QUEST: Smrt mu sluší - D

[Varren]

Trpaslíka onen nezúčastněný klid pomalu opouštět. O kolik bylo snazší, když o takových věcech jen psal. Tahal za nitky. Ale teď se cítil spíš jako loutka, které někdo přestřihl provázky… i ten nejdůležitější, vedoucí ho po stopě tajemného zabijáka. Trpaslíci měli sice výjimečně tvrdé hlavy. Že by evoluční výhoda? Ale i tak měl pocit, že mu ta jeho pukne jako přezrálé rajče.
Jeho jinak vytříbená představivost ho nechávala na holičkách. A to celkem parádně. Ani dlouholeté přátelství se zaklínačem mu nebylo k ničemu. Jako každý odborník, i on se specializoval na určitá monstra. Ale monstrum, které by dokázalo doslova vysát život i dech a nezanechat ani stopu? O tom jaktěživa neslyšel, nebo se na to alespoň nepamatoval.

Výslech komparzu

Herci naštěstí nebyli cirkusáci, kteří by drželi za jeden provaz a kryli by kohokoliv, kdo to spískal, a mlčeli… nebo to bylo spíš tím, že jejich různorodá čtveřice rozhodně nevypadala na strážné.
Nebo ta plavovlasá kněžka vzbuzovala dost velkou důvěru, těžko říct. Ale ptala se celkem rozumně.
Jen ji v jednu chvíli něžně poplácal po paži, a pokud se k němu sklonila, tiše jí šeptl do ucha. „Ale znala to divadlo jako svoje boty. Nezkoušela tady jen tuhle hru…“
Jen hercům poděkoval a pak už zamířil za Billem. Nebo se o to alespoň pokusil.

Sestra Kněžka v akci

A pak si ho drahá Světlomila odchytila ještě před výslechem Billa.
Když začala o tom, že není moc chytrá, vzal ji opatrně za ručku, aby ji na okamžik útěšně schoval ve svých, hranatých, a mírně mozolnatých. „Myslím, že se podceňujete, slečno Světlo,“ pousmál se na ni. „Selského rozumu vám bylo naděleno požehnaně. Párkrát jste i mně vzala slova z úst.“
Pak trochu zvážněl. „I já bych ho rád dopadl.“ Prohlásil upřímně. Nehodilo se však dodávat, že ani ne tak kvůli dámě, co dělala příteli ze života peklo, ale hlavně kvůli Billovi. Mírně si odkašlal. „To mi sice lichotí, ale trochu tu moji světáckost přeceňujete. Vynasnažím se poradit.“
Když se zeptala na čaroděje, neslyšně si povzdechl. „To bychom museli někde sehnat kus dwimmeritu. To je takový kus šutru, co blokuje magii. Jsou na něj, jak bych to řekl… přecitlivělí. A lhát a tvrdit někomu, že máme kus něčeho takového nebo pouta, abychom viděli jejich reakci…“ Zamyšleně mlaskl. „Já tak dobrý herec nejsem, bohužel.“ Zadíval se na ni poněkud posmutněle.
„Herci jsou na svůj vzhled často úzkostliví… ale nevím, jestli za jejich krásu můžou nějaké čáry máry.“ Zavrtěl hlavou.
Pak ale opět ožil. „Na pana Arna se zeptám Billa… a se slečnou Serafínou byste mohla pomoci zase vy. Ve společnosti dalších žen by se mohla uklidnit a cítit lépe, a třeba vám říct víc. Rozhodně bude klidnější, než když jí bude klást otázky ošuntělý, světem protřelý trpaslík.“ Broukl. „Ji jako jedinou jsme ještě pořádně nevyzpovídali, a zrovna ona… ona Callistu našla, třeba si něčeho všimla? Kde byla předtím? Možná by nám mohla povědět něco důležitého. Zvládnete to? Třeba s tou druhou panenkou, co nám pomáhá?“
A ještě naposled se k ní naklonil. „Možná by pak bylo záhodno prohlédnout ten zadní vchod a sejít se s ostatními, abychom si vzájemně vyměnili poznatky, co kdo zjistil, dali hlavy dohromady.“
Pokusil se na ni povzbudivě usmát. „Zatím si vedete skvěle, slečno Světlo. Hlavu vzhůru.“
A pak už zamířil za Billem.
„To víš, někteří lidé mají tendenci drahým ratolestem trochu umetat cestičku. Ale neznám ho, takže ho nechci tak úplně soudit. Ale zeptat jsem se musel.“ Pokrčil trpaslík rameny. „Vyloučit všechny možnosti.“ Nevinně se zaculil. „Takže oplývá jen kouzlem osobnosti?“ rozhodl se zavtipkovat. Celkem hloupě, ale co už. „A co ta tvoje Panna? Myslíš, že by po ní mohl jít nějaký jiný netvor... a Callista mu prostě stála v cestě?“
Nepravděpodobné... ale jak řekl, musel vyloučit všechny možnosti.

