oba šli směrem k tomu zvuku a když se přibližovali pomalu ke zdroji, všimli si malé škvíry. Když se do ní podívali, uviděli jen tmu, avšak mohli slyšet dech na druhé straně zdi. "Chtěli jste si hrát na hrdiny?" Řekl někdo chraplavým hlasem. "Typičtí nováčci, vždy se snaží hrát na hrdinu." Cizinec se pokusil o smích, avšak se akorát rozkašlal jak tuberák.

Rowan

Tento zaklínač skončil celkem v pohodě, jelikož se o nic vážného nepokusil, možná mu akorát jednu flákli, ale to bylo tak všechno. Jen si však mohl všimnout, že jednoho elfa v oné noci ještě sebrali, jelikož se pokoušel pomoct těm dvěma "hrdinům", avšak toho také chytli, zmlátili a odvedli si ho na "výslech." Rowan tedy zůstal sám a pokračoval po čase ve spánku, jelikož nic jiného mu prakticky už nezbývalo.
Následující den byla opět naprostá klasická nudná rutina, jen s tím, že chyběli čtyři vězni. Tedy přesněji dva, jelikož druhá dvojce skončila v díře vůně a krásy. Někdy okolo odpoledne, kdy se vraceli všichni z dolů si mohli všichni vězni všimnout dalších nováčku, které zrovna před chvíli dovezli, jen tentokrát jich bylo tak pět maximálně a mezi nimi jeden potenciální pomocník. Zaklínač se tam šel ze zvědavosti podívat na nové maso, stejně jako další vězni.

Timeya

Tato dívenka měla poměrně velkou smůlu v tom, že si dovolila na špatného člověka, tedy přesněji na kněze Věčného ohně, který si za vzniklé problémy mohl nejspíše sám, ale "právo" bylo na jeho straně. Jednou se nám Timeya opila někde v naprosto v čisté krčmě někde v městě míru a krásy nazývající se Novigrad. V době, kdy byla dost pod parou k ní přišel tento rudý pitomec a začal jí otravovat. To se jí však nelíbilo a jednu mu vrazila. No samozřejmě že kněz se začal bránit a tak mu nakonec mečem usekla ruku. Mezitím lidé v okolí už volali stráže, tedy přesněji lovce čarodějnic, kteří na místo dorazili poměrně brzo a zaklínačku omráčili a ztratila tak vědomí.
Probudila se až ve vozu, kde měla na sobě jak na nohou, tak i na rukou dwimeritová klepeta. Kolem ní seděli další lidé. Všechny je odvezli do jistého tábora, kde je seřadili a seznámili je s jejich velice mírným režimem. Na konec, aby nováčkům a i vězňům okolí bylo jasně, že si nemají tady moc vyskakovat, přivedli dva zajatce, ženu a elfa, svázali ke hranici a na místě upálili. Následně nováčkům dali rozchod a ostatní vězni se také rozutekli pro jídlo, jelikož zrovna měli svou hodinku volna. A tak se tato zaklínačka ocitla v nejhorším vězení široko daleko.

Mimo herně:
PS: Debuffy se týkají jen questu. To samé s buffy.

[Timeya]

Křik. Bolest v levém spánku. Pád na podlahu. Ticho a tma. A pak se najednou všechna prožitá bolest a vzpomínky vrátily i s úroky. Tiše zasténala, když pocítila dwimeritové náramky zakusující se jí do zápěstí a do kotníků. Taky cítila pumpování krve v podlitinách na tváři a zádech. A kdyby neměla svázané ruce, chytla by se za hlavu z toho, kolik vzpomínek se jí teď vmetlo do očí. Na to, jak tomu fanatickému parchantovi usekla ruku. Upřímně, kdyby to měla udělat znova, neváhala by, ten bastard si o to říkal a alespoň tou rukou už nikomu neublíží. Ale tyhle úvahy jí teď byly k ničemu, protože se kvůli tomu dostala do pěkných problémů.
Čekala jsem, že mě ta žitná jednou zabije, ale že to bude takhle rychle…, myslela si v duchu. Já kráva pitomá do toho Novigradu neměla vůbec jezdit, sakra práce! Neměla na sobě nic ze svého oblečení – jenom nějakou otrhanou halenu a stejně otrhané kalhoty. Alespoň její pásku přes oko jí nechali, takže si snad tolik lidí nevšimne, že je zaklínačka. Tak nějak tušila, že by jí to asi nebylo k dobru. Nejhorší bylo, že si nemohla vzpomenout, jak byla odsouzena, kam ji vezou a jak dlouho má být ještě naživu. Sice se obvykle řídila zásadou „nevědomost není zrovna nejpříjemnější stav, ale jistota je vždycky směšná“, ale zrovna teď by ocenila alespoň záblesk informace. Ačkoliv, jak se za malý okamžik dozvěděla, raději neměla vědět, co ji čeká.
☼A do prdele…☼ neodpustila si nilfgaardskou nadávku, když ji vykopli z vozu. Řekla ji dost potichu, aby ji nikdo neslyšel, ale tentokrát ji myslela skutečně upřímně. Ještě, než jí sundali řetězy, donutili ji se dívat na upálení nějaké ženy a elfa. Už to párkrát viděla a pokaždé to bylo stejné.

