QUEST: Rychle a zběsile - D

[Reginald]

Cyrriel

Ušoplesk se plácl do čela, zakoulel očima a ukázal mladíkovi směr cesty k lesu. Nejkratší cestou to bylo přes mokřad. „Vím to, protože je vede Agní.“ Prohlásil, jakoby bylo nad slunce jasné, že cokoliv, co udělá mladší baronova dcera, je správně. Nebylo, jen Tom si to o své pseudo-nevlastní sestře myslel.
Mokřad nebyl nic přívětivého, Tom však zvládal skákat z ostrůvku pevné země na další, jakoby to nedělal poprvé. Pak se ale zarazil a vykulil oči. „Mrtvola!“ zahlásil, otočil se na Cyrriho a ukázal před sebe, kde se obličejem v kaluži válelo mužské tělo. Pokud se Cyrri přiblížil, mohl zjistit, že muž ještě žije, nicméně pohyb okolo těla způsobil, že se za Tomem a jeho společníkem ozvalo zamlaskání a začvachtání, jak se z bažiny vynořil takový hezký topivec. A vrhl se k nim. Tom se s vypísknutím schoval za Cyrriho a jemně ho postrčil dopředu, ať s tím sakra něco udělá.

Mimo herně:
K úspěšnému zabití topivce je třeba hodit 8 a víc.

Leto + Arleight + Elaine

Agneis jen pozvedla obočí v náznaku překvapení, když se k nim připojil další hledající, očividně vychovaný muž, který jí vysmekl poklonu, a představil se. „Agneis de Broch.“ Oplatila mu automaticky a pousmála se na něj, nicméně pak se otočila zpátky k lesu a stezce, kde se sem tam dalo jednoznačně zjistit, že tudy prošel okovaný kůň. A jak Elaine po chvilce zjistila, nebyl sám.
Stopy vedle těch koňských rozhodně nebyly lidské a byly dvoje, po každé straně jedny. Mohly tam být i dávno před tím, než se tudy procházel kůň, ale Agneis nedalo moc práce, aby si po krátkém prozkoumání byla jistá, že ta dvě stvoření koně jistojistě doprovázela. „Nevíte někdo, o co by mohlo jít?“ zamračila se a přelétla pohledem po svých společnících. Rozhodně to něco mělo dvě nohy, bylo to víceméně inteligentní, když to zvládlo vést koně, společenské, vzhledem k tomu, že to šlo ve dvou, a mířilo to hlouběji do lesa, směrem ke skalám v jeho nitru. A jak se později ukázalo, umělo to pěkně nahlas a falešně zpívat. Kánon. „Tímhle směrem.“ Zamumlala Agneis a pro jistotu sundala luk ze zad, v druhé ruce šíp, který opatrně zasadila do tětivy, a mírně natáhla. Po nějaké době došli (pokud se tím směrem tedy vydali) k jeskyni, odkud se ozýval ten příšerný, smysl nedávající zpěv. A ržání koně. Vstoupit, či nevstoupit? Možná měli poslední možnost ke spekulaci či vymyšlení strategie...

[Cyrriel]