[Reginald]

Josef
Arne vypadal poněkud překvapeně, když bard se svým výslechem skončil po pár otázkách, ale zjevně ho to moc dlouho netrápilo, protože si šel tak nějak po svých, pokud ho neodchytil někdo další.

Lahvičky a bednička
Děvčata se motala kolem lahviček a záhadné bedýnky pokryté runami. Z lahviček nic cítit nebylo, byla prázdné, jen nedbale poházené, jako by je někdo ve spěchu rozházel a už nestačil uklidit. A když se dívky chtěly podívat, copak se asi skrývá v bedničce, světe div se, nešla otevřít. Thyanna při jejím prozkoumávání však přišla na něco velmi zvláštního - nebylo nikde vidět žádnou klíčovou dírku, kam by se mohl strčit klíček, ani jiný druh zámku nebo západky, zkrátka to působilo, jako by se to ani otevřít vlastně nedalo.
Mimo herně:
Hod na inteligenci

Šatny
Další průzkum šaten neukázal nic zvláštního, obvyklé harampání a malovátka, krásné šaty a opravdu půvabně zdobená labutěnka v šatně slečny Serafíny. Ale jinak nic. Nejzajímavější byla pořád ona bedýnka ze šatny pana Arneho.

Komparz
Světla se dozvěděla, že ani jeden z mužů ty dva zemřelé moc důvěrně neznal, takže těžko říci, jestli měli zájem o divadlo nebo ne, a už vůbec nemohli tušit, zda se zajímali o nějakou cizáckou herečku. No a jak už řekl mistr trpaslík... „Callista tu hrála už tolikrát, že by to tu prošla poslepu tam a zpátky, aniž by si ukopla malíček. Navíc při představení se všichni soustředíme na naše nástupy a převlékáme se, je tu takový chaos, že by si jí nikdo nevšiml, kdyby nechtěla, aby si jí všiml, slečinko,“ podotkl zelinář-herec smírně.

Bill
Autor a umělec v jednom stále vypadal zbídačeně, ale u srdce ho těšilo, že jeho hra není propadák a lidé se baví. „On je přímo čarovný, příteli. Takový šarm a charisma! Lidé se jeho společnosti těší... vlastně jsem sám v jednu chvíli byl skoro rozhodnutý, že se k jejich společnosti přidám, jaký na mě udělal dojem.“ Prohlásil Bill skoro omluvně. „Rozmyslel jsem si to, má hvězda musí stoupat k výšinám zde v Novigradu, nemůže se na ní usazovat prach cest.“ To by jeho ego totiž nezvládlo. Když se Varren zeptal na Serafinu, Bill pokrčil rameny. „Je to milé děvče a mezi ní a Santém pracuje herecká alchymie, veškeré vzájemné emoce jim prostě věříš. Leda by ji chtěla zabít nějaká horlivá obdivovatelka našeho hezounka, ale to by celá scéna místa vraždy vypadala jinak. Mnohem víc krve. Mnohem. Rozhodně by Callistě nepřidala tu divnou šedavou barvu a vrásky v obličeji.“

Mimo herně:
Od téhle chvíle nemusíte dodržovat žádné pořadí, můžete napsat i víc postů, pokud na sebe chcete nějak reagovat a dát hlavy dohromady. Případné info dodám ve chvíli, kdy ho budete potřebovat (např. po hodech na inteligenci) a nebudu čekat na všechny.