Explicitní (18+) obsah | | +

Nejhorší nebyl ani ten uši drásající křik, ani pohled na to, co dokáží plameny s lidským tělem udělat. Nejhorší byl zápach spálených vlasů. Zápach, který se člověku dostal až pod kůži, nasákl jím a nešlo se ho zbavit. Ale ona už to viděla a zažila tolikrát, že se jí z toho ani nezvedl žaludek. Bylo to mutacemi nebo zkušenostmi? Kdo ví.

Pak jí konečně sundali řetězy a ona mohla zkusit opět normálně chodit. Ale nahnat nějak krev do ztuhlých končetin šlo dost ztěžka, takže se prvních pár okamžiků pohybovala jenom velmi pomalu a opatrně, dwimerit se jí pořád bolestivě zakusoval do kotníků a zápěstí. Teď se asi nedá dělat nic jiného, než držet hubu a krok. A zjistit, jaké jsou šance se z toho dostat, přemítala v duchu. Věděla, že jsou menší než nulové, ale vězení je svůj vlastní vesmír. Možná najde někoho, kdo bude vědět víc.

[Rowan]

Divadýlko patrně zabralo, stráž se skutečně přiblížila jeho směrem, ale pozornosti si nezískal očividně natolik, aby se rozmělnilo mezi ostatní účastníky nočního dramatu. Vysloužil si ránu pěstí, po níž se nijak dál nevzpíral, koneckonců z toho vyšel ještě dobře. Měl v plánu šetřit si síly na něco jiného, dokud se ho držely. Elfa, který tomu moc nepomohl sebrali spolu s vědmáky a místo na spaní vedle něj osiřelo. Rowan se začal pomalu smiřovat s tím, že se odtud nějak bude muset vyhrabat sám. Ať už s úspěšným splněním zakázky či nikoliv.

Další den nebyl v ničem příliš překvapující, znovu se opakovalo to, co předešlý den – vyfasovaly se krumpáče a šlo se pracovat. Přestávky na jídlo, které měly představovat jen nezbytnou pauzu na to, aby levná pracovní síla nepochcípala moc brzo, byla pokaždé bídnější. Každý si víceméně hleděl svého, jen Rowan většinou seděl osamocen u stolu a sledoval dění okolo. Jako by v celém tom systému hledal jakoukoliv drobnou skulinu, něco, co nebylo dotaženého do konce. Sledoval i lidi, na ty se zaměřil nejvíce.

