QUEST: A kam zmizel rum? - D

[Reginald]

Paolo a Bart

Zrzek byl zjevně potěšen Bertiným zájmem o všechno, co řekl, a co viděla, a nemohl se ubránit nadmutí hrudi pýchou, když se ho zeptala, jestli jí ukáže toho svého ptáka. Jeho ani nenapadlo, že by mohla mluvit o jiném, ale ona očividně uvažovala o jeho osobě i v jiných měřítcích než jen čistě profesionálně-zoologických, což ho víceméně přinutilo přehodit z nevinného ukazování ptáků k přemýšlení nad tím, jak ty její voči vypadají bez oblečení, co by je zakrývalo. „Mám a ukážu,“ přisvědčil až příliš ochotně, nu neměl takovou vůli jako třeba jeho kamarád Skelližan. A právě proto, že tu vůli postrádal a Bertička byla tak provokativní koketka, na dotaz ohledně práce ve večerních hodinách zuřivě zakroutil hlavou. „Nebudu mít vůbec nic na práci. Určitě si můžeme popovídat o vínech.“ A představit toho ptáka, že. To už ale Berta způsobila Paolovi prudké zvýšení frekvence srdečního tepu, když mu položila ruku na hruď a poškrabkala ho nehtíkem. I ty jedna!
Paolo jen s restartovaným mozkem pozoroval její rozvlněné boky, než mu zmizela z očí dostatečně daleko na to, aby nahodil systém.

Bibi a Aistan

Aistanovi se líbilo, jak je Bibiana nazvala. Dokonce se tomu sousloví upřímně a s jiskrou oku pousmál, tak nějak jinak než se obvykle usmíval. Méně afektovaně, více od srdce. {Nějak to zařídíme, Bibiano,} uculil se a i když by jistě nad vhodným znamením na obloze dokázal popřemýšlet, teď na to nebylo času.

Lenna a Torbjorn

Skelližan byl taktéž pokoušen jako jeho zrzavý kolega námořník, ale na rozdíl od Paola byl Torbjorn víc obezřetný, co se týkalo hezkých ženských, asi že se už několikrát ošklivě spálil. A tohle byla navíc zaklínačka, vlastně netušil, co by sám chtěl za možnou výhru v kostkách. „Když vyhraju, převlečete se do nějakých těch hezkých ofírských šateček, co jich tu máme plnou bednu, a zatancujete nám večer na přídi,“ mrkl na Lennu pobaveně. „Torbjorn.“ Představil se na oplátku a čekal, že slečna si vybere svou výhru za kostky sama. Pak ty kostky vytáhl a podal je Lenně, aby hodila jako první. „Hrajeme jen jedno kolo? Kdo ho vyhraje, ten si užije svou výhru.“

Mimo herně:
Jedno kolo, to znamená každý dva hody pěti kostkami:
Bjornův 1.hod

Reginald hodil/a 5d6 a součet kostek je 18:
2, 4, 4, 2, 6

Bjornův 2.hod, nechává si 4,4

Reginald hodil/a 3d6 a součet kostek je 13:
6, 5, 2

Večer

Piráti byli zažehnáni, snad už napořád, i když vždycky se mohlo něco semlít, pokud by nebyla posádka dost opatrná. Bartovi bylo dovoleno ošmatat si drahé látky a Aistan vážně doufal, že se odeberou spát, aby se nemuseli dívat na spoušť po pirátech a skaliska vyčnívající sem tam z vody. Samozřejmě měl i jiné důvody, proč je chtěl z paluby, ale ty jim sdělovat nehodlal.

Bartimeus svého vyvoleného našel v kajutě, kde Paolo pro očekávanou návštěvu nachystal i pohoštění, přičemž zrovna teď krmil svého papouška. Jen co ale Bertu pozval dál, nechal ji usadit se ke stolu, kde dlela lahev vína, nějaké sýry, uzeniny a nakládaná zelenina, co by jim mohla přijít k chuti, ačkoliv tady se zřejmě mělo jednat o jiné chutě než na pochutiny.

Bibianě bylo úsměvem dovoleno si přisednout, zatímco čarodějka pokračovala ve vykládání karet, aniž by plynulost svých pohybů nějak narušila. {Dar Moci nebo dar vidění? Pokud vidění, tak neovládá,} sdělila zaklínačce s pokrčením ramen. {Ta pravá vize přijde a odejde, jak se jí zlíbí, nečekána a nezvána. Osud vede moje ruce při vykládání karet, hází runovými kameny a srocuje vzácné čajové lístky do obrazců, co vypovídají o možné budoucnosti. Ale nic není psáno, všechno se dá změnit, když člověk chce,} shrábla karty na hromádku, zadívala se na Bibianu, a pak nechala balíček vylevitovat do výše a zamíchat, zatímco ruce měla stále položené na stole. {Někdy je možné vizi podpořit správnou kombinací bylinek, ať už požitím nebo vdechnutím vonného kouře... } Neměla důvod nic zastírat, nebyla šarlatánka. A hlavně byla až příliš hrdá na to, co dokázala, aby to skrývala za hranou skromnost. {Pokud jde o moc, člověk se musí umět soustředit. Ovládat. Svou myslí formuje tok Moci ve svých žilách tak, aby mu byl po vůli, a pokud není dostatečně silný, aby všechna vlákna uchopil, pak není zralým čarodějem. Vám bych nedoporučovala se pokoušet kouzlit, dokud jste v tomhle těle, nevíte, jak Moc uchopit a manipulovat s ní.} Zadívala se na Bibianu zpříma, přičemž karty se před zaklínačkou rozložily do vějíře. {Vytáhněte si kartu.} Vrátil se Chin na rty rozverný úsměv.