[Světlomila]

Lahvičky, zapeklitá bednička a Thyanna

"To jsou divadelníci takový nepořádníci?" Zhodnotila Světluška dojem ze šatny a dotaz směřovala na Thyannu, která se jí jednoduše jevila jako zasvěcenější co se tématu kultury týkalo. "Nebo ve shonu přehrabujou a přehazujou své věci a nechávají je pak ladem? A nemají v tom potom ještě větší svinčík? To už tuplem nemůžou nic najít." Dedukovala, zatímco se rozhlížela kolem, zkoumala nalezené lahvičky a hlavně tu krásně zdobenou truhličku.
"To je divný," okomentovala nemožnost se podívat, co je uvnitř. "Se dělá schválně?" Nechápala důvod vyřezávání truhličky, aniž by se do ní dalo cokoliv schovat. Poněkud nepraktické.
Ale nedala se odbýt a snažila se nalézt škvírku nebo tajný čuflík vypadající jako vyřezávaný reliéf.

Mimo herně:
Hod na inteligenci (0 -> 1)

Světlomila hodil/a 1d6 a součet kostek je 6:
6

Výslech a hypotézování

"Aha," pípla na smířlivé sdělení od jednoho z trpělivějších komparzistů. Opravdu jí nedoteklo, že Callista v Novigradských divadlech byla jako doma.
Dál se už na nic neptala. Prozatím.
Hlavinka už jí takhle hořela bolestí, kterak se snažila těch pár útržků, co se jim povedlo získat, poskládat do jasnějšího obrazu. Chtělo to si najít alespoň chvilku času a myšlenky si urovnat. A třeba pak vyplynou na povrch další, užitečné otázky.

***

"Jste moc laskavý a shovívavý, pane Varrene," začervenala se Světla na trpaslíkovo povzbudivá slova. Avšak, nemohli se zdržovat vzájemným chlácholením, byť kněžku svrběla na rtících slůvka, jimiž by vyvrátila Varrenovu pochybnost o vlastním světáctví.
"Dwimerit?" Podivila se nad tak cizokrajným slovem. Měla co dělat, aby jej vyslovila na poprvé a správně.
"Aha, tak to budeme muset vzít za jiný konec," zahlaholila zadumaně, když byly dveře jasného rozpoznání čarodějů od nenadaných hned takto zkraje zavřeny.
"Ano, ano, tak my si se slečnou Serafínou promluvíme," přikývla horlivě na Varrenovo doporučení.
"Díky, že se pana Billa optáte," usmála se ještě vděčně, než si šel trpaslík za svým cílem.

***

Jen co sehnala Thyannu a seznámila jí se svým úmyslem, vydala se za sličnou pannou Serafínou.
Divné totiž bylo, že zakřičela až po chvíli, co se v šatně pohybovala. Neležela Callista uprostřed místnosti? Hned na ráně? Ale nemohla s jistotou tvrdit, že tomu tak bylo.
"Nevíte," otočila se na Thyannu, "teda, nevzpomínáte si, jestli tělo paní Callisty bylo vidět hned ode dveří?" Musela se optat, neb by jí v hlavě jinak ten červíček hlodal pořád.
"A nevíte, jak dlouho tu společnost pana Arného nacvičuje?" Zajímala se dál. Na představení se ocitla náhodou, takže opravdu netušila, že je to měsíc, co se nacvičuje. A je to také měsíc od prvního úmrtí.

***

Jakmile si pro sebe sjednaly soukromou schůzku se Serafínou, Světluška začala.
"Jakpak se cítíte, slečno?" Tázala se starostlivě. "Takový šok uprostřed hry. Obdivuji, že jste zvládla ještě vystupovat. Jste skutečně umělkyně hodná velebení." A svá slova pronášela s takovou štěněcí nevinností, že by snad nikoho nemohlo ani ve snu napadnout, že by tím vrhala na dotyčnou stín podezření.
"Víte, moc jste se mi líbila. A, budiž paní Callistě Melitelé milosrdná, nějak si nedovedu představit ve vaší roli někoho jiného. Neměla jste s tím moc trápení? Třeba od paní Callisty? Nebyla na vás zlá?"
"A co pan Santé? Je na vás hodný? Prý k vaší společnosti nepatří. Nechce se k vám přidat, když vám to spolu na jevišti tak moc sluší?"

