QUEST: Dobrou noc! - D

[Světlomila]

Dohra :3

"Děkuji, Melitelé!" Vyskočila s rukama semknutýma před hrudí nadšeně, jakmile došla její modlitbička naplnění a zvíře bylo ozářeno paprskem laskavosti a dobroty. "Vidíte!" Ukazovala směrem ke zkrotlému tvoru. "Melitelé nám pomohla." Zaskotačila nadšeně, ale naštěstí svému rozpoložení nepodlehla a vydala se směrem k věži.
Však měli důležitější věci na práci, než se rozplývat nad zázraky.

***

Točité schodiště bylo opravdu úmorné. Tedy, zpočátku jej kněžka chtěla energicky vyběhnout, ale vzápětí dospěla k závěru, že ne vždycky nadšení překoná každou překážku. Síly ubyly natolik, až se ploužila, schod po schodu, krůček za krůčkem, krůpěj potu za krůpějí. "Asi se mi chce blinkat," zamrmlala si pro sebe, protože se jí z toho točení pomalu, ale jistě motala hlava.
"Už tam budem?" S očekáváním zakoulela unaveným pohledem po ostatních členech skupiny, ačkoliv vznesla opět dotaz, na který nikdo z nich nemohl předem znát správnou odpověď.
"Achjo, bolí mě nožičky," svěsila ramínka, ale ťapala dál. Prostě zatnula zoubky a umínila si, že se nějakými schody nenechá zastavit. Překonala do teď horší svízele! Nějaká věž jí přece nezastaví.

***

"Hurá, sláva výletu!" Zajásala, jakmile skutečně stanuli na vrcholku věže. Dveře šly otevřít lehce. Konečně se nad nimi osud smiloval.
"Jé! Podívejte, tady je to pěkný!" Okomentovala interiér, a spíš, než čekající princezny, si všimla rozložité postele uprostřed místnosti, na kterou měla chuť se po tom všem svalit.
Než ale myšlenku stihl čin, zmerčila i nepřítomně se tvářící dívku. Takže, namísto hupsnutí do peřin se usadila na kraji. Neodpustila si párkrát zapružit, aby zkusila měkkost matrace. Tady se muselo krásně spát!
"Rino!" Vyskočila na nožky a nechala se ochotně obejmout. "Jsme rádi, že jsme vás našli a není tu ten zlomocný čaroděj!" Usmívala se od ucha k uchu. Ale zachráněnou princeznu nemuseli dvakrát pobízet ke konání. Sama si vše zhodnotila, vyhodnotila, okomentovala a ještě zařídila.
"Teda, jakoby jste na své zachránce netrpělivě čekala," podivila se vytaženému kufru, který viděla poprvé v životě. Znala brašny, cestovní vaky a pytle, ale co bylo tohle za vymoženost? Dloubla do okovaného rohu prstíkem. Nekouše to?
"Tak honem, honem," popoháněla tedy ostatní, když sama Rina spěchala. Jistě věděla proč.

Když se však přisála Lennovi na ústa, Světluš celá zrudla a otočila se zády. Netrpělivě podupávala špičkou nožky a netroufala se jejich směrem podívat, dokud kolem ní zachráněná dívka neprošla. A to byl skutečně konec celého dobrodružství? Uvědomila se najednou. Škoda.
"Heee?" Zatočila se náhle ve víru bílého světla.

***

"Co se to?" Zamrkala celá popletená. "Kde je Rina? A vesnice? Věž?" Rozhlížela se kolem sebe, ale nic z toho všeho zde nebylo. Jen doutnající ohniště a ztichlý les. "Chmmm," zachmuřila čelíčko samou přemýšlivostí. Ale ne a ne přijít celé té události na kloub.
Zdálo se jí to snad celé? A co ostatní, zatěkala pohledem na reakce svých společníků.
"Husa! A ty zvířátka!" Vyjekla znovu celá vyjevená. "Jak je to možný! U Melitelé, co se to tu děje?"
"Kierane! Kde se se tu?" Lekla se přítomnosti muže, který se jim přece ztratil!
"Proč se usmíváte?"
"Že by snad?"

***

Mimo herně:
Děkuji moc za zábavný a pohádkový Questík! Hru jsem si užila, i když mi přijde, že jsem té fantazie mohla zapojit víc :3

[Nithé]

Schodiště se točilo snad celou věčnost a dryádě se pořádně točila hlava. Únavu nepociťovala tak moc, protože byla zvyklá šplhat po všem možném, nicméně se o ni pokoušely závratě a tak musela taky zpomalovat. Nicméně když se před nimi konečně ocitly dveře, nadšeně výskla a vtrhla dovnitř. I ona nadšeně opětovala objetí, ale zároveň zmateně pokukovala kolem. Jakto, že tu byla sama? A co byly všechny ty věci? Dryádě to tady moc útulné nepřišlo, ale postel ji poměrně zaujala, protože takovou v životě ještě neviděla. "Tady vy spát? A tady vy sedět?" ukázala zase na křeslo. Sehnula se také ke kobercům a polštářkům, aby se jich dotkla a zaujaly jí i obrazy, které si prohlížela se zalíbením. Pak si však všimla, že Rina si k sobě přitáhla člověka-muže z jejich skupiny a započala s ním rozmnožovací rituál. Nebo to tak nejdříve působilo, než je všechny zalila bílá záře.

Podobně jako kněžka, i dryáda byla po probuzení pěkně zmatená a znovu se raději kněžky chytila za paži, jako by jí to snad mělo pomoct získat kontakt s realitou. Chvíli prostě svýma velkýma očima jen koukala sem a tam, dokud svůj pohled nefixovala na toho člověka-muže ze včerejšího večera. Ale počkat, bylo to vůbec včera? Vždyť na tom něco nehrálo! Dryáda neměla ve zvyku nemít přehled o tom, co se dělo a necítila se ani trochu dobře. A když si všimla zvířátek a potrhaného oblečení, zachmuřila se a pak vzdorně nakrčila obočí. "Vy být ten čaroděj. Zlý, zlý čaroděj!" koukala přímo na Kirreana. Jako jediný na tom dobrodružství chyběl, a určitě v tom měl prsty. Ale proč? Dryáda nad tím přemýšlela, ale nic kloudného nevymyslela. Chtěla si být jistá, že to bylo skutečně reálné, ale jistá si nebyla. A tak se konečně pustila Světlušky a chystala se odkráčet zpátky do lesíku, když v tom si všimla, že se servírovalo jídlo. A jí pořádně vyhládlo. Nakonec přeci jen strávila pár dalších chvil s ostatními a vlastně to nebylo zas tak špatné. Když pomyslela na to, co všechno nového během tohohle podivného výletu viděla a zažila... rozhodla se to přijmout tak, jak to bylo. Tajemné a nejasné, ale zároveň završené do celistvého příběhu.