Lenna neměla moc možností, pokud si nechtěla povídat s Brajanem o ostrosti jeho dýk, přičemž hrozilo, že na ni bude jen vrčet. Ani kapitán pravděpodobně nebyl nejlepší volbou vzhledem k jeho jazykovým dispozicím, Chin byla zabrána Bibianou a Paolo s Bartem byli zabráni do sebe snad víc, než bylo na tak malém prostoru zdrávo. Mohla si samozřejmě zopakovat kostky s Torbjornem, nebo vyřešit tu vyhranou/prohranou sázku.

Mimo herně:
Vidím to tak na tři posty do konce, jeden ještě věnujeme večeru, pak už to přesunu k jeskyni a k závěru.

[Bartimeus]

Večer s Paolem a jeho ptákem

Bartimeus se snažil mírnit, aby do Paolovy kajuty necupital moc nadšeně, a když nakonec stanul před těmi dveřmi, které hledal, zaváhal. Dobře si uvědomoval, že pokud tam vejde, už nebude cesty zpátky... a pokud na něco dojde, Lenna ho pak možná prostě zabije. Anebo by na to vůbec nemusela přijít, ne? Bart si skousl spodní ret a chvíli horlivě uvažoval... a nakonec zaklepal, vzal za kliku a vklouzl dovnitř. Krucinál, on si přece chtěl užívat života, tak proč by nemohl i teď? Možná na to občas nevypadal, ale ve svém nitru byl přeci jen bohém.
Vrhl na Paola široký úsměv, který se ještě rozšířil ve chvíli, kdy zaznamenal všechno to pohoštění. Vypadalo to, že si námořník dával záležet, a že chtěl zřejmě zažít příjemný večer, což bylo konec konců i Bartovým cílem a nevyřčenou touhou. „Dal sis záležet,“ podotkl, když se usazoval ke stolu, a znovu se na Paola zářivě usmál. Proč mu krucinál tak bušilo srdce? Jenže on byl Paolo nejen celkem pohledný, ale měl i charisma... a očividně se snažil udělat dojem, což bylo něco, co Bartimeus dokázal ocenit.
„Takže tohle je ten tvůj papoušek?“ poukázal na námořníkova ptáka, kterého si prohlédl zkoumavým pohledem, a pak si zřejmě nechal nalít víno, které ohodnotil hezky po toussaintsku, protože jinak to ani neuměl. „Je moc dobré, odkud je?“ zeptal se, přičemž se vehementně snažil nesoustředit na to, že je s hezkým chlapem v malé kajutě. Sám. A má prsa a nejen to. Bartimea polilo horko a připitoměle se uculil.
Protože odmítal sedět v naprostém tichu a odmítal se na zrzka vrhnout hned, zapředl hovor o dalekých cestách a cizích krajích a se zájmem se vyptával a naslouchal, kde všude Paolo byl a co zajímavého zažil - přičemž se mu svěřil, že pochází z Toussaint, ale navštívil i Nilfgaard a teď se snaží procestovat sever. Upíjel víno, visel na svém společníkovi pohledem, a čím méně vína jim zbývalo, tím více se Bartimeus uculoval.
Až se nakonec odhodlal, zvedl se a usadil se Paolovi obkročmo na klíně, přestože se předtím zařekl, že si počká na to, až námořník udělá první krok, jenže... ono se mu jen velmi těžce odolávalo. Vždyť se tak snažil s tím občerstvením! Byl zábavný a roztomilý, takový čumáček. Bart ho Lenninou jemnou ručkou pohladil po tváři, vklouzl mu prstíky do ohnivých vlasů, a pak si ukradl první drzý polibek, avšak jen takový letmý a zkusmý, hodlal konec konců přenechat nějakou iniciativu i zrzkovi, že.