A samozřejmě nechávala prostor i Thyanně a její zvědavosti.

***

Hurá, dáme hlavy dohromady.

[Thyanna]

Thyanna se pobaveně uchechtla, jak kněžka lamentovala nad tím nepořádkem. „Sice nemám zase tolik zkušeností, ale řekla bych, že je to celkem normální. Především pánové nemají moc smysl pro pořádek, což znám sama od svých bratrů,“ zachichotala se ještě jednou, ale pak se podobně, jako mladičká kněžka začala věnovat oné prazvláštní truhličce. I jí se to moc nezdálo, když v ní nebyla klíčová dírka, ani nic podobného, čím by se dala viditelně otevřít. „To je vskutku zvláštní. Asi je to možná vážně schválně, aby se i ten nejzvědavější člověk nemohl podívat dovnitř, kdyby náhodou. A víte, že mě to ještě tím spíš láká se podívat dovnitř, když to není tak jednoduché? Mohu se podívat také? Třeba je tam nějaký zvláštní mechanismus, pod kterým se otevře sama, nebo…,“ zamračila se samým přemýšlením a posečkala, aby se na to mohla podívat i ona o něco pečlivěji.

Mimo herně:
Inteligence (0)

Thyanna hodil/a 1d6 a součet kostek je 3:
3

Poté, co se jim snad podařilo vyluštit onu záhadu se zvláštní truhličkou, se společně s plavovláskou vydaly za slečnou Serafínou, s níž Thyanna tak trochu soucítila. Muselo to být pro ni těžké, ale přesto zvládla hrát svou roli, jako kdyby se v zákulisí pranic nestalo.
„Popravdě netuším. Sama jsem byla v takovém šoku, že jsem si to vlastně ani nestihla uvědomit, kde a jak přesně ležela. Zírala jsem jen na ten její mrtvolný obličej,“ přiznala se omluvně. Bylo to poprvé, co něco takového viděla, bylo tedy pochopitelné, že se na větší detaily jako třeba, kde přesně a jak ležela, zase tak moc nesoustředila. Ona ta mrtvolná tvář byla dosti velká hrůza k hlubšímu zapamatování. „Myslím, že už tu nacvičují delší dobu, asi tak přibližně měsíc, ale s úplnou jistotou vám to říct nemohu. Nebydlím tady ve městě,“ odpověděla a zvědavě povytáhla obočí. „Něco vás napadlo, co se mohlo paní Callistě stát?“

Dívka zbytečně nezasahovala do výslechu, jakmile Světluška spustila s dobře mířenými otázkami. Musela uznat, že byla velmi citlivá, ale zároveň se nebála položit důležité otázky, které by jim mohly ve vyšetřování dost pomoct. Samotné by jí to asi trvalo trochu déle, neboť nechtěla mladou dámu příliš rozrušovat, především pak, když na vlastní oči viděla, jak jí to silně zasáhlo.
Moc otázek neměla, vlastně ty, co ji napadly už byly položeny, takže čekala spíš na příležitost, kdy jim mladá slečna odpoví, aby to mohla více rozvést.
Nechtěla příliš tlačit na pilu, protože kdyby náhodou slečna Serafína něco věděla, něco, co třeba napoprvé neprozradila, třeba i ze strachu, nyní by jim to mohla říct, když byly o samotě a bez nějakého naléhavého tlaku.

[Světlomila]

Mezihra s Thyannou :3 zmíněn i Josef

I čas, který bylo nutné obětovat kvůli přechodům z jednoho konce zákulisí a šaten k druhému, byl využíván k pátrání. Tedy, doplňování bílých míst informací v mapě tohoto zločinu.
"Měsíc?" Zachroupala kněžce v hlavě kolečka. "Tak měsíc," zadívala se na míhající se špičky nožek s lemem sukně, "měsíc." Opakovala nesouvisle.
"Ale!" Vyhrkla v náhlém okamžiku uvědomění. "Jeden z komparzistů, asi hrál houbu, nevím, ale to je jedno, tvrdil, že ty úmrtí na neznámou chorobu začaly taky tak nějak před měsícem."
"Náhoda?" Otočila se s nadějí v pohledu na Thyannu, jako kdyby dokázala udělit jasné rozhřešení.
"Každopádně," vrátila se pohledem opět do směru chůze, "už jsem to povídala panu Varrenovi."
"Přijde mi, že se to tu motá, nebo stáčí?" Zarazila se uprostřed myšlenky. "Spíš stáčí," rozhodla, aby mohla navázat, "ke kráse."