Všímavost

Rowan hodil/a 1d6 a součet kostek je 1:
1

Ať už viděl cokoliv, rozhlížel se dál, hlavně po těch dvou hrdinech, které včera večer odvedli. Nebylo po nich vidu ani slechu. Jak se však zdálo, dnešní den neměl být zase tak zdánlivě nudný. Přivezli další nováčky. Šli se podívat všichni. A aby nevyčníval z davu, vmísil se mezi ostatní a sledoval z pohledu vězně něco, co se jemu samotnému stalo před pár dny. Dwimerit a vyhození z vozu. Jen to upálení se jim na úvod nekonalo. Nebyl to hezký pohled, ale i tak oba nešťastníky provázel Rowan pohledem při jejich posledních minutách života. Bylo to zvláštní. Smrt viděl už tolikrát a pokaždé to bylo stejné. Jako by mezi ním a umírajícím byla nevysvětlitelná bariéra, která mu bránila věci tolik prožívat. Nejspíš by řekl, že je mu jich líto. Ale rozhodně by pro ně neplakal. Ostatně tam mohl skončit sám. To už by ho nejspíš mrzelo více.
Když se veškerých jeho zbystřených smyslů začalo nehezky zmocňovat upalování, alespoň zrak na chvíli chladně sklonil mezi ostatní účastníky, kterým se dělalo zle. Pohledem zůstal viset na ženě s páskou. Nezaujala ho tolik vzhledem jako skutečností, že byla jednou z mála, kdo se na výjevy upálení díval s relativním klidem a smířením. Tohle nebylo obyčejné děvče z vesnice, ani děvečka z hospody. Chovala se nezvykle, na ženu.
Po rozchodu, zatímco se všichni chopili příležitosti, aby byli u rozdělování jídla první, Rowan ještě chvíli se založenýma rukama ženu neskrývaně sledoval než se sám vmísil do davu. Kdo ho znal, řekl by nejspíš, že začal spřádat plán. Ale kdoví, co se vlastně dělo za citrínovýma očima zaklínače.

[Sarren]

V žumpě

Když se Sarren pokusil zvednout, zjistil, že i přes tu příšernou bolest, co cítil, jeho tělo stále fungovalo více méně bez potíží. Za to byl docela rád, protože by tady těžko pohledal nějakou Vlaštovku, nebo něco silnějšího, co by mu pomohlo s regenerací. Zmutované tělo zaklínače zvládlo více a regenerovalo se rychleji, než tělo obyčejného člověka, ale i tak bylo zdlouhavé léčení ran nepříjemnou záležitostí. Sarren si odplivl z toho příšerného smradu, kterého se na místě jako tohle prostě vůbec nedalo zbavit. Mohlo ho akorát tak přebít něco horšího, ale Gryf si teď ani nechtěl domýšlet, co by mohlo tak moc smrdět. Že by Berhart? Předpokládal, že Medvěd se zvedne a půjde za ním, neměl potřebu na něho hulákat, nebo se o něj nějakým způsobem starat. Šel prozkoumat ten zvuk, který k nim doléhal kdesi z opačného konce jámy. I přesto že měl vylepšený zrak však nespatřil žádnou siluetu člověka. Musel tedy spoléhat dál hlavně na vlastní sluch, kterým přeci jen objevil dech, nejspíš patřící někomu za zdí. Podle zvuku netrvalo dlouho najít i malou škvíru ve zdi. Sarren nahlédl dovnitř, ale neviděl nic, na to by už potřeboval Kočku. Sám se nesnažil být nijak tichý, takže nebylo divu, že neznámý vězeň správně odhadl, že noví výletníci do samotky byli poblíž.

Sarren neměl moc očekávání v tom, co by jim neznámý asi tak mohl sdělit, ale stejně to bylo zklamání. "A ty nás chceš... jen poučovat, nebo máš na srdci... i něco užitečného?" zeptal se Sarren poměrně nevrle, ačkoliv v řeči z bolesti stále dělal kratší pauzy. "Seber se a... řekni kdo jsi a... jak ses tam dostal," navrhl alternativu k plytkým kecům. Neměl chuť na podobné rady do života, které stejně nemohly změnit nic na tom, co se jemu a Medvědovi stalo. A taky nijak netoužil přiznávat vlastní chybu před nějakým chlapem za zdí, kterému ani neviděl do obličeje.

[Timeya]