[Bibiana]

Večer při kartách s Chin

{Takže se jedná o takový dar, nedar? Zázrak a prokletí v jednom, jako rub a líc téže mince?} Odhalovala spíš tok vlastních myšlenek, než že by vyloženě konverzovala. Musela přece vidět i špatný konce, a o těch nikdo neslyšel rád. Fascinovaná mícháním karet, fascinovaná tou představou, co vlastně žena před ní dokáže. Nejen obdařená magickou Mocí, ale i umem nahlédnout do budoucna.
{Jak jste vlastně přišla na to, že dokážete hledět skrz mlhu přítomnosti dál, než ostatní smrtelníci?} Vyzvídala na Chin zvědavě. Sama se snažila přemítáním nad vlastní budoucností nezabývat. Ostatně jí to bylo vždy doporučováno. Pro tebe existuje pouze teď a tady, jinak zhebneš. Myslet na minulost nebo příliš dopředu jen rozptyluje pozornost a soustředění v přítomnosti. Pokud máš v plánu co nejdřív zaklepat bačkorama, sni si nad vzdušnými zámky nebo se nimrej ve schytaných ranách, tvoje volba.
Jenže, když tu teď seděla, tváří v tvář samotné věštkyni, která se rozhodně nejevila jako šarlatánka z pojízdného stánku, nemohla se prostě oprostit od onoho vlezlého: Co jí vlastně osud chystá. Jistě, už jednou jí karty vykládala, ale to bylo v rámci zábavy. Nyní se situace jevila víc vážnější. Až jí z toho přeběhl mráz po zádech.
{Vhodnou kombinací bylin? Tak v tomhle ohledu jsem ztělesněná podpora,} zazubila se ve snaze zažertovat a trochu odlehčit atmosféru, ačkoliv se nejednalo o zrovna mistrně vystavěný vtípek. Vlastně byl až nejapný, proto se BartyBina omluvně pousmála a zatahala si za špici kníru.

{Nedoporučovala?} Zašklebila se zklamaně, i když tuto odpověď vlastně očekávala. Přesto v sobě hýčkala naději, že by, náhodička, mohla něco neškodného vyluskat. Taková škoda! Promarnění příležitosti. Co naplat. O nic se vědomě pokoušet tedy nebude.
A ukázala na jednu rubem obrácenou kartu z tlustého paklíku.

Periferně se však snažila kontrolovat okolí, jestli nespatří svoje tělo někam rádoby nenápadně zapadat s námořníkem. To by celou seanci ukončila, ať už by byla sebezajímavější, a pěkně by se zasloužila o to, aby Lenna v jejím těle nerozhodila nohy do praku.

[Lenna]

Torbjorn

Torbjornova nabídka byla zajímavá, vlastně prohrát by nebylo, až tak špatný čekala něco mnohem horšího, než jen tancování v nějakých šatech. Sice se to stále na ženu jejího postavení nehodilo, ale teď byla jenom zaklínačka ne? "Pokud vyhraji já, tak se do těch šatů obléknete vy, a zatancujete mi? Chápu to dobře že?" řekla pobaveně Lenna a Bibiany obličej začal mít velice pobavený úšklebek, protože představa statného skeligského námořníka v ofirských šatičkách byl prostě k popukání. Teď už o tom, ale rozhodl osud a nebo štěstí? Vlastně to je jedno, každý tomu říká jinak, ale základ to má stejný, výmluvu na to, že jsi hodil špatně. Lenna tomu vždy radši říkala štěstí, protože osud se pokoušet nemá. Prokřupla si prsty, vzala do ruky kostky, které jí byly podány, "Na jedno kolo." zopakovala Lenna, aby ujistila Torbjorna, že rozuměla pravidlům hry. Před hodem se ještě silně nadechla.
Mimo herně:
První hod Lenny

Lenna hodil/a 5d6 a součet kostek je 17:
3, 4, 4, 4, 2

Večer
Po celé té akci s piráty a chvilkou oddechu se Lenna vrátila za svým spoluhráčem, kterého porazila. "Takže by ti to chtělo vybrat nějaké šatičky, princezno." usmála se na něj a věděla, že si rýpla možná trošičku moc, ale přeci jen, vyhrála a tak si to chtěla užít. Pokud nějak moc neprotestoval, došli k té zmíněné bedně plné šatů a začali hledat nějakou větší velikost, kterou by oblíkl takový chlap jako byl on.

[Reginald]