"Slečna Serafína je až nadpozemsky krásná," vysvětlovala, "až teď mi přichází, že je možná až nápadně krásnější než ostatní. A pan Arné je taky moc veliký fešák na to, že má dospívající dceru. Vypadá spíš jako její bratr."
"Počkat." Zastavila se v půlce kroku. "Co když hrozí nebezpečí i panu Santému?"

A tak udělali kratičkou odbočku za Josefem, který stejně stál bezprizorně opřený o rekvizitu, aby jej Světluška požádala o nenápadné hlídkování kolem nádherného herce.

[Thyanna]

Mezihra

Dívka vykulila nevěřícně oči. Něco takového by jí skutečně nenapadlo, a nechtělo se jí tomu moc věřit, protože naivně věřila v dobro, a zkrátka měla za to, že by se něco takového prostě tady odehrát nemohlo. Jenže jak tohle mohla vyvrátit? Když se nad tím zamyslela, měla možná mladinká kněžka pravdu, neboť jednotlivé dílky skládačky do sebe zapadaly, nicméně se jí to pořád zdálo jako odhadování, domněnky, na čemž ale pořád něco bylo… i když neměly hmatatelné důkazy.
„Myslíte? Ale i kdyby to byla pravda, k čemu by něco takového bylo. Záleží přece i na uměleckém umu a krása jako taková je pořád jen pomíjivou záležitostí,“ nemohla nebo spíše tomu nechtěla uvěřit. Neuvědomovala si však, že právě ona krása měla svoje nesporné výhody, a mnohdy to byl právě ten nejdůležitější důvod ke slávě, aniž by někoho skutečně zajímalo umění. Stačilo být prostě pohledným, nebo spíše nejkrásnějším a svět dotyčnému padal k nohám.
„Momentíček, to by ale znamenalo, že paní Callista mohla být konkurence, kterou bylo nutné odstranit, podobně jako pana Santého? A to všechno kvůli kráse…
Dobrá, dejme tomu, ale jakou souvislost by to mělo s těmi nemocnými? Ti přeci nebyli z divadla, nebo ano?“ Samozřejmě se ztišila, aby rozhovor zůstal v důvěrné rovině. Samozřejmě, že to mohl být dost jasný motiv, neboť mezi herci mohla panovat rivalita a podobně, sama to zažívala, a uvědomovala si, že vzhled vážně znamenal hodně i na prknech, co znamenají svět. Člověk mohl mít ve vínku pořádnou a velkou dávku hereckého talentu, ale pokud nebyl moc sympatický, neměl moc šancí na úspěch. A Santé byl obdivován spíše pro to, jak vypadal, než pro svůj umělecký um.

[Světlomila]

Intermezzo s Thyannou stále pokračuje :3

"No, to je právě to, co mi neštymuje." Povzdechla si kněžka bezmocně nad sebe samou, že prostě neví. A přitom tu šlo o lidské životy! A ty měla přece chránit a zachraňovat. "Protože ti komparzisté taky tvrdili, že nic s divadlem neměli společného. Jeden byl zahradník. Druhá pradlenka."
"Jenže, prý byli oba dva moc hezcí a mladí," hlesla bezradně. "Paní Callista byla taky moc moc pěkná."
"Jak by se to ale dalo spojit," kousla se nespokojeně do rtu. "Pokud dalo. Pokud ne, jsme na začátku." A ocitnout se na úplném začátku se kněžce opravdu nechtělo.
Kdepak. V téhle kauze určitě hraje roli krása. Ale jakou? A kdo je režisérem?

"Tvrdíte pomíjivou?" Zadívala se na Thyannu zkoumavě. "Hm, tak já vám povím, co mě ještě napadlo," rozhodla se i před zrzkou vyjevit svojí šílenou teorii. "Co když je pan Arné čaroděj, nebo slečna Serafína, nebo oba a nějak pro sebe využívají krásu ostatních?" A v tu ránu vytřeštila kukadla. Co to plácla? Neobvinila teď ty dva ze spáchání tak hrůzného zločinu? "Melitelé," hlesla.
"Nemáte dwimerit? Tím se prý čarodějové dají odhalit. Nebo nápad, jak to o někom zjistit jinak? Nenápadně." Rozmluvila se po chvilce, snažíc se rozehnat chmury ohledně těch dvou.