„A tím chceš jako říct, že ta tvoje Agní se nikdy neplete, nebo co?“ opáčil Cyrriel s nedůvěřivým úšklebkem na rtech a prohlédl si kluka od hlavy k patě. Ale co, tak mu dá za pravdu a nechá se vést, on se tu stejně jenom tak zmateně motal kolem, pořádně nevěděl, co má hledat, a začínal toho mít akorát dost.
Následoval tedy ušopleska, i když přes mokřady se mu ani trochu nechtělo, ale pokud to byla správná cesta, asi mu ani nic jiného nezbývalo. Nicméně předtucha, že mokřad nebude úplně fajn místem pro procházku, se brzy ukázala býti správnou, když kus před sebou zahlédli tělo. Popravdě, Cyrrimu se k domnělé mrtvole vůbec nechtělo, ale nakonec se překonal, přiblížil se a zjistil, že chlap ještě dýchá. Ale s hlavou ve vodě zřejmě dlouho nebude. „Není mrtvej,“ stihl zkonstatovat, než začal mít trochu jiné starosti.
Kousek od nich to totiž zabublalo a z bahna se vynořil topivec v celé své kráse. Cyrri se zajíkl, sáhl po meči a okamžitě tasil - raději by ale bojoval s tlupou banditů, než jednou jedinou příšerou, protože s obludami měl pramalé zkušenosti, prakticky nulové. A protože od Toma nemohl půlelf očekávat žádnou pomoc, rozhodl se do toho vrhnout po hlavě. Se zběsilým řevem, kterým si dodával odvahu, se tedy v rychlém útoku vrhl na příšeru z bažin. A tak trochu doufal, že Toma třeba napadne odtáhnout tu domnělou mrtvolu z vody, aby se jim chlapík nakonec ještě fakt neutopil.

Mimo herně:
Útok → obratnost 2, boj s mečem 1

Cyrriel hodil/a 3d6 a součet kostek je 10:
4, 2, 4

[Elaine]

Jen se na muže vlídně usmála a pokynula mu hlavou. Neměla na to co říct. Nedalo by se říct, že by jeho společnost vítala. Upřímně řečeno, tak trochu ji znepokojoval… nebo minimálně to, co z něj vycítila. Tedy absolutně nic.
A pak to začalo… Hned po prvních třech jménech jí bylo jasné odkud vítr vane. Od Jihu, z Nilfgaardu. Jedině tam se vám někdo začal představovat, mohli jste si dát krátkého šlofíčka, lázeň, vysušit si vlasy a namalovat se, a vrátit se k dotyčnému, a ještě by někdy v té době doříkával, co je zač.
A v tomhle případě by to staré trpaslické přísloví přirovnávající tituly k jistým pánským partiím nabývalo nový rozměr. Onen Leto teď totiž svou chloubu, tedy celé své jméno, předváděl před Agneis jako páv svá ocasní pera. Ale nevypadalo to, že by ji tím nějak uchvátil.
Když se potkají dva Nilfgaarďané, poměřují si, kdo má delší… výčet titulů a jmen? Napadlo ji. Někdy se na to bude muset přeptat Silase, až se znovu setkají.

Když dorazili k jeskyni, nedůvěřivě se zadívala směrem, odkud dané nelibé zvuky vycházeli a otočila se k Agnes a ke zbytku: „Mohla bych se pokusit ty dva zpěváky paralyzovat. Jejich končetiny… hlasivky bohužel ne, ať nám můžou odpovídat na otázky.“ Prohlásila tlumeně a maličko se zašklebila. „Jestli nemáte někdo jiný nápad?“

[Leto]

Leto se trefil, sice nevypadala příliš potěšeně, čaroději stačilo potěšit jednu baronovu dceru. Přeci jen, lepší něco než nic.
Čaroděj přešel ke stopám a pořádně si je prohlédl. Na škole nějaké ty příšery studoval. Nebyl žádný zaklínač, ale třeba se mu poštěstí. A když ne, tak má meč... a pár lidí, které může strčit před sebe. Což by se tedy nemuselo stát.
Kráčeli pomalu po stopách, Leto si držel ruku na meči a snažil se dávat pozor, kdyby je něco přepadlo. Přece jen byli na barbarském severu. Veverky, lapkové...
U jeskyně se Leto zaposlouchal do zpěvu, až mu to kroutilo uši a trhalo mozek na kusy.
"Mohli bychom zkusit mluvit. Pozabíjet se můžeme potom." Ať tam byli dva či tři trolové, bývají dostatečně inteligentní na to, aby mluvili, dokonce zpívali. Takže se s nimi mohlo i mluvit. Nakonec tady byli všichni barbaři... prvně se mlátit po hlavách a vyjednávat až potom. Tohle bude zajímavý začátek kapitoly o chování seveřanů. Hlavně od někoho, kdo vypadá jako zlatovláska čekal jiné chování. Ale lidé se pletou.
"Jsou tam trolové. Pokud vás praští, spíš se už nezvednete. Můžeme se s nimi domluvit. Většinou jsou dost tupí. Dáme jim třeba klacek nebo pár mincí." Tedy... teoreticky to mohlo fungovat. Leto s trolem nikdy nemluvil, ale četl pár... přepisů setkání.