Bartovo milostné vzplanutí

Paolo si opravdu dal záležet, vždyť to bylo pro dámu! A ne jen tak ledajakou, námořník měl pocit, že si s Bertou rozumí tak, jako se mu to s žádným jiným děvčetem nepovedlo - a že jich za život poznal už pěknou řádku.
Nicméně Berta se začala zajímat především o jeho výstavního ptáka, šedivého žaka, který poskakoval na bidýlku a houpavě nakukoval, co si to jeho zrzek přivedl za slečinku. „Slečnáááá,“ zahlásil, dvakrát přikývl a pak hlavinku natočil na stranu. „Nebezpečnáááá!“ Čímž zakončil svůj projev a dál se jen houpal. Paolo si nejistě odkašlal. „Ano, to je Osvald. A neposlouchej ho, nerozumí tomu, co říká.“ Pokudil se papouškovo nařčení zahnat do outu, protože sám by byl vyoutován nerad. Bylo lepší mluvit o vínu. „Tohlee, no...“ podrbal se ve vlasech. „Tohle bude asi zerrikánský.“ Nebyl si jistý, vždyť popadl první lahev, kterou viděl.
Víno to bylo těžké, takže i Paolo se uculoval, i když měl mnohem větší výdrž než Bart, což znamenalo, že omámen byl jedině Bertou a ne alkoholem. A Berta mu najednou skončila na klíně a už už se mu přisávala na rty! No, kdo by odolal? Paolo se přisál zpět, přitáhl ji k sobě a slečna neslečna, začal Bertu osvobozovat z vězení jejích svršků. Očividně nebyl moc na povídání, takže pokud ho Berta nezastavila, nezastavil se v činnosti ani on a všichni moc dobře víme, jak to dopadlo. A možná i několikrát. (A čistě pro Lennin klid, on si uměl dávat pozor, vždyť měl zkušenosti!)

Bibiana

Na její rozvíjené úvahy se krásná čarodějka jen uculovala, však Bibiana měla pravdu, nebylo třeba k tomu co dodávat. Dar vidění byl prokletím, vždyť vidět všechny ty nešťastné konce bylo břímě, které se na ramenou špatně nosilo. {Na univerzitě. Zkoušeli, jestli někdo z nás ten dar nemá, a tak nám nechali připravit kadidlo a čekali, kdo se jako první dostane do tranzu. Naštěstí se jedné mé spolužačce udělalo nevolno a tak se zabývali jí, zatímco já dostala vizi. A ta se vyplnila.} Usmála se, zřejmě to, co tenkrát viděla, nemělo špatný konec.
Bibiana zažertovala a Chin jí věnovala další úsměv, ale víc už se soustředila na karty. Byly to klasické tarotové, s umně zapracovanými draky do svých ilustrací, asi že je Zerrikánci uctívali jako svá božstva. {Šestka holí, no podívejme se. Ta značí vítězství.}položila Chin kartu na stolek před sebe. {Vyhrajete nad smůlou, nad svými chybami i nedostatky. Bude se vám dařit.} Byl to hezký výklad, sotva mohla Chin vědět, že by to mohlo znamenat rozuzlení Bibianina plánu...

Lenna

Torbjorn prohrál a k večeru už prohrabával bedny s ofírskými šatečky, aby našel nějaké, co mu aspoň trochu sednou. Naštěstí se počítalo i s tím, že si takovou parádu bude chtít pořídit nějaká korpulentní šlechtična a tak se mohutný Skelližan do jedné takové soupravičky s penízky vešel. Místo prsou vrazil do podprsenky dvě granátová jablíčka a bylo to. Nevypadalo to, že by ho smích ostatních nějak popouzel, naopak se s veselím trochu rozparádil a začal svým přátelům námořníkům lascivně ukazovat odhalený kotníček s penízkovým náramknem. „Jsem to ale fešanda!“ Zahlásil pobaveně a nechal Aistana, Brajana a Lennu, aby mu hezky do rytmu zatleskali, protože pojízdnou hudbou na lodi nedisponovali. Torbjorn vrtěl prdelkou lépe než kdejaká slečinka a bylo vážně škoda, že Bartík zrovna v tuhle chvíli ležel v podpalubí v sevření rozkoše, protože by si to dozajista užil.

Druhý den

A pak... pak se šlo spát, aby je mohlo přivítat krásné, prosluněné ráno. A jak je informoval Aistan, dle všeho měli příznivý vítr a jejich cíl byl sotva půl dne cesty. Doporučoval jim se nasnídat a svou posádku zaměstnal tak, že rozhodně neměli čas s nimi hrát kostky nebo se snad pusinkovat u papoušků v podpalubí. Když se slunce začalo klonit k západu, na dohled byla pevnina, a Aistan dal povel ke spuštění člunu, neboť loď by při svém ponoru těžko doplula až na písčitou pláž. Pobřeží se zdálo především skalnaté, ale i v tomto ročním období překypovalo zelenou vegetací, která nepřipomínala známý Sever. Čluny vyrazily k pobřeží hned tři, v každém u vesla seděl jeden z posádky, zatímco kapitán na lodi osiřel.

[Bartimeus]

Plameny vášně

Bartimeus věnoval šedému papouškovi podmračený pohled, když opeřenec zakrákoral, že je slečna nebezpečná, a bylo jen dobře, že zrovna neměl svou Moc, protože jinak by z něj možná s chutí udělal lusknutím prsty pečené kuře.
Papouškem se ale dále nezabýval, protože tu měl Paola, a nezaobíral se moc ani tím vínem, protože zrzavý námořník byl zkrátka zajímavější, důležitější a přitažlivější. A tak nebylo divu, že mu brzy skončil na klíně, že o chvilku později skončilo jejich oblečení na zemi, a že pak už nevěděli o okolním světě. Několikrát, ano.