("Snad se s panem Santém mýlím a nic mu nehrozí, ale jistota je jistota." odskočení za Josefem)

[Thyanna]

Thyanna poslouchala, co všechno se ještě mohla dozvědět. Ani jí to moc nesedělo a nedávalo jí smysl, jakou roli by v tomto případě krása hrála. Leda že by to bylo ještě trochu jinak, a nebylo to jen o divadle. „Možná jsme na správné stopě, jen to spojujeme špatně. Považte, třeba tady nejde o divadlo, třeba jde skutečně o tu krásu, která vůbec nesouvisí s divadlem, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je jisté, že všechny pojilo to, že byli pohlední a krásní. To může být tím podstatným, byť nevím, s čím větším by to mohlo souviset a jaký přesně by byl motiv, nebo vůbec důvod k tomu se zbavovat krásných lidí. Ale dost možná nejde jen o pouhou konkurenci, co se týká umění. Možná je v tom něco jiného.
Taky je možnost, že ta nemoc měla odpoutat pozornost, ale tomu se mi moc věřit nechce.
Spíš by mě zajímaly příznaky té nemoci. Na nemocných to přece muselo jít vidět, a vy jako kněžka o nemocích víte, ne? Existuje snad nějaká nemoc, která nejde na první pohled poznat, nemá nějaké viditelné příznaky, a může na ni dotyčný brzy zemřít, aniž by na něm bylo něco vidět či snad poznat? Možná to ani nemoc být nemusela, jen nějaké zdravotní obtíže, nebo podobně. Omluvte mne, v léčitelství se zase tak nevyznám.“ pokrčila omluvně rameny. „Musela by tím trpět i sama paní Callista, tedy v případě, že by to souviselo.“

„Ano, pomíjivou. Krása přeci nikdy nevydrží, lidé stárnou..,“ v tom momentě se zarazila. Světla přišla s něčím, co jí vyděsilo asi nejvíce. Takhle vznést obvinění bylo něco velmi odvážného a dost možná neuváženého. Sama tomu nemohla uvěřit, že to kněžka vůbec vyslovila. „Tohle je velmi nebezpečné tvrzení, slečno, ale i kdybyste měla pravdu. Jak by čarodějové mohli využívat krásu ostatních? Ti mají kouzla a druhé k tomu nepotřebují. Leda že by… se krásou ostatních živili, jako stvoření noci krví?“ Napadlo ji v momentě. Ale tohle jí přišlo už moc přes čáru. Něco takového nejspíše ani neexistovalo.

[Reginald]

Dámy a bednička
Opravdu to vypadalo, že tam žádný mechanismus, který by bedničku otevřel, nebyl, ale když Světla přejížděla prsty po vyřezávaných runách, jedna z nich se jasně rozzářila zlatavým světlem. Že by byly klíčem k otevření runy? Runa po chvilce zhasla, takže bylo nasnadě, že je třeba přijít na nějakou kombinaci, která truhličku otevře. A protože dámy daly hlavy dohromady a pálilo jim to, nakonec tu kombinaci společnými silami opravdu našly a objevily... další lahvičky. Hezky naskládané v oddělených přihrádkách. Bednička nebyla plná, lahvičky tam byly celkem tři, všechny plné přelévající se stříbrošedé tekutiny. Nebo to byla mlha? Rozhodně to víc než jako kapalina vypadalo na neuchopitelný dým, který se přeléval a kroutil uvězněný ve skle. Okolo hrdel dvou lahviček byla vrstva vosku, ve kterém byly vyryty další runy, třetí lahvička byla jen zazátkovaná. Mlha v ní vypadala nejhustěji.