Mimo herně:
Na to, čemu patří stopy... no, vyber si :D
Boj s monstry 1

Silas hodil/a 1d6 a součet kostek je 3:
3

Informovanost 1

Silas hodil/a 1d6 a součet kostek je 3:
3

[Arleight Primm]

Arleight se snažil si neodplivnout, když viděl, jak se ten divný muž Agneis klaní. Ne, nelíbilo se mu, že se jí klaní jako by byla jeho paní, Arleight si ji dokázal uzurpovat pro sebe, nějaký hloupý pomocník při hledání mu byl opravdu šuma fuk. A pak našli stopy, vlastně následovali stopy, které nebyly člověčí, ale co to mohlo být, to se mu jen těžko odhadovalo. Možná nějaké čakry makry víly, ale on se v tom tajemnu a příšernu nijak zvlášt nepohyboval, takže odhad na takovéhle stopy vážně neměl.
"Ne, normálně stopuju zvěř ale tohle? Co já vím," pokrčil rameny Arleight a koukl se na blondýnku, Elaine. Změřil si ji od hlavy k patě.
"Takže paralýza, joo?" optal se a měl chuť se smát. Mělo mu dojít, že je tohle čarodějka, ale nu což, koho to taky štvalo. Elaine byla jistě velice inteligentní a on ji nehodlal pálit na hranici.

[Reginald]

Cyrriel

Tom jen cosi brblal, když Cyrri pokládal otázky, na které nehodlal odpovídat, protože by se do toho zbytečně zamotal. Navíc tu měli trochu jinou prácičku. Zatímco Cyrriel tedy likvidoval příšeru, Tom převrátil chudáka mrtvoláka na záda a ten po chvilce začal kašlat a chrchlat vodu, čemuž Tom věnoval značně znechucený pohled. A chlapík se nakonec převalil na záda a oddechoval. „No jo, nejni mrtvej. To je syn pana lorda Brandona, Misha.“ Konstatoval Tom, když se Cyrri vypořádal s topivcem. Sípající muž se mezitím pokoušel něco říci, ale očividně mu nefungovaly hlasivky tak, jak by si přál. „Cože?“ zadíval se na něj Tom a přiložil mu ucho k ústům. „Trolové?“ Houkl nechápavě a rozhlédl se. To už se mladý pan Brandon pokoušel posadit a mnul si zátylek. „Trolové... kyj... Jacqueline... musíme... pomoc,“ ukázal k závodišti, očividně naznačujíc, že by měli zburcovat dav. „Ale u stáje nebyly stopy trolů, nebo jo?“ zadíval se Tom na Cyrriho nechápavě, jakoby snad mohl vědět víc. A nebo že by věděl víc ten skoro-utopenec?

Leto + Arleight + Elaine

Agneis jejich špičkování popravdě moc nezajímalo, spíš si kousala nervozitou ret, zatímco postávala u vchodu do jeskyně. Každou minutu, co tu ztrácí mluvením, mohla být klisna blíže smrti a dost možná koňskému vývaru, alespoň podle zvuků broušení čehosi uvnitř. „Zkusíme mluvit,“ zamumlala ke skupince, čímž souhlasila s Letem. „A když to nevyjde, můžeš zkusit, co bude třeba.“ Kývla nakonec i na Elaine, protože zvrtnout se mohlo cokoliv.
A vešla dovnitř.
Pár záhybů měli ještě čas si to rozmyslet, ale pak už se ocitli ve velké jeskyni, kde plápolal oheň, nad ohněm byl zavěšený kotlík, a nedaleko ohně sebou přivázaná ke kůlu šila kobylka. Agneis na všechny kývla, že je to ta, kterou hledají, co ale nehledali, byli dva trolové, co očividně chystali vše potřebné pro to, aby koně mohli sežrat. Ještě chvilku si při tom zpívali, pak si ale všimli skupinky. Jeden v ruce držel sekáček, ten druhý kyj. „Co vy jdeš troll dům! Jídlo málo, deš ven!“