Druhý den

Přestože toho v noci moc nenaspali, probudil se Bart celkem časně ráno, a pokud se v kajutě ještě nacházel Paolo předtím, že byl odvolán za prací, chvilku ho tiše sledoval. Nic dalšího nepodnikal, protože si hořce uvědomoval, že pravděpodobně udělal chybu. Velkou chybu. Byl to pro něj sice nevšední a velmi příjemný zážitek, který si pravděpodobně jen tak brzy nezopakuje, ale mělo to pár háčků. Například to, že kdyby na to přišla skutečná majitelka těla, Bartimeus by byl synem smrti - už teď měl díky tomu dost černé svědomí, přestože by si tu noc klidně ještě někdy zopakoval. A pak tu byl druhý problém, pro Bartimea daleko děsivější a mnohem více zásadní - Paolo si myslel, že spal s hezkou blondýnou. Jenže Bart nebyl hezká blondýna.
Polila ho hrůza, když si uvědomil, že kdyby se Paolo dozvěděl, že ho vlastně sbalil chlap, byť v ženském těle, pravděpodobně by ho poslal do háje a nazval ho perverzním úchylem; něco takového by čaroděje vůbec nepřekvapilo. Bylo to sobecké a zlé, že mu podlehl, a netušil, jak z toho teď ven. Ale věděl, že jestli mu nepřizná barvu, až bude vhodná chvíle, asi se z toho zblázní.

Námořník byl ovšem později odvolán za prací (Bart ho vyprovodil letmým polibkem, nedokázal si to odpustit) a nečarovný čaroděj měl v jeho kajutě chvilku pro sebe. Pro své nepříjemné myšlenky, díky nimž v něm vzrůstala hladina stresu a bylo jen dobře, že nemohl kolem nic podpálit. Když se soukal do dámského oblečení, mračil se a přemýšlel. Nakonec si sepnul vlasy do volného ohonu, protože nic jiného s nimi vyčarovat nedokázal, a když se ujistil, že nevypadá moc převálcovaně, vyrazil na denní světlo.
Dopřál si snídani, kterou už naštěstí dokázal udržet v žaludku, protože mořská nemoc snad odezněla, a pak celou dobu zamyšleně seděl na palubě na nějaké bedně, zíral na obzor a přibližující se pevninu, a v hlavě mu neustále jela ozubená kolečka, div že z toho nedostal migrénu. Jinak měl ale po příjemně strávené noci velmi dobrou náladu, takže když zrovna nepřemýšlel nad ničím tíživým, usmíval se na ostatní jako sluníčko. Jen Lenně v Bibianině těle se raději vyhýbal.
Během plavby si užíval slunce, vystavoval kůži hřejivým paprskům a vůbec mu nedocházelo, že tohle tělo může být klidně na sluneční záření citlivější, než to jeho, které se opalovalo jedna báseň a nehrozilo, že se spálí. V podvečer ovšem dorazili nadosah pevnině, na moře byly spuštěny čluny a Bart se hbitě nasáčkoval do člunu k Paolovi. Neprotestoval, kdyby se k nim chtěl usadit ještě někdo, ale taky tomu dotyčnému případně nevěnoval moc pozornosti. Sledoval totiž, jak se Paolovi při veslování napínají svaly, a zíral na něj maličko zasněně. Nic neříkal, bohatě mu stačilo, že se mohl tiše kochat a sem tam zrzavému námořníkovi věnovat nějaký ten úsměv. Kdo ví, třeba už ho za pár chvil požene rozzuřený pryč, s pádlem v ruce... Musel si tedy užít poslední hezké chvíle v tomhle těle. Když nad tím tak přemýšlel, to prokletí nakonec nebylo zase tak hrozné, jak si nejprve myslel, ale... přesto doufal, že se jim podaří ho zlomit, že se vrátí do svého těla, ať už to pak dopadne s Paolem jakkoliv.

[Bibiana]

Večer s Chin

Bibi přemýšlivostí stáhla obočí. Zabývali se naštěstí spolužačkou? A proto dostala vizi? Hmm. Nepřestávala sledovat hbité čarodějčiny prsty, zatímco naslouchala jejímu výkladu. {V takových chvílích asi není příjemné, když vás někdo pozoruje jako zvíře v kleci,} začala dál rozvíjet své domněnky, jedno, zda to Chin zajímá, či nikoliv. {Nervozita s transem mi nějak nejde dohromady,} promnula si bradu při představě, jak to asi tehdá na akademii probíhalo. {O jakou vizi se jednalo?} Ne, zvědavost jí příliš přesvědčivě nabádala k tomuto dotazu, ačkoliv svou nekonkrétní odpovědí mohla dávat čarodějka najevo nechuť s někým cizím sdílet takto důležité okamžiky jejího magického bytí.
{Moc pěkné,} okomentovala sice lakonicky, ale upřímně umělecké vyhotovení vykládacích karet, na nichž byli vyhotovení draci v různě dramatických pózách, až BartyBibi přejel mráz po zádech. {Zerrikánie je protknutá vírou v draky až k nejhlubším kořenům,} pousmála se na taženou kartu. {Vidět je ale jinak, než na obrázcích. Naživo. To by bylo něco, viďte?} Loupla po Chin zasněným pohledem. Setkat se tváří v tvář tvoru, jenž vás svojí mocí několikrát přesahuje. Už jen ta představa rozbrněla Bibi konečky Bartovo prstů vzrušením.
Ale vraťme se k výkladu.
{Podívejme,} usmála se potěšeně. {Vypadá to, že mi osud skutečně chce dopřát kapičku toho štěstí,} založila si paže spokojeně na hrudi. {První výklad byl fajn, ale,} významně se zakřenila, {vzhledem k situaci jsem jej brala s rezervou.}
{Teď vám snad ale i začnu věřit,} pravila věru spokojeně, hlavu plnou myšlenek na možné lepší zítřky, které by šestice holí dokázala přihnat.