Všimla si, že se většina čumilů kolem ní rozeběhla směrem za nějakou místní kratochvílí. Na takovém místě to mohlo být pouze jídlo. Usoudila, že by asi stálo za to taky nějaký ten žvanec urvat, vzhledem k tomu, že netušila, jak často tady dostane najíst. Jestli vůbec. Ale zkusit to musela. Zamířila tedy stejným směrem jako ostatní vězni, ale šlo jí to ztuha. Špatně prokrvené končetiny, ještě ke všemu značně prochladlé, se pohybovaly jako by k nim měla přivázané dva velké balvany. Ale na zaklínačském hradišti si prošla podobnými stavy, občas i horšími, takže zrovna z tohoto si velkou hlavu nedělala.
Když přišla k místu, kde se vydávalo jídlo, moc toho na ni už nezbylo, ale vzala za vděk i podezřele vypadajícímu kusu něčeho, co mohlo vzdáleně připomínat housku kříženou s plesnivým chlebem. O kus dál zahlédla studnu, takže k ní pomalu vykročila, opřela se o nízké hrazení a chystala se spořádat svůj skromný příděl. Když se prve probrala ve voze, myšlenka na jídlo jí vůbec nepřišla na mysl. Ale teď teprve pocítila, jak obrovský hlad jí svírá žaludek. Upřímně netušila, jak dlouho byla mimo, takže teď byla ráda i za ten pochybný kus pokrmu.
Během žvance já ale za krk sedlo otravné stvoření, které ji tahalo za šíji, ale když se chtěla otočit, rychle zmizelo. Byl to ten nechvalně známý pocit v zátylku, že ji někdo pozoruje.
Mimo herně:
Hod na všímavost
1-2 – všimne si, že ji někdo pozoruje, ale nic víc
3-4 – zahlédne, že ji sleduje konkrétně Rowan
5-6 – zahlédne Rowana a všimne si, že je zaklínač

Timeya hodil/a 1d6 a součet kostek je 1:
1

Znovu se otočila, ale neviděla nikoho konkrétního. Jenom pár hloučků vězňů stejně otrhaných jako ona. Možná mezi nimi bude někdo, kdo by věděl víc. Ztěžka dožvýkala poslední sousto a vydala se směrem ke skupince. Navíc ani nevěděla, kdy ji naženou do dolů nebo na nějakou jinou práci. Musela získat nějaké informace, dokud byl čas.

[Berhart]

,,Bych....huh....neřekl....jaká sme, eh,....povede....vede....kurva.....vedená dvojka......flákačů," vysoukal ze sebe Bert, zatímco proklínal tu veselou náladu, která ho nutila pořád se chechtat, tváří v tvář kardinálnímu průseru. Ve finále to je vlastně pro oba dva rekreace. Nevoní to tu, ale to ani v Novigradu. Akorát ti vyhazovači jsou tady nějak ostří. Snažil se přetočit, aby jeho záda konečně zapadly do prohlubně ve stěně a on si tak mohl pohodlně (v rámci možností) srchrupnout. Jenže se opřel o levačku a zabručel. Krátce, úsečně. Bolelo to. Jako opravdu hodně. Opatrně si ruku položil do klína, poposedl, čímž se uvelebil tak, jak potřeboval a prohmatal si ji druhou rukou. Nevypadalo to na zlomení, ani naštípnutí. Ale něco si v ní podělal. Nejspíš na ni spadl, nebo mu ji nějak hodně špatně zapáčili. Nebo obojí. ,,Grrrr...." přecedil skrz zuby. Cítil se fakt mizerně.
Jako by na střídačku pociťoval účinky Hromu, kocoviny a totálního vyčerpání po náročném boji. Nikdy netrpěl nějak výrazným sadismem, nebo krvelačností. Ale představu, co udělá, až se zbaví těch pout a dostane do ruky své meče, tu z hlavy jen tak dostat nedokázal.

Zvedat se a jít něco hledat v jámě plné sraček bylo to poslední, co právě chtěl dělat. Jenže, když už v takové situaci jste, pravděpodobně uděláte cokoliv, aby ste zapomněli, že v tom jste. A aby ste se z toho dostali. Medvěd to měl zrovna tak. Zvedl se pomaleji, až ve chvíli, kdy slyšel Gryfa přešlapovat u protější stěny. Tak tak zaslechl ten hlas a co říká. Přišoural se, právě když neznámí dostal štědrou dávku Sarrova charismatu přímo do chřtánu. Tedy, do díry ve stěně. Možná si mohl přisadit, ale nějak ho nálada na špičkování přešla. Byl bolavý, rozespalý, ruka bolela jako prase a měl hlad. ,,A hlavně, co ji udělal ty, aby ses odsud dostal?!" utrhl se medvěd konečně. Stále zastával názor, že kdyby ostatní nebyli tak posraní, mohly prostě pobít stráže, ozbrojit se a probojovat se ven. Když něco nejde silou, jde to větší silou. Brum!