[Cyrriel]

Půlelf udělal s topivcem celkem rychlý proces, ale že by ho to nestálo nervy, to tvrdit nemohl. Nějakou chvilku stál, zhluboka oddechoval a sledoval tělo obludy, načež ho skopl do močálu a otřel meč o nejbližší chomáček nějakého mechu nebo travin. „Fuj,“ zkonstatoval s úšklebkem na rtech, načež se konečně otočil k Tomovi a zachráněné skoro mrtvole.
„Neznám pana lorda Brandona, ani jeho syna, ale to nevadí - těší mě, Cyrriel, právě jsme vám zachránili život,“ uvedl rovnou všechno na pravou míru, načež se zašklebil, když chlapík začal něco mektat. „Trollové? Jacqueline? Vy jste viděl toho koně?“ zamračil se a probodl ho pohledem, jako by snad za zmizení zerrikánské klisny mohl on. „Žádný stopy trollů jsem nikde neviděl,“ odvětil půlelf na Tomovu otázku a zakroutil hlavou.
Pak se ale sehnul k muži a zkoumavě se na něj zahleděl. „Zvládnete jít?“ zeptal se ho, jakmile vykašlal z plic všechnu vodu. Nechat ho tu totiž nemohli - co kdyby ten topivec nebyl sám, že? Tohle bylo příhodné místo pro celou kolonii... „A jestli víte něco víc o Jacqueline a jejím zmizení, povězte nám to,“ vybídl ho, a jestliže se mu dostalo ujištění, že je muž schopný přesunu, Cyrri ho podepřel, pomohl mu vstát a rozhodně ho nepouštěl, protože mu bylo jasné, že by se sám na nohách zřejmě dlouho neudržel. A tak mu nezbývalo, než dělat tomu chudákovi berličku.

[Leto]

Baronova dcera se zdála, jako rozumná. Rozhodně se s ní jednalo lépe, než s její sestrou. Tedy... samozřejmě, než ukojil většinu jejích tužeb, to byla přítulná a krotká, jako beránek. No, ale co o zamýšlení. Bylo rozhodnuto, že se bude mluvit a tak se tedy bude mluvit. Vyrazil za Agneis, to už mu zpěv trhal uši. Něco tak necivilizovaného snad nikdy nezažil.
Oba trolové byli to, co čekal. A na jednu stranu litoval toho, že přesně tohle byl ten kůň. Raději by ho našel jinde, než na jídelníčku trolů.
Leto procedil mezi zuby krátkou nadávku, která se naštěstí ztratila ve výdechu. Když už chtěl mluvit, tak se toho měl nejspíše také ujmout. Udělal krok vpřed a pomalu roztáhl ruce. "Trololoooo." Usmál se a doufal, že po něm trolové něco nehodí. "My trololo přítel." Teoreticky nelhal, nechtěl je zabít, nechtěl s nimi ani bojovat. Radši by tu přerostlou kozu nechal umřít, než aby se bil s troly.

"Ehm... my jídlo málo.... ale když vy dát kůň, my donést." Bylo to, jako mluvit s idioty. Což Leto dělal docela často. Nebo, když se učíte obecnou mluvu. To taky mluvíte, jako... jako troll. "My donést hodně jídla, celý vůz jídla, když vy nám dát kůň. Hromadu jídla. Jako troll velkou hromadu." Leto nezapomněl naznačovat rukama, jak velkou hromadu jídla by trolům donesli. A samozřejmě by se to dalo nějak zařídit. U Velkého Slunce, kdyby mě viděl otec... ten by se tak styděl. Leto cítil, jak mu mrazí v zádech. Připadal si velmi potupně při jednání s trolly, ale určitým způsobem ho to bavilo. "Teplé jídlo, vařené jídlo, dobré jídlo."