Večer ale pokročil a Bibi chtě nechtě pocítila únavu. Přehození těl, prokletí, rozhoupané moře, nebezpečné setkání s piráty, to dokázalo velice citelně vysát energii, i když se coby zaklínačka potýkala s podobnými příkořími téměř denně. Jenže, ve svém přivyknutém těle. A bez zásahů magie. A uvědomění, že pokud je někdo dokázal takhle proklít, měl vlastně dotyčný pachatel absolutní moc nad jejich životy!
Byl to skutečně náročný den.

Ráno, raníčko, už vyšlo i sluníčko

BartyBinu z lůžka vylákal slaný vzduch. Nechtělo se jí sice opouštět vyhřátý pelech, ale situace si žádala odlišný přístup. První potěšujícím zjištěním byl fakt, že mořská nemoc ustoupila, takže si mohla vychutnat snídani. Druhým pak, že jsou blízko kýžené jeskyni.
Stačí jen převeslovat na ostrov mezi rozeklanými skalisky. Což rozhodně nemohl být problém pro tak zkušenou posádku, jakou ta Aistanova jistě byla.
{Krásně nám to vychází,} pronesla nevzrušeně a zhluboka se nadýchla mořského vzduchu, když procházela kolem faraonka, aby se sama nalodila do jednoho z člunů. Bylo jí celkem jedno, s kým stráví na loďce těch pár chvil. Hlavně, ať už získají tu květinu!
"Ty!" houkla na Lennu ve svém těle. "Vše v pořádku?" Zakabonila blonďaté obočí v nevinně znějící otázce. Ovšem Lenně musel být její význam zcela a naprosto jasný, Nechrápalas s nikym, pro své dobro. Však si povšimla její statné, večerní společnosti.

[Lenna]

Večer
Lenna byla ráda, že Torbjorn vzal svou porážku sportovně a rozhodl se jít si vybrat šatičky, které by mu slušeli. Vybral si opravdu pěkné, kdyby byli o pár čísel menší Lenna by si je určitě zabrala do své sbírky šatiček. No, ale dnešní večer byl o jiné princezničce. "Princezna připravená na ženění." řekla Bibinna(Bibiana&Lenna) se slzami smíchu v očích. Lenna společně se zbytkem posádky, který se rozhodl sledoval večerní program Torjborna tleskali do rytmu, aby se mu tou prdelkou kroutilo ještě lépe. Po vystoupení Lenna ještě chvíli zůstala s posádkou, aby zhodnotili zda má Tornbjorn na Skelige má talent a pak odešla do svého pokoje kde se hodlala před důležitým zítřejším dnem pořádně vyspat.

Ráno
Poté co se Bibinna probudila do krásného prosluněného rána, vyšla na palubu, kde už byl klasický ruch. Všichni námořníci pracovali na svých úkolech a ona se mohla chvíli kochat krásným dopolednem.
Poté co se přiblížila pevnina, námořníci dostali pokyn k nalodění se do člunů. K Lenně si přisedla Bibi v Bartovo těle a hned po příchodu se zase ukázala jako velice milá osoba. "Jo, všechno v pořádku." řekla a podívala se jí do očí, "Co by se mělo dít?" zeptala se a usmála se na ní. Jednou jí řekla, že není žádná děvka a další den to samé, tohle už je asi nemoc ne? Ona taky neví co se dělo s jejím tělem, a ptát se Barta nehodlala. Jen jestli si všimne jediný změny, tak mu asi rozbije čumák. Než si stihla promyslet všechny způsoby jak by ho odrovnala, kdyby tělu cokoliv udělal dorazili na pobřeží ostrova, kde měla růst ta úžasná kytička, která měla vyřešit všechny jejich problémy.