Serafína
Měla chvilku pauzu mezi scénami, ale bylo času moc, představení se chýlilo ke svému velkému konci, kde musela být přítomna. Vypadala sice vyrovnaně, ale očividně to byla jen dokonalá maska, která spadla hned, co se k ní přihnaly dívky s otázkami. „Děkuji,“ zamumlala na onen kompliment, který ji stačil rozhodit. „Trápení? Ale ne, role je to dobrá, dobře se hraje a hlavně mám skvělé herecké partnery. Se Santém se hraje skoro samo.“ Zarděla se, což její tváři dodalo dalšího půvabu. „Callistu jsem neznala, dnes jsem ji vlastně viděla poprvé, ani jsem nevěděla, že ta mrtvá je herečka.“ Polkla ztěžka. Nelíbilo se jí o tom mluvit, to bylo vidět na první pohled. Když se jí ale Světla zeptala na Santého, její výraz se trochu projasnil. „Velmi hodný. Většina herců jeho popularity je namyšlená a sotva se zajímá o potulné společnosti, ale Santé tu byl všem velkou oporou. Dokonce mi donesl včera květiny, abych nebyla nervózní z cizího publika.“ Usmála se. „Myslíte, že nám to sluší?“ Zeptala se pak ještě a uhnula pohledem, přičemž se kousla do rtu. „Kdyby to tak viděl i otec. Ale ten mi spíš říká, abych si na Santého dala pozor, že mi jen zlomí srdce, až to jeho zaplane pro jinou.“

[Světlomila]

Jakmile Thyanna spustila svůj tok myšlenek, Světluška se snažila každé větičce porozumět, aby před takovou bystrou dámou nevypadala až příliš hloupě. Pravdou však bylo, že jí soustředění dávalo opravdu zabrat, až jí nad nosíkem naskočila soustředěná vráska.
"Ano, ano, nekomplikovat to," přikyvovala do monologu hlavinkou. "Nejjednodušší řešení bývá to správné."
Ale co pak znamenaly ty tři lahvičky s tím podivně pableskujícím obsahem, které před chvilkou nelezly v šatně pana Arného? Možná, až přijdou na syrový základ, nakonec bez dalšího přemýšlení zapadnou na ta správná místa?
Teď ale musely vyslechnout paní Serafínu.

A ještě před tím: "Příznaky?" Svěsila ramínka bezradně. "V podstatě každá nemoc může mít náhlý průběh bez typických příznaků. Záleží jedinec od jedince."
"Náhlá srdeční příhoda, náhlá mozková příhoda. Taky břišní. Nikdo neví, kdy přišla a nikdo jí neviděl, takže mohla začít trpět akutními bolestmi a během chvilky zemřít. Jenže, to by nevypadala tak klidně."
"To bychom museli rozšířit pátrání do města a hlavně sanatorií." Což se zdálo jako obludně rozsáhlý úkol. "Za tím bude něco jiného," zachmuřila čelíčko. "Jen přijít na to, co."

***

Jak tak slečna Serafína odpovídala, nabývala Světluška dojmu, že by jí dále neměla podezírat. Vypadala jako hříchem netknutá laň, která z oné otřesné události byla upřímně vyplašená.
A s jakou stydlivou něhou mluvila o panu Santém. Nejspíše se s tou ochranou unáhlila. Nebo, rozhodně ze strany Serafíny mu újma nehrozila.
Ale co od přehnaně ochranitelského tatínka?
"Samozřejmě, že vám to sluší," ubezpečila kněžka herečku povzbudivě a vykouzlený úsměv na tváři nebyl vůbec předstíraný.
"To asi otcové říkávají, když jim koukají druzí po dcerkách. Nechtějí o ně přijít."
A celou dobu přemítala, jak jen se nenápadně optat na Arného svěží a mladistvý vzhled.

Nakonec od svých snah ale upustila. Pokud v tom Serafína byla přece jen zapletená, jistě by zbystřila, zalhala a okamžitě by otci prozradila, že je v podezření a ten by mohl začít jednat. A pokud nebyla, asi ani nebude vědět, co se za tím skrývá, krom obecných pouček o svědomité péči, častém spánku, kvalitním jídle a pití a o přání víl kmotřiček u kolébky.

"Moc vám děkujeme za váš čas, slečno Serafíno. Doufám, že sklidíte zasloužený potlesk ve stoje," rozloučila se Světluška mile a vydala se pryč, sehnat Varrena s Josefem, aby konečně dali všichni hlavy dohromady.