Mimo herně:
Vůle k přesvědčení

Silas hodil/a 1d6 a součet kostek je 5:
5

[Elaine]

Když Leto poznamenal něco o tom, že pozabíjet se můžou později, jen mírně stiskla rty a odolala chuti protočit očima. Právě o to jí šlo. Minimalizovat možnost, že by bylo klisně ublíženo a mluvit.
I když, poté, co se dozvěděla, co přesně je v jeskyni čeká, musela poněkud přehodnotit názor. Na postup. Na Leta zůstával stále stejný. Obezřetně nedůvěřivý. Pravděpodobně čaroděj, který se vyzná ve stopách monster? To bylo… vcelku zajímavé, a minimálně podezřelé.
Ve chvíli, kdy vešel Leto a začal vyjednávat, musela se hodně přemáhat, aby se nadále tvářila vážně a necukaly jí koutky. Zjevně šlo o muže netušeného komediálně-obchodního talentu. Ale rozhodla se přispět svou troškou do mlýna. A na Nilfgaarďanova slova navázat.
„Teplé, voňavé, křehoučké jídlo,“ potvrdila Letova slova. „Kobylka hubená, má málo masa, tenké nohy. Moc práce, moc kostí, kopyta moc špatná na žaludek, skřípají mezi zuby.“
Mluvila konejšivým, klidným tónem, tak jistě, jako by už měli tu hromadu masa skoro před sebou. Asi jako když jste ujišťovali někoho, komu budete rovnat nos, vykloubené rameno nebo kost, že to zabolí jen maličko.

Mimo herně:
Vůle... že by na nějaké to charisma?

Elaine hodil/a 2d6 a součet kostek je 5:
3, 2

„Kobylka hubená, určitě nemocná… tu jíst nechcete.“ Ukázala na Leta, který začal tak přesvědčivě vyjednávat. „On zařídit spoustu jídla. Bez vaření, bez práce.“

[Arleight Primm]

Arleight se koukal, jak jeho společníci mluví na trolly a pozvedl obočí, když se oba dva snažili mluvit trolštinou. Tedy trhanou řečí, kterou vzali trolové kdo ví odkud. Měl co dělat, když zadržoval smích nad tím, jak se snažili namluvit že Oni málo jídla. Takhle by mluvil snad jen na Agneis, kterou by chtěl po tomhle incidentu pobavit. Tedy.. něco jako Já málo sexu, ty.. hmmm moc pěkná, já rozšněrovat tebe a dát si tě na místě. Rozhodně by se takhle nehodlal pokoušet vzít trollům koně. K tomu by samozřejmě byla bohatá gestikulace, kterou by předváděl a která by spíše pobavila než cokoliv jiného. Arleight byl vlastně takový... komik. Občas vážný komik.. Vlastně by si ho člověk svým způsobem mohl představit jako toho děsivého klauna z Pennywise.
"Ano, máme velký chutný maso, říkáme té odrůdě Brieana, vy nevěřili byste jaký půlky ona mít," řekl Arleight a stále tak nějak snažil zadržet slzy smíchu, protože tohle bylo více než komické. Čarodějka mu tady začala mluvit přímo před nosem jako naprostý retard a ten druhý, o kterém tak nějak pochyboval, že není ani trochu teplý, se tak začal projevovat také.
Samozřejmě, že mu nijak nevadilo, že by ho trollové mohli praštit po hlavě, na to mu na jeho životu ani trochu nezáleželo a podle toho se také choval. Tedy drzý na to byl možná až příliš, jeden by čekal, že ho bude čekat šibenička, což by bylo nejspíš nemilé, on by se asi dřív než by tam došel otrávil, z téhle smrti měl tak trochu husí kůži. Možná spíše proto, kolik očí ji spatří. Nemohl by jen tak umřít před desítkami lidí, to byla hrozná představa.