[Valdur]

Sarren s Bertem:

"Klid, klid, jen si rád střílím z bažantů, co sem skončí." Opět se rozkašlal, jelikož se pokoušel o smích. Najednou Cizinec vykoukl z díry, aby se na ty dva podíval, i přes to, že viděl skoro kulové. Štěstí ale, že po zvuku poznal jednoho známého, se kterým měl tu čest. "Skončili v téhle prdeli světa náhodou, nebo jste se rozhodli mi pomoct odtud zdrhnout? Co, Sarrene? Vzpomínáš si na mě?" Promluvil Karl chraplavým hlasem. Snad ho zaklínač poznal dle hlasu také. "Potřeboval bych se odtud dostat co nejrychleji, z celého zkurveného koncentráku. Stráže na mě nejspíše zapomněli, jen jeden si sem tam nosí jídlo a vodu skrz studnu, kde je díra vedoucí chodbou ke mě, ale je nemožné se tou cestou odtud dostat ven. Kontroloval jsem tuhle zídku a myslím, že by šla zničit, ale potřeboval bych nějakou tyč, nebo něco, čím bych se mohl těchto kamenů zbavit a odtlačit je do háje. Potřeboval bych od vás něco takového sehnat, čím by to bylo možné. Hodit mi to pomocí lana do díry na straně studny, o zbytek bych se postaral. Možná krom zvuku, aby nešlo kopání příliš slyšet, ale to se vyřeší později." Na moment nastalo ticho a vzduchem se nesl smrad spáleného masa někde z vrchu. Dále si mohli povšimnout, že někdo hodil plný kýbl do jámy přímo na místo, kde se ještě ti dva zaklínači nacházeli. "Když mě odsud dostanete, štědře se Vám odměním," řekl nakonec a nechal ty dva rozmýšlet.

Timeya a Rowan

Tihle na sebe vůbec nenarazili. Prakticky kolem sebe ani nešli, a tak to trvalo po celý den.


NÁSLEDUJÍCI DEN - Oběd:

Ráno oba zaklínače pustili, umyli je vodou ze studny a poslali ihned makat. Jakmile si svou část dne odpracovali, přišel čas na jídlo a jejich hodinka klidu, kdy se mohli seznamovat, družit se, strádat plány... Bylo to jen na nich.

[Sarren]

Chlap za zdí se začal bránit, že si z nich jen vystřeloval, načež Sarren jen vydal hrdelní zvuk značící podráždění. Jeho přístup se však změnil náhle, jen co ho cizinec oslovil jménem. Uvědomil si totiž, že se nejedná tak úplně o cizince. "Do háje, Karle," přiblížil se k díře, jako kdyby se chtěl přesvědčit, že jde skutečně o tu stejnou osobu, co mu kdysi zadávala úkol. "Skončit v díře tady nabírá úplně jiný rozměr," zhodnotil situaci chlapíka, kvůli kterého udělal tu donebevolající blbost, že se sem nechal zavřít. "Co ti povím. Když už si musím dát tu práci, abych se dostal ven, tak z toho chci taky něco mít," připomenul mu, že tady není z dobroty srdce. "A dokonce jsem tady sehnal posilu. Je to sice idiot, ale má celkem ránu a bude se hodit. Co říkáš, bručoune?" otočil se za Berharta, který se k němu mezitím stihl dobelhat. Sarrenova zakázka se tak trochu nečekaně odhalila sama. Teď už nemělo smysl nic zapírat, Gryf pomoc Medvěda bude potřebovat, a stejně tak Medvěd tu Gryfovu.

Karl se mezitím podělil o svůj srdceryvný příběh a naznačil jim, co by potřeboval, aby se dostal ven. Vyprávění bylo zakončeno libozvučným dopadem kýble plného... však vy víte čeho. Oba zaklínači mohli být rádi, že se rozhodli opustit své dřívější pozice, na kterých by byli přímo na ráně. "To bude hračka," kecal Sarren. Zatím totiž neměl nejmenší tušení, kde ty věci sehnat. Ale to by nebyl zaklínač školy Gryfa, aby na něco nepřišel.

***

Později, když oba viníky pustili konečně zase ven, aby mohli pracovat v dolu (jééj), Sarren se podivil, že je vůbec umyli, ikdyž toho smradu se asi budou zbavovat ještě dlouho. Nejspíš nechtěli, aby z nich ostatní ve stísněných podmínkách dolu pomřeli. V dole Sarren zkoušel hledat elfa, jak se dřív domluvili s Medvědem, ale nikde ho nenašel, tak prostě jen kutal, co mu tělo dovolovalo. I přes zrychlenou regeneraci zaklínačů totiž pořád pociťoval, jak ho bachaři před výletem do díry plné výměšků zrasili. Mysl mu ten zážitek ale spíš zocelil - znamenalo to, že vše může jít podle plánu a nemusí odtud utíkat bez Karla - a tedy bez odměny. Jinak by to byl ten nejhorší obchod všech dob.