[Reginald]

Bibiana

Chinyere nekomentovala nervozitu, na něco takového nebyl při učení na univerzitě čas, měla pocit, že kdo si neurve větší kus Moci, že prakticky nemá šanci se dostat dál než na trochu lepší porodní bábu, co zažehná šestinedělní horečku omladic lusknutím prstu. {O jednu z těch hezčích. Viděla jsem mladíka, který mi podal ruku, a ukázal mi bohatství světa.} Uculila se na Bibi, ačkoliv takhle pohádkové to tehdy určitě nebylo, nicméně nebyla to vize déle podstatná.
Byla ráda, že se Bibianě líbí její karty. {Dárek od Aistana.} Vysvětlila s úsměvem. {Vidět draky? Možná po nějakých opravdu dobrých halucinogenech.} Zauvažovala a mírně se ušklíbla. Nicméně výklad se Bibianě líbil a tak mohla být i Chin spokojená a jít spát s klidnou duší.

Jeskyně

Trojice lodiček dorazila v pořádku ke břehu, každý tam, kde si sedl, a zatímco posádka se starala o čluny, Aistan s Chinyere vyzvali ostatní, aby je následovali ke skalám. Nevypadalo to, že by tam byl nějaký vchod nebo něco neobvyklého, co by naznačovalo narušení kamenných stěn, ale po chvilce a pod správným úhlem bylo vidět úzkou průrvu mezi vnější stěnou a druhou stěnou, která se za ní schovávala. I louč tam byla pohozená hned u začátku a Aistan takové náhody hned využil. Ostatně, se světlem se jim šlo tou úzkou chodbou mnohem lépe, protože se děvčata nemusela bát pavoučích útoků ze zálohy přítmí.
Chvilku to trvalo, ale po nějaké době se před nimi otevřel větší prostor, kde se na té největší stěně mezi pohaslými loučemi tyčily kamenné dveře zdobené obrazci. Aistan zapálil od své pochodně obě louče po stranách a se zamyšleným výrazem se vydal je dveřím, které začal zkoumat. „Už je to pár let, co jsem tu nebyl, ale.. myslím, že vchod vyžaduje, aby ti toužící po zrušení proklení položili ruce na kámen.“ Zafilozofoval si a dál se zamyšleně mračil. „Dobrá tedy, Lenno!“ Tleskl a vyhlédl si Bibianino tělo, aby si půjčil jeho ručku a položil ji na jeden z obrazců. „Nehýbat se,“ mrkl na ni laškovně, aby mu nikam neutekla, a pak to samé zopakoval ještě s Bibianou a Bartem, každý měl svůj vlastní obrazec.
Nádech.... výdech nepřišel, Aistan zadržoval dech a Chinyere to pozorovala se skeptickým výrazem ve tváři. Nakonec se ale jeskyně otřásla v základech a za doprovodu sesypu drobného kamení se kamenná vrata pomalu otevřela dokořán.
A tam... poklad.
I bez slunečního světla se třpytil v záři pochodní, které Chin lusknutím prstu zažehla. Všechen ten lesk se odrážel Aistanovi v očích, ale kvůli tomu tu přece nebyli. „Ach, tady je!“ stočil pohled ke straně a tam, naprosto nenápadná a chudobná oproti tomu lesku, kvetla drobná bílá květinka, okolo které se vznášel stříbřitý prach. „Chin, Divukrásná, můžeš se, prosím, postarat o náš odvar? Já myslím, že naši hosté si zaslouží sdílet s námi trochu té blýskavé radosti. Co takhle nějaký ten měšec zlaťáků a pár drobností navrch?“
A zatímco Chinyere vařila odvar, naši dobrodruzi měli čas si nabrat mince i šperky, i když samozřejmě jen v takovém množství, ve kterém je sami unesli, protože těžko by se tahali s něčím větším. Zaujmout je mohla také polička, na které bylo vystaveno pár ozdobných předmětů - obojek s krystalem, velikostí tak možná pro kočku nebo čivavu, zdobený pohár, zlatou nití vytkávané plátýnko, stříbrné zrcátko tak akorát do ruky a zlatem protkávané boty.
A pak už je čekalo jen vypití odvaru, který sice nechutnal dobře, ale jen co dopil poslední, dostali se zpět do svých vlastních těl!

Ze jmenovaných předmětů na poličce si můžete vzít každý jen jeden a napište v postu který. V neděli nás čeká poslední post!

[Bartimeus]