Nakonec přišel čas na oběd a Sarren se konečně pustil do jídla, hladový tolik, že by byl ochoten někomu i rozbít hubu, aby dostal svoji porci. Snad to nakonec nebylo třeba, a tak se posadil poblíž Berharta, zatímco se ládoval něčím, po čem by mu v normální situaci asi odumřely chuťové buňky. Tohle naštěstí ale nebyla normální situace. "Elf tu není," prohodil ke kolegovi, aby ho seznámil s tím, že to asi budou muset zvládnout ve třech - nebo ve dvou, pokud by Bert selhal ve svém úkolu. Sarren si prohlížel vězně a zaznamenal, že některé z nich ještě neviděl. Zvláště si pak všimnul jedné ženy, jednoduše proto, že měla přes oko pásku a tím tak trochu vybočovala od ostatních. Ukázal jejím směrem. "Příště už tu samou chybu neudělám. Ta holka beztak nepřežije ani týden," pokrčil rameny. Skoro jako kdyby mu to bylo líto. Ale on v tu chvíli necítil skoro nic, pouze sděloval svou domněnku.

[Timeya]

Kdyby u sebe měla svůj deník, určitě by do něj svůj první den zaznamenala jako „přinejmenším zajímavou životní zkušenost“. Její pokusy z prvního dne s někým zaplést hovor skončily fiaskem – jednak neuměla komunikovat s lidmi a jednak se s ní zkrátka nikdo bavit nechtěl. A ve výsledku jí to bylo jedno – jako ostatně téměř všechno v jejím životě. Pak už ji ale rychle nahnali do dolu a po práci do společné noclehárny, která páchla potem a zkaženým dechem. Našla si nějaké místečko v koutě, protože žádná pryčna už nebyla volná, trochu si protáhla rozbolavělá ramena, záda a… vlastně celé tělo. Zavřela oči a začala se v duchu toulat po krajině na svém černobílém hřebečkovi. Kde tomu je asi konec? To byla jediná myšlenka, která ji momentálně znepokojovala.
Druhý den začal velice podobně. Už sice nikoho neupálili na hranici, ale zato si všimla dvou vězňů, které vytáhli z nějakého evidentně ne příliš voňavého místa. Chvilku je pozorovala, protože je bachaři překvapivě nechali umýt ve vodě ze studny a uvědomila si, že ačkoliv se na nich pobyt v tomto nápravném zařízení podepsal, stále bylo poznat, že prošli tvrdým tréninkem – soudě podle jejich svalů a jizev. Potom se jeden z nich otočil a uviděla jeho oči – zaklínač. Kdyby se momentálně nenacházela ve své naprosto netečné náladě, možná by i překvapeně vydechla. Takto muselo stačit jenom pobavené cuknutí v koutku. Že by v Novigradu vypsali lov na vědmáky?
Ale podle všeho už okouněla příliš dlouho, protože na ni začal křičet jeden z dozorců, že je čas jít pracovat. Pochopitelně to řekl trochu jinak. Nevzrušeně na něho koukla svým kaštanovým okem a stejně lhostejně se vydala směrem ke svému pracovišti. A protože svalová bolest zraje jako víno, cítila se při dnešní šichtě jako by ji někdo přetáhl důlním krumpáčem.
Při jídelní pauze jenom tiše seděla na místě, pomalu ujídala svou skromnou porci a působila, že si svého okolí vůbec nevšímá. Což u ní ale nikdy nebyla tak úplně pravda. Zaklínače měla sice ve slepém úhlu zakrytého oka, ale zato zaslechla jejich rozhovor. Něco o nějakém elfovi. Potom jí unikl křivý úsměv. Možná vážně nevydržím, připustila si svou současnou situaci, ale nechci umřít v nevědomosti.
Dojedla porci, tiše se zvedla a chystala se odejít. Když procházela kolem zaklínačů, zpomalila a potichu, tak potichu, že by to mohly slyšet pouze zaklínačské smysly, se zeptala: „Škola...?“