Bartimeus za celou dobu, co pluli na člunech ke břehu, neřekl ani slovo. Spíš přemýšlel nad tím, co sakra udělá, až se vrátí do svého vlastního těla, a jak by se, krucinál, měl vypořádat s nastalou situací, do které se namočil sám, protože... protože prostě nedokázal odolat jistému zrzavému námořníkovi. Proto se občas zamračil, ale drobné vrásky na dívčím čele se mu zase hned vyhladily, když pohlédl na námořníkovy napínající se svaly a znepokojivé myšlenky byly rázem ty tam.
Z člunu se mu podařilo vystoupit tak, aby si ani špičku nožky nesmočil, a když společně s ostatními odcházeli ke skalám, bojoval sám se sebou, aby nepodlehl touze za Paolem se ještě jednou ohlédnout, protože to bylo patrně naposledy, kdy jej měl vidět těmahle očima. Ale bylo by to podezřelé, kdyby po něm pořád koukal, takže nakrčil čelo a zabodl pohled spíše ke skalám, k nimž mířili. A cestou přemýšlel nad tím, že to bylo všechno až podezřele snadné...
Když pak dorazili k jakýmsi skalním dveřím, Bartimeus na ně podezíravě zamžoural, přičemž těknul pohledem i k ostatním, aby zjistil, co na to oni, ale ti se zřejmě nijak podezíravě netvářili. „Hmpf,“ odfrknul si, když se Aistan opět vytasil se svými znalostmi o tomhle prapodivném místě, a pak po vzoru ostatních prokletých chudáků položil dlaň na jeden z obrazců, který Aistan označil za ten správný. „Co je to za znaky?“ zeptal se, protože mu to nedalo, a protože pokud to byla nějaká řeč, nerozuměl jí ani zbla.
„Vou-hou,“ vyjekla blondýnka poplašeně, když se nakonec skutečně začalo něco dít - tajuplná brána se začala otevírat, jeskyně se otřásala a Bart raději trochu couvl, neboť obezřetnosti nebylo nikdy dost. Když ovšem uviděl to blyštivé bohatství, co jeskyně doposud ukrývala, zazářily mu oči a omámeně vyrazil vpřed. „U Velkýho slunce, kde se to tu všechno vzalo?“ bafnul ohromeně a ani ho nenapadlo, jak podezřelé to je, že je Aistan zavedl zrovna sem, k jeskyni plné zlata a bohatství. Ani se neptal, jestli tam může prostě jen tak vejít, a omámeně vpadl dovnitř.
Nějaká rostlinka ho zpočátku vůbec nezajímala, ale když vyprchal ten počáteční pocit úžasu, přeci jen se k té drobné bílé květince na chviličku stočila jeho pozornost. O odvar se ale měla postarat Chin, takže zbytek výpravy mohl mezitím bloumat mezi vším tím zlatem. „A není to zlato také prokleté?“ zeptal se, nicméně pokud se mu dostalo ujištění, že ne, neodolal a nabral si hrst zlatých penízků. A nebyl by to on, kdyby jeho pozornost nepřilákala i polička s nejrůznějšími tretkami... No, tretkami. Ony to tretky asi úplně nebyly. „U ďasa, to potřebuju!“ vyhrkl, jakmile si všiml obojku s krystalem, na nějž mu padl pohled jako první. „Nádivkovi bude ohromně slušet,“ broukl si spíš sám pro sebe, a už svíral obojek v ruce. Ostatní věci si prohlédl až potom, ale nezaujaly ho zdaleka tolik... a získané penízky i obojek pak nacpal do kapes v kalhotách, které ještě stále oblékala Bibiana. Tedy, fyzicky on, samozřejmě, ale on ještě pořád dlel v Lennině těle. Jenže za chvilku už nebude. „A pracky pryč, moje!“ mrknul na zaklínačku, tedy sám na sebe, sice varovně, ale s lišáckým úsměvem na rtech. Beztak neměla důvod přehrabovat se mu v kapsách, když si ty vlastní mohla naplnit taktéž.
Odvar byl naštěstí brzy hotov a Bartimeus se k jeho vypití raději posadil - to pro případ, že by se jim zamotaly hlavy, omdleli by, nebo cokoliv podobného. Naposledy přelétl pohledem přes prokleté dámy a pak, doufaje, že nepije třeba nějaký prudký jed, vypil svůj podíl odvaru až do dna.
A pak najednou, aniž by to vlastně mohli nějak lépe postřehnout... pak byl najednou zase on, Bart, ve svém dokonalém těle, s dokonalými vlasy, knírem a očima barvy amazonitu. Rty se mu samovolně roztáhly do širokánského úsměvu a čaroděj se nahlas zasmál; veškeré napětí z něj opadlo, jako když mávne kouzelným proutkem. Lusknul prsty - a kolem se rozprskl obláček jiskřiček. Měl zpátky svou Moc, teď už se nemusel ničeho bát. „Bylo to fajn, ale radši už to nikdy nebudeme opakovat, hm?“ mrkl na Lennu s Bibianou, protože ocitnout se znovu v jiném těle opravdu nechtěl, byť to nakonec nebylo tak hrozné, ehm, a spokojeně se usmál, když mu z hrdla skutečně vyšel ten dobře známý nízce posazený chraplák.
Bartimeus se ohlédl po Aistanovi s Chinyere, načež vyšel před jeskyni, bohatší o nějaké to zlato a ten úžasný obojek. Zaklonil hlavu a vystavil obličej slunci... A pak se zadíval před sebe a maličko se zachmuřil - jedna starost z krku, ale jednu ještě pořád měl před sebou. Něco musel vyřešit, než odtud zmizí...